Zobrazují se příspěvky se štítkem#Religion and politics. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkem#Religion and politics. Zobrazit všechny příspěvky

středa 27. dubna 2022

Rozhovor k násilnostem v Jeruzalémě, zvláště pak na Chrámové hoře (duben 2022)

V půlce dubna 2022 propukly v Jeruzalémě na Chrámové hoře opět nepokoje. Byla situace vypjatá už před samotným zásahem izraelské policie?

Meditující kocúr od Skalního dómu,
foto: M. Čejka
Násilí na Chrámové hoře předcházela nejintenzivnější vlna teroristických útoků na izraelské civilisty od roku 2016, která proběhla městy Beer Ševa, Chadera, Bnej Brak a Tel Aviv. Zahynulo při ní 14 Izraelců včetně dvou policistů arabského původu. Na rozdíl od útoků v nedávné minulosti, ke kterým se obvykle přihlásil Hamás nebo Palestinský islámský džihád, není souvislost mezi aktuálními teroristickými útoky jasná. První dva – v Beer Ševě a Chadeře – totiž spáchali Izraelci arabského původu, kteří sympatizovali s takzvaným Islámským státem. Ten, podobně jako Al-Káida, vždy spíše palestinské otázky zneužíval pro své globálně džihádistické cíle a ani zmiňované palestinské radikálně islamistické skupiny s ním nikdy nechtěly mít mnoho společného. Podobně ani terorismus z řad takzvaných izraelských Arabů není pravděpodobný. Obecně nebyly sympatie ke globálnímu džihádismu mezi nimi ani Palestinci nikdy výrazné a může tak jít i o jistý způsob vyhraňování se proti „tradičním“ skupinám, které se již mohou zdát některým individuálním útočníkům nedostatečně radikální.

Útoky v Bnej Braku a Tel Avivu však ale provedli útočníci z oblasti města Džanín na Západním břehu, což mělo blíže k obvyklému scénáři. Jenže ani oni nebyli spojeni s žádnou z organizací. Hamás a Islámský džihád sice útoky ocenili, ale v reálu se opět mohlo jednat o výraz deziluze útočníků z těchto skupin.

Izraelci následně zahájili odvetnou operaci v uprchlickém táboře v Džanínu, odkud útočníci pocházeli. Při následných přestřelkách pak bylo zabito několik palestinských ozbrojenců, kteří se postavili izraelským vojákům, ale i palestinských civilistů.

Zmiňované násilí se odehrává na pozadí dlouhodobé a stupňující se izraelské vojensko-civilní okupace Západního břehu i pokračující nedemokratické hegemonie zkorumpovaného Fatahu na Západním břehu a brutálního Hamásu v pásmu Gazy. To samozřejmě není jakékoliv ospravedlnění izraelské osadnické politiky či naopak palestinského teroru proti Izraelcům. Kontext izraelsko-palestinského konfliktu, který se prakticky vytratil ze současného globálního zpravodajství, je ale pro pochopení různých současných násilných aktivit důležitý. Mírový proces je od roku 2000 zamrzlý a některé pozitivní změny, které předtím přinesl, již v roce 2022 dávno nefungují. Je pravda, že izraelsko-palestinský spor není z globálního ani regionálního hlediska zdaleka tak nebezpečný a násilný jako dění v Sýrii či na Ukrajině, z čehož plyne i odliv zájmu médií, ale to neznamená, že by se jeho základní rysy marginalizovaly nebo nějak podstatně změnily.

V pátek 15. dubna také začal židovský Pesach, muslimský Ramadán je v plném proudu. Jak moc souvisí aktuální násilí právě s těmito svátky? Ostatně loni na jaře se dělo něco podobného.

Religiozita se jak na straně palestinské, tak izraelské, už desetiletí propojuje s politikou. Náboženství, která oficiálně deklarují svou apolitičnost a mírumilovnost, se tak stala nositeli politického aktivismu a nezřídka i násilí. Má to svou logiku v dimenzi globální, lokální, lidské i politické, u které hraje roli zmiňované dlouhodobé nedořešení izraelsko-palestinského sporu.

Období ramadánu tak obecně patří k částem roku, kdy dochází k izraelsko-palestinským eskalacím nejčastěji. Při svátečních muslimských modlitbách (mimo velké muslimské svátky se pak často jedná o modlitby páteční) se schází větší počet věřících než obvykle, což může na exponovaných místech izraelsko-palestinského konfliktu, jako je právě Jeruzalém, a zvláště pak tamní Chrámová hora, náboženské poutníky často rychle proměnit v politické aktivisty.

