Saúdská Arábie - kolébka wahhábismu

Saúdská Arábie patří mezi jednu z nejrozporuplnějších muslimských zemí světa. Díky svému ropnému bohatství totiž zvládá kombinovat dohromady dvě na první pohled zcela neslučitelné věci: být jedním z velmi důležitých spojenců Západu, zvláště USA, a ve stejnou chvíli patřit mezi nejméně demokratické státy a být pravlastí wahhábismu – jednoho z nejfundamentalističtějších proudů v rámci islámu. 

I v samotném muslimském světě je Saúdská Arábie svým striktním pojetím islámu značně ojedinělá. Na rozdíl od většiny arabských a muslimských zemí na svém území například oficiálně zakazuje jiné víry než islám, ženy jsou zde výrazně nerovnoprávné vůči mužům, je zde aplikováno přísné šariatské trestní právo, demokratické instituce zde jsou zcela v zárodku atd. 

Není také náhoda, že je Saúdská Arábie i rodištěm patnácti z devatenácti únosců letadel z 11. září 2001. Na druhou stranu to byl právě Usáma bin Ládin, který se stal jedním z největších kritiků saúdské královské rodiny a on sám i jeho další saúdští kumpáni byli už v 90. letech zbaveni občanství své vlasti. Vládní establishment saúdské královské rodiny také již dávno začal halasně hovořit o tvrdém boji proti teroru. Ten skutečně začal řadu Saúdů ohrožovat a jedny z prvních útoků Al-Káidy se ještě před 11. zářím 2001 odehrály právě na saúdském území.  

Saúdská Arábie je komplexnější země, než by se dalo shrnout jen do termínu „wahhábistická monarchie“. Tuto přísnou formu islámu zde totiž praktikuje jen asi čtvrtina obyvatelstva, přičemž ještě před několika desítkami let šlo o pouhých pár procent zdejších muslimů. Hlavně v 70. letech však ale obrovské zisky z ropy napomohly wahhábismus popularizovat a šířit – a to nejen na Arabském poloostrově.

Není ale navíc wahhábismus jako wahhábismus. Ve většině muslimských zemí existuje vrstva muslimského kléru loajálního státu. Ta se chová obvykle pragmaticky a je buď přímo propojena s režimem, nebo se s ním alespoň snaží být zadobře. Pak zde ale obvykle bývá také islámská opozice, která může být v některých případech i velmi radikální. Tento model funguje i v  Saúdské Arábii, kde ti nejradikálnější opoziční wahábisté obviňují ty pragmatičtější – jejichž ztělesněním je právě i saúdská královská rodina – z pokrytectví. Bez wahábistických pragmatiků by Saúdská Arábie ale nikdy neuzavřela spojenectví s USA, nemodernizovala by se, ani by nezbavila Bin Ládina saúdského občanství. A ten by naopak nikdy nezačal považovat Saúdy a jejich spojence za jedny z největších zrádců islámu.

Přesto se saúdský režim ve světle své prakticky absolutistické moci a vazeb na wahhábismus může jen stěží zbavit objektivní odpovědnosti za vytvoření prostředí, kde mohli právě ti největší radikálové začít se svým působením a šířit ho ve spojení s ohromnými finančními částkami do světa.  

Co je wahhábismus?

Wahhábismus je velmi přísným reformním proudem islámu, který má své kořeny v polovině 18. století. Následuje filosofii Muhammada Ibn Abd Al-Wahhába (1703–1792), který žil na území dnešní Saúdské Arábie. Ten vypracoval velmi přísné učení, které usilovalo o obrodu islámu v tehdejší Arábii, jehož cílem bylo navrátit islám k jeho zdrojům, očistit ho od cizích vlivů a modernizačních snah. V reálu to mělo znamenat návrat k víře a praxi rané islámské obce. Al-Wahháb kladl důraz na ryzí monoteismus, na Boží jedinost a na puritánskou přísnost. Šíitský islám a mystický islámský súfismus byly označeny za heretické inovace (arab. bid´a). Preferován byl rigorózní až doslovný výklad Koránu, k čemuž inspirovalo učení středověkého islámského myslitele Ibn Tajmíjji (1263–1328). V šaríji pak aplikovali wahhábisté hanbalovskou právní školu, která je ze všech nejpřísnější. Sami stoupenci tohoto radikálního proudu islámu si začali říkat muwahhidún („unitáři“) a pojem „wahhábismus“ brali jako hanlivý. 

Pro snazší pochopení je možné wahhábismus vzdáleně přirovnat k přísným variantám křesťanského protestantismu. Ostatně v literatuře se objevuje občas připodobnění Al-Wahhába k „muslimskému Lutherovi“. Protestantismus se také chtěl vrátit k autentické víře bez cizích nánosů, rovněž kladl velký důraz na samotný text Písma (někdy doslovný) a byl často velmi striktní a puritánský. Také estetika wahhábistických mešit a řady protestantských kostelů je velmi strohá oproti zdobnosti jiných mešit či katolických kostelů. Ostatně abyste tento rozdíl viděli, nemusíte do Saúdské Arábie, ale stačí vyrazit do nedalekého Sarajeva. Na zdejším sídlišti Vojničko Polje se nachází obří „Mešita saúdského krále Fahda“ zasponzorovaná po bosenské válce právě ze saúdských peněz. Svou vnitřní i vnější strohostí působí velmi odlišně oproti tradičním bosenským svatostánkům. V nedalekém městě Travnik tak najdete třeba starou dřevěnou mešitu pomalovanou hrozny vína a ovocem. Na první pohled tak uvidíte, jak importovaný strohý saúdský wahhábismus nezapadá do tradičního prostředí úplně jiné – a značně uvolněnější verze – bosenského islámu. Jenže právě tak šíření wahhábismu funguje – má k dispozici velké částky peněz na stavbu mešit a islámských center, které sice mohou některým muslimům pomoci, zároveň však přetváří místní autentické podoby islámu k obrazu svému. 

Cesta k dnešní Saúdské Arábii

V 18. století byl Arabský poloostrov sužovaném klanovými rozbroji. V tomto prostředí uzavřel v roce 1744 Muhammad Ibn Abd Al-Wahháb spojenectví s beduínským emírem Muhammadem Ibn Saúdem (zemřel 1765), který se pak postavil do čela wahhábistického hnutí. Toto spojenectví začalo být velmi obávané, neboť wahhábisté se snažili co nejvíce expandovat a prosazovat svoji ultrapřísnou vizi islámu. Pokud se stoupenci jiných forem islámu nepodrobili dobrovolně, zahájili proti nim wahhábisté „džihád meče“, protože je považovali za heretiky. Za této situace se wahhábistům podařilo v regionu Nedžd vytvořit zárodky prvního Saúdského státu, který existoval až do roku 1818. Kromě brutality na sebe fundamentalistický stát upozornil i do té doby nevídaným obrazoborectvím. V roce 1802 dobyl město Karbala (v dnešním Iráku), pozabíjel 5000 zdejších obyvatel a rozkradl a zničil hrobku imáma Husajna. O dva roky později wahhábisté vyplenili město Medína spravované v té době Osmanskou říší a zničili přímo Mohamedův hrob. Podle nich totiž jakýkoliv hrob islámského proroka či učence byl jen modlou a poutě k nim modloslužebnictvím. Tak bezprecedentní čin vyvolal kritiku wahhábistů z řad tehdejšího muslimského světa a pohnul osmanského sultána k válečnému tažení. V tombyli wahhábisté nakonec poraženi, zatlačeni zpátky do pouště a jejich vesnice a města srovnány se zemí. Vládce wahhábistického státu Abdalláh bin Saúd byl zajat a za zvuků hudby, kterou wahhábisté zakazovali, vláčen ulicemi Istanbulu. Nakonec byla jeho hlava sťata a jeho tělo veřejně vystaveno. Několik dalších zajatých wahhábistických kleriků bylo připoutáno k hlavním děl, které byly následně odpáleny. Tak tedy probíhaly v 19. století „protiteroristické operace“ muslimských zemí a tak se vypořádávaly s extremismem ve vlastních řadách. 

Poprava saúdského vládce a jeho blízkých Osmany však neznamenala zánik saúdsko-wahhábistického spojenectví. V průběhu 19. století znovu vzrostla jeho moc a v roce 1901 zahájil Abdul-Azíz Ibn Saúd (1875–1953), který byl členem páté generace od Muhammada Ibn Saúda, vojenské tažení, které skončilo v roce 1929 dobytím prakticky celého Arabského poloostrova. Už v roce 1917 byla také definitivně v první světové válce poražena Osmanská říše a wahhábisté přišli o velkého historického konkurenta. O něco později se Saúdové vypořádali s konkurenčními rody Al-Rašíd a s rodem Hášimovců. Ty druhé vytlačili z Arabského poloostrova, hlavně z pobřežního pásu Hidžáz, kde se nacházela i Mekka a Medína, které Hášimovci ochraňovali 700 let.    

Ibn Saúd se choval daleko pragmatičtěji, než jeho předkové. Snažil vyhnout se konfliktům s Velkou Británií, která po válce dominovala regionu. Navázal také kontakty s USA a byl nakloněn moderním technologiím, které by lépe upevnily jeho vládu. Ibn Saúd se musel vypořádat ještě s povstáním svých bývalých spojenců, kteří mu dopomohli k různým vojenským vítězstvím: šlo o wahhábistické bojovníky zvané Ichwán (arab. Bratrstvo – neplést si ale s Muslimským bratrstvem). Ti se bránili saúdským modernizačním snahám a novým technologiím. Poté, co se pokusili zaútočit na britské državy na Blízkém východě, Ibn Saúd tyto fanatické bojovníky na velbloudech rozstřílel za pomoci Britů kulomety. Nyní mu již nic nestálo v cestě stát se králem Arábie, na kterého byl korunován v roce 1932. Wahhábismus se v této zemi stal státním náboženstvím.  

