Po provokaci Ben Gvira na Chrámové hoře pravděpodobně přijdou i další. Očekáváte, že by to mohlo vést až k vypuknutí třetí intifády?
Je dost pravděpodobné, že jak se bude ultrapravice zabydlovat na politických postech, bude přitvrzovat. Třetí intifáda není rozhodně vyloučená, ale spekulovalo se o ní v uplynulých patnácti letech mnohokrát, a přesto k ní nedošlo. Může ale dojít k rozvratu palestinské autonomie a OOP/Fatahu a celkově k nějakým revolučním změnám ve zkostnatělém a zkorumpovaném systému palestinské politiky. Hamás a jemu podobní z toho mohou, ale nutně nemusí, profitovat – řada Palestinců ho má rovněž plné zuby. Pokud ale u současné izraelské vlády posílí přístup k Palestincům na brutalitě, tak to, co dříve či později rozmělní hegemonii Hamásu a Fatahu, může být hodně destruktivní. Toto funkční období izraelské vlády však nebude ale jen velkou zkouškou palestinské, ale možná ještě více izraelské společnosti…
Může současná izraelská vláda se svojí radikální agendou nějak výrazně proměnit vztah EU k Izraeli, potažmo i česko-izraelské spojenectví?
EU se v lidskoprávní rovině a přístupu k Palestincům či izraelské osadnické politice nejednou dostala do konfliktu, přičemž ale paralelně nadále probíhaly velmi pozitivní ekonomické vztahy EU-Izrael. Na rozdíl od mnoha českých politiků od levici na pravici - s čestnými výjimkami bývalých ministrů zahraničí Schwarzenberga a Petříčka - vidí řada těch evropských izraelské politiky v daleko reálnějších a méně romantizovaných barvách. Musím říct, že pokud by současná česká diplomacie reflektovala negativní posuny v izraelské politice i jinak než kosmeticky, byl bych překvapen.
(podrobně k příčinám současné podoby česko-izraelských vztahů zde)
Po plánované schůzce s ministrem zahraničí USA Blinkenem se Bibi ocitne pod dvojím tlakem - od koaličních partnerů na straně jedné, od USA na straně druhé. Je podle Vás to schopen ustát? Má tato vláda šanci přežít déle než pár měsíců?
USA jsou pro Izrael stále velmi důležité, ale zdaleka už ne tak, jak ještě třeba v 90. letech v době mírového procesu. Tehdy mohly vyvíjet na Izrael skutečně silný tlak a třeba sám Netanjahu si to velmi dobře pamatuje. Dnes je ale Bibi v dost odlišné situaci. Od dob Obamy, přes Trumpa až po Bidena totiž dávají USA – pokud pomineme oficiální politické proklamace – reálnými kroky či nečinností konzistentně najevo, že se těžiště americké zahraniční politiky přesouvá z Blízkého východu jinam. A jedním z důsledků tohoto posunu je i skutečnost, že blízkovýchodní země ze strany USA dříve silně ovlivňované – včetně Izraele – se dnes chovají vůči svému patronovi nezávisleji. Stačí si jen vzpomenout na Bidenovu tvrdou kritiku saúdského korunního prince MBS v době po prezidentské volbě – a jak se daleko uctivěji chová k princovi ve stínu energetické krize dnes. Takže se nedomnívám, že by měl Netanjahu a jeho ministři z amerického tlaku nějaký zásadnější strach. A byť osobně třeba Izraelcům přeji mnohem otevřenější vládu, obávám se, že ta současná má vzhledem k výraznější většině v Knesetu mnohem větší šanci se udržet, než onen podivný proti-netanjahuovský kočkopes, který jí předcházel.
Když vidíte poslední kroky izraelské vlády - zákazy cestování pro palestinského ministra zahraničí, zákaz vyvěšování pal. vlajek, plány na další rozšiřování osad... dá se už mluvit o apartheidu, jak to říká Human Rights Watch a Amnesty International?
Dokážu pochopit, proč ze své pozice zmiňované organizace ten termín používají, ale já osobně jsem ke srovnávání ideologií, historických událostí, různých režimů apod. dost skeptický. Iritovala mě třeba komparace arabského jara se sametovou revolucí, s třicetiletou válkou. Podobně nemístně vnímám srovnávání současného Izraele s Československem v roce 1938; kritizuji, když někdo mluví o dnešních variantách pravicového populismu paušálně jako o "fašismu" a vidím určitě i jisté rozdíly i mezi politikou bývalého rasistického režimu v JAR a dnešním Izraelem.
Tím ale samozřejmě nechci říci, že by řada izraelských politik vůči palestinským Arabům – hlavně pak na Západním břehu – nebyly s apartheidem analogické. Na druhou stranu se ale v řadě věcí odlišuje např. izraelský přístup k Palestincům s izraelským občanstvím (v Izraeli jim občas říkají „dobří Arabové“) a naopak těm Arabům, kteří ho nemají a žijí na Západním břehu, v Gaze či jsou palestinskými uprchlíky. Režim v JAR však byl otevřeně rasistický prakticky ke všem černým Jihoafričanům.
Současná izraelská vláda může samozřejmě tuto situaci zhoršit a může začít dělat větší peklo i izraelským Arabům. Pevně ale doufám, že tato situace nyní mobilizuje svobodomyslné Izraelce, aby se proti vlastním extremistům postavili. Ostatně obdobně tak učinili Izraelci při obřích protestech a občanských aktivitách v 80. a 90. letech. Jisté náznaky můžeme vnímat z několika demonstrací, které se od posledních voleb a sestavení vlády v Izraeli odehrály. Je ale také úplně klidně možné, že se izraelská společnost oproti prvnímu půlstoletí své existence už natolik proměnila, že se demonstrace nestanou masovými, budou izolovány na Tel-Aviv a v reálu se nic nezmění. Politici typu Ben Gvira budou mít dveře úřadu vlády i různých dalších izraelských institucích stále více otevřené...
 |
| "Netanjahu - první liga" Volební kampaň současného izraelského premiéra z roku 2019 (foto autor) |
Žádné komentáře:
Okomentovat