Po stopách americké tolerance a nenávisti (1.)

První díl ze série článků o amerických náboženských a etnických skupinách a také o sektách, fundamentalistech a extremistech v USA.

2. část (Američtí muslimové)
3. část (Američtí katolíci a antikatolicismus v USA) 
4. část (Američtí židé)

Spojené státy jsou pro mnohé Evropany stále především hlavní hospodářskou a vojenskou velmocí světa a symbolem konzumní společnosti, která má k náboženské askezi velmi daleko. Právě zvolený americký prezident Donald Trump navíc rozhodně není příkladem náboženského zápalu, ale spíš typickou ukázkou kombinace ekonomické moci a konzumního hédonismu.

Přesto je současná americká společnost svým náboženským zaujetím pro někoho možná překvapivá – v roce 2014 se hlásily k nějaké víře či církvi více než tři čtvrtiny Američanů a ještě větší počet věřil v boha či nějakou formu spirituality. Pro srovnání – v České republice, bylo v podobném čase církevně organizováno méně než patnáct procent obyvatel.

Náboženství, modernita a konzum jdou v USA už dlouhou dobu ruku v ruce a ani pro nastávající Trumpově éru nic nenaznačuje, že by se to mělo nějak dramaticky změnit, spíše naopak. Bílí protestanté tvořili nejsilnější část jeho voličstva, takže na ně určitě nebude smět ve svém volebním období zapomenout. Podobně tak řada politiků, kterými se Trump obklopil – a jde v první řadě o jeho viceprezidenta Michaela Pence – má velmi konzervativní křesťanské postoje. To vše se s velkou pravděpodobností začne promítat do americké politiky silněji než dříve.

Země náboženských vyhnanců

Přestože řada evropských a amerických politiků ráda zmiňuje transatlantické vazby a vzájemné společné hodnoty, USA mají z náboženského hlediska značně odlišnou minulost než Evropa.

Nejde jen o to, že americká historie je výrazně kratší než ta evropská, ale také o fakt, že Evropa se velmi dlouho zmítala v náboženském násilí, nejčastěji mezi katolickou církví a protestantismem. Naopak Spojené státy vznikly dílem právě jako země vyhnanců katolíky pronásledovaných komunit, přičemž ti přicházeli zpočátku hlavně z anglosaské Evropy. Právě z těchto řad pocházeli i američtí „otcové zakladatelé“. Vždyť jen z pětapadesáti delegátů Filadelfského ústavního konventu z roku 1787 bylo devětačtyřicet protestantů. Mezi zbývajícími šesti byl ale třeba i Benjamin Franklin, který se vyznačoval odporem k jakékoliv církevní organizaci.

Americkou politickou a společenskou elitu dlouhá desetiletí po vzniku USA představovali právě bílí protestanté. Této vládnoucí skupině se začalo přezdívat WASP (anglicky „vosa“, ale především jde o zkratku slov bílý anglo-saský protestant). Na druhou stranu ale Spojené státy nevznikly jako nějaká forma protestantské teokracie. Vždyť už první dodatek americké ústavy, schválený dva roky po jejím přijetí, stanovil, že:

„Kongres nesmí vydávat zákony zavádějící nějaké náboženství nebo zákony, 
které by zakazovaly svobodné vyznávání nějakého náboženství; 
právě tak nesmí vydávat zákony omezující svobodu slova nebo tisku, 
právo lidu pokojně se shromažďovat 
a právo podávat státním orgánům žádosti o nápravu křivd.“

Specifické skupiny a sekty

Americká ústava tedy výslovně zakotvila sekularismus, avšak zároveň i náboženskou svobodu a zákaz jakékoliv formy náboženského pronásledování. To vše bylo v dodatku uvedeno i v kontextu se svobodou slova a tisku.

U amišů na dvorku, Pensylvánie.

Šlo o reakci na evropský útlak, kdy na rozdíl od řady míst Starého světa USA umožnily široký a svobodný náboženský rozvoj. Ten se přitom vztahoval nejen na hlavní náboženské skupiny, ale i na ty nejizolovanější církve a sekty. Hlavně ve vzdálených částech Spojených států našla azyl i řada velmi specifických křesťanských náboženských skupin.

Jednou z nejznámějších jsou amišové, kteří se řadí k radikální evropské reformaci. Žijí dodnes v soběstačných zemědělských komunitách Pensylvánie, Indiany a Ohia, přičemž řada z nich stále odmítá používat elektrický proud a řídit auto. V přetechnizovaných USA se takový přístup k životu zdá až neuvěřitelný.

