Další velkou ránu stabilitě oblasti přinesl konflikt v Sýrii nedlouho po vypuknutí Arabského jara v roce 2011. Represe režimu prezidenta Asada vyvolaly reakci protirežimních sil, a to jak sekulárních, tak i velmi tvrdě nábožensky fundamentalistických. Ty druhé se posléze úspěšně propojily s ideově blízkými frakcemi v Iráku a ovládly části syrského teritoria, které ve spojení s iráckými oblastmi dnes nazývají „Islámský stát“. V jeho rámci se netají jak s praktikováním nesmírně tvrdé interpretace náboženského práva šaría, tak i naháněním hrůzy brutální fyzickou likvidací oponentů. Ve skutečnosti je ale Islámský stát asi tolik islámský, jako je současná „Boží armáda odporu“ v Ugandě, hlásící se ke křesťanství, skutečně Boží.
Židé a muslimové na jedné lodi
Zápaďané, kteří nemají s islámem příliš osobních zkušeností – a takových je například mezi Čechy většina – jsou dnes ještě více znejistěni. Že by skutečně měli pravdu radikální islamofobové, kteří vždy upozorňovali na „násilnou podstatu islámu“? Není tak překvapivé, že si radikální kritici islámu, včetně těch českých, mnou po nástupu ISIL ruce. Mají totiž po období uvadající afghánské Al-Káidy v rukách další „argument o destruktivní podstatě celého jednoho náboženství“ čítajícího dnes přibližně 1.6 miliardy lidí. Ano, je skutečně pravda, že islámský svět v posledních desetiletích prožívá krizi, která má dílem vnější i vnitřní příčiny. Západní imperiální politika rozvrátila na počátku 20. století společnosti Blízkého východu. Poté co však tyto národy získaly možnost – hlavně v období po druhé světové válce – vzít věci více do svých rukou a napravit bývalé křivdy, nebyly většinou schopny vybudovat efektivní politické režimy, ale diktatury. Reakce na tento stav se projevila mimo jiné obrovským rozmachem náboženského extremismu, jaký nemá v historii islámu obdoby. Přesto není dnešní dění v Iráku ani jinde argumentem k odsouzení 1,6 miliardy muslimů jako celku, ale je třeba rozlišovat mezi různými směry chápání islámu. A ty „umírněné“ stále existují ve velkém počtu. O tom ale níže.
Pohled islamofobů na dnešní muslimy do jisté míry připomíná kolektivní odsuzování Židů evropskými antisemity v meziválečné Evropě. Nacismus používal jako jeden z hlavních argumentů proti Židům koncept „židobolševismu“, tedy židovské snahy o ovládnutí světa pomocí komunismu. Ano, v evropských komunistických stranách tehdy skutečně působilo mnoho lidí židovského původu. Výjimkou nebyl ani stalinistický Sovětský svaz, kde se řada z nich podílela na brutálních represích, proti kterým jsou dnešní akce ISIL co do počtu obětí stále skromné. Řadě vzdělaných a z křesťanské tradice vzešlých Evropanů tehdy podobná paušální obvinění Židů stačila jako „důkaz“ podstaty celosvětové židovské populace čítající mnoha miliónů. Role některých Židů ve stalinských represích ve skutečnosti nemohl nikdy vyjadřovat postoje absolutní většiny Židů, kteří se také na ničem podobném nepodíleli.
Podobná logika je však dnes mnohými vzdělanými a dobře vychovanými Zápaďany aplikována na muslimy. Rozdíl je jen v tom, že k jejich kolektivnímu odsuzování neslouží „šířením bolševismu“, ale „šíření islámského fundamentalismu“. Velmi identická je u antisemitů i islamofobů představa o „ovládnutí světa“ – ať už Židy, či muslimy. Podle ní i na první pohled „slušní a integrovaní” mezi nimi mají ve skutečnosti ve svých hlavách dědičně naprogramovanou agendu ovládnutí světa. U Židů k tomuto účelu sloužil bolševismus, mezinárodní kapitál, nověji pak izraelsko-americké spojenectví. U muslimů je nástrojem světovlády a vytvoření globálního chalífátu teror, zavádění práva šaría – to vše navíc schované za důmyslnou přetvářku, která má oklamat naivní a mírumilovné Zápaďany. Podobné postoje před pár lety velmi výstižně artikuloval i dlouholetý doyen naší politiky Miloš Zeman: „Umírněný muslim je contradictio in adjecto, tedy protimluv, stejně jako contradictio in adjecto je umírněný nacista.“
Není náboženství bez extrémů
Ač zní Zemanova slova přesvědčivě a nešetří latinou, nejsou pravdivá, neboť umírněný islám existuje, stejně tak jako existuje umírněné křesťanství, judaismus, hinduismus, buddhismus a sikhismus. Umírněné směry dokonce představují ve všech náboženstvích výraznou většinu, takže pro ně vlastně ani není třeba používat adjektiva „umírněný“. Ve stejný okamžik ale nemůže žádné z velkých náboženství prohlásit, že by nemělo své extremisty. V případě křesťanství pomiňme krvavost historických událostí, kterým bylo dodáváno teologického ospravedlnění, jako bylo například zotročování afrických národů, dobývání Ameriky, inkvizice či vraždění protestantů. V době moderní a docela nedávné bylo křesťanství zneužito v konfliktech v Jugoslávii (včetně období druhé světové války), v Severním Irsku či ve zločinech zmiňované Boží armády odporu v Ugandě. V extrémních formách judaismu zase někteří rabíni vyzývají k eliminaci Palestinců a adorují činy židovských teroristů. Část buddhistických mnichů z Barmy se aktivně podílí na tamních protimuslimských pogromech, podobně jako některé autority extrémního hindusimu v nedaleké Indii. A ve výčtu by bylo by možné pokračovat.