Ramadánové modlitby jsou pak přímo v Jeruzalémě specifické nejen svým svátečním charakterem, ale i větším množstvím věřících rozmanitějšího původu než během roku. V době ramadánu má totiž možnost získat těžko dostupná izraelská povolení k návštěvě jeruzalémských svatých míst i větší počet Palestinců ze Západního břehu. Roli hraje také nervozita související s velmi asketickými a vyčerpávajícími ramadánovými omezeními – mimo jiné zákaz konzumace potravin a jakýchkoliv nápojů během dne. V prostředí permanentního a často velmi tvrdého dohledu izraelské pohraniční policie, která je nejen v době ramadánu v jeruzalémském Starém městě prakticky všudypřítomná, tak Palestinci, kteří podobně jako Izraelci považují Jeruzalém za své hlavní město, začnou nezřídka protestovat proti aktivitám izraelských osadníků a brutalitě bezpečnostních složek.

Letos navíc došlo k souběhu Ramadánu s Velikonocemi a židovským svátkem Pesach. Velký počet zpolitizovaných věřících z různých náboženství v jeruzalémském Starém městě je tak dalším faktorem, který může náboženské poutníky v nervózní a davové atmosféře snáze vyhranit proti sobě. Radikálové nejsou zdaleka jen mezi Palestinci, ale i mezi izraelskými věřícími, kteří však mají na rozdíl od Palestinců ze strany po zuby ozbrojených pohraničníků spíše ochranu.

Jeruzalém, a právě Chrámová hora, je v už tak vyhrocených izraelsko-palestinských vztazích dost možná tím nejpalčivějším bodem. Rýsují se na horizontu konkrétní návrhy, nebo alespoň teoreticky nějaké naděje na uklidnění, nebo je otázka Jeruzaléma stále ve stavu patu?

Vůbec nemám dojem, že by se situace na Chrámové hoře (Palestinci a muslimové jí říkají – al-Haram al-Qudsí aš-Šaríf čili „Vznešená svatyně jeruzalémská“ – která je ve své podstatě výrazem uctívání stejné abrahámovské tradice jako u židů, byť v islámské interpretaci) nějak zásadně měnila v duchu zmírnění izraelsko-palestinského napětí. Spíš naopak – současné eskalace na Chrámové hoře souvisí mimo jiné i se stupňujícími se návštěvami židovských náboženských mesianistů, nezřídka z řad izraelských osadníků.

V kontextu letošního dění a svátků je Chrámová hora velmi propojená s židovským svátkem Pesach (pašije). Právě hora Moria, která je středobodem Chrámové hory, je místem, kde měl podle židovské tradice Abrahám obětovat svého syna Izáka, ale na boží příkaz nakonec podřezal beránka. Různé židovské mesianistické skupiny (jako například „Chrámový institut“) se pokoušejí tuto praxi na Chrámové hoře obnovit a během Pesachu zintenzivňují její návštěvy. Ty samozřejmě probíhají za doprovodu izraelské policie a protestů muslimských věřících. Právě tyto aktivity často zažehnou potyčky a další formy násilí na Chrámové hoře – a nejinak tomu bylo i letos.

Izraelský vrchní rabinát sice židům vstup na Chrámovou horu z teologických důvodů zakazuje, ale zmiňovaní mesianisté si z toho nic nedělají. Někteří z nich dokonce spřádají apokalyptické plány na likvidaci mešit a výstavbu Třetího chrámu, což má v jejich teologii přiblížit mesiášský věk. Právě z těchto skupin vzešla řada židovských extremistů, pro které má izraelská zpravodajská služba Šin bet dokonce speciální oddělení. Jenže bezpečnostní složky téhož státu nezřídka poskytují podobným radikálům ochranu, takže se izraelský boj proti židovskému extremismu stává poněkud sisyfovským.

Loni se v Izraeli vyměnila vláda. Po velmi dlouhé době byl z premiérského křesla sesazen Benjamin Netanjahu. Jak proměnila nová vláda izraelsko-palestinské vztahy? A ohrožuje ji aktuální dění?

