Horké léto v Izraeli a Palestině

Od počátku událostí na přelomu let 2010 a 2011, které začaly být nazývány „Arabské jaro“, se izraelsko-palestinskému konfliktu a souvisejícímu politickému vývoji obou jeho aktérů dostává až na výjimky spíše druhořadé pozornosti. To je velký rozdíl oproti předešlým desetiletím, kdy slovo „blízkovýchodní konflikt“ bylo de facto synonymem sporu mezi Izraelci a Palestinci a kdy se mnozí mylně domnívali, že jeho vyřešení přinese Blízkému východu kýženou stabilitu. Jenže právě Arabské jaro přerostlo na mnoha místech od optimistického vývoje v nepřehledný a krvavý chaos. Ten rozvrátil Sýrii, Libyi a destabilizoval již tak těžce zkoušené země jako je Irák či Libanon. Začal dokonce ohrožovat stabilní státy jako jsou Turecko a Jordánsko.  

Odvrácení prvořadé pozornosti od izraelsko-palestinského sporu je do jisté míry logické, neboť současný geopolitický rozvrat regionu je nesrovnatelně nebezpečnější a krvavější, než spor na malém území bývalého britského mandátu Palestina. Na stranu druhou odklon pozornosti – nejen novinářské, ale především velmocenské a diplomatické – vleklý konflikt nejen zakonzervovává ve své nedořešenosti, ale navíc ho i prohlubuje. Typickým případem jsou události letošního léta.

Facebookový teror

Zhoršování situace je patrné na obou stranách. Na té palestinské se projevuje nárůstem těžko kontrolovatelného násilí tzv. „osamělých vlků“, kteří – na rozdíl od dřívějších podob terorismu – vůbec nemusí být vázáni pokyny či materiální podporou některé z militantních skupin typu Hamásu. V letošním létě takových útoků byla celá řada. Asi nejzávažnější – s následnými čtyřmi oběťmi – se odehrál n začátku letošního června v telavivské kavárně. Zde jen nespolehlivost podomácku vyrobených samopalů „Carlo“ (kopie švédského samopalu Carl Gustav s velmi jednoduchou konstrukcí, kterou může napodobit zkušený železář) dvou palestinských teroristů zabránila většímu krveprolití. Hamás sice akci zpětně ocenil, ale nepřihlásil se k ní. To nebylo až tak překvapivé, což už se ale nedá říci o odezvě některých izraelských nacionalistů: Tak třeba mladá Izraelka Emily Moghrabi zveřejnila na svém facebooku status:

„Je důležité, že se to stalo v Tel-Avivu. Jaké to potěšení!“.

Na vysvětlenou: Tel-Aviv je izraelskými nacionalisty, kteří žijí nejčastěji v Jeruzalémě či židovských osadách, pokládán za levicové a propalestinské hnízdo. Facebook po mnohačetném sdílení tento příspěvek smazal, ale vzápětí tatáž Izraelka postovala další status:

„Jedním ze zabitých byl aktivista izraelské mírové organizace Šalom Achšav. Jsem radostí bez sebe! Elore Azarijo, to je pro tebe!“ (Azarija je izraelský voják, který nedávno popravil v Hebronu již spoutaného palestinského útočníka).

Tento post se stal rovněž virálem a dočkal se 130 sdílení. V Izraeli tak dospěla analogie sporu „slušní Češi versus sluníčkáři“ do poměrně morbidních podob. Zdejší voličský posun k pravici, včetně radikální, a polarizace společnosti jsou ale už relativně dlouhodobým fenoménem, takže tyto nenávistné výlevy Izraelců proti Izraelcům jsou jeho průvodními jevy.

S facebookem si velmi dobře rozumí i zradikalizovaná palestinská mládež, která se nechává inspirovat skupinovými výzvami k útokům na Izraelce. Tito mladí si velmi dobře rozumí s internetem, ale zároveň si už příliš nepamatují ani Arafata, ani mírový proces a z izraelské politiky znají jen Netanjahua. Právě tato skupina Palestinců má v sobě největší potenciál k radikalizaci a mnoho „bodajících“ útočníků z poslední doby pochází právě z této skupiny.     

Nebezpečný Hebron

Z bezpečnostního ohledu je v poslední době velmi kritická situace okolo města Hebron na Západním břehu. Toho si přitom světová média všímají daleko méně, než pásma Gazy. Přitom jde o jedno z nejvýraznějších ohnisek dlouhodobého konfliktu. V těsném sousedství zde totiž žije pár tisícovek příslušníků nejtvrdšího jádra židovských osadníků vedle několika set tisíc Palestinců. Pro ty je nejčastějším ztělesněním „Izraelce“ právě židovský osadník, nebo po zuby ozbrojený voják, se kterými se zde denně setkávají.   

30. června, dva dny před naší návštěvou Hebronu, infiltroval devatenáctiletý Palestinec Mohammad Tra'ajra osadu Kirjat Arba ležící v jeho těsném sousedství. Přelezl elektronický plot a v dětském pokoji brutálně ubodal třináctiletou Hillel Jaffe Ariel, dceru tamních osadníků. O dva dny později se do Hebronu pokoušíme dostat. Na jednom checkpointu nás izraelští vojáci pouští do blízkosti Abrahámovy svatyně, ale o dvě stě metrů dále na dalším stanovišti na nás vojenská hlídka rozrušeně volá, ať se okamžitě vrátíme. Několik desítek metrů odtud totiž právě mladá Palestinka zaútočila nožem na izraelského policistu. Než ho však stačila bodnout, byla zastřelena. Později se ukázalo, že se jednalo o příbuznou mladého vraha. Ještě ten stejný den nedaleko odtud někdo zastřelí osadnického rabína a vážně zraní i další členy jeho rodiny v projíždějícím autě.       

Následující dny neváhají těchto tragických událostí využít izraelské politické špičky, jako radikálně pravicový ministr Bennett či samotný premiér Netanjahu. Následuje tak nejen očekávaná kolektivní uzávěra hebronské oblasti, ale hlavně jejich politický příslib výstavby dalších bytových jednotek v osadách.

Mezinárodní společenství, včetně nejvěrnějších izraelských spojenců a sponzorů, jako USA, obecně pokládají izraelskou osadnickou politiku za nepřijatelnou. Je proti ní i většina Palestinců a stále i množství Izraelců. Koneckonců stoupenec osadnictví a odpůrce mírového procesu zavraždil v roce 1995 izraelského premiéra Rabina, který se na závěr své kariéry pokoušel (neúspěšně) osadnictví omezit. Adekvátní reakcí na vraždu mladé dívky by tak měla být ze strany izraelské vlády především snaha potrestat pravé viníky, nikoliv zavádění dalších kolektivních trestů pro celý palestinský Hebron a další prohlubování napětí prostřednictvím rozšiřování osad.  

V Hebronu a v izraelsko-palestinském konfliktu se obecně střetávají nejrůznější úrovně viny. Od individuálních provinění zradikalizovaných jednotlivců z řad izraelských a palestinských civilistů, přes teror ze strany armády či různých ozbrojených skupin a milicí, až po zodpovědnost politickou ze strany izraelské či palestinské vlády za určité činnosti či naopak opomenutí. Politická vina obvykle způsobuje viny jiného typu, což však neznamená, že by tím jakékoliv další zločiny byly ospravedlnitelné.   

