Rozhovor o Kurdech a Turecku na rádiu Wave

Rozhovor pro rádio Wave z 17. 10. 2019 o tom, jaké jsou kořeny konfliktu a historické pozadí vztahu Turecka a Kurdů.

Výcuc z rozhovoru: „Konflikt, který známe, se váže až na Tureckou republiku, která vznikla po první světové válce za vlády Mustafy Kemala Atatürka,“ říká politolog a odborník na Blízký východ z Mendelovy univerzity v Brně. Nacionalismus v Osmanské říši nebyl zdaleka tolik založený na etnické příslušnosti nebo důrazu na homogenitu. Do doby, než se začal formovat sekulární nacionalismus, nebyly podle Čejky konflikty mezi etniky tak veliké. Kurdové byli považováni hlavně za muslimy. To se ale změnilo. Dnes podle Čejky je i pro samotné Kurdy častěji na prvním místě identita etnická než náboženská. Byť drtivá většina Kurdů jsou sunnitští muslimové, cítí se být často v první řadě Kurdy. „Globalizace znamená do určité míry i globalizaci nacionalismů. Kurdové z různých částí Blízkého východu spolu mnohem více komunikují. Daleko více spolu solidarizují,“ říká politolog.

Marek Čejka zároveň popisuje proměnu současného tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana ve vztahu ke Kurdům. Podle politologa byla politika tureckého prezidenta zhruba před deseti lety vedená spíše snahou o nalezení etnického konsensu. „Erdoğan se dokonce v roce 2011 omluvil za masakr Kurdů v 30. letech.“ Důvodů obratu je podle Čejky několik. Jedním z nich je neúspěch při vyjednávání o vstupu do Evropské unie a nutnost změnit směr své zahraniční politiky. Roli sehrálo i arabské jaro a vypuknutí konfliktu v Sýrii. Turecký prezident Erdoğan podle Čejky zapadá do modelu dalších světových politiků, kteří se snaží vypadat jako tvrdí a rozhodní. „V tomhle není Erdoğan rozhodně osamocený. Podívejte se na Trumpa, na Putina, na indického premiéra nebo čínského prezidenta,“ říká Marek Čejka.

Strategie přežití Kurdů se v jednotlivých obdobích a oblastech měnila. Podle Marka Čejky celá řada Kurdů o společném státě možná sní, většina z nich si je ale vědomá, že to za současné situace není možné. Navíc pohledy v jednotlivých oblastech se liší. „Automaticky ale neznamená, že když jste Kurd v Turecku, tak musíte podporovat PKK. Kurdská společnost je opravdu hodně strukturovaná. Jsou mezi nimi lidé, kteří mají velký vztah k islámu, nebo naopak ti, kteří jsou hodně sekularizovaní.“ Marek Čejka také poukazuje na heterogenitu obyvatel i v některých kurdských oblastech. V některých jejích částech jsou místa, kde jsou velké komunity například Arabů, Turkmenů nebo Arménů. „Ta oblast tradičně byla velkou etno-náboženskou mozaikou, což bylo stovky až tisíce let. Až ty moderní brutální konflikty a etnické čistky to hodně mění. Tak jak to můžeme vidět třeba v bývalé Jugoslávii,“ dodává Marek Čejka.

Poslechněte si rozhovor: 

Kurdové v blízkovýchodní politice

Kurdský boj proti IS zachycený na obraze v erbílské galerii. 

Značný rozruch na mezinárodní scéně vyvolalo nedávné referendum iráckých Kurdů požadujících vytvoření samostatného kurdského státu. Odmítavé reakce přišly nejen ze samotného Iráku, ale i z dalších zemí, v nichž se nachází početná kurdská menšina. Jakou vůbec hrají Kurdové v blízkovýchodní politice roli? 

