Rabbis of our Time: Authorities of Judaism in the Religious and Political Ferment of Modern Times. By Marek Čejka and Roman Kořan Series: Routledge Jewish Studies Series Hardcover: 240 pages Publisher: Routledge (October 28, 2015) Language: English ISBN-10: 1138813168 ISBN-13: 978-1138813168
The term ‘rabbi’ predominantly denotes Jewish men qualified to interpret the Torah and apply halacha, or those entrusted with the religious leadership of a Jewish community. However, the role of the rabbi has been understood differently across the Jewish world. While in Israel they control legally powerful rabbinical courts and major religious political parties, in the Jewish communities of the Diaspora this role is often limited by legal regulations of individual countries. However, the significance of past and present rabbis and their religious and political influence endures across the world.
Rabbis of Our Time provides a comprehensive overview of the most influential rabbinical authorities of Judaism in the 20th and 21st Century. Through focussing on the most theologically influential rabbis of the contemporary era and examining their political impact, it opens a broader discussion of the relationship between Judaism and politics. It looks at the various centres of current Judaism and Jewish thinking, especially the State of Israel and the USA, as well as locating rabbis in various time periods. Through interviews and extracts from religious texts and books authored by rabbis, readers will discover more about a range of rabbis, from those before the formation of Israel to the most famous Chief Rabbis of Israel, as well as those who did not reach the highest state religious functions, but influenced the relation between Judaism and Israel by other means. The rabbis selected represent all major contemporary streams of Judaism, from ultra-Orthodox/Haredi to Reform and Liberal currents, and together create a broader picture of the scope of contemporary Jewish thinking in a theological and political context.
An extensive and detailed source of information on the varieties of Jewish thinking influencing contemporary Judaism and the modern State of Israel, this book is of interest to students and scholars of Jewish Studies, as well as Religion and Politics.
A useful source for those interested in contemporary Orthodox Judaism. An insight into an unknown world often deemed forbidding and inaccessible.
Yakov Rabkin, Professor of Contemporary Jewish History, University of Montreal.
Rabbis of Our Time presents informative portraits of over 50 prominent rabbinic personalities, primarily Orthodox (hence male) leaders, who have influenced the religious and political lives of modern Jews. In accessible language, the authors place each figure in his historical context and explain how he shaped the thinking and practice of fellow Jews. In the political climate of the 20th and early 21st centuries, rabbis in Israel and the Diaspora have exercised considerable influence, which makes this overview, with references provided for further reading, a distinctly helpful resource for Jews and non-Jews alike.
Yehezkel Landau, Associate Professor of Interfaith Relations, Hartford Seminary.
Authors.
Autographing of the book in Jerusalem :)
English summary of book of "Rabbis of our Time"
authors: Marek Čejka, Roman Kořan: Rabbis of our Time – Spiritual authorities of Judaism in the political and religious events of our time
Original title (in Czech): Rabíni naší doby – authority judaismu v náboženském a politickém dění 20. století a současnosti
Published by: Barrister & Principal, Brno, The Czech Republic, 2010
304 pages, ISBN 978-80-87474-00-6
In this biographical book, which contains several dozen portraits of contemporary rabbinical authorities, you will find insights into both the contemporary generation of rabbis and earlier generations of rabbis that lived in the 20th century. The book is focused on centers of contemporary Judaism and Jewish thinking – especially the State of Israel (and Palestine before 1948) and the USA. But it also partly covers other important centers of Judaism, such as Europe before World War Two and especially Eastern Europe.
We tried to assess the rabbis in terms of many aspects (their theology, their politics, their position in Israel and in Israeli politics, their approach to Zionism) and we included rabbis who are very “positive“ but also ”controversial“. Our choice of figures to cover is subjective and it is possible that if such a book about rabbis were written by someone else, the choice would be different. When it comes to rabbis it is sometimes very difficult to unequivocally decide on all the criteria that would make a rabbi “important” or to judge all rabbis on the basis of the same criteria. Some rabbis are important because of their knowledge and publications, some are important because of their theological impact on Judaism (e.g. Rabbi Hafetz Haim, Rabbi Yoel Teitelbaum), and others are important because of their importance in politics (e.g. Rabbi Israel Meir Lau, Rabbi Michael Melchior). Some are important because of combinations of several different factors (e.g. Rabbi Avraham Kook, Rabbi Shach, Rabbi Ovadia Yosef). Plus, some rabbis are known for their extremism (e.g. Rabbi Kahane) or non-conformism (e.g. Rabbi Froman). There are also those rabbis who build their popularity through the media and especially through the media’s “superficialization“ of some aspects of Judaism, especially Kabbalah (e.g. Rabbi Berg).
Írán jste navštívil už dvakrát – v roce 2008 a nyní. Jak se země za sedm let změnila? V čem je rozdíl nejpatrnější?
Na první pohled se dá všimnout velkého stavebního boomu v okolí velkých měst. Třeba za Teheránem vznikají celá nová paneláková sídliště. Rozvíjí se také vlaková doprava – například k pobřeží Kaspického moře se přes hory buduje nákladná nová železnice, na které je mnoho tunelů a viaduktů. Takové obří projekty v současnosti po světě zase tak často neuvidíte. Na mnoha místech země je také patrné, že tam probíhá systematické zalesňování. Zlepšila se taky infrastruktura měst a třeba tamní parky nabízí dnes možností rekreace, které by leckterý český park mohl těm íránským závidět. Jen jako příklad - takové množství cvičební strojů, šachovnic, pingpongových stolů jsem ještě v parcích v žádné zemi neviděl. A cvičili na nich, nebo si hráli, kluci i holky, děti i dospělí, hipsteři i penzisté.
Získat turistické vízum bylo obtížnější tehdy, nebo nyní?
Je to určitě jednodušší dnes, protože je možnost získat krátkodobé turistické vízum přímo na teheránském letišti. Platí dva týdny a je vystavené na počkání. Více o vízech píši zde.
Je v nabídce zboží v obchodech vidět vliv ekonomických sankcí?
Ano. V obchodech je poměrně málo západního zboží. Ve velkých městech ale najdete obchody, kde ho mají. Často jsou však západní věci dost drahé. V Íránu se dá koupit takřka všechno, ale musíte vědět kam zajít a mít na to peníze. Západní zboží si tak mohou dovolit například někteří bohatí lidé ze severního Teheránu, kde najdete i ty nejluxusnější současné vymoženosti, super-drahá auta atd.
Místo Západu se Írán obrátil v ekonomické spolupráci na Čínu. Je to patrné i na pultech obchodů nebo například na ulicích?
Tradiční íránské bazary jsou zaplavené levným čínským zbožím, ale tak je to i jinde ve světě. Je možné si všimnout i různých větších čínských investic – například na výstavbě a provozu teheránského metra se výrazně podílely čínské firmy. Je ale možné sledovat i angažmá firem ruských, hlavně v regionu Kaspického moře.
Během minulé i současné cesty jste hovořil s mnoha obyčejnými Íránci. Co jim nejvíce vadí na íránské politice, potažmo politice světového společenství vůči Íránu?