Zavražděná třináctiletá Hillel mohla stěží kdykoliv nést jakoukoliv vinu za konflikt a její mladý vrah byl dostatečně vyspělý, aby si uvědomoval, čeho se dopouští. Jenže zároveň je osada Kirjat Arba, kterou Hillel oprávněně pokládala za svůj domov, působištěm největších židovských radikálů v izraelsko-palestinském konfliktu. Za zdejším malým parčíkem, pojmenovaným podle rasistického rabína Meira Kahaneho, se nachází upravený hrob Barucha Goldsteina – osadníka, který v únoru 1994 vstoupil do hebronské Abrahámovy svatyně a samopalem začal masakrovat zdejší muslimy. Z Kirjat Arby pochází i řada dalších extremistů a zdejší děti tak vyrůstají nejen v nesmírně nebezpečném prostředí, kde je glorifikován protipalestinský teror, ale jsou navíc indoktrinovány i radikály ze svého okolí. Tyto skutečnosti věděli jak rodiče Hillel, tak i izraelský premiér a ministři. Přesto Netanjahu a řada jeho ministrů stále podporuje výstavbu osad, včetně těch nejradikálnějších. Tato politika tak vystavuje nové generace Izraelců a Palestinců dalšímu nebezpečí. Ale bez viny v tomto případě není ani palestinský prezident Abbás. Ten brutální vraždu jednoznačně neodsoudil a svým způsobem přispěl k vytváření atmosféry, kdy si někteří mladí Palestinci budou myslet, že je další podobné násilí ospravdelnitelné.

Generace Izraelců a Palestinců je už příliš dlouho obětí svých politických vůdců a extrémistů. Nic bohužel nenasvědčuje nějaké zásadnější pozitivní politické změně. Za takovéto situace lze očekávat, že násilí bude provázet Izraelce a Palestince ještě velmi dlouhou dobu. A kdy skončí – to by zřejmě netuší ani v Hebronu odpočívající prorok Abrahám.     

Vyšlo v A2, č. 15, 2016                 

Třetí intifáda zatím nevypukla, útočí spíše osamělí vlci.

Co stojí za současnou vlnou násilí v Jeruzalémě?

Současná situace souvisí jak s vyústěním neúspěšného mírového procesu. V tom hrála otázka Jeruzalém vždy prvořadou roli, včetně situace na Chrámové hoře. Nepokoje dnes však souvisí i se snahou o metodické změny ve statusu východního – před rokem 1967 prakticky stoprocentně arabského – Jeruzaléma. Ty hlavně administrativa premiéra Netanjahua i dalších politiků s nim ideově spřízněných poměrně intenzivně zaštiťuje.

Napětí v Jeruzalémě eskalovalo i kvůli sporu o Chrámovou horu. O co v něm jde?

Pokud má dnes izraelsko-palestinský konflikt i náboženský rozměr, je Chrámová hora jeho středobodem. Po šestidenní válce Izraelci akceptovali, že správu tohoto místa bude vykonávat muslimská nadace, tak jako tomu bylo po staletí. Zároveň se ale stejné místo dostalo do pozornosti židovských a křesťanských mesianistů, kteří věří, že se Chrámová hora stane místem, kde nadejde Soudný den – tzn. někteří Židé si jí spojují s příchodem Mesiáše, pro část křesťanů je zase spojena s Kristovým návratem. Zároveň je Chrámová hora místem Mohamedovy cesty do nebe a třetím nejvýznamnějším místem islámu. To vše představuje ve vyhrocených momentech a ve spojení se současnou politikou třaskavou směs nábožensko-politického fundamentalismu a napětí.

Pak je tu ještě jedna věc – religiózní Židé věří, že na Chrámové hoře je trvalá Boží přítomnost. Do starověkého Chrámu směli vstupovat jen zvláštním způsobem očištění židovští kněží. Dnes velká část izraelských rabínů, včetně Izraelského vrchního rabinátu, židovské návštěvy Chrámové hory zakazuje, protože očistu před příchodem Mesiáše nelze zatím vykonat. S tímto názorem polemizuje menší skupina spíše modernistických rabínů, kteří naopak návštěvy Chrámové hory povolují.

