Prinášám vám zbrusu nový přednáškový seriál, který se v několika dílech pokusí přiblížit fungování izraelské politiky na případu ideologického směřování tamních politických stran. V prvním díle je - i v kontextu výsledku nedávných izraelských voleb a návratu "Bibiho" Netanjahua - na řadě pravice.
Tady najdete druhý díl: Radikální a náboženská pravice: Od rabína Kúka k Ben Gvirovi.
A zde ještě uvedení seriálu pro novou blogovou platformu medium-seznam.
Díl první – izraelská pravice
Vážení čtenáři, kteří se zajímáte o Blízký východ, o Izrael pak zvláště: Rozhodl jsem se pro vás připravit zbrusu nový seriál článků a přednášek, který vám přiblíží fungování izraelské politiky. Je to oblast, kterou se zabývám už více než dvě dekády, přičemž Izrael navštěvuji od roku 1998 a celkově jsem strávil v této zemi téměř dva roky života. Naposledy jsem do Izraele zavítal v rámci workshopu telavivské univerzity toto léto. Pevně tedy doufám, že vám mám k fungování této země co povědět.
Izrael se poměrně často objevuje v různých souvislostech v českých diskusích o zahraničím dění. To souvisí s do jisté míry s jeho specifickým poutem s našimi zeměmi. Na toto téma ostatně najdete můj dřívější seriál článků popisující vztahy od Masaryka až k Zemanovi. Navzdory tomuto poutu bývají diskuse o Blízkém východu a Izraeli u nás často nepřesné a širší kontext postrádající. Tyto nedostatky bych se svým článkově-přednáškovým cyklem rád pokusil aspoň mírně korigovat.
Diskuse o Izraeli u nás nedávno oživily nedávno proběhlé parlamentní volby, ve kterých se Benjamin Netanjahu, který se stal ztělesněním izraelské politiky poslední dekády, po krátké odmlce vrátil k moci. V přednášce se ale dozvíte nejen o něm, ale budete mít možnost porozumět širšímu kontextu izraelské pravice, a to už od dob před vznikem Izraele, kterému předcházel britský mandát Palestina.
Právě v té době se zrodilo takzvané revizionistické sionistické hnutí, u jehož kolébky stál Vladimír Žabotinský. Toto hnutí velmi ostře reagovalo na levicové sionisty kolem Davida Ben Guriona, budoucího izraelského premiéra. Žabotinský však nečekaně zemřel a na jeho místo nastoupil Menachem Begin, pozdější první izraelský pravicový premiér. Právě pod jeho vedením pokračovala revizionistická milice Irgun – od které se v roce 1940 odštěpila ještě radikálnější Lechi – nejen v boji proti Arabům, ale zahájila i ozbrojenou kampaň proti Britům. Britové tak stále častěji obviňovali tyto milice z terorismu. Lechi šla ve své protibritskosti a naivitě dokonce tak daleko, že se pokusila i o spojenectví s nacisty, kteří se jí však jen vysmáli… Pravicově-nacionalistické násilí milicí vyvrcholilo útokem na hotel Král David v Jeruzalémě v r. 1946 a masakrem vesnice Dejr Jásín o dva roky později. Ten je považován za jeden z hlavních spouštěčů uprchlického exodu palestinských Arabů v období 1948-49.
Po ukončení války za nezávislost se izraelský politický systém postupně stabilizoval. Jeho klíčovým komponentem byly od prvních voleb do Knesetu v roce 1949 až do 70. let levicové strany. Zde je třeba mít na paměti, že ač si dnes Izrael ideologicky „přisvojuje“ jak politická pravice v Izraeli, tak třeba i v České republice, byla to hlavně Ben Gurionova levice, která měla největší zodpovědnost za jeho vznik i za první desetiletí jeho existence a vývoje. Dnešní pravicová dominance je do značné míry už další, od svých základních rysů v některých ohledech již značně vzdálená, kapitola.
Ale zpět k vývoji po roce 1948: Část dřívějších revizionistických radikálů přešla do opozičních pravicově-nacionalistických, převážně sekulárních, stran, hlavně pak do Chérutu, v jehož čele stanul nám už známý Menachem Begin. Ten si s Ben Gurionem ani na politickém kolbišti nemohl přijít na jméno (někdy i doslova..). V 50. letech se revizionisté zviditelnili například zarytým odmítáním reparací ze strany poválečného Západního Německa.
