Blízkovýchodní stránky: Naposledy o Šaronovi

pátek 31. ledna 2014

Naposledy o Šaronovi

O životě, skutcích, válečných taženích či politických krocích Ariela Šarona toho bylo napsáno již dost v nesčetných článcích a několika obsažných biografiích. Není třeba také více zdůrazňovat, jak moc polarizující osobností nejen izraelské politiky, ale širšího blízkovýchodního dění, byl, a že neměl po většinu života příliš vlažných příznivců ani vlažných odpůrců, pouze skalních stoupenců a zarytých nepřátel.

Šaronova politická a životní dráha skončila de facto už v roce 2006, takže bylo poměrně hodně času na vyhodnocení jeho role v Izraeli i na Blízkém východě s jistým odstupem. Jakkoliv byla většina Šaronovy životní dráhy poznamenána ať už „spravedlivým“ (ztráty izraelských nepřátel ve válečných konfliktech), či „nespravedlivým“ krveproléváním (část bojových operací vojenského komanda, kterému jako mladý důstojník velel, či válečné zločiny, o kterých věděl v Libanonu, ale nic proti nim neučinil – ba poskytl i jisté logistické zázemí k jejich provedení), nelze Šaronovu osobnost v kontextu Blízkého východu posuzovat jen optikou míru či krveprolévání. Na hranici válečných zločinů a terorismu – či už za ní – se pohybovala i výrazná část různých dalších charismatických politiků a vůdců – a to jak v muslimských zemích, tak i v Izraeli. Stačí vzpomenout na aktivity premiérů Menachema Begina a Jicchaka Šamira, kdy byli zpočátku vysoce postavení členové organizací, které používaly metody teroristického boje, a sám Šamir nese mimo jiné velký díl zodpovědnosti za smrt prvního vyjednavače OSN na Blízkém východě – hraběte Bernadotta. Že i mírotvorci Rabin s Arafatem nebyli jen beránky je obecně známá věc. Obdobně i ti nejlepší „good guys“ z arabského světa, jakými měli být Egypťané Sadat, Mubárak či jordánský král Husajn, měli litry krve na rukou. O „bad guys“ typu Saddáma Husajna, Háfize Assada či Muammara Kaddáfího ani nemluvě. Většinou platí, že historie a justice není k řadě státníků v tomto ohledu příliš spravedlivá. Tak se stává, že ti, kteří by v jiném postavení stanuli třeba i před soudy svých zemí a dostali tvrdé tresty, měli ve vysoké politice naopak možnost získat zcela novou tvář a často i auru „mužů míru“. (Saddám Husajn tuto příležitost projel na celé čáře, Kaddáfí k ní měl hodně blízko, ale jaká bude budoucnost Assada mladšího ...?)

Šaron 2.0?

U rozporuplného Šarona se dokonce ani na samém sklonku života, kdy se v roce 2000 stal izraelským premiérem, vůbec nezdálo, že by se měl nějak zásadněji změnit. Během druhé palestinské intifády prosazoval používání velmi tvrdé vojenské taktiky jako odpověď nejen na sebevražedné útoky (např. mimosoudních likvidací vybraných palestinských představitelů, při které často zahynuli náhodní lidé v jejich blízkosti). Přesto se lze domnívat, že se rýsovala jistá verze Šaron 2.0. Důvodů, proč se tak dělo, bylo možno vypozorovat více:

- V premiérském křesle získal Šaron větší díl politické zodpovědnosti než kdy předtím a nemohl si dovolit totéž, co dříve v opozici.

- V době po mírovém procesu 90. let – byť neúspěšném – nemohl Šaron tak jednoduše setrvat na bojovných politických pozicích a úplně výsledky mírového procesu ignorovat. Každému izraelskému premiérovi jde také o zachování dobrého spojenectví a ekonomické podpory ze strany USA, a tak byl Šaron limitován i v tomto ohledu.

- Šaron se potřeboval stále více vymezovat proti svému vnitrostranickému sokovi v Likudu, Benjaminu Netanjahuovi a s tím souviselo vytvoření jeho politické vize.

- Určitou roli mohl hrát Šaronův pokročilejší věk a vyšší rozvaha, kterou tato část života přináší. Mohl také kritičtěji vidět svou minulost a realističtěji skutečnost izraelsko-palestinského konfliktu. Tento bod však není jasně prokazatelný.

Velmi důležitou roli nakonec sehrál hlavně třetí bod, kdy Šaron přišel s vizí jednostranných politických kroků, které měly zastoupit nefungující mírový proces. Jedním z nich byla i výstavba bariéry mezi Izraelem a Západním břehem. U Palestinců tento krok nevyvolal zpočátku tak negativní reakci, protože se domnívali, že tato linie vytvoří fakticky i hranice budoucího Palestinského státu. Když se ale ukázalo, že bariéra kopíruje hranici Západního břehu jen zčásti a zakusuje se mnohde hluboko do něj a připojuje k izraelskému území množství židovských osad, odsoudili jej jako „apartheidovou zeď“. Šaron ale více překvapil svým plánem evakuace židovských osad z pásma Gazy. Tedy právě z těch míst, kde byl izraelský nepřítel číslo jedna Hamás nejsilnější. Navíc byl Šaron celoživotním patronem osadnického hnutí a tento krok vyrazil mnoha Izraelcům, a mezi nimi hlavně samotným osadníkům, dech. Šaron ale dobře věděl, že osady v Gaze silně zatěžovaly izraelskou ekonomiku, nebyly mezi většinou Izraelců populární a ve srovnání se Západním břehem v nich žilo jen relativně málo osadníků (přibližně 8 000 oproti více než 200 000 na Západním břehu). Navíc tento krok sliboval podporu ze strany USA, které také chtěly ukázat, že Irák nebyl v té době jejich jedinou prioritou. Vážnost svého počínání podtrhl Šaron tím, že po třiceti letech opustil řady Likudu, se kterým se rozešel ve zlém a založil stranu Kadima, která lépe prosazovala jeho politiku. Evakuace osad byla v roce 2005 uskutečněna a Šaron ve svých projevech stále jasněji mluvil o neblahých důsledcích izraelské okupace. Je tak možné, že by v další evakuaci osad (během evakuace Gazy byly vyklizeny i čtyři osady na Západním bžehu) i omezení izraelské správy více pokračoval i na Západním břehu. Na počátku roku 2006 ho však paralyzovaly vážné srdeční problémy a upadl do komatu, ze kterého se již nikdy neprobral. ¨

Někteří religiózní Židé mají za to, že za Šaronovou i Rabinovou smrtí jsou mystické souvislosti. Nad oběma politiky byla totiž krátce před jejich smrtí (ať už klinickou, či skutečnou) vynesena kabalistická kletba. Ať už je tomu jakkoliv, přestože Rabin si mnohonásobně více zasloužil vejít do pantheonu mírotvorců než Šaron, je zjevné, že náhlý odchod obou politiků velmi negativně ovlivnil vývoj izraelsko-palestinského usmíření a usnadnil nástup k moci jestřábům bez vizí. Jejich postoj možná nechtěně, ale jistě zcela přesvědčivě, vystihl současný ministr obrany Moše Jaalon. Ten totiž nedávno urazil nejen amerického ministra zahraničí Kerryho, ale hlavně snahy o obnovení izraelsko-palestinského mírového procesu. Prohlásil totiž: „Jedinou věcí, která by nás mohla zachránit, je, kdyby Kerry získal Nobelovu cenu míru a nechal nás být“...

Vyšlo v časopise A2 č. 3, 29. 1. 2014

Několik méně známých fotek a variací na téma Ariel Šaron: