Konec konfliktů v nedohlednu

V sobotu jsme si připomněli výročí teroristických útoků 11. září, které dostaly militantní tvář islamismu do popředí světové pozornosti. Jak se od té doby islamismus proměnil?

Islamismus, nebo poněkud nepřesně „politický islám“, má celou řadu podob a ve světě se prakticky mluví jen o těch nejradikálnějších. Na Al-Káidu se po 11. září 2001 disproporčně zaměřila pozornost výrazné části bezpečnostních složek celého světa, ale ani tak se ji dodnes nepodařilo zničit, jen hodně oslabit. Podobně tak ani v roce 2001 nikdo netušil, že po Al-Káidě přijde na svět ještě nebezpečnější klon radikálního islamismu – tzv. „Islámský stát“. I přes tyto znepokojivé tendence se domnívám, že dnešní variace Al-Káidy a ISIS budou působit spíš už jen v periferních oblastech světa, jako je Africký roh, saharská a subsaharská Afrika či oblast Afghánistánu – tam se navíc ukáže, co s touto tendencí udělá vláda Tálibánu. 

Na pozadí pozornosti médií zůstávají různé umírněné islamistické formace, které zasedají v parlamentech nejrůznějších muslimských zemí a respektují pravidla politické soutěže. Dnes se do jisté míry mluví třeba o umírněných islamistech v izraelském parlamentu a vládě, ale podobných stran jsou po světě desítky. Světová média jsou obecně dost povrchní, takže je zajímají hlavně konflikty a terorismus, ale daleko méně už nějaký širší a často výrazně méně krvavý kontext politického islámu jako celku.

Zajímavý bude také osud organizací vycházejících z principů egyptského Muslimského bratrstva, které zažívá po nástupu režimu maršála Sísího v Egyptě zřejmě největší krizi ve své historii. A toto byl vlastně vždy nejdůležitější proud islamismu, který se v některých regionech přerodil na pragmatické a poměrně mírumilovné politické strany, a jinde na sebe nabral více radikální podoby, jako je například palestinský Hamás.

V knize Korán, meč a volební urna píšete také o „post-islamismu“...

O „post-islamismu“ píše již řada orientalistů a politologů přes dvě dekády. Ten pojem znamená velmi zjednodušeně rozřeďovaní tradičnějších aspektů politického islámu modernitou. V politice to může znamenat například transformaci islamistických stran na strany více sekulární, ve kterých už islám hraje spíše jen symbolickou roli – což si lze představit například na modelu západních křesťansko-demokratických stran, které nejsou nějakými teokratickými stranami snažícími se nastolit Ježíšovo království, ale spíš jen povrchněji vychází z různě interpretovaných křesťanských hodnot.  

Aktuálně se média asi nejvíc věnují hnutí Tálibán, které si po převzetí moci v Afghánistánu vybralo k inauguraci své nové vlády právě symbolické datum 11. září. Změnil se Tálibán za poslední dvě dekády?

Formálně teoreticky ano – Tálibán v řadě detailů ustoupil ze svých až surrealisticky striktních pozic, které byly charakteristické pro jeho vládu před rokem 2001. Jen namátkou mezi ně patřilo bezprecedentní omezení základních práv Afghánců, zvláště pak žen, zákaz prakticky jakéhokoliv kulturního vyžití, destrukce nemuslimských kulturních památek v zemi atd. V reálu to však již platit vždy nemusí, protože už nyní můžeme vidět na teritoriích pod dnešní správou Tálibánu řadu excesů, které se podobají těm dřívějším. Celkově asi nedosáhnou dřívější míry brutality, ale i tak by mohlo jít o znovuzrození jednoho z nejméně tolerantních režimů v muslimském světě, byť v o něco „měkčí“ podobě než před více než dvaceti lety.

