1. díl přednáškového seriálu o izraelské politice - tentokrát o izraelské pravici

Prinášám vám zbrusu nový přednáškový seriál, který se v několika dílech pokusí přiblížit fungování izraelské politiky na případu ideologického směřování tamních politických stran. V prvním díle je - i v kontextu výsledku nedávných izraelských voleb a návratu "Bibiho" Netanjahua - na řadě pravice. 

Tady najdete druhý díl: Radikální a náboženská pravice: Od rabína Kúka k Ben Gvirovi. 

A zde ještě uvedení seriálu pro novou blogovou platformu medium-seznam.

Díl první – izraelská pravice

Vážení čtenáři, kteří se zajímáte o Blízký východ, o Izrael pak zvláště: Rozhodl jsem se pro vás připravit zbrusu nový seriál článků a přednášek, který vám přiblíží fungování izraelské politiky. Je to oblast, kterou se zabývám už více než dvě dekády, přičemž Izrael navštěvuji od roku 1998 a celkově jsem strávil v této zemi téměř dva roky života. Naposledy jsem do Izraele zavítal v rámci workshopu telavivské univerzity toto léto. Pevně tedy doufám, že vám mám k fungování této země co povědět.   

Izrael se poměrně často objevuje v různých souvislostech v českých diskusích o zahraničím dění. To souvisí s do jisté míry s jeho specifickým poutem s našimi zeměmi. Na toto téma ostatně najdete můj dřívější seriál článků popisující vztahy od Masaryka až k Zemanovi. Navzdory tomuto poutu bývají diskuse o Blízkém východu a Izraeli u nás často nepřesné a širší kontext postrádající. Tyto nedostatky bych se svým článkově-přednáškovým cyklem rád pokusil aspoň mírně korigovat. 

Diskuse o Izraeli u nás nedávno oživily nedávno proběhlé parlamentní volby, ve kterých se Benjamin Netanjahu, který se stal ztělesněním izraelské politiky poslední dekády, po krátké odmlce vrátil k moci. V přednášce se ale dozvíte nejen o něm, ale budete mít možnost porozumět širšímu kontextu izraelské pravice, a to už od dob před vznikem Izraele, kterému předcházel britský mandát Palestina. 

Právě v té době se zrodilo takzvané revizionistické sionistické hnutí, u jehož kolébky stál Vladimír Žabotinský. Toto hnutí velmi ostře reagovalo na levicové sionisty kolem Davida Ben Guriona, budoucího izraelského premiéra. Žabotinský však nečekaně zemřel a na jeho místo nastoupil Menachem Begin, pozdější první izraelský pravicový premiér. Právě pod jeho vedením pokračovala revizionistická milice Irgun – od které se v roce 1940 odštěpila ještě radikálnější Lechi – nejen v boji proti Arabům, ale zahájila i ozbrojenou kampaň proti Britům. Britové tak stále častěji obviňovali tyto milice z terorismu. Lechi šla ve své protibritskosti a naivitě dokonce tak daleko, že se pokusila i o spojenectví s nacisty, kteří se jí však jen vysmáli… Pravicově-nacionalistické násilí milicí vyvrcholilo útokem na hotel Král David v Jeruzalémě v r. 1946 a masakrem vesnice Dejr Jásín o dva roky později. Ten je považován za jeden z hlavních spouštěčů uprchlického exodu palestinských Arabů v období 1948-49.

Po ukončení války za nezávislost se izraelský politický systém postupně stabilizoval. Jeho klíčovým komponentem byly od prvních voleb do Knesetu v roce 1949 až do 70. let levicové strany. Zde je třeba mít na paměti, že ač si dnes Izrael ideologicky „přisvojuje“ jak politická pravice v Izraeli, tak třeba i v České republice, byla to hlavně Ben Gurionova levice, která měla největší zodpovědnost za jeho vznik i za první desetiletí jeho existence a vývoje. Dnešní pravicová dominance je do značné míry už další, od svých základních rysů v některých ohledech již značně vzdálená, kapitola.   

    

Ale zpět k vývoji po roce 1948: Část dřívějších revizionistických radikálů přešla do opozičních pravicově-nacionalistických, převážně sekulárních, stran, hlavně pak do Chérutu, v jehož čele stanul nám už známý Menachem Begin. Ten si s Ben Gurionem ani na politickém kolbišti nemohl přijít na jméno (někdy i doslova..). V 50. letech se revizionisté zviditelnili například zarytým odmítáním  reparací ze strany poválečného Západního Německa.   

Po Šestidenní válce v roce 1967 začala v Izraeli posilovat náboženská a radikální pravice napojená na hnutí izraelských osadníků. Na ty se podrobně podíváme v další přednášce věnované právě těmto politickým proudům. Hlavní část sekulární pravice – Chérut – se v té době přetransformovala na Gachal a později Likud a stále posilovala svůj politický vliv. V roce 1977 pak Likud – tedy sekulární pravice – poprvé ve volbách zvítězí a v čele Izraele stane po dekády trvající levicové hegemonii pravicový premiér. Není jim nikdo jiný, než náš starý známý jestřáb Begin. Jenže ten všechny překvapí, když ukáže svoji pragmatickou tvář, neboť právě on se stane prvním izraelským premiérem, který uzavře mírovou smlouvu s arabskou zemí – navíc tou nejvíce nepřátelskou – s Egyptem. V postoji k Palestincům však Beginova politika zůstane tvrdá. Tato tendence pokračuje v první polovině 80. let i za jeho nástupce Jicchaka Šamira, jednoho z bývalých velitelů milice Lechi. Právě za jeho vlády pak vypukne v roce 1987 první palestinská intifáda. 

Když na přelomu 80. a 90. let skončí studená válka, dostane se Šamir pod tlak USA, který ho má motivovat k ústupu z jeho tvrdých pozic a nasměrování politiky více k míru s Palestinci. V roce 1992 nakonec na úkor Strany práce prohraje volby, což pootevře izraelské dveře k mírovému procesu 90. let. Ten se ale stále více komplikuje a po vlně radikálně pravicového a islamistického násilí mu padne za oběť i hlavní izraelský politický protagonista – Jicchak Rabin. Zemře ranami z pistole, které po něm vypálí izraelský pravicový radikál. Přesto následné volby přivedou po chybách Rabinova nástupce Šimona Perese na čas k moci nového vůdce Likudu, kterým je Benjamin Netanjahu. Ten je zanedlouho v souvislosti s korupčním skandálem nucen odstoupit a formálně více pro-mírová levice vedená Ehudem Barakem se ještě na chvíli vrátí k moci. V roce 2000 však překvapivě Likud v atmosféře nové palestinské intifády opět sestaví vládu, tentokrát v čele s Arielem Šaronem. Ten má dokonce daleko více „jestřábí“ pověst než Netanjahu, přesto se podobně jako Begin, i on nakonec stane pragmatičtějším. Kromě tvrdého potlačování intifády totiž sáhne k evakuaci osad z pásma Gazy. V důsledku této politiky nakonec z Likudu odejde a zakládá novou stranu Kadima. Počátkem roku 2006 upadne Šaron do komatu, ze kterého se již nikdy neprobere. To opět otevře cestu jeho bývalému vnitrostranickému konkurentovi Netanjahuovi, který se v roce 2009 triumfálně vrátí do premiérského křesla. 

