Stručný průvodce současným Blízkým východem - A short Guide to the Middle East

Jak publikoval deník The Financial Times, situace na současném Blízkém východě není tak komplikovaná, jak by se mohlo na první pohled zdát... 

Írán podporuje syrského prezidenta Assada. Státy Perského zálivu jsou proti Assadovi.

Assad je proti Muslimskému bratrstvu. Muslimské bratrstvo a Barack Obama jsou proti generálu Sisímu (současnému vojenskému de facto vládci Egypta). Avšak státy Perského zálivu podporují Sisího! To tedy znamená, že jsou proti Muslimskému bratrstvu!

Írán podporuje Hamás, ale Hamás podporuje Muslimské bratrstvo!

Obama podporuje Muslimské bratrstvo, nicméně Hamás je ostře protiamerický!   

Státy Perského zálivu jsou pro-americké. Ale Turecko je se státy Perského zálivu proti Assadovi; avšak Turecko podporuje Muslimské bratrstvo proti generálu Sisímu. A generála Sisího podporují státy Perského zálivu!

Vítejte na Blízkém východě a přejeme vám hezký den. 

P.S. O některých spojenectvích by bylo možné polemizovat, ale jako celek kraťoučký text velmi dobře vystihuje současnou situaci. 

Nejde jen o Egypt. Současný Blízký východ je nebezpečnější než dříve.

Po pádu autokratických režimů v části arabského světa po roce 2010 nastoupilo období nestability a tím i menší předpověditelnost dění. To dodalo klišéovité – ale pravdivé – frázi o nebezpečnosti regionu na ještě větší závažnosti. Současná situace se ale jistým způsobem vymyká i této „standardní“ nebezpečnosti vývoje v oblasti. To platí třeba i ve srovnání se situací, jak jsme ji v regionu viděli ještě před několika měsíci. Pokusme se aktuální nebezpečí blíže charakterizovat:

- Americko-ruské vztahy se nacházejí v jedné z nejvážnějších krizí od konce studené války. Přitom USA už nejsou na Blízkém východě takovým hegemonem jako třeba v 90. letech. Američany od té doby oslabil jak jejich postup v Iráku a Afghánistánu, tak i vlastní vnitřní hospodářské problémy. Naopak vliv Ruska obecně v oblasti spíše posiluje. To je vidět hlavně na konfliktu v Sýrii, který je bez ruské vůle jen velmi těžko řešitelný. Začalo tak být zjevné, že jen americko-ruský konsensus může posunout syrské dění nějakým pozitivním směrem.

- Situace v Sýrii se jeví stále více patová – rebelové ztratili na iniciativě, začali se vnitřně štěpit, někdy dokonce i proti sobě bojovat a některé jejich islamistické frakce se výrazně zradikalizovaly. Sýrie, která nebyla v minulosti zdaleka tak sektářsky rozdělená jako Libanon, se v tomto ohledu stále více přibližuje právě svému sousedovi z období občanské války (1975–1990). Některá velká syrská města začínají být podobná válkou zdecimovanému Bejrútu či Stalingradu. Probíhá v nich městská válka, ve které jsou používány i devastující těžké zbraně. Ty přitom nejsou schopné protivníka ukrývajícího se ve zbořeninách domů spolehlivě zlikvidovat. Počet mrtvých narůstá velkou rychlostí a po dvou letech konfliktu se přibližuje číslu, na které bylo právě v sousedním Libanonu zapotřebí patnáct let. Přitom je stále více zjevné, že ani jedna ze stran nemůže zvrátit situaci na svoji stranu. Právě americko-ruská iniciativa by mohla přispět ke zlepšení jinak bezvýchodné situace.

- V důsledku konfliktu se aktivizují syrští Kurdové, jimž jsou ochotni pomoci jejich iráčtí soukmenovci, kteří už delší dobu požívají velmi silné autonomie. Vzestup kurdského nacionalismu, snahy o vznik „Velkého Kurdistánu", by mohly vnést do konfliktu v oblasti další nebezpečnou dimenzi. To by zřejmě více mohlo zapojit do konfliktu Turecko. Kompromisy, které se podařilo turecké vládě a tureckým Kurdům před nedávnem dosáhnout, by mohly přijít vniveč.