Vzhledem k tomu, že jde často o rabíny napojené na židovské osadníky a náboženskou pravici, dochází na Chrámové hoře ke střetům s muslimy. V minulosti se dokonce židovští radikálové pokusili mešity na Chrámové hoře vyhodit do povětří, ale vše nakonec odhalila izraelská rozvědka Šin Bet, která má zvláštní oddělení pro židovský extremismus. Náboženská i sekulární izraelská pravice ale dobře ví, že jí napětí spíše přináší voliče a politické body, což ukázala i návštěva Ariela Šarona na Chrámové hoře v roce 2000. O pár měsíců později se pak v prostředí intifády Šaron stal premiérem.

Proč v úterý teroristé útočili v synagoze?

Útok na synagogu a bezbranné věřící je velmi bolestný a zároveň symbolický. Je to totiž zároveň i útok na víru, což je jeden z nejdůležitějších prvků identity lidí na Blízkém východě. Zároveň takovýto přístup automaticky spojuje oběti v očích atentátníků s politikou státu, což samozřejmě nemusí být ani pravda. Při teroristických útocích zahynou velmi často zcela náhodní lidé, bez jakékoliv spojitosti s konfliktem. Jinak řada synagog nemá ani ochranku a může do nich vstoupit kdokoliv. Vládní budovy mají nejen v Izraeli velmi důkladnou ochranu.

Proč si útočníci vybrali k atentátu zrovna synagogu ve čtvrti Har Nof?

Zřejmě chtěli zasáhnout nějaké méně exponované a zároveň nečekané místo.

Jak podle vás Netanjahuova vláda na útok v synagoze zareaguje? Izrael v odvetě na útoky bourá domy útočníků. Čeho tím chce dosáhnout a má taková metoda efekt?

Netanjahu zareaguje jako obvykle tvrdě a obávám se, že teď bude ještě více bude posilovat osadnické aktivity v Jeruzalémě i na Západním břehu. Pokud tomu tak bude, není vyloučeno, že podobných incidentů bude jen přibývat.

Jinak bourání domů je stará metoda, se kterou přišli do oblasti už Britové v době mezi světovými válkami. Tento postup automaticky trestá i celou rodinu, případně i další lidi, kteří v domě útočníka žijí. Je to čistá represe, nikoliv nastolení spravedlnosti.

Po útoku v synagoze se u synagogy sešli radikální Židé a provolávali „smrt Arabům“ a „odplata“. Můžeme očekávat podobný útok v mešitě?

To není vyloučené. Už řadu měsíců před jeruzalémským masakrem v synagoze probíhaly útoky radikálních židovských osadníků na palestinské mešity na Západním břehu. Některé z nich byly vypáleny, jiné posprejovány hanlivými nápisy. Většinou ale nedošlo k obětem na životech. To se ale může teď změnit.

Navíc je tu precedent, kdy v roce 1994 vstoupil do tamní Abrahámovy svatyně, která sloužila k modlitbám muslimů i Židů, židovský osadník Baruch Goldstein a automatickou puškou povraždil 29 věřících, načež byl sám zabit. Izraelská vláda ustavila vzápětí po masakru vyšetřovací komisi, která odhalila, že Goldsteinovým cílem bylo zastavení izraelsko-palestinského mírového procesu.

Masakr výrazně zkomplikoval průběh mírového procesu a přispěl k propuknutí nepokojů, jehož oběťmi bylo dalších 26 Palestinců a 9 Izraelců. Palestinští radikálové – hlavně z militantního křídla Hamásu – si také vytvořili záminku k dalším teroristickým činům. Naopak Goldsteinův obdivovatel Jigal Amir o rok později zavraždil izraelského premiéra Rabina a mírový proces tak dostal těžkou ránu.

Izrael se s dědictvím Goldsteina dosud nevyrovnal, neboť extremista má jak četné stoupence v řadách osadníků, tak i pamětními kamínky pokrytý hrob ve speciálním malém parčíku na okraji Hebronu. Izrael by se měl od takovýchto teroristů jednoznačně distancovat a stejně jako boří domy rodin atentátníků, měl by i podobné teroristy umísťovat do neoznačených hrobů, aby se z nich nestávaly poutní místa extremistů.