Kurdové jsou specifickou etnickou skupinou či národem, která žije v severní části Blízkého východu. Oproti svému okolí hovoří odlišným jazykem – kurdštinou. Ta patří do rodiny indoevropských jazyků, má řadu dialektů a z lingvistického hlediska má blízko k perštině. Podobně z hlediska etnicity nelze Kurdy zařadit mezi Araby ani mezi turkické národy, ale mají blízko spíš k íránským národům, byť jejich původ není v některých ohledech zcela jasný. Mezi Kurdy se dnes počítá přibližně kolem 30–40 milionů lidí, kteří žijí roztříštěni na území několika států – nejvíce jich je v Turecku (14–20 milionů), dále v Íránu (8–12 mil.), Iráku (5–9 mil.) a Sýrii (2–4 mil.). Celé toto území většina Kurdů chápe jako svou více či méně symbolickou vlast – „Kurdistán“ či „velký Kurdistán“. Ten ale v minulosti v celistvé podobě nikdy neexistoval. V historii sice proběhlo několik pokusů o ustavení kurdské státnosti, ale většinou šlo jen o krátkodobou nadvládu nad menší částí kurdských území. Hodně Kurdů žije také v diaspoře, nejčastěji evropské – hlavně v Německu, Švédsku, Nizozemí a Rusku. 

V České republice i obecněji na Západě je o kurdskou problematiku velký zájem, což částečně souvisí s tím, že se na dnešním nábožensky radikalizovaném Blízkém východě řada Kurdů profiluje velmi sekulárně, nezřídka levicově, a navíc mají velké zásluhy v boji proti radikálnímu islamismu (hlavně proti tzv. Islámskému státu, dále IS). 

O Kurdech je ale v České republice vzhledem k častému tendenčnímu informování o celém Blízkém východě zažita i řada různých představ a mýtů – třeba že jsou největším národem bez státu, že všichni Kurdové usilují o vlastní státnost atd. Kurdská realita je však často výrazně složitější. Třeba v dnešním Turecku žije řada Kurdů, kteří jsou loajální tureckému režimu a dlouhodobě podporují prezidenta Erdoğana. Podobné je to s částmi kurdské populace na území dalších států, kde zdaleka ne všichni mají zájem o kurdský separatismus. Kurdové – hlavně pak syrští a iráčtí – mají skutečně velké zásluhy v boji proti IS, což ale neznamená, že by naprostá většina z nich nebyli muslimové. Je pravda, že kurdské pojetí islámu je obecně sekulárnější, než jak ho chápe například mnoho Arabů. To ale neznamená, že by i mezi Kurdy nebyli islamisté, či dokonce radikální islamisté. Malá část kurdských radikálních islamistů se dokonce připojila k IS. 

Dialekty kurdštiny (kliknutím zvětšíte).

Kurdové a jejich sousedé  

Postavení Kurdů v rámci čtyř hlavních zemí, které obývají, je odlišné, a navíc se průběžně vyvíjí v kontextu aktuální politické situace. Obecně je možné konstatovat, že tradičně nejkomplikovanější je postavení Kurdů na území Turecka. Kurdská komunita v Turecku je ze všech nejpočetnější a v jejím rámci se také projevilo nejširší množství politických tendencí, včetně radikálního separatismu. Ten v Turecku začala ztělesňovat Kurdská strana pracujících (PKK) založená na sklonku 70. let. Je výrazně radikálně levicová a její násilí často nebylo omluvitelné ani represemi ze strany tureckých bezpečnostních složek pacifikujících Kurdy. Na druhou stranu v Turecku žije i řada Kurdů, kteří se od PKK distancovali a z různých důvodů začali podporovat turecký politický establishment. Mohli tak činit kvůli tomu, že pro ně byla PKK příliš radikální, nebo proto, že jsou muslimové (PKK se totiž zpočátku profilovala sekulárně až protinábožensky). Případně také mohlo jít o kurdské podnikatele, kteří začali profitovat z Erdoğanových ekonomických reforem po roce 2000. 

Bývalý prezident iráckých Kurdů Barzání
při návštěvě tureckého prezidenta Erdoğana (2017).

Velmi brutálně byli Kurdové potlačováni v Iráku režimem Saddáma Husajna, hlavně pak v 80. letech, kdy probíhala irácko-íránská válka. Írán tehdy některé kurdské separatistické frakce na severu Iráku podporoval, což vyvolalo Saddámovu brutální reakci: v rámci genocidní protikurdské kampaně Anfál (1986– 1989) povraždil desetitisíce Kurdů, někdy i za pomoci bojových plynů. Iráckým Kurdům se ale relativně brzy nato – po Saddámově porážce v první válce v Zálivu v roce 1991 – podařilo získat s pomocí USA vysokou míru autonomie a zároveň nedotknutelnosti ze strany výrazně oslabeného Saddámova režimu. Od té doby iráčtí Kurdové svou autonomii velmi posílili, takže se začala téměř podobat státnosti. Nedávné referendum iráckých Kurdů se proto z pohledu jejich historické zkušenosti sice může jevit jako pochopitelné, ale zároveň ho lze chápat i jako poněkud nešťastné, protože je zjevné, že jím za současné situace spíš více ztratili než získali. 

