Příběh amerických muslimů

A story of the American Muslims. A brief overview of the history and development of the US Muslim community since 1776, through age of slavery, emancipation, developments in 20th century (such as increased Muslim immigration since 1965) until era after 9/11 and election of Trump.

Další ze série článků "Po stopách americké tolerance a nenávisti" (2.)
Vyšlo v časopise Dotyk.

1. Díl (Úvod a protestantské kořeny USA)
3. Díl (Američtí katolíci a antikatolicismus v USA)
4. Díl (Američtí židé)

V prvním ze série článků jsem se věnoval skutečnosti, že náboženský vývoj Evropy a USA se v mnoha ohledech odlišoval. V době kdy se rodily Spojené státy, Evropu stále svíraly slábnoucí absolutistické monarchie. Také etablované církve i papežská moc se pokoušely zachovat si své postavení. Nově vzniklé Spojené státy však staré evropské pořádky – ztělesněné monarchiemi, šlechtou a státními církvemi – odmítly a v roce 1776 se ustavily na značně progresivnějších základech republikanismu a náboženské svobody.

Amerika se začala považovat za výjimečnou zemi, což bylo do jisté míry oprávněné, avšak měla i své stinné stránky, mj. otrokářství. To také velkou měrou přispělo v roce 1860 k vypuknutí občanské války Severu proti Jihu. Kromě zrušení otroctví a řady dalších změn narušila i politickou a společenskou hegemonii bílých protestantů.

Duch ústavou zaručené náboženské svobody také postupně stále více otevíral prostor nejen jiným odnožím křesťanství (hlavně katolíkům, které řada amerických protestantů hluboce nenáviděla), ale i lidem bez konkrétní víry – a v neposlední řadě též jiným náboženstvím. V Americe postupně nacházela útočiště i řada stoupenců judaismu, buddhismu či islámu.

Kdo jsou američtí muslimové? 

Ramadánová bohoslužba, Kansas City.

Islám nepatří mezi největší náboženská společenství v USA. Muslimové představují jen kolem jednoho procenta obyvatelstva, tedy méně než tři a půl milionu Američanů z celkového počtu. Zároveň jsou ale velmi dynamicky se rozvíjející komunitou, která má daleko k nějaké monolitičnosti. Mají kořeny v nejrůznějších částech světa: nejvíc jich pochází z jihovýchodní Asie (35 %); na druhém a třetím místě jsou se shodnými 25 % muslimští Arabové a Afroameričané. Zbylých 15 % představují další muslimská etnika jako Turci, Kurdové, Albánci, Bosňáci, čínští muslimové, ale třeba i bílí američtí konvertité.

Podobně, jako se americká křesťanská komunita historickým vývojem odlišuje od evropské, je to podobné i u amerických muslimů. Americká společnost je z podstatné části složená z přistěhovalců, což u Evropy zdaleka neplatí. Těsné sousedství Evropy s regionem Blízkého východu, kde islám převládá, a rovněž fakt, že se řada evropských území ocitla na dlouhou dobu pod nadvládou Osmanské říše, nejvíc odlišuje evropské muslimy od amerických. 

Nejde ale zdaleka jen o muslimskou historii Balkánu. USA nikdy neměly – na rozdíl od evropských mocností, jako byly Británie, Nizozemsko či Francie – žádné muslimské kolonie. Na jejich území se tak nevytvořily žádné koloniální ani postkoloniální vazby s muslimským světem.

V období po druhé světové válce (kdy mj. proběhla i zásadní etapa dekolonizace) se do Evropy dostávali hlavně muslimové, kteří tam přicestovali jako levná pracovní síla podílející se na rekonstrukci poválečné západní Evropy. V podobném čase do USA imigrovaly spíše vzdělanější vrstvy lidí než manuální pracovníci.

Muslimové také nebyli v rámci poválečných imigračních komunit do USA nejpočetnější náboženskou skupinou – tou byli hlavně latinskoameričtí katolíci. Stali se tak jen jednou z mnoha náboženských komunit v už tak velmi rozmanité společnosti, ve které měl takřka každý nějaké imigrantské kořeny.