Od nové izraelské vlády jsem z hlediska izraelsko-palestinského konfliktu očekával jisté pokroky. Ale o něco méně naivněji jsem si ve stejnou dobu říkal, že se nezmění prakticky nic. Pravdou je bohužel spíše to druhé. Ano, došlo k určitým kosmetickým změnám – obnovily se například některá izraelsko-palestinská jednání na vysoké úrovni, došlo k jistým ekonomickým úlevám vůči Palestincům – ale v těch podstatných věcech se nezměnilo vůbec nic. Naopak, počet izraelských osadníků na Západním břehu – což je podle mě naprosto klíčová věc ztěžující řešení konfliktu – stále narůstá. Také palestinská autonomie s Fatahem je zkorumpovanější a represivnější vůči svým oponentům. Podobně tak má i islamistického Hamásu řada Palestinců plné zuby. V prostředí, kde ale palestinský prezident omezuje demokratické procesy, aby papaláši z Fatahu neztratili své pozice, nesvítá na nějakou novou – a konstruktivnější – politickou sílu prakticky žádná naděje.

Nejen Netanjahuovi, ale i některým současným politikům současné izraelské vlády, začala tato situace paralyzované Palestiny vcelku vyhovovat, neboť je v ní možné snáze udržovat status quo nerušeného pokračování osadnické kolonizace Západního břehu. Netanjahu šel z pragmatických důvodů osadníkům otevřeně na ruku a současný premiér Bennett dokonce sdílí i jejich politickou teologii. Brzdou mu je jen to, že jeho vláda je tak nekonzistentním ideologickým slepencem, že bude moci být ráda, když jejím jediným výrazným úspěchem bude odolání neustálým pokusům Netanjahua o návrat. Ale ani tím si Bennettova vláda nemůže být v posledních týdnech jistá.

Rozhovor pro A2arm, dotazy: Matěj Schneider, 25. 4. 2022

neděle 30. srpna 2020

Recenze na "Korán, meč a volební urnu" v Dingiru

ZEVRUBNĚ O ISLAMISMU

Marek Čejka: Korán, meč a volební urna, Praha: Academia, 2020, 288 s.

Recenzoval Jan Sušer, Dingir 3/2020

Korán, meč a volební urna - Zdroje a podoby islamismu - Marek Čejka

Politolog a znalec moderního Blízkého východu Marek Čejka (* 1975) je v českém akademickém prostředí dlouhodobě výraznou osobností zejména díky textům o izraelsko-palestinském konfliktu. Nyní nakladatelství Academia přináší v edici Orient obsáhlou monografii vystavěnou na jeho habilitační práci. Pojednává tentokrát o zdrojích a podobách islamismu, jak praví podtitul. Pojem islamismus je užíván často zejména v mediální sféře, ale zasahuje i hlubší vrstvy veřejného diskursu, a často se pod tuto šifru schovají velice různé skutečnosti. Proto dává dobrý smysl význam tohoto pojmu podrobně zpracovat, jak se o to snaží Čejkova publikace. 

Jejím přínosem je už to, že vychází – jak autor v úvodu sám zdůrazňuje – záměrně v češtině a je zamýšlena pro českého čtenáře. Práci lze rozdělit na dvě kompaktní části: první je zaměřena na analýzu samotného pojmu „islamismus“, jeho vznik, způsoby užívání, zároveň též termíny jemu příbuzné (salafismus, džihádismus, politický islám apod.); poukazuje i na rozdíly v jeho použití v prostředí frankofonním, anglofonním, okrajově též např. v ruskojazyčném, ale také na to, jak se jeho chápání v daných oblastech vyvíjelo. Přehledné zpracování složitého tématu je stejně potřebné jako náročné. Zde je třeba přiznat, že kniha rozhodně není kratochvilné čtení. 

Marek Čejka vykonal podrobnou analýzu a jeho práce, která drží vysoký akademický standard, předpokládá nejen již jistou předběžnou orientaci v islámských tématech, ale i v geopolitice a historii islámského Blízkého východu. Aby mohl popsat složité a stále živé fenomény v jejich komplexitě, volí Čejka systematický způsob výkladu: nejprve předestře určitou vrstvu problematiky a postupně k ní dolepuje další a další rozměry. V knize tak často upozorňuje odkazy na předchozí výkladové pasáže i na rozvinutí daných témat, které bude ve výkladu teprve následovat. To klade rozhodně značné nároky na čtenářovu pozornost a poněkud ubírá na čtivosti – jak si ovšem lze brzy všimnout, nejedná se důsledek autorské roztěkanosti, ale o funkční strategii jak dynamické skutečnosti popsat co možná přehledně i důsledně. V tomto úsilí je, domnívám se, Čejka úspěšný.

