Izraelci se učili od Britů

Vyšlo v A2, č. 16/2014

Současná vojenská ofenziva izraelské armády v Gaze má zabránit raketovým útokům a oslabit radikální palestinské hnutí Hamás. Není to ale tak, že mu získává další přívržence a sympatizanty?

Hamás byl vždy velmi obratný v propagandě a je schopen přetavit i dílčí úspěchy ve velké vítězství. To je ale obecně výhoda slabších stran v asymetrických konfliktech, kdy jim stačí zasazovat čas od času pár menších ran daleko silnějšímu protivníkovi a zároveň dlouhodobě prokazovat, že ten je není schopen zničit. A Hamás dobře ví, že nemá kapacitu Izrael zlikvidovat, a vlastně ani vážněji ohrozit, ale také ví, jakou mu Izrael dopřává publicitu. Za této situace jsou menší ztráty Izraele ve spojení s umně formulovanou propagandou pro Hamás velkou posilou.

Hodně se spekuluje o tom, že Hamás za posledních sedm let ­ kdy vládl v uzavřeném prostoru Gazy ­ prošel významnou proměnou a že už nejde o stejnou militantní organizaci jako před osmi lety. O jaké změny se má jednat?

Hamás byl především v poslední době v útlumu. Způsobil to jednak pád Mursího režimu a egyptského Muslimského bratrstva po nástupu maršála Sísího. Bratrstvo mělo k Hamásu podstatně blíže, než vojenský establishment v dnešním Egyptě, který naopak Muslimské bratry perzekuuje. Další nedávnou komplikací pro Hamás byl rozchod s dlouhodobým spojencem – Asadovým režimem v Sýrii. Izraelské poukazování na Hamás v souvislosti s únosem tří židovských osadníků – navíc nikoliv jednoznačně prokázaným – které předcházelo dnešním bojům, bylo pro Hamás svým způsobem velkou pomocí a příležitostí jak se opět zvýraznit jako „pilíř palestinského odboje“.  

Fatah s Hamásem vytvořili po sedmi letech rozbrojů společnou palestinskou vládu národní jednoty. Má toto spojenectví podle vás budoucnost?

To je za současné situace velmi obtížné říci. Vztahy Fatahu s Hamásem jsou dlouhodobě velmi konfliktní a konkurenční a palestinské vlády národní jednoty se už mnohokrát rozpadly. Izraelští politici si toho jsou dobře vědomi a posilování rozepří mezi okupovanými komunitami je stará a účinná koloniální praktika „rozděl a panuj“. V té excelovali na Blízkém východě, v Indii i jinde hlavně Britové. Přestože proti Britům řada Izraelců před rokem 1948 bojovala podobnými technikami, jako to činí dnešní palestinští radikálové, zároveň se Izraelci mnoho věcí od Britů naučili. Stavění separačních zdí a plotů, bourání obydlí jako trest, tvrdé výslechy – s tím vším přišli britští „experti na terorismus“, hlavně sir Charles Tegart. Geografické oddělení Gazy a Západního břehu je navíc pro strategii rozděl a panuj přímo ideální. Ani společný osud tak často nedokáže znepřátelené palestinské frakce dát dohromady.

V minulosti se hodně měnily názory izraelských úřadů na organizaci OOP, která byla zprvu považována také za teroristickou organizaci, ale dnes je přitom Fatah hlavním hráčem mírových jednání na palestinské straně. Není na čase se o podobný posun pokusit i v případě militantního Hamásu právě tím, že bude vtažen do případných izraelsko-palestinských mírových jednání?

