Dramatický příběh katolíků v USA

Protikatolická karikatura
z první poloviny 20. století

Další ze série článků "Po stopách americké tolerance a nenávisti" (3. díl)

Vyšlo v časopise Dotyk.

1. díl (Úvod a protestantské kořeny USA)
2. díl (Američtí muslimové)
4. díl (Američtí židé)

V prvním díle této série článků jsem mimo jiné zmínil silný protestantský charakter raných Spojených států, které se vymezovaly vůči „Starému světu" a „starým pořádkům", často ztělesňovanými katolickou církví a papežskou mocí. Mnozí z evropských osadníků v tehdy ještě britských koloniích severní Ameriky byli členové katolíky pronásledovaných komunit, případně pocházeli z anglosaského protestantského prostředí, kde byl silný antikatolicismus.

V Novém světě ale ve stejnou dobu našla útočiště i řada katolíků, byť byli vůči různým protestantským směrům ve výrazné menšině. V roce 1775 představovali katolíci přibližně 1,5 procenta z tehdejších celkových 2,5 milionů Američanů. Mezi 204 různými osobnostmi, které jsou řazeny mezi americké „otce zakladatele" (tzn. ti, kdo podepsali deklaraci nezávislosti, americkou ústavu, případně byly členy prvního kongresu atd.) byli katolíci tři.

Katolický jih a východ

Nová americká ústava výslovně zakotvila sekularismus, avšak zároveň i náboženskou svobodu a zákaz jakékoliv formy náboženského pronásledování. To vše se vztahovalo i na katolíky. V roce 1789 tedy byla založena Baltimorská arcidiecéze a jejím prvním arcibiskupem se stal jezuita John Carroll z Marylandu.

Měl mj. významný podíl na založení známé katolické univerzity v Georgetownu a dva jeho bratři – Daniel Carroll a Charles Carroll – patřili do zmiňované trojice katolíků v řadách „otců zakladatelů" (třetím byl Thomas Fitzsimons z Pensylvánie).

Jak se teritorium Spojených států v průběhu 19. století zvětšovalo, získávaly USA v jižních částech také silnější katolický charakter. Ten souvisel hlavně s vlivem španělského a mexického katolicismu na těchto územích. V pozdějších dobách ještě více zesílilo přistěhovalectví z Latinské Ameriky, takže katolicismus je na dnešním Jihu velmi významný fenomén. V Santa Fé v dnešním Novém Mexiku se nachází také nejstarší dochovaná křesťanská sakrální stavba v USA – katolická misie Svatého Michala (Miguela) z roku 1610.

Velký nárůst americké katolické populace v 19. století souvisel především se silnou imigrací z území dnešních států, jako je Irsko, Polsko či Itálie a rovněž z katolických částí Německa. Často se jednalo o velmi chudé lidi, což byl hlavně případ Irů v době irského bramborového hladomoru (1845–1852), kterých tehdy uprchlo do USA několik set tisíc.

V současnosti se více než deset procent Američanů hlásí k irským kořenům – včetně prezidentů Obamy, Bushů a dalších –, což představuje více než třicet milionů lidí. Pro srovnání: v současném Irsku a Severním Irsku žije necelých sedm milionů obyvatel. Také prvním americkým kardinálem se stal v roce 1875 irský katolík John McCloskey.

Irové, ale i další katolíci se tehdy často usazovali hlavně na východě USA, takže nejvýrazněji katolickým státem je dnes Massachusetts s hlavním městem Boston.

V této části USA jsou také nejsilnější irsko-katolické tradice, přičemž nejznámější z nich je určitě jarní oslava svátku Svatého Patrika – patrona Irska –, ze kterého se stala v mnoha místech na východě USA populární veselice. V tu dobu se řada Američanů – bez ohledu na to, zda mají irské kořeny – obleče co nejvíce do tradiční irské zelené barvy a za obecného nadšení teče proudem tradiční irský alkohol, jako pivo Guinness či whisky Jameson. (Traduje se, ale ne zcela přesně, že dublinskou whisky Jameson pijí tradičně katolíci, zatímco protestanté z Ulsteru tamní bushmillsku.) 

Vzepětí antikatolicismu

Při oslavě svátku Sv. Patrika v Hartfordu
se v průvodu objevily i připomínky katolických obětí
severoirského konfliktu.