Historické spojenectví s Američany

Američané jsou v těsném vztahu se Saúdskou Arábií prakticky od počátku jejího vzniku.  Zanedlouho po Ibn Saúdově korunovaci došlo na zdejším území k objevení rozsáhlých ropných nalezišť. Již v roce 1933 byla americké firmě Standard Oil of California udělena ropná koncese, ale až v roce 1938 byla zdejší ropa poprvé vyvezena. Z obrovské, ale vcelku chudé země, jejímž hlavním příjmem byl prakticky jen „náboženský turismus“ do Mekky a Medíny poděděný po Hášimovcích, se ve spolupráci s Američany stala jedna z nejbohatších zemí vůbec. 

V roce 1944 se ropná společnost přeměnila na arabsko-americkou ropnou společnost ARAMCO (Arabia American Oil Company) a americko-saúdské ekonomické spojenectví nadále pokračovalo. Díky úzkým kontaktům s USA byla během studené války Saúdská Arábie výrazněji na straně Západu. A to i přes fakt, že režim v Saúdské Arábii i tehdy patřil mezi ty nejvíce konzervativně-teokratické anejméně demokratické v islámském světě vůbec.  

Pozdější spojenectví USA s Izraelem Saúdové celkem logicky nesdíleli. Po izraelsko-arabské válce na Jom Kippur v roce 1973 se Saúdům spolu s dalšími členy OPECu podařilo přiškrcením ropných kohoutků značně zkomplikovat hospodářskou situaci USA. Po americké hrozbě ale spojenectví s dílčími proměnami pokračovalo. Američané se sice začali snažit být méně závislí na saúdské ropě - spojenectví ale s určitými posuny přetrvalo do dnešních dnů. 

Během 80. let zažila Saúdská Arábie řadu teroristických útoků. Ty sice souvisely hlavně se spory s Íránem a šíity, ale spojenectví Saúdské Arábie s USA v nich rovněž hrálo důležitou roli. V první válce v Zálivu v roce 1991 souhlasil saúdský král Fahd s přítomností amerických jednotek v zemi, což ještě více přiblížilo pouštní monarchii USA. Právě to bylo solí v očích Usámovi bin Ládinovi a v tom také spatřoval hlavní symbol podřízenosti Spojeným státům a Západu. Americká vojenská přítomnost v Saúdské Arábii ho také následně motivovaly směřovat útoky Al-Káidy právě proti americkým cílům.

Saúdská Arábie se tak dostala do zvláštní situace: na jedné straně se stále více stávala cílem radikálně islamistických teroristů, často Saúdů inspirovaných wahhábismem, na  stranu druhou řada z nich vděčila za svůj vzestup a radikalizaci právě prostředí a bohatství Saúdské Arábie, hlavně v 80. letech. Tehdy Saúdové spolu s Američany sponzorovaly ty nejradikálnější bojovníky – včetně Usámy Bin Ládina – aby šli do Afghánistánu bojovat proti Sovětskému svazu.    

Ve vztahu k tzv. „Islámskému státu v Iráku a Sýrii“ (ISIS) je na tom Saúdská Arábie podobně jako ve vztahu k Al-Káidě. ISIS sice nevychází z wahhábismu přímo, ale považuje ho za jeden ze svých ideologických zdrojů. Na Saúdy má ale odobný pohled, jako Al-Káida – a sice, že se dávno vzdálili od idejí wahhábismu a jsou zkorumpovaní.

Rijád v roce 2014 zařadil ISIS na seznam teroristických organizací. Ve stejnou chvíli je však Saúdská Arábie podezírána z dvojí hry a z nepřímé podpory ISIS. Největší regionální soupeř Saúdů je totiž šíitský Írán, který v konfliktu v Sýrii a Iráku podporuje mj. nepřátele ISIS. Království je tak údajně jedním z hlavních sponzorů sunnitských radikálních skupin, byť zřejmě ne přímo ISIS. K tomu se ale saúdské prostředky a zbraně mohou dostat nepřehledným kanálem různých vztahů a vazeb mezi radikálními skupinami. 

Spojené státy jsou stále jedním z hlavních aktérů, které mohou ovlivňovat zvenčí saúdskou politiku. Jejich tlak by měl do budoucna více motivovat Saúdy hrát jednoznačnou politickou hru. To v praxi například znamená oslabit saúdsko-íránské napětí, zvyšovat náboženský pluralimus v zemi, omezit export wahhábismu do světa atd. To vše může přispět k lepší pověsti islámu v současném světě, neboť ten je často kolektivně – a neprávem – zaměňován právě s wahhábismem. Zároveň může pluralitnější a demokratičtější Saúdská Arábie i posílit větší stabilitu Blízkého východu.

Vyšlo v tabletovém magazínu Dotyk.

Když Evropané prchali do Sýrie.

Během druhé světové války se řada Evropanů snažila dostat pryč z okupované Evropy. Jednou z nejbližších možností byl (i dle názvu) Blízký východ. Známý je případ řady evropských židovských uprchlíků, kteří se chtěli dostat do tehdejší britské Palestiny. O podobné se však tehdy pokoušela i řada dalších Evropanů. 

Brity organizovaná The Middle East Relief and Refugee Administration (MERRA), která vznikla v období 1941-42, se pokoušela přesídlit řadu obyvatel Polska, Řecka a Jugoslávie do uprchlických táborů na Kypr, v Sýrii, Egyptě, Palestině i jinde. Množství uprchlíků, hlavně z Polska, přijal také Írán, kam se Poláci dostali přes Sovětský svaz a oblast Kaspického moře (viz krátké video níže).

Několik zajímavostí a detailů: 

• Konkrétně v Sýrii byl organizován utečenecký tábor v druhém největším syrském městě Aleppo.
• V Palestině našli Evropané útočiště v táboře Nuseirat v pásmu Gazy, což byla původně britská vojenská věznice. O několik později se z tohoto uprchlického tábora Nuseirat stal palestinský utečenecký tábor. 
• V táborech nedaleko Káhiry našlo útočiště kolem 40 tisíc Poláků, Řeků a Jugoslávců.  
• Odhaduje se, že v Íránu našlo v době druhé světové války útočiště mezi 114 000 - 300 000 Poláků prchajících před nacistickou a sovětskou krutovládou. 

MERRA byla později při vzniku OSN absorbována organizací UNRRA (United Nations Relief and Rehabilitation Administration). Ta měla pak klíčový význam při přesídlování utečenců zpátky do jejich domovů. Funkce UNRRA později převzaly různé instituce OSN včetně Mezinárodní organizace pro uprchlíky (IRO, pozdější UNHCR) či Světové zdravotnické organizace (WHO).

Chorvatské děti na pláži uprchlického tábora Tolumbat v Egyptě. 

Uprchlické tábory na Blízkém východě během druhé světové války.



Poláci v Íránu.

Detailněji k tématu: 

• I. Tharoor: The forgotten story of European refugee camps in the Middle East.
• E. Taparata: During WWII, European refugees fled to Syria. Here's what the camps were like.
• Organizace MERRA
• Rare Photos: European Refugee Camps in Syria — At The Height of World War II.
• Faruqi, A.: Forgotten Polish Exodus to Persia.
• Barochová, A.: I Evropané prchali kdysi přes moře, tábory budovali na Blízkém východě

Stručný přehled evropského terorismu.

Stručný přehled kontextu a motivů terorismu na evropském území od Studené války do současnosti s důrazem na radikálně islamistický terorismus po 11. září 2001.

Když dnes Evropan slyší slovo „terorismus“, vybaví se mu s největší pravděpodobností islámští radikálové z doby po 11. září 2001, kteří pod hlavičkou Al-Káidy útočili v Madridu a Londýně. Ve zcela živé paměti pak bude mít zcela jistě nedávnou sérii pařížských útoků, letošní bruselské krveprolití, útoky na různé symbolické cíle (kostely), které měli často na svědomí stoupenci tzv. „Islámského státu v Iráku a Sýrii“ (dále ISIS) – tedy odtržené odnože Al-Káidy.  

Náboženství, v tomto případě hlavně radikální islamismus, bude tak zřejmě to první, co se každému Evropanovi vybaví v souvislosti s terorem. Historie motivů teroru a samotných teroristických útoků v Evropě je však výrazně komplexnější, než může nabízet dnešní pohled. 

V tomto textu budeme sledovat období od vypuknutí Studené války, přičemž hlavní část textu bude věnována vývoji po roce 2001, který byl do jisté míry mezníkem v rozmachu radikálně islamistického teroru v Evropě. 

