Příběh amerických muslimů

A story of the American Muslims. A brief overview of the history and development of the US Muslim community since 1776, through age of slavery, emancipation, developments in 20th century (such as increased Muslim immigration since 1965) until era after 9/11 and election of Trump.

Další ze série článků "Po stopách americké tolerance a nenávisti" (2.)
Vyšlo v časopise Dotyk.

1. Díl (Úvod a protestantské kořeny USA)
3. Díl (Američtí katolíci a antikatolicismus v USA)
4. Díl (Američtí židé)

V prvním ze série článků jsem se věnoval skutečnosti, že náboženský vývoj Evropy a USA se v mnoha ohledech odlišoval. V době kdy se rodily Spojené státy, Evropu stále svíraly slábnoucí absolutistické monarchie. Také etablované církve i papežská moc se pokoušely zachovat si své postavení. Nově vzniklé Spojené státy však staré evropské pořádky – ztělesněné monarchiemi, šlechtou a státními církvemi – odmítly a v roce 1776 se ustavily na značně progresivnějších základech republikanismu a náboženské svobody.

Amerika se začala považovat za výjimečnou zemi, což bylo do jisté míry oprávněné, avšak měla i své stinné stránky, mj. otrokářství. To také velkou měrou přispělo v roce 1860 k vypuknutí občanské války Severu proti Jihu. Kromě zrušení otroctví a řady dalších změn narušila i politickou a společenskou hegemonii bílých protestantů.

Duch ústavou zaručené náboženské svobody také postupně stále více otevíral prostor nejen jiným odnožím křesťanství (hlavně katolíkům, které řada amerických protestantů hluboce nenáviděla), ale i lidem bez konkrétní víry – a v neposlední řadě též jiným náboženstvím. V Americe postupně nacházela útočiště i řada stoupenců judaismu, buddhismu či islámu.

Kdo jsou američtí muslimové? 

Ramadánová bohoslužba, Kansas City.

Islám nepatří mezi největší náboženská společenství v USA. Muslimové představují jen kolem jednoho procenta obyvatelstva, tedy méně než tři a půl milionu Američanů z celkového počtu. Zároveň jsou ale velmi dynamicky se rozvíjející komunitou, která má daleko k nějaké monolitičnosti. Mají kořeny v nejrůznějších částech světa: nejvíc jich pochází z jihovýchodní Asie (35 %); na druhém a třetím místě jsou se shodnými 25 % muslimští Arabové a Afroameričané. Zbylých 15 % představují další muslimská etnika jako Turci, Kurdové, Albánci, Bosňáci, čínští muslimové, ale třeba i bílí američtí konvertité.

Podobně, jako se americká křesťanská komunita historickým vývojem odlišuje od evropské, je to podobné i u amerických muslimů. Americká společnost je z podstatné části složená z přistěhovalců, což u Evropy zdaleka neplatí. Těsné sousedství Evropy s regionem Blízkého východu, kde islám převládá, a rovněž fakt, že se řada evropských území ocitla na dlouhou dobu pod nadvládou Osmanské říše, nejvíc odlišuje evropské muslimy od amerických. 

Nejde ale zdaleka jen o muslimskou historii Balkánu. USA nikdy neměly – na rozdíl od evropských mocností, jako byly Británie, Nizozemsko či Francie – žádné muslimské kolonie. Na jejich území se tak nevytvořily žádné koloniální ani postkoloniální vazby s muslimským světem.

V období po druhé světové válce (kdy mj. proběhla i zásadní etapa dekolonizace) se do Evropy dostávali hlavně muslimové, kteří tam přicestovali jako levná pracovní síla podílející se na rekonstrukci poválečné západní Evropy. V podobném čase do USA imigrovaly spíše vzdělanější vrstvy lidí než manuální pracovníci.

Muslimové také nebyli v rámci poválečných imigračních komunit do USA nejpočetnější náboženskou skupinou – tou byli hlavně latinskoameričtí katolíci. Stali se tak jen jednou z mnoha náboženských komunit v už tak velmi rozmanité společnosti, ve které měl takřka každý nějaké imigrantské kořeny.

Jeffersonův Korán

Na muslimském knižním veletrhu, Detroit. 

První kontakty mezi Spojenými státy a islámským světem jdou až k samotným počátkům americké nezávislosti. Muslimský sultanát Maroko se totiž v roce 1777 stal vůbec prvním státem, který nezávislé USA uznal. Z této doby se také dochovala korespondence mezi Georgem Washingtonem a marockým sultánem Muhammadem III.

O islám a arabštinu se také velmi zajímal Thomas Jefferson, jehož vlastní výtisk Koránu se zachoval v knihovně Kongresu. Právě na něj také v roce 2006 přísahal – podobně jako křesťanští kongresmani přísahají na Bibli –  vůbec první muslimský kongresman Keith Ellison. Thomas  Jefferson je známý také tím, že v roce 1805 uspořádal v Bílém domě slavnostní iftár (ramadánovou večeři) pro tuniského velvyslance, což se stalo později na tomto místě tradicí.

V 19. století se ale muslimové dostávali do Ameriky většinou méně slavnostně: hlavně jako afričtí otroci. Historikové uvádí, že až 30 % z nich byli muslimové, avšak jejich náboženství bylo v následném otroctví většinou potlačeno.