Jinde zase žijí hutterští bratři, kteří jsou vlastně potomky protestantských habánů, kteří žili až do bitvy na Bílé hoře na Moravě. Po následné dlouhé evropské anabázi, kde byli v dalších místech pronásledování pro svoji hlubokou víru a pacifismus, nalezli pokoj až v prériích Dakoty.

Někde ale najdeme i vyloženě bizarní sekty – jedná se hlavně o oblast amerického Jihu – takzvaný „Biblický pás“ (angl. Bible-belt) – který je z hlediska protestantismu nejkonzervativnější. V Tennessee a několika dalších státech žijí v pololegalitě příznivci radikálních protestantských církví, kteří si z Nového zákona vybrali jedno ustanovení Markova evangelia (16:17–18), které s oblibou praktikují:

„Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: v mém jménu budou vymítat démony, budou mluvit v nových jazycích, budou brát hady, a kdyby vypili něco jedovatého, nijak jim to neublíží; 
budou vkládat ruce na nemocné a ti se uzdraví.“

Členové těchto církví skutečně při bohoslužbách mluví nesrozumitelnou hatmatilkou, kladou ruce na čela nemocných a někdy dokonce pijí v malých dávkách jed strychnin a do rukou berou jedovaté hady (angl. serpent-handling). Prožití (a přežití) podobných zkušeností má být zkouškou jejich víry. Ukázalo se, že zdaleka ne u všech členů skupin je dostatečná, protože podobným praktikám již padly za oběť desítky věřících...

Příslušníci Letniční církve Boží (Pentecostal Church of God) při provádění rituálů s hady. 

Občanské náboženství

Jak již bylo zmíněno, náboženství se v USA vyvíjelo mnohem svobodněji než v Evropě, kde v době vzniku Spojených států stále doznívaly náboženské konflikty. Osvícenská sekularizace, zvaná v terminologii sociologa Maxe Webera „odkouzlení světa“, začala společně s řadou liberálních reforem a industrializací zasahovat výrazně oba břehy Atlantiku.

Část Evropanů se v této době od náboženství výrazně odvrátila, protože pro ně církve – a hlavně pak papežská moc – symbolizovaly staré pořádky a krvavé konflikty. Tato tendence došla nejdále zřejmě ve Francii, kde byl postupem času nastolen přísný státem vynucovaný sekularismus (fr. laïcité). V USA ale – i přes ústavou deklarovaný sekulární charakter státu – zůstávala společenská role náboženství, hlavně protestantismu, velmi silná. Souviselo to jak s faktem, že pověst náboženství nebyla v Americe historicky zdaleka tak poškozena, tak i se zmiňovaným faktem, že řada Američanů byla právě potomky zmiňovaných náboženských vyhnanců.

Zvláštností, kdy se ve stále více industriální a konzumní společnosti zároveň udržovala velmi silná religiozita, se začala zabývat řada sociologů a antropologů. Nejznámější se v tomto ohledu stal text amerického sociologa Roberta N. Bellaha „Občanské náboženství v Americe“ z roku 1967. V něm došel k závěru, že v USA dostávají některé sekulární symboly a rituály – jako například státní svátky či prezidentské přísahy – náboženský charakter, stávají se posvátnými a přispívají tak ke vzniku pocitu jisté politicko-náboženské vyvolenosti Američanů.

Původně se do rétoriky amerických politiků dostávaly hlavně protestantské hodnoty, postupem času ale pomyslné „americké náboženství“ není už tak zjevné. Prezidenti s oblibou posílají pozdravy například židovským, muslimským, buddhistickým a dalším Američanům k jejich svátkům. Do Bílého domu bylo navíc zvoleno několik osob, které do kategorie WASP nezapadají – nejvýrazněji katolík Kennedy a afroamerický křesťan Obama, který se nehlásí k žádné konkrétní církvi.

Náboženstvím k nenávisti

Ač byla řada amerických protestantů původně sama obětí perzekuce, stávali se někteří z nich postupem času netolerantními k jiným náboženským skupinám a etnikům. Velmi kruté zacházení zakusili v 19. století například původní obyvatelé Ameriky – indiáni. Mladé Spojené státy – a hlavně jejich jižní a zároveň výrazně protestantská část – se také staly jedním z hlavních světových odbytišť černých otroků.

