Přehledné výsledky izraelských voleb

Transparent view on results of the Israeli elections to 19th Knesset (January 22, 2013) 

Výsledky předčasných izraelských voleb do v pořadí už devatenáctého Knesetu od roku 1948 už jsou takřka kompletně sečteny, takže přidávám tabulku, která přehledně zobrazuje zisky a ztráty stran ve velmi fragmentovaném izraelském politickém systému. Nekorunovaným vítězem voleb je překvapivě silná nová formace Ješ Atid ("Je budoucnost" či "Budoucnost existuje", 19. křesel ve 120ti členném Knesetu), přestože nejvíc hlasů získalo "jestřábí" spojenectví Likudu premiéra Netanjahua a strany Náš domov Izrael bývalého ministra zahraničí Liebermana (31 křesel oproti předešlým 42). Ješ Atid sice od loňska, kdy strana vznikla, doznala ještě proměny - viz článek z blogu o vzniku strany - ale už loni bylo jasné, že jde o poměrně perspektivního nového politického hráče. Jenže když sledujeme izraelské volby v souvislejším historickém kontextu, můžeme vidět, že velký volební úspěch nových stran bývá často poměrně krátký a že přes různé propady zůstávají tradiční strany Likud a Strana práce dlouhodobě pilíři izraelské politiky. To lze dobře vidět na příkladu Kadimy, která byla velkým favoritem minulých voleb (26 křesel v roce 2009) a dnes je ráda za dvě křesla. Kontext jejího úpadku je také naznačen v dřívějším článku. 

Strana Ješ Atid bývalého televizního moderátora a komentátora Ja´ira Lapida, ač je charakterizována jako "liberální" a "holubičí", není tak čitelná, jak by se mohlo na první pohled znát. Více ukáží koaliční jednání - tzn. bude Ješ Atid součástí silného opozičního bloku, který bude šlapat na paty Netanjahuovi a židovským osadníkům, nebo se rozupstí v široké koalici s Likudem a dalšími stranami, který zřejmě nakonec nepřinese žádnou zásadní změnu v izraelské politice? Povolební náznaky ukazují spíš na druhou variantu. A ještě je tu jeden problém - Ješ Atid se vymezuje velmi protinábožensky ve smyslu omezení vlivu ultraortodoxních charedim, kteří dnes už představují kolem 10% Izraelců. Přitom dvě hlavní náboženské strany - sefardská Šas a chasidsko-litvacký Sjednocený judaismus Tóry - pomalu posilují svoje pozice, tak jak se velmi rychle demograficky zvětšuje komunita charedim. Potenciál napětí mezi sekulárními a religiózními Izraelci tak bude spíš narůstat. A zápas o charakter židovské identity Izraele je věc, která mnoho Izraelců znepokojuje více než Írán či izraelsko-palestinský konflikt.        

     

Assadovy dny sečteny ještě nebyly

Zasvěcený článek Zory Hesové o aktuální situaci v Sýrii.

Vyšlo v Lidovkách, 9. 1. 2013

Prezident Assad, který vede krvavou válku proti polovině své země, se po půl roce objevil na veřejnosti. Poprvé po krizovém půlroce, ve kterém mu zběhl nový premiér a ve kterém v atentátu ztratil polovinu krizového štábu a polovinu největšího syrského města, Aleppa, a ve kterém se válka přenesla i do Damašku. Jeho poslední projev v damašském divadle nebyl o nic méně sebevědomý, než onen poslední na vládní radě. Až křečovité ovace, které mu předcházely a následovaly, prozrazují, nakolik se změnila povaha války, kterou vede.

Od léta se postupně proměnila rovnováha sil. Povstalci pomalu sílí. Ovládli severní hranice s Tureckem, Kurdistán, a velkou část zemědělského venkova. „Osvobozené“ obce vedou místní civilní a vojenské výbory. Desítky povstaleckých brigád jsou lépe organizovány a koordinovány a provádějí operace proti vojenským cílům. Aleppo se stalo velkým bojištěm a rebelové v něm, jakož i v Idlibu, prakticky obklíčili státní vojsko. Válka se přesunula i do centrálních čtvrtí Damašku a ukončila tak iluzi normality, ve které ještě před létem žila režimní elita. I ona chráněná část země teď zažívá omezené dodávky elektřiny, plynu a jídla, školy plní uprchlíci, kurs syrské libry se propadl na polovinu, devizové rezervy odhadem na desetinu, a ne vždy funguje letiště.