Uplynulá dekáda je tak v izraelské politice zcela v režii „Bibiho“, jak se Netanjahuovi doma přezdívá. Udržuje si neutuchající popularitu mezi důležitým segmentem izraelské společnosti, přičemž naděje na obnovu mírového procesu s Palestinci za jeho vlády výrazně klesají. Bibi je strhujícím a charismatickým politickým řečníkem, ale také geniálním manipulátorem. V průběhu jeho vlády také  znovuožívá jeho korupčnictví. To ho po křečovitých snahách setrvat u moci nakonec stojí v roce 2021 premiérské křeslo, do kterého se však o rok později má znovu možnost triumfálně vrátit. 

Právě v těchto dnech Netanjahu sestavuje zřejmě nejvíce pravicově-nacionalistickou a nábožensky zaměřenou vládu v dějinách moderního Izraele. Daleko více se však nejen o Bibim, ale i o jeho předchůdcích, dozvíte v prvním díle přednáškového seriálu o izraelské politice. Přeji vám dobrý poslech!        

            

Na tuto přednášku navážou v budoucnu další tři části: 

2. Izraelská náboženská a radikální pravice

3. Náboženské strany

4. Sekulární a liberální strany.    

Rozhovor k výsledkům izraelských voleb 2022

Po loňských izraelských volbách se mluvilo o konci dlouholeté éry vlády Bibiho Netanjahua. Ukazují aktuálně proběhlé volby, že věštění jeho politického konce bylo předčasné?

MČ: Věštění konce Netanjahua bylo spíš zbožné přání, ale kdo situaci sledoval dlouhodoběji, tak musel vědět, že Bibi se jen tak nevzdá. Od doby, kdy v roce 2021 přišel o premiérský post, tak nebyl pravomocně odsouzen a nedošlo ani jiným způsobem k administrativnímu omezení jeho politické kariéry. I zdraví mu nadále sloužilo velmi dobře a bylo tedy jasné, že v bezčasí podivného a neúspěšného politického slepence vedeného nejdříve Naftali Bennetem a pak Jairem Lapidem, je možnost jeho návratu velmi reálným scénářem. O Bibim si můžeme myslet, co chceme, ale v Izraeli není charismatičtějšího a obratnějšího politika a rétora než je on. Není tedy překvapivé, že má svůj tábor věrných stoupenců, kteří ho neopustí prakticky za žádné situace.      

"Bibi"

Ty aktuální byly pátými volbami do Knesetu za posledních tři a půl let, od dubna 2019. Jak tohle období rychlého sousledu voleb proměnilo izraelskou politiku? Jaké politické frakce nejvíce narostly?

Hned na první pohled se může zdát překvapivou proměnou dynamicky narůstající popularita osadnických náboženských extrémistů. Pokud se však na tento fenomén podíváme blíže, nemusí být údiv nad tímto faktem tak veliký. V mezidobí 2009-2021 totiž dělal Netanjahu vše pro to, aby posílil bezohlednou aroganci izraelských osadníků i jejich politiků a aktivistů na okupovaných územích. Jeho nástupce Bennett byl sám také velkým příznivcem osadnictví a Lapid nemohl během pár měsíců své provizorní vlády vyřešit v tomto ohledu vůbec nic. 

Izraelské osady jsou celkově v rozporu s mezinárodním právem, což ale neznamená, že všichni jejich obyvatelé jsou extremisté. Mnoho lidí totiž žije v osadách pragmaticky, protože je k tomu vláda motivuje výhodnými pobídkami. Ideologičtí extremisté tak mezi nimi tvoří spíše velmi hlasitou menšinu. Z atmosféry otevřené podpory osadnictví izraelskými vládami však profitovali i oni. Agresivní propagandou tak zaujali hlavně mladou generaci izraelských nacionalistů. To je velmi nebezpečná tendence pro budoucnost izraelské společnosti  jako celku.    

Dlouhodobým varovným signálem, který výrazně zarezonoval v aktuálních volbách,  je i úpadek izraelské liberální levice. Na to v posledních volbách doplatila třeba strana Merec, která se tentokrát do parlamentu vůbec nedostala. Naopak strany ultraortodoxních charedim podle výsledků mírně posilují: To je opět dlouhodobá tendence, značící, že další silně nedemokratická část izraelské společnosti nabírá na politické síle. Řetězec voleb v uplynulých tři a půl letech tedy dobře ilustruje posuny izraelské společnosti směrem k iliberalismu.    

Deník Haaretz mluví o ideologii Bena Gvira jako o třetí nevětší politické síle v současném Izraeli. Co je Ben Gvir zač a co je takzvaný kahanismus? 

Kahanismus je ideologie spojená se jménem americko-izraelského rabína Meira Kahaneho (1932–1990). Její podstatou je vybudování militantní židovské teokracie a naprosté podřízení či přímo nedobrovolný „transfer“ Arabů z palestinských území a Izraele. Od ostatních izraelských radikálně pravicových stran se kahanismus vždy odlišoval svým negativismem vůči izraelskému establishmentu a neskrývaným důrazem na násilí a rasismus. V Izraeli byla Kahaneho strana Kach (i nástupnická Kahane žije!) zakázána a například v USA a EU se dostala na seznam teroristických organizací. Moderní kahanisté, či přesněji neo-kahanisté, se tak musejí navenek přinejmenším na veřejnosti chovat zdrženlivěji a méně agresivně, než jejich otec-zakladatel. To je i případ Ben Gvira, který balancuje na hraně agresivity a násilí a zároveň je stále akceptovatelný se účastnit voleb. Sám například fyzicky napadl arabského poslance Knesetu či hrozil neozbrojeným arabským „sekuriťákům“ na parkovišti svou osobní pistolí. Když však vstoupil do politiky, sundal ve svém bytě ze zdi obraz osadnického masového vraha Barucha Goldsteina, který v roce 1994 postřílel v Hebronu 29 modlících se Palestinců.  