Dnes jsou Irové a další katolické národy naprosto integrováni do americké společnosti a málokoho by napadlo, že to není zase tak dlouho, co byli katolíci pro svou víru v USA nejen diskriminováni, ale na určitých místech někdy dokonce čelili nebezpečí smrti. Zvláště v 19. století vzbuzovali v USA katoličtí Irové, Italové a Poláci negativní emoce, které vykazují řadu analogií s dnešní vlnou xenofobie v Evropě. Pro řadu Američanů byl v 19. století katolicismus podobně nepřijatelný, jako je pro mnoho Evropanů dnes islám.

Vnitronáboženská napětí v rámci křesťanství a dědictví krvavých náboženských válek mezi protestanty a katolíky bylo pevně zakotveno v teologii i mysli mnohých amerických protestantů. Příchod velkého množství katolíků do tehdy dominantně protestantských USA v polovině 19. století, který postupem času přispěl k tomu, že se z katolicismu stala největší americká církev, představoval pro mnohé protestanty návrat obav, před kterými mnozí z nich (či jejich předků) do Ameriky prchali.

Není bez zajímavosti, že řada amerických protestantů pocházela původem ze severního Irska a příchod katolických Irů z jižní části ostrova pro ně byl oživením tradičního katolicko-protestantského sporu.

V teologii řady protestantských církví ztělesňovala katolická církev „Děvku babylónskou" ze Zjevení svatého Jana (Apokalypsy) a sám papež byl považován za Antikrista. Odpor vůči katolíkům živil i fakt, že řada z nich, hlavně Irů, byla extrémně chudých a do puritánské Ameriky přinášeli také alkoholismus. Chudoba a bída tak ještě více posouvala katolíky do role obětních beránků za různé společenské problémy.

Proti katolické, obzvláště irské, imigraci se v polovině 19. století v USA zvedlo tzv. „nativistické hnutí" nacionalistických protestantů, kteří začali organizovat i násilné akce. Několik katolických kostelů a konventů lehlo popelem. V roce 1855 se v Kentucky odehrálo „Krvavé pondělí", kdy bylo při pogromu zlynčováno 22 katolíků.

Kolik procent Američanů se hlásí k irským kořenům. 

Ke znovuoživení nativismu došlo ke konci 19. století s dalšími imigračními vlnami. V USA se v druhé polovině 19. století také rozhořel souboj o financování katolických a protestantských škol ze státních rozpočtů. Mnoho Američanů totiž spatřovalo v katolických školách nebezpečný nástroj papežské indoktrinace.

Další dimenzi dal americkému antikatolicismu vývoj Ku-Klux-Klanu (KKK), hlavně pak v jeho druhém období (1915–1944). Po Afroameričanech to totiž byli hlavně katolíci a židé, kteří se stali terčem jeho nenávisti. Členové klanu však obviňovali katolíky z poměrně protichůdných postojů: jednak jim vyčítali teokratizaci americké společnosti prostřednictvím pronikání papežského vlivu do USA a na druhou stranu katolíky obviňovali i „zavlékání komunistických myšlenek", protože řada chudších katolíků sympatizovala s levicí.

Nejen extremisté z KKK, ale i řada běžných Američanů podezřívala katolický klérus a instituce ze zasahování do politiky. To bylo pro mnoho Američanů důkazem nekompatibility katolicismu s demokracií a americkými hodnotami. Na vysoké politické úrovni se to projevilo ještě v roce 1928, kdy běžela prezidentská kampaň.

Demokratickým kandidátem byl tehdy nominován guvernér New Yorku, katolík Alfred Smith. Bez ohledu na kvality se stal velmi rychle terčem pomluv tisku i veřejnosti, a to především kvůli své víře a kvůli obavám, že papež bude „přes něj tahat za nitky americké politiky". Smith se rovněž rezolutně stavěl proti vlivu KKK a zároveň kritizoval tehdejší přísnou prohibici. Mnozí puritánští protestanté, kteří více či méně tajně sympatizovali s KKK, ho následně obvinili z podpory alkoholismu. Ve vypjaté atmosféře pak byl Smith jednoznačně poražen protestantským republikánem Herbertem Hooverem.

Volební placka katolíka Alfreda Smithe
z roku 1928.

V době kolem druhé světové války antikatolicismus v americké politice ještě několikrát rezonoval, avšak jeho intenzita slábla a postavení katolíků jako „občanů druhé kategorie" se postupně vytrácelo. Dlouhá kapitola amerického antikatolicismu byla zřejmě definitivně uzavřena zvolením katolíka irského původu J. F. Kennedyho do úřadu prezidenta v roce 1961.

