úterý 22. května 2012

Cesta k Nečasjahuovi

An article about Czech-Israeli relations and about last visit of Israeli prime minister Netanyahu in the Czech republic.
Je dobré mít v mezinárodního politice silného spojence a partnera a budovat a posilovat s ním dvoustranné vztahy. To je určitě možné říci o přátelství Izraele a Česká republiky. To navíc není jen jakýmsi účelovým či náhodným soudobým svazkem, ale jeho souvislosti jsou velmi hluboké a sahají už do dob Rakouska-Uherska. 
PŘÁTELÉ. Jednoznačně podporujeme právo Izraele na obranu proti teroristickým útokům, uvedl 17. května premiér Nečas.
Před 112 lety se profesor T. G. Masaryk z Univerzity Karlovy zastal v antisemitském soudním procesu Žida Leopolda Hilsnera, obviněného z rituální vraždy. V té době samozřejmě žádný židovský stát neexistoval a sionistické hnutí bylo ještě v plenkách. První republika pod Masarykovým vedením se pak dvě dekády později stala k Židům i sionistickému hnutí velmi přátelskou. Trochu paradoxně pak přátelství velmi krátce, ale o to intenzivněji, pokračovalo i ve stalinistickém poúnorovém Československu. Právě v jeho prvních měsících totiž proběhly legendární dodávky zbraní do Izraele, ke kterým by Stalin s Gottwaldem dali těžko svolení, pokud by nedoufali, že se z Izraele vedeného levicovými sionisty nestane další sovětský satelit. Soudruzi si ale velice brzy uvědomili, že jejich plán nevychází a došlo tak k velkému obratu československé politiky, kdy zazněl z Moskvy povel dodávat zbraně největším izraelským nepřátelům, jako byl hlavně násirovský Egypt. S výjimkou krátké etapy okolo roku 1968 zůstaly naše vztahy k Izraeli na bodu mrazu.
Až listopad 1989 přinesl další zásadní změnu a obrat. Československo a později česko-izraelské vztahy vylétly do obrovských výšin. Svou roli v tom určitě sehrál pozitivní postoj prezidenta Václava Havla, kterému mimo jiné velmi záleželo i na izraelsko-palestinském usmíření. Po odchodu Havla a příchodu některých pravicových vlád se vztahy České republiky k Izraeli staly až nekritické.
Na vrcholu vzájemných vztahů
Dnešní vztahy mezi Nečasovou a Netanjahuovou vládou jsou v tomto ohledu zatím vrcholem. Na poslední vzájemné návštěvě, kdy Netanjahu poctil Česko i dovezením části svého kabinetu do Prahy, se od premiéra Nečase už kromě všeobjímajících obecností typu "Jednoznačně podporujeme právo Izraele na obranu proti teroristickým útokům" a "Společně sdílíme obavy z íránského jaderného programu," stěží dozvíme už cokoliv dalšího. Přitom jeho partner na izraelské straně – Benjamin Netanjahu – je sice politik nesmírně úspěšný a charismatický, přesto v mnoha ohledech i kontroverzní.
Nečas sice prohlašuje, že "Česká republika nepodporuje jednostranné kroky, které nemohou přispět k mírovému procesu. Stabilní řešení musí být nalezeno na principu dvou států, které budou naplněním práva židovského a palestinského práva na sebeurčení". Přesto mu jednostranné kroky jeho partnera, jako je například Netanjahuova podpora výstvbě židovských osad, nijak zásadně nevadí. U postojů izraelského premiéra se přitom nejedná o žádnou náhodu.
Hrobař blízkovýchodního mírového procesu
V 90. letech se jako opoziční politik netajil svým odporem k mírovému procesu a účastnil se tehdy demonstrací, na kterých byly k vidění "oběšené" figuríny Jicchaka Rabina – tehdejšího izraelského premiéra. Po smrti Rabina z rukou izraelského radikála ho vystřídal v premiérském křesle právě Netanjahu. Pod enormním nátlakem USA a se skřípáním zubů musel slevit z opoziční rétoriky a podepsat několik důležitých mírových smluv.
RADIKÁL. Bývalý vyhazovač na diskotéce, nynější šéf izraelské diplomacie Avigdor Lieberman je v České republice vítán.
Přesto svou pověst jednoho z hrobařů mírového procesu, vedle těch palestinských, potvrdil ve svém druhém – současném premiérském období. Během druhé Netanjahuovy vlády, která začala v roce 2009, nedošlo prakticky k jedinému pokroku v izraelsko-palestinském uspořádání. Podíl na tom má i Netanjahuův ministr zahraničí Avigdor Lieberman, který v Praze patří rovněž mezi velmi vítané hosty. Přitom byl tento muž – původním povoláním vyhazovač na diskotéce v moldavském Kišiněvě – již dříve v Izraeli zcela otevřeně považován za ultrapravicového radikála. Lvím podílem Netanjahua je však dnes mainstreamovým politikem.
Trocha kritiky by neškodila
Není určitě od věci se zeptat, zda v případě, že jsme tak dobří přátelé Izraele, nesnese náš spojenec i jistou míru kritiky? Nespočívá i v politice přátelství a spojenectví také v tom, že můžeme dobrému partnerovi říci i některé nepříjemné věci, kterých by se měl raději vyvarovat? Možná by právě tato kritika od České republiky zapůsobila na dobrého spojence Izrael daleko výrazněji než stejná slova pronesená většinou politiků Evropské unie či nevládními aktivisty.
Tento článek bych rád uzavřel slovy nejrenomovanějšího současného izraelského historika Toma Segeva, která mě řekl během nedávného interview:
"Leckterá kritika ze Západu, která na Izrael dopadá, není ve skutečnosti protiizraelská, nýbrž je míněna dobře. Jestliže je například kritizována politika izraelské vlády, neznamená to přece, že jde hned o kritiku existence Izraele jako takové! Někdy může být kritika přímo výrazem proizraelských postojů. Situace v Izraeli by byla ve skutečnosti mnohem horší, kdyby na nás nedohlížel svět. A to neplatí jen pro Izrael, ale i pro další země."
          Vyšlo 22. května 2012 v internetové Kavárně iDnes