Po lingvisticko-teoretické části nastupuje část, která se věnuje islamismu v jeho praktických formách a zabývá se jeho kořeny, vývojem, institucemi a reprezentativními organizacemi. Zde nalezneme pasáže o ideových předchůdcích islamismu, islamismu 20. století a rovněž o jeho zcela současných podobách. Tato pasáž je cenným korektivem užívání pojmu islamismus ve veřejné debatě. Čejka se snaží postihnout nejen kořeny a vývoj jednotlivých hnutí, ale i jejich vztah k politice v islámských zemích. Čtenáře tak může překvapit, že např. v některých zemích, kde se role islámu ve veřejném životě často tematizuje, jsou islamistická uskupení spíše v opozici vůči vládnoucím puristicko-pragmatickým kruhům, dokonce jsou často terčem perzekucí. Přehledně jsou zpracována uvedení do situace v Egyptě, Tunisku, Palestině, nechybí ani „okrajovější“ oblasti jako Pákistán či Jordánsko. Tematizován je i šíitský Írán po islámské revoluci 1979 či relativně sekulární, leč v posledních letech rovněž bouřlivě se měnící Turecko. 

Nová monografie doc. Čejky je tedy ukázkou pečlivé akademické práce nad nelehkými problémy, které analyzuje s nepochybnou erudicí nejen v politologii, politických dějinách, ale i v problematice islamologické a religionistické, a je jistě důležitou přípravou k porozumění proměnlivé a často výbušné situaci moderního Blízkého východu.

neděle 5. dubna 2020

Náboženství a politika - komentovaná prezentace

V této přednášce se dozvíte základní informace o tom, jak funguje vztah náboženství a politiky v současném globalizovaném světě. Tato - úvodní - část přednášky se zaměřuje hlavně na proměny chápání role náboženství v politice v důsledku západního osvícenství. Pozornost je věnována také francouzskému a americkému pojetí vztahu stát-náboženství a diskutovány jsou pojmy jako: geografie náboženství, fundamentalismus, nové náboženské proudy, sekty a radikalismus ... a jsem zvědav na případné feedbacky:)


úterý 31. ledna 2017

Náboženství a politika

Pokusil jsem se srozumitelnou formou a relativně v krátkosti vysvětlit v nejstručnějších rysech základní body vývoj vztahu náboženství a politiky. Je to samozřejmě komplexní téma, které lze určitě popsat přesněji na stovkách stran a uchopit ho různými způsoby. Každopádně budu rád za komenty a postřehy každého, koho tato problematika zajímá. 

Vzájemné ovlivňování náboženství a politiky – tedy moci světské a moci duchovní – můžeme v historii sledovat prakticky od počátku vzniku prvních státních útvarů. V tomto textu se budeme věnovat vztahu náboženství a politiky především v abrahámských náboženstvích, tedy v judaismu, křesťanství a islámu.

Od teokracie k sekulárnímu státu

V různých částech světa, kde existují nejrůznější náboženské tradice, se vyvinuly taky odlišné vztahy mezi náboženstvím a politikou. V určitých obdobích mohlo dojít až ke vzniku teokracií, tedy státních útvarů, kde měli v politice hlavní slovo duchovní (např. Papežský stát řízený římským biskupem a do určité míry také starověký Izrael, kde se o moc, která byla podřízená zákonům Tóry, dělili společně král, proroci a kněží). Někdy dokonce mohl být i samotný panovník považován za božstvo (např. starověký Egypt, Japonsko do r. 1946). V určitých případech se také panovník mohl stát hlavou nějaké konkrétní církve, přičemž se jednalo o tzv. césaropapismus (např. Anglie od dob Jindřicha VIII.) 

Na rozdíl od judaismu a islámu došlo v křesťanství k ustavení církve svaté a papežské moci (V Novém zákoně je více míst, které se týkají vztahu náboženství a světské moci. Jednou z nejznámějších je Ježíšův výrok: „Dejte tedy to, co je císařovo, císaři, a co je Božího, Bohu.“ Matouš 22,21). V křesťanských zemích se tak panovníci stali v mnoha ohledech závislí na papeži, což vedlo ve středověké evropské historii k různým konfliktům, nejvýrazněji k bojům o investituru na přelomu 11. a 12. století. Šlo tehdy o spor, zda to bude papež, nebo císař Svaté říše římské, kdo bude dosazovat významné církevní hodnostáře. Konkordát wormský z roku 1122 urovnal celou věc kompromisem. 

