Izrael a Palestina - aktualizované 4. vydání

Přehledně zpracovaný vývoj izraelsko-palestinského konfliktu - tentokrát i s aktualizačním dodatkem do podzimu 2015. 

Nakupujte buď u dobrých knihkupců a nebo ještě lépe přímo u mě na adrese cejka@iir.cz. 

Cena se slevou - 250,- za kus. 

Rád zaopatřím autogramem či věnováním pro vaše drahé přátele, děti, rodiče, partnery, tcháňata či vaše oblíbené sekulární nebo náboženské autority!

Aktuální mapy konfliktu v Sýrii a Iráku/Up-to-date maps of conflict in Iraq and Syria

    Situace v Sýrii na začátku listopadu 2015. 

Nejdůležitější oblasti - s výjimkou Aleppa - jsou pod kontrolou Assadova režimu (červená). Oblast ovládaní ISISem (šedá) je sice velmi rozlehlá, jedná se ale z velké části o poušť, případně spíše periferní oblasti Sýrie. 

Situace v Iráku na začátku listopadu 2015. 

Na rozdíl od Sýrie kontroluje ISIS v Iráku několik důležitých měst, včetně Mosulu. 

Nálety na Sýrii včetně francouzských náletů po pařížských útocích (modré hvězdy). 

Všimněte si, že ruské nálety (růžové hvězdy) zasahují území ISISu jen sporadicky. Naopak útoky na oblasti kontrolované roztříštěnými protivládními rebely (část z nich podporuje Západ) jsou velmi časté.

Syrští uprchlíci - vnitřní i zahraniční (srpen 2015)

Mapa syrské uprchlické krize.
Situace na konci léta 2015. Bližší informace k mapě zde.

Pachatelé násilí v Sýrii 

Počet evropských radikálních džihádistů, kteří odešli bojovat za ISIS. 

Vzhledem k počtu obyvatel konkrétních zemí jich je nejvíce z Belgie (30-40 na 1 milión Belgičanů). Žluté obdélníčky ukazují přibližnou cenu nelegálně zakoupeného samopalu v té či oné zemi. 

Aktivita radikálních džihádistických skupin sympatizujících s ISISem v regionu Blízkého východu (mimo syrsko-irácké území).
Spodní graf pak ukazuje počet obětí ISISu, jeho předchůdců 

a spřízněných skupin.  

Terorismus v Evropě po 11. září 2001 a jeho pachatelé. 

Radikální džihádisté jsou červeně, ostatní skupiny a jednotlivci (např. Breivik) modře. U některých teroristických činů byl motiv nejasný (hnědo-šedá).

Teroristické útoky v západní Evropě v širším historickém kontextu.
Bylo už i výrazně hůře. 

Změní pařížské útoky postup v Sýrii?

Jistý odstup od děsivých pařížských útoků dává možnost podívat se na jejich širší souvislosti a upřesnit některé skutečnosti i perspektivy. V mnoha komentářích zaznělo, že se v Paříži jednalo „o novou teroristickou strategii útoků“. Jejich autoři měli zřejmě na mysli fakt, že v případě útoků na Charlie Hebdo se jednalo o cílenější útoky na určité symboly démonizované radikálními islamisty – časopis karikující islám či židovské komunity. Je skutečně pravda, že oproti Charlie Hebdo byla volba pařížských cílů daleko více zaměřená na běžnou populaci. Nelze ale zapomínat na to, že ve velmi podobné duchu, jako pařížské krveprolévání, se nesly útoky v Madridu a v Londýně z let 2004 a 2005. Ty neútočily na žádné symbolické cíle, ale snažily se usmrtit co největší počet zcela náhodných osob, které se shodou okolností nacházely v dopravních prostředcích. Jediným – a velmi důležitým – rozdílem mezi dřívějšími útoky a současnou Paříží je jejich autor. Zatímco dříve byly podobné metody útoků doménou Bin Ládinovy Al-Káidy, dnes se jedná o sympatizanty entity, která sama sebe nazývá „Islámský stát“ (ISIS). Al-Káida je ideovou matkou ISIS a ten je naopak jejím dítětem. Nutno ale říci, že tento zhoubný potomek se vůči svému rodiči vzepřel, matky se zřekl a vydal se na vlastní, ještě děsivější cestu. 

Kdo by v době Bin-Ládina řekl, že může vzejít ještě hrozivější organizace? A je naopak možné očekávat, že může v budoucnu vzniknout ještě nebezpečnější subjekt, než současný ISIS? Ten je oproti Al-Káidě více nebezpečný v tom ohledu, že na rozdíl od ní ovládá vcelku jasně definované teritorium. To je navíc z pohledu Evropanů mnohem blíže k nim, než tisíce mil vzdálené kaverny na pomezí Afghánistánu a Pákistánu. ISIS dodnes vykonávala svůj brutální teror hlavně na „vlastním“ území, maximálně v jeho relativně blízkém okolí (např. v jižním Turecku). To že je teď už schopen útočit i ve větších vzdálenostech, je příznakem vzestupu akceschopnosti, a tedy i znamením toho, že pouhé bombardování ISIS je neúčinné. Útok na jedno z center Západu a zároveň exploze ruského letadla (způsobená nejpravděpodobněji rovněž ISIS) by mohla konečně donutit konkurující si velmoci k efektivní spolupráci na likvidaci ISIS – nejspíše formou koordinované pozemní operace. Dosud totiž šlo hlavně o vyřizování si vlastního byznysu pod rouškou boje proti ISIS. Ale i když se – pevně doufejme – mocnosti nakonec dohodnou a ISIS začne reálně ztrácet půdu pod nohama, nelze zapomínat, že zde je kromě dalších nebezpečných skupin a milicí stále i režim Bašára Assada. Ten bez pozornosti médií více i méně tiše likviduje na svém teritoriu mnohem větší množství lidí, než celý ISIS. Oproti islamistickému kavazistátu však má odlišnou strategii a neprezentuje videa ze svých zvěrstev halasně na Facebooku a YouTube.  

Vyšlo v Deníku (20. 11. 2015). 

Ploty na hranicích extrémisty neodradí

Jsou podle vás pařížské útoky koncem svobodného pohybu po Evropě, respektive koncem Schengenu? Měla by se teď vnější hranice EU uzavřít?

Bylo by omylem domnívat se, že by uzavřením volného pohybu v Evropě došlo k výraznému omezení mobility extremistů. Ti lidé mají za sebou sofistikovanou a velmi bohatou mašinérii, skrze kterou si mohou vyřídit falešné doklady, pasy, víza atd. a mohou se – na rozdíl od naprosté většiny uprchlíků – pohybovat poměrně luxusním způsobem.  

Atentátníci byli mladí lidé, velká část z nich se patrně narodila v Evropě. Proč v posledních letech podléhají mladí lidé radikálnímu islámu, je to deziluze z vlastního života? Z toho, že Evropa je nepřijala za své?

Důvody mohou pramenit ze sociálního vyloučení, mohou být extrémním vyjádřením rebélie proti generaci rodičů či proti politickému systému a Západu, jako takovému. Příčiny příklonu extrémismu mohou souviset i s psychickým stavem konkrétního jedince či se subjektivně-deformovaným viděním reality – například když se dostanou pod vliv radikálního duchovního. Může tu ale hrát roli třeba i touha po dobrodružství v řadách radikální organizace, láska ke zbraním a násilí... Jindy hraje roli obyčejná hloupost či horší povahové rysy. Nejedná se tak o specifikum jednoho náboženství, ale celého lidského pokolení. Vzpomeňme si na to, proč tak mnoho „mladých, vzdělaných, a křesťanskou tradicí kultivovaných“ Evropanů dobrovolně vstupovalo do jednotek SS za druhé světové války. Jen pro zajímavost – a nedávám to jako žádnou analogii – jedni z posledních esesáků, kteří hájili v roce 1945 Hitlerův bunkr, byli Francouzi – členové divize SS „Charlemagne“. Naopak v De Gaullově Armádě Svobodné Francie, která bojovala proti Hitlerovi, tvořili velkou část vojáků muslimové – hlavně Alžířané a Senegalci.

