Islám jako náboženství zla?

Řada Čechů je skálopevně přesvědčena, že islám je ze své podstaty špatné a násilné náboženství či dokonce anticivilizace. Vždyť si mohou každý večer zapnout zprávy a takřka pokaždé se jim dostane příděl násilí od entity, která si sama říká „Islámský stát“. Ta se ve svém spektakulárním krveprolévání neomezuje už jen na teritorium Blízkého východu, ale stále častěji děsí i Evropany. Naopak jiná skupina Čechů má za to, že islám náboženstvím zla být nemůže, neboť to dokazuje mírumilovný život mnoha muslimů, kteří se od násilí distancují.

Stejně tak i řada různých analýz a koláčových grafů šířících se po Facebooku ukazuje, že extremisté představují jen úplné minimum muslimské populace. Jedna taková z poslední doby ukazuje, že z celkového počtu 1,6 miliardy muslimů je jich radikálních jen nepatrný zlomek – podle jedné z nejčastěji teď sdílených je to přesně 0,006 procenta muslimů, tedy 106 tisíc radikálních džihádistů.

Tak jednoduché počty to ale nejsou. Sto tisíc příznivců ISIS je spíše střízlivý odhad, nehledě na přinejmenším další statisíce radikálů v Afghánistánu, Pákistánu na Arabském poloostrově i jinde.

V diskusích v české kotlině je ale černobílý přístup k politickým problémům dneška zcela typický. Musíte být buď s muslimy, nebo proti nim, s Ruskem, nebo Ukrajinou, s Izraelem, či Palestinou, s Čínou, nebo Tibetem… Jako by neexistovala žádná diskuse o prostoru „mezi“. 

Podíváme-li se nyní na černobílé vidění islámu, oba dva výše zmíněné přístupy jsou chybné už v tom, že berou toto náboženství jako monolit. Nerozeznávají absenci jeho sjednocující autority, jeho vnitřní štěpení, jeho vývoj od druhé poloviny 20. století a nevidí ani rozdíly mezi jednotlivými muslimskými zeměmi. A především vůbec nevnímají lidskou interpretaci islámských textů a její různé varianty v místě a čase.

Zní to velmi relativisticky, ale soudobý islám nelze jednoznačně označit ani za „dobrý“, či za „špatný“. Podobné lze ale konstatovat ale i o křesťanství a judaismu, neboť žádné z těchto náboženství neexistuje v nějaké globalizované a jednotné podobě. U všech lze vystopovat v jejich dávnější i bližší historii těžké šrámy – ať už jde o inkvizitory a paliče knih (či lidí) v křesťanských dějinách, či v případě judaismu o nejradikálnější židovské osadníky v současné Palestině.

Těžko lze zpochybnit, že by papežové vybízející k potírání protestantů nebyli křesťané, případně že by radikálové v severoirském konfliktu nebyli protestanté či katolíci.

Muslimové, kteří odsuzují teror muslimských radikálů (nezřídka namířený proti jiným muslimům) často tvrdí, že radikální islamisté nejsou muslimové, neboť „pravý“ islám zakazuje zabíjení nevinných. V určitém ohledu mají pravdu, protože naprostá většina muslimů skutečně žije podle tradice, která násilí odmítá.

Vzhledem k decentralizovanému charakteru islámu ale není možné jednoznačně říci, který islám je tím „jediným pravým“. Přinejmenším z formálního hlediska nelze vyvrátit, že Usáma bin Ládin by nikdy nebyl muslimem. Podobně tak jako nikdo nepopře, že křesťanem byl třeba katolický farář Jozef Tiso či protestant a ústřední myslitel křesťanské reformace Martin Luther – oba dva antisemité do morku kostí. Ostatně hluboce věřícím židem byl také masový vrah z Hebronu Baruch Goldstein. Na tom nic nezmění ani fakt, že naprostá většina světových muslimů, křesťanů i židů se od jejich násilí bude hluboce distancovat.

Podíváme-li se opět blíže na islám, zjistíme, že hlavně v druhé polovině 20. století na více místech muslimského světa vznikly či se rozvinuly izolované skupiny s osobitými interpretacemi islámských náboženských textů. Nevznikly ale z ničeho nic. Při jejich zrození či rozvoji hrála obrovskou roli politická realita doby – například represe a korupce vlád muslimských zemí (tak třeba vzniklo Muslimské bratrstvo v Egyptě), západní imperialismus (na ten reagovala např. řada ší‘itských radikálů) či sovětský imperialismus a sekularismus (to byl zase případ mudžáhídů v Afghánistánu, ze kterých se vydělila Al-Káida).

