Turecké volby 2015: Konec dominance AKP?

Parlamentní volby, které se konaly v Turecku letošního 7. června, byly do značné míry referendem o politickém kurzu, který nastolila Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) ztělesněná současným tureckým prezidentem a bývalým premiérem Recepem Tayyipem Erdoğanem. Tento politik i jeho strana byly původně v Turecku široce velmi populární, což souviselo mj. s posilováním turecké ekonomiky a nárůstem politického vlivu a sebevědomí Turecka.

Opakované výrazné volební úspěchy AKP a dlouhodobé setrvávání Erdoğana v nejvyšších státních funkcích však neměly na stranu i jejího nejvýraznějšího politika jen pozitivní důsledky. Hlavně vzdělanější Turci ve velkých městech se začali obávat autoritářských tendencí, korupce a snah pozměnit sekulární charakter Turecka více náboženským směrem.

Zlomovým bodem se stala pro mnohé Turky státní represe v souvislosti s demonstracemi za zachování istanbulského parku Gezi v roce 2013. V tureckých městech tak Erdoğan postupně ztrácel příznivce, avšak na tureckém venkově silná podpora AKP přetrvává do dneška, což potvrdily i letošní volební výsledky.

I přes jednoznačné vítězství AKP (41% hlasů) došlo v turecké politice k výraznému politickému posunu, protože po letošních volbách už není AKP schopná sestavit jednobarevnou většinovou vládu.

Jedním z klíčových hráčů politické změny se stala „kurdská“ strana HDP, které se podařilo překročit velmi vysokou desetiprocentní volební klauzuli a vůbec poprvé zasednout v parlamentu. Ve finálním přepočtu křesel svým úspěchem tak zatlačila AKP pod polovinu křesel.

Opoziční strany neměly vůbec jednoduchý volební boj: v ulicích tureckých měst bylo zcela jasné, kdo má nejvíce prostředků na volební kampaň a předvolební působení prezidenta Erdoğana rovněž nepůsobilo často nadstranicky. Volbám předcházela řada incidentů, včetně vandalismu a fyzických útoků na opoziční aktivisty (těsně před volbami dokonce explodovala bomba na mítinku příznivců HDP v Diyarbakıru a usmrtila čtyři účastníky), došlo k několika kontroverzním zatčením a mezi opozicí panovaly obavy o regulérnost samotného průběhu voleb. Ty však byly nakonec shledány mezinárodními pozorovateli za férové.

AKP ztratila v letošních volbách poprvé od roku 2002 absolutní většinu křesel v parlamentu. V roce 2002, kdy se AKP dostala k moci, strana získala sice jen něco přes 34 procent hlasů, avšak rozdrobenost tehdejší turecké politické scény, spolu s vysokou volební klauzulí, vpustila do parlamentu už jen atatürkovskou CHP. AKP od té doby vždy získala pohodlnou nadpoloviční většinu pro jednobarevnou vládu.

I po letošních volbách sice zůstala AKP jednoznačně nejpopulárnější tureckou stranou, problémem však je její koaliční potenciál, neboť všechny tři další strany, které se dostaly do parlamentu, odmítají jít s AKP do koalice. Pro tureckou politiku tak zůstávají v zásadě tři nejpravděpodobnější scénáře:

• Některá strana s AKP do koalice nakonec vstoupí.
• AKP vytvoří menšinovou vládu.
• Turecko budou čekat další volby.

Zde v krátkosti představujeme čtyři hlavní strany zastoupené v aktuálním tureckém parlamentu:

AKP (Adalet ve Kalkinma Partisi – Strana spravedlnosti a rozvoje)

AKP vznikla v roce 2001 a navázala na reformní politiky z ústavním soudem dříve zakázané islamistické Strany cti (Fazilet Partisi) a Strany blahobytu (Refah Partisi) bývalého premiéra Necmettina Erbakana (odstaveného armádou v roce 1997 pro narušení sekularismu země; členem strany byl tehdy také Erdoğan). AKP dále navázala na některé konzervativnější i liberální formace z devadesátých let. Stala se postupně dominantní silou turecké politiky a symbolem ekonomického vzestupu Turecka. Zároveň začala být sekularisty obviňována z prosazování politického islámu, neo-otomanismu, autoritativnosti a korupce.

Současný předseda: Ahmet Davutoğlu (premiér a bývalý ministr zahraničí).

CHP (Cumhuriyet Halk Partisi – Republikánská lidová strana)

CHP představuje pilíř turecké sekulární politiky v tradici zakladatele moderního Turecka Mustafy Kemala Atatürka (kemalismus). Je také nejstarší tureckou politickou stranou oficiálně založenou v roce vzniku Turecké republiky – 1923. V současnosti má silný kemalistický a sociálně-demokratický charakter.