Situace Kurdů v Íránu a Sýrii byla v posledních desetiletích o něco méně pohnutá než v Turecku a Iráku, ale i tam se stávali terčem diskriminace nebo se dostali do konfliktu s islámskou republikou či s baasistickým režimem rodiny Asadů. Syrští Kurdové mají ideově velmi blízko k PKK (její vůdce Abdullah Öcalan pobýval řadu let v syrském exilu), což se projevuje mj. velkými komplikacemi v současném syrském konfliktu. Turci tak vidí v syrských Kurdech často větší nebezpečí než v IS, což vede tureckou armádu ke kontroverznímu lavírování a k obviněním Turecka, že nedostatečně postupuje proti IS, nebo že s ním dokonce někdy spolupracuje. Většina Kurdů si skutečně v hloubi duše nejspíše přeje nezávislý Kurdistán, ale tím bude pravděpodobně nějaká širší shoda mezi nimi končit. Mnoho z nich si uvědomuje komplikovanost politické situace, v níž se nachází, a mají obavy, co by mohlo reálné vyhlášení nezávislosti vyvolat – hlavně pak ze strany Turecka a Íránu. Názory na praktické kroky vedoucí ke vzniku samostatného státu se tak budou v jednotlivých částech kurdských území zřejmě výrazněji rozcházet. 

Přibližná struktura různých kurdských politických frakcí (kliknutím zvětšíte).

Snění o Kurdistánu 

K tomu je třeba připočíst tradiční nejednotnost rodinnou/kmenovou, politickou (na jednotlivých kurdských územích bojuje o moc řada politických skupin), náboženskou (mezi Kurdy je i řada příslušníků dalších náboženství, jako např. křesťané a jezídové), ekonomickou atd. Řada mocností – třeba právě zmiňovaní Turci (či Osmané) nebo Íránci (Peršané) – tradičně vyvolávala mezi Kurdy konflikty, aby je jako celek oslabila. Turci například i v současnosti podporují některé irácké kurdské milice, které nemají dobré vztahy s PKK, aby jich využili k boji právě proti ní. Někteří Kurdové tak na dnešním Blízkém východě zabíjejí jiné Kurdy. Eskalace konfliktu třeba v případě vyhlášení nezávislosti iráckého Kurdistánu není reálným scénářem. Turci, Íránci i centrální vláda v Bagdádu dali nedávno najevo, že si plnou nezávislost iráckých Kurdů nepřejí. Za tím stojí mj. obava, že by ztratili kontrolu nad ropou na Kurdy osídlených územích, na kterou je sever Iráku velmi bohatý. Ale i další hráči, kteří se angažují na současném Blízkém východě – jako USA, EU či Rusko – mají z další destabilizace poměrů obavy. 

Franz Kafka a Protokoly sionských mudrců
na pultu erbílského knihkupectví.

V poslední době podpořil irácko-kurdskou nezávislost docela zřetelně Izrael. Je pravda, že židovsko-kurdské a do určité míry i izraelsko-kurdské vztahy jsou tradičně dobré, ale dnešní izraelská podpora není zcela nezištná. Nezávislý irácký Kurdistán by totiž pro Izrael představoval především důležitou pozici přímo na íránské hranici. Kurdy by tak izraelská podpora mohla zavléct do hloubi nebezpečné a zdaleka nekončící íránsko-izraelské řevnivosti. V tomto kontextu je také zajímavé, že premiér Netanjahu velmi horuje pro kurdskou nezávislost, ale pokud by měl podpořit něco podobného v případě Palestinců, lze jeho postoj spíše přirovnat k postoji dnešního Turecka k nezávislému Kurdistánu. 