Jeffersonův Korán

Na muslimském knižním veletrhu, Detroit. 

První kontakty mezi Spojenými státy a islámským světem jdou až k samotným počátkům americké nezávislosti. Muslimský sultanát Maroko se totiž v roce 1777 stal vůbec prvním státem, který nezávislé USA uznal. Z této doby se také dochovala korespondence mezi Georgem Washingtonem a marockým sultánem Muhammadem III.

O islám a arabštinu se také velmi zajímal Thomas Jefferson, jehož vlastní výtisk Koránu se zachoval v knihovně Kongresu. Právě na něj také v roce 2006 přísahal – podobně jako křesťanští kongresmani přísahají na Bibli –  vůbec první muslimský kongresman Keith Ellison. Thomas  Jefferson je známý také tím, že v roce 1805 uspořádal v Bílém domě slavnostní iftár (ramadánovou večeři) pro tuniského velvyslance, což se stalo později na tomto místě tradicí.

V 19. století se ale muslimové dostávali do Ameriky většinou méně slavnostně: hlavně jako afričtí otroci. Historikové uvádí, že až 30 % z nich byli muslimové, avšak jejich náboženství bylo v následném otroctví většinou potlačeno.

U Afroameričanů se znovu vynořilo až o mnoho desetiletí později, když v roce 1930 vzniklo hlavně mezi potomky bývalých černých otroků náboženské hnutí zvané „Národ islámu“ (The Nation of Islam). Nešlo v pravém slova smyslu o islám, ale spíš o rozporuplnou sektu přejímající určité aspekty muslimské víry a křesťanství.

Američtí muslimové ve 20. století  

 Malcolm X., svého času
jedna z hlavních osobností
"The Nation of Islam".

Po otrocích z první poloviny 19. století přišla větší komunita muslimů na americké území až na přelomu 19. a 20. století, kdy USA začaly přijímat velké počty ekonomických imigrantů. Z toho období také pocházejí první americké mešity. Hodně muslimů se tehdy usídlilo v oblasti Detroitu, kde se dynamicky rozvíjel automobilový průmysl.

Mnoho z příchozích muslimů, hlavně Arabů, pocházelo z území tehdejší mnohonárodnostní Osmanské říše – hlavně z teritoria dnešního Iráku, Sýrie a rovněž z Izraele a Palestiny. Zdaleka ne všichni arabští imigranti ale byli muslimského vyznání. Výrazná část z nich – a obzvláště pak ti, kteří přišli z území dnešního Libanonu – byli arabští křesťané.   

Zdaleka největší přistěhovalecká vlna z muslimských zemí započala ve Spojených státech ve volebním období prezidenta Johnsona v 60. letech minulého století. Přijetím Hart-Cellerova zákona v roce 1965 totiž došlo k uvolnění imigračních a etnických kvót a americká společnost se začala rychle proměňovat.

USA tehdy otevřely brány hlavně vzdělaným lidem a odborníkům ze zemí třetího světa. Z těchto generací muslimských přistěhovalců pochází například laureát Nobelovy ceny za chemii Ahmed Zewail, známý politický komentátor Fareed Zakaria či významná aktivistka a novinářka Mona Eltahawy. Další světoznámí američtí muslimové jako boxeři Muhammad Ali a Mike Tyson či rapper Ice Cube, nepocházeli z přistěhovaleckých rodin, ale k islámu během svého života konvertovali. Někteří z nich se k němu dostali přes zmiňované hnutí „Národ islámu“.

Nejvíc amerických muslimů dnes sice žije v městských aglomeracích ve státech New York a Kalifornie, ale velmi vysoký počet se usadil v tradičně křesťansky konzervativním Texasu. Tam dnes existuje více než 300 mešit.

Celkově se američtí muslimové stali poměrně úspěšnou částí americké společnosti. Za jednolitou komunitu je ale až donedávna označit příliš nešlo. Velmi sjednocovat je začalo až vnitropolitické dění v USA v uplynulých dvou desetiletích.

Cesta k 11. září

Přednáška o současném americkém islámu
na Hartford Seminary v Connecticutu.