I na mezinárodní frontě se mlýny pomalu otáčejí proti Assadovi. Oba tvrdí zastánci baasistické diktatury, Moskva a Tehrán, začínají pochybovat. Rusko se nechalo slyšet, že nějaká míra změny bude nutná a vyzývá k jednání s opozicí. V Íránu probíhá intenzívní debata o tom, do jaké míry je udržování tohoto obklíčeného spojence racionální. Na Írán silně dopadá jeho vlastní embargo a Assad jej již stál miliardy dolarů a propad riálu.
Syrská opozice se konečně nechala sjednotit. Američany sponzorovaná konference v Dohá sloučila evropskou exilovou reprezentaci, ovládanou islamisty, s vnitřními skupinami a osobnostmi a umožnila zvolení respektovaného imáma umajjovské mešity do jejího čela. Obnovila rovněž komunikaci mezi exilovou reprezentací a vnitřní opozicí.

Taktika spálených měst

Přesto, jak se zdá, dny režimu, který se plnou silou své armády brání lidovému povstání, ještě nebyly sečteny. Přes rok a půl poté, co se občanské protesty pod násilím proměnily v ozbrojené povstání, toho povstalci dosáhli poměrně málo. Po letní ofenzívě nedobyli plně jediné město, přestože ovládají okolí Aleppa, Idlibu a Homsu. Venkovská „dobytá“ území nejsou schopni bránit a je běžnou taktikou, že vojsko a paramilitární jednotky podnikají razie, během kterých obce trestají a ničí.

Assadův režim od léta viditelně změnil taktiku. „Nečistí“ a neobsazuje již povstalecké čtvrtě tanky ani regulérní armádou; počty loajálních alavitů jsou přece jen omezené. Ostřeluje je ze vzduchu a proměňuje tak „osvobozené“ čtvrti a města ve spálenou zemi, se zničenými budovami, vodovody a elektrickými sítěmi. Po vzoru první urbánní oběti, Bab Amro v Homsu, bylo zničen a vylidněn střed Rastanu, části Deir ez-Zoru a alepinská čtvrt Salaheddin, pojmenovaná podle slavného porobitele křižáků a bývalého alepinského emíra Saladina, jakož i části jeho historického centra.
Bez těžkých zbraní se proti letadlům nelze bránit a na tom se do budoucna moc nezmění. A oficiální uznání povstalecké reprezentace ze strany USA, Anglie a Francie nebylo doprovázeno žádnou podstatnou podporou. Naopak, podle listu Guardian finanční podpora z vnějšku naopak vysychá. Ani v létě nebyl přísun financí a dodávky zbraní ze Zálivu nijak masivní a stále platí západní embargo na dodávaní vojenské techniky ze zemí NATO. Povstalecké jednotky jsou nuceny spoléhat se na podporu rodin a bohatých exulantů.

Anebo na méně oficiální islamistické zdroje. Právě zde se režimu podařilo dosáhnout toho, že se původní protesty částečně opravdu proměnily v intervenci džihádistů. Zpráva britské nadace Quilliam, vedené ex-radikály, odhaduje, že asi desetina z několika desítek tisíc ozbrojených povstaleckých bojovníků patří do více či méně radikálních džihádistických skupin. Někteří z nich jsou veterány z irácké války proti USA, kam dobrovolníky mimochodem aktivně směrovala právě Assadova vláda. Zpráva dodává, že i skupina Džabhat Nusra podivného původu se od svých předpokládaných kontaktů z al-Káidy distancuje. I když s ostatními jednotkami spolupracuje, má pravděpodobně jiné ideologické zájmy, než nacionalistická většina povstalců, a tou je sektářská válka.

Druhá Bosna nebo Irák

Právě přítomnost džihádistů uzavřela i zbytek perspektiv nějaké západní intervence. Prezident Assad je si toho vědom. Jakkoli se ze začátku mohl obávat zavedení bezletové zóny, dnes mu už žádná intervence nehrozí a kromě použití chemických zbraní je dovoleno vše. Assad evidentně se rozhodl udržet se v centru země, v přímořských oblastech a v alavitské pahorkatině. Na rozdíl od otevřené hranice na severu zde povstalci narážejí na nepřátelské jordánské a izraelské hranice. Periferní útoky nemají velké šance proti vyzbrojené, jednotné a v centru usazené armádě.

Pokud se ovšem režim neoslabí zevnitř. V poslední době je nápadné, že se už o puči uvnitř režimu nehovoří. Naopak je zřejmé, že Assadovci prosadili taktiku etnického semknutí. Vyvolání konfliktu se sunnitskou většinou mu pomohlo prosadit situaci, ve které alavité, křesťané a další menšiny spojily doslova své přežití s ním a s jeho armádou. Právě toto až hysterické semknutí bylo vidět ze záznamu Assadova projevu. Už nehovořil raís, prezident republiky, ale zaím, vůdce gangu.