Definic terorismu je velké množství a neexistuje jediné vše vysvětlující vysvětlení. Bezpečnostní odborník a diplomat Jiří Šedivý definuje terorismus způsobem, který je možný použít i pro tento text:

„Terorismus je metoda použití síly či hrozby silou prováděná skrytými jednotlivci, skupinami nebo státem podporovanými aktéry. Akt násilí je zaměřen proti nevinným osobám nebo civilním cílům. Hlavním účelem teroristického aktu je vyvolat pocit strachu. Vedlejším účelem může být upoutání pozornosti (tzv. propaganda činem), nebo získání dílčích výhod či ústupků ze strany atakovaného aktéra. Konečným cílem terorismu je politická změna.“

Jiří Šedivý: "Nové paradigma terorismu" in Mezinárodní politika 1/2003

Je třeba mít na paměti, že terorismus je sám o sobě spíše technický pojem, nikoliv ideologie. Proto chápejme i používání pojmu „terorista“ spíše jako jisté zobecnění ve smyslu výše uvedené definice, který je ale třeba brát v konkrétním kontextu.  

Než přišli radikální islamisté

Současné období je sice z hlediska počtu obětí teroristických útoků typické svou masovostí. Je ale možné konstatovat, že v Evropě bylo v souvislosti s oběťmi terorismu už i výrazně hůře, neboť Evropu sužovaly v období Studené války daleko častější, byť většinou ne tak masově smrtící útoky jako dnes. 

Útoky způsobené radikálními islamisty v Evropě (převážně šlo o útoky v EU) do roku 2014, měly sice velký počet obětí na jednotlivý útok, byly však relativně málo četné (jednalo se hlavně o dva velké útoky – v Madridu 2004 a Londýně 2005). Teror ISIS se v Evropě prosazuje od roku 2014 a od té doby zintenzivňuje. Hlavně pařížský útok ISIS z listopadu 2015 se masovostí obětí přiblížil i předešlým útokům Al-Káidy. 

Evropa má však v relativně živé paměti i jiné pachatele útoku než radikálně islamistické radikály. Zvláště 70. a 80. léta byly velmi poznamenány činností různých ultralevicových a ultrapravicových frakcí. Zdaleka nejvíce obětí měl ale během Studené války teror různých separatistických a ultranacionalistických organizací. Zde byly nejznámější teroristické činy navázané na baskický separatismus (cca 1000 obětí v období od konce 50. let do r. 2011) a na dění v Severním Irsku (cca 3500 mrtvých v období 1968–1998). Pod terorismus, navázaný na etnický separatismus a ultranacionalismus (kde bylo možné občas najít i jisté náboženské prvky, včetně křesťanství), by bylo možné určitě možné podřadit i vysoký, ale číselně přesněji těžko specifikovatelný, počet násilných činů v rámci konfliktu v rozpadající se Jugoslávii v 90. letech. Méně sledované i medializované jsou v současné Evropě formy v některých obdobích velmi silných regionálních separatismů (např. korsického, katalánského, valoňského). Teroristické metody však v určitých obdobích výrazněji využívaly jen některé z nich.

Regionální teror byl sice ve své době mediálně hodně sledován, avšak mediální pokrytí ze 70. a 80. let je stěží srovnatelné se záběrem a sofistikovaností mediálního informování současného, kdy se o teroristických činech na Západě dozví – navíc mnohem rychleji – daleko více lidí. Je také třeba brát v potaz, že na rozdíl od současných radikálně islamistických útoků, kterých se lze obávat takřka v každém významném evropském centru, se jednalo spíš o regionálně vymezený teror. ETA tak vyvolávala obavy hlavně ve Španělsku, odštěpenecké frakce IRA zase v Británii, přičemž v jiných regionech Evropy byly obavy výrazně menší. 

Je zajímavé, že některé nejbrutálnější akty teroru spojené s regionálními konflikty přišly až v době, kdy bylo zjevné, že se tyto konflikty zklidňují. Radikálové se na poslední chvíli pokoušeli zničit, či alespoň vážně narušit mírový proces. Jedná se například o výbuch v severoirském Omaghu v roce 1998, který byl se svými 28 oběťmi vůbec nejkrvavějším jednotlivým činem během „The Troubles“.

Důvody ústupu etno-separatistického terorismu v Evropě jsou komplexní – dílem mohou být důsledkem úspěšného mírového procesu (Severní Irsko) či vyjednávání s radikály (ETA). Roli mohla v dalších případech sehrát také generační výměna, zvýšení regionální autonomie, pokles podpory od bývalých sponzorů (např. od Sovětského svazu, Libye, československé dodávky SEMTEXu atd.) a další důvody. 

V současnosti jsou nejnebezpečnějšími evropskými městy z hlediska terorismu Paříž a Belfast. Paříž se do vysokých příček dostala hlavně skrze radikálně islamistické útoky v posledních letech. I v minulosti byla ale poměrně často cílem teroru různých skupin, včetně dnes už méně známých teroristických organizací. Ve Francii a Paříži byl tak například na přelomu 70. a 80. let výrazný teror arménských ultranacionalistů ze skupiny Arménská tajná armáda pro osvobození Arménie (ASALA). Nizozemí bylo zase v mezidobí 1975-78 sužováno útoky separatistů bojujících za nezávislost jižních Moluk na Indonésii.  

Ultrapravicový teror je v současné Evropě ztělesněn hlavně teroristickým činem Nora A. B. Breivika z roku 2011, případně terorem Bavorské osvobozenecké armády (BBA) z 90. let. Ultrapravicovým terorem byla poznamenána Itálie od konce 60. až do 80. let  - v Itálii se tomuto období přezdívá „Olověná léta“ - kdy v Itálii působila skupina Nový řád (ON). Z ní se později odštěpila neo-nacistická organizace Ozbrojené revoluční buňky (NAR), která provedla v roce 1980 do té doby nejbrutálnější útok na nádraží v Boloni, který usmrtil 85 lidí. Ten byl tak svou intenzitou zcela srovnatelný s útoky současných radikálních islamistů. Celkově jsou ale násilné činy ultrapravicových a neo-nacistických extremistů podřazovány spíše do pod rasově motivovaných zločiny, než pod terorismus.     

Arabští nacionalisté a ultralevice

Radikálně islamistický teror je v Evropě přítomen spíše až od 80. až 90. let, což souvisí s nástupem vlny radikálně islamistického terorismu ve světě. Tato vlna reagovala hlavně na úpadek arabských a jiných sekulárních nacionalismů na Blízkém východě (podrobněji viz další podkapitola). 

I před nástupem radikálních islamistů byly v Evropě aktivní blízkovýchodní, nejčastěji arabské, radikální skupiny. Často šlo o teroristické činy národně osvobozeneckých skupin palestinských, přičemž je v této souvislosti nejznámější útok organizace Černé září na izraelské sportovce během letní olympiády v Mnichově v roce 1972. 

Na rozdíl od dnešních džihádistů byli tehdejší arabští teroristé často sekularizovaní muslimové, respektive křesťané a náboženství nehrálo v jejich násilných pohnutkách velkou roli. Některé blízkovýchodní, opět hlavně palestinské, radikální skupiny operující v Evropě hlavně v 70. a 80. letech byly i výrazně ultralevicově ideologické a kooperovaly s podobně zaměřenými skupinami z jiných částí světa. V Evropě tak útočily ultralevicové italské Rudé brigády, německá Frakce rudé armády (RAF), podobně jako Lidová fronta pro osvobození Palestiny (jejímž členem byl i nejznámější terorista své doby Venezuelan Iljič Ramirez Sánchez zvaný „Carlos Šakal“) či Japonská rudá armáda.  

U různých evropských radikálních skupin i jednotlivců nelze v novodobé evropské historii přehlížet ani jejich propojení s organizovaným zločinem. V řadě případů je pak linie mezi politickým terorem a organizovaným zločinem (loupeže, násilí, obchod s drogami apod.) velmi nejasná. To platí např. pro různé klany italské mafie (mj. Corleone), pro jednoho z nejobávanějších palestinských teroristů Abú Nidala či pro různé milice během balkánských konfliktů.     

Některé akty teroru nebyly zcela jednoznačně objasněny a spojují více verzí i motivů. Patří mezi ně i vůbec nejrozsáhlejší teroristický akt v evropském prostoru co do počtu obětí: bombový útok na let Pan Am 103 nad skotským Lockerbie v roce 1988. U toho je sice nejpravděpodobnější libyjská linka na plukovníka Kaddáfího, který se chtěl pomstít za americké bombardování Tripolisu a Benghází, zmiňovány jsou však i jiné motivy.   

Nástup radikálně islamistického teroru

Radikálně islamistický teror nemá v Evropě ani na Blízkém východě zdaleka tak hluboké základy, jak by se mohlo zdát ze současného mainstreamového mediálního informování.

Kořeny radikálního islamismu v současných podobách lze sice vystopovat na Blízkém východě už v období mezi světovými válkami (např. militantní frakce egyptského Muslimského bratrstva, šejch Izz ad-Dín Kassám v Palestině), byl to ale hlavně pokles popularity sekulárního nacionalismu na Blízkém východě od 70. let, který dostal do popředí náboženské radikály jako alternativu vůči sekularistům. 

V arabském prostředí ztělesňoval v poválečném období sekulární nacionalismus a národně osvobozenecký boj hlavně egyptský prezident Gamal Abdel Násir. V íránském a afghánském prostředí zase existovaly sekulární monarchie. Tyto režimy však ztrácely během Studené války postupně na popularitě, a to hlavně s ohledem na stupňující se represe a potlačování opozice, korupci, ekonomické, politické a vojenské neúspěchy a často až přílišnému tlaku na sekularizaci. Úpadek sekulárního nacionalismu tak přiměl mnohé muslimy hledat politické alternativy. Jednou z nejlákavějších se ukázal být politický islám, neboli islamismus. Ten se od začátku 20. století konstituoval v nejrůznějších podobách – od státotvorných stran a hnutí kombinujících ve své politice demokratickou politiku a islám (podobně jako například činí křesťansko-demokratické strany) až po radikálně islamistické džihádisty, snažící se násilným způsobem, často právě terorismem, změnit politický řád.