Hamas útok oslavuje, prezident Palestinské samosprávy ho odsoudil. Značí to další rozkol mezi palestinskými hnutími?

Vztahy Hamasu a Fatahu bych nepřeceňoval. I když jsou mezi nimi uzavřeny určité formy spolupráce, jsou to dost odlišná hnutí. Abbás a pragmatická část Fatahu dobře ví, jak podobné atentáty poškozují celou palestinskou věc. Naopak Hamás má úplně jiný přístup a na podpoře násilí staví velmi často svoji politiku.

Izraelský tisk spekuluje o třetí intifádě. Hrozí Izraeli skutečně další palestinské povstání?

Pojem „intifáda“ se z arabštiny překládá jako „procitnutí“, ale přeneseně to znamená především „povstání“. Je to pojem, který bývá nejčastěji spojován s Palestinci, konkrétně s obdobím 1987–1993 (tzv. první intifáda) a s obdobím 2000–2005 (tzv. druhá intifáda). Obecně byla druhá palestinská intifáda daleko násilnější, než ta první, takže se dá předpokládat, že pokud by nějaké organizovanější násilí vypuklo znovu, mohlo by být ještě krvavější než dříve.

Jinak zatím bych současnou vlnu násilí ještě za intifádu neoznačoval. Jedná se zatím spíš o řetězec násilí, který nemá centrální vedení. Řada útočníků jsou tzv. „osamělí vlci“, kteří jednají na vlastní pěst a nemusí být ani nijak organizováni. Ale to se vše může změnit.

Jakou roli mají v izraelsko-palestinském konfliktu ultraortodoxní židé?

Příliš velkou ne, protože se primárně soustředí na studium a dodržování Tóry. Neznamená to však, že by ale byli zcela rezistentní vůči izraelsko-palestinskému konfliktu, což ukázal například jeruzalémský atentát. V izraelském parlamentu také působí ultraortodoxní politické strany a ty čas od času musí také zaujímat ke konfliktu stanovisko.

Řada ultraortodoxních Židů (správněji se jim říká hebrejským slovem „charedim“) se také stěhuje do židovských osad na Západním břehu, ale především proto, že jim tam izraelský sociální systém poskytuje levnější bydlení a živobytí než přímo v Izraeli. Tam se zároveň dostávají i do daleko větší blízkosti k izraelsko-palestinskému konfliktu.

Je zajímavé, že většina charedim se ani nepovažuje za sionisty (tj. podporovatele Státu Izrael v jeho dnešní podobě), protože čekají na příchod Mesiáše, který teprve sám ustaví ten správný židovský stát. Na druhou stranu tento antisionismus je čistě náboženská věc a nemusí vůbec znamenat sympatie k Palestincům. Útoky jako byl ten poslední jeruzalémský naopak charedim spíš staví do ostře protipalestinského tábora. Jsou ale i výjimky.

Tázala se a vyšlo na iDnes, 20. 11. 2014

Když se vraždí v synagogách a mešitách

Útok na jeruzalémskou synagogu je dalším příznakem zvýšení náboženského charakteru původně výrazně světského a nacionalistického konfliktu mezi Izraelci a Palestinci. Politicky motivované vraždění ve svatostáncích není v izraelsko-palestinském konfliktu ničím novým (nebudu se nyní věnovat jiným blízkovýchodním konfliktům, kde dochází i k útokům na křesťany a další náboženské skupiny, nebo kde sunnitští extrémisté zabíjejí při bohoslužbách šíity a naopak). Synagogy, mešity a náboženské instituce se staly mnohokrát terči útoků radikálů z jedné či druhé strany a naposledy zaplály svatostánky v izraelsko-palestinském konfliktu minulý týden. Ne vždy ale dojde i přímo k vraždění věřících. Útoky na místa bohoslužeb a samotné věřící přitom vybočují z politicky motivovaného násilí právě zapojením teologického faktoru, který mimo jiné naprosto neguje víru ve stejného Boha znepřátelené strany a automaticky – navíc často nelogicky – spojuje věřící znepřátelené strany i s politickým konfliktem. Víra je přitom jeden z nejcitlivějších bodů v mentalitě blízkovýchodních obyvatel, takže zásah mešity, synagogy, kostela či jiného chrámu je většinou zásahem do srdce oné společnosti. Vražda věřících je hrubá urážka Boha, takže jakákoliv racionalita při řešení konfliktu ustupuje ještě více stranou.

