Kurdská realita a české představy

V rozhovoru s kurdsko-iráckým analytikem Karochem Selimem jsem se zaměřil jak na situaci iráckých Kurdů, tak i na jejich komplexnější pozici na současném Blízkém východě. Pokusil jsem se zároveň zjistit, jsou-li informace, které Češi o Kurdech obvykle mají, založené na faktech, nebo jsou spíše českou romantickou představou - podobně jako o některých dalších blízkovýchodních komunitách, které si Češi z různých důvodů oblíbili.      

Je za situace územní roztříštěnosti Kurdů a při současných blízkovýchodních konfliktech možné vnímat Kurdy jako jeden celek, nebo jde spíše o nejednotnou komunitu, která je v každém regionu poněkud odlišná?

Jeden z mnoha armyshopů, kde si členové 
kurdských milicí pešmerga nakupují taktické doplňky.

Kurdové ve čtyřech různých částech Kurdistánu nejsou jednotní, jsou mezi nimi rozdíly v jejich politických postojích i v různých zájmech. Tato roztříštěnost a vzájemné konflikty do značné míry souvisí právě s tím, jaká je geopolitika regionu. Osud Kurdů je totiž do značné míry spjat s politikou států, na jejichž území žijí. V současnosti můžeme tyto rozdíly zřetelně vidět ve formě bojů mezi jednotlivými kurdskými frakcemi jako je Strana kurdských pracujících (PKK) v Turecku a Strana demokratického Kurdistánu (PDK) v Iráku. Jejich vzájemné boje jsou nezřídka krvavé, což znamená, že Kurdové jsou stále připravení se navzájem zabíjet.

Která témata jsou mezi Kurdy nejkonfliktnější? Jsou to kmenové spory, či boj mezi různými politickými frakcemi a vůdci?

Konfliktních témat je celá řada, počínaje tribalismem částí kurdské společnosti, přes náboženské otázky až po politické ideologie. Kurdové byli velmi dlouhou dobu utlačováni, což se muselo na kurdské společnosti negativně projevit. Jedním z největších problémů třeba v současném iráckém Kurdistánu je také korupce.

Suvenýry s kurdskou nacionalistickou
a křesťanskou tematikou na tržišti v Erbílu.

Je při zmiňované nejednotě možné alespoň říci, že většině Kurdů jde o jednu věc: o nezávislý Kurdistán?

Ano je možné říci, že většina Kurdů chce nezávislost, ale i tato touha naráží právě na onu roztříštěnost kurdské společnosti. Otázka nějaké celkové kurdské nezávislosti je tak velmi komplikovaná, neboť podmínky v každé ze čtyř částí Kurdistánu se značně odlišují a nějaké jednotné řešení kurdské otázky je spíš nereálné. Lze si tak spíše představit několik nezávislých Kurdistánů, ale jeden velký Kurdistán je zřejmě jen sen. A co se konkrétně týká nezávislosti iráckého Kurdistánu, kde žiji, tak té dosaženo být může, ale půjde zřejmě o teritorium bez současných sporných území, jako je například město Kirkúk a některé další oblasti.

Až bude poražen Islámský stát, je možné, že se konflikty mezi kurdskými frakcemi ještě prohloubí, nebo to naopak může přispět k tomu, že Kurdové více potáhnou „za jeden provaz“?

Zřejmě bude pokračovat současný status quo politické a ekonomické nestability, vnitřních sporů i konfliktů s centrální vládou. Ale doufám, že se s ním lidé nesmíří a že budou vyvíjet na vládu nátlak, aby více podpořila národní sjednocení, k čemuž je zapotřebí, aby byly podobné rozpory v tuto chvíli ignorovány. A pak také doufám, že budou chtít po vládě, aby uskutečnila zásadní institucionální a ekonomické reformy.

Přestože se na Západě hodně mluví o osudech kurdských jezídů a křesťanů v současných konfliktech, většina Kurdů jsou muslimové. Má náboženství pro Kurdy podobný význam jako jejich etnicita?

Příslušník kurdské milice pešmerga
spadající pod vládní stranu DPK

Sunnitský islám, který je mezi Kurdy obecně nejrozšířenějším náboženství, je pro většinu z nich na podobné úrovni jako jejich etnicita. To je také odlišuje například od Arabů, u kterých může hrát islám někdy větší roli než jejich identita arabská. Pro Araby je islám často prostředkem k dosažení jejich politických cílů, zatímco u Kurdů se takto neděje.  

Jsou mezi Kurdy islamisté, respektive jak velkou část představují? Bojují někteří Kurdové i v řadách ISIS?

I v kurdské společnosti můžeme najít různé typy islamistů, ale většina z nich je umírněná. Nejčastěji se jedná o súfisty, apolitické salafisty, nebo stoupence Muslimského bratrstva. Okrajová skupina Kurdů jsou islamističtí radikálové, z nichž se někteří dokonce připojili k tzv. Islámskému státu (většinové sunnitskému a arabskému). Ale těch je opravdu málo.

Dnešní irácký Kurdistán má ze všech kurdských oblastí k nezávislosti nejblíže a funguje de facto jako samostatný stát jen velmi málo závislý na centrální vládě v Bagdádu. Navíc ho podporuje i Turecko. Jak budou technicky dále pokračovat kroky k jeho reálné nezávislosti?

Je to značně složitý proces, na který není vzhledem k vnitřním rozdělením a konfliktům kurdská společnost zřejmě ještě plně připravena. Prezident iráckého Kurdistánu Masúd Barzání rozhodl, že v o otázce nezávislosti proběhne 25. září 2017 referendum. Politické strany jsou však v této otázce rozděleny na jeho podporovatele a odpůrce. Například kurdské opoziční strany vidí plebiscit spíše jako formu nátlaku na centrální vládu, než že by skutečně plně usilovaly o samostatnost. Po případném nabytí nezávislosti zřejmě také vzroste role Turecka. To vše proces získávání nezávislosti velmi komplikuje. 

Proč vlastně Turecko podporuje irácký Kurdistán a proti potenciálnímu syrskému Kurdistánu naopak bojuje?

Pozice Turecka vůči iráckému Kurdistánu a jeho nezávislosti dnes není zcela jednoznačná. Mám za to, že Turci mají na jeho území hlavně ekonomické zájmy. Mohou proto akceptovat jeho nezávislost, avšak bez města Kirkúk a několika dalších sporných oblastí. Je ale pravda, že Turecko nebude přinejmenším vůči potenciálnímu iráckému kurdskému státu nepřátelské.

V Turecku žije vůbec nejvíce Kurdů ze všech čtyř států s výraznou kurdskou menšinou. Jedná se přibližně o 12 až 14 milionů z celkových 80 milionů obyvatel Turecka. Jak je to vůbec s Kurdy a Turky? Češi mají ve svém povědomí, že mezi nimi existuje „historické nepřátelství“. Je to možné takto charakterizovat?

Od doby Osmanské říše až do turecké současnosti byla vůči Kurdům uplatňována strategie „rozděl a panuj“, byla podporována jejich vnitřní rozdrobenost a Kurdové byli také využíváni k boji proti jiným národům. Turci Kurdy nikdy neuznali jako svébytný národ s politickými a kulturními právy. A tato praxe stále pokračuje. I dnes je velmi těžké si představit, že by Turecko jednoznačně akceptovalo kurdskou identitu.

Obraz heroického boje kurdských milic
v erbílském muzeu.

Proti komu Turci Kurdy využívali? Slyšel jsem o jistém podílu Kurdů při vraždění Arménů během první světové války.

Osmané vyvolávali často rozpory mezi Kurdy navzájem. A některé kurdské kmeny se skutečně během první světové války podílely na protiarménském krveprolévání. To ostatně přiznává řada různých současných kurdských politických uskupení i nevládních organizací. Kurdové se účastnili po boku Osmanů řady jejich válek a i dnes jsou někteří Kurdové podporovaní Tureckem, aby bojovali proti PKK.

S radikálně levicovou PKK Turecko už dlouho bojuje a tento střet přinesl na obou stranách tisíce mrtvých. Na druhou stranu je pravda, že za Erdoğanovy vlády dosáhli turečtí Kurdové zatím největšího zrovnoprávnění v moderní turecké historii. Podporují v Turecku někteří Kurdové přímo Erdoğana a AKP?

Ano, v dnešním Turecku žije řada Kurdů, kteří ho podporují. V zásadě je lze rozdělit do dvou skupin: První je ztělesněna těmi, jimž Erdoğanova politika, která s sebou přinesla neoddiskutovatelný ekonomický vzestup Turecka, hraje do jejich obchodních a ekonomických karet. Druhá skupina turecko-kurdských podporovatelů Erdoğana jsou muslimové, kteří vidí v PKK marxistické uskupení ohrožující islám. Zvláště v dřívějších fázích své politické kariéry dal Erdoğan tureckým Kurdům některá práva, jako například možnost otevření státní kurdské televize a další veřejné služby v kurdských oblastech.

Současná Rojava (kurdský autonomní region v severní Sýrii) má takový úspěch mezi některými levicovými evropskými intelektuály, protože se její vedení snaží zavést socialisticko-demokratický model vlády a bojuje proti radikálnímu islamismu. Má takovýto model kurdského státu či autonomie šanci na dlouhodobější úspěch?

Dva muži v kurdských tradičních oděvech
pod erbílskou citadelou. 

Tento model může být řešením pro multikulturní a multináboženské společnosti Blízkého východu, protože tuto jejich vnitřní rozmanitost akceptuje. V státech jako je Turecko či Írán ho bude ale téměř nemožné uskutečnit, protože ho tyto země vidí jako ohrožení své národní bezpečnosti.

Do jaké míry je propojená politika v syrské Rojavě s PKK na tureckém území? Má Erdoğan pravdu, že se jedná de facto o dvě strany téže mince, tudíž i proti syrským Kurdům z Rojavy bojuje jako proti teroristům?

Není žádným tajemstvím, že PYD nebo YPG (strany a milice v regionu Rojava) sdílejí velmi podobnou ideologii jako PKK a její vůdce Abdullah Öcalan. Mezi PKK a Rojavou existují historické vazby, které souvisí mimo jiné s tím, že Öcalan v Sýrii v 80. a 90. letech pobýval. PYD ale usiluje především o kurdská práva v syrské části Kurdistánu a neohrožuje přímo Turecko.

Donedávna existoval mezi tureckou vládou a PKK mírový proces, do kterého byl zapojený dokonce uvězněný Öcalan. Je stále možné považovat PKK za radikální či teroristickou organizaci, nebo se umírnila?

Od devadesátých let probíhaly různé rozhovory, které měly vyřešit kurdskou otázku, ale ty v zásadě nic nepřinesly. Zmiňované rozhovory s Erdoğanovým establishmentem byly spíše jeho taktikou, jak získat kurdské voliče. Turecká vládní strana AKP chce ve skutečnosti vyřešit kurdskou otázku bez zohlednění požadavků PKK a Öcalana. Erdoğan má řadu ekonomických a politických důvodů, aby nadále považoval PKK za teroristickou organizaci, což nic nemění na tom, že pro miliony Kurdů PKK stále představuje velkého bojovníka za kurdská práva.

Jak Kurdové vnímají americkou blízkovýchodní politiku a nyní aktuálně první Trumpovy kroky na Blízkém východě? Mám na mysli jeho nedávný raketový útok v Sýrii, návštěvu Saúdské Arábie, Izraele...

Kurdové pohlíží obecně na USA jako na velmoc, která je partnerem a oporu jejich zájmů. To začalo hlavně George Bushem starším, který hodně omezil moc Saddáma Husajna, jenž Kurdy do té doby brutálně utlačoval. Ostatně po první porážce Saddáma v roce 1992 také vznikla dnešní kurdská autonomie v Iráku. Obecně má řada Kurdů v oblibě zvláště republikánské prezidenty, a řadu příznivců měl tak i Bush mladší, který Saddáma svrhl. A své kurdské příznivce má dnes samozřejmě i Trump. Je ale pravda, že část Kurdů vidí v USA také zloděje kurdské ropy.

Franz Kafka a Protokoly siónských mudrců
v iráckém kurdském knihkupectví 

A jaký je vlastně vztah Kurdů k Izraeli? V kurdských knihkupectvích v Iráku je možné vidět množství knížek o izraelské politice…

Přestože pod vlivem médií – ať už těch z arabského světa nebo nábožensky zaměřených – sympatizuje řada Kurdů spíše s Palestinci, tak pro velkou část Kurdů nepředstavuje Izrael nepřítele. Dokonce se zdá, že mezi sekulárními a mladými Kurdy popularita Izraele spíše narůstá, neboť jsou si vědomi toho, že někteří Izraelci a židé s Kurdy solidarizují. A naopak určité muslimské země vidí v podpoře kurdské nezávislosti „izraelský projekt“, který má muslimská území ještě více rozdělit. (Více o izraelsko-kurdských vztazích v tomto článku)

A co postoj Kurdů k židům? Je stejný jako k Izraeli, nebo je mezi Kurdy přítomen i antisemitismus? V Erbílu se dají koupit jak knížky od Franze Kafky, tak i známý antisemitský spis „Protokoly sionských mudrců“…

Někteří Kurdové, kteří naslouchají kázání určitých imámů, mohou být naladění proti-izraelsky, anti-sionisticky a někdy dokonce i antisemitsky. Na druhou stranu tyto postoje obvykle nedosahují nějakých radikálních podob. V Kurdistánu žilo v minulosti mnoho židů, kteří měli se svými muslimskými sousedy dobré vztahy. Mezi lidmi koluje na tyto témata množství příběhů a řada místních kurdských názvů má stále své tradiční židovské (kurdsky „Julakan“) kořeny.

Karoch Selim (úplně vlevo)

Jak vidíte aktuální vztahy mezi Čechy a Kurdy?

Pozitivně. Česká republika nedávno třeba podpořila irácké Kurdy v boji proti IS a některé české společnosti začaly investovat v iráckém Kurdistánu, například v zemědělství. V roce 2015 byla také založena česko-kurdská obchodní komora. V Erbílu, kde žiji, si třeba jeden kurdský podnikatel otevřel velký hotel, který se jmenuje „Karlovy Vary“. Řada Kurdů také zamířila do Česka jako turisté a studenti. To vše jsou příznaky dobře se rozvíjejících vzájemných vztahů.

Díky za rozhovor!

Karoch Selim je nezávislý analytik zaměřující se na sociální a politický rozvoj Kurdů. Vystudoval obchodní management na University of Kurdistan a žije v Erbílu.

Vyšlo na iDnes, 29. 6. 2017

Saúdové, USA, Katar & spol.

Vyšlo v Katolickém týdeníku č. 24/2017

Několik blízkovýchodních zemí v čele se Saudskou Arábií přerušilo v minulých dnech diplomatické styky s Katarem kvůli jeho údajné podpoře terorismu. Bezpečnostní služby přitom dlouhodobě upozorňují na fakt, že je to právě Saudská Arábie, kdo finančně podporuje radikální verzi salafistického hnutí, z jehož řad teroristé často pocházejí. Jaká je tedy skutečná role Saúdské Arábie v boji s terorismem? A jak nebezpečný je ve skutečnosti Katar? 

Saúdská Arábie je velmi rozporuplná země, jejíž vztah k terorismu nedávno označil New York Times jako "postoj žháře a hasiče" v jedné osobě. Sám o sobě tento stát vychází z jedné z nejkonzervativnějších verzí islámu – tzv. wahhábismu. Ten není ani tak historickou součástí islámu, jako spíše extrémně fundamentalistickou sektou, která vznikla až v 18. století. Na rozdíl od většiny muslimských zemí, Saúdská Arábie na svém území například oficiálně zakazuje jiné víry než islám, ženy vůči mužům výrazně znerovnoprávňuje, aplikuje velmi přísný výklad trestního práva šarí´a a demokratické instituce na jejím území donedávna vůbec neexistovaly. Takto striktní pojetí islámu není v muslimském světě zdaleka běžné. 

Není wahhábista jako wahhábista

Jenže Saúdská Arábie má i jinou tvář: Vzhledem k ropnému bohatství je také velmi moderní zemí s vysokou životní úrovní. V jejím ropném průmyslu pracuje i mnoho cizinců, přičemž řada z nich jsou křesťané, židé, hinduisté atd., na které se přísné šariatské zákony tolik nevztahují. Je také dlouhodobým spojencem USA.  

Teď se určitě mnozí zeptají, jak je možné, že se tak děje? Vždyť pokud je wahhábismus tak striktní, nikdy by přece žádná spolupráce s Američany nezačala a žádní nemuslimští cizinci by na saúdské území nevstoupili… Jenže jednak není wahhábista jako wahhábista a pak také zdaleka ne každý Saúd následuje tento striktní směr islámu. Ale i řada wahhábistů se chová pragmaticky a nejvíce pak saúdská královská rodina. Ta ostatně může řídit zemi jako rodinný podnik (koneckonců i země se jmenuje podle ní) a USA jde na ruku, neboť je to pro ni výhodné. Výrazná část wahhábistického duchovenstva tento stav toleruje, protože mu z této situace rovněž plynou výhody. Může například z obrovských ropných částek financovat podporu vývozu své verze islámu po celém světě. Tím přísný wahhábistický islám, který v danou chvíli nemusí automaticky schvalovat teror, expanduje i tam, kde nikdy žádnou tradici neměl – například do válkou poškozené Bosny a Hercegoviny. A nejen konflikty narušené muslimské země jsou vděčné za každý dolar… 

Jak ale tyto peníze mohou v rozmezí několika desítek let radikalizovat lokální islám, to si v danou chvíli uvědomuje málokdo. Samozřejmě zdaleka ne z každého příjemce saúdských peněz se stane radikální wahhábista a nezačne podporovat třeba tzv. Islámský stát a podobné skupiny. Nicméně je zde vyšší pravděpodobnost, že se tak stane, než kdyby byla podporována nějaká tolerantnější verze islámu.   

Je i řada wahhábistů, kteří současný saúdský pragmatismus kritizují a označují krále s rodinou za pokrytce a zrádce islámu. Právě z těchto řad se pak rekrutují největší wahhábističtí radikálové, jako byl třeba Usáma bin Ládin a dalších 14 únosců letadel z 11. září 2001. On sám i jeho další saúdští kumpáni byli také už v 90. letech zbaveni saúdského občanství. Establishment královské rodiny ostatně již dlouho halasně hovoří o tvrdém boji proti teroru. Ten skutečně začal řadu Saúdů ohrožovat – a jedny z prvních útoků Al-Káidy se ještě dávno před 11. zářím 2001 odehrály právě na saúdském území. 

Absolutistický saúdský režim tak má na jednu stranu oprávněné obavy z největších wahhábistických radikálů a snaží se proti nim někdy velmi upřímně bojovat. Na druhou stranu je permanentně zodpovědný za podporou wahhábismu a jeho export do světa. Tím napomáhá vytvářet prostředí, ze kterého pak islamističtí radikálové vychází. A pak je v Saúdské Arábii i řada osob a subjektů – byť to nemusí být přímo někdo z královské rodiny – kteří velmi kontroverzní islamistické skupiny finančně podporují. Pokud se tak bude dít i nadále, bude boj proti terorismu sisyfovským údělem. 

Proč USA spoléhají právě na Saudskou Arábii? 

Američané jsou v těsném vztahu se Saúdskou Arábií prakticky od jejího vzniku v roce 1932. Zanedlouho po korunovaci prvního krále Ibn Saúda byla na jejím území objevena rozsáhlá ropná naleziště. Již v roce 1933 byla pak americké firmě Standard Oil of California udělena ropná koncese. Z obrovské, ale vcelku chudé země, jejímž hlavním příjmem byl prakticky jen „náboženský turismus“ do Mekky a Medíny, se stala ve spolupráci s Američany jedna z nejbohatších zemí světa. Bez přírodního bohatství by naopak Saúdská Arábie zůstala pravděpodobně relativně chudou zemí a stejně tak wahhábismus by byl jen obskurním islámským proudem bez výraznějšího vlivu. 

V roce 1944 se ropná společnost přeměnila na arabsko-americkou ropnou společnost ARAMCO (Arabia American Oil Company) a americko-saúdské ekonomické spojenectví nadále pokračovalo. Díky úzkým kontaktům s USA byla během studené války Saúdská Arábie na straně Západu. A to i přes fakt, že režim v této zemi i tehdy patřil mezi ty nejvíce konzervativně-teokratické a nejméně demokratické v islámském světě vůbec.  