V rovině obecné katolíci – jako i ostatní americké menšiny – v politice inklinovali spíše k Demokratům. K většímu sblížení s protestantskými Republikány však došlo v období Ronalda Reagana, a to na základě jejich náboženského konzervativismu (kritika antikoncepce, LGBT práv atd.). Typickým příkladem katolického Republikána jsou například známí politici jako Newt Gingrich či Rudy Giuliani.

Naopak mezi současné známé demokratické politiky katolického vyznání patří dosluhující viceprezident Joe Biden či současný kalifornský guvernér Jerry Brown. Několik katolíků je také mezi soudci Nejvyššího soudu včetně jeho současného předsedy Johna G. Robertse.

Katolický radikalismus

Ve 30. letech se v USA stal velmi známou osobností římskokatolický kněz z Michiganu Charles Coughlin (1891–1979). Za svou popularitu vděčil nejen svému řečnickému umění, ale také tehdejšímu modernímu médiu – rozhlasovému vysílání. Stal se vůbec jedním z prvních široce známých „mediálních duchovních" a svým vlivem a popularitou o několik desetiletí předběhl pozdější „televangleisty", jako byl Billy Graham a Jerry Falwell, či televizní imámy na Al-Džazíře.

Coughlinovy plamenné rozhlasové projevy se však radikalizovaly. Nejenže v nich tvrdě napadal Rooseveltův „New Deal", ale v projevech byl stále zřetelnější i antisemitismus a sympatie s Mussolinim a Hitlerem. Mnoho představitelů americké katolické církve začalo Coughlina silně kritizovat, ale páky na něj měl tehdy v rámci církevní hierarchie jen detroitský arcibiskup Michael Gallagher, který s ním sympatizoval.

Vysoká míry svobody slova, zaručená v prvním dodatku americké ústavy, neumožňovala nikomu hlásání nenávisti zakázat. Postupem času však Coughlin stále více ztrácel přístup do médií, až nakonec během druhé světové války jeho vliv dramaticky poklesl. Farářem však zůstal až do roku 1966.

Jeden z radikálních projevů pátera Coughlina 
ze 30. let minulého století.

Náboženský radikalismus, který v některých případech přerostl až v teror, je v USA příznačný spíše pro okrajové protestantské skupiny než pro katolíky. V této souvislosti byly v 90. letech minulého století známé případy teroristických útoků na lékaře a kliniky provádějící potraty. Velmi medializované bylo také obléhání fanatické protestantské sekty v texaském Waco.

Pokud se v posledních desetiletích dostala americká katolická církev do spojitosti s nějakými formami násilí, nemělo to většinou co do činění s politikou. Jednalo se totiž hlavně o případy trestných činů zneužívání mladistvých některými duchovními, které byly odhaleny novináři deníku The Boston Globe v roce 2002. Tato a některé další kauzy následně vyvolaly kritickou reflexi i uvnitř samotné církve.

V kontextu tohoto článku je však třeba zmínit, že druhého největšího teroristického útoku v dějinách USA – útoku na federální budovu v Oklahoma City v roce 1995, při kterém zahynulo 168 lidí – se dopustil katolík Timothy McVeigh. Podle politologa Marka Jurgensmeyera hrály v jeho uvažování motivy inspirované rasistickým mezikonfesním hnutím „Křesťanská identita".

Obecně lze konstatovat, že americký katolicismus měl k politickému radikalismu vždy velmi daleko. Osočování katolíků ze snahy ovládnout USA a zavádět „staré pořádky a papeženství", se spíše než realitě blížily tradičním antisemitským stereotypům o „židovské světovládě". Ostatně antisemitismus se v USA také objevoval a vycházel obvykle z podobných kruhů jako radikální antikatolicismus: hlavně z řad části bílých jižních protestantů.

Ke katolicismu se v současných Spojených státech hlásí přibližně čtvrtina obyvatel, tedy přes 80 milionů lidí. Je velmi pluralitním náboženstvím, v němž lze narazit jak na hluboce konzervativní skupiny, tak i na velmi otevřené katolické liberály.

Dnešní katolicismus je také výrazně spojený se španělsky mluvícími Američany i s ekonomickými migranty z Latinské Ameriky. Nově zvoleným prezidentem USA je protestant (alespoň ve formálním slova smyslu) Donald Trump, který se mj. těší podpoře řady bigotních evangelikálů, kteří se zároveň proti imigrantům silně vymezují. Až čas tedy ukáže, jestli je konfliktní linie mezi katolíky a protestanty v americké společnosti definitivně zahlazená.