Příběh amerických muslimů jako integrované komunity by mohl být téměř idylický, nebýt dění na Blízkém východě. Americké diplomatické, ekonomické a vojenské angažmá v tomto regionu má kořeny hluboko ve studené válce, přičemž spojenectví se zeměmi jako Saúdská Arábie jde dokonce ještě do předválečných dob.

Američané si v druhé polovině 20. století vytvořili spojence a zároveň i nepřátele v řadě muslimských zemí. Došlo také ke zvláštnímu paradoxu, kdy na sklonku studené války někteří islámští fundamentalisté velmi pomohli americkým zájmům při porážce Sovětského svazu v Afghánistánu, aby se z nich následně stali členové al-Káidy...

Samotný islámský radikalismus a fundamentalismus se přímo na americkém území začal objevovat už v dekádě před 11. září 2001. Málokdo ho ale tehdy dával do nějaké hlubší spojitosti s americkými muslimy. Pachatelé islamistických útoků v té době totiž byli hlavně radikálové z blízkovýchodních zemí. I samotné útoky na Světové obchodní centrum (WTC) v roce 2001 byly zorganizovány především občany blízkovýchodních států, hlavně Saúdské Arábie.

Přestože se neobjevila žádná spojitost mezi americkými vyznavači islámu a pachateli útoků na WTC, na americké muslimy tehdy dolehl ze strany mnoha jejich spoluobčanů stín kolektivního podezření. Naopak u muslimů propukla po 11. září nervozita, obavy a pocit nespravedlnosti, neboť v době po útocích začala být řada z nich konfrontována s předsudky, se kterými se do té doby v Americe nesetkali.

V některých částech americké společnosti dokonce přerostla obava z islámu až v hysterii, k čemuž notně přispělo i velmi tendenční pokrytí problematiky řadou médií. Toho všeho začali využívat nejen političtí populisté, ale i různí ultrakonzervativci, nezřídka propojení s různými křesťanskými církvemi.

Muslimové coby téma volební kampaně      

Řada amerických muslimů
podpořila nejdříve Bernie Sanderse
a následně Hillary Clintonovou. 

Téma islámu a amerických muslimů ostatně velmi výrazně a tvrdě rezonovalo i ve volebních kampaních Hillary Clintonové a Donalda Trumpa. Zatímco Clintonová se snažila být v těchto záležitostech smířlivá, Trump dokonce pohrozil zákazem muslimské imigrace a deportacemi.

Přes zmiňovanou mediální hysterii však v USA – až na izolované případy – do dnešních dnů žádné masové protimuslimské nepokoje nepropukly. Jak se bude v tomto ohledu vyvíjet situace v prezidentském období Donalda Trumpa nelze dnes zcela jednoznačně předjímat.

Je však dost pravděpodobné, že Trump bude nucen v nejvyšší politické funkci poněkud slevit ze svého volebního populismu. Mohl by tomu nahrávat i fakt, že jistá malá část amerických muslimů ho v kampani podpořila. Naprostá většina Američanů muslimského vyznání však hlasovala pro jeho oponentku – podobně jako to učinili i američtí židé a příslušníci mnoha dalších náboženských a etnických menšin.  

Pro komplexnost obrazu amerických muslimů je třeba zmínit, že v době po 11. září 2001 se v USA objevilo několik vážnějších teroristických útoků spojovaných s radikálním islámem. Za všechny jmenujme bombový útok na bostonský maraton v roce 2013 či letošní červnový útok na gay-klub ve floridském Orlandu.

U těchto i několika dalších případů se ale jednalo spíše o „osamělé vlky“ bez hlubšího teroristického zázemí. Radikalizace pachatelů souvisela i s jejich osobními problémy, případně měla rouška radikálního islamismu přispět k zviditelnění jejich činů. Prakticky všechny americké muslimské komunity také tyto zločiny rezolutně odsoudily. Strach z muslimů v některých částech americké společnosti však ještě více posílil a možná i jistou měrou přispěl k Trumpovu volebnímu vítězství.

Jak žijí američtí muslimové dnes 

Muslimští hipsteři, Detroit. 