Ben Gvirův fenomén je pozoruhodný i svými vnitroetnickými souvislostmi – poukazuje totiž na „orientalizaci“ izraelské extrémní pravice. Sám Ben Gvir má totiž po svých rodičích irácké a kurdské kořeny. Je známo, že pravice měla mezi „orientálními“ Židy tradičně silný elektorát, protože historicky to byla právě aškenázská levice a liberálové, kteří se na „orientálce“ dívali přes prsty. Jenže i ultrapravici v podstatě donedávna dominovali aškenázové – typicky třeba právě americký rabín Meir Kahane či další extremističtí rabíni jako Moše Levinger či Šalom Ber Wolpo. Ben Gvirova strana Židovská síla však přivádí na scénu „orientální“ židovské extrémisty, což není jen případ jeho samého, ale třeba i spoluzakladatele strany Michaela Ben-Ariho, který je afghánsko-íránského židovského původu. Ben Ari se mimo jiné proslavil tím, že se nechal vyfotografovat, jak ve své poslanecké kanceláři trhá na kusy křesťanský „Nový zákon“. Není bez zajímavosti, že izraelská ultrapravice nenávidí nejen muslimy, ale i křesťany – a samozřejmě též liberální židy.  

Itamar Ben Gvir, Michael Ben Ari a Baruch Marzel (zprava)

Mám za to, že kdyby existovala v Izraeli politická vůle, měli by i neo-kahanisté typu Ben Gvira v politice stop. Jenže netanjahuovská dekáda udělala s izraelskou společností i politikou své a lidé jako Ben Gvir – ostatně jeho politický spojenec Becalel Smotrič je jen Ben Gvirovou bleděmodrou verzí – jsou v dnešním Izraeli politickými jazýčky na vahách.    

Znamená nárůst neo-kahanismu potenicální vyostření izraelsko-palestinských vztahů?

Je to dost pravděpodobné. Záleží teď, jaké posty v nové vládě neo-kahanisté získají. Pokud budou souviset s justicí a vnitřní bezpečností, nastane více represí, které vyvolají zpětně z palestinské strany násilí. Ben Gvir je také oblíbenec takzvané „hilltop youth“, tedy fanatických mladíků, kteří obsazují vrcholky v okolí izraelských osad a staví „nelegální“ (myšleno z pohledu izraelského práva, z hlediska mezinárodního práva jsou všechny osady nelegální) osady na vrcholcích v jejich blízkosti. Tato mládež je enormně agresivní a brutální vůči Palestincům a nezřídka se i izraelská armáda bojí dostat se s ní do konfliktu. Tito výrostci budou mít nyní místo žluté zelenou a jejich drzost a agresivita bude ještě větší. To může být vodou na mlýn palestinskému Islámskému džihádu, militantům z Hamásu a dalším extrémistům.   

Hilltop youth z osadnického outpostu Ha-Baladim si vytvořili speciální
"pirátskou" vlajku, na které je lebka s pejzy a typickou osadnickou
pletenou jarmulkou (viz také zde). 

Velmi specifickou roli hraje nejen kvůli velké populaci ruských Židů Izrael v diplomatických třenicích v souvislosti s ruskou invazí na Ukrajinu. Jak můžou volby proměnit dosavadní izraelské lavírování?

Budoucnost Netanjahuovách vztahů s Putinovským Ruskem působí poněkud tajemně a sám jsem velmi zvědav, jakým směrem se jeho vláda v tomto ohledu vydá. V současnosti sice Bibi mluví o tom, že má sympatie k Ukrajině a jednoznačně neodmítl ani možnost zbraňových dodávek pro ni. To je dost velký rozdíl oproti minulosti, kdy byl Netanjahu známý svým blízkým vztahem k Putinovi. Za jeho vlády tak byla například dohodnuta koordinace aktivit izraelského a ruského letectva nad syrským vzdušným prostorem. A nejen to. Dnes se sice mluví o íránských dronech používaných Ruskem na Ukrajině, ale už je méně zmiňována skutečnost, že to byl právě Netanjahuův establishment, který dříve Rusku rovněž poskytl spolupráci v oblasti vojenských dronů. To se poté Izraeli vrátilo jako bumerang: Izraelci totiž zjistili, že jeden z íránských dronů sestřelených nad Sýrií, byl v podstatě izraelskou dronovou technologii původně dodanou Rusku, které ho následně poskytlo Íránu…      

Rozhovor vyšel na A2arm 5. 11. 2022. Dotazy kladl Matěj Schneider. 

Trumpova „Boží pomsta“

Není překvapivé, že aktuální Trumpovy kroky ohledně Jeruzaléma, vzbudily emoce mnoha běžných židů, křesťanů i muslimů. Kdo však bude na celé věci nejvíce profitovat jsou náboženští fundamentalisté těchto tří velkých náboženství. V Trumpově politice dostávají nový arzenál pro svou vyhraněnou teologickou argumentaci, byť u každé skupiny poněkud jiného druhu. Je to tak pokračování revivalu náboženského fundamentalismu (a s ním spojenými jevy, kterými může být někdy i náboženský extrémismus), který propukl naplno v 60.a 70. letech minulého století. Tu velmi dobře popsal francouzský politolog Gilles Kepel ve své knize „Boží pomsta - Křesťané, muslimové a židé znovu dobývají svět“ z roku 1991 (La revanche de Dieu: Chrétiens, juifs et musulmans à la reconquête du monde, Seuil, Paris 1991) 

Pro izraelskou vládu je Trumpovo uznání Jeruzaléma za hlavní město Izraele ideologickým vítězstvím. Současná izraelská vláda je totiž výrazně nacionalisticky-pravicová a její ideologie, ztělesněná hlavně nejsilnější vládní stranou Likud, které předsedá premiér Netanjahu, v některých důležitých rysech stále vychází z tzv. revizionistického sionismu.

Vladimír Žabotinský
- hlavní osobnost
revizionistického sionismu.

Jeho duchovním otcem byl Vladimír Žabotinský (1880–1940), který na rozdíl od tehdejší izraelské levice ztělesňované pozdějším prvním izraelským premiérem Davidem Ben-Gurionem (1886–1973) měl daleko maximalističtější požadavky na teritoriální podobu židovského státu a Jeruzalém v něm hrál centrální úlohu. Pro levicové sionisty byl naopak tradičním centrem sekulární Tel-Aviv.

Rabín Kúk - hlavní osobnost
náboženského sionismu

Zároveň část současných izraelských ministrů (hlavně těch z druhé nejvýznamnější vládní strany Židovský domov) ztělesňuje i další ideologii – náboženský sionismus. Jedná se de facto o modernistický a politizovaný ortodoxní judaismus. Ten na rozdíl od ultra-ortodoxních židovských proudů, které zdůrazňují spíše duchovní rozměr Jeruzaléma (židovský teologický koncept Nebeského Jeruzaléma - hebrejsky Jerušalajim šel Ma´ala) a sekulární moderní politika pro ně nemá takový význam, vyzdvihují i současný politický význam a důležitost fyzického ovládnutí „pozemského Jeruzaléma“ (Jerušalajim šel Mata).

