sobota 11. ledna 2014

Odlet velkého jestřába

Není sporu o tom, že Ariel Šaron je jednou z nejvýraznějších postav blízkovýchodního dění naší doby vůbec. Hodně k tomu přispělo, že se na rozdíl od mnoha dalších izraelských vojáků a politiků dokázal stát živoucí legendou. A to ať už pro někoho v dobrém, tak pro jiné ve zlém slova smyslu. Během své politické dráhy totiž prezentoval své názory tvrdě a přímočaře a jen málokdy balancoval na složitých vážkách izraelské politiky (nebo to alespoň dokázal dobře zakrýt). Byl „mužem činu“, který šel proti všem. Zkrátka byl přesně takový, jak si mnozí lidé správného a nekompromisního politika představují. Během života získal nejrůznější přezdívky: nejen „Arik“, ale třeba i „Král Izraele“. Doma byl srovnáván s „jestřábem“ či „buldozerem“ izraelské politiky. Naopak u Arabů a Palestinců byla jeho přízviska zabarvena vždy negativně a bylo praktické nemožné najít mezi nimi někoho, kdo by ho měl v oblibě.
Po dlouhou dobu Šaron jedné části Izraelců imponoval, té druhé zase ztělesňoval vojenskou a politickou brutalitu. Tu ostatně nikdy zvlášť neskrýval za masku mírových hesel, což s oblibou činili někteří jiní izraelští politici. Proto byl také pro mnohé čitelný, a proto ho jiní – možná někdy trochu pokrytecky – nenáviděli. Šaron ale nebyl jen vojákem se zjednodušeným viděním světa, jak si mnozí možná myslí. Byl i intelektuálem.  Věnoval se studiu blízkovýchodní kultury na Hebrejské univerzitě, a přestože obor nedokončil, vystudoval později právo na univerzitě v Tel-Avivu. Stejně tak se příliš neví, že jeho osobní život nebyl z nejradostnějších, neboť přežil obě své ženy a jednoho syna.  

Od armády k politice

Kontroverze by bylo možné najít i v jeho vojenské kariéře, kdy působil nejdříve jako důstojník Hagany (organizace, která se stala základem izraelské armády) a posléze jako velitel elitního komanda „101“, které provádělo odvetné údery proti Arabům. Při jedné z takových protiakcí v roce 1953 tento oddíl pozabíjel v palestinské vesnici Kibijá 69 civilistů, přičemž polovina z nich byly ženy a děti. Premiér Ben-Gurion vzápětí mladému důstojníkovi řekl: „Není důležité, co si o nás řekne svět. Jediná věc, která je důležitá, je naše další existence v zemi našich předků. Dokud neukážeme Arabům, že budou platit vysokou cenu za vraždění Židů, nepřežijeme.“
V dalších izraelsko-arabských válkách se pak často dostával do problémů pro svou nedisciplinovanost a proslavil se různými husarskými kousky. Nejznámější je z roku 1973, kdy se stal národním hrdinou, který zachránil Izraelce před porážkou na Sinaji. Proti Dajanovu rozkazu tehdy překročil Suezský průplav a stanul se svými vojáky na africkém kontinentě 101 kilometrů od Káhiry. Egypťané zůstali ve stejnou chvíli odříznutí na sinajském břehu Suezského průplavu. Jeho pověst statečného válečníka podpořily i známé fotografie, kde ho po bitvě můžeme vidět rozesmátého se zakrváceným obvazem na hlavě. Přesto byl vzápětí po tomto úspěchu pro svou neukázněnost opět postaven mimo službu v armádě.
To už se ale „Arik“ připravoval na dráhu politika. Není bez zajímavosti, že Šaron měl tehdy názorově blízko k izraelské levici. Spoluzakládal sice pravicový Likud, na čas z něj ale vystoupil a opět koketoval se Stranou práce. V každém případě mu vojenská kariéra v politice velice pomohla, neboť nejvyšší vojenské funkce jsou v Izraeli nezřídka vstupenkou do vrcholné politiky (stačí si jen vzpomenout na vojenskou minulost premiérů Jicchaka Rabina a Ehuda Baraka).

