Není ajatolláh jako ajatolláh

„Co se skrývá pod turbanem nového íránského prezidenta?“

vyšlo v Lidových novinách - Orientaci 22. 6. 2013

Prezidentské volby, které v Íránu proběhly předminulý týden, znovu ukázaly, jak je islámská republika těžko odhadnutelný politický fenomén. Po osmi letech agresivní „nukleárně-holocaustové“ rétoriky prezidenta Ahmadínežáda byl prezidentem zcela nečekaně zvolen nejumírněnější ze všech uznaných kandidátů – Hassan Róhání. Hlavně mezi Íránci z velkých měst obecně existovala představa, že předposlední prezidentské volby v roce 2009, ve kterých vyhrál nekompromisně svůj druhý prezidentský právě  Ahmadínežád, byly zmanipulované. Nespokojenost tehdy vyvolala masové nepokoje, kterým se začalo přezdívat „Zelená revoluce“. Ty následně vedly k rozsáhlým represím ze strany íránského režimu a k výraznému potlačení opozičního hnutí. Róhání má však k „Zeleným“ poměrně blízko a je také chráněncem dvou bývalých íránských prezidentů, kteří jsou dlouhodobě považování za reformisty – Mohamada Chátámího a Akbara Hášémí Rafsandžáního. Proto se spíš předpokládalo, že Róhání nezvítězí, nebo minimálně ne tak výrazným způsobem, aby se v druhém kole prezidentské volby nestřetl s některým z režimních „jestřábů“. Róhání však porazil všechny konzervativní kandidáty už v prvním kole volby, což nenapovídaly ani poslední íránské volební průzkumy, které ho favorizovaly jen mírně. Róhánímu zřejmě pomohla jak fragmentace konzervativních kandidátů, tak i odstoupení druhého reformního kandidáta Mohameda Rézy Arefa těsně před volbami.

Je třeba uvést na pravou míru, že Róhání není rozhodně žádný disident režimu Íránské islámské republiky (k jejím mechanismům se vrátíme později). Ba naopak, pohybuje se v íránské politice velmi dlouho. Byl dokonce blízkým spolupracovníkem „otce zakladatele“ islámské republiky ajatolláha Chomejního a má korektní vztahy i se současným rahbarem, tedy nejvyšším náboženským vůdcem země, ajatolláhem Chameneím. Přesto je íránská politická realita mnohem složitější, než aby bylo možné soudit jednotlivé politiky a kleriky pouze na základě jejich politických kontaktů.

Teokracie s demokratickými prvky

Čím je íránský politický sytém tak specifický a zároveň komplikovaný? Pro odpověď je nutné se vrátit do roku 1979 a let následujících, neboť v této době se právě tento systém formoval. Íránská islámská revoluce v roce 1979 byla revolucí v pravém slova smyslu. Nejednalo se totiž jen o změnu establishmentu, proměny a reformy na platformě jistého existujícího rámce tradic a institucí, tak jako třeba v Evropě v roce 1989. Šlo přímo o hluboký ideologický přerod a naprostou transformaci politického systému, snad ještě výraznější než v roce 1917 v Rusku. Autoritativní monarchie perského šáha, podporovaná Západem, byla nahrazena zcela novým modelem politického systému. Ten začal podle Chomejního teorií „Vlády duchovenstva“ (Velájat-e fakíh), inspirovaných mj. pákistánským teologem Maudúdím, kombinovat demokracii s teokratickými principy vlády ší´itského duchovenstva. To si navíc v zásadních věcech vyhradilo poslední slovo. V praxi tak v Íránu sice fungují parlamentní i komunální volby, ale například schválení či vetování kandidátů do těchto voleb je vymezeno dvanáctičlenné „Radě dohlížitelů“. Ta která je složena ze šesti právníků a šesti fakíhů, tedy odborníků na šaríju. Tento orgán může navíc interpretovat ústavu, vetovat zákony přijaté parlamentem a také potvrzovat volební výsledky. Klíčový díl moci v islámské republice je však soustředěn do rukou zmiňovaného rahbara. Ten byl postaven nad všechny instituce, včetně přímo voleného prezidenta. V praxi to znamená, že tohoto muže (rahbarem nemůže být žena) vybírá, jmenuje či odvolává další specifický orgán – „Shromáždění znalců“, který je volen přímo lidem. Rahbar je následně opravdovým vládcem země, protože na rozdíl od prezidenta, kontroluje státní bezpečnost, armádu, revoluční gardy i hlavní média. Neformálně také schvaluje ministry vlády, dosazuje šéfa justice a v neposlední řadě také vybírá polovinu členů v už zmiňované Radě dohlížitelů.    