Předvídaný ekonomický propad režimu, pokud už nenastal, už není zásadní hrozbou. Pokud mezi obleženými Assadovými loajalisty převládá pocit, že jde o život a není jiné cesty, budou schopni obětovat více, než jen ekonomickou prosperitu. Zvlášť, pokud bude přetrvávat podpora ze zahraničí, jako například ruská letadla plná syrských bankovek, o kterých psal týdeník Time.

Tuto logiku obležení a bezvýchodnosti posilují právě džihádisté. Tam, kde panují, už neplatí ochrana alavitů mezi povstalci a dochází k odplatám. Džihádistické skupiny nepřemýšlejí politicky a národně, ale v sektářské logice, či alespoň jako taková hrozba působí. Dlouhodobá válka se zapojením skupin s destruktivní logikou vede Sýrii blíže k osudu Iráku a Bosny: k chaosu a nepřekonatelnému etnickému rozdělení.
Realizace plánu skupiny Syria Support Group, který bude navržen na příštím setkání Přátel Sýrie, navrhuje vyměnit záruku beztrestnosti alavitům za spolupráci menších kádrů režimu s mezinárodním společenstvím. Ovšem v podmínkách neustálého ostřelování a rozdělení toho nelze od povstalců moc očekávat. Pouze nějaká podstatná změna v terénu, která by například oslabila Assadovu leteckou sílu, by konec války urychlila. Do té doby se taktikou Západu zdá být Sýrii izolovat

Masaryks Vermächtnis

Artikel über die aktuellen tschechisch-israelischen Beziehungen 

Masarykovo dědictví - článek o aktuálních česko-izraelských vztazích z německého časopisu Jüdische Allgemeine.  

Jüdische Allgemeine Nr. 1/13 

Kilian Kirchgessner
3. Januar 2013

TSCHECHIEN 

Warum das Land traditionell so enge Beziehungen zu Israel hat – wie kein zweites in Europa

Es war strengstens abgeschirmt, was damals auf dem Militärflugplatz vor sich ging: Die Kampfjets, die sich vom böhmischen Ort Hradec Kralové aus in halsbrecherischen Manövern in den Himmel schraubten, wurden von israelischen Piloten gesteuert. Hier, in der sicheren Tschechoslowakei, lernten sie den Umgang mit den hochgerüsteten Flugzeugen – eine Fertigkeit, die sie bald darauf beim Unabhängigkeitskrieg gut einsetzen konnten. Es war das Jahr 1948, und obwohl die strikt geheime militärische Schützenhilfe der Tschechoslowaken schon so lange zurückliegt, ist sie eine der Wurzeln der besonderen Beziehungen zwischen Israel und dem Tschechien von heute. »Tschechien schätzt den Staat Israel als seinen strategischen Partner«, bekräftigte gerade vor wenigen Wochen der Prager Premierminister Petr Necas. Neben ihm stand Benjamin Netanjahu – er war eigens zu seinem Amtskollegen gereist, um sich für die diplomatische Unterstützung zu bedanken: Tschechien hatte Ende November als einziges EU-Land auf der UN-Vollversammlung nicht zugestimmt, Palästina den Beobachterstatus einzuräumen. »Israel hat in Europa keinen besseren Partner als Tschechien«, hatte Netanjahu schon im Frühjahr verkündet. Jetzt fügte er noch den Satz hinzu, die Freundschaft werde jeden Tag stärker – Formulierungen, die weit über das diplomatische Standard-Vokabular hinausgehen.