Jak už bylo zmíněno, pro současnou izraelskou vládu tak přesun americké ambasády do Jeruzaléma – tedy diplomatické mise jedné z hlavních supervelmocí – bude jednoznačným ideologickým vítězstvím. Na druhou stranu eskalace násilí, kterou nelze rozhodně vyloučit, může začít ohrožovat životy řady Izraelců, bez ohledu na jakoukoliv ideologii či stupeň zbožnosti či sekularismu.

Trump prolomil dlouholetý status quo

Pro naprostou většinu Palestinců (a to nejen muslimů, ale i palestinských křesťanů) má krok USA, význam zcela opačný. V sekulárním palestinském nacionalismu i v palestinském politickém islámu totiž hraje Jeruzalém (arabsky Al-Kuds) rovněž centrální úlohu. 

Především pak jeho východní, původně zcela palestinská část, kde se také nachází Chrámová hora se dvěma muslimskými svatostánky, které představují třetí nejvýznamnější místo islámu (po Mekce a Medíně) – mešitou Al-Aksá a vizuálně velmi výrazným Chrámem Skály. Jeho zlatá kopule je vedle palestinské vlajky ústředním symbolem palestinské identity.

Symbolika Jeruzaléma na plakátech
v palestinském uprchlickém táboře.

Chrámová hora je také nejposvátnějším místem judaismu, avšak Izrael je oficiálně sekulární stát. V roce 1967, kdy izraelská armáda dobyla Chrámovou horu, tak vláda následně rozhodla o tom, že přenechá její správu v rukou muslimů, tak jak to bylo už od roku 637 (s přerušením v době křížových výprav). Navíc tradice judaismu (potvrzená izraelským Vrchním rabinátem) zakazuje židům na Chrámovou horu z teologických důvodů vstupovat.

Východní Jeruzalém s Chrámovou horou však nemá symbolický význam jen pro Palestince, ale i pro řadu muslimů z celkové 1,7 miliardové globální muslimské populace představuje město podobně emotivní záležitost, jako pro Izraelce a Palestince. Z tohoto důvodu se až dosud takřka všichni vnější političtí hráči, kteří ovlivňovali osud Jeruzaléma, snažili zůstat neutrální a nepreferovali jednoznačně žádnou ze stran.

Trumpovy ambice jsou tak prolomením tohoto desetiletí trvajícího status quo a je velmi těžké odhadnout, jaké přivodí důsledky. Riziko krveprolití začne primárně ohrožovat Izraelce a Palestince, avšak ani američtí občané mu nemusí uniknout. To si američtí prezidenti až dosud jasně uvědomovali a jednali podle toho.

Hra o evangelikály

Trump a jeho evangelikální podporovatelé
během prezidentské kampaně.

Přesun americké ambasády do Jeruzaléma byl jedním z Trumpových volebních slibů, který se teď snaží splnit. Tento slib nebyl určen ani tak americkým židům, kteří jsou z velké části liberálové a voliči demokratů a politický status Jeruzaléma pro ně není až tak důležitý.

Spíše byl směřován směrem k velmi silné voličské komunitě evangelikálních křesťanů hlavně z jižních států USA. Jejich křesťanská teologie totiž zahrnuje i politický aspekt, který vidí v dnešním Izraeli a Jeruzalému předzvěst druhého příchodu Ježíše Krista. Naopak islám ztělesňuje v jejich teologii síly opačné. Trump za své zvolení vděčí mimojiné právě této skupině amerických voličů.

On sám rozhodně není příkladem křesťanské zbožnosti, spíše naopak. Avšak takovýto krok – který bude vnímán řadou Američanů právě teologicky – může Trumpovi napomoci „smýt hříchy“. A méně zbožné skupině voličů, sponzorům a řadě republikánských kongresmanů a senátorů přinejmenším ukáže, že „umí držet slovo“.

To vše navzdory tomu, že se střízlivým pohledem jedná o značně iracionální a politicky neprozřetelné gesto, které, jak už bylo zmíněno, může právě ohrozit bezpečí Američanů na Blízkém východě i jinde po světě. Radikálně islamistický extrémismus není rozhodně jev, který by odezníval a Američané jsou jedním z jeho oblíbených cílů. Tato tendence tak může posílit.

Finální úder pro mírový proces?

Palestinské a izraelské vlajky na demonstracích
před Damašskou bránou v Jeruzalémě.

Spojené státy se snažily – více či méně upřímně – hrát na širším Blízkém východě dlouhodobě roli „čestného vyjednavače“ a „exportéra demokracie“, tak jednoznačně a oficiálně opustí „nezávislou“ pozici. Ty poslední uvozovky jsem použil proto, že i bez přesunu ambasády do Jeruzaléma byla americká politika často vnímána jako nepříliš objektivní, jednoznačně podporující Izrael a některé méně i více kontroverzní arabské režimy. Přesto se některým americkým prezidentům (hlavně Clintonovi a Obamovi) dařilo do určité míry zaujatou americkou image poněkud zlepšovat.

Zatím jediný – alespoň v dílčích ohledech úspěšný – izraelsko-palestinský mírový proces probíhal v 90. letech právě pod patronátem USA. A jedním z jeho nejdůležitějších, nejsložitějších a nejcitlivějších – a proto zatím nedořešených – prvků pak byla právě otázka Jeruzaléma. Tu teď Trump rozsekne bez ohledu na principy celého procesu dvoustátního řešení konfliktu, které tak usilovně prosazovali jeho předchůdci (hlavně Clinton a do jisté míry i Bush starší a mladší). Mírový proces, který se už beztak dlouhodobě nachází ve stádiu klinické smrti, tak možná dostane finální úder.

Pro Ameriku bude také od těchto chvil jen enormně obtížné vrátit se do nějaké nezávislejší pozice. Kromě zhoršení vztahů s Palestinci – a zřejmě i s mnoha Izraelci, kteří nemají zájem o americká gesta, neboť právě oni ponesou největší nebezpečí Trumpova rozhodnutí – to poškodí i vztahy se státy, které jsou pro USA na Blízkém východě velice důležité – mimojiné s Jordánskem, Tureckem, Katarem a některými dalšími zeměmi.

Silácká gesta, ale žádná jasná strategie

Podepsání první smlouvy z Osla (1993).

Zatím jsme mohli vidět, že na Blízkém východě dělá Trump rád silácká gesta – vystřelí třeba salvu raket v Sýrii, nebo hodí do Afghánistánu největší bombu na světě. To vypadá zajisté efektně v televizi, ale ve skutečnosti nejsou tyto počiny projevem žádné jasné blízkovýchodní strategie.

