Co mají společného Miloš Zeman a Muhammad Mursí?

Politik západní civilizace Miloš Zeman má v některých ohledech blízko ke stylu jeho egyptského sesazeného kolegy a člena Muslimského bratrstva Muhammada Mursího.

 

Není pochyb o tom, že česká a egyptská politika, a to i přes mnohé změny, které v Egyptě probíhají od roku 2011, jsou si navzájem v mnoha ohledech velmi vzdálené. Přesto ale můžeme některé z

ajímavé paralely najít. Mnozí možná netuší, že jak české, tak egyptské politické strany a politický život mají kořeny v podobné době – tedy v druhé polovině 19. století. Také Egypt zažil v období po druhé světovbé válce, podobně jako Československo, dobu výrazného omezení politické soutěže. To ale nebylo u Egypta tak razantní, jako v komunistickém Československu.

Podívejme se ale na jednu zajímavou paralelu ze současnosti. Jak Egypt, tak Česká republika si v podobné době vybraly své vůbec první přímo zvolené hlavy státu – Miloše Zemana a Muhammada Mursího. A oba prezidenti posílení touto legitimitou začali poměrně záhy po svém zvolení přistupovat k ústavnímu sytému své země specifickým stylem, který se z dlouhodobého hlediska vývoje ústavnosti nemusí jevit jako nejšťastnější. Mursí se například pustil do velmi kontroverzní bitvy s egyptským ústavním soudem. 

A ani v mnoha dalších ohledech si nepočínal tak, jak by si zřejmě přáli někteří jeho voliči – především ti, kteří mu ve volbách raději dali přednost před Ahmadem Šafíkem, představitelem mubárakovského režimu, přestože jinak velkými stoupenci Muslimského bratrstva nebyli. Prezident Miloš Zeman je na svém postu poměrně krátce, přesto je zjevné, že začíná se svojí úřednickou vládou rozehrávat zvláštní a značně pozitivistickou hru, ve které není příliš místa pro jiné věci, než pro striktní literu Ústavy bez dalších souvislostí.

Vzhledem k charakteru ústavního práva je takový způsob výkladu ústavního pořádku s nadsázkou srovnatelný s doslovným výkladem Bible či Koránu, neboť lze říci, že v sekulárních demokraciích ústavy nahradily nejvyšší Boží zákon. Jistě, doslovný a velmi pozitivistický výklad je také jedním z možných způsobů interpretace, ale i sám Miloš Zeman si dovede představit omezenost tohoto přístupu například v případě Koránu. 

Pak je tu samozřejmě řada rozdílů. Demokratický zvolený Mohammed Mursí byl nedávno sesazen egyptskou armádou a je zadržován na neznámém místě. To se stalo za podpory Mursího oponentů z řad velmi znechucené části egyptské veřejnosti. Ta obecně v uplynulých letech ztratila obavy veřejně proti svým vládám a prezidentům protestovat. Dodávám, že neexistují přesné statistiky současné popularity Mursího – zcela jistě během svého krátkého prezidentství řadu stoupenců ztratil, ale stejně tak je možné, že mu jeho nedávné zatčení armádou v očích mnoha Egypťanů dodalo na „mučednictví“, a tedy i na popularitě.

Budoucnost Miloš Zemana v České republice bude s velkou pravděpodobností výrazně odlišná. Nic nenaznačuje, že by měl být Zeman sesazen naší armádou, zadržován na neznámém místě, to vše za halasné podpory voličů Karla Schwarzenberga. Ba spíše naopak – česká veřejnost je po roce 1989 poměrně letargická, uspokojená dosaženými výdobytky polistopadového dění a blahobytu. Výrazněji angažovaná je především na facebooku a v internetových debatách. Na veřejnosti je pak o ní slyšet hlavně v případě výrazných sportovních vítězství – ke kterým beztak již dlouhou dobu nedošlo – respektive lokálně v případě protestů u multietnických sídlišť. 

Přes všechny kontroverze kolem osob Miloše Zemana a Muhammada Mursího nelze opomenout, že jsou oba přímo zvolenými zástupci lidu s vysokou legitimitou. Z hlediska voleb jako jednoho z pilířů demokracie vyjadřují oba vůli občanů svých zemí zřejmě stále reprezentativněji, než jejich kultivovanější političtí oponenti, kteří by je měli v očích nemalé části Egypťanů i Čechů nahradit. U nás tuto alternativu ještě před nedávnem ztělesňoval Karel Schwarzenberg. V Egyptě jsou po Mursího sesazení požadavky „egyptských Karlovců“ částečně uspokojeny dosazením aristoratického gentlemana západního střihu Mohameda el-Baradeje do křesla dočasného vice-prezidenta. 