To vše se dělo i přes ideály svobody a demokracie zakotvené v americké ústavě. Není bez zajímavosti, že otrokáři byl v průběhu svého života i někteří z „otců zakladatelů“, například sám George Washington, Benjamin Franklin či Thomas Jefferson.

V polovině 19. století se řada Američanů, do jejichž čela se postavil Abraham Lincoln, začala proti otrokářství vymezovat. Následný spor o jeho zachování či naopak zrušení se stal jedním ze základů nejkrvavějšího konfliktu v amerických dějinách – války Severu proti Jihu (1860–1865). Není bez zajímavosti, že jižní otrokáři obhajovali své činy i křesťanstvím. Hlavní oporou jim byla pasáž z Listu Koloským v Novém zákoně (3,22):

„Otroci, poslouchejte ve všem své pozemské pány, 
nejen naoko, abyste se jim po lidsku zalíbili, 
nýbrž ze srdce, v bázni Páně.“

Je to svým způsobem i paralela s dneškem, neboť radikálně islamistické skupiny používají k obhájení své brutality z kontextu vytržené pasáže z Koránu. Otrokáři nejenže svou činnost nepovažovali za hřích, ale největší americká protestanská organizace – Jižní baptistická církev (Southern Baptist Convention) – se stala během pozdější krvavé války pilířem jižanské Konfederace. 

Ani porážka Jihu a zrušení otrokářství ale zdaleka neznamenaly konec amerického rasismu. Nejenže byla rasová segregace oficiálně zrušena až o století později, ale právě z okruhu části jižních protestantů a bývalých jižanských vojáků povstaly organizace jako Ku-klux-klan (KKK). Pod heslem „Amerika musí zůstat protestantskou!“ začal KKK organizovat útoky a lynče na Afroameričany, židy, homosexuály a nové imigranty.

Fotografie ze začátku 20. století ukazují, že se veřejné „lynčování negrů“ – a někdy dokonce jejich upalování – stalo oblíbenou formou lidové zábavy, která nemá daleko k brutálním videům, které šíří dnešní takzvaný Islámský stát.

Lynč v Indianě, 1930

Thomas Shipp a Abram Smith byli obviněni z těžkých zločinů a uvězněni ve městě Marion.
Dav, který vtrhl do věznice je však vyvlekl ven a brutálním způsobem zlynčoval.
Třetímu z lynčovaných, 16ti letému Jamesi Cameronovi,
se podařilo za pomoci neznámé ženy před lynčem prchnout.
Údajné zločiny tří mužů nebyly nikdy prokázány.
Cameron se později stal aktivistou za občanská práva. Stát Indiana ho omilostnil v roce 1991.
Fotografii pořídil Lawrence Beitler a následně jí prodal stovky kusů jako suvenýr.

Ze strany řady bílých protestantů ale v 19. století nenávist nesměřovala jen proti černým Američanům, ale i vůči jiným bělochům. Do USA v té době imigrovala řada evropských katolíků – hlavně Irů, Italů a Poláků. Prchali nejen před chudobou, ale někdy i přímo před hladomory a za oceánem hledali novou naději.

Ve východní části USA se zpočátku stali jen levnou pracovní silou nahrazující černé otroky. Zároveň byli tito prostí a často hluboce věřící lidé snadným terčem předsudků a obav, že zavlékají do Ameriky „papeženství“, před kterým do Ameriky právě tolik lidí prchalo.

Protikatolické předsudky se projevovaly občas ještě v první polovině 20. století. Na rozdíl od protičernošského rasismu však prakticky definitivně vymizely na začátku šedesátých let minulého století zvolením katolíka J. F. Kennedyho do prezidentského úřadu. O necelé půlstoletí později byl zvolen prezidentem i první Afroameričan. I to byl jistě signál, že rasové předsudky ve Spojených státech pomalu slábnou. Jenže i v Obamově volebním období docházelo k vážnému rasovému napětí, hlavně v souvislosti s konflikty mezi některými bílými policisty a Afroameričany.

Zvolení Donalda Trumpa vyvolává v tomto ohledu další otazníky. Vždyť populistický magnát stavěl svou volební kampaň právě na kritice imigrace a politiky vůči etnickým a náboženským menšinám. Přinejmenším následující čtyři roky, po které má Trump jistý svůj úřad, budou zcela jistě pokračováním zkoušek americké demokracie a tolerance.

Další ze série článků bude zaměřený na americké židy a muslimy.

Vyšlo v tabletovém magazínu Dotyk (18. 11. 2016)