Současný předseda: Kemal Kılıçdaroğlu.

MHP (Milliyetçi Hareket Partisi – Strana nacionalistického hnutí)

Je ostře nacionalisticky orientovaná strana. Podle jejího neoficiálního militantního křídla, se jí také přezdívá „Šedí vlci“ (Bozkurtlar). Ve své politice kombinuje vyhraněný turecký nacionalismus, panturkismus (přesahující do mytologického turanismu) s prvky fašismu a xenofobního populismu.

Za současného předsednictví Devleta Bahçeliho strana zaznamenala jisté umírnění a odklon od nejradikálnějších postojů.

HDP (Halkların Demokratik Partisi – Lidová demokratická strana)

HDP je nováček turecké parlamentní politiky. Je sice označována za „kurdskou“ stranu, ale vymezuje se protinacionalisticky a snaží se zaujmout hlavně mladší turecké voliče levicovým programem (antidiskriminace, enviromentalismus, odmítání neoliberalismu atd.). V posledních volbách představoval hlas pro HDP částečně i protest vůči AKP, protože právě vstup HDP do parlamentu převážil absolutní většinu AKP.

Současné vedení strany je rozdělené mezi Selahattina Demirtaşe a Figen Yüksekdağovou.

Vyšlo v Mezinárodní politice

Zajímavá přednáška v Praze

S Koránem proti Hitlerovi a za svobodu Evropy - část 1.

Malý náhled na osud Arabů a muslimů, kteří bojovali po boku Spojenců na bojištích světových válek

A brief overview of the role of Muslim and Arab soldiers in the two World wars in the Allied armies.

Před více než deseti lety jsem ve Francii navštívil verdunské bojiště. Kromě zdejších stále patrných kontur měsíční krajiny, na které ještě sto let po velké válce je zakázáno z bezpečnostních důvodů hospodařit, rozbombardovaných obřích pevností, zbytků zákopů (ze kterých na jednom místě ční bodáky zasypaných vojáků), mě zaujaly také zdejší vojenské hřbitovy. Na většině z nich byly obvykle prosté kříže se jmény francouzských vojáků. Nedaleko verdunské kostnice, však byl i jiný hřbitov: Jeho náhrobky byly popsány arabsky a jen kousek od něj též pomník padlých vojáků s nápisy v hebrejštině.

O válečných osudech arabských, židovských a nejrůznějších koloniálních vojáků jsem tehdy ještě příliš nevěděl, podobně jako o skutečnosti, že často bojovali společně - a dobrovolně - za zájmy velmocí, které však zájmy jejich (důstojnost, sebeurčení, svoboda, samostatnost atd.) reflektovaly jen neochotně, případně vůbec. Navíc se řada vojáků z etnických menšin či kolonií, bojujících v britské či francouzské uniformě hlavně během druhé světové války, dostala později i do problémů s vlastními nacionalisty. Ostatně se zde trochu nabízí analogie s osudem českých vojáků C. a K. armády, kteří za války nedezertovali k legiím a přes veliké ztráty a statečnost byli za první republiky víceméně odsouzení k zapomnění.

Židovským vojákům za veliké války se budu věnovat brzy v samostatném článku. V tomto textu se zaměřím hlavně na osud muslimů a Arabů v průběhu světových válek, a to hlavně ze dvou důvodů:

- Osud arabských a muslimských vojáků za první světové války je u nás prakticky neznámé téma. Ostatně celá první světová válka je v našich zeměpisných šířkách tak trochu překryta tou druhou a řada důležitých souvislostí upadla v zapomnění. 

- Osud arabských a muslimských vojáků za druhé světové války je často disproporčně prezentován v podstatě jako kolaborace s nacisty. To přitom není jen obraz podporovaný dnešními kolektivními stigmatizátory islámu, ale i důsledek skutečnosti, že toto téma je obecně jen velmi málo zpracováno  (a když zadáte např. do pana Googla hesla "islam WW2", hemží se vyhledané odkazy na setkání muftího Al-Husajního s Hitlerem a obrázky bosenských muslimských esesáků). Ano, muftí, chorvatsko-bosenská divize SS i některé menší jednotky složené z muslimů, skutečně páchaly válečné zločiny po boku nacistů, avšak ve stejné době výrazně větší počet muslimů bojoval na straně Spojenců.   