Ukázalo se, že tyto skupiny se přiblížily často k velmi striktním, nezřídka doslovným, interpretacím islámských posvátných textů, často blízkým wahhábismu, tedy extrémně přísné islámské doktríně pocházející z území Arabského poloostrova 18. století. Jiné zase souvisely se salafismem, který se wahhábismu v řadě aspektů podobá. 

Wahhábistický či salafistický výklad islámu se možná může zdát i mnohým muslimům nekompatibilní se současností, ale podobně tak mnozí z těchto moderních muslimů nepopřou, že by tyto proudy neměly v rámci jejich víry jistou teologickou legitimitu. Není samozřejmě salafista jako salafista a wahhábista jako wahhábista. Ostatně zdaleka ne každá přísná varianta křesťanství z vás udělá antisemitu a ani většina z variant židovské ortodoxie vás nebude teologicky manipulovat do nenávisti vůči Palestincům.

Zkrátka a dobře není možné vyslovovat kategorické soudy o jakémkoliv velkém náboženství, islám nevyjímaje. Každé se potýkalo či potýká ve svých dějinách s násilnými tendencemi či stagnací.

Některé směry islámu jsou paradoxně více problematické v současnosti, než třeba byly jeho hlavní proudy v období raného středověku, kterému historici přezdívají „zlatá éra islámu“. Tehdejší islámský stát (chalífát) byl schopen přinášet prostřednictvím muslimských filosofů zaostalému křesťanskému Západu třeba Aristotelovu filozofii, astronomické, lékařské a matematické poznatky či vědce formátu Avicenny. To vše se odehrávalo jen několik století po proroku Mohamedovi, tedy v době, kdy musel být islám výrazně autentičtější než dnes (podobně jako se třeba křesťanství ve 3. století daleko víc podobalo Kristovu pojetí). 

Je pravda, že „zlatá éra islámu“ se v současnosti rozhodně neopakuje. Ale i za současné situace je třeba soudit toto náboženství v kontextu celého jeho vývoje – a nikoliv jen útržkovitě pod dojmem rozmachu radikálních proudů ve 20. a 21. století.

Vyšlo 12. 8. 2016 v Deníku referendum. 

Kde je dnes umírněný islám?

Dění na Blízkém východě během posledních měsíců vzbuzuje pozornost a obavy ještě více než obvykle. Před krutostí radikálně islamistické organizace ISIL blednou i některé metody afghánské Al-Káidy. Její rozmach se může někomu zdát překvapivý, ale pokud jsme sledovali situaci v Iráku po americké invazi v roce 2003, bylo možné vidět prudkou destabilizací země. Po odstranění krutovládce Saddáma Husajna nebyli Američané a jejich spojenci schopni zvládnout situaci v zemi. Došlo k zažehnutí či znovuoživení řady konfliktů a vznikly také extrémně nebezpečné skupiny, které začaly destabilizovat celý region. V tomto prostředí se zrodila ISIL. 

Další velkou ránu stabilitě oblasti přinesl konflikt v Sýrii nedlouho po vypuknutí Arabského jara v roce 2011. Represe režimu prezidenta Asada vyvolaly reakci protirežimních sil, a to jak sekulárních, tak i velmi tvrdě nábožensky fundamentalistických. Ty druhé se posléze úspěšně propojily s ideově blízkými frakcemi v Iráku a ovládly části syrského teritoria, které ve spojení s iráckými oblastmi dnes nazývají „Islámský stát“. V jeho rámci se netají jak s praktikováním nesmírně tvrdé interpretace náboženského práva šaría, tak i naháněním hrůzy brutální fyzickou likvidací oponentů. Ve skutečnosti je ale Islámský stát asi tolik islámský, jako je současná „Boží armáda odporu“ v Ugandě, hlásící se ke křesťanství, skutečně Boží.