Opravdu funkční, mezinárodním společenstvím i sousedy uznaný kurdský stát si proto v atmosféře současného napětí a konfliktů v Sýrii a Iráku příliš představit zatím nelze. Ale ani za situace, až válka definitivně skončí, existují pochybnosti o tom, že by třeba Turecko mohlo souhlasit se vznikem syrského Kurdistánu poblíž své hranice. Podobně tak ani Íránci nesvolí k odtržení části svého území. Je ale možné, že iráčtí Kurdové reálné nezávislosti nakonec přece jen dosáhnou – půjde však spíše o dlouhodobější proces.     

-MČ-

Vyšlo v Katolickém týdeníku, 21.–27. 11. 2017.

Nejvýznamnější tribální svazy a klany v kurdské společnosti (kliknutím zvětšíte). 

Kurdská realita a české představy

V rozhovoru s kurdsko-iráckým analytikem Karochem Selimem jsem se zaměřil jak na situaci iráckých Kurdů, tak i na jejich komplexnější pozici na současném Blízkém východě. Pokusil jsem se zároveň zjistit, jsou-li informace, které Češi o Kurdech obvykle mají, založené na faktech, nebo jsou spíše českou romantickou představou - podobně jako o některých dalších blízkovýchodních komunitách, které si Češi z různých důvodů oblíbili.      

Je za situace územní roztříštěnosti Kurdů a při současných blízkovýchodních konfliktech možné vnímat Kurdy jako jeden celek, nebo jde spíše o nejednotnou komunitu, která je v každém regionu poněkud odlišná?

Jeden z mnoha armyshopů, kde si členové 
kurdských milicí pešmerga nakupují taktické doplňky.

Kurdové ve čtyřech různých částech Kurdistánu nejsou jednotní, jsou mezi nimi rozdíly v jejich politických postojích i v různých zájmech. Tato roztříštěnost a vzájemné konflikty do značné míry souvisí právě s tím, jaká je geopolitika regionu. Osud Kurdů je totiž do značné míry spjat s politikou států, na jejichž území žijí. V současnosti můžeme tyto rozdíly zřetelně vidět ve formě bojů mezi jednotlivými kurdskými frakcemi jako je Strana kurdských pracujících (PKK) v Turecku a Strana demokratického Kurdistánu (PDK) v Iráku. Jejich vzájemné boje jsou nezřídka krvavé, což znamená, že Kurdové jsou stále připravení se navzájem zabíjet.

Která témata jsou mezi Kurdy nejkonfliktnější? Jsou to kmenové spory, či boj mezi různými politickými frakcemi a vůdci?

Konfliktních témat je celá řada, počínaje tribalismem částí kurdské společnosti, přes náboženské otázky až po politické ideologie. Kurdové byli velmi dlouhou dobu utlačováni, což se muselo na kurdské společnosti negativně projevit. Jedním z největších problémů třeba v současném iráckém Kurdistánu je také korupce.

Suvenýry s kurdskou nacionalistickou
a křesťanskou tematikou na tržišti v Erbílu.

Je při zmiňované nejednotě možné alespoň říci, že většině Kurdů jde o jednu věc: o nezávislý Kurdistán?

Ano je možné říci, že většina Kurdů chce nezávislost, ale i tato touha naráží právě na onu roztříštěnost kurdské společnosti. Otázka nějaké celkové kurdské nezávislosti je tak velmi komplikovaná, neboť podmínky v každé ze čtyř částí Kurdistánu se značně odlišují a nějaké jednotné řešení kurdské otázky je spíš nereálné. Lze si tak spíše představit několik nezávislých Kurdistánů, ale jeden velký Kurdistán je zřejmě jen sen. A co se konkrétně týká nezávislosti iráckého Kurdistánu, kde žiji, tak té dosaženo být může, ale půjde zřejmě o teritorium bez současných sporných území, jako je například město Kirkúk a některé další oblasti.

Až bude poražen Islámský stát, je možné, že se konflikty mezi kurdskými frakcemi ještě prohloubí, nebo to naopak může přispět k tomu, že Kurdové více potáhnou „za jeden provaz“?

Zřejmě bude pokračovat současný status quo politické a ekonomické nestability, vnitřních sporů i konfliktů s centrální vládou. Ale doufám, že se s ním lidé nesmíří a že budou vyvíjet na vládu nátlak, aby více podpořila národní sjednocení, k čemuž je zapotřebí, aby byly podobné rozpory v tuto chvíli ignorovány. A pak také doufám, že budou chtít po vládě, aby uskutečnila zásadní institucionální a ekonomické reformy.