Určitě najdeme daleko více podobností mezi našimi „Karlovci“ a egyptskými „Baradejovci“, než mezi „Zemanovci“ a „Mursíovci“. Ti první jsou zřejmě více intelektuální, více se zajímají o hlubší souvislosti politiky jak doma, tak i ve světě a jsou také zřejmě odolnější vůči populistickým slibům i různým ideologiím. Oproti tomu „typický“ volič Miloše Zemana se od voliče Mohammeda Mursího a Muslimského bratrstva nepochybně velmi odlišuje – což zdaleka nesouvisí jen s postojem Mursíovců k Becherovce a alkoholickým nápojům obecně. 

Přesto názory skupin podobných „Karlovcům“ a „Baradejovcům“, jakkoliv mohou být jejich názory mnohým čtenářům tohoto média blízké, tvoří ve společnostech dnešního světa spíše názorovou menšinu, než většinu. K českému či egyptskému „obyčejnému člověku“ má zřejmě blíže Zeman a Mursí než Schwarzenberg a El-Baradej. Ti první více ztělesňují i to, co si jejich země na základě přání voličů „zasluhují“. Platónská „vláda filozofů – vzdělanců“ by byla Egyptu i České republice v mnoha ohledech prospěšnější. Skutečností však je, že principy moderního vládnutí z tohoto platónského pojetí nevychází a počítají s rovnoprávným hlasem VŠECH. Jednodušeji řečeno: hodnota hlasu českého a egyptského filozofa má stejnou váhu jako hlas brněnského či alexandrijského podnikatele v knihovnictví, stejnou jako hlas káhirského a pražského popeláře a též i stejnou jako hlas recidivisty z Mírova či radikálního islamisty podezřelého z teroristického útoku. 

Vyšlo na iHNed, 18. 7. 2013

Česko-egyptský novinář o současné situaci v Egyptě

Boj za lidská práva nezná diskriminaci na základě politické příslušnosti. Nejen členové Muslimského bratrstva (MB), ale i stoupenci dalších islamistických organizací včetně těch nejradikálnějších mají právo na korektní zacházení a jednání neporušující jejich lidská práva.

Včera došlo k politováníhodné události ve městě Mansúra v nilské Deltě. Byly zastřeleny čtyři ženy během demonstraci stoupenkyní exprezidenta Mursího. Osobně mám silné podezření na samotné MB, které čile spolupracuje s recividisty. Během střetů u sídla republikánských  gard před zhruba týdnem padlo 51 mužů. Vyšetřování ukázala, že sedm obětí bylo evidováno u policie jako nebezpečných recividistů, další byli členové MB i radikálních organizací se sklony k násilí či terorismu.(Dva týdny zpět jsem umístil na FB video usvědčující MB z vraždy občana ve snaze vše hodit na armádu). Přesto je třeba co nejobjektivněji vyšetřit obě krvavé události. Je třeba dodat, že za včerejší smrt čtyř žen v Egyptě může částečně i Ministerstvo vnitra, které včas nezasáhlo na obranu demonstrantů nebo jim nezajistilo dostatečné bezpečnostní krytí.

Lidská práva zadržených vysoce postavených vůdců MB mají podle stejného metru být respektována. Nic na tom nemění ani fakt, že drtivá část Egypťanů po jednoroční zkušenosti s islamistickou vládou považuje MB za téměř teroristickou organizaci.

V této souvislosti je možné uvažovat, pokud se ještě nestalo, o misi složené z AI a dalších mezinárodních lidskoprávních organizací, která by navštívila Egypt a na místě zjistila, zda jsou lidská práva zadržených členů MB a dalších islamistických organizací nějak porušována. Součástí mise by bylo i zjišťování okolností jejích zadržení. Nelze souhlasit s politickým zatýkáním. Je to protiprávní a protiústavní. Úřady musí prokázat, že příslušné osoby byly zatčeny na základě konkrétních podezření či obvinění při respektování právních kroků a ustanovení egyptského trestního řádu. Všiml jsem si více signálů, že by tato myšlenka (mise) nemusela setkat se zásadným odmítnutím ze strany Egypťanů. Pokud nejsou ničí práva porušována a vše proběhlo a probíhá v souladu se zákony, tak by taková mise naopak mohla pomoct Egypťanům, kteří hájí svou druhou revoluční vlnu proti teoriím o „vojenském spiknutí“.