Neprováděl jsem samozřejmě žádný sociologický průzkum, ale i tak jsem vysledoval určité tendence. Na první pohled si je možné všimnout, že třeba řadě žen vadí povinné zahalování šátkem, což je vidět ze stylu nošení, který je někdy opravdu symbolický. Pokud například ženy studují na školách či pracují ve státních institucích, musí často nosit nepohodlné černé oděvy a hidžáby. Bylo tak často poznat, že některá děvčata skoro komplet zahalená do černých hábitů nebyla zdaleka tak zbožná, než jak by mohla působit na první pohled. Hodně mladých lidí si také stěžovalo, že cestování do zahraničí, hlavně na Západ, je – hlavně skrze obtížně získatelná a drahá víza – stále velmi složité.
Co se týká kritiky Íránců vůči Západu, tak řadě lidí vadily povrchní postoje, které vyvolávají západní masmédia o Íránu jako celku. Ty často hází všechny Íránce do jednoho velkého fundamentalisticko-nukleárního pytle. Takřka každý Íránec přitom upozorňoval na skutečnost, že Írán je daleko pestřejší a složitější, než si většina lidí představuje a že řada mladých lidí a obyvatel měst má velice podobné postoje a životní styl, jako má podobná skupina lidí v západní Evropě.
A v této souvislosti jsem si vzpomněl na dvě zajímavosti pro Čechy: v jedné teheránské literární kavárně jsem narazil na zdi na portréty Franze Kafky, Ludvíka Vaculíka a Ivana Klímy. Všichni tito - i někteří další středoevropští - autoři jsou mezi Íránci velmi oblíbení. A druhá věc, spíš humorná: velká část mladých Íránců vyrůstala na seriálu Pat a Mat. Tato dvojice postaviček je v Íránu úžasně oblíbená a narazíte na ni všude - ať už ve formě hraček, nebo třeba ve formě reklamy na místní fastfood... (pro obrázek klikněte sem)
Podporují Íránci jadernou dohodu, která má vyústit do postupného rušení sankcí?
Bylo to vidět dokonce i mediálním informování o Íránu v našich médiích, jaké nadšení vzbudily pokroky v jaderných jednáních v ulicích íránských měst. Íránci nejsou monolit a jsou mezi nimi samozřejmě i ti, kteří jednání odmítají. Výrazná většina Íránců by ale podle mě uvolnění uvítala. Svědčí o tom i průzkumy Gallupova ústavu, které potvrzují, že Íránci byli pozitivně nakloněni jednáním i před důležitými letošními vyjednávacími posuny (více o průzkumu čtěte zde).
Peršané jsou známí svou národní hrdostí – berou jadernou dohodu jako své vítězství, nebo naopak? Globální korporace už se nemohou dočkat, až do Íránu proniknou, vládní obchodní delegace si tam v současnosti podávají dveře. Těší se Íránci na budoucí obchodní boom? Očekávají od něj zlepšení své životní úrovně?
Íránci jsou určitě hrdý národ, ale nezdálo se mi, že by celou věc brali příliš patrioticky. Jsou prostě rádi, že padnou sankce a že se znormalizují vztahy se Západem. Asi takto nepřemýšlí všech 80 miliónů obyvatel země, ale většina podle mě doufá, že si zlepší kvalitu života. Možná jsou někdy jejich očekávání až příliš přehnaná. Navíc se dal vrchní náboženský vůdce země ajatolláh Chameneí nedávno slyšet, že si nepřeje další rozvoj jednání s Američany (více čtěte zde).
V roce 2008 vládl zemi konzervativní a značně kontroverzní prezident Mahmúd Ahmadínežád, kterého nyní vystřídal liberálnější Hasan Rúhání. Jsou Íránci s novým prezidentem spokojeni?
Mladší lidé jsou vůči Rúhánímu spíše střízliví a někteří dokonce skeptičtí. Vidí v něm jen mírnější hlas stále stejného režimu a nemyslí si, že by v Rúháního silách – a možná i vůli – bylo přinést nějakou systematičtější změnu. Dokonce jsem Íráncům někdy vysvětloval, ať si nedělají iluze o západní politice – můžete mít velmi špatné prezidenty a nepotřebujete k tomu vůbec teokratickou republiku (smích, pozn. red.). Obecně ale všichni jednohlasně kvitovali pozitivní posun v prezidentském úřadu od dob Ahmadínežáda. Ten byl mezi mladými lidmi extrémně nepopulární.
Je ve společnosti patrné uvolnění, nebo změna politického vedení nemá větší vliv a moc pevně drží náboženští vůdci?
K cizincům byli ale Íránci vždy velmi zdvořilí i dříve, ale i tak bylo zjevné, že se v Teheránu a některých další důležitých městech atmosféra více uvolnila. V některých místech dokonce ženy ani nenosily šátky, nebo si je alespoň často velmi koketně spouštěly. To jsem třeba v roce 2008 nikde neviděl.
Írán je teokratickou společností, jak se však islám promítá do běžného života?
Íránská společnost je podle mého názoru mnohem méně zbožná, než společnost v některých dalších muslimských zemích, které nemají v názvu země napsáno „teokratická republika“. Když jsem třeba cestoval po některých místech v Jordánsku či Egyptě, tak jsem tam často viděl daleko konzervativnější lidi než v Íránu. Jen pro zajímavost jsem opět letos v Íránu počítal, kolik uvidím během dvou týdnů „nikábistek“ – tedy kompletně zahalených žen, které vidí jen skrze malou mezeru pro oči. Napočítal jsem jich celkově pět, navíc všechny v Kommu, tedy v to nejkonzervativnějším městě v zemi, kde žije nejvíce ajatolláhů. Pokud se například dnes projdete po Káhiře, nikábů se po pár minutách nedopočítáte. A to přitom nemají egyptské ženy žádnou zákonnou povinnost zakrývat si vlasy.
Náboženská teorie a praxe jsou v Íránu často na hony vzdálené. Íránci, kteří jsou věřící jen vlažně, či ještě méně, tak dobře vědí, jak se mají chovat, aby žili co nejvíce podle svého soukromého přesvědčení a zároveň si nezadělávali na problémy. Také ženy mají přehled o tom, kam si mají vzít konzervativní černý hidžáb a kde se naopak budou daleko lépe cítit v barevném šátku, který je zavázaný jen „na drdol“.
Zřejmě k té náboženské vlažnosti mnoha Íránců přispívá právě i fakt státního donucení (povinné šátky, povinná prohibice atd.), se kterým řada lidí vnitřně nesouhlasí. Mám za to, že pak na výraz protestu se vnitřně odklání někteří Íránci od víry daleko víc, než kdyby neměli některé věci povinné. Vytvoření sekulární kontrakultury je ale věc, se kterou se setkáte i v jiných zemích či regionech, kde je silný vliv náboženství – třeba i v některých západních společnostech.