Tyto skutečnosti často nereflektují západní komentátoři, když přikládají úřadu íránského prezidenta až přílišnou důležitost. Je ale pravda, že v mezinárodních záležitostech bývá daleko viditelnější právě prezident. Rahbarova menší medializace ale spíš souvisí s osobním stylem samotného Chameneího. To ale nic nemění na tom, že bedlivě nesleduje situaci a zasáhne, kdykoliv to uzná za vhodné. V minulosti tak bylo až příliš mnoho pozornosti věnováno prezidentu Ahmadínežádovi a jeho výrokům. Stejně tak je možné, že i dnešní naděje, které se zaměřují na nového prezidenta Róháního, mohou být poněkud nadnesené.

Prvním íránským rahbarem byl zmiňovaný exilový vůdce protišáhovské opozice ajatolláh Chomejní. Íránu se tak od té doby někdy říká „režim ajatolláhů“, což je ale poněkud zavádějící. Ajatolláh totiž není sama o sobě politická, ale náboženská funkce ší´itského islámu a neznamená ani to totéž co rahbar. Ajatolláhů jsou stovky, zdaleka ne všichni žijí v Íránu a ne všichni podporují íránský režim. Záběry obyvatel Teheránu z února 1979, kdy se Chomejní vrátil domů, jsou svou davovou živelností sice až hypnotické, popularitu ale začal zbrusu nový íránský režim ztrácet velmi rychle, hlavně u nábožensky vlažnějších Íránců. Začal totiž zavádět a vynucovat různá náboženská nařízení a omezení, která zasahovala i do soukromí a postupně se stával snad ještě represivnější, než režim šáhovský. Nelze ale zapomínat, že prakticky celé první desetiletí existence islámské republiky bylo poznamenáno válkou s Irákem, což byl tak zničující konflikt, že by bezesporu vykolejil i nejednu zavedenou demokracii. 

Co bylo po Chomejním

Smrt Chomejního v roce 1989, a také konec studené války, znamenaly také změny přímo pro Írán. V zahraniční politice Írán nesmírně posílil, protože jeho dva tradiční nepřátelé se začali postupně hroutit. To byl případ jak Sovětského svazu, tak Iráku po první válce proti Saddámu Husajnovi. Také ve vnitřní politice Chomejního loajalisté sice udrželi své pozice dosazením prezidenta Chameneího do úřadu rahbara, zároveň však krystalizovala i stále kritičtější opozice vůči směru, který islámská revoluce nabrala. Došlo to tak daleko, že někteří z výrazných ajatolláhů – nejvíce pak Hosejn Alí Montazerí – se dokonce stali perzekvovanými disidenty. Jiným kritickým, ale diplomatičtějším duchovním však režim povolil setrvat v politice, takže moc ultrakonzervativního Chameního byla až do roku 2005 relativně vyvažována prezidenty-kleriky Rafsandžáním a Chátamím.

Ani v této době ale nedošlo k normalizaci vztahů Íránu se Spojenými státy a Izraelem, kteří v něm nepřestali spatřovat ohrožení svých zájmů i bezpečnosti na Blízkém východě. Toto vzájemné napětí pak začalo ještě více eskalovat po roce 2005, kdy byl prezidentem zvolen nepříliš známý starosta Teheránu Mahmúd Ahmadínežád. Na rozdíl od jeho předchůdců se tentokrát o duchovního nejednalo, přesto se ukázal být výrazně radikálnější jak v rétorice, tak i v činech. Největší kontroverze za jeho vlády vzbuzoval netransparentní jaderný program. Ahamadínežád tyto nejasnosti ještě posiloval drzou a agresivní rétorikou zaměřenou hlavně proti Izraeli. Izraelský premiér Netanjahu je ale dokázal umně přetavit ve výrazné politické téma, které mj. odvádělo pozornost od jiných vnitropolitických problémů v Izraeli a na Palestinských územích. K stále častěji zmiňovanému izraelskému útoku Izraele na íránská jaderná zařízení však nakonec nedošlo. Dnes se zdá, že nový íránský prezident už Netanjahuovi takové záminky poskytovat nebude. Nelze samozřejmě očekávat, že by se Róhání stal zapáleným sionistou, ale jen fakt, že na své první tiskové konferenci po zvolení nazval Židovský stát Izraelem, nikoliv „sionistickou entitou“, jako to s oblibou činil Ahmadínežád, je jistá změna.