...Z amplionů se ozve zpěv prvního verše z Koránu, súra Al-Fátiha. Několik tisíc lidí ve velké hale, mužů i žen, oddělených do dvou velkých skupin, padne čelem k zemi a začne provádět tradiční rituál muslimské modlitby. Celý obřad trvá asi hodinu. Na jeho závěr promluví také starosta města a zpívá se státní hymna. Když obřad skončí, lidé se navzájem loučí, objímají a vystrojeni do svých nejlepších oděvů odchází oslavit hostinou konec muslimského postního měsíce ramadánu ...

Výjev z dnešní Káhiry či Ammánu? Nikoliv. Toho všeho jsem byl nedávno svědkem v Kansas City, v „kraji kovbojů“, na pomezí států Missouri a Kansas v hlubokém nitru Spojených států.

V rámci Fulbrightova stipendia jsem měl velkou část roku 2014 možnost komunity amerických muslimů zkoumat, vést rozhovory s americkými imámy (podobně tak i s židovskými rabíny) a zjišťovat, jaký je jejich život a politické postoje.

Naprostá většina muslimů, se kterými jsem se v Americe setkal, hodnotila svou životní zkušenost v USA velmi pozitivně, a to i s ohledem na atmosféru po 11. září 2001. Většina z imámů se domnívala, že strach z muslimů je v Americe spíš uměle vyvoláván určitými skupinami a existuje hlavně v některých médiích a na sociálních sítích, než v běžném životě.

Omer Badžwa
z Yale University.

Ze stovek amerických muslimů, se kterými jsem se během svých pobytů v USA setkal, na mě většina z nich působila velmi integrovaně. U mnoha muslimů mladší generace byla také patrná jejich „amerikanizace“. Zatímco ty nejkonzervativnější muslimské oděvy, jako jsou třeba ženské závoje nikáby a burky, nosí američtí muslimové jen zřídka, moderní oblečení citlivě nakombinované s tradicí bylo velmi časté. Dokonce jsem občas narazil i na mladé muslimy oblečené ve stylu hipsterů.

Z vlastní zkušenosti jsem poznal, že američtí muslimové jsou také velmi aktivní v mezináboženském dialogu a mají často přátele mezi příslušníky jiných náboženství. Při plnohodnotném zařazení do americké společnosti mnoho z nich působilo tak, že prožívají svoji víru přesně podle svých představ – a někdy možná i svobodněji, než by tomu bylo v zemích jejich původu.

Omer Badžwa, jeden desítek imámů, se kterými jsem se během svého výzkumného pobytu setkal a který dnes působí jako studentský duchovní na prestižní Yaleské univerzitě, přístup amerických muslimů popsal velmi výstižně:

„Věřit v Boha, modlit se k němu, praktikovat ramadán, dávat peníze na charitu, usilovat o to být dobrým člověkem a vycházet dobře s ostatními – to je zcela v souladu s americkou svobodou a americkými hodnotami“.

Po stopách americké tolerance a nenávisti (1.)

První díl ze série článků o amerických náboženských a etnických skupinách a také o sektách, fundamentalistech a extremistech v USA.

2. část (Američtí muslimové)
3. část (Američtí katolíci a antikatolicismus v USA) 
4. část (Američtí židé)

Spojené státy jsou pro mnohé Evropany stále především hlavní hospodářskou a vojenskou velmocí světa a symbolem konzumní společnosti, která má k náboženské askezi velmi daleko. Právě zvolený americký prezident Donald Trump navíc rozhodně není příkladem náboženského zápalu, ale spíš typickou ukázkou kombinace ekonomické moci a konzumního hédonismu.

Přesto je současná americká společnost svým náboženským zaujetím pro někoho možná překvapivá – v roce 2014 se hlásily k nějaké víře či církvi více než tři čtvrtiny Američanů a ještě větší počet věřil v boha či nějakou formu spirituality. Pro srovnání – v České republice, bylo v podobném čase církevně organizováno méně než patnáct procent obyvatel.