U Afroameričanů se znovu vynořilo až o mnoho desetiletí později, když v roce 1930 vzniklo hlavně mezi potomky bývalých černých otroků náboženské hnutí zvané „Národ islámu“ (The Nation of Islam). Nešlo v pravém slova smyslu o islám, ale spíš o rozporuplnou sektu přejímající určité aspekty muslimské víry a křesťanství.

Američtí muslimové ve 20. století  

 Malcolm X., svého času
jedna z hlavních osobností
"The Nation of Islam".

Po otrocích z první poloviny 19. století přišla větší komunita muslimů na americké území až na přelomu 19. a 20. století, kdy USA začaly přijímat velké počty ekonomických imigrantů. Z toho období také pocházejí první americké mešity. Hodně muslimů se tehdy usídlilo v oblasti Detroitu, kde se dynamicky rozvíjel automobilový průmysl.

Mnoho z příchozích muslimů, hlavně Arabů, pocházelo z území tehdejší mnohonárodnostní Osmanské říše – hlavně z teritoria dnešního Iráku, Sýrie a rovněž z Izraele a Palestiny. Zdaleka ne všichni arabští imigranti ale byli muslimského vyznání. Výrazná část z nich – a obzvláště pak ti, kteří přišli z území dnešního Libanonu – byli arabští křesťané.   

Zdaleka největší přistěhovalecká vlna z muslimských zemí započala ve Spojených státech ve volebním období prezidenta Johnsona v 60. letech minulého století. Přijetím Hart-Cellerova zákona v roce 1965 totiž došlo k uvolnění imigračních a etnických kvót a americká společnost se začala rychle proměňovat.

USA tehdy otevřely brány hlavně vzdělaným lidem a odborníkům ze zemí třetího světa. Z těchto generací muslimských přistěhovalců pochází například laureát Nobelovy ceny za chemii Ahmed Zewail, známý politický komentátor Fareed Zakaria či významná aktivistka a novinářka Mona Eltahawy. Další světoznámí američtí muslimové jako boxeři Muhammad Ali a Mike Tyson či rapper Ice Cube, nepocházeli z přistěhovaleckých rodin, ale k islámu během svého života konvertovali. Někteří z nich se k němu dostali přes zmiňované hnutí „Národ islámu“.

Nejvíc amerických muslimů dnes sice žije v městských aglomeracích ve státech New York a Kalifornie, ale velmi vysoký počet se usadil v tradičně křesťansky konzervativním Texasu. Tam dnes existuje více než 300 mešit.

Celkově se američtí muslimové stali poměrně úspěšnou částí americké společnosti. Za jednolitou komunitu je ale až donedávna označit příliš nešlo. Velmi sjednocovat je začalo až vnitropolitické dění v USA v uplynulých dvou desetiletích.

Cesta k 11. září

Přednáška o současném americkém islámu
na Hartford Seminary v Connecticutu.

Příběh amerických muslimů jako integrované komunity by mohl být téměř idylický, nebýt dění na Blízkém východě. Americké diplomatické, ekonomické a vojenské angažmá v tomto regionu má kořeny hluboko ve studené válce, přičemž spojenectví se zeměmi jako Saúdská Arábie jde dokonce ještě do předválečných dob.

Američané si v druhé polovině 20. století vytvořili spojence a zároveň i nepřátele v řadě muslimských zemí. Došlo také ke zvláštnímu paradoxu, kdy na sklonku studené války někteří islámští fundamentalisté velmi pomohli americkým zájmům při porážce Sovětského svazu v Afghánistánu, aby se z nich následně stali členové al-Káidy...

Samotný islámský radikalismus a fundamentalismus se přímo na americkém území začal objevovat už v dekádě před 11. září 2001. Málokdo ho ale tehdy dával do nějaké hlubší spojitosti s americkými muslimy. Pachatelé islamistických útoků v té době totiž byli hlavně radikálové z blízkovýchodních zemí. I samotné útoky na Světové obchodní centrum (WTC) v roce 2001 byly zorganizovány především občany blízkovýchodních států, hlavně Saúdské Arábie.

Přestože se neobjevila žádná spojitost mezi americkými vyznavači islámu a pachateli útoků na WTC, na americké muslimy tehdy dolehl ze strany mnoha jejich spoluobčanů stín kolektivního podezření. Naopak u muslimů propukla po 11. září nervozita, obavy a pocit nespravedlnosti, neboť v době po útocích začala být řada z nich konfrontována s předsudky, se kterými se do té doby v Americe nesetkali.

V některých částech americké společnosti dokonce přerostla obava z islámu až v hysterii, k čemuž notně přispělo i velmi tendenční pokrytí problematiky řadou médií. Toho všeho začali využívat nejen političtí populisté, ale i různí ultrakonzervativci, nezřídka propojení s různými křesťanskými církvemi.

Muslimové coby téma volební kampaně      

Řada amerických muslimů
podpořila nejdříve Bernie Sanderse
a následně Hillary Clintonovou. 

Téma islámu a amerických muslimů ostatně velmi výrazně a tvrdě rezonovalo i ve volebních kampaních Hillary Clintonové a Donalda Trumpa. Zatímco Clintonová se snažila být v těchto záležitostech smířlivá, Trump dokonce pohrozil zákazem muslimské imigrace a deportacemi.