Jak by vlastně mohl vypadat „nový Írán“ prezidenta Róháního? Vzhledem k výše uvedenému nečekejme zázraky. Půjde především o změnu stylu, který je ale v případě íránského prezidenta ve světě poměrně dobře viditelný. Možná dojde k oživení atmosféry, která panovala v Íránu v období prezidenta Chátamího (1997–2005). Ten se často stavěl do viditelné opozice vůči teokratickým institucím, hlavně vůči Radě dohlížitelů. Chátamí zaváděl také ekonomické reformy a hovořil na veřejnosti smířlivě. Obojí by bylo po ahmadínežádovských letech potřebné, zvláště když na Írán mezitím tvrdě dopadly i mezinárodní ekonomické sankce. Na rozdíl od „proletářského image“ Ahmadínežáda působil Chátamí také nesmírně důstojně a vyzařovala z něj na první pohled inteligence. Róhaní se Chátamímu v tomto ohledu velmi podobá. Možná tak bude rovněž schopen, jako Chátamí, spřátelit si významné světové politiky a naopak odmítne podporovat extrémisty (Chátamí se například odmítl sejít s radikálním ší´itským duchovním Muktadou Sadrem).   

Írán pro Čechy

Na to, jak se jedná o důležitou a vlivnou zemi, je v České republice Íránu věnováno stále relativně málo pozornosti. I kvalitních knih a zasvěcených publikací o současném Íránu je u nás zatím po málu. Výjimkou jsou dobré překlady knih Roberta Baera, dlouholetého agenta CIA na Blízkém východě, dějiny Íránu od Michaela Axworthyho či z české provenience cestopisně-politologické knihy Břetislava Turečka. Zájem o Írán u nás pozvedl i komiks „Persepolis“, který byl později zfilmován, a který ukazuje vývoj Íránu zcela netradičně očima dítěte a následně dospívající dívky. Vliv na český obraz o Íránu mají bohužel často i komentáře od autorů, kteří nikdy v Iránu nebyli, zato nabízející jednoduché recepty na pochopení této země. Útěchou budiž, že takových autorů je řada i západně od našich hranic. Jak konstatuje Baer, Američané a Zápaďané mají tendenci příliš často vidět jen turban, nikoliv však už mozek, který je pod ním. Ti stejní lidé také nemají skrze svou geografickou vzdálenost a naivitu možnost, aby pochopili spletitou přítomnost a minulost Íránu. Zvláštní zajímavostí je, že zkreslený a zaujatý obraz o Íránu často vytvářejí i samotní Peršané. Nejčastěji jsou to právě íránští imigranti, kterých například jen ve Spojených státech žije, především v Kalifornii a oblasti Los Angeles, více než milión. Podle Baera jsou mnozí z nich zahořklí lidé, kteří si pamatují Írán svých snů, ale nemají přitom aktuální informace. Sledují často pouze své osobní zájmy, které obvykle souvisí se svržením teheránského režimu. Tito lidé začali svými „zasvěcenými“ znalostmi ovlivňovat americkou zahraniční politiku a think-tanky, podobně jako to činili kubánští emigranti, kteří obvykle blokovali uvolnění vztahů s Kubou, či iráčtí emigranti, kteří měli lví podíl na nahnání Američanů do irácké blamáže po roce 2003.

Pro ty, které Írán opravdu zajímá, není přitom zase takový problém poznat tuto zemi na vlastní kůži. A to jak na vlastní pěst, nebo s některou cestovní kanceláří. Ze zkušeností osobních i ostatních vím, že Írán je k cestování velmi otevřená země, a že přístup samotných Íránců k cizincům je jeden z nejpozitivnějších, s jakým je možné se v současném světě setkat. I přes řadu zákazů, které v Íránu fungují, může člověku přijít zdejší život a prostředí liberálnější, než v jiných blízkovýchodních zemích. „Není v Íránu vše tak zlé, jak na první pohled vypadá“, řekl mi jeden íránský student ve městě Isfáhán. A narážel hlavně na to, že se Íránci naučili řadu zákazů dovedně obcházet (milenci tak ví, kde uniknou bystrému oku mravnostní policie nebo kde si nakoupí piva na divokou bytovou párty), případně se jiné věci veřejně tolerují (např. některé restaurace mají otevřeno i během ramadánového půstu). Írán je opravdu země mnoha paradoxů, které pro nás mohou být obtížně srozumitelné. To ještě více platí pro íránskou politiku, která je plná různých patetických gest, symbolů, zdvořilosti i hněvu, které však vůbec nemusí znamenat to, na co jsme ze Západu zvyklí. Snad nejvíce vypovídající je konstatování bývalého agenta CIA Roberta Baera, že íránská politika je někdy těžko srozumitelná i pro samotné Íránce, a že ajatolláh Chomejní často používal k informování o dění ve vlastní zemi raději perské vysílání BBC...