Teherán většinou slouží řadě jako základní východisko k dalším cestám a mnoho cestovatelů ho má za špinavou díru, ze které je nejlepší co nejrychleji vypadnout do hezčích částí Íránu. Je skutečně pravda, že na rozdíl od řady ostatních měst, které byli v minulosti hlavními městy Persie (a bylo jich snad až třicet - mimo jiné Hamedán, Kazvín, Tabríz, Isfáhán či Mašhad), toho Teherán z hlediska historických skvostů nemá moc co nabídnout. Přesto má tahle megalopole (8-12 milionů obyvatel, tedy více než 10% obyvatel Íránu) svůj genius loci a asi jde těžko poznat život Íránců bez života v jejich metropoli. Zde je útržkovitou formou pár teheránských postřehů: Bydlení v Teheránu
Pokud nemáte v Tehránu známé, kteří vás ubytují, či si nedojednáte couchsurfing, nezbude vám, než najít některý z mnoha zdejších hostelů či hotelů. Lonely Planet vás vyšle do okolí náměstí imáma Chomejního (dále "Chomejňák"), kde jich je celá řada, některé z nich přímo zaměřené na backpackery. Upozorňuji, že místa, kde se zmiňované hotely nachází, nejsou zrovna výstavní. Okolí Chomejňáku je naprosto přecpané zdivočelými řidiči a je plné výfukových smradů. Přejít některou ze zdejších autostrád je o zdraví a někdy i o život. Při přechodu prakticky jakékoliv z nich si přijdete jako raketa v počítačové hře z 80. let při průletu posledním levelem... Řada z Lonely Planetem nabízených hotelů není příliš příjemná, byť je poměrně levná (Např hotel Mashadd kolem cca 350.000 rijálů osobu, což je něco přes 250 korun - inflace je ale rychlá, ceny se mohou měnit). Internet v hostelech občas bývá - je ale ultrapomalý a taky se na většinu stránek nedostanete, protože jsou stále cenzurované (včetně fejsbůku, twitteru, řady zpravodajských serverů atd. - nicméně každý ví, jak to celkem jednoduše obejít. Vždyť i íránský prezident má svůj Twitter..) Počasí v Teheránu znám jen podzimní. Bývá tu také pěkný hic, který ještě umocňuje smogová poklička. V Teheránu ale mohou být také pekelné lijáky a bouřky. Letošní přívalové deště údajně utopily několik piknikářů v okolí Teheránu. V noci mě jednou vzbudilo děsivé dunění, které znělo jako nálet. Byla to ale jen ultra-silná bouře.
Obchody a bazary Obchody jsou v Teheránu i Íránu stále nejčastěji rozmístěny podle cechovního způsobu – najdete tedy ulice, kde mají jen pneumatiky a výfuky, v jiných zase jen batohy, vojenské uniformy, kancelářské potřeby nebo telefony. V íránských městech najdete jen velmi málo samoobsluh a ještě méně supermarketů. Prakticky v každém městě je trh-bazar, často velice rozsáhlý a rozdělený opět cechovně. V Teheránu je v jižní části města (kousek pod Chomejňákem) obří bazar, zřejmě největší v zemi. Je ale opravdu obludný a architektonicky nepříliš zajímavý. Hodí se tak asi spíš k nákupu něčeho před odletem, ale pokud cestujete do historičtějších měst země, radši si vyhraďte čas pro jiné a daleko hezčí bazary (například v Kášánu).
Zatím je na většině íránských pultů skrze západní embargo poměrně málo západního zboží (ale o to více tretek z Číny). Jen v pár obchodech v severním Teheránu jsem viděl slušnější západní sortiment - a dost drahý.
Severní versus jižní Teherán Dost výrazné rozdíly jsou na první pohled mezi bohatší severní částí velkoměsta a jižním Teheránem. Na první pohled je to patrné nejen třeba z upravenosti ulic, přítomnosti různých kvazi-západních butiků, ale uvidíte rozdíly i v oblékání lidí. Ženy ze severu města berou povinné zahalování často velice symbolicky a daleko méně také nosí černé hidžáby a čádory než ženy na jihu města. O to více mají v oblibě barevné šátky a různé moderní oblečení. Na severu narazíte daleko častěji na hipstery, metalisty, hip-hopery a jinou omladinu. Na severu je také čistší vzduch a daleko dražší bydlení. Teherán se totiž svažuje od velehor (pohoří Alborz, konkrétně horský masiv Točál) do nižších poloh. Po Teheránu se velmi dobře cestuje místním velmi levným a moderním metrem, které je také dobrá příležitost, jak trochu poznat teheránský život. V metru taky zjistíte, že nemusíte chodit na žádné trhy, protože ty tu přijdou během cesty za vámi. Na samotnou horu Točál můžete vyjet lanovkou, která je relativně blízko od nejsevernější stanice metra "Tadžríš". Točálská lanovka je údajně jedna z nejdelších na světě a postavila ji německá firma "Poma". Má přes sedm kilometrů, překoná převýšení z cca 1800 metrů do bezmála 4000 metrů (!), různě vás přepřahají a musíte taky jednou přestoupit do další lanovky. V oldskoolové kabince strávíte víc než půl hodiny a otevřou se pod vámi dost spektakulární výjevy hor i samotného Teheránu (pokud tedy není moc smog). Stojí to za to! "Hnízdo špionáže" a murály na zdech O bývalé americké ambasádě (zvané oficiálně "Hnízdo špionáže")vyzdobené plamenně antiamerickou propagandou, toho bylo napsáno na internetech a v různých článcích dost. Hodně z vás asi taky vidělo film "Argo", takže to tu nebudu rozvádět. Před letoškem jsem byl v Íránu naposledy hluboko za Ahmadínežáda v roce 2008. Antiamerické i antiizraelské propagandy v ulicích od těch dob celkem výrazně ubylo. Jediné nové kousky jsem zahlédl právě na bývalé americké ambasádě ("Chamenejí se suitou naklusávají na americkou vlajku"). Současnou politiku tak daleko více vystřídala "vzpomínková propaganda" na šahídy (padlé mučedníky) z irácko-íránské války. Jejich portrétům, válečným fotografiím, improvizovaným symbolické zákopům z pytlů z písku pokrytým ostnatým drátem a íránskými vlajkami zkrátka neuniknete. Málokterý našinec-Íránec je ale vnímá. Když jsem jedněm Íráncům na fotkách ukazoval, co všechno mají namalované na zdech, tak jen žasli: "Toto tady opravdu máme?!?" Propagandou pomalované zdi tak řada místňáků vnímá asi tak, jako v druhé polovině 80. let vnímali Češi nápisy "Se sovětským svazem na věčné časy ...". Ne všechny malůvky na zdech jsou politické – někdy najdete výjevy z perských bájí a na zdech v blízkosti kostelů jsou občas i křesťanské motivy (andělé atd.). jen tak mimochodem, kostelů je – asi oproti očekávání mnohých – opravdu hodně. Rozhodně asi desetkrát tolik, než kolik je mešit v celé České republice. To stejné platí o teheránských synagogách, těch je také kolem třiceti. Často jsou to živoucí svatostánky, kde probíhají bohoslužby, které můžete volně navštívit. V Talekáního ulici naproti bývalé americké ambasádě (směrem pryč od stanice metra "Talekání") je Muzeum mučedníků (Shohada museum). Je to oldskool muzeum plné různých artefaktů a osobních věcí Íránců zabitých či popravených za šáha, a hlavně pak padlých za irácko-íránské války. Koho ale zajímají moderní íránské dějiny, určitě se tu nudit nebude. Jsou tu zakrvavělé uniformy důstojníků, provaz, na kterém byl oběšen jeden duchovní a také celá plejáda politicky angažovaného umění - např. Chomejní vznášející se nad vodami.