Přestože se na Západě hodně mluví o osudech kurdských jezídů a křesťanů v současných konfliktech, většina Kurdů jsou muslimové. Má náboženství pro Kurdy podobný význam jako jejich etnicita?

Příslušník kurdské milice pešmerga
spadající pod vládní stranu DPK

Sunnitský islám, který je mezi Kurdy obecně nejrozšířenějším náboženství, je pro většinu z nich na podobné úrovni jako jejich etnicita. To je také odlišuje například od Arabů, u kterých může hrát islám někdy větší roli než jejich identita arabská. Pro Araby je islám často prostředkem k dosažení jejich politických cílů, zatímco u Kurdů se takto neděje.  

Jsou mezi Kurdy islamisté, respektive jak velkou část představují? Bojují někteří Kurdové i v řadách ISIS?

I v kurdské společnosti můžeme najít různé typy islamistů, ale většina z nich je umírněná. Nejčastěji se jedná o súfisty, apolitické salafisty, nebo stoupence Muslimského bratrstva. Okrajová skupina Kurdů jsou islamističtí radikálové, z nichž se někteří dokonce připojili k tzv. Islámskému státu (většinové sunnitskému a arabskému). Ale těch je opravdu málo.

Dnešní irácký Kurdistán má ze všech kurdských oblastí k nezávislosti nejblíže a funguje de facto jako samostatný stát jen velmi málo závislý na centrální vládě v Bagdádu. Navíc ho podporuje i Turecko. Jak budou technicky dále pokračovat kroky k jeho reálné nezávislosti?

Je to značně složitý proces, na který není vzhledem k vnitřním rozdělením a konfliktům kurdská společnost zřejmě ještě plně připravena. Prezident iráckého Kurdistánu Masúd Barzání rozhodl, že v o otázce nezávislosti proběhne 25. září 2017 referendum. Politické strany jsou však v této otázce rozděleny na jeho podporovatele a odpůrce. Například kurdské opoziční strany vidí plebiscit spíše jako formu nátlaku na centrální vládu, než že by skutečně plně usilovaly o samostatnost. Po případném nabytí nezávislosti zřejmě také vzroste role Turecka. To vše proces získávání nezávislosti velmi komplikuje. 

Proč vlastně Turecko podporuje irácký Kurdistán a proti potenciálnímu syrskému Kurdistánu naopak bojuje?

Pozice Turecka vůči iráckému Kurdistánu a jeho nezávislosti dnes není zcela jednoznačná. Mám za to, že Turci mají na jeho území hlavně ekonomické zájmy. Mohou proto akceptovat jeho nezávislost, avšak bez města Kirkúk a několika dalších sporných oblastí. Je ale pravda, že Turecko nebude přinejmenším vůči potenciálnímu iráckému kurdskému státu nepřátelské.

V Turecku žije vůbec nejvíce Kurdů ze všech čtyř států s výraznou kurdskou menšinou. Jedná se přibližně o 12 až 14 milionů z celkových 80 milionů obyvatel Turecka. Jak je to vůbec s Kurdy a Turky? Češi mají ve svém povědomí, že mezi nimi existuje „historické nepřátelství“. Je to možné takto charakterizovat?

Od doby Osmanské říše až do turecké současnosti byla vůči Kurdům uplatňována strategie „rozděl a panuj“, byla podporována jejich vnitřní rozdrobenost a Kurdové byli také využíváni k boji proti jiným národům. Turci Kurdy nikdy neuznali jako svébytný národ s politickými a kulturními právy. A tato praxe stále pokračuje. I dnes je velmi těžké si představit, že by Turecko jednoznačně akceptovalo kurdskou identitu.

Obraz heroického boje kurdských milic
v erbílském muzeu.

Proti komu Turci Kurdy využívali? Slyšel jsem o jistém podílu Kurdů při vraždění Arménů během první světové války.

Osmané vyvolávali často rozpory mezi Kurdy navzájem. A některé kurdské kmeny se skutečně během první světové války podílely na protiarménském krveprolévání. To ostatně přiznává řada různých současných kurdských politických uskupení i nevládních organizací. Kurdové se účastnili po boku Osmanů řady jejich válek a i dnes jsou někteří Kurdové podporovaní Tureckem, aby bojovali proti PKK.