Ve své knize píšete, že podle Gillese Kepela se „hnutí Tálibán v pohledu na politiku velmi odlišuje od islamistů, neboť samotná idea státnosti, politiky, občanství či svobody pro něj nehraje žádnou zvláště důležitou roli.“

Z poznatků Gillese Kepela i řady znalců afghánské politiky vyplývá, že Tálibán sám o sobě globální hrozbu nikdy nepředstavoval. Nespadá totiž jednoznačně do žádného z dvou hlavních typů radikálně islamistických organizací – ty jsou buďto inspirovány v zásadě modernistickým Muslimským bratrstvem, anebo se jedná o džihádisty typu Al-Káidy. Na rozdíl od těchto dvou zmiňovaných typů organizací pracuje Tálibán s moderními koncepty politiky, zahrnujícími mimo jiné ambice k mezinárodnímu či globálnímu vlivu, výrazně méně. 

Tálibán je tak hodně specifický a bylo by ho nejspíš možné označit za paštúnské kmenově-fundamentalistické hnutí vycházející ze specifických afghánsko-paštúnských tradic, které se soustředí prakticky výhradně na teritorium Afghánistánu (Tálibán působí i v pohraničních oblastech sousedního Pákistánu, ale nejedná se o identické hnutí). Důležitá věc ale je, že Tálibán poskytoval a nadále může poskytovat ochranu dalším radikálním skupinám. To v případě azylu pro Al-Káidu před rokem 2001 souviselo s velmi specifickou solidaritou paštunských a arabských velitelů, včetně Bin Ládina, z dob společného boje proti sovětské armádě a prosovětskému afghánskému loutkovému režimu v 80. letech. Nešlo však zdaleka o bezproblémové spojenectví a Tálibán již tehdy litoval, že mu Al-Káida nakonec přerostla přes hlavu a motivovala mimo jiné americkou invazi do Afghánistánu. I tak ale mohou současné úspěchy Tálibánu symbolicky podpořit řadu radikálních skupin, které na něj nemusí mít žádnou přímou vazbu, nebo mohou být dokonce ideově velmi odlišné.

Přesuňme se teď k dalšímu hnutí, kterému se ve své knize věnujete – palestinskému Hamásu. O něm píšete, že „vykazuje velkou míru hybridizace na první pohled velmi kontradiktorních přístupů, jako je charita a teror, fundamentalismus a pragmatismus, apolitičnost i demokratický politický aktivismus...“ Jakým směrem se podle vás bude vyvíjet dál?

Až do letošního jara se přinejmenším při pohledu z vnějšku mohlo zdát, že vliv Hamásu postupně upadá, neboť se o něm ve světě takřka přestalo mluvit. Nicméně když se rozhořely letos v květnu nepokoje v Jeruzalémě, ukázalo se, že Hamás je stále schopen výrazně zasahovat do izraelsko-palestinského konfliktu. Je ale třeba mít rovněž na paměti, že Hamás dal před nedávnem o sobě vědět ve velmi specifické situaci, kdy došlo k souběhu různých událostí, které měly souvislost s eskalací konfliktu – jednou z nich byly již čtvrté izraelské volby v posledních dvou letech, jejichž prostřednictvím si chtěl dlouholetý premiér Netanjahu udržet své premiérské křeslo. V izraelském tisku se v této souvislosti zcela otevřeně zmiňovalo možné využívání militantnosti Hamásu jako prostředku Netanjahuova udržení se u moci za pomoci politiky „silné ruky“. Pokud tomu tak skutečně bylo, kalkul Netanjahuovi tentokrát nevyšel. V minulosti ale militantně se projevující Hamás mnohokrát posloužil ke zdůvodnění různých tvrdých izraelských politik zaměřených proti Palestincům jako celku. 

Hamás se v čase samozřejmě vyvíjí a posunuje. Je ale vždy těžké ho posuzovat zjednodušeným pohledem. Uvnitř tohoto v praxi velmi decentralizovaného hnutí se totiž potkává řada přístupů, které zmiňujete v otázce. Například civilní a militantní složky Hamásu nemusí jednat vždy ve vzájemném konsensu, což může vést k velmi nejednoznačně interpretovatelné – a pro mnohé matoucí – celkové podobě hnutí.