Islamismus také nabyl odlišné podoby v sunnitském a šíitském prostředí. U daleko početnějších sunnitů (cca 90%, tedy více než 1,4 miliardy světových muslimů) tak nabyl radikální islám velmi široké – a poměrně nepřehledné – spektrum podob. Naopak v méně početném šíitském prostředí se stal jeho hlavním protagonistou íránský ajatolláh Chomejní a jeho koncepce Velájat-e fakíh ("Vláda duchovenstva"). 

Hlavně sunnitský radikální islám by zřejmě nezískal zdaleka takovou popularitu, nebýt západní podpory radikálně islamistickým hnutím během Studené války. Islamisté – a radikálové zvláště – se totiž velmi vehementně hlásili k antikomunismu a boji proti Sovětskému svazu. Toto kritérium Američanům a jejich evropským spojencům často stačilo jako hlavní podmínka k podpoře. V Afghánistánu tak Američané pomohli vycvičit a vyzbrojit radikály jako byl Usáma bin Ládin, podobně jako budoucí vůdce Tálibánu a řadu dalších, kteří tehdy pouze považovali Sovětský svaz za hlavního nepřítele a nebylo pro ně problém o několik let později pozvednout své zbraně proti USA a Západu. Podobně neprozřetelně vnímali ale třeba i Izraelci formující se Hamás, který se nakonec ukázal být jako daleko nebezpečnější než OOP a Jásir Arafat, který byl dlouho Izraelci považován za „teroristu č. 1“.

V Evropě se první akce radikálních islamistů odehrály v 80. letech. Vesměs šlo v té době o poměrně marginální akce zaostávající svou intenzitou za terorem tehdejších evropských sekulárně-levicových nacionalistů a radikálů. Prvním skutečně velkým útokem radikálních islamistů na evropské půdě byl útok na madridskou restauraci El Descanso v roce 1985. K odpovědnosti za něj a za smrt 18 lidí se přihlásil šíitský Islámský džihád (nezaměňovat se stejně nazvanou sunnitskou organizací) vedený známým libanonským teroristou Imádem Mugníjou. 

Od té doby ale měla naprostá většina radikálně islamistických útoků v Evropě pachatele zradikalizované sunnity, což přerušily jen některé výjimky, jako například když v Bulharsku zaútočil v roce 2012 na izraelské turisty libanonský Hizballáh. 

V polovině 90. let byla ve Francii teroristický činná sunnitská Alžírská ozbrojená islámská skupina (GIA), která ve stejné době prováděla brutální teror v Alžírsku. 

Hlavní radikálně islamistické útoky ale přišly až po 11. září 2001, kdy v roce 2004 zaútočila španělská frakce Al-Káidy, zvaná Brigády Abú Hafs al-Masrího, na madridské příměstské vlaky. Se 191 oběťmi se jednalo o jednoznačně nejkrvavější radikálně islamistický akt na evropském území. Pro kontext doplňuji, že v  té době vzbuzovala Bin Ládinem stále nepřímo vedená Al-Káida obrovské obavy. Ty se opět vyplnily o rok později v Londýně, kde Al-Káida zaútočila na tamní metro a autobusy. Výsledkem bylo 56 mrtvých. 

Po těchto dvou velkých útocích se evropským bezpečnostním orgánům podařilo celkem úspěšně dalším podobným útokům předcházet a začít více držet radikály pod kontrolou. Bin Ládinova Al-Káida také postupem času slábla a ztrácela na popularitě. Až do roku 2014 tak došlo v Evropě jen k několika menším útokům zradikalizovaných sunnitů. V roce 2014 však zaznamenal klíčový vzestup tzv. Islámský stát v Iráku a Sýrii. Jednalo se původně o iráckou frakci afgánské Al-Káidy, která se ale postupně dostala do sporu s hlavním velením a nakonec mu vypověděla loajalitu. 

ISIS se v počátečních fázích existence svého kvazistátu zaměřovala hlavně na teror na iráckém a syrském území, případně v jeho blízkém okolí (Turecko). Z počátku bylo zjevné, že v té době stále nedisponuje dostatečným počtem příznivců ani infrastruktury ve vzdálenějším zahraničí. To se ale začalo pomalu měnit. 

V květnu 2014 došlo v Bruselu k prvnímu útoku ISIS na evropské půdě. Oběti tehdy byly jen čtyři, takže akce nevzbudila takovou pozornost. Tu naopak velmi výrazně přitáhl pařížský útok z ledna 2015, který směřoval proti redakci satirického časopisu Charlie Hebdo a proti pařížské židovské komunitě. Obětí bylo celkem dvacet a útok vzbudil velký (snad až disproporční) zájem světových médií. Pachatelem nebyl tentokrát ISIS, ale jemenská frakce Al-Káidy. To znovu vzbudilo obavy, že se původní Al-Káida oživuje a že propuká určitý „teroristický konkurenční boj“ mezi ní a ISIS. Al-Káida se ale od té doby v Evropě výrazněji neprojevila, zato u ISIS bylo zjevné, že si vytváří v Evropě zázemí, což mohlo souviset i přesunutím loajality původních příznivců Al-Káidě k ISIS. 

Zmiňované zázemí mělo několik rovin:

- šlo jednak o odchod řady zradikalizovaných muslimských Evropanů (hlavně mladých, jedná se zatím přibližně o 5-6000 Evropanů) k ISIS (nejen k ní, ale i k dalším skupinám). 

- Bylo tak zjevné, že narůstá popularita ISIS v určitých částech evropských muslimských komunit.

- ISIS si zároveň byla vědoma, jaké napětí vyvolala v Evropě uprchlická krize z Blízkého východu (hlavně Sýrie) a snažili se jí zneužít ve svůj prospěch (např. oznámením infiltrace uprchlíků apod.). 

To vše se stalo novou a velmi komplexní výzvou pro evropské bezpečnostní orgány. Nejnebezpečnějším projevem nárůstu vlivu ISIS v Evropě však byly hlavně přibývající přímé teroristické akce. 

K vůbec nejbrutálnější akci ISIS v Evropě došlo opět v Paříži v listopadu 2015. Při útoku na různé cíle francouzské metropole (mj. fotbalový stadión, restaurace, kavárny, koncertní sál) povraždili útočníci 130 civilistů. Při následném honu na přeživší teroristy (sedm jich bylo po útocích zabito) vedla stopa do Bruselu. Tamní čtvrť Molenbeek, ve které žije vysoké procento muslimů (40%) a zároveň se mnoho z nich, hlavně mladých, potýká s nezaměstnaností (37%), se ukázala být jako podhoubí pro radikály a belgická policie v ní zahájila sérii razií. Několik dní poté, co Belgičané zadrželi v březnu 2016 jednoho z hlavních strůjců pařížského atentátu z listopadu 2015, zaútočilo několik sebevražedných útočníků hlásících se k ISIS na bruselské civilní cíle. Při útocích na bruselském letišti a v metru tak přišlo o život 31 lidí.

Budoucnost radikálně islamistického teroru v Evropě bude do značné míry záviset na vývoji situace na Blízkém východě, hlavně v prostředí současného dění v Sýrii a Iráku. Pokud bude existence kvazistátní entity ISIS nadále pokračovat, bude nadále produkovat nebezpečnou a sofistikovanou propagandu a lákat určité typy lidí, včetně některých Evropanů – hlavně zradikalizovaných mladých muslimů. Ty bude vábit na svoji auru „mučednictví a schopnosti udržet svou existenci v boji proti celému světu“ – ve spojení s různými „benefity“ (např. umožnění vyjádření rebélie či nihilismu – navíc ve jménu „vyšších cílů“, možnost dát průchod svému násilí, včetně sexuálního, vyjádřit nenávist vůči životu v předešlém systému, materiální výhody pro bojovníky a stoupence ISIS atd.). Pokud ale bude ISIS nakonec zničen (a zároveň i Asadův režim pacifikován), aby mohla být v Sýrii a Iráku započít stabilizace, bude to pozitivní zpráva i pro Evropany. 

Samotné zničení ISIS ale ještě nemusí znamenat ukončení radikalizace některých evropských muslimů. Její souvislosti jsou daleko hlubší a často mají své kořeny v sociálních problémech a vyloučení mladých muslimů, jako se například děje v Molenbeeku, pařížských předměstích, Londýně a na řadě dalších míst. K pocitům ostrakizace evropských muslimských komunit navíc přispívá i posílení xenofobní rétoriky mezi řadou evropských politiků a osobností. Ta souvisí hlavně s aktuální uprchlickou vlnou do Evropy.  

Shrnutí

Článek stručně ukazuje, že vývoj novodobého terorismu v Evropě a EU měl různé fáze související s globálnějším politickým vývojem ve světě. Během Studené války, ve které nehrálo náboženství zásadnější roli, tak byly hodně aktivní teroristické skupiny sekulární, hlavně ultralevicové, případně separatistické a ultranacionalistické. 

Naopak s blížícím se koncem Studené války (který znamenal také pokles sovětského sponzoringu pro některé nacionalistické a ultralevicové skupiny) začal ovlivňovat vývoj terorismu v Evropě i radikálně-náboženský kvas v sousedním regionu Blízkého východu. Dnes tolik medializovaný radikálně islamistický terorismus je tak v evropském prostoru relativně novým fenoménem. 