- Turecko a Egypt – dvě „vzorové“ země pro mnoho obyvatel Blízkého východu, se nacházejí ve vážné krizi demokracie. Na tureckou politiku je už delší dobu upřen kritický zrak skrze některé snahy vlády premiéra Erdoğana o autoritativní praktiky. Zprávy o nich se v médiích objevily hlavně v souvislosti s politickými protesty, které iniciovaly snahy istanbulské radnice (provázané s vládou) o necitlivé zásahy do městské zeleně. Také v současnosti probíhající proces s údajnou ultrasekulární nacionalistickou skupinou Ergenekon vzbuzuje pochybnosti, zda-li jde jen o hledání spravedlnosti vůči protivládním spiklencům, nebo je i honem na čarodějnice. Řada obvinění, hlavně vůči představitelům opozice a novinářům, vzbuzují dojem, že jsou vykonstruovaná. I přes protesty části turecké veřejnosti a těsnému sousedství syrského konfliktu (ten přináší Turecku řadu obtíží spojených s násilím v Sýrii i s řešením zajištění životních podmínek velkého počtu syrských uprchlíků), je vnitřní situace v Turecku poměrně stabilní. 

To se nedá říci o Egyptu, kde od svržení autokratického prezidenta Mubáraka probíhá politický, společenský a násilím doprovázený kvas, který bude pokračovat zřejmě ještě dlouhou dobu. Éra demokracie měla v Egyptě jen krátký život, protože první, v přímých demokratických volbách zvolený prezident byl po roce vlády svržen egyptskou armádou za podpory části egyptské veřejnosti. Prezident Mursí i jeho Muslimské bratrstvo si skutečně počínali po volbách více než neobratně a u Mursího byla patrná i snaha o nepřiměřené posílení pravomocí. Nebude-li však současná situace vyřešená kompromisem mezi jeho odpůrci a zastánci, povede další vývoj k velké polarizaci Egypťanů a může v lepším případě vyústit v hlubokou nedůvěru islamistů v demokracii jako takovou. Vždyť proč by se měli podílet na systému, který je stejně není ochoten akceptovat. Přes Mursího nesporné autoritářství a přehmaty je politika represí vůči jeho stoupencům neprozřetelná. Bude-li pokračovat, lze očekávat příklon řady Egypťanů zklamaných demokratickým pokusem k fundamentalismu a radikalismu. A ten má v Egyptě skutečně velmi hluboké kořeny. Řada těch nejradikálnějších skupin (mj. Islámský džihád, Gama'a Islámíja, Takfír wal Hidžra), vůdců a myslitelů (včetně současného vůdce Al-Káidy Zawáhirího či arci-ideologa radikálního islamismu Sajjída Kutba) měla či má své bydliště právě zde, takže radikálové mají opravdu kde se inspirovat. Bohužel probíhající egyptské násilnosti ukazují, že snahy o kompromis nejsou na pořadu dne.

- Mezi dalšími nejvíce nebezpečnými tendencemi na dnešním Blízkém východě nelze opomenout zhoršující se situaci v Iráku a Jemenu. Odkaz politiky Saddáma Husajna i nezdařený americký postup vůči Iráku po roce 2003 přináší stále krvavou daň. Vždy, když už se zdá, že se situace „zklidňuje“ (rozuměj: počet sebevražedných atentátů v zemi klesne z deseti na pět během jednoho dne), rozhoří se znovu násilí. To současné je přirovnáváno k tomu nejhoršímu z období 2006–7. Nebezpečná je i situace v Jemenu, kde se velmi zaktivizovala zdejší frakce Al-Káidy. Tato teroristická síť v posledních letech spíše stagnovala, k čemuž přispěla jak počáteční fáze „Arabského jara“, na které byla naprosto nepřipravena, tak i likvidace Bin Ládina. Dnešní aktivizace Al-Káidy je nebezpečným fenoménem, který může jednak poukazovat na schopnosti jejích velitelů (včetně Al-Zawáhirího), ale i na fakt, že se jí podařilo zorientovat se v současném dění a být schopna reagovat na nestabilitu a rozčarování z revolučních změn a zvratů v arabských zemích.

Pokusil jsem se zdůraznit skutečně jen ty nejnebezpečnější prvky současného blízkovýchodního dění. S ohledem na omezený prostor jsem tak už nemohl zmínit například aktuální vývoj v izraelsko-palestinském konfliktu, nestabilitu v Libanonu a některých částech Maghrebu atd. Předpokládám ale, že i takto je možné učinit si obrázek o tom, jak je situace v regionu závažná.

Vyšlo na iHNed, 15. 8. 2013 

Komentář k aktuálním izraelsko-palestinským jednáním