Pokud vyjdete z muzea mučedníků a dáte se nejbližší ulicí doleva, tak asi po sto metrech narazíte na protější straně silnice na velmi hezkou literární kavárnu, kde můžete potkat různé teheránské alternativce a intelektuály. Pro našince může být zajímavá plejáda fotografií různých spisovatelů na stěnách, kde lze mimo jiné najít Kafku, Hrabala, Klímu a íránského dvojníka Ludvíka Vaculíka. Hodně oblíbených kaváren je také v okolí stanice metra "Haft-e Tir", ale tam se musíte poptat, protože bývají docela schované.
Věž a náměstí Azadi
Zajímavé je zajet si metrem k věži Azadi na stejnojmenném náměstí. Jednak je to asi nejznámější stavba v Teheránu (věž postavil íránsko-kanadský architekt Hosejn Amanat ještě za šáha v roce 1971) a zároveň tímto náměstím kráčely novodobé íránské dějiny – veškeré největší demonstrace – ať už proti šáhovi, vítání Chomejního po návratu z exilu či nedávná zelená revoluce – se odehrávaly právě zde. V částech obřího náměstí v okolí věže je také velký šrumec – pořádají se tu různé trhy, jsou tu fastfoody a motá se tu plno lidí z nedalekých autobusových (západní terminál) a vlakových nádraží.
Z východního nádraží (Terminal šark) je možné autobusem vyrazit ve směru hory Damávand (5610 m.n.m.). Aby se dostal člověk přímo k ní, je potřeba vystoupit po cca hodině a půl jízdy ve vesnici Pulúr a odtam boční silnicí pokračovat na úpatí hory. Cesta do hor autobusem z Teheránu rozhodně není nudná – autobus se šplhá určitě do nějakých dvou tisíc metrů. Kromě spektakulárních výhledů do údolí a občas i na samotný Damávand (pokud není v mracích) jsou vidět vůkol i íránská lyžařská střediska.
Na hamburger k Chomejnímu
Pokud pojedete červenou trasou metra na předposlední stanici ("Haram-e Mottahar") vystoupíte přímo u obrovského komplexu Chomejního mausolea. Ten se stále ještě dostavuje, ale oproti roku 2008 už práce dost pokročily. Hlavně to bylo vidět v samotném obřím hlavním sálu, uvnitř něhož je hrob Chomejního a jeho syna. Před pár lety tu ještě všude byl beton a trčící trubky klimatizace. Dnes už je sál takřka dokončen a je vyveden ve značně kýčovité ale zároveň působivé podobě. Ženy a muži mají sice odlišný vchod, ale v samotném sálu se pak víceméně mísí. Tolik oficiální část, nic víc tady neuvidíte. Co je jistý bizár, jsou některé obchody, které se nacházejí z boku, přímo ve stavbě mauzolea – tady si můžete nakoupit nejen různé chomejníovské a mučednické cetky, ale třeba i brambory, nealko-piva a jiné potraviny. A taky jsme zde narazili na asi nejsofistikovanější íránskou variaci na McDonald. Hamburgerů, pizz a hotdogů za mírné ceny zde měli celé spektrum variant (a vše přeloženo do angličtiny). Takže kdo si chce přímo v Teheránu dopřát jídlo „amerického snu“, je Chomejního mauzoleum (kromě severního Teheránu) jednou z nejlepších voleb. Toš tak. První část seriálu článků - Víza do Íránu
S uvolňováním vztahů mezi Íránem a Západem stoupá také zájem do této země cestovat, podobně, jako se to v uplynulých letech začalo dít v případě Barmy. Navštívit Írán ale nebyl větší problém ani v uplynulých letech, jen vízová procedura byla složitější a zdlouhavější (i dnes jsem slyšel o několika případech, kdy íránská ambasáda víza udělit "nestihla", a to i u lidí, kde bych to naprosto nečekal). Teď již několik let je možné získat íránské vízum přímo na teheránském letišti imáma Chomejního (IKA). O tomto způsobu přidělování víz se šíří různé pověsti. Napíši svoji zkušenost - a upozorňuji, že ta nemusí být obecně platná, neboť finální rozhodnutí je vždy na samotných ouřednících - na letišti mohou být různí a mohou také dostávat odlišné pokyny...nebo se prostě mohou jen špatně vyspat, však to známe... Z kusých informací jsem se také doslechl, že vízum lze získat pouze na IKA, nikoliv tedy např. na silničních pohraničních přechodech do Íránu (Bazargán atd.).
Při letošní cestě (září 2015) do Íránu jsem se rozhodl nežádat skrze ambasádu o vízum, ale následovat doporučení pár lidí, kteří cestovali do Íránu v uplynulých letech, kteří mi řekli, že Íránci udělují víza přímo na letišti, a to hlavně na základě uděleného tzv. registračního čísla, které vyřizují některé íránské cestovní kanceláře. Nebudu tuto věc příliš rozvádět, protože se dnes jeví jako nespolehlivá - a zde je proč: Zažádal jsem jednu z íránských cestovek o přidělení čísla, přičemž jsem musel vyplnit mailem formulář a odeslat téže scan pasu a fotografii (za to požadovala ona cestovka 35 dolarů, které chtěla proplatit hotově po příletu do Íránu, přičemž do toho nejsou započítány letištní poplatky za vízum). Celá věc s číslem se nakonec ukázala jako zbytečná (což nemusí opět platit univerzálně, je na rozhodnutí každého, jestli si ho s předstihem raději vyřídí). Navzdory příslibu cestovky, že dodá registrační číslo do deseti pracovních dní, se tak totiž v přislíbeném čase nestalo. Rozhodl jsem se tedy risknout získat vízum přímo na letišti bez čísla (podle dřívějších informací mohlo být cestování do Íránu bez čísla problematické a ouředníci mohli tropit na opletačky, případně i nepovolit vstup do země).
Na IKA ale nakonec proběhlo vše naprosto v klidu - úředníci u okénka žádné číslo nepožadovali a udělili vízum během zhruba hodinového čekání (za standardní poplatek 60 euro, fotografie nebyla potřeba). Jediné, co vyžadovali, bylo potvrzení zamluveného noclehu v hotelu v Teheránu - což jsem měl připravené a vytištěné sebou. Nějací Francouzi čekali na vízum a potvrzení o noclehu neměli. Zaslechl jsem pak úředníka jak jim říká lakonické: "No hotel - no visa". Nevím jak nakonec Frantíci dopadli, ale je velice pravděpodobné, že se dovolali do nějakého teheránského hotelu a potvrzení i vízum získali.
Na letišti čekalo na vízum i několik dalších Čechů, například dvojice, které měla jen jedno registrační číslo pro jednu osobu, nebo další turista, který vůbec o registrační číslo nežádal. Všichni vízum bez větších problémů dostali.