Radikální islamisté zatím co do počtu nespáchali v Evropě zdaleka tolik útoků jako některé dřívější sekulární skupiny. Na druhou stranu řada z těchto útoků co do počtu obětí vysoce přesáhla i ty nejbrutálnější akty sekulárního teroru.   

Při zkoumání terorismu v Evropě nelze zapomínat také na prolínání politického teroru s jinými druhy zločinu. Nemělo by se také zapomínat na to, že motivace teroristů může být až druhotně politická či náboženská, neboť může primárně vyvěrat z oblasti psychologické či sociální (vykořenění, vyloučení, nezaměstnanost apod.). Motivy dnešních islamistických radikálů v Evropě ukazují, že jejich extrémní a z kontextu vytržená vize islámu přichází často na řadu až jako reakce na frustrace vyvěrající z jiných oblastí než náboženských. Radikální islám tak může představovat jakousi „radikální útěchu“ – možnost, jak se razantně vyrovnat se svými dřívějšími problémy, jak se „pomstít systému“, „jak provést rebélii proti rodičům, kteří nejsou správnými muslimy“, jak vyřešit své komplexy a najít svou identitu, případně uprchnout z bezvýchodné nudy a zažít dobrodružství atd. Ostatně i proto je mezi evropskými radikálními muslimy jen relativně málo lidí středního a vyššího věku.

Ukazuje se, že náboženství dnes do jisté míry plní pro některé mladé lidi podobnou roli, jakou před časem nabízely radikální sekulární ideologie – například starší i novější varianty fašismu (např. velký počet evropských dobrovolníků vstupující do jednotek SS během druhé světové války, podíl mladých v novodobých neonacistických organizacích) či ultralevicových ideologií (např. mladí členové ultralevicových teroristických skupin). Ukazuje se také, že úroveň náboženské erudovanosti mezi současnými mladými islamistickými radikály je často jen velmi povrchní. Dobře to ilustruje případ, kdy si dva mladí džihádisté z Birminghamu objednali před odjezdem do Sýrie na Amazonu americkou knížku o islámu z ediční série „Islam for dummies“, tedy „Islám pro blbečky“.

Přepracovaná kratší verze článku vyšla na serveru Faktus.

Oběti terorismu v západní Evropě 1970-2015 

Golanské výšiny navždy izraelské?

Málokterému zasedání izraelské vlády z poslední doby se dostalo takové pozornosti jako tomu z letošního 17. dubna. Konalo se totiž vůbec poprvé na Golanských výšinách. Ty patří do jedné ze čtyř oblastí mimo izraelské území, které Izrael obsadil v roce 1967 během takzvané šestidenní války. Mají tak z hlediska mezinárodního práva status okupovaného území. Nyní ovšem izraelský premiér Benjamin Netanjahu prohlásil: „Golanské výšiny zůstanou navždy v rukou Izraele, přičemž nadešel čas, aby to svět konečně uznal.“

Půlstoletí okupace

Okupace Golanských výšin trvá téměř padesát let – podobně jako okupace Západního břehu a Gazy. Jsou zde však i důležité rozdíly. Strategická náhorní plošina sopečného původu nebyla nikdy součástí Britského mandátu Palestina, nýbrž Francouzského mandátu Sýrie. Otázka Golan tak není součástí izraelsko-palestinského konfliktu, ale izraelsko-syrského sporu. Obsazení Golanských výšin mělo v roce 1967 svůj strategický důvod: z tohoto území mohli Syřané kontrolovat a ostřelovat nejúrodnější část Izraele a zároveň ohrožovat nejdůležitější izraelskou zásobárnu vody – Galilejské jezero.

Arabští obyvatelé Golan se nikdy nepovažovali za Palestince, ale za Syřany. Jednalo se hlavně o Drúzy a původně kavkazské etnikum Čerkesů, z nichž někteří se v době válek s Ruskem stáhli na Blízký východ. Během šestidenní války z roku 1967 a po ní z Golan uprchlo nebo bylo vyhnáno až 130 tisíc obyvatel. Jejich osud dodnes připomínají rozvaliny vesnic a pobořených mešit. Malá skupina Syřanů, která zůstala, většinou nepřijala nabídku izraelského občanství a zachovala si nadále syrské. Na rozdíl od několikanásobně menšího pásma Gazy žije na Golanských výšinách jen relativně málo původních obyvatel. Jsou soustředěni v několika vesnicích v severní části území a jedním z jejich hlavních příjmů je pěstování jablek. Velkou část Golan dnes zabírají vojenské újezdy a tankodromy izraelské armády a všudypřítomná minová pole. Golany však jsou pro Izraelce také oblíbeným výletním místem. Na úbočí hory Hermon totiž leží jediné lyžařské středisko, kam mohou v zimě vyrazit. Popularitu Golan zvyšuje rovněž tamní vinohradnictví – golanská vína se vypracovala na světovou úroveň. Víno je ovšem převážně produktem židovských osad, které zde Izraelci začali stavět od sedmdesátých let. 

Je pravda, že golanské osady zdaleka nezasahují do života původních golanských obyvatel, jako třeba osady na Západním břehu do života Palestinců. To však souvisí hlavně s tím, že naprostá většina Syřanů uprchla. Není to ani argument pro mezinárodní právo, které stěhování civilistů – v tomto případě izraelských osadníků – na okupovaná území zakazuje. Přesto Kneset v roce 1981 schválil zvláštní zákon o Golanských výšinách, který v této oblasti zavedl namísto práva vojenského izraelské právo civilní a de facto Golanské výšiny anektoval, což bylo v rozporu s mezinárodními smlouvami, kterými byl Izrael vázán. Následovala silná kritika ze strany OSN (rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 497 izraelský zákon anulovala) i řady dalších států včetně USA – nejdůležitějšího izraelského spojence. 

Do jistých komplikací se dostali osadníci v devadesátých letech, kdy začal izraelsko-palestinský mírový proces. Byla totiž zahájena i jednání se Sýrií, která měla Golanské výšiny získat zpět výměnou za bezpečnostní záruky pro Izrael. Jednání postoupila relativně daleko, za premiéra Ehuda Baraka však ustrnula na mrtvém bodě. Režim Asada staršího i mladšího dával přitom vždy najevo, že bez navrácení Golan není izraelsko-syrský mír možný. 

Ve stopách Žabotinského

Krátké arabské jaro a následný rozvrat Sýrie odstavil otázku jednání o Golanských výšinách zcela na vedlejší kolej. Z izraelského pohledu je celkem pochopitelné, že za současného syrského rozvratu by potenciální návrat strategických výšin Sýrii mohl znamenat pro Izrael reálné nebezpečí. Například jedna z menších enkláv takzvaného „Islámského státu“ se nachází přímo za izraelsko-golanskou hranicí. 

Zmíněná Netanjahuova deklarace na Golanech je tak částečně výrazem obav, že by toto strategické území mohlo být předmětem nějaké širší mezinárodní dohody o budoucnosti Sýrie. Obama s Putinem údajně dokonce pověřili své ministry zahraničí Kerryho a Lavrova, aby byla otázka Golan začleněna do ženevských jednání o mírovém řešení konfliktu v Sýrii. Žádný z výše zmíněných politiků ale není tak naivní, aby si myslel, že Golanské výšiny lze Izraeli jen tak odebrat. Ostatně už při dřívějších jednáních o budoucnosti Golan byly vypracovány návrhy, jak velkou část výšin navrátit Sýrii a zároveň zaručit Izraeli bezpečnost – například zachováním izraelských vojenských základen a pozorovacích stanovišť. Ovšem s ponecháním izraelských osadníků na cizím území v případné dohodě o Golanech lze jen stěží počítat. Proto Netanjahu využívá současné nestability v Sýrii také ve prospěch budování „Velkého Izraele“. To byl sen jeho politického vzoru Vladimira Žabotinského – radikálního sionistického politika z dob britského mandátu. Netanjahu byl vždy šampionem osadníků a pod heslem „Golany nejsou na prodej“ se jejich navrácení snažil zhatit už při svém prvním premiérském období v letech 1996 až 1999. 

V každém případě USA, OSN i další důležití mezinárodněpolitičtí aktéři Netanjahuovo tvrzení o Golanech zpochybnili a trvají na řešení dle mezinárodního práva. Jak dopadnou ženevská jednání, je však zatím nejasné. Syrský konflikt zůstává stále velmi nepřehledný a krvavý a ani izraelský premiér se ještě nechystá do politického důchodu. Mnohé tak nasvědčuje spíše tomu, že status Golanských výšin zůstane ještě dlouho nedořešen.

Vyšlo v časopise A2 č. 10, 2016

Foťák na prodej

Nabízím zrcadlovku Sony SLT alpha 58 s výklopným displejem. 

Kromě základního objektivu 18-55 mm jsem přikoupil i univerzální širokorozsahový objektiv Tamron AS 18-200 mm. 

Více informací o foťáku v této recenzi (česky)

Další informace na DPReview (anglicky)

Cena kompletu: 8 900,- (původní cena: 16 000,-)

Nabízím taky malý kapesní kompakt s výklopným displejem a možností výměny objektivů Samsung NX Mini s objektivem 9-27 mm.

Více informací v této recenzi (česky)

Další informace na DPReview (anglicky) 

V případě zájmu se ozvěte na cejka@iir.cz

Urban Terror - Nejnebezpečnější města světa z hlediska terorismu

The most dangerous cities in the World in connection with terrorism.