V judaismu a islámu se nevyvinula žádná obdoba církevní hierarchie a papežské moci (rabíni a sunnitští imámové mají spíše pozici učitelů a vážených osobností, určitou podobnost s církví lze najít snad jen u hierarchie šíitských ajatolláhů). Rovněž vztah náboženství a politiky se u nich více překrývá než v křesťanství, což se v židovském prostředí projevilo ve starověkých židovské státnosti, v islámu pak v podobě středověkého islámského státu – chalífátu (hlavně 632–1258), na který formálně navázala Osmanská říše (1512–1924). 

V každém z abrahámovských náboženství také postupem času docházelo k různým vnitřním schizmatům a štěpením (v křesťanství např. došlo k rozdělení na katolíky, pravoslavné a protestanty; v islámu na sunnity a šíity, od tradičního judaismu se v 19. století oddělila řada reformních proudů), přičemž nové náboženské skupiny a směry často zaujaly odlišné přístupy k politice než tradiční směry. 

Protestanté papežskou moc i existenci samotné církve úplně odmítali, což byl i jeden z důvodů krvavých konfliktů v evropské historii. Například Třicetiletá válka (1618–1648) měla výrazné rysy soupeření mezi katolicismem (Habsburské země) a protestantismem (Švédsko, Nizozemí, Prusko ad.). Podobné rysy měla i anglická (1642–1651) a nizozemská (1566–1664) občanská válka. Spor mezi katolíky a protestanty se znovu oživil i v moderních konfliktech, například v Severním Irsku v letech 1968–1998. 

V protestantském prostředí se daleko více než v katolicismu začala vést diskuse o oddělení státu a náboženství (viz např. Lutherova koncepce „dvou království“). Její počátky je ale možné vystopovat už ve starověku (například Sokrates odmítal víru v oficiální božstva řeckých městských států). 

Hlavně od dob osvícenství (18./19. století) dochází na Západě nejen v teorii, ale i v praxi k různým formám odluky náboženství od státu/politiky. Důležitým milníkem byl vznik USA v roce 1776, kdy otcové zakladatelé – a mezi nimi především James Madison a Thomas Jefferson – prosadili koncepci sekulárního státu řízeného světskou vládou a institucemi, kde nebude existovat žádné státní náboženství, avšak víra a náboženství budou chráněny stejně jako svoboda nebýt věřící či církevně organizovaný. To vše také zakotvil první dodatek americké ústavy z roku 1791: 

„Kongres nesmí vydávat zákony zavádějící nějaké náboženství nebo zákony, 
které by zakazovaly svobodné vyznávání nějakého náboženství; ...“

Pro země, které prošly osvícenstvím, se stalo příznačné stále větší omezení náboženské moci ve veřejném životě a odsunutí náboženství především do soukromé sféry každého jednotlivce. To ale neznamená, že by i v sekulárním demokratickém státě nemohly existovat například křesťansko-demokratické strany. 

Vzhledem k tomu, že k osvícenství dochází hlavně na Západě, týká se odluka náboženství a státu hlavně zemí s křesťanskou tradicí (jsou i výjimky, např. Turecko po r. 1923, Tunisko 1956–2011). Na mnoha místech islámského světa – ale do určité míry i v Indii a na Dálném východě – zůstal vztah náboženství a politiky často tradičnější (na Dálném východě zřejmě nejvíc v Japonsku). 

Náboženství a politika v současnosti

Ve 20. a 21. století existuje ve světě stále mnoho forem vzájemného ovlivňování náboženství a politiky. Ty do značné míry souvisí s charakterem politického režimu. 

U různých nedemokratických a hybridních režimů můžeme narazit na zcela protikladné postoje ke vztahu náboženství a politiky: na jedné straně mohou být státní režimy, kde je z politických důvodů náboženství potlačováno (různé režimy Východního bloku, např. Československo 1948–1989), či dokonce ve jménu ateismu násilně potíráno (komunistická Albánie).

Na straně druhé jsou pak nedemokratické či hybridní země, kde jsou náboženské principy preferovány jako základní hodnotový systém, který je vynutitelný právním řádem. V některých islámských zemích tak existuje struktura náboženských soudů, které mají pravomoc např. i v trestním právu dle kodexu šaríja (např. Saúdská Arábie či Írán od r. 1979). Naprostým extrémem vynucování náboženských pravidel, který je odsuzován i většinou muslimského světa, jsou politické režimy nastolené organizacemi jako Tálibán či tzv. Islámským státem v Iráku a Sýrii (ISIS). 