S radikálně levicovou PKK Turecko už dlouho bojuje a tento střet přinesl na obou stranách tisíce mrtvých. Na druhou stranu je pravda, že za Erdoğanovy vlády dosáhli turečtí Kurdové zatím největšího zrovnoprávnění v moderní turecké historii. Podporují v Turecku někteří Kurdové přímo Erdoğana a AKP?

Ano, v dnešním Turecku žije řada Kurdů, kteří ho podporují. V zásadě je lze rozdělit do dvou skupin: První je ztělesněna těmi, jimž Erdoğanova politika, která s sebou přinesla neoddiskutovatelný ekonomický vzestup Turecka, hraje do jejich obchodních a ekonomických karet. Druhá skupina turecko-kurdských podporovatelů Erdoğana jsou muslimové, kteří vidí v PKK marxistické uskupení ohrožující islám. Zvláště v dřívějších fázích své politické kariéry dal Erdoğan tureckým Kurdům některá práva, jako například možnost otevření státní kurdské televize a další veřejné služby v kurdských oblastech.

Současná Rojava (kurdský autonomní region v severní Sýrii) má takový úspěch mezi některými levicovými evropskými intelektuály, protože se její vedení snaží zavést socialisticko-demokratický model vlády a bojuje proti radikálnímu islamismu. Má takovýto model kurdského státu či autonomie šanci na dlouhodobější úspěch?

Dva muži v kurdských tradičních oděvech
pod erbílskou citadelou. 

Tento model může být řešením pro multikulturní a multináboženské společnosti Blízkého východu, protože tuto jejich vnitřní rozmanitost akceptuje. V státech jako je Turecko či Írán ho bude ale téměř nemožné uskutečnit, protože ho tyto země vidí jako ohrožení své národní bezpečnosti.

Do jaké míry je propojená politika v syrské Rojavě s PKK na tureckém území? Má Erdoğan pravdu, že se jedná de facto o dvě strany téže mince, tudíž i proti syrským Kurdům z Rojavy bojuje jako proti teroristům?

Není žádným tajemstvím, že PYD nebo YPG (strany a milice v regionu Rojava) sdílejí velmi podobnou ideologii jako PKK a její vůdce Abdullah Öcalan. Mezi PKK a Rojavou existují historické vazby, které souvisí mimo jiné s tím, že Öcalan v Sýrii v 80. a 90. letech pobýval. PYD ale usiluje především o kurdská práva v syrské části Kurdistánu a neohrožuje přímo Turecko.

Donedávna existoval mezi tureckou vládou a PKK mírový proces, do kterého byl zapojený dokonce uvězněný Öcalan. Je stále možné považovat PKK za radikální či teroristickou organizaci, nebo se umírnila?

Od devadesátých let probíhaly různé rozhovory, které měly vyřešit kurdskou otázku, ale ty v zásadě nic nepřinesly. Zmiňované rozhovory s Erdoğanovým establishmentem byly spíše jeho taktikou, jak získat kurdské voliče. Turecká vládní strana AKP chce ve skutečnosti vyřešit kurdskou otázku bez zohlednění požadavků PKK a Öcalana. Erdoğan má řadu ekonomických a politických důvodů, aby nadále považoval PKK za teroristickou organizaci, což nic nemění na tom, že pro miliony Kurdů PKK stále představuje velkého bojovníka za kurdská práva.

Jak Kurdové vnímají americkou blízkovýchodní politiku a nyní aktuálně první Trumpovy kroky na Blízkém východě? Mám na mysli jeho nedávný raketový útok v Sýrii, návštěvu Saúdské Arábie, Izraele...

Kurdové pohlíží obecně na USA jako na velmoc, která je partnerem a oporu jejich zájmů. To začalo hlavně George Bushem starším, který hodně omezil moc Saddáma Husajna, jenž Kurdy do té doby brutálně utlačoval. Ostatně po první porážce Saddáma v roce 1992 také vznikla dnešní kurdská autonomie v Iráku. Obecně má řada Kurdů v oblibě zvláště republikánské prezidenty, a řadu příznivců měl tak i Bush mladší, který Saddáma svrhl. A své kurdské příznivce má dnes samozřejmě i Trump. Je ale pravda, že část Kurdů vidí v USA také zloděje kurdské ropy.