Doprava z IKA do centra Teheránu je trochu nestandardní, protože dle všech informací neexistuje jiná cesta než taxíkem (viz ale komentář níže - podle pana Unknowna existuje spoj k Chomejního mausoleu). Taxikáři jsou potvory takřka všude - dokonce i v Praze - ale i v Íránu leze narazit na velmi fajn jedince. No ale zrovna na IKA mají taxíkáři kartel od 600.000 rijálů (to není na české poměry moc - cca 500,- za auto na asi dvacetikilometrovou štreku, ale na íránské taxíkové ceny to je dost). 600.000 je cena za cestu íránskou šunkou značky Samand a 650.000 pak vyklopíte, pokud se rozhodnete pro Volks-Wagon :) Více o Teheránu se dozvíte tady, v druhé části.
Muslim Soldiers during World War 2 The role of Muslims in WW2 is often described on personality of Mufti Al-Husseini who collaborated with Nazis. In reality millions of Muslim soldiers fought against Nazism and Japan imperialism - much more than Muslims on the other side.
Role muslimů a Arabů na bojištích druhé světová války je pravděpodobně Čechům známá o něco více, než jejich role za války první. Souvisí to obecně se znalostmi o tomto konfliktu, který je
daleko více v živé paměti, než právě první světová válka. Stále také žijí někteří přímí
účastníci bojů. Rovněž v populární kultuře, jako například ve válečných
filmech, se objevuje velice široká paleta válečných příběhů, včetně těch, které
souvisí s muslimy. Je také možné říci, že na rozdíl třeba od Velké Británie, byla u nás první světová válka tak trochu vytěsněna či překryta tou druhou. To částečně souvisí s ideologickými proměnami pohledu na historii Střední Evropy ve 20. století.
Jsou zde však i jiné faktory, které mohou posilovat zájem Čechů o
muslimskou problematiku za druhé světové války. Mohou souviset třeba s domácím povědomím o izraelsko-palestinském konfliktu, který je také velkým soubojem propagandy
obou stran. V tomto případě se někteří politici a intelektuálové pokoušeli
diskreditovat palestinskou stranu mj. vytvářením vazeb mezi aktuálním děním v
konfliktu a některými skutečnostmi z období druhé světové války.
V živé paměti jsou také četné kontroverzní výroky z dob Bushovy "Války proti teroru", včetně
pojmu „islamofašismus“.
Jisté souvislosti, které mohou
vést ke zjednodušujícím závěrům, se zde skutečně nabízejí: Vysoký muslimský hodnostář z meziválečné
britské Palestiny – velký jeruzalémský muftí Hadži Amín Al-Husajní – skutečně
organizoval odpor proti sionistickým židům a za druhé světové války mu pak
velmi zaimponoval Hitler i nacistický antisemitismus. Al-Husajního aktivity
byly skutečně zločinné. Zároveň by ale jeho obraz neměl sloužit
k zastiňování faktu, že přes jeho propagandu zůstala většina palestinských
Arabů během války vůči Británii loajální. A co víc – proti nacistům bojovalo
v rámci britské armády kolem devíti tisíc arabských Palestinců – někteří
dokonce ve smíšených britských jednotkách bok po boku s židy .
Muslimové a Arabové se – podobně
jako za první světové války – masově účastnili řady spojeneckých bojových
operací, ať už proti Němcům, Italům či proti Japoncům. Jejich počet zároveň
výrazně přesahoval počty muslimů a Arabů na straně mocností Osy. Právě těm,
kteří bojovali na straně Spojenců, se primárně věnuji v tomto článku. Aby
byl celkový obraz komplexnější a čtenář si mohl vytvořit i určitá srovnání,
zmíním také některá více a méně známá fakta o účasti muslimů a Arabů na straně
armád Osy.
Za svobodnou Francii
V řadách francouzské armády
za druhé světové války bojovalo – podobně jako za té první – velké množství
koloniálních muslimů. Jednalo se o maghrebské goumiers, senegalské střelce a další koloniální oddíly (blíže
k těmto pojmům v předešlém dílu). Kromě Arabů mezi nimi byli i
Berbeři či Evropané žijící v severní Africe. Někteří z nich bojovali
z počátku ve vichystických silách, později však hlavně v armádě
Svobodné Francie. V té tvořili muslimští vojáci celé dvě třetiny mužstva.
Zúčastnili se těžkých bojů na mnoha frontách: od tuniské, kde se podíleli na
doražení Rommelova Afrikakorpsu, přes vylodění na Sicílii, až po těžké
boje v Itálii, aby nakonec osvobozovali Francii a dobývali jižní Německo.
Špatně vyzbrojení goumiers (někteří
zpočátku neměli dokonce ani polní uniformy a bojovali v tradičních
marockých pláštích s kapucemi) byli považováni za statečné a zároveň tvrdé
a obávané vojáky. Stali se přeborníky pro boj v hornatém terénu, ovládali
umění maskování a překvapivých výpadů. Při italském tažení Spojenců se
mnozí stali nejen postrachem německých vojáků, ale někdy i italských civilistů
(což je připomenuto i ve slavném filmu „Horalka“). Při pozdějších bojích ve
Francii a Německu se i za extrémně chladného počasí, na které nebyli ze
svých domovů vůbec zvyklí, mnozí Afričané vyznamenali. Svou válečnou cestu pak
mnozí zakončili v roce 1945 nedaleko od rakouských hranic.
V roce 1944 bojovalo
v De Gaullově armádě téměř čtvrt miliónu muslimů ze severní Afriky a kolem
dvou set tisíc ze Senegalu a okolí. Čtyřicet tisíc Severoafričanů a 25
tisíc Senegalců v bojích proti nacismu padlo, hlavně při osvobozování
Evropy v letech 1943-44. Řada zajatých – hlavně černých – vojáků byla
Němci z rasových důvodů buď vzápětí po zajetí popravena, nebo uvězněna
v koncentračních táborech.
Opomínanou roli muslimských
vojáků při osvobozování Francie a Evropy připomenul v roce 2006
francouzsko-alžírský film „Dny slávy“ (původní název filmu zní zcela jinak: Indigénes
– „Domorodci“) se známými herci jako Jammel Debouze či Samy Naceri. Film
popisuje osudy několika vojáků z Maghrebu sloužících v 3. alžírské
pěchotní divizi (3e Division d'Infanterie
Algérienne) v boji proti nacistům. Ukazuje nejen bojové operace, ale
i problémy nerovného postavení barevných a bílých vojáků v řadách armády
svobodné Francie. Ti byli mj. nasazováni do operací, kde se stávali „krmivem
pro děla“, podobně jako Britové vysílali do riskantních operací často jednotky
z různých částí svého koloniálního impéria.
Vyvrcholením rasismu
francouzských velitelů i samotného De Gaulla byla skutečnost, že osvobozování
Paříže se vůbec neměli účastnit barevní, hlavně černí, vojáci (v této
souvislosti je někdy zmiňován pojem blanchiment
– „bělení“). A to i za situace, že jejich podíl na osvobozovacích operacích i
ztráty byly velké (přes 50% ze všech francouzských ztrát). BBC uvádí, že jediná
stoprocentně bílá francouzská jednotka se v té době nacházela
v Maroku. De Gaulle tak nařídil sestavit bílou jednotku z rasově
odpovídajících francouzských vojáků různých oddílů. Ani to se mu však
nepodařilo, protože podíl Afričanů ve francouzských oddílech byl vysoký.