V samotném izraelsko-palestinském konfliktu Trump nedávno překvapil poměrně brzkým setkáním nejen s Netanjahuem (s čímž se víceméně počítalo), ale i s palestinským prezidentem Mahmúdem Abbásem. To mohlo na první pohled nasvědčovat, že se bude snažit setrvat v kurzu snah svých předchůdců o dosažení izraelsko-palestinského míru. Současná vůle k přesunu ambasády je však zcela v rozporu s touto strategií. Opět tak vidíme naprostý nedostatek nějaké jasné myšlenkové linie Trumpovy politiky vůči izraelsko-palestinskému konfliktu.

Trumpův zeť a poradce pro blízkovýchodní konflikt Jared Kushner je určitě člověkem větší osobní integrity a působící důvěryhodněji než jeho tchán. Jako diplomat však – alespoň podle toho co proniklo na veřejnost – zatím příliš nepřesvědčil. Na adresu izraelsko-palestinského konfliktu se dokonce onehdá vyjádřil, že „si není vůbec jistý, jestli má řešení“.

Byť si osobně může myslet, co chce, jako blízkovýchodní vyjednavač a diplomat by něco podobného asi neměl nahlas prohlašovat. Celkově tak možná Kushnerovým diplomatickým aktivitám nelze upřít dobrou vůli, ale zřejmě jim chybí hlubší diplomatické zkušenosti, které jako mladý realitní magnát neměl příliš kde získat. 

Ale i kdyby byl sebeschopnější, s tchánem jakého má, by byla Kushnerova úloha složitá, i kdyby už byl zasloužilým laureátem Nobelovy ceny míru...

Vyšlo na iDnes, 7. 12. 2017

Jared Kushner a Ivanka Trumpová v Saúdské Arábii. 

"Iron Wall" by Vladimir Jabotinsky (1923) Vladimír Žabotinskij - "Železná zeď" (1923) - studijní text

An important texts ("The ethics of Iron Wall" is also included) by Vladimir Jabotinsky from 1923 explains the attitudes of revisionist Zionism towards conflict with Arabs/Palestinians. The English text follows after brief introduction in Czech language. 

"Železná zeď" je jeden z nejdůležitějších textů sionistického myslitele Vladimíra Žabotinského. Ten v něm v roce 1923 (v rusky psaném časopise "Rassvět - Úsvit" v Paříži) vysvětluje, že palestinští Arabové se nesmíří s židovským většinovým státem v Palestině, na což by sionistické hnutí mělo reagovat nekompromisně a tvrdě. Mezi sionisty a Araby neexistuje žádné nedorozumění, ale jedná se o přirozený koloniální konflikt.    

"Železná zeď" není jen historický dokument, ale svým způsobem vysvětluje i postoje pozdější (a také současné) izraelské sekulární pravice - hlavně kolem strany Likud - k izraelsko-palestinskému konfliktu, která spatřuje velkou inspiraci právě v Žabotinského myšlenkách.

Žabotinskij, Vladimír (1880–1940) byl významný sionista, politický vůdce a ideolog. Narodil se v ukrajinské Oděse a byl vychován v sekulární židovské rodině. Po pogromech na Ukrajině se na začátku 20. století stal aktivním sionistou a založil Židovskou organizaci pro sebeobranu. V první světové válce bojoval v britské armádě proti Turkům a zorganizoval jednotku „Židovská legie“ (zvaná také Zion Mule Corps). V období britského mandátu v Palestině (1920–1948) byl v r. 1921 zvolen do výkonné rady Světové sionistické organizace (SSO, angl. WZO), ale zanedlouho se svého mandátu vzdal. Stal se ústředním teoretikem tzv. revizionistického sionismu, který žádal „revizi“ sionismu prosazovaného Chajimem Weizmannem (1874–1952) a Davidem Ben Gurionem (1886–1973). Žabotinskij se stal duchovním vůdcem několika nacionalistických organizací: Nové sionistické organizace založené v r. 1935 jako konkurence SSO, dále mládežnického nacionalistického hnutí Bejtar a milice Irgun. Cílem Žabotinského byl co nejrychlejší vznik židovského státu, nejlépe za pomoci Velké Británie. Měl až nenávistný odpor ke všem levicovým doktrínám. Na labouristické sionisty a jejich politické reprezentanty pohlížel jako na „rakovinu na těle sionismu“. V jeho učení je možné vystopovat určitou inspiraci italským fašismem, včetně hnědých stejnokrojů a zvláštních pozdravů. Kladl důraz na hodnoty jako je síla, národní soudržnost a národní nadřazenost. Zaníceně také pracoval na vytvoření modelu přesvědčeného židovského mládežníka, který je připraven bojovat jak proti Arabům, tak případně i proti Britům a padnout pro věc sionistického židovského státu. Zemřel v r. 1940 v New Yorku na zástavu srdce. 

The Iron Wall

Originally published in Russian magazine Rassviet in Paris 4/11/1923

It is an excellent rule to begin an article with the most important point,  but this time, I find it necessary to begin with an introduction, and, moreover, with a personal introduction.

I am reputed to be an enemy of the Arabs, who wants to have them ejected from Palestine, and so forth. It is not true.

Emotionally, my attitude to the Arabs is the same as to all other nations – polite indifference. Politically, my attitude is determined by two principles.  First of all, I consider it utterly impossible to eject the Arabs from Palestine. There will always be two nations in Palestine – which is good enough for me, provided the Jews become the majority. And secondly, I belong to the group that once drew up the Helsingfors Programme , the programme of national rights for all nationalities living in the same State.  In drawing up that programme, we had in mind not only the Jews, but all nations everywhere, and its basis is equality of rights.

I am prepared to take an oath binding ourselves  and our descendants that we shall never do anything contrary to the principle of equal rights, and that we shall never try to eject anyone. This seems to me a fairly peaceful credo.

But it is quite another question whether it is always possible to realise a peaceful aim by peaceful means. For the answer to this question does not depend on our attitude to the Arabs, but entirely on the attitude of the Arabs  to us and to Zionism.

Now, after this introduction, we may proceed to the subject.

Voluntary Agreement Not Possible.

There can be no voluntary agreement between ourselves and the Palestine Arabs.  Not now, nor in the prospective future.  I say this with such conviction, not because I want to hurt the moderate Zionists.  I do not believe that they will be hurt. Except for those who were born blind, they realised long ago that it is utterly impossible to obtain the voluntary consent of the Palestine Arabs for converting "Palestine" from an Arab country into a country with a Jewish majority.

My readers have a general idea of the history of colonisation in other countries.  I suggest that they consider all the precedents with which they are acquainted, and see whether there is one solitary instance of any colonisation being carried on with the consent of the native population. There is no such precedent.

The native populations, civilised or uncivilised, have always stubbornly resisted the colonists, irrespective of whether they were civilised or savage.