Přes zmiňovanou mediální hysterii však v USA – až na izolované případy – do dnešních dnů žádné masové protimuslimské nepokoje nepropukly. Jak se bude v tomto ohledu vyvíjet situace v prezidentském období Donalda Trumpa nelze dnes zcela jednoznačně předjímat.

Je však dost pravděpodobné, že Trump bude nucen v nejvyšší politické funkci poněkud slevit ze svého volebního populismu. Mohl by tomu nahrávat i fakt, že jistá malá část amerických muslimů ho v kampani podpořila. Naprostá většina Američanů muslimského vyznání však hlasovala pro jeho oponentku – podobně jako to učinili i američtí židé a příslušníci mnoha dalších náboženských a etnických menšin.  

Pro komplexnost obrazu amerických muslimů je třeba zmínit, že v době po 11. září 2001 se v USA objevilo několik vážnějších teroristických útoků spojovaných s radikálním islámem. Za všechny jmenujme bombový útok na bostonský maraton v roce 2013 či letošní červnový útok na gay-klub ve floridském Orlandu.

U těchto i několika dalších případů se ale jednalo spíše o „osamělé vlky“ bez hlubšího teroristického zázemí. Radikalizace pachatelů souvisela i s jejich osobními problémy, případně měla rouška radikálního islamismu přispět k zviditelnění jejich činů. Prakticky všechny americké muslimské komunity také tyto zločiny rezolutně odsoudily. Strach z muslimů v některých částech americké společnosti však ještě více posílil a možná i jistou měrou přispěl k Trumpovu volebnímu vítězství.

Jak žijí američtí muslimové dnes 

Muslimští hipsteři, Detroit. 

...Z amplionů se ozve zpěv prvního verše z Koránu, súra Al-Fátiha. Několik tisíc lidí ve velké hale, mužů i žen, oddělených do dvou velkých skupin, padne čelem k zemi a začne provádět tradiční rituál muslimské modlitby. Celý obřad trvá asi hodinu. Na jeho závěr promluví také starosta města a zpívá se státní hymna. Když obřad skončí, lidé se navzájem loučí, objímají a vystrojeni do svých nejlepších oděvů odchází oslavit hostinou konec muslimského postního měsíce ramadánu ...

Výjev z dnešní Káhiry či Ammánu? Nikoliv. Toho všeho jsem byl nedávno svědkem v Kansas City, v „kraji kovbojů“, na pomezí států Missouri a Kansas v hlubokém nitru Spojených států.

V rámci Fulbrightova stipendia jsem měl velkou část roku 2014 možnost komunity amerických muslimů zkoumat, vést rozhovory s americkými imámy (podobně tak i s židovskými rabíny) a zjišťovat, jaký je jejich život a politické postoje.

Naprostá většina muslimů, se kterými jsem se v Americe setkal, hodnotila svou životní zkušenost v USA velmi pozitivně, a to i s ohledem na atmosféru po 11. září 2001. Většina z imámů se domnívala, že strach z muslimů je v Americe spíš uměle vyvoláván určitými skupinami a existuje hlavně v některých médiích a na sociálních sítích, než v běžném životě.

Omer Badžwa
z Yale University.

Ze stovek amerických muslimů, se kterými jsem se během svých pobytů v USA setkal, na mě většina z nich působila velmi integrovaně. U mnoha muslimů mladší generace byla také patrná jejich „amerikanizace“. Zatímco ty nejkonzervativnější muslimské oděvy, jako jsou třeba ženské závoje nikáby a burky, nosí američtí muslimové jen zřídka, moderní oblečení citlivě nakombinované s tradicí bylo velmi časté. Dokonce jsem občas narazil i na mladé muslimy oblečené ve stylu hipsterů.

Z vlastní zkušenosti jsem poznal, že američtí muslimové jsou také velmi aktivní v mezináboženském dialogu a mají často přátele mezi příslušníky jiných náboženství. Při plnohodnotném zařazení do americké společnosti mnoho z nich působilo tak, že prožívají svoji víru přesně podle svých představ – a někdy možná i svobodněji, než by tomu bylo v zemích jejich původu.

Omer Badžwa, jeden desítek imámů, se kterými jsem se během svého výzkumného pobytu setkal a který dnes působí jako studentský duchovní na prestižní Yaleské univerzitě, přístup amerických muslimů popsal velmi výstižně:

„Věřit v Boha, modlit se k němu, praktikovat ramadán, dávat peníze na charitu, usilovat o to být dobrým člověkem a vycházet dobře s ostatními – to je zcela v souladu s americkou svobodou a americkými hodnotami“.

Po stopách americké tolerance a nenávisti (1.)

První díl ze série článků o amerických náboženských a etnických skupinách a také o sektách, fundamentalistech a extremistech v USA.

2. část (Američtí muslimové)
3. část (Američtí katolíci a antikatolicismus v USA) 
4. část (Američtí židé)

Spojené státy jsou pro mnohé Evropany stále především hlavní hospodářskou a vojenskou velmocí světa a symbolem konzumní společnosti, která má k náboženské askezi velmi daleko. Právě zvolený americký prezident Donald Trump navíc rozhodně není příkladem náboženského zápalu, ale spíš typickou ukázkou kombinace ekonomické moci a konzumního hédonismu.

