Politické dění v naší zemi se obvykle nedostává mezi hlavní zprávy světových agentur. Nedávný podivný výbuch trezoru, při kterém zahynul palestinský velvyslanec v Česku Džamál Muhammad al-Džamál, a následný nález ručních palných zbraní v jeho pražské rezidenci však vyvolaly velký rozruch nejen u nás. Ke smrti diplomata takovým bizarním způsobem totiž nedochází každý den. Krom toho se událost stále nepodařilo jednoznačně vysvětlit.Pro mnoho Čechů se exploze a následné nalezení další výbušniny v objektu ambasády staly dalším „důkazem“, že „ti Palestinci jsou opravdu teroristé“, což se dá vysledovat z příspěvků na sociálních sítích i v diskusích u různých článků. K těmto názorům jistě přispívá silně proizraelská pozice České republiky, která obecně souvisí s poměrně silnými sympatiemi k židovskému státu mezi Čechy. Přesto šlo zřejmě o bouři ve sklenici vody. Jednalo se totiž spíše o nekompetentnost a zřejmě i značnou neobratnost palestinského diplomata než o příznak organizovaného zločinu, či dokonce terorismu. Jakkoliv je přechovávání nepovolených zbraní na diplomatických misích porušením mezinárodního diplomatického práva, zeptáte-li se diplomatů samotných, neoficiálně vám řeknou, že nepřihlášené zbraně na ambasádách nejsou něco zase až tak výjimečného.
Pokud přihlédneme k militarizaci společností v oblasti blízkovýchodních konfliktů a jejich vztahu ke zbraním (nástroje smrti tu tradičně představují běžný atribut – ostatně podobně jako v USA – či dokonce „vhodný dárek“, stačí si vzpomenout na zlatý kalašnikov od saúdského krále pro Saddáma Husajna), nemusí být podobné nálezy na ambasádách tamních států zas takovým překvapením. A zřejmě nejen na nich. Diplomatická pošta ani zavazadla nepodléhají kontrole, a tak mohou zbraně či další nebezpečné materiály po světových ambasádách klidně kolovat donekonečna. To, že by Palestinci plánovali nějaké ozbrojené akce v Česku, je však asi stejně pravděpodobné, jako že by za smrtí jejich diplomata stáli Izraelci. Tedy velmi málo. Daleko spíš se jednalo o zmiňovanou neobratnost, kterou Palestinci sami poškozují své úsilí o všeobecné uznání Palestiny.
Blízcí spojenci
Proč však Palestinci v Česku zbraně přechovávali? Jedna z variant mluví o tom, že to bylo „pro všechny případy“. V 80. letech totiž Izraelci využívali taktiku poměrně systematické likvidace části palestinských oficiálních představitelů. Je také možné, že historie zbraní skrytých v rezidenci velvyslance sahá hlouběji do našich vzájemných vztahů, přesněji do historie komunistického Československa. V ČSSR totiž již od roku 1976 – tedy dlouho poté, co byly přerušeny diplomatické vztahy s Izraelem – působilo zastupitelstvo Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), které usilovalo o vznik státu Palestina.
Spojenectví československého komunistického režimu s Izraelem po roce 1948, které mimo jiné přineslo židovskému státu důležité a dnes už legendární dodávky zbraní, trvalo jen do počátku 50. let. Po změně kurzu Sovětského svazu vůči Izraeli se čeští komunističtí pohlaváři ze všech sil snažili, aby se na jejich pomoc židovskému státu zapomnělo. Měly k tomu přispět i dodávky zbraní nepřátelům Izraele – hlavně Egyptu a později třeba i podpora palestinského osvobozeneckého hnutí. To se konstituovalo až na přelomu 50. a 60. let, hlavně pak po šestidenní válce v roce 1967, kdy se do jeho čela postavil Jásir Arafat. Izraelci a Palestinci se tehdy do značné míry stali předmětem zájmů velmocí studené války. Zatímco Izraelci se už delší dobu profilovali prozápadně a po krátké etapě strategického spojenectví s Francií vsadili hlavně na Spojené státy, Palestinci se stali objektem zájmu Sovětského svazu a východního bloku včetně Československa. To však neznamenalo, že by se oni či jiný arabský národ dali přímo označit za satelit Sovětského svazu.