Franz Kafka a Protokoly siónských mudrců
v iráckém kurdském knihkupectví 

A jaký je vlastně vztah Kurdů k Izraeli? V kurdských knihkupectvích v Iráku je možné vidět množství knížek o izraelské politice…

Přestože pod vlivem médií – ať už těch z arabského světa nebo nábožensky zaměřených – sympatizuje řada Kurdů spíše s Palestinci, tak pro velkou část Kurdů nepředstavuje Izrael nepřítele. Dokonce se zdá, že mezi sekulárními a mladými Kurdy popularita Izraele spíše narůstá, neboť jsou si vědomi toho, že někteří Izraelci a židé s Kurdy solidarizují. A naopak určité muslimské země vidí v podpoře kurdské nezávislosti „izraelský projekt“, který má muslimská území ještě více rozdělit. (Více o izraelsko-kurdských vztazích v tomto článku)

A co postoj Kurdů k židům? Je stejný jako k Izraeli, nebo je mezi Kurdy přítomen i antisemitismus? V Erbílu se dají koupit jak knížky od Franze Kafky, tak i známý antisemitský spis „Protokoly sionských mudrců“…

Někteří Kurdové, kteří naslouchají kázání určitých imámů, mohou být naladění proti-izraelsky, anti-sionisticky a někdy dokonce i antisemitsky. Na druhou stranu tyto postoje obvykle nedosahují nějakých radikálních podob. V Kurdistánu žilo v minulosti mnoho židů, kteří měli se svými muslimskými sousedy dobré vztahy. Mezi lidmi koluje na tyto témata množství příběhů a řada místních kurdských názvů má stále své tradiční židovské (kurdsky „Julakan“) kořeny.

Karoch Selim (úplně vlevo)

Jak vidíte aktuální vztahy mezi Čechy a Kurdy?

Pozitivně. Česká republika nedávno třeba podpořila irácké Kurdy v boji proti IS a některé české společnosti začaly investovat v iráckém Kurdistánu, například v zemědělství. V roce 2015 byla také založena česko-kurdská obchodní komora. V Erbílu, kde žiji, si třeba jeden kurdský podnikatel otevřel velký hotel, který se jmenuje „Karlovy Vary“. Řada Kurdů také zamířila do Česka jako turisté a studenti. To vše jsou příznaky dobře se rozvíjejících vzájemných vztahů.

Díky za rozhovor!

Karoch Selim je nezávislý analytik zaměřující se na sociální a politický rozvoj Kurdů. Vystudoval obchodní management na University of Kurdistan a žije v Erbílu.

Vyšlo na iDnes, 29. 6. 2017

Žižek v kurdském opojení.

Vyšlo v Deníku referendum (16. 12. 2015)

Slavoj Žižek v nedávno otištěném textu „Potřebujeme se začít bavit o Turecku“ obviňuje mocnosti, hlavně pak Turecko, že jejich boj proti Islámskému státu je pouhým fetišem, za který zakrývají boj proti svým hlavním nepřátelům. Pokud sledujeme praktické aktivity – tedy hlavně bombardování – ze strany Turecka, Ruska i řady dalších zaangažovaných aktérů ohánějících se bojem proti ISIS, lze s Žižkem v této tezi opravdu souhlasit.

Islámský stát je jakousi záminkou, podobně jako byl svého času Bushův „boj proti teroru“ či „hledání Usámy bin Ládina“. Za ty bylo možné skrýt opravdu vše – od bezpráví Guantánama a věznic, které zplodily postavy jako Al-Bagdádí, až po americkou podporu středoasijských diktátorů.

Žižkův závěr ale není konzistentní se zbytkem jeho textu: Turecko, na které má v článku především spadeno, nedávno nesestřelilo ruský letoun útočící na pozice ISIS, jak zmiňuje, nýbrž letadlo, které si vyřizovalo účty právě s Tureckem a jeho chráněnci – syrskými Turkmeny. Není novinkou, že Rusku nejde v první řadě o zničení ISIS, ale o ochranu Asadova režimu.

V textu však najdeme i další sporné věci. Žižkovým koněm v současném syrsko-iráckém konfliktu jsou beze všech pochyb Kurdové, jež považuje za sobě blízké i ideově.

