Trump a konspirační teorie o židovsko-muslimském spiknutí proti křesťanství

Autoři: Ivan Kalmar, Azeezah Kanji

Profil střelce Roberta Bowerse na sociálních sítích je značně znepokojujícím náhledem do hrubě zkreslené reality, kterou produkuje antisemitská, proti-muslimská a proti-utečenecká hysterie.

Ve dnech, které předcházely masovému krveprolití v synagoze „Strom života“ v Pittsburghu, sdílel Bowers příspěvky o „špinavých židech, kteří přivádějí špinavé muslimy do země“ a tvrdil, že popravy ISIS byly ve skutečnosti formou „židovské rituální vraždy známé také jako krevní pověra“.

Bowers také nasdílel obrázek bojovníka proti Osmanům z 15. století Vlada III. Drákuly „Napichovače“ (angl. „Impaler“) s komentářem „Make impaling great again“, což je kombinace volebního hesla Donalda Trumpa o obnovení americké velikosti s obdivem k extrémně brutálnímu středověkému vévodovi Vladovi, kterého však Bowers interpretuje jako hrdinského obránce evropského křesťanství proti muslimům a židům. 

Tweet masového vraha Roberta Bowerse
postovaný nedlouho před jeho útokem na pittsburskou synagogu.  

Bowersova blouznivá představa o „hanebném židovsko-muslimském tajném komplotu“ pokračuje v dlouhé tradici propojování protižidovské a protimuslimské zášti. Století evropské křesťanské polemiky líčilo židy jako „teologické (a vnitřní) nepřátele“ a „muslimy jako politické (a vnější) nepřátele“, jak vysvětluje profesor Gil Anidjar z Kolumbijské univerzity v New Yorku ve své knize The Jew, the Arab: A History of the Enemy.

Někteří středověcí evropští autoři zpodobňovali islám jako zvrácenou reinkarnaci „Mojžíšova zákona“, přičemž existují jasné paralely mezi klasickým křesťanským pojetím „starozákonního Boha“ jako pomstychtivého, nemilujícího a „obscénního otce“ a velmi podobné křesťanské interpretace muslimského „Alláha“.

Nemilosrdnost a autoritářství dvojice židovský Bůh-Alláh se odrazilo v západních křesťanských představách o typickém muslimském vládci, který je vyobrazován jako všemocný uzurpátor. Tato představa postavy „orientálního despoty“ stále ovlivňuje některé současné islamofobní interpretace islámu jakožto nepřítele sekulární demokracie.

Konspirační teorie o protikřesťanské spolupráci mezi muslimy a židy se ve středověké Evropě opakovaly. Židovské obce bývaly například obviňovány z pomoci muslimským vojskům proti křesťanským Vizigótům ve Španělsku v 8. století, ze spolupráce s Fátimovskou říší při zničení Božího hrobu v Jeruzalémě v 11. století a ze spiknutí s muslimským králem v Granadě ve 14. století, které přineslo do křesťanského světa nákazu lepry. 

Obvinění, že židé nebo muslimové chtějí ovládnout svět, je samozřejmě poněkud ironické, protože to bylo křesťanství, které jako první využívalo koncept uctívání jediného Boha k ospravedlnění budování celosvětové říše.

Bílý rasista v USA s tričkem "European Brotherhood"
na demonstraci v Charlottesville, Virginie.

Stereotypy používané k dehumanizaci a démonizaci židovské a muslimské populace se velmi podobají. Jak muslimové, tak židé byli často popisováni jako obludní kanibalové, kteří doslova „ujídají“ lidstvo – přitom to paradoxně byli křesťanští rytíři, u kterých bylo prokázáno, že konzumovali maso svých protivníků během křížových výprav.

Populární pomluvy, které charakterizovaly židy jako traviče studní a vrahy Krista, byly přeneseny také na muslimy. Středověké a renesanční obrazy Kristova ukřižování anachronicky zobrazovaly muslimské postavy, které nosily turbany a vedle židovských postav mávali vlajkou půlměsíce, zatímco středověké anglické divadelní mirákly popisovaly nepřítele Ježíšova narození krále Heroda jako „Machometána“.

Toto negativní propojování židů a muslimů v souvislosti spojené s voláním po dalších kruciátách do muslimského světa přinášelo často i protižidovské pogromy přímo v Evropě. V roce 1215 také uložil Čtvrtý lateránský koncil katolické církve stejná oděvní omezení Židům i muslimům, „jako kdyby obě komunity bezvěrců byly polovinami jediného těla semitských vetřelců“, konstatuje odbornice na středověkou literaturu Geraldine Hengová.

Současní pravicoví extremisté v Severní Americe i v Evropě mají v oblibě paralely středověkých dějin, aby odůvodnili prosazování současné rasistické agendy. Bílí rasisté na svých demonstracích s oblibou nosí křižácké kostýmy, používají též křižácké slogany jako „Deus Vult“ („Bůh to tak chce“) a dávají do oběhu memy zobrazující Donalda Trumpa jako křižáckého rytíře.

Polští ultranacionalisté během připomínek
polské nezávislosti. Na transparentech je heslo "Deus Vult" (viz text)

Lítost prezidenta Trumpa v souvislosti se střelbou v synagoze „Stromu života“ v duchu jeho tvrzení „Zdá se, že jsme se dostatečně nepoučili z minulosti“, působí značně pokrytecky, neboť je to právě on a jeho stoupenci, kdož hledají inspiraci pro současnost v temných vizích z minulosti. 

Na konferenci v roce 2014, která se konala u Vatikánu, se budoucí stratég Trumpova Bílého domu Steve Bannon rovněž odvolával na středověké dějiny, aby podpořil svůj narativ o „totální válce“ mezi „židovsko-křesťanským Západem“ a „džihádistickým islamofašismem“: 

„Pokud se zpětně podíváte na dlouhou historii boje judeo-křesťanského Západu proti islámu, mám za to, že naši předkové hájili správný postoj a dělali dobrou věc: Ať už to bylo u Vídně, nebo u Tours (dějiště dvou známých bitev mezi evropskými a muslimskými armádami), nebo na jiných místech. To nám napomohlo zachovat instituci západní církve,“ konstatuje Bannon. 

Stejně jako slogan „Make America Great Again“ (MAGA), který může být v této souvislosti zaměněn za „Make America Medieval (středověká) Again“ (MAMA), má za cíl znovu vytvořit představu, která nikdy neexistovala. Obraz jednotné a bílé židovsko-křesťanské Evropy sjednocené proti islámu je smyšlenkou moderní rasistické ideologie, nikoliv přesným odrazem středověké reality. Historicky to nebylo židovství a křesťanství, které byly neoddělitelně propojeny, ale naopak židé a muslimové jako objekty nenávisti. 

Zatímco současní bílí rasisté jako Robert Bowers nadále otevřeně opovrhují jak muslimy, tak židy, Trump a spol. se pokouší vzdorovat antisemitismu za pomoci revizionistických odkazů na „židovsko-křesťanskou“ civilizaci a nekritickou podporu izraelských politik proti Palestincům. 

Ale i za těmito Trumpovými argumenty jsou antisemitské stereotypy zřetelné. Během své prezidentské kampaně Trump například používal reklamy obviňující filantropa George Sorose a několik dalších lidí židovského původu z toho, že jsou reprezentanty dravých „zvláštních globálních zájmů“.

To se jako červená nit vine kódovaným protižidovským diskurzem, počínaje pochmurně proslulým padělkem Protokoly sionských mudrců, který už na počátku dvacátého století obviňoval Židy z toho, že zničili křesťanskou civilizaci za pomoci ovládnutí globálních financí a politické levice. 

Plakáty maďarské vlády vyobrazující George Sorose s nápisem:
"Nenechte Sorose, aby se smál jako poslední".  

Bannonova Breitbart News Network a další subjekty podobné pravicové orientace pravidelně očerňují Sorose za jeho financování projektů zaměřených na řešení islamofobie a podporu muslimských (i nemuslimských) uprchlíků. FrontPage Magazine – vydávaný Davidem Horowitzem, jehož „Freedom Center“ formovalo podle Washington Post některé z nejmocnějších a nejvlivnějších osob v Trumpově administrativě, popsal Sorose jako „pomahače islámu – náboženství, které expanduje dobýváním a úklady více než 1400 let.“

Podle našeho výzkumu bylo „usvědčení“ Sorose, že podporuje muslimy, poprvé publikováno ruským propagandistickým serverem, který Sorose obvinil z financování muslimské migrační vlny do Evropy v důsledku syrské občanské války v roce 2015. To se okamžitě objevilo i na polské verzi stránky Prison Planet, kterou zaštiťuje Alex Jones, jeden z hlavních amerických konspiračních „teoretiků“. 

Maďarský premiér Viktor Orbán učinil následně z celé věci ústřední bod své vládní propagandy, čímž se Soros stal hlavním vůdcem sil podporujících převážně muslimskou migrační vlnu, která uštědří „poslední úder křesťanské kultuře“.

Trumpem propagovaná kachna, že Soros financoval karavanu středoamerických migrantů směřujících do Spojených států, je tak jen další mutací dřívějšího islamofobního a antisemitského obvinění. To navíc Trump ještě více posílil (lživým) tvrzením, že se karavany účastní i lidé z Blízkého východu.

Soros byl prvním, kdo nedávno obdržel trubkovou bombu od Cesara Sayoce, fanatického Trumpova stoupence, a byl to tentýž Soros, který byl na sociálních sítích dehonestován masovým vrahem Robertem Bowersem. 

Ve svém statusu, který bezprostředně předcházel jeho smrtícímu útoku, napadl Bowers další židovský cíl, který byl podobně jako Soros obviňovaný z usnadnění infiltrace muslimů a dalších údajně nebezpečných migrantů: Šlo o HIAS (The Hebrew Immigrant Aid Society), což je organizace, která napomáhá imigrantům všech náboženství. (A pomohla i jednomu ze spoluautorů tohoto článku, pražskému rodáku Ivanu Kalmarovi). 

Mezináboženská připomínka a modlitba za oběti pittsburské
masové vraždy v Cambridge, Massachusetts.

V celkovém kontextu je snadné vysledovat, že přistěhovalectví, které podle Bowerse způsobovalo „vyvražďování mého lidu“, bylo součástí stejné hrozby vůči bílé rase jako muslimští migranti „napadající“ Evropu. 

V tomto nejistém světě se židovsko-muslimský nepřítel znovu reinkarnuje. A to hlavně z pohledu lidí, kteří chtějí za každou cenu chránit to, co údajně ohrožují nejrůznější druhy nepřátel: černí i hnědí, nezaměstnaní, ekologové, LGBT lidé či ženy organizující se proti sexuálnímu obtěžování a násilí.

Jedním ze způsobů, jak to vše a jednoduše „vysvětlit“, je i vzkřísit prapůvod všeho zla – středověký přízrak „judeo-muslimského nepřítele“. Právě ten se také stal dehumanizovaným objektem nenávisti pittsburského vraha Bowerse. 

Text Trump the 'White Power Crusader' Feeds Global Conspiracy Theories of a Jewish-Muslim Plot Against Christianity vyšel původně v Haaretz.com. Z angličtiny přeložil Marek Čejka.

Ivan Kalmar se narodil v Praze. Je profesorem antropologie na univerzitě v Torontu. Spolu s Derekem J. Penslarem vydal knihu „Orientalism and the Jews“ a napsal knihu „Early Orientalism: Imagined Islam and the Notion of Sublime Power“. Twitter:  @ramlaknavi

Azeezah Kanji je z Toronta a je právní teoretičkou a novinářkou. Je programovou ředitelkou The Noor Cultural Centre, muslimské náboženské, vzdělávací a sociálně-právní organizace. 

Zabít dvě mouchy jednou ranou

S jistým odstupem k širšímu geopolitickému kontextu kauzy novináře Chášukdžího, jak jí Turecko využilo k tlaku na USA a Saúdskou Arábii a též stručně o válce v Jemenu.

Může smrt Džamála Chášukdžího narušit dobré vztahy mezi USA a Saúdskou Arábií, respektive mezi Donaldem Trumpem a korunním princem Mohamedem bin Salmánem ("princ MbS"), který je podezříván, že vraždu inicioval?

Nedomnívám se, že by kauza z dlouhodobého hlediska výrazně poškodila saúdsko-americké vztahy. Trump má se Saúdy velmi dobré konexe, což souvisí i s jeho podnikatelskými aktivitami z doby, než se stal prezidentem. Bude zřejmě různě lavírovat a mlžit a ke konkrétním krokům sáhne jen v případě, že by ho to stálo ztrátu podpory voličů. A pokud by přece jen došlo ke zvýšenému tlaku na Saúdskou Arábii, jednalo by se zřejmě o nějaká polovičatá řešení.

Politická budoucnost Mohameda bin Salmána je mnohem variabilnější: může skandál politicky přežít a zachovat si větší část svého vlivu, ale není ani vyloučené, že se stáhne do pozadí, přičemž však může saúdskou politiku nadále ovlivňovat. Ovšem také může být smeten, protože má nejen v zahraničí, ale i ve své početné rodině řadu oponentů, jejichž vliv se v minulosti pokusil výrazně omezit – a ti rádi využijí příležitosti mu to oplatit. V saúdské královské rodině proběhla v minulosti řada sporů a jednoho z nejvýraznějších saúdských panovníků, významného reformátora krále Fajsala, zavraždil v roce 1975 jeho synovec. Je tedy těžké odhadnout, co se v budoucnu v tak rozvětvené a komplikované rodině odehraje.

Co když se proti Saúdské Arábii postaví Evropa v čele s Německem, které vyzývá, aby tam evropské státy přestaly dodávat zbraně?

Saúdský král Fajsal
(1906-1975)

Dodavatelé zbraní jsou velmi draví a mnoho firem jen čeká na příležitost. V Saúdské Arábii je sice tradiční úroveň německých, belgických či francouzských zbraní ceněna, ale počet kvalitních dodavatelů z jiných částí světa narůstá. Například mezi těžšími saúdskými zbraněmi dnes už figurují i čínské samohybné houfnice, brazilské raketomety a dokonce gruzínská obrněná auta. A kontrakty zde mají i Rusové, kteří trpělivě vyčkávají, aby zase o něco posílili svou pozici na Blízkém východě. Co se týká Německa, tam saúdská armáda dosud nakupovala hlavně lehčí zbraně, ty nejdůležitější stejně pocházejí odjinud, hlavně z USA.

Jaký je geopolitický kontext kauzy, například vztah země k Turecku? 

Velkou roli hraje turecký prezident Erdoğan, který si uvědomil, jak významně mu může angažmá v kauze prospět. Případ mu dal možnost zabít dvě mouchy jednou ranou. Jeho vztahy se Saúdskou Arábií nejsou dnes právě nejlepší a ochladly i jeho vztahy s Trumpem. Nyní může vyvinout tlak nejen na obě mocnosti, ale i na samotné saúdsko-americké spojenectví. Zároveň se Erdoğan může projevit jako kladný hrdina. Má skutečně pravdu, když tvrdí, že Chášukdžího kauza je výjimečná svou morbidní brutalitou i diplomatickým přesahem a že poukazuje na to, co většinou blízkovýchodní státy přísně tají. Celá kauza mu pomáhá získat image „ochránce svobody slova a novinářů“, což rozhodně nebyla oblast, ve které by v posledních letech exceloval.

Korunní princ bývá líčen jako reformátor, jenž se snaží minimalizovat vliv wahhábismu, zároveň ale buduje nacionalistický policejní stát. V čem se liší jeho vize Blízkého východu od Erdoğanovy představy?

Aktuální spor oživuje etno-nacionalistické historické reminiscence: budou Blízkému východu dominovat Turci (dříve Osmané), nebo Arabové? Také jde o konkurenci osobních politických kultů a samozřejmě i o soupeření současných geopolitických bloků. Saúdové a jejich spojenci se už několik let usilovně snaží vytvořit hráz proti změnám statu quo, ohroženého arabským jarem. Naopak Turci a Katar arabské jaro velmi podporovali. Sám Erdoğan se dokonce pokoušel stát arbitrem – a podle některých komentátorů „novodobým sultánem“ – nového pořádku na Blízkém východě. To mu ale nevyšlo.

Princ podle všeho často jedná bez vědomí saúdského krále. Tak bylo údajně rozhodnuto třeba o útocích na Jemen. Jak je to možné?

Mocenské uspořádání v nedemokratických státech může mít nejrůznější podoby. Není to poprvé, kdy místo krále vládne v zemi princ. Připomeňme třeba korunního prince Abdulláha, který vykonával regentství za svého nemocného bratra Fahda téměř deset let. O převedení nástupnictví na Mohameda bin Salmána rozhodl v roce 2017 jeho otec, současný král Salmán, který tak odstavil od nároku na trůn svého synovce Muhammada bin Nájifa. Králi Salmánovi je dvaaosmdesát let a dosazení ambiciózního syna mělo dodat saúdské politice dynamiku a nekompromisnost v době, kdy se v regionu otřásal nejeden režim. Po nástupu Mohameda do role korunního prince se širokými pravomocemi se skutečně začaly dít v Saúdské Arábii a jejím okolí velké, až agresivní změny nejrůznějšího charakteru.

Podle OSN hrozí Jemenu v případě, že Saúdy vedená koalice nepřestane do tří měsíců s bombardováním, stoletý hladomor, který ohrozí třináct milionů lidí. Zajímá tato válka i někoho jiného než její bezprostřední aktéry?

Pokud se nějaký konflikt zdá zapomenutý v České republice, ještě to neznamená, že tomu tak je i jinde. Existuje řada diplomatických a humanitárních aktivit na pomoc jemenským civilistům a globální zpravodajské stanice o válce poměrně obšírně informují. Jemen ale bohužel zřejmě i tak zůstane ve velmi komplikované situaci. Jde sice o krásnou zemi, představuje ale do značné míry periferii Blízkého východu. Pro světové ekonomické a politické giganty není zdaleka tak zajímavá jako Sýrie či Libye, kde se rozpoutaly krvavé konflikty v podobnou dobu jako v Jemenu a od jemenské války odpoutaly pozornost. Navíc je Jemen zástupným bojištěm saúdsko-íránského konfliktu, který se trumpovské Spojené státy, jež jsou v této oblasti stále důležitým hráčem, nesnaží zmírnit, ale naopak eskalovat.

Ptal se Lukáš Rychetský z časopisu A2

Štatl, Hebron a Koločava, obce mé nejmilejší

Rozhovor pro Shekel.cz, 5. 9. 2018

Čím jste chtěl být, když jste byl malý?

Myslím, že asi jako každý tehdejší kluk jsem chtěl být – hlavně pak pro možnost jezdit v úžasných autech – požárníkem a popelářem. Když jsem malinko vyrostl, chtěl jsem se stát cestovatelem a lovcem v Africe. Jednou jsem k narozeninám nafasoval dokonce lovecké navštívenky. To cestování se mi potom částečně splnilo. Ale v jiné části světa a v jiných souvislostech. V Africe jsem prakticky – pokud nepočítám severní země a kus Etiopie – nikdy pořádně nebyl. Ale cestování mě zajímalo od dětství. Taky to souviselo s tím, že jsme s tatínkem četli Verneovky a další podobné knížky.

Jaká je Vaše nejoblíbenější Verneovka?

Nejvíc se mi líbilo Zemí šelem a Pět neděl v balónu. Ty jsem si pak ještě sám přelouskal ještě hodněkrát dokola…

Co vás vedlo k touze studovat politologii? Nebo byla nejdřív práva?

Bylo to paralelně. Politologie tehdy byla v Brně nový obor. Jedním z čelních zakladatelů a představitelů byl profesor Vladimír Čermák, který byl jak významný politolog, tak i právník. Znal jsem ho od dětství a velice jsem si ho vážil. Říkal jsem si, že by bylo fajn studovat na katedře, kde se právě on angažuje. Tehdy jsem ještě nebyl nijak tematicky vyhraněný. Bakalářskou práci jsem psal o holandské politice. Blízký východ mě začal zajímat až během magisterského studia. Diplomové práce na právech i na politologii jsem už potom psal na témata spojená s Izraelem.

Podrobně a jistě nejen pracovně se zabýváte Blízkým východem. Místem, kde se střetávají tři kontinenty a taky tři velká světová náboženství. Proč jste si vybral právě tuto oblast?

Tato místa jsem navštívil poprvé zhruba před dvaceti lety. Moje sestra tehdy pracovala v Izraeli na ambasádě, tak jsem za ní několikrát jel. V té době už jsem studoval politologii a práva a hledal jsem nějaké téma na diplomku. Život v Izraeli a vůbec celá tamní realita mě velice zaujaly. U nás v té době o tomto tématu moc knížek nebylo. Snad jen tradiční beletrie a něco málo o Jeruzalémě, ale vlastně nic odbornějšího. Izrael mi nabízel spoustu témat, politologických i právních. Takže jsem nejdřív jezdil za sestrou a později jsem tam dostal roční stipendium. No a do jisté míry v tom byl také mladistvý zájem o spiritualitu, který se prolínal i s mým popkulturním zaměřením – hodně mě ovlivňovaly například různé knihy, filmy a hudební skupiny, které si s těmito tématy pohrávaly – třeba jihočeský Oceán, nebo britští The Cure a Depeche Mode. To tehdy opravdu frčelo a mě ta hudební temnota ve spojení s náboženskou symbolikou do určité míry oslovuje dodnes.

Myslíte si, že se téma Blízkého východu může vůbec někdy vyčerpat?

To ještě hodně dlouho ne. Na druhou stranu ten region ale nebyl vždycky jen nestabilní a synonymem pro konflikty a náboženský fundamentalismus. Je to hlavně otázka druhé poloviny dvacátého století, kdy se tam hodně rozvinuly základy dnešních krveprolití. Zmiňovaný náboženský fundamentalismus je pak dokonce problémem až posledních několika desetiletí, počínaje přelomem 70. a 80. let. V každém případě to vypadá, že k nějakému zklidnění na Blízkém východě bohužel povede ještě dlouhá cesta…

Celý konflikt je takové zamotané klubko. Má vůbec běžný člověk, který se nezabývá až tak podrobně politikou, třeba i konkrétně tohoto území, šanci se v této problematice zorientovat?

Lidé se snaží soudobé světové dění zjednodušovat, aby je pochopili. Vytvářejí si schémata s nezřídka jasně formulovaným zlem a dobrem.  Ale právě ono zjednodušení vede často k deformaci reality, která je opravdu složitá a nestačí si na ni shlédnout pár novinových článků a televizních reportáží, navíc dnes mnohdy i z velmi pochybných informačních zdrojů. Možná i proto je u nás tolik předsudků a odsudků.  Lidé totiž chtějí černobílá vysvětlení, nikoliv složité interpretace, které se například na islám či Izrael dívají z mnoha pohledů. Politika na Blízkém východě je pro lidi ze Západu v mnohém mnohem hůře srozumitelnější než politika, jak ji znají třeba z Evropy. Taky je výrazně více než na Západě ovlivněna náboženstvím.

Které rozdíly jsou v této oblasti nejvýraznější?

Vliv náboženství obecně u nás lidé srovnávají většinou s křesťanstvím, hlavně s katolicismem, které je v našich šířkách nejčastější. Islám a judaismus jsou ale v mnohém od katolického modelu odlišné jak v absenci hierarchické struktury, tak i v neexistenci takových náboženských autorit, jako je třeba papež. Řada lidí u nás například nechápe, proč se muslimové „nemohou chovat tak jako dnešní křesťané“. Řada lidí se ptá: „Proč si muslimové nezajdou jen jednou týdně do mešity, jako my křesťané do kostela (pokud tam teda vůbec chodíme) a stále mají různé požadavky týkající se stravy, zahalování atd.?“ Lidé u nás už ale většinou netuší, že ona dnešní podoba západních společností, kde jsou chráněny lidská práva a zároveň náboženství hraje spíše jen symbolickou roli, není ani tak důsledkem křesťanství samotného, jako spíše důsledkem procesů osvícenství. Vždyť jedním z aspektů osvícenských změn byl právě boj proti církevní a papežské moci a snaha o to, co Max Weber nazval „odkouzlení světa“. Oproti Západu prošly islámské země osvícenskými změnami výrazně omezeněji než Západ, a navíc současní muslimové nemají ani žádného svého „papeže“ či „super-imáma“, který by mohl výrazně ovlivňovat muslimský svět ve stylu, jako to dělá třeba současný papež František u katolíků.