And it made no difference whatever whether the colonists behaved decently or not. The companions  of  Cortez and Pizzaro or (as some people will remind us) our own ancestors under Joshua Ben Nun, behaved like brigands; but the Pilgrim Fathers, the first real pioneers of North America, were people of the highest morality, who did not want to do harm to anyone, least of all to the Red Indians, and they honestly believed that there was room enough in the prairies both for the Paleface and the Redskin. Yet the native population fought with the same ferocity against the good colonists as against the bad.

Every native population, civilised or not, regards its lands as its national home, of which it is the sole master, and it wants to retain that mastery always; it will refuse to admit not only new masters but, even new partners or collaborators.

Arabs Not Fools 

This is equally true of the Arabs. Our Peace-mongers are trying to persuade us that the Arabs are either fools, whom we can deceive by masking our real aims, or that they are corrupt and can be bribed to abandon to us their claim to priority in Palestine, in return for cultural and economic advantages.  I repudiate this conception of the Palestinian Arabs. Culturally they are five hundred years behind us, they have neither our endurance nor our determination; but they are just as good psychologists as we are, and their minds have been sharpened like ours by centuries of fine-spun logomachy. We may tell them whatever we like about the innocence of our aims, watering them down and sweetening them with honeyed words to make them palatable, but they know what we want, as well as we know what they do not want.  They feel at least the same instinctive jealous love of Palestine, as the old Aztecs felt for ancient Mexico, and the Sioux for their rolling Prairies.

To imagine, as our Arabophiles do, that they will voluntarily consent to the realisation of Zionism, in return for the moral and material conveniences which the Jewish colonist brings with him, is a childish notion, which has at bottom a kind of contempt for the Arab people; it means that they despise the Arab race, which they regard as a corrupt mob that can be bought and sold, and are willing to give up their fatherland for a good railway system.

All Natives Resist Colonists

There is no justification for such a belief. It may be that some individual Arabs take bribes. But that does not mean that the Arab people of Palestine as a whole will sell that fervent patriotism that they guard so jealously, and which even the Papuans will never sell. Every native population in the world resists colonists as long as it has the slightest hope of being able to rid itself of the danger of being colonised.

That is what the Arabs in Palestine are doing, and what they will persist in doing as long as there remains a solitary spark of hope that they will be able to prevent the transformation of "Palestine" into the "Land of Israel." 

Arab Comprehension

Arabs have not understood us, and that is the only reason why they resist us; if we can only make it clear to them how moderate our intentions really are, they will immediately extend to us their hand in friendship.Some of us have induced ourselves to believe that all the trouble is due to misunderstanding –  they will immediately extend to us their hand in friendship.

This belief is utterly unfounded and it has been exploded again and again. I shall recall only one instance of many. A few years ago, when the late Mr. Sokolow was on one of his periodic visits to Palestine, he addressed a meeting on this very question of the "misunderstanding." He demonstrated lucidly and convincingly that the Arabs are terribly mistaken if they think that we have any desire to deprive them of their possessions or to drive them our of the country, or that we want to oppress them. We do not even ask for a Jewish Government to hold the Mandate of the League of Nations. 

One of the Arab papers, "El Carmel" replied at the time, in an editorial  article, the purport of which was this: 

The Zionists are making a fuss about nothing. There is no misunderstanding. All that Mr. Sokolow says about the Zionist intentions is true, but the Arabs know that without him. Of course, the Zionists cannot now be thinking of driving the Arabs out of the country, or oppressing them, not do they contemplate a Jewish Government. Quite obviously, they are now concerned with one thing only- that the Arabs should not hinder their immigration. The Zionists assure us that even immigration will be regulated strictly according to the economic needs of Palestine. The Arabs have never doubted that: it is a truism, for otherwise there can be no immigration.

No "Misunderstanding" 

This Arab editor was actually willing to agree that Palestine has a very large potential absorptive capacity, meaning that there is room for a great many Jews in the country without displacing a single Arab. There is only one thing the Zionists want, and it is that one thing that the Arabs do not want, for that is the way by which the Jews would gradually become the majority, and then a Jewish Government would follow automatically, and the future of the Arab minority would depend on the goodwill of the Jews; and a minority status is not a good thing, as the Jews themselves are never tired of pointing out. So there is no "misunderstanding".

The Zionists want only one thing, Jewish immigration; and this Jewish immigration is what the Arabs do not want. 

This statement of the position by the Arab editor is so logical, so obvious, so indisputable, that everyone ought to know it by heart, and it should be made the basis of all our future discussions on the Arab question. It does not matter at all which phraseology we employ in explaining our colonising aims, Herzl's or Sir Herbert Samuel's. 

Colonisation carries its own explanation, the only possible explanation, unalterable and as clear as daylight to every ordinary Jew and every ordinary Arab.

Colonisation can have only one aim, and Palestine Arabs cannot accept this aim. It lies in the very nature of things, and in this particular regard nature cannot be changed. 

The Iron Wall 

We cannot offer any adequate compensation to the Palestinian Arabs in return for Palestine. And therefore, there is no likelihood of any voluntary agreement being reached. So that all those who regard such an agreement as a condition sine qua non for Zionism may as well say "non" and withdraw from Zionism. 

Zionist colonisation must either stop, or else pive population. Which means that it can proceed and develop only under the protection of a power that is independent of the native population – behind an iron wall, which the native population cannot breach. 

That is our Arab policy; not what we should be, but what it actually is, whether we admit it or not.  What need, otherwise, of the Balfour Declaration? Or of the Mandate?  Their value to us is that outside Power has undertaken to create in the country such conditions of administration and security that if the native population should desire to hinder our work, they will find it impossible. 

And we are all of us,without any exception, demanding day after day that this outside Power, should carry out this task vigorously and with determination.

In this matter there is no difference between our "militarists" and our "vegetarians". Except  that the  first prefer that the iron wall should consist of Jewish soldiers, and the others are content that they should be British. 

We all demand that there should be an iron wall. Yet we keep spoiling our own case, by talking about "agreement" which means telling the Mandatory Government that the important thing is not the iron wall, but discussions. Empty rhetoric of this kind is dangerous. And that is why itis not only a pleasure but a duty to discredit it and to demonstrate that it is both fantastic and dishonest.

Zionism Moral and Just

Two brief remarks:

In the first place, if anyone objects that this point of view is immoral, I answer:  It is not true: either Zionism is moral and just ,or it is immoral and unjust. But that is a question that we should have settled before we became Zionists. Actually we have settled that question, and in the affirmative.

We hold that Zionism is moral and just. And since it is moral and just, justice must be done, no matter whether Joseph or Simon or Ivan or Achmet agree with it or not.

There is no other morality.

