Vyšlo na A2larm, 23. 7. 2014
Izraelská vojenská operace v Pásmu Gaza je podle mnoha západních politiků, včetně několika britských poslanců, válečným zločinem. Jak ji hodnotíte vy?
Bylo opakovaně prokázáno různými mezinárodními institucemi a organizacemi, že se obě dvě strany izraelsko-palestinského konfliktu dopouštějí válečných zločinů, a ani současný konflikt v Gaze není výjimkou. Všiml jsem si rozhořčení britských zákonodárců a řadu jejich výtek lze chápat. Na druhou stranu Velká Británie nese jako bývalá mandátní a koloniální velmoc na Blízkém východě velký díl zodpovědnosti. A to nejen za izraelsko-palestinský konflikt, ale například i za situaci v Iráku, Íránu a na dalších místech. Jistě, od doby klíčového britského vlivu uběhly na Blízkém východě už desítky let, avšak svým způsobem se stali Izraelci i Palestinci společně oběťmi konfliktů, které účelově udržovala, ba někdy dokonce i rozdmýchávala právě britská správa. Konkrétně spor v tehdejší britské Palestině se jim však už vymkl z rukou: v roce 1948 Palestinu potichu opustili a umyli si nad tamní situací ruce. K tomuto temnému dědictví se britská politika dnes už příliš nehlásí. Osobně bych nejen od britských poslanců, ale třeba i od Tonyho Blaira a dalších britských osobností očekával spíše méně tvrdých slov, ať už mířených na jakoukoliv stranu konfliktu, a více pokory. A to mám jinak Británii docela rád.
Oběti jsou převážně na palestinské straně a z velké části jde navíc o civilisty. Může z této asymetrie vůbec vést cesta ke zklidnění konfliktu?
Konflikt s Palestinci je asymetrický od počátku (nemám teď na mysli izraelsko-arabské války), a asymetrický byl následně i počet obětí. Asymetrie sama o sobě nemusí vést ke zklidnění, pokud silnější strana není schopná zlikvidovat bojové síly druhé strany, případně s nimi uzavřít dohodu.
Jak se na situaci v Gaze dlouhodobě podepisuje blokáda?
Není asi překvapivé, když řeknu, že zle. Chápu, že dovoz některých materiálů do Pásma Gazy může být pro Izrael nebezpečný, ale řada izraelských omezení je přehnaná a některá jsou dokonce absurdní. Jen pro ilustraci – do Gazy platil například zákaz dovozu hummusu ochuceného kořením, avšak neochucený už dovážet šlo. Zakázán byl třeba také dovoz čokolády, džemu, bot, papíru… Více než o bezpečnostní opatření se tak někdy jednalo o šikanu. Velká omezení prospívají samozřejmě pašování a černému trhu. Radikálové a pašeráci mají většinou dost prostředků a způsobů, aby si opatřili blokované komodity i jinou cestou, hlavně tunely z Egypta. Na blokádu tak doplácejí především civilisté, které navíc špatná ekonomická situace a obrovská nezaměstnanost dohání k závislosti na sociálním systému Hamásu. Izrael by měl životy prostým lidem v Gaze ulehčit, ne je komplikovat či dokonce přímo ničit. Izraelští premiéři a ministři jsou většinou velmi inteligentní osobnosti, které dobře ví, jaká je situace. Přesto dělají vědomě něco úplně jiného.
Jakou roli hrálo v tvrdé izraelské reakci z posledních dnů dění v Sýrii, Iráku a Libanonu?
Jistou souvislost bych viděl spíš ve vazbě situace na Egypt, který sousedí na jihu s Pásmem Gazy a kde proběhly nedávno velké politické změny, poté co došlo k odstranění vlády Muslimského bratrstva a jeho kriminalizaci. V současnosti vládne v Egyptě opět armáda – byť částečně s požehnáním lidu – a prezidentem Egypta je znovu vysoký důstojník. Izrael si vždy daleko lépe rozuměl s vojenskými než s nábožensky zabarvenými režimy. Egyptské Muslimské bratrstvo, z něhož palestinský Hamás svého času vzešel (a tehdy s plným izraelským vědomím), drželo nad Hamásem ochrannou ruku a uvolnilo poměry na hranici mezi Egyptem a Gazou. Po utvrzení moci generála Sísího v Egyptě má Izrael – co se týče Gazy – opět volnější ruce.
Česká zahraniční politika je na rozdíl od přístupu řady ostatních západních zemí tradičně velmi proizraelská. Čím to je?
