Jaký bude nový íránský prezident?

Nový íránský prezident Hassan Rouhání je nadějí, spíš než jistotou nějaké opravdu zásadnější změny íránské politiky. V první řadě je nutné si stále uvědomovat, že i když je prezident Íránu vidět v zahraničních souvislostech země velmi často, a že má velmi silný mandát přímo od lidu, není ve skutečnosti v postavení řady přímo volených prezidentů západních politických systémů. 

Co je možné říci téměř najisto je, že Írán získá po dlouhých osmi letech novou, přívětivější a důstojnější prezidentskou tvář. To bude velkou změnou oproti až chorobně prostořekému Ahmadínežádovi proslulému mj. také jeho lidovou image ošuntělých bund. Zároveň je ale nový prezident svázán pevně nejen se současným režimem, jehož je dlouholetým funkcionářem a chráněncem, ale také s „otcem zakladatelem“ Íránské islámské republiky ajatolláhem Chomejním, jehož byl asistentem.

Přesvědčivé Rouháního vítězství už v prvním kole, kdy nechal tvrdě prorežimní kandidáty těžkého kalibru za sebou, je jistě více než zajímavé, a poukazuje na opravdu velmi silnou touhu většiny Íránců po změně. Rouháního vítězství něco také říká o schopnostech řady samozvaných západních odborníků na Írán, podle kterých přece „nemohl zákonitě zvítězit nikdo jiný než nejkonzervativnější kandidát“. Írán je přece jen o něco složitější než zaběhnuté a pohodlné ideologické vzorce.

Přesto se ale nelze ubránit otázce, čemu všemu dalšímu přisuzovat Rouháního vítězství v zemi, kde mají teokratické instituce poslední slovo. Přepočítaly se snad tyto instituce v čele s vrchním náboženským vůdcem ajatolláhem Chameneím, nebo je Rouhání spíš vyjádřením principu „reformuj, abys zachoval“ … ? Jinými slovy – je plánovaným ústupkem režimu vůči až příliš velké části nespokojených Íránců, jejichž požadavky tak budou nyní oslabeny a režim za Rouháního prezidenství bude pokračovat v nepříliš pozměněné podobě a politice dále?

Do myšlení mnoha Zápaďanů určitě nezapadá fakt, že „vousáč v turbanu“ je prezentován jako stoupenec reforem. Vždyť je přece „daleko pravděpodobnější“, že nositelem myšlenky svobody a lidských práv musí být světský politik, nikoliv muslimský duchovní … Jenže ti, kdo se o Írán zajímají a čtou třeba knihy Roberta Baera nebo Břetislava Turečka, dobře tuší, že situace v Íránu je v tomto ohledu výrazně komplikovanější, a že právě íránské šíitské duchovenstvo je často nositelem reformních či kritických myšlenek. Navíc se mohou i samotní ajatolláhové, kteří byli dlouho považováni za koryfeje režimu, změnit velmi rychle v jeho vyděděnce a disidenty. Když se podíváme do novodobé íránské politické historie, uvidíme, že prezidenti Chátamí či Rafsandžání, kteří byli zároveň duchovními, byli daleko otevřenější než „světský“ Ahmadínežád.

Kdo bude mít po Rouháního zvolení ztíženou pozici, budou nejen zastánci tvrdé linie přímo v Íránu, ale i nekompromisní kritici íránského režimu v zahraničí. Zde je nutné se zmínit, že ty najdeme v hojném počtu nejen v Izraeli, USA a mezi íránskými exulanty, ale také v řadě zemí Arabského poloostrova, u nichž íránská velmoc vyrývá už po desetiletí hluboké vrásky do čela. Za Ahmadínežáda měli tito politici poměrně jednoduchou práci, neboť jim íránský prezident jako na talíři nosil různé kontroverzní či výslovně agresivní výroky zaměřené proti Izraeli, zpochybňující holocaust atd. Ani nový prezident Íránu teď zcela jistě nevyrazí s kyticí k hrobu Theodora Herzla do Jeruzaléma. I on bude nepochybně tvrdě protiizraelský a bude trvat na pokračování íránského jaderného programu – na druhou stranu si bude dávat velmi dobře pozor na to, co si myslí a co říká na veřejnosti.
 

A je tu i řada dalších otázek než vztah Íránu k Izraeli a íránský jaderný program. Jak se bude Írán chovat vůči syrskému prezidentu Asadovi, kterému je přisuzována zodpovědnost za desítky tisíce usmrcených během posledních let násilností v Sýrii? Jak se bude Írán chovat vůči libanonskému hnutí Hizballáh, které je produktem vývozu islámské revoluce a teď zcela nepokrytě spolupracuje se Sýrií? I kdyby nový íránský prezident cítil, že mnoho z těchto věcí není správné, bez vůle hlavního íránského náboženského vůdce Chameneího s tím stěží cokoliv zásadnějšího udělá. Na druhou stranu je sám Chameneí ve velmi pokročilém kmetském věku a není zase tak nepravděpodobné, že k jeho vystřídání dojde právě za Rouháního prezidentství. To ale již zacházíme do příliš hypotetických předpovědí, takže nezbývá než si počkat, jaké konkrétní kroky učiní nový íránský prezident, a jak se tyto kroky projeví v nesmírně komplikované blízkovýchodní mozaice.

Vyšlo na iHNed, 17. 6. 2013