Paříž se sice zřejmě v listopadu 2015 probojovala k nejnebezpečnějšímu městu Evropy z hlediska terorismu, avšak pořád je jedno z největších rizik teroru v Belfastu, kde není žádná souvislost teroru s radikálními islamisty.

Opravdové peklo je v Iráku, přičemž prvních nejnebezpečnějších šest měst je právě zde, počínaje Bagdádem. Zdejší muslimové jsou tak největší oběť radikálních islamistů. Pro srovnání: V letech 2000-2014 došlo v celé Evropě k 3659 teroristickým útokům. Jen v roce 2014 došlo v Iráku k 13 076 teroristickým útokům.

Nejnebezpečnější města světa z hlediska terorismu: 

1. Bagdád (Irák)
2. Mosul (Irák)
3. Ramádí (Irák)
4. Bákuba (Irák)
5. Kirkúk (Irák)
6. Hilla (Irák)
7. Péšawár (Pákistán)
8. Benghází (Libye)
9. Kvéta (Pákistán)
10. Hassu Khel (Pákistán)
11. Džalalabád (Afghánistán)
12. Kandahár (Afghánistán)
13. Kábul (Afghánistán)
14. Mogadišu (Somálsko)
15. Kerbala (Irák)
16. Karáčí (Pákistán)
17. Jos (Nigérie)
18. Abudža (Nigérie)
19. Saná (Jemen)
20. Dohúk (Irák)
21. Belfast (Spojené království)
22. Paříž (Francie)
23. Atény (Řecko)

42. Jeruzalém (Izrael/Palestina)
45. Káhira (Egypt)
46. Lugansk (Ukrajina)
48. Tripolis (Libye)
56. Doněck (Ukrajina)
54. Groznyj (Rusko/Čečensko)
89. Bangkok (Thajsko)

184. Las Vegas (USA)
192. Sydney (Austrálie)
214. Berlín (Německo)
302. Kapské město (JAR)
369. New York (USA)
398. Manchester (Spojené království)
400. Londýn (Spojené království)
460. Dublin (Irsko)

-----

Měřeno britským institutem Verisk Maplecroft podle frekvence útoků v období únor 2014 - únor 2015 v kombinaci s počtem a způsobem provedení atentátů za posledních pět let, a to na vzorku 1300 nejdůležitějších center světa (chybí tam syrská města - předpokládám, že nešlo ověřit údaje. Jinak jsem také nenašel Brno, Vídeň, Prahu, Blavu - asi je to v placené verzi statistiky - a zřejmě někde hodně vzádu ..).

Průzkum je proveden před listopadovými útoky v Paříži 2015. Dnes by tak pravděpodobně Paříž předstihla Belfast.

• Hlavní zdroj - World at war: Analysts reveal the 20 cities around the globe most at risk of terror attack (The Independent)
• ​Terror threat: Belfast most dangerous city in Europe – risk analysts 
• Is urban terrorism the new normal? Probably. (World Economic Forum)
• Video - 20 nejnebezpečnějších měst světa
• Global terrorism index

Pár sino-tibetských zážitků politologického turisty.

Včerejší den mě zcela neplánovaně uvrhl do čínsko-pražského veletoče. Když jsem jel ráno z Brna učit do Práglu, problémem se neukázala být ani tak značně rozkopaná D1, jako hlavně zácpy poblíž pražských uzavírek pro čínského prezidenta  ...no studenti si půl hodinky počkali :) Odpoledne jsem zase šel přes centrum do práce na Malou stranu. Kdesi za Karlovým mostem se točil policejní vrtulník, tak jsem si říkal, že se podívám tím směrem, jestli nezahlédnu nějaké sino-tibetské výjevy. Ale kromě špalíru policajtů a antonů na Malé straně nic. Někdy ale netřeba příliš hledat a věci si vás najdou samy. O dvě hodinky později pochodovala přímo pod okny práce po Nerudově protičínská demonstrace plná tibetských vlajek. Když jsem za chvíli pádil na Florenc, kousek za Malostranskou najednou zabrzdilo pár dodávek a vyskočilo z nich několik naspeedovaných skupin Číňanů s velkými rudými vlajkami a pro-čínskými transparenty. Siťinpchingo-zemanovská motorkáda se zřejmě blížila. O této vlajkonosné partičce a jejím až agresivním entusiasmu se toho už napsalo v těchto dnech dost, takže to nebudu rozvádět. Každopádně dost bizarní výjev.  

Moje nečekaně naservírované dojmy ve mě vyvolaly pár vzpomínek a otázek. Sinolog samozřejmě nejsem, ale v naší rodině i mezi přáteli je jich hned několik, takže jsem se prakticky od dětství o Číně dozvídal. Jednou se mi to vymstilo, neboť neznaje v průběhu návštěvy čtvrté třídy ZŠ Leninova v Brně reality tehdejších čínsko-sovětských vztahů, nikdy bych asi nepojmenoval obří papírovou lodičku "Peking"... Byl z toho pr.ser, který šel přes soudružku učitelku Fučíkovou snad až do ředitelny :) Nicméně asi o třicet let později jsem se do "Říše Středu" konečně podíval i osobně (a pár svých dojmů nakonec i spoluautorsky tehdy přidal do tohoto článečku). 

Byl jsem překvapen, neboť těsně předolympijská Čína na mě působila výrazně méně ideologicky, než jsem čekal. Vše se zdálo ponořovat se do radostného budování kapitalismu. Portréty Mao-Ce-Tunga jsem viděl kromě náměstí Tien-An-Men v Číně asi čtyři - a z toho dva ve městě Čchang-Ša, kam chodil Velký kormidelník na gymnázium. Zato všude visely portréty kopálisty Davida Beckhama. Po nějaké přitomnosti politické pompéznosti v každodenním životě ani památky (ano, asi to bude jiné, když se třeba bude blížit sjezd KSČí). O to víc mě překvapila čínsko-pražská šaškárna při průjezdu pražské prezidentské kolony. Je to ale třeba brát s jistou rezervou, neboť jde zřejmě o jistý druh provokace čínských komunisticko-kapitalistických elit na cízí půdě, který je ale na hony vzdálen realitě dnešního čínského života.

Ano, je jasné, že Čína je dnes klíčový ekonomický hráč, bez kterého se lze stěží obejít a celý západní svět - včetně zemí jako USA, Británie či Izraele s ní provádí obří byznys - a podílí se tak na její podobě. Možná jste si všimli nedávné návštěvy téhož čínského prezidenta v Británii, která byla za účelem byznysu až neuvěřitelně pompézní (Miloš Zeman v rudé vestičce chtěl teď možná napodobit britské politiky - s tím rozdílem, že si asi neuvědomil, že rudá je sama o sobě také barva Británie, nikoliv ale České republiky). Nicméně ne každá západní země, která s Čínou provádí obchody, je zároveň schopná takové ztráty tváře, jako provádí náš současný velký bílý otec a jemu blízcí. Ale podobných kousků snahy z různých důvodů zalíbit se mocnějším jsou naše dějiny plné, takže zase tak překvapivé to není. 

Druhá věc se týká českého zápalu pro Tibet, který jsem zahlédl na druhé demonstraci. Ano, chápu, že je třeba určitých symbolů a pomoc slabším je šlechetná věc. Dalajláma je navíc inspirativní osobnost (a sám jsem jako 14ti letý pubescent vyrazil "uvidět ho" na jeho první návštěvě Prahy v roce 1990 - o dvě dekády později se mi to povedlo ještě v kašmírském Léhu). Jenže kromě těchto podnětných stránek sympatií k Tibetu ve mě český zápal (některých - což zdůrazňuji) vyvolává jistý dojem lacinosti a pokrytectví. Zajímalo by mě, kolik protibetských aktivistů se zbavilo veškerých čínských výrobků ze svých domácností. Pakliže ano, tak cajk a všechna čest zásadovosti! V opačném případě se na budování Číny - a tedy i okupaci Tibetu - podílíme bez ohledu jakou vlajkou máváme. 

Hodně mě zaujalo několik ujgurských vlajek v pražském pro-tibetském průvodu. Osud Ujgurů nese mnohé analogie s osudem Tibeťanů. Akorát jsou to pro mnohé přece ti "podezřelí muslimové", nikoliv "hodní buddhisté", takže se zdaleka takové popularity mezi lehce neo-konsky laděnou částí pražských elit netěšili. A podobně tak nejeví Češi zdaleka takový zápal pro osud jiných - výrazně aktuálněji, než Tibet, okupovaných etnik - ale selektují si, co je "cool" a poměrně pohodlné.  Ale i to se možná pomalu mění a snad začínáme vidět Čínu i jiné části světa ve více realističtějších barvách, kde není jen "zlo" a "dobro", ale občas i něco mezi.    

Recenze na knihu "Arabské jaro"

Miloš Mendel: Arabské jaro

Academia, Edice Orient, 2015

Z velké části Čechů se v uplynulých zhruba dvou-třech letech stali „odborníci na Blízký východ, islám a terorismus“. Souvisí to s mainstreamovou mediální smrští, která byla věnována uprchlickému problému hlavně v roce 2015. V tomto roce jako by dle našich médií zmizely snad všechny neřesti světa a celé dění se točilo kolem toho, jestli náhodou skupiny mladých mužů – hlavně Syřanů, Iráčanů či Afghánců – nepřekračují naše hranice, nezačínají už za Mikulovem znásilňovat české ženy, plodit malé muslimy a vytvářet buňky Islámského státu. 