Přesto je současná americká společnost svým náboženským zaujetím pro někoho možná překvapivá – v roce 2014 se hlásily k nějaké víře či církvi více než tři čtvrtiny Američanů a ještě větší počet věřil v boha či nějakou formu spirituality. Pro srovnání – v České republice, bylo v podobném čase církevně organizováno méně než patnáct procent obyvatel.

Náboženství, modernita a konzum jdou v USA už dlouhou dobu ruku v ruce a ani pro nastávající Trumpově éru nic nenaznačuje, že by se to mělo nějak dramaticky změnit, spíše naopak. Bílí protestanté tvořili nejsilnější část jeho voličstva, takže na ně určitě nebude smět ve svém volebním období zapomenout. Podobně tak řada politiků, kterými se Trump obklopil – a jde v první řadě o jeho viceprezidenta Michaela Pence – má velmi konzervativní křesťanské postoje. To vše se s velkou pravděpodobností začne promítat do americké politiky silněji než dříve.

Země náboženských vyhnanců

Přestože řada evropských a amerických politiků ráda zmiňuje transatlantické vazby a vzájemné společné hodnoty, USA mají z náboženského hlediska značně odlišnou minulost než Evropa.

Nejde jen o to, že americká historie je výrazně kratší než ta evropská, ale také o fakt, že Evropa se velmi dlouho zmítala v náboženském násilí, nejčastěji mezi katolickou církví a protestantismem. Naopak Spojené státy vznikly dílem právě jako země vyhnanců katolíky pronásledovaných komunit, přičemž ti přicházeli zpočátku hlavně z anglosaské Evropy. Právě z těchto řad pocházeli i američtí „otcové zakladatelé“. Vždyť jen z pětapadesáti delegátů Filadelfského ústavního konventu z roku 1787 bylo devětačtyřicet protestantů. Mezi zbývajícími šesti byl ale třeba i Benjamin Franklin, který se vyznačoval odporem k jakékoliv církevní organizaci.

Americkou politickou a společenskou elitu dlouhá desetiletí po vzniku USA představovali právě bílí protestanté. Této vládnoucí skupině se začalo přezdívat WASP (anglicky „vosa“, ale především jde o zkratku slov bílý anglo-saský protestant). Na druhou stranu ale Spojené státy nevznikly jako nějaká forma protestantské teokracie. Vždyť už první dodatek americké ústavy, schválený dva roky po jejím přijetí, stanovil, že:

„Kongres nesmí vydávat zákony zavádějící nějaké náboženství nebo zákony, 
které by zakazovaly svobodné vyznávání nějakého náboženství; 
právě tak nesmí vydávat zákony omezující svobodu slova nebo tisku, 
právo lidu pokojně se shromažďovat 
a právo podávat státním orgánům žádosti o nápravu křivd.“

Specifické skupiny a sekty

Americká ústava tedy výslovně zakotvila sekularismus, avšak zároveň i náboženskou svobodu a zákaz jakékoliv formy náboženského pronásledování. To vše bylo v dodatku uvedeno i v kontextu se svobodou slova a tisku.

U amišů na dvorku, Pensylvánie.

Šlo o reakci na evropský útlak, kdy na rozdíl od řady míst Starého světa USA umožnily široký a svobodný náboženský rozvoj. Ten se přitom vztahoval nejen na hlavní náboženské skupiny, ale i na ty nejizolovanější církve a sekty. Hlavně ve vzdálených částech Spojených států našla azyl i řada velmi specifických křesťanských náboženských skupin.

Jednou z nejznámějších jsou amišové, kteří se řadí k radikální evropské reformaci. Žijí dodnes v soběstačných zemědělských komunitách Pensylvánie, Indiany a Ohia, přičemž řada z nich stále odmítá používat elektrický proud a řídit auto. V přetechnizovaných USA se takový přístup k životu zdá až neuvěřitelný.

Jinde zase žijí hutterští bratři, kteří jsou vlastně potomky protestantských habánů, kteří žili až do bitvy na Bílé hoře na Moravě. Po následné dlouhé evropské anabázi, kde byli v dalších místech pronásledování pro svoji hlubokou víru a pacifismus, nalezli pokoj až v prériích Dakoty.

Někde ale najdeme i vyloženě bizarní sekty – jedná se hlavně o oblast amerického Jihu – takzvaný „Biblický pás“ (angl. Bible-belt) – který je z hlediska protestantismu nejkonzervativnější. V Tennessee a několika dalších státech žijí v pololegalitě příznivci radikálních protestantských církví, kteří si z Nového zákona vybrali jedno ustanovení Markova evangelia (16:17–18), které s oblibou praktikují:

„Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: v mém jménu budou vymítat démony, budou mluvit v nových jazycích, budou brát hady, a kdyby vypili něco jedovatého, nijak jim to neublíží; 
budou vkládat ruce na nemocné a ti se uzdraví.“

Členové těchto církví skutečně při bohoslužbách mluví nesrozumitelnou hatmatilkou, kladou ruce na čela nemocných a někdy dokonce pijí v malých dávkách jed strychnin a do rukou berou jedovaté hady (angl. serpent-handling). Prožití (a přežití) podobných zkušeností má být zkouškou jejich víry. Ukázalo se, že zdaleka ne u všech členů skupin je dostatečná, protože podobným praktikám již padly za oběť desítky věřících...