Poprvé jste do Izraele odjel před více než dvaceti lety. Vzpomenete si, co vás tehdy nejvíce překvapilo a co pro vás bylo největším kulturním rozdílem?

Když jsem tam byl poprvé, byla tam stále ještě relativně optimistická doba. Tehdy se o Izraeli a Palestině mluvilo jako o jakémsi příkladu úspěšného smiřování. Vypadalo to, že dlouhý konflikt obou komunit se pomalu ukončuje. Víc jsem se pohyboval na izraelské straně, ale dostal jsem se i do Palestiny. Moc mě zaujala rozmanitost tamních společností, hlavně pak v Izraeli – nejvíce pak vztahy mezi světskými a zbožnými Izraelci. Něco z toho mě dost překvapilo, protože představa o izraelské společnosti v tehdejší České republice se s trochou nadsázky podobala „povídkám o Koločavě a knížce Exodus dohromady“… Překvapily mě hlavně vleklé spory související s rolí judaismu uvnitř izraelské společnosti, což bylo téma, o kterém se u nás tehdy vědělo jen málo. Proto jsem se mu začal věnovat a napsal o něm i svou první knihu. Nejen v Izraeli, ale i v Palestině jsem potkal spoustu lidí původem z Československa. Mnozí se u nás ještě narodili, nebo tu alespoň studovali, případně se v Československu oženili. Příjemná byla pohostinnost, otevřenost a vůle k diskuzi. Ale to bylo i tím, že ta doba nebyla tolik konfliktní. To se ale později rychle změnilo. I to jsem mohl pozorovat, protože v době, kdy propukla další velká vlna násilí mezi Izraelci a Palestinci, jsem do Jeruzaléma vyrazil na roční stáž (2001–2002).

Zemí Blízkého východu jste navštívil hodně. Je Izrael vaší nejoblíbenější?

Asi ano, a to i z důvodu, že jsem tam byl tolikrát, že jsem tu zemi měl možnost skutečně do hloubky poznat. Ale velice zajímavá byla i předválečná Sýrie. Tam byli taky úžasní lidé a nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo dojít k nějakému konfliktu, který velice krátce nato zemi rozvrátil. Velmi mě zaujal i Libanon, kde však už bylo na první pohled jasné, že je to dost nestabilní země. Konflikt mezi komunitami byl hodně cítit. A další nesmírně poutavou zemí je Irán. Tam jsem se například zajímal i o tamní nemuslimské komunity, včetně íránských Židů.

Na cestách hodně fotíte. Vyšla vám i fotografická kniha Lidé svatých zemí. Co udělat z fotek výstavu?

Klidně. Nějaké výstavy jsem i dříve měl. To bylo před dobou Facebooku a sociálních sítí. Ale nebyly to velké výstavy, spíše jen v různých kavárnách. Potom jsem si říkal, že možná bude lepší fotky prezentovat právě skrze sociální sítě. Roli hrají taky časové důvody. Ale fotím stále rád.

Maskované setkání s nevlastním strýčkem Moše Dajana v Hebronu
nakonec vzbudilo pozornost ostřížích pohraničních hlídek...   

Jak fotíte? Patříte mezi neustále cvakající, kteří potom z kvanta fotek vyberou jednu podařenou anebo si se záběrem počkáte na správnou chvíli?

Považuji se za „politologického turistu“ a moje amatérská fotografická dokumentaristika se myslím hodně zaměřuje na různá politická témata. Baví mě fotit třeba situace, kdy se prolíná politika – například politické graffiti – s běžným životem. Různé paradoxy. To může být na mých fotkách zajímavé. Ale fotím pro radost, nesnažil jsem se nikdy o žádné velké umění. Dneska sice může díky mobilům a digitálním foťákům fotit kdekdo, ale výsledkem je mimo jiné i obrovská fotografická inflace. Někdo samozřejmě fotí i tak dobře, řada lidí však jen plácá obrovský počet fotek a věří, že nějaká z toho vyjde. To ale není úplně moje filozofie. Fotil jsem už hodně v době před digitály a snad mi zůstal z těch dob i jistý cit pro kompozici.

Napsal jste pět knih. Na šesté a sedmé jste se spoluautorsky podílel. Ty knihy jsou velice čtivé pro laiky, kteří s tématikou teprve začínají a zároveň uspokojí i odborníky. Kdy vyjde další kniha?

Chystá se a doufám, že to bude v příštím roce. Opět to bude souviset s politikou a náboženstvím, ale přesným tématem se nechte překvapit.

Máte vy sám čas číst ve volném čase? Máte nějakou obílenou literaturu?

Když jsem byl malý, četl jsem hodně – hlavně cestopisy, romány, životopisy a dobrodružné příběhy. Někdy se sám divím, kolik jsem toho dřív dokázal přečíst. Potom ale přišel internet. Člověk tak dnes čte mnohem více útržkovitě. Nebo má rozečteno více knížek najednou. Musím číst taky hodně literatury z mého oboru a ani tady nejde prostudovat úplně všechno. Teď se snažím trochu se vracet k beletrii nebo ke knihám, které úplně nesouvisí s Blízkým východem.

Hodně cestujete, navštěvujete celou řadu zemí. Vracíte se domů rád?

Ano. V Brně jsem se narodil a cítím se s ním hodně spojený. Mám tady spoustu blízkých a taky si myslím, že se Brno v posledních letech hodně pozitivně změnilo. Když je tady ale člověk příliš dlouho, může ho to samozřejmě i zde někdy štvát, ale celkově je to příjemné místo k životu. Není zase tak složité odtud na určitý čas vypadnout a pak se zase těšit domů nazpátek.

Jaká jsou vaše oblíbená místa v Brně? 

Nejraději v Brně mám zřejmě staré dělnické čtvrti. Nejen Kamenku, ale třeba i Šanghaj (Divišovu čtvrť) a několik dalších míst, které mají moc příjemný genius loci. Fajn je Komín, hlavně pak jeho okolí, kam rád vyrážím na kole. V luzích a hájích kolem Brna je pak celá řada prima míst a taky hospůdek.

Dokážete si tedy představit, že byste žil mimo Českou republiku? Které místo by to případně bylo?

Už jsem to udělal. Z mých dlouhodobějších pobytů to byl Jeruzalém, tam jsem strávil rok. Relativně nedávno jsem byl na rok v Americe, což bylo taky zajímavé. Taky jezdím na spoustu kratších cest. Třeba jen na několik týdnů. Takže si určitě dokážu představit, že bych na nějakou dobu odešel. Ale asi bych se sem potom zase rád vrátil. Jak už jsem říkal, v Brně jsem doma.

Řekl byste, že jste dobrodruh? Máte rád adrenalinové situace spojené s cestováním?

Spíše ty humorného druhu. Adrenalin často přichází nečekaně. Na Blízkém východě jsou to třeba opletačky s místními úřady nebo s vojáky, ale také přepadení a teroristické útoky. Pak se na to sice dobře vzpomíná, ale v danou dobu se snažím chovat se opatrně. S délkou pobytu ale často bdělost otupuje a více i méně příjemná překvapení tak přichází tam, kde by je málokdo čekal.

Věnujete se právu i politologii, dokážete si sám sebe představit jako aktivního politika?

Raději jsem nezávislým komentátorem. A vlastně se ani moc nevěnuji české politice, jen případně jejím zahraničněpolitickým přesahům. V oblasti izraelsko-palestinského konfliktu jsem byl už mnohokrát kritizován zaťatými stoupenci Izraele i Palestiny, což mi nakonec přišlo jako vcelku pozitivní, protože to dává signál, že člověk stojí mezi nimi. Ani já nejsem samozřejmě stoprocentně objektivní, ale to člověk nemůže být nikdy. Měl by se však o to aspoň snažit, nenechat se ovlivňovat sympatiemi ke konkrétním lidem a místům. Ty určitě má, ale to neznamená, že by měly zatemnit jeho odborný úsudek ve věcech kritiky řady aspektů izraelské a palestinské politiky. A ještě poznámka: Ve srovnání s izraelsko-palestinskou realitou v České republice zase tak o moc nejde. Přesto mnoho lidí asi potvrdí, že politika je u nás stále otřesnější. Jak se pak dívat na politiku, kde jde dennodenně o skutečné lidské tragédie a smrt?