A rýsuje se v Palestině nějaká alternativa k Hamásu i Fatahu, která by mohla odblokovat patový vztah obou hnutí, potažmo oživit dialog s Izraelem?

Alternativy se hlavně představitelé Fatahu – konkrétně dlouholetý prezident Palestinské autonomie Mahmúd Abbás a jeho okolí – snaží dlouhodobě oklešťovat. Naposledy se to projevilo Abbásovým nedávným odkladem již tolik potřebných palestinských voleb, které by dodaly palestinské politické scéně novou legitimitu. I to byl ostatně jeden z dalších důvodů oživení izraelsko-palestinského konfliktu letos v květnu.

Jak se do dynamiky izraelsko-palestinského konfliktu promítne nová, „protinetanjahuovská“ vláda?

Ze strany nové izraelské administrativy můžeme být svědky určitých změn, například se po velmi dlouhé době oživily setkání vysokých izraelských a palestinských představitelů – jde například o nedávné setkání mezi palestinským prezidentem Mahmúdem Abbásem a izraelským ministrem Bennym Gancem v Ramalláhu. Ale zatím jsem spíše skeptický a nějaké revoluční změny v přístupu k Palestincům ze strany tandemu Naftali Bennet – Jair Lapid neočekávám. Tito dva muži stojí v čele nejprapodivnějšího ideologického slepence v historii izraelských exekutiv. Ze všech sil se budou snažit čelit útokům šéfa opozice Netanjahua a nemám za to, že by měli v úmyslu působit v postoji k Palestincům nějak výrazně měkčeji než bývalý premiér. Navíc Naftali Bennet, jenž momentálně sedí v premiérském křesle – které by podle dohody měl později přenechat Lapidovi, jehož vetem je už nyní vázán –, byl v postojích k Palestincům nezřídka výrazně tvrdší než Netanjahu.

V jednom rozhovoru jste naznačil, že by se díky nové vládě mohla politika Izraele poněkud liberalizovat...

Jistá liberalizace je očekávatelná ve vztahu náboženství a politiky, kde Lapid a někteří další ministři zastávají ostře kritické postoje k nebývale silné roli různých oficiálních i neoficiálních struktur navázaných na izraelskou ultraortodoxní židovskou komunitu. Tato liberalizace ale nemusí být vůbec propojená s nějakým uvolněním postoje k Palestincům. 

A do jaké míry je důležité, že součástí této vlády je i umírněná islamistická strana Ra’am – která se ovšem, jak jste taky řekl, spíš než palestinské otázce věnuje sociální tematice zvláště v beduínských oblastech?

Ani přítomnost strany umírněných islamistů, o kterých jsme mluvili už v začátku rozhovoru, v poslední izraelské vládě nemusí na celkových postojích vlády k izraelsko-palestinskému konfliktu nic změnit, protože ti dali Bennetovi najevo, že jim v politice jde primárně o specifická sociální témata izraelských Arabů, mezi které spadá i řada beduínů, nikoliv o řešení konfliktu. Kdyby tedy k nějakým pozitivním systémovým změnám v přístupu k Palestincům za nové izraelské vlády opravdu došlo, docela by mě to překvapilo.

Ještě bych zmínil zemi, jejíž politický vývoj je také ovlivněn izraelsko-palestinským konfliktem a která dnes prožívá hlubokou ekonomickou i společenskou krizi – Libanon. Co se stalo, že 80 % libanonských domácností má problém opatřit si jídlo?