To má více souvislostí a tady můžu uvést jen ty základní. Tradice dobrých vztahů s Izraelem začíná svým způsobem Masarykovým angažmá proti antisemitské hilsneriádě na konci 19. století. Ta mu přinesla obdiv mnoha židů i sionistického hnutí. Dnešní situace je však z velké části dědictvím proizraelských a atlantických postojů Václava Havla a bývalých disidentů kolem něj, kteří se dostali společně s ním do vysoké české politiky. Avšak pozor: Havel nebyl nekriticky proizraelský; měl velké pochopení i pro palestinskou otázku. Pozdější až nekritická pozice je dle mého spíše dílem politiků, jako byl Topolánek, Nečas a dnešní prezident Zeman. A to už žádní velcí „havlovci“ rozhodně nebyli a nejsou.
Jaká by měla být podle vás pozice České republiky v právě probíhajícím konfliktu?
Podle mého názoru by se měla hlavně snažit být konzistentní se společnou evropskou zahraniční politikou, která zatím příliš nefunguje. To přece neznamená, že musíme najednou následovat kritiku izraelských postojů – dle mého někdy až poněkud ideologickou –, jako to dělají některé evropské země. Můžeme se je klidně snažit vyvažovat, ale ne takovým způsobem, abychom hlasovali v OSN v otázkách Blízkého východu zcela odlišně než všechny ostatní evropské země či aby mluvčí české vlády a prezident prezentovali zcela jednostranné postoje.
Co soudíte o tom, jak česká média informují o konfliktu? V den, kdy v Gaze umíraly desítky civilistů, například veřejnoprávní Radiožurnál zařadil do vysílání reportáž o tom, že na izraelskou vojenskou přítomnost v Pásmu Gazy nejvíce doplácejí izraelská letoviska, která přicházejí o zisk z turistického ruchu.
Působím momentálně v USA, takže jsem v posledních měsících neměl tolik možností česká média sledovat. Pochybuji ale, že by se nějak zásadně změnila oproti minulým rokům, kdy alespoň ta mainstreamová informovala často povrchně, nezasvěceně a tendenčně. Mám za to, že obrazem kvality českých médií je i názor „prostého českého občana“ na Blízký východ a tamní kultury a náboženství. S tím se často můžeme setkat ve veřejných internetových diskusích pod články, jež většinou končí xenofobními urážkami a omíláním stereotypů. Na druhou stranu konečně posiluje naštěstí i generace novinářů, kteří Blízkému východu rozumí daleko lépe, a v mainstreamových médiích je jejich dobrá práce občas vidět či slyšet.
Nepodobá se současná rétorika i činy Hamásu a jiných militantních palestinských organizací tomu, k čemu se před vznikem státu Izrael běžně uchylovaly a hlásily židovské skupiny, jako byly třeba Irgun, Stern nebo tehdy ilegální Hagana?
Metody boje radikálních židovských skupin proti Britům a Arabům byly před rokem 1948 podobné (samozřejmě v kontextu zbraňových technologií té doby). O některých jednorázových teroristických úspěších Irgunu, jako byl například atentát na hotel King David v Jeruzalémě v roce 1946, při kterém zahynulo přes devadesát lidí včetně Židů, si však i dnešní Hamás může nechat jen zdát. Velký rozdíl je ale v ideologii sionistických radikálů před vznikem Izraele a Hamásu. Tehdy šlo o sekulární nacionalistické organizace, které používaly náboženství maximálně jako určité pozlátko. Hamás je naproti tomu značně tvrdé fundamentalistické islámské hnutí. Tehdejší sionistické radikální skupiny bych tak přirovnal spíš k Fatahu a různým dalším sekulárně-nacionalistickým palestinským frakcím v sedmdesátých letech. Dnes už se příliš neví, že nejradikálnější sionistické organizace, jako byl Sternův gang, viděly velkou inspiraci v tehdejší Irské republikánské armádě (IRA) a jejich vůdcích. Jeden z velitelů Sternistů a pozdější izraelský premiér Šamir používal přezdívku „Michael“ – podle slavného velitele IRA Michaela Collinse. Je paradoxní, že dnešní irští nacionalisté velmi sympatizují s Palestinci, zatímco loajalisté často vyvěšují v Belfastu do oken izraelské vlajky. Jsme tak zase zpátky u Britů: Sionisté se kdysi cítili v boji proti Británii jako tvrdí a neohrožení Irové. Dnešní irští nacionalisté však vidí sami sebe v Palestincích a Izrael je pro ně nová „utlačovatelská Británie“.Tázal se L. Rychetský