Myslíte si, že je Izrael opravdu oázou demokracie Blízkého východu?

Na to bych odpověděl srovnáním: Velká Británie a Francie jsou se svými chartami práv či revolučními svobodami také považovány za kolébky demokracie a lidských práv. Jenže se podívejme, jak se tyto země souběžně, kdy budovaly demokracii a občanské svobody, chovaly ke svým sousedům, které kolonizovaly třeba v Irsku či Alžírsku. Tam rozhodně nešlo o demokracii a občanské svobody, ale naopak o velmi brutální politický, vojenský a ekonomický útlak. Takže demokracii je namísto účelových proklamací nutné měřit nejen podle efektivity a demokratičnosti vnitřních politických procesů, ale i z jiných hledisek. Podobné je to i s Izraelem – jeho vnitřní podoba demokracie zaznamenala i přes složitou pozici země po roce 1948 řadu úspěchů. Izraelské koloniální angažmá po roce 1967 však nejenže přineslo řadu nespravedlnosti vůči arabským obyvatelům podrobených území, ale z dlouhodobého hlediska začalo rozleptávat i zmiňované vnitřní úspěchy izraelské demokracie. V posledních desetiletích tak stále poměrně marginální skupiny osadníků či náboženských fanatiků stále více ovlivňují život všech Izraelců. A různé negativní posuny v izraelské demokracii lze sledovat hlavně v letech nekončící Netanjahuovy vlády, kdy premiér těchto nedemokratických elementů stále otevřeněji využívá k posílení vlastní agendy a pozice. Takovýto vývoj izraelské politiky nelze prostě jen odbýt tím, že země v okolí Izraele jsou méně demokratické.

Doplnění rozhovoru: Zajímavé je sledovat demokratizační dynamiku v dalších částech Blízkého východu. Nejprogresivnější je v tomto ohledu Tunisko, kde na samém konci roku 2010 začalo Arabské jaro, které následně otřáslo celým regionem. Právě země, kde tento proces započal, je zároveň prakticky i jediným státem, kde se situace změnila k lepšímu a tato země je dnes právem řazena mezi demokracie. Z hlediska dynamiky demokratizace je na základě tvrdých dat Tunisko velmi úspěšné, protože se dokázalo během několika málo let přeměnit z autoritativního režimu na "demokracii s problémy" (flawed democracy). To je podle The Economist stejná skupina demokracií, kde se nachází třeba Izrael, Česká republika, nebo dnes už i USA. V Tunisku je velmi zajímavé sledovat obzvláště proměny a demokratizaci tamní hlavní islamistické strany En-nahda. Na dobré cestě byly během Arabského jara po určitý čas i Libye a Egypt, kde však později převážil výrazný regres směrem k autoritativnosti, případně destabilizaci země (Libye). Ze zemí, kde Arabské jaro proběhlo jen omezeně, se situace pomalu zlepšuje například v Maroku.     

Už máte naplánovanou nějakou další cestu?

Určitě bych se zase rád podíval do Jeruzaléma a okolí, kde jsem teď delší čas nebyl. Třeba jen na otočku. Někdy cesty plánuji delší dobu, jindy se ale rozhodnou třeba výhodné letenky.  Určitě by zajímaly i části Blízkého východu, kde jsem zatím nebyl, třeba Omán nebo Alžírsko. Ale rád bych poznal třeba i Střední Asii či oblast Indonésie a okolí. Uvidíme, kdy se to všechno stihne.

Ptala se Kateřina Höferová.

Kam směřuje Izrael jako "Národní stát židovského lidu"?

Mírně zkrácená a zeditovaná verze vyšla 30. 7. 2018 v Deníku referendum. Otázky kladl František Kalenda.

Minulý týden přijal Izrael nový zákon o národním státu, který okamžitě vyvolal vlnu nevole například kvůli podpoře stavby osad nebo kvůli tomu, že arabština přichází o status oficiálního jazyka. Bude mít tento zákon nějaké praktické dopady na soužití většinového židovského obyvatelstva a menšin?

Důsledky mohou být skutečně negativní jak pro arabské občany Izraele, tak pro vzájemné soužití židovského a nežidovského obyvatelstva i celkově destruktivní pro izraelskou demokracii. Ta se ostatně i bez tohoto zákona dlouhodobě potýká s různými problémy, které zdaleka nesouvisí jen se vztahy mezi židovským a arabským obyvatelstvem, ale má i řadu konfliktních bodů uvnitř židovské společnosti. Ty souvisí například s nespravedlivě uspořádanými vztahy mezi sekulárními a religiózními židy, a dokonce se vztahy i mezi věřícími židy navzájem – například při konverzích k judaismu. 

Zde bych rád ještě zdůraznil, že se nejednalo jen o přijetí běžného zákona, ale o tzv. základní zákon. Ty v Izraeli hrají roli ústavních zákonů a nahrazují psanou ústavu, kterou Izrael nemá. V kontextu izraelského práva se tedy jedná o právní předpis nejvyšší právní síly a není to tak jen „běžný“ kontroverzní zákon. Na druhou stranu charakter některých z těchto základních zákonů, či části jejich ustanovení, je spíše deklaratorní a symbolický. Je to i případ tohoto základního zákona, který se jinak oficiálně nazývá Základní zákon: Izrael jako národní stát židovského lidu (dále už jen „Základní zákon“). Ale často právě symboly a proklamace mohou v izraelsko-palestinském konfliktu hrát výrazně důležitější roli než nějaké předpisy, nařízení atd. Navíc také přijetí Základního zákona v současném znění ukazuje, jakým směrem se posouvá klíčová izraelská legislativa. Základní zákon například hovoří pouze o „židovském státu“. Přitom třeba dřívější základní zákony zmiňují výslovně spojení „židovský a demokratický stát“. Tyto starší předpisy zůstávají samozřejmě v platnosti, ale přesto je velmi znepokojující, že bylo u nové legislativy definující základní rysy státu slovo „demokratický“ vypuštěno...

Jinak bude také velmi záležet na tom, jak bude nový základní zákon v praxi aplikován: Možná se nic zásadního v praktických vztazích mezi židovskými a nežidovskými Izraelci nezmění. Možná také izraelský nejvyšší soud či Kneset tento zákon časem pozmění či zruší. Ale je zde také poměrně reálná možnost, že tento zákon bude velkým formálním hřebíkem do rakve izraelské demokracie, protože přístup izraelských úřadů vůči izraelským občanům nežidovského původu bude po přijetí tohoto základního zákona stále více diskriminační... 

Je možné ve spojitosti s novým zákonem používat termín „apartheid“ a „rasismus“?

Apartheid se vyvinul jako zvláštní systém segregace jihoafrického obyvatelstva během specifického nedemokratického režimu v JAR. Pojem „rasismus“ předpokládá diskriminaci mezi rasami a byl pro jihoafrický režim zcela esenciální. (pozn.: Pojem „rasismus“ nemá zcela jednoznačnou definici a já zde používám spíše jeho užší pojetí, jak je známé v českém jazyce, kde je rasismus chápán hlavně biologicky. Naopak anglo-americké pojetí rasismu může být výrazně širší a může zahrnovat i nenávist vůči etnické skupině). Oproti tomu případy, kdy Izraelci diskriminují vlastní občany arabského původu či Palestince (tzn. ty Araby, kteří žijí v Gaze, na Západním břehu, nebo jinde po světě – často jako uprchlíci – a nemají zároveň izraelské občanství), tak ty nejsou založeny na biologickém rasismu, ale ne jiných předpokladech: Na popírání národních a politických práv, na kulturně-náboženské dominanci, na osadnickém útlaku starousedlíků, na islamofobii, anti-arabismu (či obecně xenofobii) a někdy i na zločinech z nenávisti.