Kurdské hrdinství v nedávných i probíhajících bojích si zaslouží naši úctu. Žižek ale vůbec nebere v potaz, jak nejednotní Kurdové tradičně jsou ani jak rozporuplné jsou kurdské frakce či někteří polní velitelé. Například letos v listopadu, při zpětném dobývání strategického města Sindžár z rukou ISIS, se různé kurdské frakce dostaly do vážných vzájemných konfliktů – a to ještě nejsou zdaleka všechna kurdská teritoria osvobozena.

Další otázka zní: proč by vlastně Kurdové měli být hlavním koněm Západu v boji proti ISIS? Žižek není sám, kdo v ně dnes klade svoje naděje. Podle představ mnohých Zápaďanů by to měli být právě – nám najednou tak blízcí (asi jako Ukrajinci) – Kurdové, kteří, vyzbrojení západními zbraněmi, budou nasazovat v pozemních bojích životy a vytahovat kaštany z ohně za ty, kteří mají na současné situaci lví podíl.

Rozděl a panuj

Právě západní politika výběru různých blízkovýchodních klientských skupin k prosazování vlastních zájmů je jednou z prapříčin řady probíhajících konfliktů v tomto regionu. 

V období mezi první a druhou světovou válkou byli mistry rozvratu tradičních blízkovýchodních vazeb především Britové a Francouzi, a to hlavně ve stylu „rozděl a panuj“. V regionech rozprášené nadnárodní Osmanské říše si vybírali k protežování nejrůznější etno-náboženské minority či různé klany, které do té doby žádnou politickou moc neměly. Ty začaly na nových mandátních územích prosazovat západní zájmy a v jejich rámci pacifikovat etnické většiny. V Libanonu tak západní podporu získali křesťanští maronité, v Iráku menšinoví sunnité, v Sýrii Alávité, v Palestině evropští sionističtí Židé.

Pokud sledujeme aktivity ze strany Turecka i Ruska ohánějících se bojem proti ISIS, lze s Žižkem souhlasit. Filozofická superstar si však idealizuje kurdské hnutí a přehlíží jeho vnitřní rozpory.

Pokud se dnešní Kurdové nechají zbraňovými a finančními dodávkami od Západu zmanipulovat do podobné role, mohou v budoucnu očekávat vleklé problémy nejen oni sami, ale celý region bude i nadále čelit rozvratu politikou Západu. 

Pro Kurdy bude výhodné vytlačit ISIS z tradičních kurdských teritorií a zajistit bezpečí svých jižních hranic. Neměli by se ale nechat vmanipulovat do nějaké válečné kampaně, ve které by expandovali dále na území osídlená tradičně sunnitskými Araby – což jsou hlavně dnešní území pod kontrolou ISIS. Vytvářeli by tak další dlouhodobá napětí. Podobnou chybu už lze ostatně pozorovat na opačné straně Iráku, kde irácké sunnitské Araby pacifikuje irácká armáda s převahou šíitů.

Jak zmiňuje Pavel Barša v jednom ze svých posledních textů, řešení problému ISIS bude spočívat hlavně ve vyřešení sunnitského problému v regionu. V Sýrii se stali sunnité párii už za francouzského mandátu po první světové válce, v Iráku až mnohem později - po rozbití Saddámovy administrativy v roce 2003. ISIS je tak možné vidět i jako extrémně radikální vyústění problému ostrakizace syrských a iráckých sunnitů, který se slil do jednoho velkého regionálního průšvihu. 

Zdaleka ne všichni sunnité v regionu ISIS podporují a řada z nich mu padla přímo za oběť. Přesto spočívá řešení problému ISIS v poskytnutí alternativního konstruktivního řešení právě sunnitům. V regionu jsou jednak početně nejsilnější a dále se ISIS také snaží prezentovat svůj program právě sunnitsky (šíité a jinověrci jsou úhlavní nepřátelé ISIS). Ve stejnou chvíli však bude třeba dbát na to, aby se ani ostatní důležité komunity neocitly v nerovnováze vůči sunnitům.

Celkově bude nalezení rovnováhy pro Blízký východ nesmírně složitý úkol, který možná potrvá i celé generace. Jednostranná podpora jakéhokoliv etnika však sama o sobě těžko povede k dlouhodobé stabilitě.