Eventual Agreement 

In the second place, this does not mean that there cannot be any agreement with the Palestine Arabs. What is impossible is a voluntary agreement. As long as the Arabs feel that there is the least hope of getting rid of us, they will refuse to give up this hope in return for either kind words or for bread and butter, because they are not a rabble, but a living people. And when a living people yields in matters of such a vital character it is only when there is no longer any hope of getting rid of us, because they can make no breach in the iron wall. Not till then will they drop their extremist leaders, whose watchword is "Never!" And the leadership will pass to the moderate groups, who will approach us with a proposal that we should both agree to mutual concessions. Then we may expect them to discuss honestly practical questions, such as a guarantee against Arab displacement, or equal rights for Arab citizen, or Arab national integrity. 

And when that happens, I am convinced that we Jews will be found ready to give them satisfactory guarantees, so that both peoples can live together in peace, like good neighbours.

But the only way to obtain such an agreement, is the iron wall, which is to say a strong power in Palestine that is not amenable to any Arab pressure.  In other words, the only way to reach an agreement in the future is to abandon all idea of seeking an agreement at present. 

Vzápětí Žabotinskij doplnil původní text další esejí "Etika železné zdi" (zajímavá může být zmínka Čechů a T. G. Masaryka):

The Ethics of the Iron Wall

Originally Published in Rassviet (Paris) 11/11/1923 as a continuation of the previous article.

Let us go back to the Helsingfors Programme. Since I am one of those who helped to draft it, I am naturally not disposed to question the justice of the principles advocated there. The programme guarantees citizenship equality, and national self-determination. I am firmly convinced that any impartial judge will accept this programme as the ideal basis for peaceful and neighbourly collaboration between two nations.

But it is absurd to expect the Arabs to have the mentality of an impartial judge; for in this conflict they are not the judges; but one of the contending parties. And after all, our chief question is whether the Arabs, even if they believed in peaceful collaboration they would agree to have any "neighbours", even good neighbours, in the country which they regard as their own. Not even those who try to move us with high-sounding phrases will dare to deny that national homogeneity is more convenient than natural diversity. So why should a nation that is perfectly content with its isolation admit to its country even good neighbours in any considerable number? I want neither your honey nor your sting", is a reasonable answer.

But apart from this fundamental difficulty, why must it be the Arabs who should accept the Helsingfors Programme, or, in that matter any programme for a State which has a mixed national population?  To make such a demand is to ask for the impossible. The Springer theory is not more than 30 years old. And no nation, not even the most civilised, has yet agreed to apply this theory honestly in practice. Even the Czechs, under the leadership of Masaryk, the teacher of all autonomists, could not would not do it.

Among the Arabs, even their intellectuals have never heard of this theory. But these same intellectuals would know that a minority always suffers everywhere: the Christians in Turkey, the Moslems in India, the Irish under the British, the Poles and Czechs under the Germans, now the Germans under the Poles and Czechs, and so forth, without end.  So that one must be intoxicated with rhetoric to expect the Arabs to believe that the Jews, of all the people in the world, will alone prove able, or will, at least, honestly intend to realise an idea that has not succeeded with other nations who are with much greater authority.

If I insist on this point, it is not because I want the Jews, too, to abandon the Helsigfors Programme as the basis of a future modus vivendi.  On the contrary we - at least the writer of these lines - believe in this programme as much as we believe in our ability to give effect to it in political life, though all precedents have failed.  But it would be useless now to the Arabs. They would not understand, and they would not place any trust in its principles: they would not be able to appreciate them.

II

And since it is useless, it must also be harmful. It is incredible what political simpletons Jews are.  They shut their eyes to one of the most elementary rules of life, that you must not "meet halfway" those who do not want to meet you.

There was a typical example in old Russia, when one of the oppressed nations, with one accord, launched a crusade against the Jews, boycotting them and pogroming them. At the same time, this nation was fighting to gain its own autonomy, without any attempt to conceal it means to use its autonomy for the purpose of oppressing the Jews. Worse than before.  And yet, Jewish politicians and writers, (even Jewish nationalists) considered it their duty to support the autonomist efforts of their enemy, on the ground that autonomy is a sacred cause. It is remarkable how we Jews regard it as our duty to stand up and cheer whenever the Marsellaise is played, even if it is played by Haman himself, and Jewish heads are smashed to its accompaniment. I was once told of a man who was an ardent Democrat and always whenever he heard the Marsellaise, he stood stiffly attention, like a soldier on parade. One night burglars broke into his house, and one of them played the Marsellaise. This sort of thing is not morality, it is twaddle. Human society is built up on the basis of mutual advantage. If you take away the mutual principle right becomes a falsehood. Each man who passes my window in the street has a right to live only in so far as he recognises my right to live; but if he is determined to kill me, I cannot admit that he has any right to live. And that is true also of nations. Otherwise, the world would become a jungle of wild beasts, where not only the weak, but also those who have any scrap of feeling would be exterminated.

The world must be a place of co-operation and mutual goodwill. If we are to live we should all live in the same way, and if we are to die we should all die in the same way.

But there is no morality, no ethics that concedes the right of a glutton to gorge, while more tempered people die of starvation. There is only one possible morality, that of humanity, and in practice it amounts in our particular instance to this: if besides the Helsingfors Programme we had our pocket full of concessions of every kind, including our willingness to participate in some fantastic Arab Federation from sea to sea negotiations with regard to them would still be possible only if the Arabs would first consent to the creation of a Jewish Palestine. 

Our ancestors knew that very well. And the Talmud quotes a very instructive legal action – which has a direct bearing on this matter. Two people walking along the road find a piece of cloth. One of them says: "I found it. It is mine:" But the other says: "No: that is not true: I found the cloth, and it is mine:" The judge to whom they appeal cuts the cloth in two, and each of these obstinate folk gets half.  But there is another version of this action.  It is only one of the two claimants who is obstinate: the other, on the contrary, has determined to make the world wonder at this magnanimity. So he says: "We both found the cloth, and therefore I ask only a half of it, because the second belongs to B.  But B. insists that he found it, and that he alone is entitled to it. In this case, the Talmud recommends a wise Judgment, that is, how very disappointing to our magnanimous gentleman. The judge says: "There is agreement about one half of the cloth. A. admits that it belongs to B. So it is only the second half that is in dispute. We shall, therefore divide this into two halves: And the obstinate claimant gets three-quarters of the cloth, while the "gentleman" has only one quarter, and serve him right. It is a very fine thing to be a gentleman, but it is no reason for being an idiot. Our ancestors knew that. But we have forgotten it. We should bear it in mind. Particularly, since we are very badly situated in this matter of concessions. There is not much that we can concede to Arab nationalism, without destroying Zionism. We cannot abandon the effort to achieve a Jewish majority in Palestine.  Nor can we permit any Arab control of our immigration, or join an Arab Federation. We cannot even support Arab movement, it is at present hostile to us and consequently we all, including even the pro-Arab rhetoriomongers, rejoice at every defeat sustained by this movement, not only adjacent Transjordan, and Syria, but even in Morocco. And this state of affairs will continue, because it cannot be otherwise, until one day the iron wall will compel the Arabs to come to an arrangement with Zionism once and for all.