To nemusí nic měnit na tom, že některé důsledky izraelské politiky vedou k tomu, že v konečné situaci mohou být podobné důsledkům apartheidu. Jenže i tady je třeba rozlišovat mezi izraelskými Araby a Palestinci. I po přijetí nového Základního zákona totiž zůstávají zachována občanská práva nežidovských (tedy hlavně arabských) obyvatel Izraele. Na druhou stranu se teď ale už mohou zcela oficiálně cítit jako „občané druhé kategorie“. V mnoha jejich právech však jejich pozice zůstává i nadále mnohem lepší než pozice Palestinců, kteří žádná občanská práva v Izraeli nemají.

Právě situace Palestinců (tedy nikoliv izraelských Arabů) byla doteď často popisována jako „apartheid“. A skutečně – zvláště situace Palestinců na Západním břehu tento systém připomíná. Jenže opět nesouvisí s rasovou odlišností a barvou pleti, jako hlavně s výše zmíněnými předpoklady (popírání národních a dalších práv). Segregace na Západním břehu je také do velké míry důsledkem principů mírového procesu 90. let minulého století, na jejichž základě byl Západní břeh rozdělen do zón s odlišnou izraelskou a palestinskou správou. Tento princip byl už ve své době velmi kritizován právě s odkazem na posílení segregace obou skupin. Nicméně v mírových smlouvách ho tehdy schválilo nejvyšší palestinské vedení v čele s Arafatem.          

Mohl byste ještě vysvětlit proč nemá izraelsko-palestinský konflikt rasistický podtext?  

Pokud odhlédneme od skutečnosti, že samotný koncept ras a rozdílů mezi nimi je – hlavně od porážky nacismu a rasových kvazivědeckých teorií – zpochybňován, nelze dokonce ani v povrchní taxonomii přiřazovat Izraelce a Araby k odlišným rasám. Obě skupiny patří k jedné rase europoidní (angl. Caucasian), přičemž je třeba vzít v potaz i stejné semitské kořeny Arabů a Židů. Navíc výrazná část izraelských Židů pochází přímo z arabských zemí a má k Arabům stále etnicky i kulturně velmi blízko.

To nic nemění na tom, že „skutečný“ (tedy myšleno biologický) rasismus se v moderní izraelské historii objevil například v některých přístupech státu k etiopským Židům černé pleti. Tady šlo opravdu o rasovou diskriminaci, protože zodpovědným izraelským dominovali v inkriminované době aškenázští Židé bílé pleti. Například v přístupu některých židovských osadníků k Palestincům se určitě mohou objevit rasistické stereotypy, a v opačném případě zase antisemitismus - nicméně často je jejich původci konstruují velmi účelově. Paradoxně velmi tvrdě protipalestinské stereotypy se vyskytují u některých sefardských Židů, kteří ač etnicky sami velmi blízcí Arabům (někdy dokonce mluvící arabštinou jako rodnou řečí) tímto způsobem vytěsňují svoji původní etnicitu. Mám za to, že pokud chce někdo na výše uvedené případy používat přesnější terminologii, měl by se některé pojmy buď zvážit, nebo alespoň používat termíny jako kvazi-apartheid či kvazi-rasismus. Ale to vše pro šíři a nejednotné užívání pojmů beru také jako téma do diskuse.

Ostatně velmi diskutabilní je i princip nabývání izraelského občanství: Pokud neprokážete židovský původ z nějaké komunity v diaspoře, můžete získat občanství už prakticky jen na základě konverze podle pravidel ortodoxního judaismu. To je přece obrovský paradox, stát se občanem demokratického státu na základě hluboce religiózní procedury...  Ale ani tento princip ale nemá rovněž rasistický charakter: Teoreticky může jakýkoliv Palestinec či jiný Arab, respektive Afričan černé pleti konvertovat podle pravidel ortodoxního judaismu a získat následně izraelské občanství. V tomto ohledu se stal velmi zvláštní např. případ libanonského šíity Ibráhíma Jásína z Hizballáhu, který konvertoval k ortodoxnímu judaismu a pod jménem Avraham Sinaj se stal izraelským občanem. 

Jaké jsou politické konotace přijetí tohoto Základního zákona? Co jím chce Netanjahu sdělit dovnitř Izraele a navenek?  

S terminologií „Izrael jako národní stát židovského národa“ a jí podobnými, které lze najít v kontextu Základního zákona, operuje izraelská pravice jako s určitou mantrou už dlouho. Platí to jak pro sekulární pravici, kde lze v této souvislosti zmínit jména politiků jako současný premiér Benjamin Netanjahu, ministr obrany Avigdor Lieberman či ministryně spravedlnosti Ajeled Šakedová, tak i pro pravici religiózní. Tam je důležitým jménem hlavně současný ministr školství a diaspory Naftali Bennett. Dovnitř Izraele znamená přijetí tohoto Základního zákona (mj. těsnou poměrně těsnou většinou 62:55) posílení nacionalistického, protiliberálního ducha, který už delší dobu v izraelské společnosti výrazně zakořeňuje.  Přelomovým obdobím byl konec mírového procesu a začátek druhé intifády v roce 2000. Jak je ale na hlasování vidět, výrazná část izraelských politiků se s touto tendencí neztotožňuje, včetně některých zbožných Židů i příslušníků pravice.  

Izraelská opozice Základní zákon posměšně označila za předvolební. Má ale Netanjahu důvod obávat se za rok opozice? Existuje strana nebo alespoň silný politik, který by jej mohl vyzvat v příštích volbách?

To je velká otázka. Netanjahu měl už nespočet vážných skandálů, ale vždy se z nich dokázal dostat ven a buď se vrátit k moci, nebo se u ní udržet. Dokonce se mu začalo pro jeho schopnost přežít krize a skandály začalo přezdívat „teflonový premiér“. Netanjahu je velmi obratný a charismatický politik, zkušený řečník a manipulátor v jedné osobě. Bude velmi těžké ho porazit, ale nikdo není v politice navěky.  

Co historicky silná izraelská levice? Co brání koalicím levicových stran, jako je Sionistická unie, aby Netanjahua porazily?

Jen na vysvětlenou pro čtenáře: Sionistická unie je koalice Strany práce, strany Ha-Tnua („Hnutí“) a izraelských Zelených. Strana práce je historicky jedna z nejdůležitějších a největších izraelských stran a zároveň tradiční konkurent pravicově-nacionalistického Likudu. Velmi dlouhou dobu kandidovala samostatně. Ha-Tnua je fragment liberální strany Kadima, kterou ztělesňuje známá politička Cipi Livniová. A Zelení jsou už dle názvu malá izraelská ekologická strana. 

Velkým problémem Strany práce i koalice Sionistická unie, zformované v roce 2014, je dlouhodobě hlavní vedení. Od atentátu na Jicchaka Rabina se levici nepodařilo najít vůdce, který by byl dostatečně charismatický a schopný vzdorovat posilující nacionalisticko-náboženské pravici v čele s Netanjahuem. Jména lídrů jako Amram Micna, Šelly Jachimovičová, Jicchak Hercog a řada dalších, nebyly schopny dát straně správný směr a energii, zmobilizovat dostatečný počet voličů a porazit Likud.        

Benjamin Netanjahu bývá často přirovnáván k Viktoru Orbánovi, s nímž ostatně udržuje blízké vztahy. Před pár dny maďarský premiér dokonce navzdory protestům Izrael oficiálně navštívil. Dá se říct, že Netanjahu nastoupil v Izraeli maďarskou cestu? K jakési „neliberální demokracii“? Jak se za dobu jeho vlády Izrael proměnil?

No Maďarsko zatím nikoho neokupuje.. :) Netanjahu určitě patří k současné generaci k autoritářství tendujících politických vůdců, kteří demokracie spíše využívají k posílení osobní moci nebo prosazení specifické neliberální politické agendy. Proto si velmi dobře rozumí s Viktorem Orbánem, Donaldem Trumpem a vcelku dobře i s Vladimírem Putinem, čínským prezidentem Si Ťin-Pchingem a řadou dalších. Trump je v této skupině politiků pro Netanjahua samozřejmě nejdůležitější, protože USA jsou už dlouho klíčový izraelský podporovatel. Netanjahu se nikdy netajil svou skepsí k mírovému procesu s Palestinci. Až na několik výjimek, ke kterým byl donucen Clintonovou administrativou, vždy poměrně konzistentně pracoval na jeho rozkladu. 