Nakonec uspěl ve vytvoření jednotky bez černochů – ale zato složené
z výrazné části ze Španělů, navíc doplněných o arabsko-berberské vojáky.
Jiných bělochů se totiž De Gaullovi na slavnostní vstup a přehlídku v Paříži
nedostávalo...
Po osvobození Paříže nebylo řadě
koloniálních vojáků umožněno pokračovat ve vojenské kariéře. Navíc po
nepokojích v Alžírsku jim bylo v roce 1959 zastaveno vyplácení
vojenských penzí. Veterán bojů, senegalský střelec Issa Cisse, desítky let po
válce vzpomíná: „Nám Senegalcům veleli
bílí francouzští důstojníci. Byly jsme kolonizováni Francií. Byli jsme nuceni
jít do války. Byly nám dávány rozkazy, které jsme splnili. Francie se nám za to
nikdy neodvděčila. Nikdy“.
Scéna z bojů v Alsasku z filmu "Indigénes"
Ve službách krále Jiřího
Tak jako v případě Francie,
i v Británii se v průběhu druhé světové války opakoval precedens z té
první, kdy došlo k nasazení velkého počtu koloniálních vojáků. V řadách
britské „Indické armády“ bojovalo za druhé světové války téměř půl miliónu
muslimů. Někteří pocházeli z dnešního indického území, jiní
z teritoria dnešního Pákistánu a Bangladéše. Nejznámější britské jednotky
s velkým zastoupením muslimů byly zvláště balúčsské (Baluchis) a hraničářské (Fontier
Force, Frontier Rifles). Řada z nich se zúčastnila těžkých bojů, a to
jak na bojištích Dálného východu proti Japoncům (Barma, Malajsie), tak i na
dalších válčištích světa (Francie, východní a severní Afrika, Řecko, Sicílie a
Itálie). Mnozí byli za statečnost v boji opět vyznamenáni, včetně
posmrtného Viktoriina kříže pro Abdula Háfize Chána (9th Jat Regiment). Tomu se podařilo v bitvě u Imphalu na
barmsko-indickém pomezí dobýt za cenu ztráty vlastního života jednu
z nejstrategičtějších pozic. V paralelních bitvách u Imphalu a Kohimy
se v roce 1944 nakonec podařilo zastavit japonský postup do Indie a
císařští vojáci a jejich spojenci se s velkými ztrátami museli stáhnout.
Pro Indy byly tyto boje do jisté míry bratrovražedné, ale o tom později.
Mnoho muslimů bylo také mezi
černými vojáky, kteří narukovali z britských afrických dominií, hlavně z oblasti Nigérie, Súdánu či Tanzánie. Nejznámější čistě arabskou a zároveň muslimskou jednotkou v britské armádě byla tzv. „Arabská legie“, která byla složená s transjordánských beduínů. V jejím čele stáli britští důstojníci, z nichž nejznámější byl legendární John Glubb,
přezdívaný „Paša“. Za druhé světové války se Arabská legie podílela na dvou
přesvědčivých vítězstvích Spojenců v Iráku a ve vichystické Sýrii a
Libanonu. Už po válce, v roce 1948, pak bojovala Arabská legie
v první arabsko-izraelské válce a ukázala se jako nejvíce bojeschopná
arabská bojová jednotka tohoto konfliktu. To je však už jiná kapitola
historie.
Sovětští a američtí muslimové
Mnoho muslimských národů střední Asie a z dalších částí Sovětského
svazu se rovněž účastnilo bojů proti Německu a jeho spojencům po roce 1941.
Sovětský svaz se sice systematicky snažil vykořeňovat náboženství, včetně
islámu, hlavně u středoasijských národů však muslimská víra stále zůstávala důležitou
částí identity. Rudá armáda mobilizovala během války téměř 35 milionů vojáků.
Z tohoto počtu bylo téměř 12 % muslimského původu. Šlo tedy přibližně o čtyři
milióny mužů a žen. Jednalo se hlavně o etnické Uzbeky, Kazachy, Azery,
Tádžiky, Kyrgyze a Turkmény. Další muslimská etnika jako Tataři, Baškirové atd.
v tomto čísle započtena nejsou, takže pravděpodobně bylo vojáků Rudé
armády muslimského původu ještě více.
V americké armádě bojovalo v druhé
světové válce přibližně 15 tisíc Arabů, což byl podobný počet, jako za
první. Mezi těmito Araby bylo mnoho křesťanů, nejčastěji z Libanonu a
Palestiny. Arabové však obecně představují jen menší část americké muslimské
populace, takže zastoupení vojáků hlásících se k islámu bylo v řadách
zaoceánské armády v obou válkách zřejmě vyšší (například v současné
US-Army je kolem patnácti tisíc muslimů, z nichž jen 3 500 jsou
Arabové).
Celkově bojovalo proti silám Osy,
tedy proti Hitlerovi, Mussolinimu a Hirohitovi minimálně pět miliónu muslimů.
Muslimové na straně Osy
Aby byl obraz muslimů
v druhé světové válce komplexnější, rozhodl jsem se – navzdory zaměření
série článků na muslimy ve spojeneckých armádách – že ve stručnosti přiblížím i
roli muslimů na straně armád Osy. Uvedu dokonce i některé jednotky a osobnosti,
o kterých nemají současní čeští „islámoklasté“ zřejmě ani ponětí.
Spolupráce muslimů
s nacisty za druhé světové války bývá některými soudobými politiky a osobnostmi používána jako argument
proti nim. Tito lidé však obvykle nikdy neslyšeli (případně nechtěli slyšet) o
výrazně vyšším počtu muslimů bojujících proti fašismu. To nic nemění na
tom, že spolupráce části muslimů s mocnostmi Osy skutečně existovala,
včetně jejich účasti v jednotkách SS.
Podívejme se nyní na některé
faktory, které mohly muslimy motivovat k účasti v bojích na straně Německa
a jeho spojenců. Jedním z hlavních důvodů byl nacionalismus v reakci na
koloniální politiku Velké Británie a Francie. Ta v meziválečném období
vytvářela na Blízkém východě štěpení tamních společností a konflikty, mj. tím,
jak si za své spojence vybírala různé klientské skupiny a rozeštvávala zdejší
obyvatele proti sobě. Jednalo se obvykle o menšiny, které byly dosazeny do
klíčových politických pozic, zatímco většinové komunity bývaly často politicky
i jinak potlačovány. V Libanonu tak například byli takovými klienty Francie
tamní maronitští křesťané. V meziválečné Palestině zase Britové
z počátku jednoznačně podporovali sionistické židy oproti Arabům. A
v Iráku Britové postavili do čela země menšinové sunnity oproti
většině šíitů a Kurdů.
Tato politika třídící lidi do
etno-náboženských skupin a zaměřená k potlačení postojů většinové
komunity, měla často neblahý efekt, jehož důsledky můžeme vidět v Iráku a
Sýrii i dnes. Jedním z jejich důsledků byl i fakt, že přibližovala uzurpované většiny pod vliv propagandy
nejrůznějších nacionalistických a náboženských radikálů. Ti obvykle vyzývali
k „národnímu osvobození“ prostřednictvím boje proti západním mocnostem.