Náboženství, modernita a konzum jdou v USA už dlouhou dobu ruku v ruce a ani pro nastávající Trumpově éru nic nenaznačuje, že by se to mělo nějak dramaticky změnit, spíše naopak. Bílí protestanté tvořili nejsilnější část jeho voličstva, takže na ně určitě nebude smět ve svém volebním období zapomenout. Podobně tak řada politiků, kterými se Trump obklopil – a jde v první řadě o jeho viceprezidenta Michaela Pence – má velmi konzervativní křesťanské postoje. To vše se s velkou pravděpodobností začne promítat do americké politiky silněji než dříve.

Země náboženských vyhnanců

Přestože řada evropských a amerických politiků ráda zmiňuje transatlantické vazby a vzájemné společné hodnoty, USA mají z náboženského hlediska značně odlišnou minulost než Evropa.

Nejde jen o to, že americká historie je výrazně kratší než ta evropská, ale také o fakt, že Evropa se velmi dlouho zmítala v náboženském násilí, nejčastěji mezi katolickou církví a protestantismem. Naopak Spojené státy vznikly dílem právě jako země vyhnanců katolíky pronásledovaných komunit, přičemž ti přicházeli zpočátku hlavně z anglosaské Evropy. Právě z těchto řad pocházeli i američtí „otcové zakladatelé“. Vždyť jen z pětapadesáti delegátů Filadelfského ústavního konventu z roku 1787 bylo devětačtyřicet protestantů. Mezi zbývajícími šesti byl ale třeba i Benjamin Franklin, který se vyznačoval odporem k jakékoliv církevní organizaci.

Americkou politickou a společenskou elitu dlouhá desetiletí po vzniku USA představovali právě bílí protestanté. Této vládnoucí skupině se začalo přezdívat WASP (anglicky „vosa“, ale především jde o zkratku slov bílý anglo-saský protestant). Na druhou stranu ale Spojené státy nevznikly jako nějaká forma protestantské teokracie. Vždyť už první dodatek americké ústavy, schválený dva roky po jejím přijetí, stanovil, že:

„Kongres nesmí vydávat zákony zavádějící nějaké náboženství nebo zákony, 
které by zakazovaly svobodné vyznávání nějakého náboženství; 
právě tak nesmí vydávat zákony omezující svobodu slova nebo tisku, 
právo lidu pokojně se shromažďovat 
a právo podávat státním orgánům žádosti o nápravu křivd.“

Specifické skupiny a sekty

Americká ústava tedy výslovně zakotvila sekularismus, avšak zároveň i náboženskou svobodu a zákaz jakékoliv formy náboženského pronásledování. To vše bylo v dodatku uvedeno i v kontextu se svobodou slova a tisku.

U amišů na dvorku, Pensylvánie.

Šlo o reakci na evropský útlak, kdy na rozdíl od řady míst Starého světa USA umožnily široký a svobodný náboženský rozvoj. Ten se přitom vztahoval nejen na hlavní náboženské skupiny, ale i na ty nejizolovanější církve a sekty. Hlavně ve vzdálených částech Spojených států našla azyl i řada velmi specifických křesťanských náboženských skupin.

Jednou z nejznámějších jsou amišové, kteří se řadí k radikální evropské reformaci. Žijí dodnes v soběstačných zemědělských komunitách Pensylvánie, Indiany a Ohia, přičemž řada z nich stále odmítá používat elektrický proud a řídit auto. V přetechnizovaných USA se takový přístup k životu zdá až neuvěřitelný.

Jinde zase žijí hutterští bratři, kteří jsou vlastně potomky protestantských habánů, kteří žili až do bitvy na Bílé hoře na Moravě. Po následné dlouhé evropské anabázi, kde byli v dalších místech pronásledování pro svoji hlubokou víru a pacifismus, nalezli pokoj až v prériích Dakoty.