Trump si v minulosti příliš o izraelsko-palestinský konflikt nezajímal. Na začátku své prezidentské dráhy pak mluvil o izraelsko-palestinském smíru, a dokonce se velmi brzy setkal s Mahmúdem Abbásem. Proč si nakonec Trump s Netanjahuem tak padli do noty? 

Trump má oblibu v machistických politických gestech a například přesun americké ambasády do Jeruzaléma do tohoto vzorce zapadá: Z technického hlediska byl relativně jednoduše proveditelný a zároveň obrovsky medializovaný, přičemž navíc vyvolal zdání, že je Trump oproti svým předchůdcům „mužem činu“. Zároveň však tento krok současnému americkému prezidentovi, známému mnohými morálními poklesky, pomáhá udržet podporu ze strany konzervativních křesťanských voličů. Pro ty je z jednostranná podpora Izraele teologicky natolik důležitá, že pak Trumpovi ledasco odpustí. Pro Netanjahua a jemu blízké politiky byl přesun americké ambasády splněným snem. Zároveň mu imponuje i Trumpův ostře protiíránský postoj, se kterým Netanjahu sám už velmi dlouho operuje.  Této výhodné konstelace ve vztahu s americkým prezidentem je Netanjahu navíc schopen velmi efektivně využít k prosazení pravicově-nacionalistické agendy, jejíž součástí je i podpora a expanze židovských osad na Západním břehu a přitvrzení postoje k pásmu Gazy. 

Stále narůstající technologická převaha Izraele, spolu s nekritickou Amerikou za zády, tak posilují roli Izraele jako regionálního hegemona, který si s Palestinci může dělat v podstatě co chce. Zároveň však tato situace představuje pro Izrael nebezpečnou dvousečnou zbraň: Preferování hodnot ostře laděného nacionalismu, osidlovací politika, militarizace, sekuritizace a do jisté míry i posilování náboženských hodnot ve společnosti totiž oslabují demokratický charakter Izraele. Již dlouhodobě je to patrné na Izraelem okupovaných či kontrolovaných palestinských územích, kde politika osadnictví vytvořila – dnes hlavně na Západním břehu – dokonce formu koloniálního útlaku. Dnes však už nehrozí jen další stagnace či zhoršení izraelsko-palestinského sporu, ale právě přijetí zmiňovaného Základního zákona signalizuje, že jsou vážně ohroženy i existující demokratické hodnoty a procesy přímo uvnitř Izraele.     

Náboženská policie v Íránu a její obdoby mimo muslimský svět

Text byl psán pro souhrnný článek ČT24 k problematice náboženské/mravnostní policie. V části textu, kterou jsem psal, je věnována pozornost aktuální situaci v Íránu a obdobám náboženské/mravnostní policie mimo muslimský svět. 

Anton íránské náboženské policie Gašt-e Eršád.

Vliv náboženské/mravnostní policie v současném Íránu spíše slábne, což má více důvodů: Obecně jsou náboženská omezení pro ženy mezi liberálnějšími obyvateli Íránu (hlavně z velkých měst) velmi nepopulární a v posledních měsících výrazně vzrostl počet protestů proti povinnému nošení šátků, hidžábů a čádorů. Režim zároveň ví, že represe mu v této mezinárodně sledované věci mohou jen uškodit. Též hlavní regionální sok Íránu – Saúdská Arábie – poněkud liberalizuje práva žen, což vede íránský režim, který rád vyzdvihuje své přednosti před saúdským, k určité reakci. A v neposlední řadě také současný íránský prezident Rouhání náboženskou policii kritizoval, podobně jako řada dalších představitelů íránského režimu. Medializovaným se stal například incident z letošního dubna, kdy byly členky náboženské policie zachyceny při značně nevybíravém zákroku. Ty během krátké doby tvrdě zkritizoval jak íránský ministr vnitra Abdolréza Rahmán Fazíl, tak i viceprezidentka pro záležitosti žen a rodiny Masúme Ebtekárová (podle íránské ústavy může prezident jmenovat viceprezidenty pro různé resorty – v současnosti je jich dvanáct).   

Incident zde.

Kromě dobrovolníků basídž, kteří dohlížejí mj. na mravnost v souladu s hodnotami islámské republiky, existuje v Íránu též „Morální policie“ (Gašt-e Eršád) jako odnož policejních sborů. Oproti minulosti je ale vůči vybraným „nevhodně“ oděným ženám (a někdy i mužům) už méně represivní a pokud ženy zadrží, dostanou školení z hodnot islámské republiky a vzápětí je propustí. V prosinci 2017 pak přímo vydal teheránský policejní velitel brigádní generál Hosejn Rahímí prohlášení: „Ti kdož nebudou dostatečně dodržovat islámské hodnoty, nebudou už odesílání do detenčních zařízení a nebudou postaveni před soud, ale bude jim poskytnut výukový kurz, na jehož základě budou mít možnost změnit své jednání“. 

Obecně je pokrývka vlasů ve formě šátku u žen v dnešním Íránu stále vyžadována, což se týká i zahraničních turistek. Často ale už má jen symboličtější podobu, přičemž vůči turistům jsou často íránské úřady ještě benevolentnější než vůči místním. Způsob, jakým mnohé moderní Íránky své šátky nosí, tak mnohdy připomíná spíše módní trend, než náboženský zápal. Stejně tak je u íránských žen poměrně běžný tak výrazný make-up, což striktně vzato rovněž není v souladu s morálním kodexem islámské republiky. Na některých odlehlejších místech, jako jsou třeba „dovolenkové“ ostrovy Kešm a Hormuz v Perském zálivu, či teheránské městské parky, dokonce občas uvidíte, že si dívky na chvíli šátky zcela sejmou.

V zahradách bývalého teheránského šáhova paláce Sádabad sňaly mladé Íránky své šátky (foto autor, únor 2018) 

Činnost „morální policie“ v muslimských zemích nemusí souviset jen s nevhodným oblékáním, ale může být zaměřena i proti různým neislámským praktikám, jako je například oslava svátku svatého Valentýna. Globalizace těchto svátků totiž zapustila kořeny i v muslimském světě a v mnoha zemích, nebo třeba i v palestinských uprchlických táborech v Libanonu, lze narazit přímo na specializované prodejce valentýnských propriet všeho druhu. Někdy může mravnostní policie v muslimském světě působit i „incentivně“, když například rozdává „vhodně“ oděným ženám květiny atd. 

Prodejce valentýnských propriet v palestinském uprchlickém táboře Šatíla (foto autor, Libanon, únor 2010)

Mravnostní policie mimo muslimský svět

Byť je mravnostní či náboženská policie dnes nejvíce rozšířena v muslimském světě, její obdoby najdeme i v jiných zemích, včetně demokracií západního typu. Ve státech jako je Indie, vynucují cudné oblečení a mravy na některých místech hinduističtí aktivisté. V Indii se obvykle jedná o členy radikálně hinduistické organizace Hindu Džagrana Vedike. Ti sice nejednají na základě zákonů, ale zásahy státu proti jejich aktivitám bývají jen selektivní. 

Také v hluboce religiózních židovských komunitách v Izraeli a USA fungují „mravnostní hlídky“ (hebrejsky mišmeret cenijut), které mohou „nedostatečně“ zahaleným ženám z vlastní komunity i zvenčí způsobit nepříjemnosti, které mohou počínat u nadávek a plivanců a někdy končí u fyzických napadení. V USA ani Izraeli rovněž nejde o legální instituce, ale jejich existence je často sankcionována až v okamžiku nějakého incidentu. V Izraeli se v posledním desetiletí stala známá i ultrapravicová náboženská organizace Lehava, která je jistou nelegální a vzdálenější analogií mravnostní policie, která se zaměřuje hlavně proti projevům židovské asimilace ("necudné a nemorální" je dle ní tak to, co je v rozporu s jejím pojetím židovství a to co ho může zvenčí "kontaminovat"). Gangy jejích členů tak napadají například židovsko-arabské páry, svatební obřady a útočí třeba i na křesťanské misionáře, kostely a mešity.  

I v hluboce religiózních křesťanských komunitách v USA (například mezi amiši, hutterity, různými baptistickými skupinami atd.) existují velmi konzervativní komunity, jejichž členové mohou upozorňovat příchozí na „necudné oblečení“. Většinou se však neděje formou nějakých morálních hlídek, ale spíše pokojnými doporučeními, případně explicitním ignorováním „necudných“ osob.