V případě obou světových válek se muslimové a Arabové (není každý Arab muslim) mohli setkat jako protivníci. V první válce to byli muslimové a Arabové na straně Dohody (hlavně indo-pákistánští v britské armádě a afričtí muslimové v armádě francouzské) proti muslimům osmanským (což byli jak Turci, tak i část Arabů) či rakouským (Bosňáci). 

Za druhé světové války to byli opět indo-pákistánští muslimové v britské armádě a afričtí muslimové v armádě francouzské na straně Spojenců proti několika menším muslimským jednotkám na různých frontách. V případě Spojenců šlo o statisíce muslimů (např. v roce 1944 představovali muslimové přibližně 300 tisíc z celkových 500 tisíc vojáků v armádě Svobodné Francie. Jednalo se o Maročany, Alžířany, Senegalce, obyvatele Čadu a dalších francouzských dominií. Oproti tomu nejznámější muslimská (oficiálně chorvatská) jednotka bojující po boku nacistů - 13. horská SS divize Handžar - měla v době největší síly 17 tisíc mužů. V době druhé světové války vytvořili obyvatelé Indie a dnešního Pákistánu po boku Británie největší dobrovolnickou armádu v dějinách světa o síle až dva a půl miliónu mužů. V této armádě bojovalo proti silám Osy přibližně 30% muslimů. Pokud tedy sečteme, máme zde přinejmenším jeden milión muslimů bojujících během druhé světové války na straně Spojenců - oproti několika desítkám tisíc muslimů bojujících v jednotkách na straně nacistického Německa. 

Velká část Evropanů - a Čechů zvláště - vnímá dnes takřka vše přicházející z Blízkého východu, islámského či arabského světa jako potenciální nebezpečí a "neslučitelné s evropskými hodnotami". V některých případech je to skutečně pravda, ale rozhodně ani zde neplatí kolektivní vina. Důkazem jsou i některé kapitoly moderní historie evropských i neevropských muslimů a jsem přesvědčen, že do ní patří i ta, o které právě píši. Ukazuje, že řada muslimů "evropské hodnoty" nejen že respektovala, ale dokonce za ně položila život. 

Zde je druhý díl - o muslimech za první světové války 
a zde díl třetí - o muslimech za druhé světové války.

Rabíni a izraelsko-palestinský konflikt

Rabbis and the Israeli-Palestinian conflict - brief explanation of a various rabbinical approaches. 

Postoje židovských náboženských autorit – rabínů – k politice a konkrétněji k izraelsko-palestinskému konfliktu jsou rozmanité, ostatně jako je celý judaismus. Neexistuje totiž zdaleka jediné monolitické židovství a i v rámci jeho jednotlivých proudů – od ortodoxie až po liberální směry – nalezneme celou řadu různých podskupin, směrů a názorů, které často vycházejí z postojů a interpretací jejich autorit – rabínů.

Byť se může někomu na první pohled zdát, že izraelsko-palestinský konlikt zastupuje spor judaismus-islám, není to v historickém kontextu pravda. Jedná se převážně o problém politický, který ruku v ruce s procesem politizace velkých náboženství ve 20. století získával i nábožensko-politický charakter. 

Moderní světské dění a politika není rozhodně středobodem tisíciletého vývoje judaismu. Na druhou stranu však otázky související s holocaustem či se vznikem sekulárního Státu Izrael vyvolaly v rámci jednotlivých proudů judaismu i hlubší teologické diskuse. Zvláště vznik Izraele v roce 1948 mezi rabíny prohloubil diskusi o zvláštním vztahu Židů k Bohem zaslíbené Zemi Izraelské (Erec Jisrael) a vztahu tohoto pojmu k vzniku a politické existenci sekulárního Státu Izrael (Medinat Jisrael). 

Ostatně jde o jistou analogii toho, co v muslimském prostředí vyvolalo politické dění 20. století v kontextu diskuse o sekulárních ideologiích a islamismu, respektive o obnově chalífátu. Pokud dochází v současnosti ke vzájemným útokům a obviňováním mezi autoritami judaismu a islámu, je to jev relativně nový, který nemá kořeny v tisícileté tradici obou náboženství. Stojí za ním hlavně modernistické proudy obou náboženství, které se často prolínají s politikou – v muslimském prostředí se jedná o různé varianty politického islámu (méně přesně „islamismu“) a v židovském se zase jedná o náboženský sionismus a některé varianty moderní ortodoxie. 

Až na výjimky mají hlavní skupiny reprezentující tyto proudy svůj původ až ve 20. století. Pokud chceme vytvořit určité základní modely pohledů židovských náboženských autorit na konflikty na Blízkém východě, hlavně pak na izraelsko-palestinský, je možné je rozdělit do tří hlavních skupin, v jejichž rámci však často dochází k dalšímu štěpení, někdy protikladnému: 1. charedim 2. náboženský sionismus a moderní ortodoxie 3. reformovaný judaismus a modernisté.