Příslušníci Letniční církve Boží (Pentecostal Church of God) při provádění rituálů s hady. 

Občanské náboženství

Jak již bylo zmíněno, náboženství se v USA vyvíjelo mnohem svobodněji než v Evropě, kde v době vzniku Spojených států stále doznívaly náboženské konflikty. Osvícenská sekularizace, zvaná v terminologii sociologa Maxe Webera „odkouzlení světa“, začala společně s řadou liberálních reforem a industrializací zasahovat výrazně oba břehy Atlantiku.

Část Evropanů se v této době od náboženství výrazně odvrátila, protože pro ně církve – a hlavně pak papežská moc – symbolizovaly staré pořádky a krvavé konflikty. Tato tendence došla nejdále zřejmě ve Francii, kde byl postupem času nastolen přísný státem vynucovaný sekularismus (fr. laïcité). V USA ale – i přes ústavou deklarovaný sekulární charakter státu – zůstávala společenská role náboženství, hlavně protestantismu, velmi silná. Souviselo to jak s faktem, že pověst náboženství nebyla v Americe historicky zdaleka tak poškozena, tak i se zmiňovaným faktem, že řada Američanů byla právě potomky zmiňovaných náboženských vyhnanců.

Zvláštností, kdy se ve stále více industriální a konzumní společnosti zároveň udržovala velmi silná religiozita, se začala zabývat řada sociologů a antropologů. Nejznámější se v tomto ohledu stal text amerického sociologa Roberta N. Bellaha „Občanské náboženství v Americe“ z roku 1967. V něm došel k závěru, že v USA dostávají některé sekulární symboly a rituály – jako například státní svátky či prezidentské přísahy – náboženský charakter, stávají se posvátnými a přispívají tak ke vzniku pocitu jisté politicko-náboženské vyvolenosti Američanů.

Původně se do rétoriky amerických politiků dostávaly hlavně protestantské hodnoty, postupem času ale pomyslné „americké náboženství“ není už tak zjevné. Prezidenti s oblibou posílají pozdravy například židovským, muslimským, buddhistickým a dalším Američanům k jejich svátkům. Do Bílého domu bylo navíc zvoleno několik osob, které do kategorie WASP nezapadají – nejvýrazněji katolík Kennedy a afroamerický křesťan Obama, který se nehlásí k žádné konkrétní církvi.

Náboženstvím k nenávisti

Ač byla řada amerických protestantů původně sama obětí perzekuce, stávali se někteří z nich postupem času netolerantními k jiným náboženským skupinám a etnikům. Velmi kruté zacházení zakusili v 19. století například původní obyvatelé Ameriky – indiáni. Mladé Spojené státy – a hlavně jejich jižní a zároveň výrazně protestantská část – se také staly jedním z hlavních světových odbytišť černých otroků.

To vše se dělo i přes ideály svobody a demokracie zakotvené v americké ústavě. Není bez zajímavosti, že otrokáři byl v průběhu svého života i někteří z „otců zakladatelů“, například sám George Washington, Benjamin Franklin či Thomas Jefferson.

V polovině 19. století se řada Američanů, do jejichž čela se postavil Abraham Lincoln, začala proti otrokářství vymezovat. Následný spor o jeho zachování či naopak zrušení se stal jedním ze základů nejkrvavějšího konfliktu v amerických dějinách – války Severu proti Jihu (1860–1865). Není bez zajímavosti, že jižní otrokáři obhajovali své činy i křesťanstvím. Hlavní oporou jim byla pasáž z Listu Koloským v Novém zákoně (3,22):

„Otroci, poslouchejte ve všem své pozemské pány, 
nejen naoko, abyste se jim po lidsku zalíbili, 
nýbrž ze srdce, v bázni Páně.“

Je to svým způsobem i paralela s dneškem, neboť radikálně islamistické skupiny používají k obhájení své brutality z kontextu vytržené pasáže z Koránu. Otrokáři nejenže svou činnost nepovažovali za hřích, ale největší americká protestanská organizace – Jižní baptistická církev (Southern Baptist Convention) – se stala během pozdější krvavé války pilířem jižanské Konfederace. 

Ani porážka Jihu a zrušení otrokářství ale zdaleka neznamenaly konec amerického rasismu. Nejenže byla rasová segregace oficiálně zrušena až o století později, ale právě z okruhu části jižních protestantů a bývalých jižanských vojáků povstaly organizace jako Ku-klux-klan (KKK). Pod heslem „Amerika musí zůstat protestantskou!“ začal KKK organizovat útoky a lynče na Afroameričany, židy, homosexuály a nové imigranty.

Fotografie ze začátku 20. století ukazují, že se veřejné „lynčování negrů“ – a někdy dokonce jejich upalování – stalo oblíbenou formou lidové zábavy, která nemá daleko k brutálním videům, které šíří dnešní takzvaný Islámský stát.