Mince má však i druhou stranu. Jde o politické hrátky ze strany některých mezinárodních politiků. Ti totiž nevolají po zachování lidských práv zadržených, nežádají dodržování zákona při zadržování a obvinování podezřelých osob, nenabádají k jejích postavení před spravedlivé soudy, nýbrž rovnou chtějí pro ně svobodu. Například kancléřka Merkelová, která včera přišla se požadavkem na osvobození Mohammeda Mursího, i když politika německé vlády je mnohem vstřícnější než třeba ta americká vůči politické změně z 30 června, kterou já osobně nemohu nazvat jinak než revolucí. Pro Merkelovou bych možná našel polehčující okolnost v podobě oprávněných obav z mnohamilionové masy německých muslimů, kde salafisté a radikální islamisté mají nemalý vliv, ale v našich souvislosti není to nijak relevantní.

Zde je tedy velké riziko zneužívání klíčového tématu lidských práv pro politické účely. Západní a především americká politika, která hodně vsadila na tzv. umírněné MB, chce zachovat svého hráče ve hře. Může se hodit v budoucnosti. Za svou osobu mohu říct, že nemám nic proti pokračování MB ve hře, ale za jasně definovaných podmínek: zříci všech forem násilí páchaného přímo nebo prostřednictví spojenců z Džamaa Islámija a dalších radikálních organizací, urovnání právního postavení MB v rámci egyptských zákonů (MB je do dnešního dne tajnou organizací, která funguje mimo rámec egyptských zákonů a nemá jasně definovaný právní statut), provedení vnitřní ideové a ideologické reformy včetně distancování se od protiústavních praktik vedení, hrát podle společně definovaných pravidel a standardů demokracie… atd.

Jen pro informaci, několik dní před jeho sesazením revolucí z 30 června byl Mohammed Mursí spolu s dalšími 26 vysoce postavenými činiteli MB egyptským soudem shledáni vinni z dvou vážných trestních činů: útěk z vězení dne 26 ledna 2011, tedy den po vypuknutí revoluce proti Mubarakovi, a (klasifikováno podle platného egyptského práva) protistátního jednání páchaného za pomoci cizí strany, konkrétně organizací Hamas a Hizballáh, které 26. ledna aktivně pomohly vysvobodit Mursího a jeho soudruhy útokem na 11 egyptských věznic, což si vyžádalo několik životů dozorců i nepolitických vězňů. Útok dokonce uvolnil cestu z věznic celkem 26.000 odsouzeným, včetně těžkých zločinců, kteří dodnes terorizují egyptskou společnost.

Není třeba dodat, že Mursí a další činitelé sesazené vlády jsou podobně jako tenkrát Husní Mubarak podezřelí ze spáchání těžkých zločinů zabití demonstrantů a dalších protiústavních jednání.

Nedávno jsme tu v ČR s úžasem sledovali provokaci a snahu o agresi vůči romské menšině ze strany radikálních občanů v Českých Budějovicích. Ačkoliv všichni jsme dobře informováni o bolestech a slabinách integrace romského obyvatelstva v české společnosti, nemohli jsme považovat tvrdý zákrok české policie proti radikálům za porušování jejích lidských práv, když se ve skutečnosti jednalo o obranu lidských práv jiné skupiny občanů proti agresi. Egypťany nyní čeká boj s vlastním (vousatým) fašismem. Jsou odhodláni se v tomto boji angažovat bez ohledu na to, co si o tom myslí západní nebo třeba východní svět. Jde o jejich dennodenní bezpečnost a budoucí orientaci země jako státu právem patřícího do 21. století. Je nezbytné však, aby místní a mezinárodní lidskoprávní organizace bedlivě sledovaly dění v Egyptě a využívaly všech nástrojů k tomu, aby tento boj nebyl zneužit pro potlačování lidských svobod a práv či uzurpování větší části moci ať už armádou nebo jinými mocenskými centry či vlivnými uskupeními.

Národní usmíření Egypťanů je nezbytné. Mě však více než Muslimské bratrstvo, Džamaa Islámija, salafisté nebo džihadisté zajímá těch (podle aktuálních odhadů) 5-7 milionů (10-15%) egyptských voličů, kteří by především z ryzé lásky a horlivosti ke své víře nadále volili islamisty.

Yasser Daniel Reizk, 21. 7. 2013