Mezi Palestinci sice působila řada různých ultralevicových frakcí inspirovaných mimo jiné marxismem a maoismem, jádro Organizace pro osvobození Palestiny i sám Jásir Arafat však patřili ideologicky spíš mezi nacionalisty, kteří brali podporu východního bloku hlavně pragmaticky. Podobně jako se Arafat sblížil s Castrem a Husákem, usiloval také o podporu západních osobností, třeba rakouského kancléře Bruna Kreiského, nebo papeže Jana Pavla II. Velkou diplomatickou ofenzivu zahájil Arafat v průběhu 70. let a v souvislosti s tím začal postupně opouštět teroristické metody boje proti Izraeli. V některých zemích, které uznávaly palestinskou věc, tak došlo k otevření zastoupení Organizace pro osvobození Palestiny.
V Československu byl tomuto zastupitelství po roce 1983 udělen statut diplomatické mise. Když pak došlo 18. listopadu 1988 na zasedání Palestinské národní rady v Alžíru k vyhlášení palestinského státu (který však v té době neuznával Izrael, Západ a který neměl ani žádné své svrchované území), uznalo tento „stát“ i Československo. Od téhož roku začal v čele palestinské mise v Československu působit velvyslanec. V únoru 1989 byl název mise změněn na „velvyslanectví státu Palestina“. Je známý fakt, že se tehdy Československo podílelo na výcviku některých členů palestinských militantních frakcí pro ozbrojený boj. A tím se vracíme k zbraním nalezeným po výbuchu trezoru v rezidenci velvyslance. Právě tehdy se tam totiž mohly klidně dostat. Tvrdí to ostatně i Palestinci.
Spojenectví československého komunistického režimu s Izraelem po roce 1948, které mimo jiné přineslo židovskému státu důležité a dnes už legendární dodávky zbraní, trvalo jen do počátku 50. let. Po změně kurzu Sovětského svazu vůči Izraeli se čeští komunističtí pohlaváři ze všech sil snažili, aby se na jejich pomoc židovskému státu zapomnělo. Měly k tomu přispět i dodávky zbraní nepřátelům Izraele – hlavně Egyptu a později třeba i podpora palestinského osvobozeneckého hnutí. To se konstituovalo až na přelomu 50. a 60. let, hlavně pak po šestidenní válce v roce 1967, kdy se do jeho čela postavil Jásir Arafat. Izraelci a Palestinci se tehdy do značné míry stali předmětem zájmů velmocí studené války. Zatímco Izraelci se už delší dobu profilovali prozápadně a po krátké etapě strategického spojenectví s Francií vsadili hlavně na Spojené státy, Palestinci se stali objektem zájmu Sovětského svazu a východního bloku včetně Československa. To však neznamenalo, že by se oni či jiný arabský národ dali přímo označit za satelit Sovětského svazu.
Mezi Palestinci sice působila řada různých ultralevicových frakcí inspirovaných mimo jiné marxismem a maoismem, jádro Organizace pro osvobození Palestiny i sám Jásir Arafat však patřili ideologicky spíš mezi nacionalisty, kteří brali podporu východního bloku hlavně pragmaticky. Podobně jako se Arafat sblížil s Castrem a Husákem, usiloval také o podporu západních osobností, třeba rakouského kancléře Bruna Kreiského, nebo papeže Jana Pavla II. Velkou diplomatickou ofenzivu zahájil Arafat v průběhu 70. let a v souvislosti s tím začal postupně opouštět teroristické metody boje proti Izraeli. V některých zemích, které uznávaly palestinskou věc, tak došlo k otevření zastoupení Organizace pro osvobození Palestiny.
V Československu byl tomuto zastupitelství po roce 1983 udělen statut diplomatické mise. Když pak došlo 18. listopadu 1988 na zasedání Palestinské národní rady v Alžíru k vyhlášení palestinského státu (který však v té době neuznával Izrael, Západ a který neměl ani žádné své svrchované území), uznalo tento „stát“ i Československo. Od téhož roku začal v čele palestinské mise v Československu působit velvyslanec. V únoru 1989 byl název mise změněn na „velvyslanectví státu Palestina“. Je známý fakt, že se tehdy Československo podílelo na výcviku některých členů palestinských militantních frakcí pro ozbrojený boj. A tím se vracíme k zbraním nalezeným po výbuchu trezoru v rezidenci velvyslance. Právě tehdy se tam totiž mohly klidně dostat. Tvrdí to ostatně i Palestinci.