Lynč v Indianě, 1930

Thomas Shipp a Abram Smith byli obviněni z těžkých zločinů a uvězněni ve městě Marion.
Dav, který vtrhl do věznice je však vyvlekl ven a brutálním způsobem zlynčoval.
Třetímu z lynčovaných, 16ti letému Jamesi Cameronovi,
se podařilo za pomoci neznámé ženy před lynčem prchnout.
Údajné zločiny tří mužů nebyly nikdy prokázány.
Cameron se později stal aktivistou za občanská práva. Stát Indiana ho omilostnil v roce 1991.
Fotografii pořídil Lawrence Beitler a následně jí prodal stovky kusů jako suvenýr.

Ze strany řady bílých protestantů ale v 19. století nenávist nesměřovala jen proti černým Američanům, ale i vůči jiným bělochům. Do USA v té době imigrovala řada evropských katolíků – hlavně Irů, Italů a Poláků. Prchali nejen před chudobou, ale někdy i přímo před hladomory a za oceánem hledali novou naději.

Ve východní části USA se zpočátku stali jen levnou pracovní silou nahrazující černé otroky. Zároveň byli tito prostí a často hluboce věřící lidé snadným terčem předsudků a obav, že zavlékají do Ameriky „papeženství“, před kterým do Ameriky právě tolik lidí prchalo.

Protikatolické předsudky se projevovaly občas ještě v první polovině 20. století. Na rozdíl od protičernošského rasismu však prakticky definitivně vymizely na začátku šedesátých let minulého století zvolením katolíka J. F. Kennedyho do prezidentského úřadu. O necelé půlstoletí později byl zvolen prezidentem i první Afroameričan. I to byl jistě signál, že rasové předsudky ve Spojených státech pomalu slábnou. Jenže i v Obamově volebním období docházelo k vážnému rasovému napětí, hlavně v souvislosti s konflikty mezi některými bílými policisty a Afroameričany.

Zvolení Donalda Trumpa vyvolává v tomto ohledu další otazníky. Vždyť populistický magnát stavěl svou volební kampaň právě na kritice imigrace a politiky vůči etnickým a náboženským menšinám. Přinejmenším následující čtyři roky, po které má Trump jistý svůj úřad, budou zcela jistě pokračováním zkoušek americké demokracie a tolerance.

Další ze série článků bude zaměřený na americké židy a muslimy.

Vyšlo v tabletovém magazínu Dotyk (18. 11. 2016)

Interview with Farima Berenji (Czech Republic)

Full interview with Farima Berenji by Marek Čejka after her visit of Brno, The Czech Republic, March 2013

You are American-Iranian ancestry. For many Europeans this combination sounds curiously. Could you tell us something about American Iranians and how you came to the USA?

I come from a family of Iranian origin. My father was an air force pilot in the Iranian Air Force who died shortly after I was born in 1978. At the age of 2, along with my mother, we left

The most of the American Iranians live in LA. You are living in San Francisco. What was the reason of settling of such a huge Iranian community in California?

I think there are a few reasons, one is that California has some of the most famous educational institutions and Universities. Iranians take education very seriously and want to make sure they or their children attend the best schools. For such reason a lot of Iranians migrated to California for its well known education system. Second, California, especially LA, has some similarities to Iran and I think Iranians felt a sense of home and security and for that their friends and relatives started to join in and started to build a community. Third is that a lot of Artist left Iran and such artist found home and work in LA, which we all know LA is the capital of the Arts.

And where are you from exactly in Iran?

I can’t truly say “where I am from” since I’m really not from anywhere, yet from everywhere. I was born in a small town near Tehran (the capital of Iran), but left the country soon after. My father side is from Baku, Azerbaijan and my father was born in Azerbaijan region of Iran and my mother side is also a mix of Azerbaijan and Tehran and my mother was born inTehran, Iran.

Iran and joined my relatives in USA and I have continued my life in the USA since then. I have been fortunate to be able to go back to my homeland to visit and to explore the glory of Iran, its history, and its cultural heritage. Being an American-Iranian has its pros in cons. I have been blessed with great opportunities that have allowed me to follow my education, dreams, ambitions, and I have embraced this land, which I call home. I am also proud and been blessed to be born in a country that is full of rich history and culture, which has also helped me discover my true passion and has helped me grow in my filed of arts and I am proud to be part of that culture. I love both lands, the land I was born and the land I grew up in, however, I often have a feeling of Diaspora, just like many other Iranian-Americans. I feel that both lands are really not my home. I don’t know what home is. My body is in one place, yet my soul is at a different place. We are all pilgrimages in search of the unknown. 

So you speak Farsi and also Azeri language? As there is some tension between Persians and Arabs, is there anything similar between Persians and Azeris?

Yes, I speak, read and write fluently in Farsi. I am not fluent in Azeri however, I am able to understand a conversation. As far as tensions goes, its really hard to answer that questions. I have to say yes, and no. If we look back in history, Azerbaijan and almost all of Central Asia was once part of the Persian Empire. Most of Central Asia was still part of Iran until about the 1940’s and due world war 2 as well as the rise of the Soviet some of the regions split and later became its own state or country. Azerbaijan for that reason splilt as well. You have the country and you have the state of Azerbaijan in Iran. I think you will find 2 kinds of people, some who believe that all of Azerbaijan should be a full independent country and some who believe strongly in their Persian heritage and are considered Iranian-Azeri’s. Again, its hard to say, I think recently tensions have grown due to political factors but again I try not to be involve in it. My job is to create love. Dance and art has no boundaries.