Židé a muslimové na jedné lodi

Zápaďané, kteří nemají s islámem příliš osobních zkušeností – a takových je například mezi Čechy většina – jsou dnes ještě více znejistěni. Že by skutečně měli pravdu radikální islamofobové, kteří vždy upozorňovali na „násilnou podstatu islámu“? Není tak překvapivé, že si radikální kritici islámu, včetně těch českých, mnou po nástupu ISIL ruce. Mají totiž po období uvadající afghánské Al-Káidy v rukách další „argument o destruktivní podstatě celého jednoho náboženství“ čítajícího dnes přibližně 1.6 miliardy lidí. Ano, je skutečně pravda, že islámský svět v posledních desetiletích prožívá krizi, která má dílem vnější i vnitřní příčiny. Západní imperiální politika rozvrátila na počátku 20. století společnosti Blízkého východu. Poté co však tyto národy získaly možnost – hlavně v období po druhé světové válce – vzít věci více do svých rukou a napravit bývalé křivdy, nebyly většinou schopny vybudovat efektivní politické režimy, ale diktatury. Reakce na tento stav se projevila mimo jiné obrovským rozmachem náboženského extremismu, jaký nemá v historii islámu obdoby. Přesto není dnešní dění v Iráku ani jinde argumentem k odsouzení 1,6 miliardy muslimů jako celku, ale je třeba rozlišovat mezi různými směry chápání islámu. A ty „umírněné“ stále existují ve velkém počtu. O tom ale níže.    

Pohled islamofobů na dnešní muslimy do jisté míry připomíná kolektivní odsuzování Židů evropskými antisemity v meziválečné Evropě. Nacismus používal jako jeden z hlavních argumentů proti Židům koncept „židobolševismu“, tedy židovské snahy o ovládnutí světa pomocí komunismu. Ano, v evropských komunistických stranách tehdy skutečně působilo mnoho lidí židovského původu. Výjimkou nebyl ani stalinistický Sovětský svaz, kde se řada z nich podílela na brutálních represích, proti kterým jsou dnešní akce ISIL co do počtu obětí stále skromné. Řadě vzdělaných a z křesťanské tradice vzešlých Evropanů tehdy podobná paušální obvinění Židů stačila jako „důkaz“ podstaty celosvětové židovské populace čítající mnoha miliónů. Role některých Židů ve stalinských represích ve skutečnosti nemohl nikdy vyjadřovat postoje absolutní většiny Židů, kteří se také na ničem podobném nepodíleli.

Podobná logika je však dnes mnohými vzdělanými a dobře vychovanými Zápaďany aplikována na muslimy. Rozdíl je jen v tom, že k jejich kolektivnímu odsuzování neslouží „šířením bolševismu“, ale „šíření islámského fundamentalismu“. Velmi identická je u antisemitů i islamofobů představa o „ovládnutí světa“ – ať už Židy, či muslimy. Podle ní i na první pohled „slušní a integrovaní” mezi nimi mají ve skutečnosti ve svých hlavách dědičně naprogramovanou agendu ovládnutí světa. U Židů k tomuto účelu sloužil bolševismus, mezinárodní kapitál, nověji pak izraelsko-americké spojenectví. U muslimů je nástrojem světovlády a vytvoření globálního chalífátu teror, zavádění práva šaría – to vše navíc schované za důmyslnou přetvářku, která má oklamat naivní a mírumilovné Zápaďany. Podobné postoje před pár lety velmi výstižně artikuloval i dlouholetý doyen naší politiky Miloš Zeman: „Umírněný muslim je contradictio in adjecto, tedy protimluv, stejně jako contradictio in adjecto je umírněný nacista.“

Není náboženství bez extrémů   

Ač zní Zemanova slova přesvědčivě a nešetří latinou, nejsou pravdivá, neboť umírněný islám existuje, stejně tak jako existuje umírněné křesťanství, judaismus, hinduismus, buddhismus a sikhismus. Umírněné směry dokonce představují ve všech náboženstvích výraznou většinu, takže pro ně vlastně ani není třeba používat adjektiva „umírněný“. Ve stejný okamžik ale nemůže žádné z velkých náboženství prohlásit, že by nemělo své extremisty. V případě křesťanství pomiňme krvavost historických událostí, kterým bylo dodáváno teologického ospravedlnění, jako bylo například zotročování afrických národů, dobývání Ameriky, inkvizice či vraždění protestantů. V době moderní a docela nedávné bylo křesťanství zneužito v konfliktech v Jugoslávii (včetně období druhé světové války), v Severním Irsku či ve zločinech zmiňované Boží armády odporu v Ugandě. V extrémních formách judaismu zase někteří rabíni vyzývají k eliminaci Palestinců a adorují činy židovských teroristů. Část buddhistických mnichů z Barmy se aktivně podílí na tamních protimuslimských pogromech, podobně jako některé autority extrémního hindusimu v nedaleké Indii. A ve výčtu by bylo by možné pokračovat.

Je pozitivní, pokud extremismus kritizují sami věřící či jejich autority. Na druhou stranu není možné vždy požadovat omluvu od toho, kdo za nic nemůže, případně kdo extremisty vůbec odmítá zahrnout do své víry. Je srozumitelné, že stejně jako mnoho muslimů necítí žádnou spojitost s ISIL, tak ani řada křesťanů necítí jakoukoliv zodpovědnost za současnou ugandskou Boží armádu odporu či za antisemitismus režimu faráře Jozefa Tisa.  