Porevoluční změny
Ještě v únoru 1990 se však uskutečnila předem plánovaná Arafatova návštěva. Tehdy ho však již přijal čerstvě zvolený prezident Václav Havel. Poté byly styky na nejvyšší úrovni na několik let utlumeny. Souviselo to i se znovunavázáním diplomatických vztahů naší země s Izraelem. Polistopadové Československo a následně i Česká republika podporovaly v 90. letech izraelsko-palestinský mírový proces, na jehož základě měl být status palestinských diplomatických misí zachován. Palestinské velvyslanectví v Praze tak fungovalo i nadále, přestože ani po podpisu mírových dohod z Osla nedošlo ke vzniku Palestinského státu. To mělo za následek zvláštní situaci: české vztahy s Izraelem a Palestinci byly u nás doma jednoznačně rozdělené do dvou kolejí, avšak na opačné straně k tomu nedošlo.
Po podepsání mírových dohod v roce 1993 a po vytvoření palestinské národní samosprávy sice ještě zabezpečovala styky s Palestinci naše ambasáda v Egyptě, v letech 1996–97 však začalo tuto agendu z praktických důvodů přebírat české velvyslanectví v izraelském Tel-Avivu. Izraeli tento stav do jisté míry vyhovoval, protože se pro něj české styky s Palestinci stávaly průhlednější, než kdyby probíhaly přes některé arabské země. Na druhou stranu to však přinášelo do vztahu České republiky k oběma národům kuriózní dvojakost, se kterou Izraelci ani Palestinci příliš spokojeni nebyli. Změnu přinesla až návštěva Václava Havla na palestinském autonomním území v Betlémě v září 1997, na kterou českého prezidenta pozval Jásir Arafat. Od té doby se opět česko-palestinské kontakty prohloubily, což nakonec vedlo k otevření diplomatické mise České republiky přímo v Palestinské autonomii. Po vzoru dalších zemí Evropské unie tak došlo k vytvoření českého styčného úřadu na Západním břehu Jordánu v Ramalláhu, který je neoficiálním administrativním centrem Palestiny.
Styčný úřad České republiky při palestinské národní samosprávě má podobnou náplň činnosti jako ambasáda, ale podle mírových dohod z roku 1993 se tak nazývat nesmí. V podstatě všechny země Evropské unie, které neměly generální konzuláty v Jeruzalémě, postupem času takové styčné úřady převážně v Ramalláhu vytvořily. Mezi zeměmi střední a východní Evropy bylo Česko první. Tento krok výrazně pozvedl úroveň česko palestinských vztahů. Za připomenutí však stojí i fakt, že za pravicových vlád, hlavně Topolánkovy a Nečasovy, se česko-izraelské spojenectví více prohloubilo, což se někdy dělo i na úkor našeho vztahu k Palestincům. Nejvýrazněji se to projevilo na sklonku roku 2012, kdy Česká republika jako jediná evropská země hlasovala na půdě OSN proti rezoluci, která Palestinu povýšila na nečlenský pozorovatelský stát této organizace. Mimo jiné i v tomto kontextu je nutné vidět středeční stížnost hlavního palestinského mírového vyjednavače na českého velvyslance v Izraeli Tomáše Pojara, protože navštívil univerzitu v židovské osadě Ariel na Západním břehu Jordánu, tedy na území, které Palestinci považují za základ svého budoucího státu.