Postoje rabínů komunit charedim

Charedim (nepřesně ultraortodoxní Židé) představují v rámci současných židovských komunit sice menšinu, avšak velmi výraznou. Jedním z hlavních principů životního přístupu charedim je oprostit se od světského a moderního způsobu života (tedy i od politiky, včetně světské izraelské) a oddaně sloužit Bohu rigorózním dodržováním všech židovských přikázání (micvot). Velká část charedim pochází z evropského aškenázského prostředí a sleduje aškenázské zvyklosti. V Izraeli se k charedim postupem času přidružili i někteří Židé sefardského původu a ritu.

1. 1. Tradiční charedim

Z politického hlediska je pro tuto část charedim legitimní čekat na příchod Mesiáše, který sám učiní na základě boží vůle politická rozhodnutí. Do příchodu mesiášského času by tak měli Židé žít v diaspoře, respektive nestěhovat se hromadně do Země izraelské a neměli by se snažit zakládat vlastní stát, protože tento úkol připadá až Mesiáši. Do té doby by také měli být Židé loajální nežidovským státům a vládám, na jejichž území žijí. Jakékoliv židovské snahy o porušení těchto principů (tedy hlavně snaha o budování moderního židovského státu v duchu moderního politického sionismu) jsou chápány jako hřích oddalující Mesiášův příchod a zároveň i jako zdroj židovského utrpení, do kterého bývá řazen moderní antisemitismus, izraelsko-palestinský konflikt či v některých krajních interpretacích i holocaust. Sionismus je v chápání nejkonzervativnější části charedim primární chybou či zlem, ze které jsou odvozeny další sekundární zla dopadající na Židy ve 20. a 21. století. Takto striktní pojetí antisionismu zastávali či zastávají nejkonzervativnější části charedim, často z nechasidských proudů (litvaci, mitnagdim, perušim ad.) a jejich rabíni, jako byl Josef Chaim Sonnenfeld (1848–1932) a později Amram Blau (1894–1974) či Moše Hirsch (1923–2010). Podpora Palestinců a všech, kdo bojují proti sionismu, je legitimní a přibližující příchod Mesiáše, což však neznamená, že se všichni podobně smýšlející charedim musí tímto směrem angažovat.

....další oddíly této části  (mj. postoje rabi Šacha, Chazon Iše, Ovadji Josefa, Chabadu ...) najdete v tištěném Dingiru 2015/č. 2

2. Postoje rabínů náboženského sionismu a moderní ortodoxie 

Jedná se o dva novodobé proudy pokoušející se zkombinovat tradiční židovské hodnoty s realitou moderní doby. Klíčovým představitelem prvního proudu se stal aškenázský rabín Avraham Ha-Kohen Kúk (1865–1935), který shledával v raném sekulárním sionistickém hnutí mystický náznak projevu boží vůle. Kúk měl za to, že pokud bude světskému sionismu dodáno tradičních židovských náboženských hodnot, uspíší to příchod Mesiáše. Kúk nebyl politickým nacionalistou, ale snažil se inovativním způsobem interpretovat politické dění z pohledu tradičního judaismu. To odmítala většina tradičních charedim v Kúkově době. Jiné národy žijící na území Bohem zaslíbené země nemuseli být automaticky nepřátelé, ale mohli představovat součást božího plánu.

Jeho syn Cvi Jehuda Kúk (1891–1982) však položil základy značně jednostrannému chápání náboženského sionismu, který stvořil různé militantní organizace a osadnická hnutí. Ty se zejména po šestidenní válce v roce 1967 dostávaly do konliktu s Palestinci na okupovaných územích. Cvi Jehuda Kúk se tak stal otcem náboženské radikální pravice s řadou pokračovatelů. Mezi těmi lze zmínit militantního rabína Moše Levingera (1935–2015) z osad v Hebronu, které se nacházejí v jádru izraelsko-palestinského konfliktu. Nepřímo na tento proud navázal i vůbec politicky nejradikálnější rabín Meir Kahane (1932–1990). Kúkovským viděním velmi ovlivněný, avšak militantnosti naprosto zbavený způsob chápání posvátnosti Svaté země zvolil rabín Menachem Froman (1945–2013) z osady Tekoa. Ten se stal naopak ojedinělým průkopníkem židovsko-muslimského náboženského míru.

....závěrečnou část (hlavně postoje rabínů liberálních proudů judaismu) najdete v tištěném Dingiru 2015/č. 2