Někde ale najdeme i vyloženě bizarní sekty – jedná se hlavně o oblast amerického Jihu – takzvaný „Biblický pás“ (angl. Bible-belt) – který je z hlediska protestantismu nejkonzervativnější. V Tennessee a několika dalších státech žijí v pololegalitě příznivci radikálních protestantských církví, kteří si z Nového zákona vybrali jedno ustanovení Markova evangelia (16:17–18), které s oblibou praktikují:

„Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: v mém jménu budou vymítat démony, budou mluvit v nových jazycích, budou brát hady, a kdyby vypili něco jedovatého, nijak jim to neublíží; 
budou vkládat ruce na nemocné a ti se uzdraví.“

Členové těchto církví skutečně při bohoslužbách mluví nesrozumitelnou hatmatilkou, kladou ruce na čela nemocných a někdy dokonce pijí v malých dávkách jed strychnin a do rukou berou jedovaté hady (angl. serpent-handling). Prožití (a přežití) podobných zkušeností má být zkouškou jejich víry. Ukázalo se, že zdaleka ne u všech členů skupin je dostatečná, protože podobným praktikám již padly za oběť desítky věřících...

Příslušníci Letniční církve Boží (Pentecostal Church of God) při provádění rituálů s hady. 

Občanské náboženství

Jak již bylo zmíněno, náboženství se v USA vyvíjelo mnohem svobodněji než v Evropě, kde v době vzniku Spojených států stále doznívaly náboženské konflikty. Osvícenská sekularizace, zvaná v terminologii sociologa Maxe Webera „odkouzlení světa“, začala společně s řadou liberálních reforem a industrializací zasahovat výrazně oba břehy Atlantiku.

Část Evropanů se v této době od náboženství výrazně odvrátila, protože pro ně církve – a hlavně pak papežská moc – symbolizovaly staré pořádky a krvavé konflikty. Tato tendence došla nejdále zřejmě ve Francii, kde byl postupem času nastolen přísný státem vynucovaný sekularismus (fr. laïcité). V USA ale – i přes ústavou deklarovaný sekulární charakter státu – zůstávala společenská role náboženství, hlavně protestantismu, velmi silná. Souviselo to jak s faktem, že pověst náboženství nebyla v Americe historicky zdaleka tak poškozena, tak i se zmiňovaným faktem, že řada Američanů byla právě potomky zmiňovaných náboženských vyhnanců.

Zvláštností, kdy se ve stále více industriální a konzumní společnosti zároveň udržovala velmi silná religiozita, se začala zabývat řada sociologů a antropologů. Nejznámější se v tomto ohledu stal text amerického sociologa Roberta N. Bellaha „Občanské náboženství v Americe“ z roku 1967. V něm došel k závěru, že v USA dostávají některé sekulární symboly a rituály – jako například státní svátky či prezidentské přísahy – náboženský charakter, stávají se posvátnými a přispívají tak ke vzniku pocitu jisté politicko-náboženské vyvolenosti Američanů.

Původně se do rétoriky amerických politiků dostávaly hlavně protestantské hodnoty, postupem času ale pomyslné „americké náboženství“ není už tak zjevné. Prezidenti s oblibou posílají pozdravy například židovským, muslimským, buddhistickým a dalším Američanům k jejich svátkům. Do Bílého domu bylo navíc zvoleno několik osob, které do kategorie WASP nezapadají – nejvýrazněji katolík Kennedy a afroamerický křesťan Obama, který se nehlásí k žádné konkrétní církvi.

Náboženstvím k nenávisti

Ač byla řada amerických protestantů původně sama obětí perzekuce, stávali se někteří z nich postupem času netolerantními k jiným náboženským skupinám a etnikům. Velmi kruté zacházení zakusili v 19. století například původní obyvatelé Ameriky – indiáni. Mladé Spojené státy – a hlavně jejich jižní a zároveň výrazně protestantská část – se také staly jedním z hlavních světových odbytišť černých otroků.

To vše se dělo i přes ideály svobody a demokracie zakotvené v americké ústavě. Není bez zajímavosti, že otrokáři byl v průběhu svého života i někteří z „otců zakladatelů“, například sám George Washington, Benjamin Franklin či Thomas Jefferson.