Americký dvojí metr

Na pozdější spojenectví USA s Izraelem pohlížela řada Saúdů s nelibostí. Po izraelsko-arabské válce na Jom Kippur v roce 1973 tak Saúdové spolu s dalšími členy OPEC (Organizace zemí vyvážejících ropu – pozn. red.) značně zkomplikovaly hospodářskou situaci USA přiškrcením ropných kohoutků. Po následné americké hrozbě ale spojenectví s dílčími proměnami pokračovalo. Američané se sice snažili být na saúdské ropě méně závislí, ale spojenectví s určitými posuny přetrvalo do dnešních dnů, což potvrdila i nedávná návštěva Donalda Trumpa v Rijádu.

Ze strany USA je dlouhodobé spojenectví s tak kontroverzním režimem samozřejmě rovněž jisté pokrytectví. USA totiž často mluvily o demokratizaci blízkovýchodních režimů, ale když došlo na Saúdy a některé další státy pro ně strategicky důležité, uplatňovaly dvojí metr. Pro světové velmoci bylo například během studené války v mnoha ohledech výhodné podporovat stabilní a snadno zkorumpovatelné nedemokratické režimy, než nestabilní demokracie, v nichž může zvítězit strana, u které hrozí, že začne podporovat nepřátelský politický blok.       

Rovněž vztahy mezi Saúdskou Arábií a Izraelem se postupně zlepšily. A přestože ani dnes neexistují mezi oběma zeměmi formální diplomatické styky, v řadě oblastí – včetně bezpečnostní – lze tušit spolupráci.  

Proč právě Katar?

Katar je na rozdíl od Saúdské Arábie velmi malá země, která má mnohem omezenější možnosti. Využívá ale jiných způsobů, jak rozšířit svůj politický vliv, k nimž patří i různé druhy politického lavírování mezi regionálními mocenskými zájmy.

Obecně lze říci, že je jen velmi málo blízkovýchodních zemí, pokud vůbec nějaké, které by nebyly spojeny s kontroverzemi ohledně podpory nejrůznějších militantních skupin. A Katar není rozhodně výjimka. Země, které Katar obvinily ze spolupráce s radikály – tedy Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Egypt a Bahrajn – jsou však samy zapojeny do nejrůznějších kontroverzí. Na rozdíl třeba od geograficky obdobně malého Bahrajnu, nesleduje Katar saúdskou linii zájmů a komunikuje i s těmi, kterým Saúdská Arábie nemůže přijít na jméno. To je i příklad Íránu, jejího hlavního regionálního soka. Katar ale poskytuje i azyl různým islamistickým formacím navázaným na Muslimské bratrstvo. To zase úplně nejvíc ze všech arabských zemí irituje Egypt. 

Katar má také velmi výkonnou zpravodajskou službu, jež má kontakty i mezi těmi nejkontroverznějšími uskupeními a režimy. Pro Česko je zajímavá tím, že měla např. důležitý podíl na tom, že se podařilo dostat domů dvě české dívky unesené před pár lety v Pákistánu. A Katar disponuje ještě jedním velmi vlivným nástrojem, který pije krev jiným (nejen) muslimským zemím – je jím televizní stanice Al-Džazíra. Program této globální stanice není samozřejmě prostý rozporů a její pořady mají výkyvy co do kvality i nezaujatosti. Nikdo jí ale nemůže upřít, že otevřela řadu důležitých diskusí a zatuchlé a prorežimní propagandu produkující blízkovýchodní televize odsunula výrazně do pozadí. To samozřejmě autoritativní blízkovýchodní vládce dlouhodobě rozčiluje. 

Detailněji se katarskou krizí zabývá tento článek.     

Katar v žaludku Blízkého východu

„Malá blízkovýchodní zemička, čelící hrozbě arabských států ve svém okolí …“ Tento slogan dlouhodobě používají izraelští píáristé. Jenže v těchto dnech je daleko více platný pro úplně jinou zemi v regionu – Katar. Čtyři blízkovýchodní arabské státy – Saúdská Arábie, Egypt, Spojené arabské emiráty (SAE) a Bahrajn – se totiž rozhodly letos 5. června drakonickým způsobem Katar izolovat: přerušily diplomatické styky, uzavřely pro katarskou civilní dopravu svůj letecký prostor i přístavy a vyloučily malý emirát i z dalších druhů kooperace a spolupráce.

Některé další země se k této koalici navíc ještě přidaly (například Jemen, libyjská „východní“ vláda a Maledivy). Arabské země zdůvodnily takto razantní krok „katarskou podporou terorismu a různých náboženských frakcí, které destabilizují region“. 

Katar, který je poloostrovem v Perském zálivu o velikosti Středočeského kraje, bude takto razantním krokem nesporně citelně zasažen. Přinejmenším Saúdská Arábie a Egypt totiž patří k těm nejtěžším vahám blízkovýchodních zemí, co se vojenské i ekonomické síly týká. Navíc jediná suchozemská hranice Kataru je právě se Saúdskou Arábií a SAE. I přestože malý emirát disponuje velkým bohatstvím zemního plynu, jsou pro něj jeho sousedé ekonomicky velmi důležití například z hlediska importu potravin. Do jaké míry může současná krize zkomplikovat Kataru plánované mistrovství světa ve fotbale v roce 2022, se ještě ukáže. 

Kataru ale v současné krizi některé trumfy zůstaly. Například samotné Spojené státy mají přímo v hlavním městě Dauhá velmi důležitou vojenskou základnu As-Sílíja a nedaleko od ní letiště Al-Adíd. Ty pro ně mají klíčový význam při přepravě vojenského materiálu do Iráku a Afghánistánu. Katar má také velmi dobré vztahy s Tureckem, které na jeho území rovněž plánuje výstavbu základny. Dobré diplomatické či ekonomické vztahy má též s Kuvajtem, Německem, Ruskem, Čínou a řadou dalších zemí.

Katarská ropná a plynová infrastruktura.

Podpora terorismu, Írán a vztahy s Muslimským bratrstvem

Katar rozhodně není nějakým blízkovýchodním otloukánkem. Jeho vliv – často skutečně rozporuplný – mnohonásobně přesahuje jeho geografickou velikost. To ho odlišuje třeba od zeměpisně obdobně situovaného Bahrajnu, který víceméně sleduje saúdskou zahraničněpolitickou linii.  

Naopak katarská politika je dlouhodobě autonomní a vyznačuje se například i komunikací s těmi, kterým Saúdská Arábie nemůže přijít na jméno. K současné zahraničněpolitické linii přivedl Katar emír Hamád bin Chalífa Ál Sání, který vládl v letech 1995–2013. Od jeho abdikace v roce 2013 vládne zemi Hamádův čtvrtý syn Tamím, dnes sedmatřicetiletý.

Pro Saúdskou Arábii jsou velkým trnem v oku dnešní katarsko-íránské vztahy, neboť Írán je její hlavní regionální sok. Společně s Íránem má Katar například velké ekonomické plány v souvislosti s energetickou spoluprací (a Írán se nyní snaží pomocí potravinových dodávek katarskou situaci zlepšit). V této souvislosti je však zvláštní, že jeden z iniciátorů bojkotu Kataru – SAE, má rovněž velmi čilé a historické styky s Íránem.