Nešlo ale jen o domácí radikály.
Ve 30. letech se sílící nacistická zahraniční propaganda začala zaměřovat i na
národy kolonizované Francií a Británií, mezi nimi na Araby a muslimy. Nacistům
nahrávala i skutečnost, že v meziválečném období se vzhledem ke konfliktu
v Palestině diametrálně začal měnit postoj mnohých Arabů k židům.
Arabský antisionismus se tak někdy začal propojovat s nacisty exportovaným
antisemitismem. Ten vycházel jak z tradičních evropských protižidovských
stereotypů, tak z různých rasových teorií. Typickým příkladem osobností
ovlivněných nacistickou ideologií byl zmiňovaný muftí Al-Husajní či irácký premiér
Rašíd Al-Kajlání.
Proč nacionalisté různých národů nenáviděli Británii a sympatizovali s nacisty
Militantní odpor vůči Britům – a
s ním související sympatie s nacisty – nebyl zdaleka jen fenoménem
arabsko-muslimského světa. Svou analogii měl i mezi některými indickými
nacionalisty a dokonce i mezi malou částí sionistických Židů. Radikální sionista
Abraham Stern natolik nenáviděl britskou správu, že se boj proti ní stal pro
jeho organizaci naprostou prioritou. To platilo dokonce i v období druhé
světové války, kdy bylo každému zcela jasné, kdo evropské židy vraždí a kdo
naopak bojuje proti jejich vrahům. Stern se přesto zcela naivně domníval, že by
nacistické Německo mohlo odeslat evropské židy do Palestiny, kde by pak
bojovali proti Britům. Sternův dopis nacistickým diplomatům v tomto duchu
zůstal bez odpovědi.
Je zvláštním paradoxem, že i
v současném Izraeli je tato stránka Sternovy osobnosti vytěsněna a tento
muž je stále oslavován jako hrdina a „bojovník za svobodu“. Pro Brity však byl
Stern jednoznačně „terorista“. To poukazuje nejen na manipulovatelnost těchto
pojmů, ale i na to, jak při vytváření národních mytologií a hrdinů světí účel
prostředky. V tomto ohledu jsou si etnické nacionalismy celého světa velmi
podobné a nemusí jít zdaleka jen o nacionalismus izraelský či palestinský.
Sternův případ není zdůrazňován
v tomto článku náhodně. Je na něm totiž snáze možné pochopit, že pokud
mohla být antikoloniální nenávist vůči Británii a Francii tak silná u člena
etnika přímo ohroženého nacistickou genocidou, stěží může být překvapivé, že se podobné postoje mohou objevit mezi muslimy, Araby či Indy pod koloniální nadvládou.
Jedna z prvních moderních
islamistických organizací – egyptské Muslimské bratrstvo – začala během druhé
světové války připravovat protibritské povstání a někteří jeho členové se
dostali rovněž do vlivu nacistické ideologie.
Velmi zajímavým případem byla
v této souvislosti Indie, kde v tamním nacionalismu rovněž existovala
muslimská linka. Indičtí protibritští nacionalisté našli charismatického vůdce
v osobě hinduisty a předsedy Indického národního kongresu Subhasi Čandra Bosem a jeho příběh se velmi podobal příběhu muftího Al-Husajního. Na začátku
války odjel do Německa, kde se setkal s tamními pohlaváry, včetně Hitlera.
Mezi jeho stoupenci nebyli jen hinduističtí nacionalisté, ale i indičtí
muslimové a jiná náboženství a etnika. Malá indická jednotka později dokonce
bojovala po boku nacistů i proti vylodění v Normandii. Bose ale zaměřil
svou pozornost hlavně na dálný Východ, kam ho dopravila německá ponorka. Ve
spolupráci s Japonci reorganizoval tzv. Indickou národní armádu (Azad Hind) v níž se jedním z
nejvyšších důstojníků stal indický muslim Šáh Nawaz Chán. Azad Hind se na
válčištích Dálného východu několikrát dostala do bojů s britskými a
dalšími spojeneckými jednotkami, takže Indové, včetně muslimů, se často utkali
v bratrovražedném boji. Může se nám dnes jevit jako velký paradox, že
v poválečné Indii byli členové pro-nacistické a pro-japonské armády
oslavováni daleko více, než Indové, kteří sloužili britské koruně. I
v dnešní indické historiografii má Bose čestné místo, podobně jako
v izraelské Stern.
Muftí a německé jednotky
Nejkontroverznějším muslimem byl
během války beze všech pochyb zmiňovaný jeruzalémský muftí Al-Husajní. Jeho
fascinace nacismem byla v jeho rétorice jednoznačně rozeznatelná. Během války houževnatě vyvíjel antisemitskou propagandu. Ta však – i vzhledem k zmiňovaným devíti tisícům arabským Palestincům v britské armádě – nepadla doma na příliš úrodnou půdu. Jedním z viditelných výsledků jeho aktivit byl podíl na organizaci chorvatsko-muslimské horské divize SS Handžar (13. Waffen-Gebirgs-Division der SS
"Handschar"). Ta se pod velením D. Hampela podílela hlavně na
akcích proti jugoslávským partyzánům a na vraždách bosenských Srbů, kterým se mstila mj. za protimuslimské akce srbských četniků (z nichž někteří přešli později také k Němcům). V době
své největší síly měla divize Handžar 17 tisíc vojáků. Další jednotka, na
jejímž vzniku se muftí podílel, byla arabská dobrovolnická divize Wehrmachtu
„Svobodná Arábie“ (Legion Freies Arabien).
Ta se koncem války účastnila hlavně potlačování partyzánských operací v Řecku
a na Balkáně.
Další muslimskou divizí SS
s výrazným počtem muslimů byla albánská divize Skanderbeg (21. Waffen-Gebirgs-Division der SS „Skanderbeg“/albanische
Nr. 1). Ta však ani zdaleka nedosáhla síly Handžaru (6 500) a byla spíše
brigádou, než divizí. I přes existenci albánské SS jednotky možná překvapí
fakt, že to byla právě evropská muslimská země – Albánie – ve které jako
v jediné zemi obsazené nacisty žilo po válce více židů, než před ní. Řada
Albánců nejen že poskytla židovským uprchlíkům azyl, ale navíc různé úřady vydala
židům potvrzení, že jsou muslimové, což je zachránilo před deportacemi. Řada muslimů
také po válce získala titul „spravedlivý mezi národy“ za záchranu židů před
holocaustem, mezi nimi několik Albánců.
Přestože někteří soudobí muslimští politici zpochybňují či zlehčují holocaust, neuvědomují si, že popírají i část vlastní historie. Viz článek Roberta Satloffa.
Na Balkáně i jinde působilo ještě
několik menších útvarů pod nacistickým velením, ve kterých byli zastoupeni
muslimové. V muslimské části jižního Srbska zvané Sandžak tak operoval
policejní pluk SS (SS und
Polizei-Selbstschutz-Regiment "Sandschak"). Na straně
francouzských kolaborantů zase existovala menší paramilitární jednotka zvaná
Severoafrická legie (Légion
nord-africaine) vedená francouzským gestapákem Henri Lafontem a alžírským
nacionalistou Mohammedem Al-Mádím.