4 komentáře:

  1. Nejsme spojenci, jsme vazalové (a vy to dobře víte).

    OdpovědětVymazat
  2. Vazalství je nedobrovolné. Česká vláda to dělá dobrovolně. A vy byste se měl pod své příspěvky podpsat (a vy to dobře víte:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale vazalství je/bylo také dobrovolné, ne jen vynucené! Pokud tedy už operujeme tímto výrazem ze středověké právní reality, je dobré si uvědomit, co znamenal.
      A dokonce člověk ani nemusí být právní historik. Stačí zapojit trochu selského rozumu - přece známe i z nedávné doby či současnosti příklady lidí, skupin nebo celých národů (resp. jejich reprezentantů), které svým velkým bratrům (ať už je nazývají jakkoliv) doslova odezírají přání z úst a dělá jim to dobře. Takové lze nazvat vazaly, závislými entitami.
      Takže ač to naše vláda dělá dobrovolně, přesto se dá oprávněně říci, že je vůči Izraeli v nerovnoprávném, vazalském vztahu. Ostatně usnesení české a izraelské vlády na jejich společném (!) zasedání hovoří samo za sebe - my se zavazujeme k více věcem, než Izrael, my hlasujeme pro jeho zájmy a nic za to krom pochvalného podrbání za ušima nedostáváme, ani ekonomicky, ani politicky.

      J. Riessner

      Vymazat
  3. Vynikající a trefný článek! A je pravda, že o žádné nedobrovolné vazalství nejde. Naše vláda pouze opět prokazuje provinčnost svého rozhledu, nepochopení mezinárodní situace a absolutní nedostatek sebevědomí.

    Karel

    OdpovědětVymazat