Stále je možné říci, že s násilím ISIL, Al-Káidy, Hamásu i jiných uskupení nemá absolutní většina muslimů nic společného. Často dokonce sami muslimové představují největší část obětí těchto extrémistů. Platí to i pro sunnitskou ISIL, která vraždí Zápaďany, křesťany a jiné menšiny, nicméně největší počet jejích obětí představují především šíitští muslimové, které považuje za heretiky. Mezi jejími oběťmi jsou však i sunnité, kteří ji odmítli odpřísáhnout loajalitu.

Tyto fakta nemohou nikdy konvenovat s logikou islamofobů. Islám pro ně bude vždy jen monolitem, který se více či méně otevřeně připravuje na ovládnutí světa a na globální nastolení práva šaría. Je pravda, že jejich černobílé interpretaci zjednodušených a z kontextu vytržených faktů řada lidí snadno porozumí a nebude je nutit nad ničím složitěji přemýšlet. Ostatně o souvislý obraz zdaleka ne každý stojí – je třeba mu totiž věnovat hodně pozornosti a neřídit se pouze klipovitými informacemi a nesouvislými fakty, kterých je v mainstreamových médiích tolik.      

Amerika jako laboratoř vztahu islámu a Západu

Mnoha Čechům a Evropanům dělají vrásky na čele muslimští radikálové v některých evropských zemích. I u Evropy však platí, že mezi extremisty patří jen zlomek komunit, byť velmi halasný. Konfliktní linie „Západ versus islám“ ve skutečnosti velmi často souvisí i s linií „starousedlíci versus přistěhovalci“ a začíná často u sociálních problémů, které teprve následně na sebe berou i náboženský háv.

 

Mnohem pozitivnější je v tomto ohledu příklad Spojených států, které v sobě nenesou dědictví evropské historie a kde má takřka každý Američan imigrantské kořeny. To vytváří v americké společnosti nezřídka zvláštní dojem rovnosti, se kterou se v Evropě příliš nesetkáme. Platí to i pro americké muslimy, což zároveň ilustruje představu, jak může islám být islám kompatibilní se západním světem.

Celkově je většina americké muslimské komunity o něco mladší než západoevropská. Významnější komunity amerických muslimů přišly do USA rovněž za prací a lepším životem, podobně jako do Evropy. Většinou se ale jednalo o vzdělanější skupiny lidí, než gastarbeiteři, kteří dorazili jako levná pracovní síla budovat západní Evropu po druhé světové válce.

V rámci Fulbrightova stipendia jsem měl téměř rok možnost tyto komunity sledovat, vést rozhovory jak s americkými imámy, tak i židovskými rabíny a zjišťovat, jaký je život jejich komunit, jak američtí muslimové a Židé navzájem reagují či jak reflektují dění na Blízkém východě. Naprostá většina z imámů kvitovala svoji zkušenost i vztahy v USA velmi pozitivně, a to i s ohledem na atmosféru po 11. září 2001. Většina z imámů se domnívá, že islamofobie je v Americe spíš uměle vyvolávána určitými skupinami a médii, avšak v běžném životě se s ní muslimové setkávají jen výjimečně. Zapojují se také často do mezináboženského dialogu, mají mezi křesťany a Židy přátele a zároveň žijí plnohodnotný život ve své komunitě. Diskuse o muslimských šátcích na pracovišti, o výstavbě mešit (kterých v Americe existují přes dva tisíce), či prodeji halal potravin v běžných obchodech v dnešních USA málokoho rozruší. Jsou samozřejmě i výjimky, které mohou připomínat vyhrocenou diskusi v České republice: V roce 2009 chtělo muslimské centrum v Murfreesboro ve státu Tennessee rozšířit z kapacitních důvodů mešitu. Celá věc vyvolala velké napětí. Obecně je ale situace muslimů v Americe solidní a vzájemný respekt mezi americkými náboženskými komunitami může být inspirativní. Omer Badžwa, který působí jako imám muslimských studentů na prestižní Yaleské univerzitě se domnívá, že život muslima v Americe může být zcela plnohodnotný: „Věřit v Boha, modlit se k němu, praktikovat ramadán, dávat peníze na charitu, usilovat o to být dobrým člověkem a vycházet dobře s ostatními – to je zcela v souladu s americkou svobodou a americkými hodnotami“.

Vyšlo ve zkrácené verzi v časopise A2.