Je pozitivní, pokud extremismus kritizují sami věřící či jejich autority. Na druhou stranu není možné vždy požadovat omluvu od toho, kdo za nic nemůže, případně kdo extremisty vůbec odmítá zahrnout do své víry. Je srozumitelné, že stejně jako mnoho muslimů necítí žádnou spojitost s ISIL, tak ani řada křesťanů necítí jakoukoliv zodpovědnost za současnou ugandskou Boží armádu odporu či za antisemitismus režimu faráře Jozefa Tisa.
Stále je možné říci, že s násilím ISIL, Al-Káidy, Hamásu i jiných uskupení nemá absolutní většina muslimů nic společného. Často dokonce sami muslimové představují největší část obětí těchto extrémistů. Platí to i pro sunnitskou ISIL, která vraždí Zápaďany, křesťany a jiné menšiny, nicméně největší počet jejích obětí představují především šíitští muslimové, které považuje za heretiky. Mezi jejími oběťmi jsou však i sunnité, kteří ji odmítli odpřísáhnout loajalitu.
Tyto fakta nemohou nikdy konvenovat s logikou islamofobů. Islám pro ně bude vždy jen monolitem, který se více či méně otevřeně připravuje na ovládnutí světa a na globální nastolení práva šaría. Je pravda, že jejich černobílé interpretaci zjednodušených a z kontextu vytržených faktů řada lidí snadno porozumí a nebude je nutit nad ničím složitěji přemýšlet. Ostatně o souvislý obraz zdaleka ne každý stojí – je třeba mu totiž věnovat hodně pozornosti a neřídit se pouze klipovitými informacemi a nesouvislými fakty, kterých je v mainstreamových médiích tolik.
Amerika jako laboratoř vztahu islámu a Západu
Mnoha Čechům a Evropanům dělají vrásky na čele muslimští radikálové v některých evropských zemích. I u Evropy však platí, že mezi extremisty patří jen zlomek komunit, byť velmi halasný. Konfliktní linie „Západ versus islám“ ve skutečnosti velmi často souvisí i s linií „starousedlíci versus přistěhovalci“ a začíná často u sociálních problémů, které teprve následně na sebe berou i náboženský háv.
Mnohem pozitivnější je v tomto ohledu příklad Spojených států, které v sobě nenesou dědictví evropské historie a kde má takřka každý Američan imigrantské kořeny. To vytváří v americké společnosti nezřídka zvláštní dojem rovnosti, se kterou se v Evropě příliš nesetkáme. Platí to i pro americké muslimy, což zároveň ilustruje představu, jak může islám být islám kompatibilní se západním světem.
Celkově je většina americké muslimské komunity o něco mladší než západoevropská. Významnější komunity amerických muslimů přišly do USA rovněž za prací a lepším životem, podobně jako do Evropy. Většinou se ale jednalo o vzdělanější skupiny lidí, než gastarbeiteři, kteří dorazili jako levná pracovní síla budovat západní Evropu po druhé světové válce.
V rámci Fulbrightova stipendia jsem měl téměř rok možnost tyto komunity sledovat, vést rozhovory jak s americkými imámy, tak i židovskými rabíny a zjišťovat, jaký je život jejich komunit, jak američtí muslimové a Židé navzájem reagují či jak reflektují dění na Blízkém východě. Naprostá většina z imámů kvitovala svoji zkušenost i vztahy v USA velmi pozitivně, a to i s ohledem na atmosféru po 11. září 2001. Většina z imámů se domnívá, že islamofobie je v Americe spíš uměle vyvolávána určitými skupinami a médii, avšak v běžném životě se s ní muslimové setkávají jen výjimečně. Zapojují se také často do mezináboženského dialogu, mají mezi křesťany a Židy přátele a zároveň žijí plnohodnotný život ve své komunitě. Diskuse o muslimských šátcích na pracovišti, o výstavbě mešit (kterých v Americe existují přes dva tisíce), či prodeji halal potravin v běžných obchodech v dnešních USA málokoho rozruší. Jsou samozřejmě i výjimky, které mohou připomínat vyhrocenou diskusi v České republice: V roce 2009 chtělo muslimské centrum v Murfreesboro ve státu Tennessee rozšířit z kapacitních důvodů mešitu. Celá věc vyvolala velké napětí. Obecně je ale situace muslimů v Americe solidní a vzájemný respekt mezi americkými náboženskými komunitami může být inspirativní. Omer Badžwa, který působí jako imám muslimských studentů na prestižní Yaleské univerzitě se domnívá, že život muslima v Americe může být zcela plnohodnotný: „Věřit v Boha, modlit se k němu, praktikovat ramadán, dávat peníze na charitu, usilovat o to být dobrým člověkem a vycházet dobře s ostatními – to je zcela v souladu s americkou svobodou a americkými hodnotami“.
Vyšlo ve zkrácené verzi v časopise A2.
Vyšlo ve zkrácené verzi v časopise A2.