Kromě íránských vazeb se už velmi dlouho hovoří také o tom, že katarské konexe a podpora mohly jít až k Al-Káidě a k jejím frakcím, jako je například syrská fronta An-Nusra, či dokonce k ISIS. Tyto vazby skutečně nelze vyloučit. Paradoxní ale je, že podobná obvinění související s napomáháním a financováním radikálně islamistických skupin se vynořila i v souvislosti se SAE a ještě více v případě Saúdské Arábie, tedy jedněch z hlavních zastánců izolace Kataru s ohledem na podporu terorismu. Tato tvrzení se ta v konečném důsledku mohou proti oběma dvěma těmto zemím obrátit.  

Co na Kataru irituje nejvíce zase Egypt, je fakt, že poskytuje azyl různým islamistickým formacím navázaným na Muslimské bratrstvo. V době takzvaného Arabského jara začal Katar jeho egyptskou frakci i některé jemu další příbuzné organizace podporovat. Po volební výhře Bratrstva se s ním však egyptský armádní establishment velmi rychle dostal do křížku, což znamenalo brzký pád jeho vlády, jeho zákaz i uvěznění nejvyšších představitelů, včetně prezidenta Mursího. Do jisté míry je tak dnešní proti-katarská koalice i „kontrarevoluční“ aliancí proti řadě trendů Arabského jara i proti posílení islamistů právě typu Muslimského bratrstva.

Muslimské bratrstvo je samo o sobě nepochybně rozporuplným řetězcem organizací a stran po celém Blízkém východě, ale jeho vliv na dnešní dění v regionu je často přeceňován. Nejedná se totiž o žádnou nadnárodní chobotnici, ale spíš o řadu různých uskupení či politických stran, které často už spojuje jen název, případně některé základní ideologické rysy.

Pověst Muslimského bratrstva má jisté podobné znaky s konspiračními fámami o takzvaném „mezinárodním židovském spiknutí“: lze na něj totiž svést úplně vše a není k tomu ani třeba mít nějaké hmatatelné důkazy. Dnešní Blízký východ je navíc plný konspiračních fám a politici arabských zemí se sami uchylují k jejich šíření. 

Nečiní tak ovšem jen oni. Začátkem loňského roku se i náš prezident Zeman nechal slyšet, že „uprchlickou vlnu na Západ řídí Muslimské bratrstvo“. Tuto informaci Zeman převzal právě od některých arabských politiků, se kterými se setkal na svých blízkovýchodních cestách.

Protikatarské sankce mohou potěšit třeba i Izrael, protože Katar poskytoval delší dobu azyl exilovému vedení Hamásu, který se až donedávna k Muslimskému bratrstvu také hlásil. Není bez zajímavosti, že Izrael má dnes jak s režimem egyptským, tak do určité neformální míry i s režimem saúdským, lepší vztahy než Katar. 

Rozvědka, Al-Džazíra a načasování

Další věc, která pije krev Saúdům a jejich spojencům, je fakt, že Katar má také velmi výkonnou zpravodajskou službu, která má kontakty i mezi těmi nejkontroverznějšími uskupeními a režimy. Pro Českou republiku je zajímavá tím, že měla důležitý podíl na propuštění dvou českých dívek unesených před pár lety v Pákistánu. „Schopnost Katařanů udržovat úzké diskrétní vztahy s různými blízkovýchodními protihráči má zkrátka tu výhodu, že pak Katar může vést podobná zákulisní vyjednávání“, zmiňuje ve své zatím poslední knize Břetislav Tureček.

(A ještě jedna souvislost s ČR a Katarem před časem vířila českou politiku: Byla to kauza "Katarský princ").

A Katar disponuje ještě jedním velmi vlivným elementem, který dlouhodobě zneklidňuje vlády (nejen) muslimských zemí – je jím televize Al-Džazíra. Program této globální stanice není samozřejmě prostý rozporů a její pořady mají výkyvy co do kvality i objektivity. Málokdo ale může Al-Džazíře upřít, že otevřela řadu důležitých diskusí a zatuchlé národní televizní kanály, recyklující prorežimní propagandu, odsunula výrazně do pozadí. 

Rozhodnutí řady arabských zemí izolovat Katar tak tvrdým způsobem (a navíc během muslimského svatého měsíce ramadánu) svět velmi překvapilo. Regionální neshody s Katarem byly dlouho známé, ale málokdo očekával takovéto vyhrocení. Proč k němu došlo právě teď, má různá vysvětlení: Saúdskou Arábii a Egypt mohl motivovat nedávný rijádský summit za přítomnosti Donalda Trumpa, kde se halasně mluvilo o boji proti terorismu. Jenže Američané Katar potřebují, a přestože sám Trump Katar ve svých tweetech po vypuknutí krize kritizoval, americká diplomacie vzápětí prostřednictvím ministra zahraničí Tillersona mluvila už výrazně smířlivěji.

Může jít také o iniciativu ze strany SAE a snahy o posílení jejich vlivu v oblasti. Rivalita mezi oběma emiráty má hluboko do historie jdoucí tribální kořeny (hlavně nevraživost mezi rodem An-Nahján z Abú Dhabí a rodem As-Sání z Kataru). 

Jako další možné příčiny vážné roztržky jsou zmiňovány i některé informace na katarských oficiálních stránkách, které vyzdvihovaly Írán a Hizballáh. Katar tato obvinění popřel a poukázal na činnost hackerů.

Jednou z poněkud bizarních příčin roztržky může pak podle deníku The Washington Post být i fakt, že Katar nedávno zaplatil astronomické výkupné za sokolníky unesené v jižním Iráku. Jedna miliarda dolarů pak putovala do rukou Íránu a iráckých ší'itských milicí… 

Ať už byly přímé příčiny jakékoliv – a celkově půjde spíše o komplex důvodů – v každém případě nastalá situace více rozkrývá současné napjaté vztahy mezi arabskými zeměmi na Blízkém východě. Zároveň poukazuje i na fakt, že politické konfliktní linie na Blízkém východě jdou mnohem dál, než stereotypizované rozpory mezi sunnity a ší'ity, Izraelci a Palestinci a tak dále. Komplexita a dynamika Blízkého východu je zkrátka výrazně složitější, než bychom ji často rádi viděli.

Starší verze textu vyšla v Deníku referendum, 12. 6. 2017

Na téma katarské krize také článek od Břetislava Turečka.

Americké vojenské základny v Kataru, Bahrajnu a přilehlých oblastech Saúdské Arábie.

Tribální spory a politika hraje na Arabském poloostrově stále velmi důležitou roli. Ovlivnit mohla také současnou katarskou krizi. Na mapě jsou vyznačeny jsou jen ty nejvýznamnější kmeny. 