Historie novodobé smrtící strategie útoků politicko-náboženských radikálů na svatostánky v izraelsko-palestinském konfliktu začíná v Hebronu v únoru v roce 1994. Do tamní Abrahámovy svatyně, která sloužila k modlitbám muslimů i Židů, vstoupil tehdy na ranní ramadánovou bohoslužbu židovský osadník Baruch Goldstein a automatickou puškou povraždil 29 věřících, načež byl sám zabit. Izraelská vláda ustavila vzápětí po masakru vyšetřovací komisi, která odhalila, že Goldsteinovým cílem bylo zastavení izraelsko-palestinského mírového procesu.  Masakr výrazně zkomplikoval průběh mírového procesu a přispěl k propuknutí nepokojů, jehož oběťmi bylo dalších 26 Palestinců a 9 Izraelců. Palestinští radikálové – hlavně z militantního křídla Hamásu – si také vytvořili záminku k dalším teroristickým činům. Naopak Goldsteinův obdivovatel Jigal Amir o rok později zavraždil izraelského premiéra Rabina a mírový proces tak dostal těžký ránu. Izrael se s dědictvím Goldsteina dosud nevyrovnal, neboť extremista má jak četné stoupence v řadách osadníků, tak i vzpomínkovými kamínky pokrytý hrob v speciálním malém parčíku na okraji Hebronu.       

K dalšímu velmi krvavému a zároveň medializovanému útoku na svatostánek došlo v roce 2008. Tentokrát šlo o útok palestinského extremisty na náboženskou školu a synagogu Merkaz HaRav v Jeruzalémě a útočník použil taktiku prakticky identickou s Goldsteinovou: Osamělý střelec Alá Abú Dhín začal samopalem pálit do židovských studentů. Stihl povraždit osm lidí, načež byl zabit. Rovněž on byl oslavován některými palestinskými extrémisty jako hrdina.

Krvavému útoku v Hebronu v roce 1994 nahrávala nesmírně napjatá situace mezi Palestinci a židovskými osadníky v tomto městě. Také ješiva Merkaz HaRav nebyla v roce 2008 vybrána útočníkem náhodně: Jednalo se totiž o jedno z hlavních duchovních center náboženských židovských osadníků. Oproti tomu se poslední útok na synagogu v jeruzalémské čtvrti Har Nof se vymyká tím, že synagoga, kde došlo k masakru, nebyla s izraelsko-palestinským konfliktem zřejmě nijak blíže spojena. 

Nezmínil jsem nesčetné útoky na mešity a synagogy, ke kterým došlo v uplynulých dvou dekádách a během kterých nedošlo většinou k usmrcení věřících, ale spíš k vypalování a znesvěcování staveb, například sprejováním urážlivých nápisů.

Represivní izraelské opatření na sebe nenechají jistě dlouho čekat. A jako tomu bylo už i v minulosti – podobné útoky a eskalace posilují spíše radikální části izraelského politického spektra. Podobná reakce se dá čekat i na palestinské straně. Vidina nějakého konstruktivnějšího řešení konfliktu tak dnes už nejspíš není vzdálená jen sto mil, ale ještě o několik desítek mil dále. 

Vyšlo ve zkrácené verzi v Lidových novinách, 19. 10. 2014