Část atentátníků prochází školením v cizině. Kdo jim takové výjezdy platí a kdo je dnes obecně největším „sponzorem“ Islámského státu (IS)?

Předpokládá se, že mezi zahraničními sponzory sunnitského ISILu jsou hlavně subjekty z některých sunnitských států Arabského poloostrova. Ty využívají ISIL jako nástroj v boji proti íránskému – a tedy i šíitskému – vlivu a pro oslabení celé osy „Írán - Assadova Sýrie - Hizballáh“. ISIL má ale i dost vlastních zdrojů – obchoduje načerno s ropou, zbraněmi, drogami i dalšími výnosnými komoditami.  
Šéf Evropské komise Juncker řekl, že by jednotlivé státy neměly přestat s příjmem uprchlíků. Souhlasíte s takovým názorem?

Evropská unie jako celek a její jednotliví členové by v první řadě měli přispět k vytvoření zcela jasné a jednotné koncepce ve věcech uprchlictví. To co se letos dělo ve věci uprchlíků ze strany Unie i ze strany některých evropských států, bylo často velmi nesystémové, chaotické a někdy i velmi kontroverzní. EU by měla využít toho, že v zimních měsících uprchlická vlna zřejmě poleví a zapracovat na koncepci efektivního řešení uprchlictví i na její realizaci. Měla by rovněž lépe spolupracovat se státy mimo EU, přes které uprchlíci do EU přicházejí.      

Uspíší pařížské útoky možnou pozemní operaci koalice států proti IS? Není postoj Evropy příliš laxní a pomalý?

Je to možné, ale domnívám se, že ani teď se nikomu příliš do pozemní operace nebude chtít. Je totiž jasné, že by se taková akce neobešla beze ztrát na životech vojáků. A ISIL se nepochybně už nemůže dočkat, až mu nějaký západní pěšák padne do rukou. Dobře totiž ví, co udělají se západním veřejným míněním záběry spektakulárních poprav evropských či amerických vojáků: vyděšená veřejnost bude okamžitě požadovat stažení „našich chlapců“ a politici, kteří je tam vyslali, se ocitnou v blamáži a prohrají další volby. Takže vlastně zatím všichni čekají, až něco udělá ten druhý – a nikdo nakonec neudělá nic průlomového. Respektive pod rouškou boje proti ISILu si zatím mnoho států vyřizuje vlastní agendu – to je případ Ruska, Assadovy Sýrie, Turecka a zřejmě i dalších států a velmocí.  

Vyšlo v Deníku (16. 11. 2015)

Sekery, nože a velký muftí

Letošní podzim se opět do médií po delší odmlce dostal izraelsko-palestinský konflikt. V době, kdy je část Blízkého východu v plamenech, ustoupil tento spor poněkud do pozadí. Svým způsobem je to logické, protože věci, které se odehrávají v současné Sýrii a Iráku, ho svojí brutalitou opravdu mnohonásobně převyšují. Mohou mít také na region daleko širší dopad, než dlouhodobý a rozvlekle zahnívající izraelsko-palestinský spor, kde už léta nedochází k žádným zásadním posunům. Navíc dění v Izraeli a Palestině ani nijak hlouběji neovlivňují současnou uprchlickou krizí v regionu a v Evropě.

Nyní ale přeci jen spor ve Svaté zemi znovu zaujal mainstreamová média. Jedná se o další projev toho, co bývá novinářskou hantýrkou někdy označováno jako „tichá intifáda“, „intifáda nožů“ atd. Tyto žurnalistické neologismy dokáží do jisté míry krátkodobě vzbudit pozornost, stěží jsou ale schopny popsat hlubší realitu konfliktu. Je ale fakt, že hlavně v oblasti Jeruzaléma se v uplynulých týdnech a měsících rozpoutala vlna násilí, která se projevila řadou brutálních útoků ze strany palestinských radikálů (úmyslně nebudu používat kolektivní mediální zkratku „Palestinci“ ani „Izraelci“) za pomoci chladných zbraní, hlavně nožů a seker. Videozáběry pouličních kamer také zdokumentovaly velmi násilné zločiny a hlavně židovští Jeruzalémané v posledních týdnech opět pocítili pocit nebezpečí ne příliš vzdálené tomu, kdy po roce 2000 vybuchovaly v jeruzalémských ulicích sebevražedné bomby Hamásu. Přesto je u nás prezentovaný obraz opět jen výsečí izraelsko-palestinské reality.     

Hlubší příčiny současných násilností nespočívají v nějaké kolektivním a bytostném předurčení Palestinců k násilí, jak se někteří lidé domnívají, ale už zmiňovaném dlouhodobém zahnívání izraelsko-palestinského konfliktu. Ten přestal být už dávno systematicky řešen a řada jeho aspektů se naopak v mezidobí plíživě zhoršovala, což však už mediální mainstream příliš nezajímá. To se projevuje na izraelské straně mj. pokračováním výstavby osad a radikalizací osadníků, na straně palestinské zase periodickými výbuchy násilí podobným dění v posledních týdnech. Oproti první a druhé intifádě, za kterými stály konkrétní osobnosti či hnutí, se ukazuje, že současné útoky postrádají centrální koordinaci a i v jiných ohledech se od „velkých“ intifád odlišují.  

Je zde jednoznačná subjektivní vina konkrétních pachatelů teroristických útoků, kteří by měly být spravedlivě potrestáni bez ohledu na to, jestli se jedná o extrémisty z jedné či druhé strany. Pak je zde ale i širší vina politická – vina za situaci, ve které vyrůstají na straně jedné zabijáci se sekerami a noži a na druhé zase ne až tak odlišná sorta lidí pocházejících hlavně z některých židovských osad na Západním břehu a v určitých případech i oblečených do armádních uniforem a se špičkovou výzbrojí. 

Deficity demokracie 

Politická situace Izraele a Palestiny je z logiky věci způsobena hlavně postupy a interakcemi politiků a stran, respektive hnutí – více i méně radikálních. Je pravda, že tyto politické subjekty jsou primárně dosazovány k moci prostými Izraelci a Palestinci ve volbách. Polehčující okolností ale pro prosté voličstvo budiž fakt, že deficity demokracie na obou stranách roli běžných občanů snižují. Na rozdíl od většiny západních demokracií je ta izraelská vysoce fragmentovaná do velkého množství stran a stále vznikajících a zanikajících frakcí. Povolební koaliční handlování je tak pro běžné voliče často daleko méně přehledné a srozumitelné, než v řadě jiných demokracií. Marginální politická uskupení získávají v Izraeli velmi často daleko výraznější koaliční potenciál, než by si za své výsledky zasluhovala. Jednou z takových izraelských skupin, které jsou sice početně stále sice výrazně menšinové, ale přesto v politice neustále více posilující a ovlivňující podobu izraelsko-palestinského sporu, jsou osadníci ze Západního břehu. Jejich mluvčími už tak dávno nejsou jen opoziční politici a různí undergroundoví rabíni, ale přímo ministři izraelských vlád – a čím dál tím více i sám premiér „Bibi“ Netanjahu. Ten navazuje na politiku svých předchůdců Begina a Šamira z 80. let. A ti zase vycházeli z ideologie, kterou ve 30. letech koncipoval radikální politik Vladimír Žabotinský, podle kterého jedinou věcí, která na Araby platí, je pouze tvrdá síla a pomyslná "železná zeď".   