Padesát let od Šestidenní války

Kontext Šestidenní války

Izraelští výsadkáři na Chrámové hoře
v blízkosti Skalního dómu (Qubbat as-sachra)

Z geopolitického pohledu byla v 50. a 60. letech minulého století pozice Izraele v regionu komplikovaná, neboť postrádal ve svém okolí jakéhokoliv spojence. Na druhou stranu byly po Suezské krizi okolní arabské státy na delší dobu paralyzovány vzájemnými konflikty. Ostře protiizraelský postoj ale postupně posiloval v Násirově Egyptě i v Sýrii, přičemž tyto země vytvořily v roce 1966 válečnou alianci. Oba tyto státy měly také silné vazby na sovětský blok. Naopak více na Západ orientované Jordánsko (či spíše jeho panovník) a zároveň sok Egypta v arabském světě, tak jednoznačný postoj k Izraeli nesdílelo. Ani politika Libanonu, ve kterém byli výraznou složkou obyvatelstva prozápadní křesťané, nepůsobila tehdy zdaleka tak agresivně jako egyptská a syrská.

V druhé polovině 60. let začaly aktivity arabských států vzbuzovat izraelské obavy. Z Golanských výšin ostřelovala syrská armáda izraelské území a v této oblasti došlo i k leteckým bitvám Izraelců se syrskými MiGy. Nejednalo se ale jen o časté syrsko-izraelské potyčky na Golanech. V květnu 1967 vymohl Násir na generálním tajemníkovi OSN U-Thantovi, aby byly ze Sinaje staženy jednotky UNEF a Egypt začal vzápětí zvyšovat koncentraci své armády na poloostrově. Ve stejnou dobu také obnovil blokádu Tiranské úžiny. Z izraelského pohledu bylo alarmující, že k Egyptu se nakonec, i přes zmíněnou rivalitu, připojily Jordánsko a Irák.

V oblasti se stupňovalo už tak dost silné mezinárodní napětí a začalo být zřejmé, že další izraelsko-arabská válka je nevyhnutelná. Zůstávalo však otázkou, kdo zaútočí první. Izraelský ministr zahraničí Abba Eban  odcestoval do Washingtonu, aby zjistil, jaký bude americký postoj ke konfliktu v případě vypuknutí války. Za této situace došlo údajně k vůbec prvnímu použití „červeného telefonu“ mezi Moskvou a Bílým domem. Sovětský svaz údajně poté Násirovi sdělil, že si nepřeje, aby to byl právě Egypt, který zaútočí první a rozpoutá válku na Blízkém východě. 

Za této situace byla v Izraeli vytvořena vláda národní jednoty, ve které se poprvé setkali labouristé i pravice. Ministr obrany Moše Dajan a náčelník generálního štábu Jicchak Rabin se stali hlavními autory tzv. preemptivního úderu proti sousedním arabským zemím (s výjimkou Libanonu).

Vysvětlivka: Zatímco „preemptivní úder“ je reakcí na bezprostřední ohrožení, termín „preventivní úder“ se používá ve smyslu dlouhodobějšího ohrožení – preventivním úderem tak byl např. útok Izraele na irácký jaderný reaktor v Osiraku v roce 1981.

Zničená letadla na egyptských vojenských letištích.

Válka začala 5. června 1967 překvapivým izraelským vzdušným útokem. Téhož dne Izraelci zničili bleskovými nálety velkou část egyptského, syrského, jordánského a iráckého letectva (více než 400 letadel). V situaci, kdy se Izraelci stali pány vzdušného prostoru, byla nejen narušena bojová morálka arabských států, ale izraelské vítězství bylo na dosah. Následoval pozemní konflikt s Jordánskem na Západním břehu. Násir totiž klamně informoval jordánského krále o porážce izraelského letectva, v důsledku čehož Jordánsko zaútočilo. Bylo však bleskově odraženo. Vzápětí byl dobyt celý Západní břeh včetně Araby osídleného Východního Jeruzaléma a dalších velkých arabských měst, jako je Ramalláh, Hebron či Betlém. Izrael dobyl rovněž egyptské pásmo Gazy a celý Sinajský poloostrov. Na severu byli poraženi Syřané na Golanských výšinách a izraelská armáda se dostala do blízkosti Damašku. Podle délky průběhu bojových operací se konfliktu začalo přezdívat „Šestidenní válka“.

Během války došlo k incidentu, při kterém zaútočilo izraelské letectvo a torpédové čluny na americkou špionážní loď USS Liberty, která se však nacházela v mezinárodních vodách. Při útoku zahynulo 34 Američanů a celá akce vyvolala mnohé kontroverze. I přes tuto událost se některé arabské státy začaly domnívat, že izraelský útok byl podniknut ve spolupráci s USA a Velkou Británií.

Válka skončila velkým vojenském vítězství Izraele dosaženým navíc za relativně malých ztrát (padlo 777 vojáků), přičemž hlavně egyptské ztráty se počítaly na desetitisíce. Izrael dobyl území třikrát větší než byla jeho dosavadní rozloha. Zvlášť obsazení Starého města v jordánském Východním Jeruzalémě, kde se nachází Zeď nářků, Chrámová hora a další posvátná místa judaismu, způsobilo vlnu euforie i posílení nacionalismu mezi mnohými Židy v Izraeli i v diaspoře. Hlavně pak náboženští sionisté interpretovali vítězství v Šestidenní válce jako „zázrak“, „Boží znamení“ a přiblížení se konečného „Vykoupení židovského lidu“. Důsledkem tohoto nadšení byla velká přistěhovalecká alija do Izraele. Její významná část byla z USA. 

Mnoho izraelských Židů však začalo zároveň tušit, že dobytá území nemusí v budoucnu přinést Izraeli pouze výhody. Vývoj jim dal za pravdu. Následující spory s Palestinci totiž byly do značné míry právě důsledky Šestidenní války. Izraelsko-arabský i izraelsko-palestinský konflikt získaly novou dimenzi. Skončila etapa „malého Izraele“ v hranicích z let 1949–1967 a začala etapa budování „velkého Izraele“, rozšířeného o okupovaná území. Právě ta se stala středobodem následného izraelsko-palestinského konfliktu a jsou jimi dodnes.

Důsledky Šestidenní války

I pro Šestidenní válku si strany konfliktu vytvořily svérázné interpretace. Ta izraelská by se dala shrnout do tvrzení o „zoufalé obranné válce, která takřka zázrakem vložila do izraelských rukou obrovská území“. Zároveň také vznikl mýtus o „neporazitelné izraelské armádě a neschopných arabských vojscích“. Oproti tomu palestinská interpretace by se dala zjednodušit na „bezuzdnou izraelskou agresi vůči arabskému světu, kdy vůdcové arabských zemí, hlavně Egypta, Sýrie a Jordánska, padli do pasti nastražené Izraelem, aby ten ukořistil to, co ještě zbylo z původní Palestiny."

Samotná Šestidenní válka se může jevit v kontextu situace v roce 1967 i přes různé kontroverze z izraelského pohledu pochopitelná. Jeho ohrožení ze strany sousedních arabských států bylo v daný okamžik skutečně velmi vysoké. „Preemptivní úder“ tak byl z pragmatického hlediska nejsnadnějším a nejúčinnějším řešením, a to i přesto, že nebyl v souladu s mezinárodním právem. Nejen v arabském světě si však Izrael svým počínáním získal nálepku „agresora“. I důležitý spojenec – Francie – se po roce 1967 od Izraele odvrátil, když De Gaulle uvalil na Izrael zbrojní embargo argumentující „izraelskou agresí proti arabským sousedům“.  To však na druhou stranu Izraeli umožnilo rozvinout strategické partnerství se Spojenými státy.