III

Let us consider for a moment the point of view of those to whom this seems immoral.  We shall trace the root of the evil to this – that we are seeking to colonise a country against the wishes of its population, in other words, by force. Everything else that is undesirable grows out of this root with axiomatic inevitability. What then is to be done?

The simplest way out would be to look for a different country to colonise. Like Uganda. But if we look more closely into the matter we shall find that the same evil exists there, too. Uganda also has a native population, which consciously or unconsciously as in every other instance in history, will resist the coming of the colonisers. It is true that these natives happen to be black. But that does not alter the essential fact. If it is immoral to colonise a country against the will of its native population, the same morality must apply equally to the black man as to the white. Of course, the blackman may not be sufficiently advanced to think of sending delegations to London, but he will soon find some kindhearted white friends, who will instruct him. Though should these natives even prove utterly helpless, like children, the matter would only become worse. Then if colonisation is invasion and robbery, the greatest crime of all would be to rob helpless children. Consequently, colonisation in Uganda is also immoral, and colonisation in any other place in the world, whatever it may be called, is immoral. There are no more uninhabited islands in the world. In every oasis there is a native population settled from times immemorial, who will not tolerate an immigrant majority or an invasion of outsiders. So that if there is any landless people in the world, even its dream of a national home must be an immoral dream. Those who are landless must remain landless to all eternity. The whole earth has been allocated. Basta: Morality has said so:

From the Jewish point of view, morality has a particularly interesting appearance. It is said that we Jews number 15 million people scattered throughout the world. Half of them are now literally homeless, poor, hunted wretches. The number of Arabs totals 38 million. They inhabit Morocco, Algeria, Tunis, Tripoli, Egypt, Syria, Arabia and Iraq – an area that apart from desert equals the size of half Europe. There are in this vast area 16 Arabs to the square mile. It is instructive to recall by way of comparison that Sicily has 352 and England 669 inhabitants to the square mile. It is still more instructive to recall that Palestine constitutes about one two hundredth part of this area.

Yet if homeless Jewry demands Palestine for itself it is "immoral" because it does not suit the native population. Such morality may be accepted among cannibals, but not in a civilised world. The soil does not belong to those who possess land in excess but to those who do not possess any. It is an act of simple justice to alienate part of their land from those nations who are numbered among the great landowners of the world, in order to provide a place of refuge for a homeless, wandering people.  And if such a big landowning nation resists which is perfectly natural – it must be made to comply by compulsion. Justice that is enforced does not cease to be justice. This is the only Arab policy that we shall find possible. As for an agreement, we shall have time to discuss that later.

All sorts of catchwords are used against Zionism; people invoke Democracy, majority rule national self-determination.  Which means, that the Arabs being at present the majority in Palestine, have the right of self-determination, and may therefore insist that Palestine must remain an Arab country.

Democracy and self-determination are sacred principles, but sacred principles like the Name of the Lord must not be used in vain – to bolster up a swindle, to conceal injustice. The principle of self-determination does not mean that if someone has seized a stretch of land it must remain in his possession for all time, and that he who was forcibly ejected from his land must always remain homeless. Self-determination means revision – such a revision of the distribution of the earth among the nations that those nations who have too much should have to give up some of it to those nations who have not enough or who have none, so that all should have some place on which to exercise their right of self-determination. And now when the whole of the civilised world has recognised that Jews have a right to return to Palestine, which means that the Jews are, in principle, also "citizens" and "inhabitants" of Palestine, only they were driven out, and their return must be a lengthy process, it is wrong to contend that meanwhile the local population has the right to refuse to allow them to come back and to that "Democracy”. The Democracy of Palestine consists of two national groups, the local group and these who were driven out, and the second group is the larger.

Source: https://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/Zionism/ironwall.html

Přehledné výsledky izraelských voleb

Transparent view on results of the Israeli elections to 19th Knesset (January 22, 2013) 

Výsledky předčasných izraelských voleb do v pořadí už devatenáctého Knesetu od roku 1948 už jsou takřka kompletně sečteny, takže přidávám tabulku, která přehledně zobrazuje zisky a ztráty stran ve velmi fragmentovaném izraelském politickém systému. Nekorunovaným vítězem voleb je překvapivě silná nová formace Ješ Atid ("Je budoucnost" či "Budoucnost existuje", 19. křesel ve 120ti členném Knesetu), přestože nejvíc hlasů získalo "jestřábí" spojenectví Likudu premiéra Netanjahua a strany Náš domov Izrael bývalého ministra zahraničí Liebermana (31 křesel oproti předešlým 42). Ješ Atid sice od loňska, kdy strana vznikla, doznala ještě proměny - viz článek z blogu o vzniku strany - ale už loni bylo jasné, že jde o poměrně perspektivního nového politického hráče. Jenže když sledujeme izraelské volby v souvislejším historickém kontextu, můžeme vidět, že velký volební úspěch nových stran bývá často poměrně krátký a že přes různé propady zůstávají tradiční strany Likud a Strana práce dlouhodobě pilíři izraelské politiky. To lze dobře vidět na příkladu Kadimy, která byla velkým favoritem minulých voleb (26 křesel v roce 2009) a dnes je ráda za dvě křesla. Kontext jejího úpadku je také naznačen v dřívějším článku. 

Strana Ješ Atid bývalého televizního moderátora a komentátora Ja´ira Lapida, ač je charakterizována jako "liberální" a "holubičí", není tak čitelná, jak by se mohlo na první pohled znát. Více ukáží koaliční jednání - tzn. bude Ješ Atid součástí silného opozičního bloku, který bude šlapat na paty Netanjahuovi a židovským osadníkům, nebo se rozupstí v široké koalici s Likudem a dalšími stranami, který zřejmě nakonec nepřinese žádnou zásadní změnu v izraelské politice? Povolební náznaky ukazují spíš na druhou variantu. A ještě je tu jeden problém - Ješ Atid se vymezuje velmi protinábožensky ve smyslu omezení vlivu ultraortodoxních charedim, kteří dnes už představují kolem 10% Izraelců. Přitom dvě hlavní náboženské strany - sefardská Šas a chasidsko-litvacký Sjednocený judaismus Tóry - pomalu posilují svoje pozice, tak jak se velmi rychle demograficky zvětšuje komunita charedim. Potenciál napětí mezi sekulárními a religiózními Izraelci tak bude spíš narůstat. A zápas o charakter židovské identity Izraele je věc, která mnoho Izraelců znepokojuje více než Írán či izraelsko-palestinský konflikt.