V palestinské politice je sice na výběr z podstatně méně stran a hnutí, ale pro změnu se tam volby konaly naposledy v roce 2006. To je hlavně důsledek napětí mezi Fatahem a Hamásem, což jsou hegemonická politická hnutí (první na Západním břehu, druhé v Gaze), které stále nemají v palestinské politice žádnou výraznou politickou alternativu. Podpora násilí a fundamentalismu ze strany Hamásu je obecně známá skutečnost, která nepotřebuje podrobnějších komentářů. Oproti tomu palestinský prezident Abbás (který je de facto vládcem jen na Západním břehu, nikoliv v Gaze) je jednoznačně konstruktivnější než Hamás. To ostatně zcela aktuálně potvrdila i zpráva vnitřní bezpečnostní služby Šin Bet, podle které Abbás určitě nestojí za podněcováním násilností „intifády nožů“, ba dokonce se jim snaží čelit. U některých dalších palestinských politiků v jeho okolí to však již neplatilo. Právě neschopnost držet radikály na Západním břehu a v Jeruzalémě na uzdě je dlouhodobě Abbásova hlavní slabost. Tato jeho vlastnost není po odchodu vysoce autoritativního Arafata ani tak jeho osobní vinou. To sice může být jemu samému útěchou, Palestincům ale absence silného a zároveň konstruktivního politického vůdce, schopného zkrotit radikály, dlouhodobě škodí. Pro vyváženější obraz je ale třeba zmínit i fakt, že na Abbáse netlačí jen korupčníci a radikálové z Fatahu. I z izraelské strany je pod silným tlakem Netanjahua, který se nikdy příliš netajil tím, že mírový proces není jeho šálek kávy a že Izrael mírová jednání s Palestinci vlastně ani příliš nepotřebuje.

Izraelská nacionalistická pravice – dlouhodobě v čele s Bibim – je pro izraelsko-palestinské urovnání velmi destruktivní. Pokud na ni nebude činěn enormní tlak ze strany USA (které má dnes jiných zahraničněpolitických problémů opravdu dost), bude se konflikt vždy snažit řešit spíš z pozice síly a za pomoci lží a fabulací. Naposledy to ukázal velmi medializový Netanjahuův výrok z letošního října, kdy se pokusil v jednom ze svých bonmotů svalit výraznou část viny za holocaust na velkého Jeruzalémského muftího z doby britského mandátu Palestina. To sklidilo velkou nevoli nejen ze strany historiků holocaustu, ale i od současných německých politiků, kteří si nepřáli zlehčovat německou vinu za holocaust za pomoci účelových dezinterpretací. Bibi si byl určitě vědomý překrucování faktů o jinak velmi temné postavě palestinských dějin. Ve skutečnosti mu šlo spíše o vypuštění pokusného balónku, jak daleko si může dovolit zajít v démonizaci současných Palestinců, aby co nejvíce zkomplikoval resuscitaci mírového procesu.  

Pokud bude Bibi nadále setrvávat v premiérském křesle, bude stále pravděpodobnější, že Izrael nakonec nejen fyzicky skončí za Žabotinského "železnou zdí". Naopak Palestinci budou s politiky Abbásova formátu a s Hamásem jako militantní opozicí odsouzeni do současné nepříliš vlivné role, která bude navíc stále více komplikována nekontrolovatelnými výbuchy násilí palestinských radikálů.

Sečteno a podtrženo: Izraelci i Palestinci by měli současnou garnituru politiků co nejdříve nahradit schopnějšími a moudřejšími politiky … Pokud ale přihlédneme k reálné situaci, je taková varianta vývoje velmi nepravděpodobná, až utopická. 

Vyšlo ve zkrácené verzi v časopise A2 (č. 23, 2015)