Libanon se nachází v dlouhodobě vleklé ekonomické a politické krizi, která má hodně komplexní příčiny. Její ekonomická rovina hodně souvisí s politickými kroky hlavně prozápadních libanonských politiků. U krize politické hraje důležitou roli nekompetence a zkorumpovanost nejvyšších politických elit země – jak prozápadních, tak i tábora opačného. To mimo jiné souvisí i s tím, že libanonský politický systém je dle ústavy limitován konfesní příslušností politických elit, což omezuje výběr schopných politiků a posiluje klientelismus, korupci a také velmi silný tribalismus, kdy různé rodinné klany – ať už z komunit maronitských křesťanů, sunnitů, šíitů, drúzů či dalších – ovládají důležité politické struktury po celé generace. A pak jsou tu samozřejmě ještě důsledky hrůz a škod občanské války a různých novějších konfliktů s Izraelem, velmi silná uprchlická krize, související jak s izraelsko-palestinským konfliktem, tak i s válkou v sousední Sýrii. Libanon taky vydatně zasáhla pandemie koronaviru a v podobném čase došlo v loňském roce k onomu známému výbuchu dusičnanu amonného v bejrútském přístavu. Ten nejen že napáchal ohromné lidské a materiální škody, ale svým rozsahem dál narušil už tak velmi těžce zkoušenou libanonskou ekonomiku a zcela obnažil neschopnost politiků. A určitě by bylo možné pokračovat s detailnějšími příčinami dál. 

Jakou roli v Libanonu dnes hraje tamní islamistické hnutí Hizballáh?

Co se týká Hizballáhu, ten nese za dlouhodobé problémy Libanonu výrazný díl zodpovědnosti. Nejde jen o dlouhodobé a časté zatahování Libanonu do krvavých střetů s Izraelem, ale i o jeho politický vliv a přítomnost ve vrcholné politice, a tudíž i nesprávná politická rozhodnutí – či naopak neschopnost jednat – a udržování status quo, který je pro zemi tak škodlivý.

Jak bude podle vás islamismus ovlivňovat světové dění do budoucna?

V průběhu rozhovoru jsem zmiňoval, že o Hamásu se na delší dobu přestalo mluvit, přesto toto hnutí na sebe před pár měsíci opětovně nečekaně silně upozornilo. Tudíž vynášet nějaké jednoznačné soudy o budoucnosti islamismu může být velmi ošemetné. V devadesátých letech tak například slavní francouzští orientalisté hovořili o „konci islamismu“ – jenže několik let poté přišlo 11. září se zcela novými ultra-radikálními islamisty. V Egyptě pak zažilo „old-schoolové“ Muslimské bratrstvo o další dekádu později na krátký čas etapu své největší slávy.

Vše se od té doby zase výrazně změnilo a obrátilo. Aktivity řady radikálních islamistů skutečně omezily dvě dekády silných represí vůči nim prakticky po celém světě. Také mladé generace dnešních obyvatel Blízkého východu už nechtějí o posilování role náboženství v jejich společnostech příliš slyšet. Přesto je velmi těžké odhadnout dynamiku vývoje islamismu, když problémy, na které islamisté ve svých postojích a politikách reagují, zdaleka nezmizely – a to ani na Blízkém východě, ani v jeho okolí.

Vyšlo v Salonu Práva, 16. 9. 2021, otázky kladl Štěpán Kučera. 

Recenze na "Korán, meč a volební urnu" v Dingiru

ZEVRUBNĚ O ISLAMISMU

Marek Čejka: Korán, meč a volební urna, Praha: Academia, 2020, 288 s.

Recenzoval Jan Sušer, Dingir 3/2020

Politolog a znalec moderního Blízkého východu Marek Čejka (* 1975) je v českém akademickém prostředí dlouhodobě výraznou osobností zejména díky textům o izraelsko-palestinském konfliktu. Nyní nakladatelství Academia přináší v edici Orient obsáhlou monografii vystavěnou na jeho habilitační práci. Pojednává tentokrát o zdrojích a podobách islamismu, jak praví podtitul. Pojem islamismus je užíván často zejména v mediální sféře, ale zasahuje i hlubší vrstvy veřejného diskursu, a často se pod tuto šifru schovají velice různé skutečnosti. Proto dává dobrý smysl význam tohoto pojmu podrobně zpracovat, jak se o to snaží Čejkova publikace. 