V otázce Šestidenní války a jejích důsledků se začala výrazně angažovat OSN. Již v průběhu konfliktu vyzvala Rada bezpečnosti k ukončení bojů. Po válce rozhodla o stálé přítomnosti pozorovatelů pověřených dohledem na dodržování příměří v oblasti Golanských výšin a Suezského průplavu. Následnou rezolucí 242 (1967) z 22. listopadu 1967 definovala Rada bezpečnosti OSN podmínky nastolení míru na Blízkém východě.

Klíčovými body této rezoluce tedy bylo stažení Izraelců z území okupovaných Šestidenní válkou a vzájemné respektování svrchovanosti a územní celistvosti všech států v této oblasti. Rezoluce také zjevně apelovala na Egypt v souvislosti s blokádou úžin do Rudého moře, aby bylo od tohoto porušování mezinárodního práva upuštěno. Byla zde rovněž vyjádřena nutnost „spravedlivého řešení otázky uprchlíků“ (palestinských) a klíčový princip „území za mír“.

Rezoluce 242 se stala brzy notoricky známou, neboť byl „zaklínadlem“ všech pozdějších mírových aktivit na Blízkém východě. Z pragmatických důvodů ji však členské státy OSN na Blízkém východě často buď vůbec nereflektovaly, nebo si rezoluci interpretovaly způsobem, který jim vyhovoval.

Území obsazená Šestidenní válkou – Západní břeh, pásmo Gazy, Golanské výšiny, Sinajský poloostrov

Zatímco pásmo Gazy a Západní břeh jsou oblasti velmi hustě osídlené Palestinci, na Golanských výšinách a poloostrově Sinaj je hustota obyvatelstva podstatně nižší. Golany a Sinaj také nebyly před rokem 1948 součástí mandátu Palestina. Tudíž se nestaly součástí izraelsko-palestinského sporu, ale předmětem bilaterálních jednání Izraele s Egyptem a Sýrií.

Pásmo Gazy bylo původně součástí mandátu Palestina. V roce 1948 je obsadil Egypt. Jeho rozloha je 360 km2 a dnes patří k nejzalidněnějším částem planety a zároveň místům s nejvyšší nezaměstnaností. OSN uvádí hustotu osídlení ve zdejších uprchlických táborech až 50 000 obyvatel na km2 (např. v Praze je to průměrně kolem 2 300 a v Hong Kongu 6 800 obyvatel na km2). Uprchlíkům se prostřednictvím organizace UNRWA snaží pomáhat OSN a mnoho dalších organizací a států, včetně USA a České republiky. Gaza je fyzicky oddělena od dalšího palestinského území – Západního břehu. Vycestování z Gazy se pro mnoho zdejších Palestinců stalo nejen velice složité, ale často i nemožné.

Západní břeh byl rovněž součástí mandátu Palestina a v roce 1948 byl anektován Jordánskem. Rozloha tohoto území je 5 860 km2. Z téměř miliónu Palestinců, kteří žili na Západním břehu před rokem 1967, jich po Šestidenní válce dalších 300 000 uprchlo do Jordánska. Dnes obývá Západní břeh přes dva milióny obyvatel – hlavně Palestinců. Ve zdejších osadách však žije přibližně 300 000 židovských osadníků.

Golanské výšiny nebyly před rokem 1948 součástí Palestiny, ale syrského území. Je to oblast hor a náhorních plošin vulkanického původu o rozloze 1 860 km2 s četnými vodními zdroji. Po Šestidenní válce odtud asi 40 000 Syřanů uprchlo. Dnes zde žije přibližně 30 000 obyvatel, z nichž polovinu tvoří Drúzové, kteří jsou soustředěni v několika vesnicích. 

Poloostrov Sinaj nebyl rovněž součástí mandátu Palestina, ale Egypta. Ze všech území dobytých Šestidenní válkou bylo tento poloostrov se svými 59 000 km2 nejrozlehlejší. Dnes zde žije asi 250 000 obyvatel soustředěných v několika letoviscích. Ostatní, hlavně hornaté a pouštní oblasti, obývá roztroušené beduínské obyvatelstvo.

Palestinci po Šestidenní válce

Palestinští uprchlíci překračují zničený most na řece Jordán.

Palestinci na okupovaných územích se po válce dostali pod vojenskou správu izraelské armády, což mělo mj. za následek jejich další velkou uprchlickou vlnu mimo Palestinu. V pásmu Gazy a na Západním břehu (kde v mezidobí 1948–1967 nežilo prakticky žádné obyvatelstvo židovského původu) zůstalo i po Šestidenní válce kolem miliónu Palestinců. To byl velký rozdíl oproti roku 1948, kdy naprostá většina Palestinců rodnou zemi opustila. Palestinská společnost, která se dostala pod vojenskou okupaci, se začala daleko více radikalizovat. Toto prostředí bylo velmi vhodné pro guerillové organizace typu Fatahu. Za této situace udělal Izrael chybu, když problému okupace nepřikládal žádnou zvláštní důležitost z hlediska lidského a humanitárního. O územích se následně uvažovalo pouze z hledisek strategických a vojenských. Izraelská premiérka Golda Meirová dokonce prohlásila, že „palestinský národ neexistuje“.

Kromě řady negativ přinesla izraelská okupace Palestincům i jisté výhody. V určitých případech se jim po roce 1967 naskytla možnost zlepšit jejich ekonomickou situaci. Řada Palestinců totiž mohla začít pracovat v Izraeli, kde měli podstatně vyšší výdělky. Ze strany Izraele však nešlo ani tak o altruismus k Palestincům, jako spíš o fakt, že ti pro něj představovali levnou pracovní sílu.

Role OOP, která se až do roku 1967 držela relativně v pozadí, začala po Šestidenní válce posilovat. Její vedení bylo totiž v Jordánsku a tam došlo s další uprchlickou vlnou po roce 1967 také k důležité demografické změně, neboť Palestinci převážili původní jordánské beduínské obyvatelstvo. To vše vedlo k posilování OOP na úkor jordánského krále a státních institucí. V jistém ohledu tak mělo nyní Jordánsko a Izrael společného protivníka – OOP. I přes porážku v Šestidenní válce vedl tento fakt k prohlubování zmiňovaných specifických vztahů mezi oběma státy (či přesněji, mezi jejich vrcholnými politiky).

Nikoliv Šestidenní válka sama o sobě, ale její důsledky – tedy dlouholetá, a nyní už padesát let trvající okupace – způsobila stále se stupňující a často v násilí se proměňující problémy. Dlouhodobá vojenská a následně i civilní přítomnost Izraele na palestinských územích dala zelenou dalšímu pokračování boje mezi izraelským a palestinským nacionalismem. Ke dalšímu uplatnění také došly myšlenky některých revizionistických sionistů z předstátního období, kteří požadovali územní expanzi židovského státu. Okupace dala postupně příležitost i těm nejradikálnějším proudům v rámci izraelské a palestinské společnosti – tedy nejen sekulárním nacionalistům, ale i zcela nekompromisním náboženským fundamentalistům.