HABSBURG 

Wer vom Prager Regierungssitz, in dem diese Worte fielen, einen zehnminütigen Spaziergang durch die Gassen der berühmten Kleinseite unternimmt, landet im Büro von Marek Cejka. Der Politologe arbeitet im Prager Institut für Internationale Beziehungen, einem renommierten außenpolitischen Thinktank, und ist spezialisiert auf den Nahen Osten. »Die Geschichte der guten Beziehungen geht weit in die Vergangenheit zurück, mindestens bis zur Jahrhundertwende vom 19. ins 20. Jahrhundert«, sagt er. »Damals war die spätere Tschechoslowakei noch Teil der Habsburger Monarchie, und es herrschte in weiten Teilen der Gesellschaft ein latenter Antisemitismus.« Und der bildete den Nährboden für eine Causa, die die Einstellung im Land für immer verändern sollte. In einem böhmischen Dorf wurde 1899 die Leiche einer jungen Frau gefunden – der Mörder hatte ihr die Kehle durchgeschnitten. Ins Visier der Ermittler geriet der jüdische Schuster Leopold Hilsner, den die Behörden eines Ritualmordes verdächtigten. Ein Gericht verurteilte ihn schließlich zum Tode. Dass die Strafe nicht vollstreckt wurde, hatte Hilsner – dessen Unschuld später erwiesen wurde – mehreren Fürsprechern zu verdanken. Der einflussreichste von ihnen war Tomas Garrigue Masaryk, der damals an der Prager Karlsuniversität Soziologie lehrte. Für sein mutiges Einschreiten verlor er seinen Lehrauftrag. 1918 aber wurde er, gleich nach dem Zerfall der Monarchie und der Gründung der eigenständigen Tschechoslowakei, zum Präsidenten gewählt. Und mit ihm hielt eine pro-israelische Politik Einzug ins Land. Masaryk war, obwohl selbst kein Jude, Verfechter des Zionismus. »1927 hat er als erster ausländischer Staatsmann das britische Mandatsgebiet Palästina besucht und dort wichtige Persönlichkeiten getroffen«, sagt Marek Cejka. Für ihn liegt in Masaryks Engagement die Wurzel der besonderen tschechisch-israelischen Beziehungen: »Dahinter stand sicherlich die persönliche Überzeugung Masaryks, so ähnlich wie bei Émile Zola in Frankreich während der Dreyfus-Affäre.« Bis heute ist Masaryk für die Tschechen eine beinahe mystische Figur: Die Zeit der sogenannten Ersten Republik nach Gründung der Tschechoslowakei ab 1918 ist mit unzähligen Legenden besetzt – und Tomas Garrigue Masaryk wird als Nationalheld verehrt. Er wirkte als Vorbild; deshalb ist seine Haltung gegenüber Israel in der Gesellschaft mehrheitsfähig geworden.

NACHHALL 

Eine Ironie der Geschichte ist es, dass ausgerechnet das Ende der goldenen Zeit in den binationalen Beziehungen ebenfalls bis heute nachhallt: Das Münchner Abkommen von 1938, mit dem die großen europäischen Mächte die Tschechoslowakei dem Deutschen Reich preisgaben, ist für die Tschechen ein nationales Trauma. Bei seinem Besuch Anfang Dezember in Prag erinnerte Benjamin Netanjahu an das Münchner Abkommen: »Darin haben die Mächte der damaligen Welt die stolze Demokratie gezwungen, ihre Lebensinteressen zu opfern. Die internationale Gemeinschaft hat dem fast ohne Ausnahme Beifall gezollt.« Die Folge sei der schlimmste Krieg der Geschichte gewesen. »Ich weiß, dass Ihr Land aus dieser Vergangenheit gelernt hat. Genauso wie mein Land, Israel. Deshalb opfert Israel nicht seine Lebensinteressen, damit die Welt Beifall klatscht«, sagte Netanjahu. Auch wenn Historiker einwenden, dass die Situation der Tschechoslowakei damals nur sehr eingeschränkt mit der heutigen Lage Israels zu vergleichen sei, wird doch in diplomatischen Kreisen die ähnliche Erfahrung als etwas Verbindendes gewertet. Daran konnten auch fast vier Jahrzehnte der Entfremdung nichts ändern, die später während des Kommunismus eintraten: Die Ausbildung der israelischen Kampfpiloten in Hradec Kralové und anderen Militärbasen des Landes war der letzte freundschaftliche Kontakt für lange Zeit. »Stalin dachte ursprünglich, er könnte aus Israel ein kommunistisches Land machen. Die Pilotenschulung in der Tschechoslowakei und auch umfangreiche Waffenlieferungen trotz des Embargos sollten diese Entwicklung befördern. Als sich Israel dann aber immer stärker dem Westen annäherte, kam es zu einer rapiden Verschlechterung der Beziehungen«, sagt der Prager Nahost-Experte Marek Cejka. »Das Regime hat die sogenannten befreundeten Staaten einschließlich Palästina unterstützt, während Israel gemeinsam mit den USA als Inbegriff des Imperialismus galt.« Diese verkürzte Weltsicht aber hatte wiederum interessante Folgen: »Viele Leute, die gegen das kommunistische Regime waren, haben sehr mit der anderen Seite sympathisiert, also auch mit Israel. Da gab es eine gewisse Romantisierung und sicherlich auch eine Vereinfachung«, sagt Cejka.