Do you have any memories as a little child from Iran?

I have both beautiful memories and sad memories from Iran. As I mentioned before, I left Iran at the age of 2, however I was fortunate enough to go back and visit. Not only for visitation but also my mother was determined that I learn my heratiage and mother language so I would be sent back to Iran every Summer to go to school in order to learn how to read and write Farsi and to learn the Iranian culture. These travels made me a better person and I was able to meet and be with some amazing people who made a difference in my life. I had great friends and did what every child does in any country and that was to be a kid and do kids things. Every child has good memories from their childhood, there is never a care for politics, economy, world issue, and heart breaks, as kids your in a world of fantasy. It was also during my childhood in Iran where I was exposed to the world of Persian Art and Dance. I had experience in the filed of arts back in the USA studying theatre, ballet classes but going back to Iran, I fell in love with the beauty of Persian art and culture and my family had a big part of that, especially my mom and grandmother. Both side of my family are heavenly engaged in the arts, we all play music, dance, paint, and are archeolgoist or historians. There is a saying in Azeri culture that to be a true beautiful and strong woman is to be an artist.However, sometimes happiness comes with some sadness and I have to say that I was also one of the kids who were in the middle of a war. My mother who was a nurse in the USA, often volunteered to go back to Iran to help with hospital care and war victims in Iran and I often traveled with her in the early 80’s. Lets say, it was a time in my life where I wish it upon no child to experience. The memories of war, destruction, bloodshed, cry of the children, and the love ones who have died often hunts my memory but I try to erase it with my love of dance.

Iraq-Iranian war was the worst conflict in contemporary Middle East, your father was also victim of war as a military pilot? If it´s not too painful for you, could you tell us more about his story?

My father died shortly before the war due to a malfunction of his F-14 aircraft. I think for anyone who loses a parent is painful for them no matter how old or how they have died. I never really get to know my father since he died shortly after I was born, but his stories and his soul is with me and guides me. He died doing what he loved and that was to fly.

The reasons of emigration of many Iranians are political. Is it now difficult for American Iranians to travel to Iran?

I really can’t answer that question since every person might have a different approach to this and everyone travel status might be different from one another. Yes, many left due to political status but also many have left and are leaving due to family status and economic hardship. I guess it all comes down to is what you have done and what you have been involve with. We really don’t know what goes on in the political world. In my opinion, traveling to Iran has become a lot more easy and safe and I’ve seen many people travel to Iran who were not allowed before but I also have seen many people who used to travel a lot and now they can’t. I guess to answer this question I have to use a quote from Rumi “a seeker ask Rumi, do you believe that drinking is a sin? And Rumi answered “it depends who drinks it” so I guess the answer to this question remains, it all depends on who the traveler is.

So you also could easily travel to Iran?

Yes, I have been traveling to Iran often, in fact I spend many years researching in Iran and working for UN and non-profit organizations and have traveled many parts of this amazing country as well as many parts of the world. My travels included in-depth studies of dance, music, poetry, art, history, as well as mythology, and spiritual traditions of Iran and Central Asia.

You have dancing school in the USA. Could you tell us more and about your work and inspiration?

My family was very much involved in dance, arts, and literature. Both my mother and grandmother were artist and my first teachers who really encouraged me to succeed in this field. I grew up immersed in the field of arts and studied various styles of music, poetry, and dance, including Persian, ballet, flamenco, Central Asian, and Middle Eastern dances. As a young person whenever I would see a dance, I would often wonder about the history behind it and how its performance style and costuming developed. A meaningful dance must begin with an understanding of its mythology, its multi-cultural history, multi-ethnic population, and its dance contexts. As an anthropologist I tend to believe in dance as being a cultural identifier. Like many other cultural identifiers, such as clothing, language, and music, dance is a means for people to define themselves and to differentiate its culture from that of other groups. Dance explores the reality of human experiences as seen through cultural variation. There is a language in dance; there is a beginning, middle, and an end. The dancer tells a story, teases the audience with coquettish glances, or displays a variety of expressions: reluctance, joy, sensuality, pride, laughter, even sadness.

Because of this passion, for the last 15 years, I traveled great distances to learn, research, lecture, promote, and to teach classical, folk, and sacred dances of the Silk Road (Persia and Central Asia). For such reasons, I have taken my love of dance to form my own dance company and dance academy and to be a dance activist committed to the preservation of dance culture in my community. I am currently working on making a educational certificate program and y mission is to teach, perform, and to advocate dance as a means of global communication and peace. I want to help bridge cultural gaps and to create love, respect, and unity among all people through dance education and to help preserve the ancient history and culture and the authentic dances style of Iran.

You had just performance in Brno. How was it and how come you visited this town?

Brno was beautiful. Just like Iran, the Czech Republic is a country with rich traditions and culture and it is home to ancient cities, labyrinthine roads, and elegant churches, with a culture that has had a great influence on other countries in Europe. It was an amazing experience to be able to show my art to such an amazing community and to perform in a city and country where it was and still is a cradle of art and civilization. The people were very warm, friendly, and welcoming and it was so beautiful to see so many people eager to learn about the arts and culture of Persia. It made me proud and I hope to be able to come back and share more of my love and passion with this great city again.