Ke všeobecné hysterii a místy až panice přispěl i fakt, že v české kotlině je stále účinný kult akademických titulů: člověk, který dosáhl doktorátu – a je jedno, jestli v entomologii, geologii či nějaké variantě medicíny – má v očích mnohých Čechů automaticky kompetenci vyjadřovat se ke všemu. K takovému marasmu ale lvím podílem přispěl zdaleka nejen bulvár, ale i tzv. „seriózní média“, která těmto zdánlivým vzdělancům dávala prostor, namísto aby zvala kompetentní odborníky s celoživotní znalostí Blízkého východu a islámu. 

Arabské jaro je důležitý fenomén, spojovaný nejdříve s pozitivními změnami a v pozdějších fázích s rozvratem řady států Blízkého východu. Právě ona kritická fáze Arabského jara souvisí s příčinami uprchlické vlny, která kulminovala v loňském roce. Jak už to tak v dnešním senzacechtivém světě bývá, o Arabském jaru se velmi brzo vynořila řada publikací, často spíš naivních. Ostatně podobně se dnes objevují kvanta knih na téma tzv. „Islámského státu“. Až na výjimky nemají tyto takzvané „rychlokvašky“ větší informační hodnotu, neboť se nemohou opřít o skutečnou znalost situace ani o potřebný časový odstup. O to je cennější, když se objeví u kvalitního nakladatelství a v už tradičně dobré „orientální“ edici odborně fundovaná kniha, navíc s potřebným časovým odstupem.  

Známý odborník Miloš Mendel se v minulých letech objevoval v médiích spíše méně, než tomu bylo dříve. Patří přitom do starší generace odborníků-orientalistů s takřka celoživotní zkušeností s děním na Blízkém východě a výbornou znalostí arabštiny. Jeho nejnovější práce „Arabské jaro“ srozumitelnou formou vysvětluje souvislosti a zároveň svým celkovým poselstvím rozbíjí nejrůznější mýty i konspirační teorie, které se v uplynulých létech navršily. Zpochybňuje dále i jistou naivitu západního uvažování o Blízkém východě. Například jak si do statisíců lidí demonstrujících na káhirském náměstí Tahrír projektovali Arabskému jaru naklonění Zápaďané reprezentativní hlas bezmála stamiliónové egyptské společnosti. Západní mediální obraz typického egyptského demonstranta proti prezidentu Mubárakovi se skutečně velmi podobal mladým a moderním Zápaďanům používajícím facebook a jiné sociální sítě, avšak o smýšlení devadesáti procent dalších Egypťanů neměli Evropané a Američané ani nadále prakticky žádné tušení. 

Celkově svou nejnovější knihu Mendel rozdělil přehledně do čtyř hlavních částí. Na úvod se zabývá nejdůležitějšími a na Západě nejmedializovanějšími východisky a souvislostmi Arabského jara. Následně navazuje stručným historickým exkursem, kde Mohamedem počínaje, přes chalífáty, Osmanskou říši a éru kolonialismu a arabského nacionalismu (s důrazem na palestinskou otázku) vysvětluje logiku blízkovýchodního vývoje. Jednou z nejdůležitějších částí knihy je pak ta třetí – která je věnována náboženským souvislostem v kontextu arabsko-islámského světa. Právě souvislosti mezi islámem jako náboženstvím a jeho politickými projevy (hlavně extrémními) se setkávají na Západě s největším nepochopením, mýty a zároveň obavami. Mendel v této souvislosti čerpá hodně ze svých předešlých knih, hlavně „Džihád – islámská koncepce šíření víry“ (1997), „Islámská výzva – Z dějin a současnosti politického islámu“ (1994) a „S puškou a Koránem“ (2008). Závěrečná část knihy je věnována případovým studiím jednotlivých zemí, kde se dění Arabského jara projevilo nejsilněji (Tunisko, Egypt, Libye, Sýrie, Bahrajn, Jemen) a kde také – s výjimkou Tuniska – nabralo kritický zvrat.        

Není bez zajímavosti, že Mendel podrobuje kritice i samotný pojem „Arabské jaro“, který má i vzhledem ke klimatickým podmínkám Blízkého východu v arabštině poněkud odlišný význam a je ve smyslu, v jakém byl chápán v počátečních fázích na Západě opět hlavně evropskou projekcí. Evropané v něm mohli vidět jakousi arabskou parafrázi „Jara národů“ 19. století a konkrétně Češi rozumí pojmu „politické jaro“ v odkazech na uvolnění před rokem 1968, případně po 17. listopadu 1989.         

Mendel pociťuje svoji intelektuální převahu, kterou dává v některých pasážích pocítit i čtenáři. Ale ruku na srdce – který přední světový orientalista nepodlehl v době začínajícího Arabského jara alespoň drobné euforii a byl schopen racionálně zhodnotit budoucí vývoj? Není tak vyloučené, že ani sám autor v době v době začínajícího politického kvasu nemusel mít tak brilantní predikci. O to cennější je, že si dal zmiňovaný odstup a měl tak možnost širší reflexe, která se pozitivně projevila právě v jeho poslední knize.     

Vyšlo mírně zkráceno v ĎaS (Dějiny a současnost, č. 2, 2016) 

Děsí vás Korán? Bojte se jiných knih.

Kritici islámu obvykle poukazují na různé násilné pasáže Koránu. Obhájci islámu naopak nabízejí pasáže pozitivní a dávají je do kontextu s životem většiny světových muslimů, kteří odmítají radikalismus tzv. „Islámského státu v Iráku a Sýrii“ (dále ISIS) i dalších soudobých extrémistů. Religionisté někdy navíc dodávají, že i v Tóře, Novém zákoně, hinduistických a dalších textech lze najít kontroverzní ustanovení. 

Takovéto diskuse nemohou skončit jasným a pro všechny uspokojivým závěrem. Starobylé texty v sobě nesou především souvislosti doby, kdy byly zaznamenány. Jejich následné interpretace se v běhu staletí posouvají a mohou se v místě a času výrazněji odlišovat. Interpretační roztříštěnost v případě náboženství jako je islám či judaismus výrazně posiluje fakt, že nemají centrální interpretační autority: žádného super-imáma či super-rabína v roli muslimského či židovského papeže, ani žádnou muslimskou či židovskou církev svatou. To je silná stránka těchto náboženství, neboť může omezovat dogmatismus či zkorumpovanost církevní hierarchie. Jenže jde i o slabinu, která nejen erudovaným znalcům islámu, ale i jeho radikálním interpretátorům, poskytuje možnost prohlašovat se za náboženské autority.

Polovzdělanost a účelovost

Většina současných radikálních ideologů islámu nevzešla z význačných center náboženské erudovanosti. Například „patriarcha“ radikálního islamismu Sajjíd Kutb byl vzděláním učitel a povoláním úředník. Jeho velký obdivovatel a následovník Ajmán Az-Zawáhirí, šéfideolog „binládinovské“ Al-Káidy – a po smrti Bin Ládina její vůdce – vystudoval chirurgii. Hadži Bakr, architekt koncepce ISIS, byl před rokem 2003 důstojníkem vojenského zpravodajství Saddáma Husajna.

Pokud se zaměříme na náboženské vzdělání samotných vůdců – jako byl šéf globální Al-Káidy Usáma Bin Ládin, či hlava její irácké odnože Abú Músab Zarkáwí – nebylo jejich vzdělání o nic lepší. Pokud nebylo výslovně plytké a útržkovité, bylo výrazně jednostranné. Obvyklou inspirací podobných jednotlivců se kromě různých pamfletů a četby Sajjída Kutba, stávají extrémně wahábistické či salafistické interpretace islámu. Obě dvě tyto „škatulky“ jsou na Západě oblíbené pro rámování sunnitského islámského radikalismu. Ve skutečnosti jsou daleko komplikovanější.

V prvé řadě je třeba brát v potaz, že pro mimořádnou striktnost je většina muslimů buď neaplikuje, či vyloženě odmítá. Ale je třeba být ještě přesnější – není ani salafismus jako salafismus – a totéž platí o wahábismu. Řada salafistů odmítá jakékoliv angažmá ve světské politice a striktní interpretace svého náboženství vztahují – podobně jako třeba ultraortodoxní židé – hlavně na soukromí vlastní komunity. Ovšem lze najít v salafismu i opačný pól – salafistické džihádisty – kteří chtějí prostřednictvím „džihádu meče“ šířit svůj politický vliv. Podobně lze ostatně i v dnešních židovských komunitách najít různé násilné religiózní extremisty.

Salafismus má blízko k wahábismu. Tato další ultra-přísná interpretační forma islámu, která vznikla v 18. století na území dnešní Saúdské Arábie, se však ve 20. století dočkala u části stoupenců otupení své striktnosti. Ti nejradikálnější wahábisté tak obviňují ty pragmatičtější – jako například saúdskou královskou rodinu – z pokrytectví. Bez wahábistických pragmatiků by Saúdská Arábie nikdy neuzavřela spojenectví s USA, nemodernizovala by se, ani by nezbavila Bin Ládina saúdského občanství. A ten by naopak nikdy nezačal považovat Saúdy a jejich spojence za jedny z největších zrádců islámu.