Podíváme-li se na vztah religiozity a politiky z hlediska demokracií, je spektrum jejich vzájemných vztahů podstatně užší. Soudobým demokraciím se vesměs podařilo najít konsensus mezi demokratickými idejemi a hodnotami náboženství a existující prolínání religiozity s politikou v nich většinou nevyvolává zásadnější problémy. To ale neznamená, že by v demokraciích bylo soužití náboženství a politiky zcela jednoznačně ve všech ohledech vyřešeno. I v rámci demokracií existuje více konceptů, přičemž některé se i výrazně odlišují. Pro lepší představu uveďme dva velmi důležité: státní sekularismus a občanské náboženství.

Státní sekularismus (laicita, fr. laïcité) existuje například ve Francii či Mexiku a striktně odděluje náboženství od státu a omezuje náboženský vliv na státní a vládní politiku. Projevuje se nejen ve státních institucích (které např. nemohou financovat žádné náboženské organizace), ale třeba i na státních školách, kde není možné nosit žádné náboženské symboly. Francouzský sekularismus je někdy kritizovaný jako příliš striktní a v multikulturní Francii vyvolal zákaz nošení křížků, muslimských šátků, židovských jarmulek či sikhských turbanů četné kontroverze.

Občanské náboženství (civic religion) je termín, se kterým přišel americký sociolog Robert Bellah (blízko k němu má pojem „politické náboženství“ Erice Voegelina) v textu „Občanské náboženství v Americe“ (1967). Bellah poukazuje na to, že v konfesijně neutrálních a formálně sekulárních USA vzniká pocit jisté politicko-náboženské výjimečnosti, který vyvěrá z historických kořenů (např. z kalvinistického učení o predestinaci, pocitu specifického dějinného poslání USA a smlouvy amerického lidu s Bohem). Primárně nenáboženské veřejné rituály, symboly, státní svátky, hodnoty společnosti atd., tak získávají v USA na posvátnosti až náboženského charakteru. V amerických kostelech tak často visí státní vlajky, na dolarových bankovkách je nápis „V Boha věříme“ a projevy nejvyšších amerických státních představitelů jsou často zakončovány slogany jako „Bůh žehnej Americe“. Prvky občanského náboženství jsou silné i v jiných demokraciích, například v Izraeli. 

Pro srovnání – mnohý Američan by byl znepokojen, kdyby jeho prezident nezmínil v nějakém klíčovém projevu Boha. Pokud by však Boha zmínil v projevu prezident Francie, řada Francouzů by vyrazila do ulic demonstrovat za jeho odstoupení. 

I v demokratických státech, které jsou svým uspořádáním vztahů mezi náboženství a politikou někde mezi Francií a USA, se můžeme setkat s odlišnými přístupy veřejnosti i politiků v této problematice. Některé otázky – například zákonodárství ohledně provádění potratů – mohou v některých zemích vyvolávat velké společenské diskuse a napětí (např. v Polsku či Irsku), v jiných jsou spíš na okraji společenského zájmu (např. Česká republika, Estonsko). 

Doporučené prameny v češtině: 

Barša, P.: Západ a islamismus – střet civilizací, nebo dialog kultur?, CDK, Brno 2001
Beránek, O.; Ostřanský, B. (ed.): Islámský stát, Academia, Praha 2016
Čejka, M.: Judaismus a politika v Izraeli, Barrister & Principal, Brno 2009
Fiala, P.; Hanuš. J.; Vybíral. J. (eds.): Autorita v abrahamských náboženstvích – náboženské a politické aspekty autority v judaismu, křesťanství a islámu, CDK, Brno 2005
Juergensmeyer, M.: Teror v mysli Boží – globální vzestup náboženského násilí, CDK, Brno 2007
Kepel, G.: Válka v srdci islámu, Karolinum, Praha 2006
Kepel, G.: Boží pomsta – křesťané, židé a muslimové znovu dobývají svět, Atlantis, Brno 1996 
Mendel, M.: S puškou a Koránem – Pojmy a argumenty soudobého islámského fundamentalismu, Orientální ústav AV ČR, Praha 2008
Pavlincová, H.; Horyna, B. (eds.): Slovník judaismus, křesťanství, islám, nakl. Olomouc, Olomouc 2003