Osady a Libanon

Nejrozporuplnější okamžiky Šaronovy kariéry přišly právě na počátku jeho politické dráhy. Od roku 1977 stál v čele nejrůznějších ministerstev. Stal se jedním z hlavních organizátorů kontroverzní výstavby židovských osad na okupovaných palestinských územích. Osady byly vyjádřením Šaronovy filozofie zajistit bezpečnosti Izraele na základě jeho teritoriálního rozmachu. Šaron tehdy prohlásil: „Každý musí zabrat co nejvíce půdy (na okupovaných územích), abychom zvětšili židovské osady, protože všechno, co si teď vezmeme, bude naše... Co teď nezabereme, to nám vezmou oni (tj. Palestinci).“
Z dnešního pohledu měl paradoxně lví podíl i na vybudování osad v pásmu Gazy. Sám šel osadníkům příkladem, když si koupil dům v arabské čtvrti Jeruzaléma. Nepodporoval ale jen „oficiální“ osady, ale i pololegální aktivity mesianistických radikálů z hnutí Guš Emunim.
Zřejmě nejtemnější „Arikova“ kapitola nastala v souvislosti s válkou v Libanonu. V té době působil jako ministr obrany ve vládě premiéra Begina. Jeho tehdejší postup však překročil meze politické únosnosti. Nejenže ve válce postupoval nezřídka bez souhlasu kabinetu, ale v roce 1982 nezabránil průniku spojeneckých jednotek libanonských křesťanů do palestinských uprchlických táborů Sabra a Šatíla. Izraelci jen mlčky přihlíželi masakru stovek civilistů. V Izraeli, kde ve stejné době proti kontroverzní libanonské válce vřel odpor a konaly se statisícové demonstrace, se Šaron stal „zlým mužem“ číslo jedna. V arabském světě ho začali nazývat „Řezník z Bejrútu“ a izraelští vyšetřovatelé ho vzápětí označili za nepřímo zodpovědného za masakr. Pro Šaronův odchod z pozice ministra obrany tehdy hlasovala celá pravicová vláda. Jen on sám zvedl ruku za své setrvání...
Ale ani tyto okamžiky nebyly zdaleka koncem jeho politické kariéry, neboť v různých ministerských křeslech zůstal až do 90. let. Nesl si však nálepku agresivního politického radikála, který se navíc staví proti úspěšně se rozbíhajícímu mírovému procesu. Kdybyste se Izraelců ve stejné době zeptali, jestli si myslí, že se může Šaron někdy postavit do čela země, rozhodně by to popřeli.

"Muž míru"