Jejím přínosem je už to, že vychází – jak autor v úvodu sám zdůrazňuje – záměrně v češtině a je zamýšlena pro českého čtenáře. Práci lze rozdělit na dvě kompaktní části: první je zaměřena na analýzu samotného pojmu „islamismus“, jeho vznik, způsoby užívání, zároveň též termíny jemu příbuzné (salafismus, džihádismus, politický islám apod.); poukazuje i na rozdíly v jeho použití v prostředí frankofonním, anglofonním, okrajově též např. v ruskojazyčném, ale také na to, jak se jeho chápání v daných oblastech vyvíjelo. Přehledné zpracování složitého tématu je stejně potřebné jako náročné. Zde je třeba přiznat, že kniha rozhodně není kratochvilné čtení. 

Marek Čejka vykonal podrobnou analýzu a jeho práce, která drží vysoký akademický standard, předpokládá nejen již jistou předběžnou orientaci v islámských tématech, ale i v geopolitice a historii islámského Blízkého východu. Aby mohl popsat složité a stále živé fenomény v jejich komplexitě, volí Čejka systematický způsob výkladu: nejprve předestře určitou vrstvu problematiky a postupně k ní dolepuje další a další rozměry. V knize tak často upozorňuje odkazy na předchozí výkladové pasáže i na rozvinutí daných témat, které bude ve výkladu teprve následovat. To klade rozhodně značné nároky na čtenářovu pozornost a poněkud ubírá na čtivosti – jak si ovšem lze brzy všimnout, nejedná se důsledek autorské roztěkanosti, ale o funkční strategii jak dynamické skutečnosti popsat co možná přehledně i důsledně. V tomto úsilí je, domnívám se, Čejka úspěšný.

Po lingvisticko-teoretické části nastupuje část, která se věnuje islamismu v jeho praktických formách a zabývá se jeho kořeny, vývojem, institucemi a reprezentativními organizacemi. Zde nalezneme pasáže o ideových předchůdcích islamismu, islamismu 20. století a rovněž o jeho zcela současných podobách. Tato pasáž je cenným korektivem užívání pojmu islamismus ve veřejné debatě. Čejka se snaží postihnout nejen kořeny a vývoj jednotlivých hnutí, ale i jejich vztah k politice v islámských zemích. Čtenáře tak může překvapit, že např. v některých zemích, kde se role islámu ve veřejném životě často tematizuje, jsou islamistická uskupení spíše v opozici vůči vládnoucím puristicko-pragmatickým kruhům, dokonce jsou často terčem perzekucí. Přehledně jsou zpracována uvedení do situace v Egyptě, Tunisku, Palestině, nechybí ani „okrajovější“ oblasti jako Pákistán či Jordánsko. Tematizován je i šíitský Írán po islámské revoluci 1979 či relativně sekulární, leč v posledních letech rovněž bouřlivě se měnící Turecko. 

Nová monografie doc. Čejky je tedy ukázkou pečlivé akademické práce nad nelehkými problémy, které analyzuje s nepochybnou erudicí nejen v politologii, politických dějinách, ale i v problematice islamologické a religionistické, a je jistě důležitou přípravou k porozumění proměnlivé a často výbušné situaci moderního Blízkého východu.

Genealogy of Islamism

In his book "Islam and Islamism: The Dilemma of the Muslim World", P. R. Demant shows a depiction of the evolution of the phenomenon of Islamism (or "political Islam"). Although this graph cannot include every single detail in the history of Islamism, I believe it is one of the best visualizations that help understand this complex subject. I have enhanced the original black and white graph by adding color and portraits of important personalities. In this form, it should be even easier to understand. Click on the picture to enlarge.