„Dvě“ Palestiny
Vraťme se ale ještě k českému styčnému úřadu v Ramalláhu. V jeho vztahu vůči české ambasádě v Tel-Avivu platí podobný status quo, jako je tomu u styčných úřadů jiných zemí: pracovníci všech těchto úřadů jsou akreditováni v Izraeli, takže formálně spadají pod svá velvyslanectví, avšak de facto jsou řízeni přímo z ústředí, tedy z ministerstev zahraničních věcí, a takto taky vystupují vůči Palestincům. V otázkách mírového procesu, který v současné době prakticky neprobíhá, obě naše diplomatické mise svoji činnost koordinují, neboť mírový proces na izraelský a palestinský rozdělit nelze. Česká republika se v oblasti Palestinské autonomie dosud podílela na několika rozvojových projektech – například elektrifikaci některých regionů, podpoře studentů a školení. Také tu aktivně prezentuje Českou republiku včetně podpory politických a ekonomických zájmů naší země. Problém pro českou diplomacii však představuje fyzické i politické rozdělení palestinských území na dvě části – na Západní břeh a pásmo Gazy.
Aktivity České republiky se v posledních zhruba osmi letech v naprosté většině odehrávají na Západním břehu ovládaném Fatahem a prezidentem Mahmúdem Abbásem, kteří pro EU i většinu západních zemí představují legitimního partnera v mírovém procesu. Oproti tomu pásmo Gazy, které už několik let ovládá islamistické militantní hnutí Hamás, jehož kroky Evropská unie odsuzuje, se ocitlo v dlouhodobé diplomatické izolaci. Spolu s ním však i spousta Palestinců, kteří s Hamásem nesouhlasí, ale žijí na špatném místě. Palestinští představitelé v Československu a později i v České republice však pocházeli prakticky výhradně ze sekulárních struktur blízkých právě Fatahu, nikoliv Hamasu. To platilo i pro nedávno zesnulého diplomata al-Džamála. Radikálně islamistická a teroristická linka v souvislosti s nedávným incidentem je tak velmi nepravděpodobná.
Česká republika by přesto měla trvat na vyjasnění případu, protože Palestinci dosud mlží, proč měli na ambasádě palné zbraně. Jejich ministerstvo zahraničí se však už omluvilo za jejich nelegální držení. Ve spletitém a zdaleka ne černobílém konfliktu mezi Izraelci a Palestinci však představuje pražský výbuch nepodstatný detail. Oba národy se v jeho průběhu dopustily velkých omylů a zdá se, že se jim nevyhnou ani v budoucnu. Ať už se však jedná o Izraelce, či Palestince, podobné události rozhodně nesmějí být vodítkem k tomu, abychom jako Češi odsuzovali kolektivně celé národy a zjednodušovali si pochopení jejich politické reality.
Aktivity České republiky se v posledních zhruba osmi letech v naprosté většině odehrávají na Západním břehu ovládaném Fatahem a prezidentem Mahmúdem Abbásem, kteří pro EU i většinu západních zemí představují legitimního partnera v mírovém procesu. Oproti tomu pásmo Gazy, které už několik let ovládá islamistické militantní hnutí Hamás, jehož kroky Evropská unie odsuzuje, se ocitlo v dlouhodobé diplomatické izolaci. Spolu s ním však i spousta Palestinců, kteří s Hamásem nesouhlasí, ale žijí na špatném místě. Palestinští představitelé v Československu a později i v České republice však pocházeli prakticky výhradně ze sekulárních struktur blízkých právě Fatahu, nikoliv Hamasu. To platilo i pro nedávno zesnulého diplomata al-Džamála. Radikálně islamistická a teroristická linka v souvislosti s nedávným incidentem je tak velmi nepravděpodobná.
Česká republika by přesto měla trvat na vyjasnění případu, protože Palestinci dosud mlží, proč měli na ambasádě palné zbraně. Jejich ministerstvo zahraničí se však už omluvilo za jejich nelegální držení. Ve spletitém a zdaleka ne černobílém konfliktu mezi Izraelci a Palestinci však představuje pražský výbuch nepodstatný detail. Oba národy se v jeho průběhu dopustily velkých omylů a zdá se, že se jim nevyhnou ani v budoucnu. Ať už se však jedná o Izraelce, či Palestince, podobné události rozhodně nesmějí být vodítkem k tomu, abychom jako Češi odsuzovali kolektivně celé národy a zjednodušovali si pochopení jejich politické reality.
Vyšlo v MF Dnes Kavárna, 18. 1. 2014
Žádné komentáře:
Okomentovat