Přesto „Arik“ dokázal téměř nemožné. Na sklonku 90. let uspěl ve vlastní straně Likud, když dokázal porazit v boji o křeslo předsedy svého mladšího soka „Bibiho“ Netanjahua. V září 2000, ještě za vlády premiéra Baraka, se vypravil pod ochranou tisícovky policistů na jeruzalémskou Chrámovou horu. To mělo pro Palestince stejný emotivní náboj, jako kdyby si Arafat přišel ke Zdi nářků. Šéf opozice si dobře spočítal, k čemu by mohl tento krok vést a jak z něj politicky profitovat. Napětí mezi Izraelci a Palestinci bylo po zkrachovalých mírových jednáních obrovské a vzápětí vypuklo velké palestinské povstání – druhá intifáda. Ta s sebou přinesla vážné zhoršení bezpečnostní situace, což byla přesně vhodná chvíle pro politika, který umí „zatočit s Araby“. Sázka Šaronovi geniálně vyšla a zanedlouho byl zvolen premiérem. Tehdy začala „jeho nejlepší hodina“.
Velmi dobře si porozuměl s novým americkým prezidentem Bushem, což bylo pro něho samotného i pro Izrael klíčové. Zvlášť po 11. září 2001 mu byli ve „válce proti teroru“ Američané ochotni ledcos tolerovat. Tytam byly doby, kdy americká administrativa s velkou nelibostí sledovala rozšiřování osad. Bush dokonce v jednom ze svých projevů označil Šarona za „muže míru“.
Teprve o dva roky později přišel Šaron s tím, čím si naklonil světovou veřejnost: plánem na evakuaci Gazy. Právě proto, že byl až do té doby favoritem osadníků, vyrazila tato myšlenka dech nejen jim, ale i jeho četným odpůrcům doma i ve světě. Lze jen stěží přesně odhadnout, co se odehrálo v Šaronově hlavě po jeho pětasedmdesátém roce věku. S jistotou takřka stoprocentní lze ale říci, že to nebylo probuzení lásky k Arabům. Šaron spíš realisticky přehodnotil svoji dřívější taktiku maximalizace izraelského území i filozofii, že „na Araby platí jen síla“. Osady v Gaze byly navíc extrémně nepopulární mezi většinou Izraelců a ve srovnání se Západním břehem zde žilo jen relativně málo osadníků (přibližně 8 000 oproti více než 200 000 na Západním břehu). Navíc tento krok sliboval podporu ze strany USA, které také musely ukázat, že Irák není jejich jedinou prioritou. V neposlední řadě vyrazil z rukou trumfy Hamásu: ten byl nejsilnější právě v Gaze a dlouhou dobu sebevražednými atentáty sužoval Izrael.
Šaron se tedy rozhodl zlikvidovat to, co před několika desetiletími sám vytvářel a čemu se ještě v 90. letech zuby nehty bránil. Vážnost svého počínání podtrhl tím, že po třiceti letech znovu opustil řady Likudu a založil stranu Kadima (Kupředu), která by lépe prosazovala jeho politiku. Izraelci i část světa jako by najednou starému jestřábu odpustili všechny jeho dřívější hříchy a začali v něm spatřovat „nového Jicchaka Rabina“. To dokonce i přes korupční skandály Šaronových synů, které nejednou vrhly stín i přímo na premiéra.
Evakuace Gazy byla určitě důležitým krokem, který ulehčil značně prekérní situaci obyvatel tohoto území. Je dokonce možné, že by při uskutečňování podobného postupu jiní, slabší izraelští politici tvrdě narazili. Přesto je evakuace Gazy občas přeceňována. Důležitou roli sehrál i fakt, že se světu značně pragmatický počin podařilo prezentovat jako „velkorysý a bolestivý ústupek“.

Šaronovo dědictví

V Šaronovi odchází z veřejného života nepochybně jedna z nejvýraznějších postav celého blízkovýchodního dění – muž s aureolou slavného válečníka a zároveň velmi kontroverzní politik a také ztělesnění izraelské historie, neboť bojoval ve všech izraelsko-arabských válkách. Z jeho generace zůstává ještě Šimon Peres, ale ten nikdy nepůsobil v armádních strukturách. Paradoxně byl – podobně jako jeho celoživotní sok Arafat – tak silnou osobností domácího politického dění, že se na sklonku života ukázal jako jedním z mála, který je schopen prodat veřejnosti důležité kompromisy.
Pokud ale srovnáme izraelskou a palestinskou politiku po odchodu dlouholetých vůdců, daleko hůř se může vyvinout situace v Palestině. Absence sjednocující autority může proměnit Západní břeh a Gazu v neovladatelné kolbiště islamistů, nacionalistů a levicových radikálů. To Izrael, kde už po desetiletí fungují demokratické procesy, vážně nehrozí. I zde může náhlá absence autority Šaronova formátu mnohé zkomplikovat, zdaleka to však nemusí být jen politická tragédie. Nehledě na to, že nebylo jednoznačné, jaká vlastně byla Šaronova vize do budoucna.
Konec jeho kariéry může naopak přivést k moci politiky, kteří mají čistější štít (což ostatně platí i o Arafatových nástupcích). Je třeba si uvědomit, že Šaron nebyl tím, kdo by „obnovil mírový proces“, jak můžeme občas v médiích slýchat. Evakuace Gazy a související události byly jednostranné kroky ze strany Izraele. K mírovému procesu je však zapotřebí alespoň dvou partnerů, tak jako tomu bylo v 90. letech. A přesně to je úkol pro mladší generaci izraelských a palestinských politiků.

Vyšlo v MFD Kavárna 8. ledna 2006

Žádné komentáře:

Okomentovat