VACLAV HAVEL 

Nach der Samtenen Revolution in der Tschechoslowakei wurde dann Vaclav Havel Staatspräsident, ein früherer Dissident – er sollte das erste Staatsoberhaupt eines osteuropäischen Staates werden, das nach der Wende Israel besucht hat. Das war nicht zuletzt auch eine protokollarische Verbeugung vor seinem großen Amtsvorgänger Tomas Garrigue Masaryk. Die positive Haltung zu Israel schlägt sich auch in der öffentlichen Meinung nieder: Die meisten Tschechen stehen Israel mit großer Sympathie gegenüber. Antiisraelische Initiativen gibt es zwar auch, aber die haben nur geringen Zulauf – weitaus weniger jedenfalls als in vielen westeuropäischen Ländern.

Smutný kýč nového loga Fatahu

Symboly, vlajky, loga a barvy spojované se státními znaky hrají na Blízkém východě velmi důležitou a emocionální úlohu. A snad ještě více toto pravidlo platí v izraelsko-palestinském konfliktu, kde boj o symboly mezi sionistickým hnutím a palestinskými nacionalisty probíhá už od dob počátků britského mandátu v Palestině (20. léta XX. století). Palestinské hnutí Fatah, které vládne na Západním břehu, zveřejnilo k 48. výročí svých aktivit (1. ledna 1965 zaútočil Fatah na transizraelský vodovod) nové logo. To je však „nové“ jen jistou modernizací pojetí grafiky, jinak ale recykluje snad všechny palestinské symboly nejen do kýčovitého a přeplácaného mixu, ale i do značně podivného politického poselství. Nejkontroverznější na celé věci je, že vlastně vůbec neopouští model symboliky log radikálních palestinských hnutí z doby před mírovým procesem. Logo z roku 2013 si tak nemohlo odpustit vyobrazení ústí samopalu a také mapy Palestiny v hranicích Britského mandátu - tedy zahrnující nejen Západní břeh a pásmo Gazy, ale celé izraelské území. To může být chápáno sice i symbolicky jako připomínka Palestiny před rokem 1948, ale zároveň může být radikály vykládáno i jako neuznání existence Izraele v hranicích z let 1948-1967. Taková symbolika není zase až tak překvapivá u Hamásu - avšak u hnutí, které se oficiálně stále hlásí k respektování mírového procesu a principu dvou států, je přinejmenším velmi podivná. Vyobrazení Skalního dómu v centru loga je novinkou. Přináší tak náboženskou symboliku do znaku sekulárně-nacionalistického hnutí. To ale nemusí nutně znamenat větší teologizaci Fatahu, jako spíš pragmatickou snahu více konkurovat bojovné a náboženské symbolice Hamásu. Na novém logu jinak najdeme – kromě samopalu, mapy a Skalního dómu – snad všechny ostatní palestinské symboly:

• Palestinskou vlajku i čtyři palestinské barvy (červenou, zelenou, bílou a černou, které jsou odvozeny od původních barev vlajky arabského nacionalismu z roku 1916).
• Černobílou kufíju – arabský šátek, ze kterého udělal palestinský symbol Jásir Arafat.
• Klíč (symbol palestinských uprchlíků). 
  
• Mírovou holubici rozbíjející řetěz, která může být jak symbolem mírového procesu, tak i palestinských vězňů v Izraeli. 
• Číslo „48“ je nejen výročním číslem Fatahu, ale i symbolem roku 1948 (vznik Izraele a zároveň exodus palestinských uprchlíků), který mnoho Palestinců označuje za An-Nakba (arab. Katastrofa). 
• Nápis na logu znamená v překladu „stát a vítězství“ (الدولة والانتصار).     

V každém případě loga podobná tomu novému poškozují pozitivní snahy na palestinské straně, a to i proto, že se neustále snaží vyzdvihovat národní identitu na základě křivdy a připomínání legitimity násilného boje. Přitom prozřetelný grafik - i ti kdož logo schvalují - by jistě byli schopní vytvořit silný a zároveň pozitivní symbol. Kýč a recyklace donekonečna opakovaných motivů ve skutečnosti palestinské otázce příliš neprospějí, ba naopak - poskytnou laciný argument odpůrcům palestinské státnosti. 

Pokud vás zajímá více symbolika blízkovýchodních hnutí - v tomto případě hlavně islamistických - doporučuji knížku slovenského religionisty Attily Kovácse:"Alláhovi bojovníci. Vizuálna kultúra radikálnych islámskych hnutí"