Po Šestidenní válce v roce 1967 začala v Izraeli posilovat náboženská a radikální pravice napojená na hnutí izraelských osadníků. Na ty se podrobně podíváme v další přednášce věnované právě těmto politickým proudům. Hlavní část sekulární pravice – Chérut – se v té době přetransformovala na Gachal a později Likud a stále posilovala svůj politický vliv. V roce 1977 pak Likud – tedy sekulární pravice – poprvé ve volbách zvítězí a v čele Izraele stane po dekády trvající levicové hegemonii pravicový premiér. Není jim nikdo jiný, než náš starý známý jestřáb Begin. Jenže ten všechny překvapí, když ukáže svoji pragmatickou tvář, neboť právě on se stane prvním izraelským premiérem, který uzavře mírovou smlouvu s arabskou zemí – navíc tou nejvíce nepřátelskou – s Egyptem. V postoji k Palestincům však Beginova politika zůstane tvrdá. Tato tendence pokračuje v první polovině 80. let i za jeho nástupce Jicchaka Šamira, jednoho z bývalých velitelů milice Lechi. Právě za jeho vlády pak vypukne v roce 1987 první palestinská intifáda.
Když na přelomu 80. a 90. let skončí studená válka, dostane se Šamir pod tlak USA, který ho má motivovat k ústupu z jeho tvrdých pozic a nasměrování politiky více k míru s Palestinci. V roce 1992 nakonec na úkor Strany práce prohraje volby, což pootevře izraelské dveře k mírovému procesu 90. let. Ten se ale stále více komplikuje a po vlně radikálně pravicového a islamistického násilí mu padne za oběť i hlavní izraelský politický protagonista – Jicchak Rabin. Zemře ranami z pistole, které po něm vypálí izraelský pravicový radikál. Přesto následné volby přivedou po chybách Rabinova nástupce Šimona Perese na čas k moci nového vůdce Likudu, kterým je Benjamin Netanjahu. Ten je zanedlouho v souvislosti s korupčním skandálem nucen odstoupit a formálně více pro-mírová levice vedená Ehudem Barakem se ještě na chvíli vrátí k moci. V roce 2000 však překvapivě Likud v atmosféře nové palestinské intifády opět sestaví vládu, tentokrát v čele s Arielem Šaronem. Ten má dokonce daleko více „jestřábí“ pověst než Netanjahu, přesto se podobně jako Begin, i on nakonec stane pragmatičtějším. Kromě tvrdého potlačování intifády totiž sáhne k evakuaci osad z pásma Gazy. V důsledku této politiky nakonec z Likudu odejde a zakládá novou stranu Kadima. Počátkem roku 2006 upadne Šaron do komatu, ze kterého se již nikdy neprobere. To opět otevře cestu jeho bývalému vnitrostranickému konkurentovi Netanjahuovi, který se v roce 2009 triumfálně vrátí do premiérského křesla.
Uplynulá dekáda je tak v izraelské politice zcela v režii „Bibiho“, jak se Netanjahuovi doma přezdívá. Udržuje si neutuchající popularitu mezi důležitým segmentem izraelské společnosti, přičemž naděje na obnovu mírového procesu s Palestinci za jeho vlády výrazně klesají. Bibi je strhujícím a charismatickým politickým řečníkem, ale také geniálním manipulátorem. V průběhu jeho vlády také znovuožívá jeho korupčnictví. To ho po křečovitých snahách setrvat u moci nakonec stojí v roce 2021 premiérské křeslo, do kterého se však o rok později má znovu možnost triumfálně vrátit.
Právě v těchto dnech Netanjahu sestavuje zřejmě nejvíce pravicově-nacionalistickou a nábožensky zaměřenou vládu v dějinách moderního Izraele. Daleko více se však nejen o Bibim, ale i o jeho předchůdcích, dozvíte v prvním díle přednáškového seriálu o izraelské politice. Přeji vám dobrý poslech!
Na tuto přednášku navážou v budoucnu další tři části:
2. Izraelská náboženská a radikální pravice
3. Náboženské strany
4. Sekulární a liberální strany.