Jablka nepadají daleko od stromu

Pokud ideologové nynějších nejradikálnějších islamistických organizací nemají patřičnou hloubku či šíři vzdělání, stěží ji lze očekávat u jejich následovníků a obdivovatelů. Bylo by naivní domnívat se, že by frustrovaný důstojník bývalé Saddámovy armády či silně naštvaný mladý muž z pařížského předměstí zahájil dlouholeté studium interpretací Koránu. Daleko spíše bude vyhledávat to, co se mu hodí, a to co nejjednodušším způsobem: bude brouzdat po internetu, kde si bude stahovat různé plamenné spisky a pamflety. Ty mu velmi rychle „teologicky potvrdí“ to, co si potvrdit přeje. Podívejme se na některé z těchto textů.

Neotřesitelně archetypální publikací islamistických radikálů dnešních generací jsou Milníky na cestě od zmiňovaného Egypťana Sajjída Kutba. Vyšly roku 1964 (předloni pražská Academia publikovala český překlad Miloše Mendela, který k němu připojil i studii). Kutbova radikalizace souvisela s osobní zkušeností života v Egyptě 20. století. Nejdříve šlo o nešvary zkorumpované monarchie, kterou v padesátých letech vystřídal autokratický a sekulární režim prezidenta Násira. Kutba ovlivnila i osobní zkušenost z pobytu v USA: znechutily ho pokrytectvím a konzumerismem.

Prakticky veškeré pozdější texty radikálního islamismu jsou nějakou variací na Milníky na cestě. Ty sepsal Kutb v egyptském vězení a staví v nich „islámský řád“, který považuje za jediný správný, proti „bezbožnému“ zlořádu zbytku světa a všem ideologiím. Ochrana a šíření islámského řádu je dle něho znemožňována komunisty, kapitalisty, sionisty, liberály a dalšími – a tudíž je legitimní použít k dosažení stanoveného cíle násilí. Kutb byl ještě za vlády prezidenta Násira v roce 1966 popraven. Šíření Milníků na cestě však už nikdo nemohl zastavit. Napomohla tomu i skutečnost, že nejde o rozsáhlý elaborát, nýbrž o text srozumitelný, úderný a nadto posvěcený Kutbovou mučednickou aurou.

Jedním z Kutbových vášnivých čtenářů byl mladý egyptský lékař Ajmán Az-Zawáhirí. Od lékařství a chirurgie se postupně propracoval k metodám, které zranění a smrt způsobují. Zapletl se také do atentátu na egyptského prezidenta Sadata a odseděl si několik let. Tato akce byla na počátku 80. let obrovským úspěchem zvedající se vlny džihádistického teroru. Namísto aby Sadatova vražda a další násilnosti byly pro Západ důrazným varováním, nastal opak: hlavně Reaganova administrativa začala radikálních islamistů využívat v boji proti Sovětskému svazu, konkrétně v Afghánistánu. Nešlo jen o podporu afghánských radikálů, ale i o zahraniční mudžáhídy – doslova „bojovníky džihádu“. Mnozí z nich přicházely ze Saúdské Arábie – tedy od důležitého spojence USA.

Dalším významným a charismatickým fundamentalistou se stal šejch Abdulláh Azzám. V roce 1979 zveřejnil spis Obrana muslimských zemí – nejdůležitější povinnost po víře, který byl zároveň fatwou a ovlivnil tisíce zradikalizovaných muslimů toužících po džihádistické turistice. Azzamovým nadšeným posluchačem na univerzitě v Džiddě byl svého času jistý student ekonomie a podnikového managementu z prominentní saúdskoarabské rodiny Bin Ládin. Pod Azzamovým vlivem odcestoval se skupinou dalších Arabů do Afghánistánu. A tam mu začal dělat osobního lékaře a poradce právě Zawáhirí. Spojenectví obou mužů, které zplodilo Al-Káidu, tedy Bin Ládina a Zawáhirího, bylo na světě.

Sám Usáma Bin Ládin za sebou kromě řady projevů nezanechal žádný výraznější spis. Formulování ideologie bylo právě Zawáhirího úkolem, a tak někdy kolem roku 2000 sepsal text Jezdci pod zástavou Prorokovou. Francouzský znalec Blízkého východu Gilles Kepel ji označuje za zrcadlový obraz Střetu civilizací od politologa Samuela Huntingtona. Zawáhirí v ní – po Kutbově vzoru – svět dělí do islámských a jemu nepřátelských kategorií, přičemž ta druhá má k dispozici nástroje jako OSN, mezinárodní nevládní humanitární organizace, zkorumpované muslimské režimy, satelitní vysílání a další.

Kromě Zawáhirího brožury je Al-Káidě přisuzován i další text, lakonicky nazývaný Příručka Al-Káidy. Byla nalezena britskou policií ještě nedlouho před 11. zářím 2001 v manchesterském bytě Abú Anase Al-Líbího, hlavního „ajťáka“ Al-Káidy. Ta už velmi praktickou formou instruuje ke konání samotných teroristických útoků, radí, jak se chovat u výslechu a další praktické věci pro každého stoupence Al-Káidy.

Ideologie „Islámského státu“

Saddámův režim se opíral o irácké sunnity. Tisíce Saddámových úředníků a důstojníků se po invazi USA octlo na ulici. Mezi Iráčany začalo kolovat veliké množství zbraní z rozkradených armádních skladů. Země se namísto „vzorového modelu exportované demokracie“ propadala do stavu násilné anarchie, kde proti sobě bojovaly stovky nových radikálních skupin.

Mezi zradikalizovanými sunnity měli zahraniční džihádisté snadnou práci. Nová „Al-Káida v Mezopotámii“, vedená Jordáncem Abú Músab Zarkáwím, svou brutalitou brala dech. Stínání hlav zajatců a bezprecedentní krutost mučení byla právě její specialitou. Někdy z roku 2004 pochází další spisek připisovaný muži pod pseudonymem Abú Bakr Nádží. Nese název, který je možné volně přeložit jako Řízení běsnění (The management of savagery). Formuluje strategii, jakým způsobem má Al-Káida a další irácké džihádistické skupiny začít vytvářet základy nového chalífátu. K tomu má dle dokumentu dopomoci metoda vytváření malých teritoriálních enkláv, strategie „rozděl a panuj“, využívání sunnitsko-šíitského napětí, užívání brutálního násilí za účelem vyvolání strachu atd. Vše z tohoto scénáře jsme mohli při vzestupu ISIS sledovat.

Zarkáwího sice v roce 2006 Američané zlikvidovali, ale to jen otevřelo cestu k další transformaci irácké Al-Káidy na lokálnější organizaci. Došlo také ke změně názvu na tzv. „Islámský stát v Iráku“ (ISI). Jeho podporovateli nebyli opět islámští vzdělanci, ale bývalí důstojníci, zpravodajci a další funkcionáři Saddámova režimu. Ti si jen oholili saddámovské kníry a nechali si dorůst plnovousy. Mezi nimi vynikal Hadži Bakr, bývalý plukovník Saddámova vojenského zpravodajství, který se stal postupně hlavním stratégem ISI. V amerických vězních v Iráku navázal kontakty s dalšími džihádisty, mj. Abú Bakrem Al-Bagdádím. Toho jako islámského klerika Hadži Bakr prosazoval na post hlavního vůdce ISI.

Formování nové džihádistické elity v Iráku znepokojovalo vedení Al-Káidy, v jejímž čele po smrti Bin Ládina stanul Zawáhirí. Po vypuknutí konfliktu v Sýrii (2011) se Hadži Bakr – podle dokumentů analyzovaných německým časopisem Der Spiegel – přesunul nedaleko Aleppa. Pečlivou zpravodajskou činností shromažďoval informace: jaké klany kde vládnou, jaké mají slabiny, jaké je jejich ideologické zázemí apod. Připravoval ovládnutí Sýrie a její propojení s ISI. Za pomoci nashromážděných informací, kterými začal vydírat sunnity v oblasti Rakka i jinde, ve válečném chaosu uspěl a propojil syrskou buňku s iráckým ISI – a takto vlastně vytvořil ISIS. Dostal se do otevřeného konfliktu se Zawáhirím a afghánská Al-Káida postupně začala být vytlačována na džihádistických bojištích právě ISIS.

Džihádismus pro blbečky  

Za výše uvedeného plyne, že aktivisté a bojovníci ISIS nejsou znalci islámu, nýbrž pragmatici, kteří pod rouškou náboženství uskutečňují plány připravené zkušenými bývalými vojáky a pracovníky iráckých zpravodajských služeb. V tom jim pomáhají džihádisté a dobrodruzi z celého světa. Podobné typy lidí – mezi nimi mnoho z křesťanské tradice vzešlých Evropanů – ostatně vstupovaly za války do jednotek SS. Dnešní dobrodruzi jen „přeřadili“ z loajality Al-Káidě na ISIS. To jméno má dnes prostě silnější zvuk i potenciál vyvolat děs a hrůzu. Kdyby nebyla doba sekulárních ideologií na Blízkém východě pryč, je dost pravděpodobné že by tak klidně činili pod rouškou nacionalismu – a je jedno, zda s levicovým nebo pravicovým zabarvením.

A ještě maličkost: u několika mladých džihádistů se před jejich odjezdem do Sýrie našla americká knížka o islámu z ediční série „Pro blbečky“ („Islam for dummies“). Stěží něco lépe postihuje náboženské povědomí radikálů, kteří si berou do úst a názvů teroristických organizací jméno jednoho z největších náboženství.

Vyšlo v sobotní příloze Lidovek (Orientace) 9. 1. 2016