Co mají společného Miloš Zeman a Muhammad Mursí?

Politik západní civilizace Miloš Zeman má v některých ohledech blízko ke stylu jeho egyptského sesazeného kolegy a člena Muslimského bratrstva Muhammada Mursího.

 

Není pochyb o tom, že česká a egyptská politika, a to i přes mnohé změny, které v Egyptě probíhají od roku 2011, jsou si navzájem v mnoha ohledech velmi vzdálené. Přesto ale můžeme některé z

ajímavé paralely najít. Mnozí možná netuší, že jak české, tak egyptské politické strany a politický život mají kořeny v podobné době – tedy v druhé polovině 19. století. Také Egypt zažil v období po druhé světovbé válce, podobně jako Československo, dobu výrazného omezení politické soutěže. To ale nebylo u Egypta tak razantní, jako v komunistickém Československu.

Podívejme se ale na jednu zajímavou paralelu ze současnosti. Jak Egypt, tak Česká republika si v podobné době vybraly své vůbec první přímo zvolené hlavy státu – Miloše Zemana a Muhammada Mursího. A oba prezidenti posílení touto legitimitou začali poměrně záhy po svém zvolení přistupovat k ústavnímu sytému své země specifickým stylem, který se z dlouhodobého hlediska vývoje ústavnosti nemusí jevit jako nejšťastnější. Mursí se například pustil do velmi kontroverzní bitvy s egyptským ústavním soudem. 

A ani v mnoha dalších ohledech si nepočínal tak, jak by si zřejmě přáli někteří jeho voliči – především ti, kteří mu ve volbách raději dali přednost před Ahmadem Šafíkem, představitelem mubárakovského režimu, přestože jinak velkými stoupenci Muslimského bratrstva nebyli. Prezident Miloš Zeman je na svém postu poměrně krátce, přesto je zjevné, že začíná se svojí úřednickou vládou rozehrávat zvláštní a značně pozitivistickou hru, ve které není příliš místa pro jiné věci, než pro striktní literu Ústavy bez dalších souvislostí.

Vzhledem k charakteru ústavního práva je takový způsob výkladu ústavního pořádku s nadsázkou srovnatelný s doslovným výkladem Bible či Koránu, neboť lze říci, že v sekulárních demokraciích ústavy nahradily nejvyšší Boží zákon. Jistě, doslovný a velmi pozitivistický výklad je také jedním z možných způsobů interpretace, ale i sám Miloš Zeman si dovede představit omezenost tohoto přístupu například v případě Koránu. 

Pak je tu samozřejmě řada rozdílů. Demokratický zvolený Mohammed Mursí byl nedávno sesazen egyptskou armádou a je zadržován na neznámém místě. To se stalo za podpory Mursího oponentů z řad velmi znechucené části egyptské veřejnosti. Ta obecně v uplynulých letech ztratila obavy veřejně proti svým vládám a prezidentům protestovat. Dodávám, že neexistují přesné statistiky současné popularity Mursího – zcela jistě během svého krátkého prezidentství řadu stoupenců ztratil, ale stejně tak je možné, že mu jeho nedávné zatčení armádou v očích mnoha Egypťanů dodalo na „mučednictví“, a tedy i na popularitě.

Budoucnost Miloš Zemana v České republice bude s velkou pravděpodobností výrazně odlišná. Nic nenaznačuje, že by měl být Zeman sesazen naší armádou, zadržován na neznámém místě, to vše za halasné podpory voličů Karla Schwarzenberga. Ba spíše naopak – česká veřejnost je po roce 1989 poměrně letargická, uspokojená dosaženými výdobytky polistopadového dění a blahobytu. Výrazněji angažovaná je především na facebooku a v internetových debatách. Na veřejnosti je pak o ní slyšet hlavně v případě výrazných sportovních vítězství – ke kterým beztak již dlouhou dobu nedošlo – respektive lokálně v případě protestů u multietnických sídlišť. 

Přes všechny kontroverze kolem osob Miloše Zemana a Muhammada Mursího nelze opomenout, že jsou oba přímo zvolenými zástupci lidu s vysokou legitimitou. Z hlediska voleb jako jednoho z pilířů demokracie vyjadřují oba vůli občanů svých zemí zřejmě stále reprezentativněji, než jejich kultivovanější političtí oponenti, kteří by je měli v očích nemalé části Egypťanů i Čechů nahradit. U nás tuto alternativu ještě před nedávnem ztělesňoval Karel Schwarzenberg. V Egyptě jsou po Mursího sesazení požadavky „egyptských Karlovců“ částečně uspokojeny dosazením aristoratického gentlemana západního střihu Mohameda el-Baradeje do křesla dočasného vice-prezidenta. 

Určitě najdeme daleko více podobností mezi našimi „Karlovci“ a egyptskými „Baradejovci“, než mezi „Zemanovci“ a „Mursíovci“. Ti první jsou zřejmě více intelektuální, více se zajímají o hlubší souvislosti politiky jak doma, tak i ve světě a jsou také zřejmě odolnější vůči populistickým slibům i různým ideologiím. Oproti tomu „typický“ volič Miloše Zemana se od voliče Mohammeda Mursího a Muslimského bratrstva nepochybně velmi odlišuje – což zdaleka nesouvisí jen s postojem Mursíovců k Becherovce a alkoholickým nápojům obecně. 

Přesto názory skupin podobných „Karlovcům“ a „Baradejovcům“, jakkoliv mohou být jejich názory mnohým čtenářům tohoto média blízké, tvoří ve společnostech dnešního světa spíše názorovou menšinu, než většinu. K českému či egyptskému „obyčejnému člověku“ má zřejmě blíže Zeman a Mursí než Schwarzenberg a El-Baradej. Ti první více ztělesňují i to, co si jejich země na základě přání voličů „zasluhují“. Platónská „vláda filozofů – vzdělanců“ by byla Egyptu i České republice v mnoha ohledech prospěšnější. Skutečností však je, že principy moderního vládnutí z tohoto platónského pojetí nevychází a počítají s rovnoprávným hlasem VŠECH. Jednodušeji řečeno: hodnota hlasu českého a egyptského filozofa má stejnou váhu jako hlas brněnského či alexandrijského podnikatele v knihovnictví, stejnou jako hlas káhirského a pražského popeláře a též i stejnou jako hlas recidivisty z Mírova či radikálního islamisty podezřelého z teroristického útoku. 

Vyšlo na iHNed, 18. 7. 2013