Po roce 1967 se Izraelci střetli na okupovaných územích s daleko konsolidovanější palestinskou populací a agresivnějším odbojem, než tomu bylo dříve. Následný konflikt, který přetrvává do dnešních dnů, si vyžádal desetitisíce obětí na obou stranách a stěží vyčíslitelný počet materiálních škod.

Politika výstavby židovských osad po roce 1967

Na rozdíl od roku 1957, kdy Izrael vrátil válkou dobyté území Egyptu, nebylo po roce 1967 zjevné, že by počítal v dohledné době opět s něčím podobným. Pásmo Gazy, Západní břeh, poloostrov Sinaj i Golanské výšiny tak zůstávaly nadále pod okupační správou Izraele. Na přelomu 60. a 70. let Izrael přišel s tzv. Allonovým plánem, který měl řešit otázku navrácení části okupovaných území Jordánsku. Izrael by si zároveň jejich větší část ponechal jako nárazníkové zóny. K implementaci tohoto záměru však nedošlo.

Dění nasvědčovalo spíše tomu, že Izrael má s dobytými územími vlastní strategické plány. Svědčilo o tom nejen budování vojenských základen na nich, ale i umožnění izraelským civilistům, aby se začali na těchto územích usazovat. S politikou plánovaného osídlování okupovaných území započala labouristická vláda Leviho Eškola (1895–1969). Během jejího funkčního období tak vznikly první židovské osady. Zatímco zakládání vojenských základen bylo v souladu s mezinárodním vojenským a humanitárním právem, politika osadnictví se s ním dostala do rozporu.

Opravdový osadnický boom ale vypukl až po roce 1977, kdy se dostal k moci Likud. Za pomoci různých zvýhodnění (daňových, sociálních) pak začaly izraelské vlády motivovat stěhování izraelských civilistů na tato teritoria. Osadnictví ale nebylo od samého počátku jen doménou náboženských radikálů. Také mnohé levicové formace, jako například socialistické Spojené kibucnické hnutí, vidělo v osadnictví příležitost pro svůj rozvoj. Připomínám, že s výstavbou židovských osad začaly levicové vlády, nikoliv pravice. Podle statistik byl až donedávna počet obytných jednotek vystavěných za vlád levice a pravice podobný. V Netanjahuových premiérských obdobích se tento poměr začal měnit ve prospěch pravice.  Dřívější levicové vlády preferovaly hlavně zakládání osad spíše sekulárního charakteru a na strategických místech (např. v údolí řeky Jordán, kde měly přispívat k ochraně izraelské hranice). Neznamená to však, že by náboženští osadníci v tomto období žádných úspěchů nedosáhli. V 80. letech vznikla celá osadnická města (Ma´ale Adumim u Jeruzaléma, Ariel u Nábulusu). Vlivnou politickou reprezentací osadníků se stala Národní náboženská strana (Mafdal) – koaliční partner levicových i pravicových vlád.

Ne všechny Izraelce však mystická vize o vykoupení oslovila. Daleko bližší jim byla dosavadní, byť nedokonalá demokracie „malého Izraele“. Jako odpověď na osadnické hnutí Guš Emunim vznikla v Izraeli rozličná mírová hnutí, která začala usilovat o odchod Izraele z okupovaných území a vyklizení osad. Na Guš Emunim tak odpovědělo například hnutí, které si dalo jméno Guš Šalom. Nejznámějším a nejvlivnějším mírovým hnutím a platformou pro mnohé další aktivity se však stalo uskupení Šalom Achšav. Stejně tak mnoho Palestinců se nestalo jen pasivními diváky „židovské obnovy v Judeji a Samaří“ a na výstavbu osad začali odpovídat násilím. Izraelsko-palestinský konflikt tak s výstavbou židovských osad získal další dimenzi.

Co se týká charakteru židovských osad, bylo možné ještě donedávna osady rozdělit do dvou hlavních skupin:

- osady ideologické, které jsou osídleny převážně radikálními religiózními osadníky – jde např. o osady Kirijat Arba či Kfar Tapuach na Západním břehu. Zdejší osadníci jsou často hluboce věřící lidé, kteří ve svém osidlování biblických území vidí naplňování Boží vůle. Jejich pojetí víry však často hraničí s fanatismem a nesnášenlivostí, zejména vůči Palestincům. Část z těchto osadníků vyniká svou militantností a podporou různých židovských radikálních hnutí, včetně zakázané strany Kach! a Kahane Chaj.

- osady pragmatické (neideologické) jsou osídleny hlavně novými přistěhovalci do Izraele, kterým izraelská vláda nabídla v osadách výhodné životní podmínky. Noví přistěhovalci nemají často příliš ponětí o izraelsko-palestinském konfliktu a v prvé řadě je pro ně důležitá dobrá životní úroveň, kterou mohou v osadách nalézt. Typickým příkladem takové „pragmatické“ osady je např. Ma´ale Adumim ležící východně od Jeruzaléma. Ta je také vůbec největší ze všech židovských osad, neboť ji v současnosti obývá bezmála 40 000 obyvatel, kteří využívají veškerých výhod „rozvojového města s národní prioritou“: daňových úlev, výhodných hypoték, podpory ve školství atd. Město má moderní infrastrukturu, včetně škol a kulturních zařízení, i průmyslovou zónu.

V současnosti, hlavně od počátku premiérských období premiéra Netanjahua (cca druhá polovina 90. let), už není rozdíl mezi ideologickými a pragmatickými osadami tak zjevný. Oba typy do značné míry splynuly dohromady a ani izraelské vlády nedělají rozdíly mezi jejich podporou.

Často se také mluví o tzv. osadnických outpostech – to jsou převážně malé kontejnerové osady postavené osadnickými aktivisty mimo rámec izraelské osadnické politiky. Některé outposty bývají zpětně izraelskými úřady zlegalizovány, některé jsou tolerovány bez legalizace, jiné jsou (často demonstrativně) izraelskými úřady likvidovány.

Zvláštním paradoxem židovských osad je, že na jejich výstavbě se podílely i palestinské stavební firmy a palestinští dělníci, kteří dostali za tuto práci dobře zaplaceno. K tomuto nepříliš racionálnímu jednání motivovala některé Palestince možnost zlepšit si svou, nezřídka špatnou, ekonomickou situaci a v případě palestinských firem touha po lukrativních zakázkách.

Text vybrán (a aktualizován) z mé knihy Izrael a Palestina – minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu – 3. aktualizované vydání, Barrister & Principal, Brno 2013, kterou je možné objednat na adrese cejka@fss.muni.cz

Izraelští výsadkáři eskortují skupinu palestinských muslimů
po obsazení Chrámové hory.

Generálové Narkis, Dajan a Rabin
po vstupu do jeruzalémského Starého města.

Zajatí egyptští vojáci na Sinaji.

Boje na Olivové hoře v Jeruzalémě.

Americká špionážní loď USS Liberty po izraelském leteckém útoku.