V polovině 19. století se řada Američanů, do jejichž čela se postavil Abraham Lincoln, začala proti otrokářství vymezovat. Následný spor o jeho zachování či naopak zrušení se stal jedním ze základů nejkrvavějšího konfliktu v amerických dějinách – války Severu proti Jihu (1860–1865). Není bez zajímavosti, že jižní otrokáři obhajovali své činy i křesťanstvím. Hlavní oporou jim byla pasáž z Listu Koloským v Novém zákoně (3,22):

„Otroci, poslouchejte ve všem své pozemské pány, 
nejen naoko, abyste se jim po lidsku zalíbili, 
nýbrž ze srdce, v bázni Páně.“

Je to svým způsobem i paralela s dneškem, neboť radikálně islamistické skupiny používají k obhájení své brutality z kontextu vytržené pasáže z Koránu. Otrokáři nejenže svou činnost nepovažovali za hřích, ale největší americká protestanská organizace – Jižní baptistická církev (Southern Baptist Convention) – se stala během pozdější krvavé války pilířem jižanské Konfederace. 

Ani porážka Jihu a zrušení otrokářství ale zdaleka neznamenaly konec amerického rasismu. Nejenže byla rasová segregace oficiálně zrušena až o století později, ale právě z okruhu části jižních protestantů a bývalých jižanských vojáků povstaly organizace jako Ku-klux-klan (KKK). Pod heslem „Amerika musí zůstat protestantskou!“ začal KKK organizovat útoky a lynče na Afroameričany, židy, homosexuály a nové imigranty.

Fotografie ze začátku 20. století ukazují, že se veřejné „lynčování negrů“ – a někdy dokonce jejich upalování – stalo oblíbenou formou lidové zábavy, která nemá daleko k brutálním videům, které šíří dnešní takzvaný Islámský stát.

Lynč v Indianě, 1930

Thomas Shipp a Abram Smith byli obviněni z těžkých zločinů a uvězněni ve městě Marion.
Dav, který vtrhl do věznice je však vyvlekl ven a brutálním způsobem zlynčoval.
Třetímu z lynčovaných, 16ti letému Jamesi Cameronovi,
se podařilo za pomoci neznámé ženy před lynčem prchnout.
Údajné zločiny tří mužů nebyly nikdy prokázány.
Cameron se později stal aktivistou za občanská práva. Stát Indiana ho omilostnil v roce 1991.
Fotografii pořídil Lawrence Beitler a následně jí prodal stovky kusů jako suvenýr.

Ze strany řady bílých protestantů ale v 19. století nenávist nesměřovala jen proti černým Američanům, ale i vůči jiným bělochům. Do USA v té době imigrovala řada evropských katolíků – hlavně Irů, Italů a Poláků. Prchali nejen před chudobou, ale někdy i přímo před hladomory a za oceánem hledali novou naději.

Ve východní části USA se zpočátku stali jen levnou pracovní silou nahrazující černé otroky. Zároveň byli tito prostí a často hluboce věřící lidé snadným terčem předsudků a obav, že zavlékají do Ameriky „papeženství“, před kterým do Ameriky právě tolik lidí prchalo.

Protikatolické předsudky se projevovaly občas ještě v první polovině 20. století. Na rozdíl od protičernošského rasismu však prakticky definitivně vymizely na začátku šedesátých let minulého století zvolením katolíka J. F. Kennedyho do prezidentského úřadu. O necelé půlstoletí později byl zvolen prezidentem i první Afroameričan. I to byl jistě signál, že rasové předsudky ve Spojených státech pomalu slábnou. Jenže i v Obamově volebním období docházelo k vážnému rasovému napětí, hlavně v souvislosti s konflikty mezi některými bílými policisty a Afroameričany.

Zvolení Donalda Trumpa vyvolává v tomto ohledu další otazníky. Vždyť populistický magnát stavěl svou volební kampaň právě na kritice imigrace a politiky vůči etnickým a náboženským menšinám. Přinejmenším následující čtyři roky, po které má Trump jistý svůj úřad, budou zcela jistě pokračováním zkoušek americké demokracie a tolerance.

Další ze série článků bude zaměřený na americké židy a muslimy.

Vyšlo v tabletovém magazínu Dotyk (18. 11. 2016)