One of your performances was a Sufi whirling dance. What is your main inspiration in this case? Could you tell us more about this kind of dance? About women in Sufism?

I discovered spirituality at a very young age, mostly because I needed to fill full a need to seek it since it has always been part of my ancient roots and it was what I was studying and also I come from a family of spirituality and arts. Whirling and dancing has been an important social phenomenon and a religious ritual in ancient Persia. Many great Persian poets extolled whirling and dance in their poems and used it as a symbol of the power of life: Hafiz, Saddi, and Mevlana (Rumi) each represented dance as a spiritual instrument to become one with the Universe. Doing archeological excavations and research I was able to discover artifacts that depicted such movements. While on field research and discovering ancient sites, one can even see dance and whirling depicted in artwork dating back to 5000 BC in the magnificent palaces or the ancient tombs and temples of Iran. For such reason I devoted my life in search of this path.

As a Sufi and Semazan and a spiritual person, I am strongly connected to spirituality, ancient Gods and Goddesses, and healing. My dance creations and my art work are very much influenced by my ancient Zoroastrian roots, Sufism, and spirituality. I have studied with great spiritual leaders, Zoroastrian leaders, amazing professors, and great Sufi masters in Iran, Kurdistan, and in Turkey. I am currently under the guidance and teaching of Mevlana Order Sufi master and dervish Dr. Rahmi Oruç Güvenç of Turkey. Sama (Sufi Whirling) represents a spiritual dance to ‘Become one with God.’ While whirling, we try to let go of our ego’s we open our arms to the Universe, having the right arm directed to the sky, ready to receive the power and healing of the Universe and having the left hand up to give away goodness to the world and we turn toward the heart (orbit of the earth). By whirling we enter a state of drunken of love and from there, we are no longer part the material world, we become part of the outer world.

I remember your experiences and feelings during whirling, could you tell us about it?

For me whirling is full of meaning and their movements are delicate, mystical, and beautiful. Whirling is healing as it offers a uniquely powerful means of expressing deep emotion and spiritual yearning. When I enter the state of Whirling, I think of nothing, I feel nothing, my body feels numb, and I began to enter a state of sub-conscious level. It is the only time one can actually talk to their own soul. I often can hear the guidance of other souls and communicate with them. It is a feeling that is hard to describe. And I go on, not knowing when mentally or physically I can stop. The mind and body stops when it’s the right time to stop.

In western eyes the sufism is usually connected with men, not a women. What is the position of women in various Sufi orders? Which are more open to women and which not?

Since the beginning of time, women had always been the source of spirituality. If you look into history, you see the important roles of ancient Goddesses, female warriors and leaders. From the earliest days, women have played an important role in the development of Sufism. Many women have followed the path of Sufism opened by Rumi. Rumi himself has always praised the role of woman and has always mentioned that there should be no separation among human beings. I think in the past, especially if we look in the history, being a Sufi women might have been a dance due to war and political issues and many practiced in hiding. But within the last decade society has changed, it has come to realize that there is no male or female, only Being. A new time is opening for the greater sharing of spirituality among men and women, in purity, patience, and mutual support.

Do you think if there will be a significant change in Iran that majority of Iranian emigrants will return?

Yes, I believe so. Iranians are very nationalist people and no matter where they live, they are proud of their heritage. Many young Iranians left Iran due to economic hardship and political changes and in the West these young Iranians have become extremely influential, educated, and successful. They have become the backbone of Western culture. But deep in their hearts they love their country and want to help in any way they can. I truly believe that if given the opportunity, most of Iranians will go back and will make a great difference in the society and in the future of Iran and the world. The new generation of Iran is responsible in keeping the Persian history and heritage alive and is fighting to make Iran a better place in the international society. I am working hard on this same path and I know there are many others who are or want to do the same. Iran has a long history of education. During its official 3000 years history, there have been many brilliant scientists and philosophers that had great contributions on various disciplines, “Omar Khayam,” “Abu Ali Sina” and “Dr. Hesabi” are a few examples of scholars who have had great achievements in math, philosophy, medicine, and physics in this world and we are proud of it.

Good luck and many thanks for the interview!

Marek Čejka

Farima Berenji (1978) is an award winning, internationally acclaimed performing artist, choreographer, instructor, researcher, and a dance ethnologist, as well as an archeologist who specializes in dances from Iran, the Silk Road, and Sufi Whirling. She holds a B.S. in Health Science with a Minor in Art History and the Performing Arts, as well as an M.A. in Anthropology and Archaeology with a special emphasis in Persian Studies. Farima has 19 years of experience in the field of arts and is currently the Artistic Director of Farima Dance Company (dance, music, poetry, and cultural education program, as well as the founding of the "Poetry in Motion" and the "Lioness" project) based in the San Francisco Bay Area. She is also the Artistic Director of the "Silk Road Collective Dance Company" in Anchorage, AK and Tampa, FL.

Farima is a third generation performing artist who has performed and choreographed internationally with numerous dance companies and master artists and has appeared as a scholar in distinguished national and international documentaries. She has received recognition for her work through many organizations, including the United Nation Associations, California Congressmen, Iranian Woman’s Activist, Payvand Organization, and San Jose State University. More info at http://www.taradances.com