Osobně si myslím, že ani Fatah ani Hamás Palestincům už příliš dobrého nepřinesou a doufám, že vznikne nějaká jejich konstruktivnější politická alternativa, která je postupně zatlačí do pozadí. Zároveň se však obávám, aby nebyla ještě něco horšího, například formátu ISIS. Izraelský premiér Netanjahu sice tvrdí – a to dokonce do očí generálnímu tajemníkovi OSN – že vlastně Al-Káida, Hamás, ISIS a další jsou prakticky jedno a totéž. Buď nemá dostatek informací, o čemž pochybuji, nebo neříká pravdu. Proti ISIS se může i současný Hamás někdy jevit jako příležitostný střelecký spolek vousatých strýců... To říkám s vědomím toho, že jsem žil v Jeruzalémě v době, kdy tam byly sebevražedné atentáty Hamásu velmi časté, měly daleko více obětí než dnes a kdy mě od výbuchu bomby Hamásu v jídelně na Hebrejské univerzitě, do které jsem právě směřoval, dělily asi tři minuty.

A jak to vypadá s dnešní izraelskou politikou? Můžeme vidět, že se v některých ohledech radikalizuje...

V Izraeli je situace svým způsobem ještě složitější. Tamní politický systém je jedním z nejroztříštěnějších na světě.  Dva dlouhodobé pilíře izraelské politiky jsou na scestí – Strana práce skrz svoji bezbarvost a neschopnost a Likud prostřednictvím své radikalizace, která sice mnoha jeho voličům – nezřídka ruskojazyčného původu – imponuje, avšak svádí Izrael na nebezpečné politické scestí. Rovněž by to chtělo politickou alternativu, ale ukazuje se, že formace typu Kadima jsou dočasným a značně nedotaženým záchvěvem.

Postoj vlády Spojených států amerických k nové palestinské vládě je zatím spíše zdrženlivý, ale nikoliv odmítavý. Současně ale Obama i Kerry otevřeně podpořili vojenskou intervenci v Gaze. Co to vypovídá o vztahu USA k Hamásu?

Spojené státy jsou dlouhodobou obětí svojí vlastní politiky mnohonásobných standardů, kterou na Blízkém východě uplatňovaly po dekády. Obama i Kerry jsou oba dva vysoce inteligentní politici, kterým musí být jasné, že jim jejich spojenci na Blízkém východě už mnohokrát přerostli přes hlavu. Přesto si mohou myslet „A“ a ve skutečnosti musí s ohledem na své voliče a nátlakové skupiny často říkat spíše „B“.

Řešení izraelsko palestinského konfliktu je často spatřováno ve stažení Izraelců ze Západního břehu Jordánu a z Gazy, v následném vytvoření Palestinského státu a dosažení kompromisu v otázce Jeruzaléma. Souhlasíte s podobným tvrzením nebo vás napadá ještě jiná možnost?

Je zde dnes už takřka utopická možnost společného židovsko-arabského státu, případně o něco reálnější formy federace či kantonální konfederace. Je tu ale problém neustálého posilování nacionalismu na obou stranách, který je založen do značné míry na nepřátelství vůči druhé straně. Současné konflikty toto jen posilují. Stačí sledovat dnešní nesnášenlivost v Palestině i v Izraeli. Pokud by se lidé na Blízkém východě byli schopni posunout v politickém uvažování od nacionalismu 19. století do integrační fáze, bylo by to jen dobře. Je ale velký problém, že některé blízkovýchodní společnosti se nedostaly dokonce ještě ani od kmenového chápání politiky k nacionalismu. Podobný problém byl ostatně i na Balkáně. Lidé na Blízkém východě si zkrátka neodžili řadu historických zkušeností, které mají země Západu za sebou. Ale i tak si někdy optimisticky říkám: Podívejme se na Evropu 30. a 40. let a na současnost. Přes všechny neduhy integrace můžeme vidět obrovský pozitivní rozdíl.  Proč by jednou do podobné fáze nemohl dospět Blízký východ? Musí si však projít a vytrpět určité události, které ho mohou posunout vpřed. To samozřejmě platí i pro dnešní Izraelce a Palestince.

(původní verze před mírnou redakční úpravou)
Tázal se L. Rychetský