Zvláštním případem, kdy se muslimové
dostali do služeb nacistického Německa, byli sovětští váleční zajatci. Sovětská
politika se k vlastním zajatým vojákům chovala velmi brutálně a de facto je považovala za zrádce. Strach ze stalinské politiky ve spojení s dávkou nacistické propagandy tak přiměl nejednoho zajatého vojáka Rudé armády k boji na opačné
straně fronty. Velké množství bývalých sovětských občanů v řadách
Wehrmachtu a SS pocházelo hlavně z pobaltských zemí a Ukrajiny. U nás
jsou dobře známí "Vlasovci", aneb "Ruská osvobozenecká armáda", na jejichž osudu je
možné komplikovanou situaci sovětských válečných zajatců snáze pochopit. Vzhledem
k vysokému počtu muslimů v Rudé armádě jich řada byla i mezi
zajatými. Nejvíce jich pocházelo z řad „turkestánských“ muslimů
(Středoasijci, Tádžici a Ujguři), menší část představovali Azeři, Kavkazané a
Tataři. Většina z nich, která se přidala k Němcům, působila spíše v různých podpůrných jednotkách
a jen část byla nasazena znovu do bojů. Ve srovnání s bosenskými či albánskými
muslimy však do
Waffen-SS vstoupil jen zlomek z muslimských zajatců Rudé armády.
Závěr
Historické práce o druhé světové
válce ukazují, že na straně Osy se bojů na různých frontách zúčastnilo
přibližně půl milión muslimů. Ve Spojeneckých armádách je pak možné dojít
k číslu pět miliónů, což je ale spíš nižší odhad. Co se týká etnického
složení muslimů na straně Osy, tam převažovaly hlavně etnika ze střední Asie a
pak také bosenští muslimové (Slované), či Albánci. Arabů bylo ve Wehrmachtu či
SS poměrně málo.
Hlavním motivem pro vstup muslimů
do armád Osy nebylo náboženství, ale především vypjatý antikolonialismus a nacionalismus. V případě zajatých vojáků Rudé armády byl často důvodem k boji po boku Němců výběr ze dvou možností: smrt v koncentráku (v lepším případě obrovské utrpení v zajetí s vidinou návratu ke Stalinovi), nebo boj za Hitlera.
Mezi milióny muslimů na straně
Spojenců byli Arabové nepřehlédnutelní hlavně v armádě Svobodné Francie.
Indičtí muslimové (řada z nich z teritoria dnešního Pákistánu a
Bangladéše) zase představovali významnou složku Indické armády. Středoasijští
muslimové byli nejvýraznější v Rudé armádě.
Z dostupných statistik
vyplývá, že celkový počet vyznavačů islámu a lidí z islámského kulturního
prostředí, kteří během druhé světové války bojovali proti Hitlerovi,
Mussolinimu a Hirohitovi, byl desetinásobně vyšší, než muslimů, kteří bojovali
s nimi.
Příběhy druhé světové války nejsou žádná pohádka. Příslovečné „máslo na hlavě“ mají často i vítězové, včetně obyvatel Československa. Hrdiny a zločince z druhé světové války mají i muslimové. Celkově by ale neměla být role jednotlivých etnik ve válce posuzována na základě jednotlivců, jako byli muftí Al-Husajní, Vidkun Quisling či Emanuel Moravec. Daleko výstižnější je sledovat roli, kterou sehrály ve válce milióny řadových vojáků a prostých občanů.
Vojáci britské Indické armády (7. Rádžputský pluk) při odpočinku v Barmě. Za druhé světové války tvořili polovinu tohoto pluku muslimové.
Indian infantry section of the 2nd Battalion, 7th Rajput Regiment about to go on patrol on the Arakan front, Burma.
Senegalský střelec s vyznamenáním "Kříž osvobození" udělovaným De Gaullem
(na závěrečnou přehlídku po osvobození Paříže by však byl tento muž "nevhodný").
Senegalese shooter with medal "Cross of liberation" awarded by De Gaulle.
Indičtí muslimští vojáci britské armády během bohoslužby u příležitosti ukončení ramadánu.
Indian Muslim soldiers of British army during ramadan prayer.
Vojáci Rudé armády z muslimských středoasijských zemí.
Red Army soldiers from the Muslim Central-Asian republics.
Zajatý středoasijský voják Rudé armády.
Captured Central-Asian soldier of the Red Army.
Alija Moldagulova z Kazachstánu, posmrtně vyznamenaná za statečnost.
Alya Moldagulova from Kazakhstan posthumously awarded for her bravery.
Kyrgyzský veterán druhé světové války.
Veteran of the WW2 from Kyrgyzstan.
Nejznámější fotografie muftího Al-Husajního s Hitlerem. S oblibou bývá uváděna jako "důkaz spolupráce muslimů s nacisty". Ve skutečnosti se jednalo hlavně o osobní aktivity tohoto muže.
The most known picture of mufti Al-Hussaini and Hitler.
Muftí (úplně vpravo) při návštěvě chorvatsko-bosenské divize SS "Handžar" (druhý zleva generál SS a brigadeführer Hampel, velitel divize)
Mufti Al-Hussaini (far right) during inspection of Croat-Bosnian SS Division "Hanjar" (second from left brigadeführer Hampel, division commander)
Voják britské "Arabské legie"
Soldier of the British "Arab Legion"
Muslimský voják indické armády při plynovém výcviku.
Indian Muslim soldier during gas-attack training.
Černošský voják německé legie "Freies Arabien" příliš neodpovídal nacistickým rasovým teoriím.
Black soldier of the "Free Arabia" legion - not according to a Nazi racial theories.
Bývalí vojáci Rudé armády ze Střední Asie ve službách Wehrmachtu.
Former Red Army soldiers from Central-Asia in Wehrmacht.
Stužka a límcový znak albánské SS divize "Skanderbeg".
Ribbon and badge of Albanian SS division "Skanderbeg".
Dva arabsko-američtí hrdinové bojů druhé světové války
- bratři Arthur a Ernest Abodeely.
Arab-American war heroes - Abodeely bros.
Hroby francouzských muslimských válečných hrdinů poničené "islámoklasty" v nedávné době.
The cemetery of French Muslim war heroes damaged by contemporary Islamophobes.
Rabbis of Our Time provides a comprehensive overview of the most influential rabbinical authorities of Judaism in the 20th and 21st Century. Through focussing on the most theologically influential rabbis of the contemporary era and examining their political impact, it opens a broader discussion of the relationship between Judaism and politics. It looks at the various centres of current Judaism and Jewish thinking, especially the State of Israel and the USA, as well as locating rabbis in various time periods. Through interviews and extracts from religious texts and books authored by rabbis, readers will discover more about a range of rabbis, from those before the formation of Israel to the most famous Chief Rabbis of Israel, as well as those who did not reach the highest state religious functions, but influenced the relation between Judaism and Israel by other means. The rabbis selected represent all major contemporary streams of Judaism, from ultra-Orthodox/Haredi to Reform and Liberal currents, and together create a broader picture of the scope of contemporary Jewish thinking in a theological and political context.