Amišové ve svých typických oděvech. 

K současným podobám izraelsko-palestinského konfliktu

Včera jsem od ČT24 dostal několik okruhů a dotazů k aktuální eskalaci izraelsko-palestinského konfliktu. V krátkém večerním vstupu v Horizontu ČT24 se pak dostalo asi jen na tři otázky, které jsem v krátkém čase nestihl šířeji rozvést. Tady jsem je tedy ještě písemně zpracoval, včetně ostatních dotazů, které mě přišly, ale v interview se na ně nedostalo. 

Dá s říci, že se včerejší zásah u hranic s Gazou se Izraeli zcela vymkl z rukou? Nebo šlo o promyšlenou strategii?

Velmi tvrdý vojenský postup Izraelské armády (IDF) spojený s ostrou střelbou, jako tomu bylo při posledním izraelském zásahu u hranice Gazy (14. 5. 2018), není žádná výjimka. Přitom jej provedla armáda, která se někdy charakterizuje jako "nejmorálnější armáda světa" a zároveň se jedná o jedny z nejvyspělejších ozbrojených sil současnosti. Takováto chvála a zároveň sofistikovanost by tedy měla zavazovat i k velmi vysokým etickým vojenským standardům, do kterých lze zařadit i obezřetné a jen nezbytně nutné používání smrtících bojových metod, které je zcela v souladu s mezinárodními dohodami o právu válečných konfliktů, kterých je Izrael signatářem. Bohužel se tak často neděje. Je také vidět i jisté rozdíly v brutalitě při zásazích proti demonstracím na Západním břehu a proti nepokojům v pásmu Gazy. V tom prvním případě bývají velmi tvrdé, avšak zásahy proti Gaze bývají ještě výrazně lethálnější.     

Otázkou zůstává "Proč se tak děje?" - Je to do určité míry strategie "rozděl a panuj" - tedy o něco konstruktivnější izraelský přístup k Západnímu břehu vedeným Fatahem, a naopak tvrdší postoj ke Gaze vedené Hamásem. Do určité míry ale hraje roli i generační posun v izraelské armádě a politice. Mladší generace důstojníků (podobně jako izraelských politiků, jejichž ztělesněním je ministr Naftali Benett) je více "jestřábí" než veteráni dřívějších - a daleko významnějších a pro Izrael nebezpečnějších - konfliktů. Mnoho straších izraelských důstojníků, kteří zažili velké války, poznalo i Palestince a Araby obecně daleko lépe než dnešní generace vojáků a stali se ve svých soudech i hodnocení izraelské strategie výrazně zdrženlivější. Někteří se dokonce dali na dráhu mír prosazujících politiků či mírových aktivistů - viz generálové a důstojníci jako Jicchak Rabin, Amram Mitzna, Eli Geva a řada dalších. 

Mladá generace IDF má nejen k dispozici stále sofistikovanější izraelskou technologickou převahu, ale mnohdy má také neuvěřitelné sebevědomí (jejich ztělesněním je voják Elor Azaria, který nedávno zastřelil v Hebronu už zneškodněného palestinského útočníka - načež izraelská pravice, včetně samotného Netanjahua, učinila z vojáka 'mučedníka', přičemž však izraelský vojenský soud i přes velký společenský a politický tlak shledal, že se voják dopustil zabití a hrubého porušení vojenské etiky). Řada dnešních mladých důstojníků a důstojnic IDF tak nesahá v některých ohledech mnohým starším zkušeným velitelům ani po tkaničky bagančat. 

Izrael viní Hamas z toho, že zneužívají civilisty jako lidské štíty. Jak rozšířený je to problém? Byl i toto ten případ?

Ano, tzv. 'mučednictví' i lidské štíty jsou jednou z mnoha strategií Hamásu. Na druhou stranu zcela jistě řada Gazanů nešla demonstrovat aby podpořila Hamás, ale protože jejich životní situace v oploceném a přelidněném pásmu je dlouhodobě velmi těžko zvladatelná. Hamás samozřejmě podobných protestů využívá, respektive zneužívá a diskredituje je radikálně islamistickým vlivem. 

Určitě v této souvislosti stojí za to připomenout, jak Hamás v pásmu Gazy vznikal.  

Palestinci jsou rozhádaní i mezi sebou. Proč se nezdařil pokus o vnitropalestinské usmíření? A jak to ovlivňuje jejich životní podmínky?

Palestinská jednota je problém starý jako moderní palestinská společnost a v 80. letech se tato vnitřní napětí ještě zkomplikovala sporem mezi islamisty (Hamás) a sekulárními nacionalisty (OOP/Fatah). Nejsou to ale jen ideologické rozdíly (sekulární Palestina vs. islámská Palestina), ale také různé frakční boje, nevraživost mezi konkrétními politiky a křídly hnutí, atd. 

Napětí Fatah-Hamás z posledního desetiletí má kořeny ve výsledku palestinských voleb z roku 2006, kdy Hamás zvítězil ve všeobecných palestinských volbách, avšak mnozí funkcionáři Fatahu ani přes prohru nechtěli předat své posty. Určitou dobu dokonce vypukl konflikt s prvky palestinské občanské války, který skončil - použiji-li novinářské hantýrky - "Fatahlandem" na Západní břehu a "Hamastánem" v Gaze. Netenajahu následně této polarizace začal umně využívat a palestinskou společnost metodami cukru a biče ještě více rozdělovat.   

OSN, UK a SRN žádají po krvavých protestech v Gaze nezávislé vyšetřování. Jak by mohlo vypadat a co by přineslo?

Vyšetřování by samozřejmě mělo probíhat, ale ještě více by se měly odstraňovat příčiny velmi depresivní situace obyvatel Gazy, které chudoba a násilí činí snadným cílem pro extrémisty. Obecně vzato bylo vyšetřování v dějinách izraelsko-palestinského konfliktu nespočet - jak mezinárodních, tak na izraelské úrovni. Izrael je s trochou nadsázky "zemí vyšetřovacích komisí". Výsledky těchto vyšetřování ale trpí často mnoha problémy: přichází pozdě, jsou neúměrně politizovány a následně jsou jednotlivými stranami sporu odmítány, případně jsou jejich zjištění příliš vágní (typu "Izrael se choval příliš tvrdě a Hamás radikalizoval obyvatelstvo...") atd. 

Obyvatelé Gazy žijí v tíživých podmínkách (nedostatek vody, elektřiny, nezaměstnanost...). Existují nějaké konstruktivní návrhy, jak jejich situaci řešit?

Plánů pro Gazu bylo více, ale jak to u izraelsko-palestinského konfliktu (který je také celkově řešitelný) bývá, chyběla často vůle k jejich implementaci. Například mírový proces počítal s výrazným zlepšením propojení mezi Západním břehem a Gazou pomocí koridoru, který by usnadnil pohyb Palestinců mezi těmito územími a umožnil jim o něco důstojnější život. Tvrdé je též izraelské embargo, které nepostihuje zdaleka jen nebezpečné suroviny a materiály. Také situace rybářů v Gaze je kvůli často až absurdním obstrukcím dlouhodobě kritická a těžko uživí sebe i ostatní, přičemž rybolov byl tradičně jedním z hlavních zdrojů obživy lidí z Gazy.

Pokud budou nepokoje a násilí na hranicích pokračovat, hrozí čtvrtá válka mezi Izraelem a Hamásem za poslední dekádu?

Další násilí může samozřejmě nastat - potenciál k jeho propuknutí se nyní posílil. Jak může Hamás i Izrael postupovat, známe velmi dobře z posledních velikých válečných konfliktů v Gaze (2009 a 2014). 

Jestli vypukne 3. intifáda je těžké říci - už velmi dlouho se o ní mluví a v posledních letech došlo k občasnému nárůstu protestů i násilí v části palestinské společnosti, avšak to se nikdy neproměnilo v celospolečenský fenomén. 

Situace Palestinců je dnes v mnoha ohledech odlišná, než tomu bylo v letech 1987 a 2000, kdy předešlé intifády vypukly. Je zde jiná geopolitická situace, palestinská společnost trpí nedostatkem osobností a je také více rozdělená. Faktorů by bylo možné najít ještě více.