Příběh amerických muslimů

A story of the American Muslims. A brief overview of the history and development of the US Muslim community since 1776, through age of slavery, emancipation, developments in 20th century (such as increased Muslim immigration since 1965) until era after 9/11 and election of Trump.

Další ze série článků "Po stopách americké tolerance a nenávisti" (2.)
Vyšlo v časopise Dotyk.

1. Díl (Úvod a protestantské kořeny USA)
3. Díl (Američtí katolíci a antikatolicismus v USA)
4. Díl (Američtí židé)

V prvním ze série článků jsem se věnoval skutečnosti, že náboženský vývoj Evropy a USA se v mnoha ohledech odlišoval. V době kdy se rodily Spojené státy, Evropu stále svíraly slábnoucí absolutistické monarchie. Také etablované církve i papežská moc se pokoušely zachovat si své postavení. Nově vzniklé Spojené státy však staré evropské pořádky – ztělesněné monarchiemi, šlechtou a státními církvemi – odmítly a v roce 1776 se ustavily na značně progresivnějších základech republikanismu a náboženské svobody.

Amerika se začala považovat za výjimečnou zemi, což bylo do jisté míry oprávněné, avšak měla i své stinné stránky, mj. otrokářství. To také velkou měrou přispělo v roce 1860 k vypuknutí občanské války Severu proti Jihu. Kromě zrušení otroctví a řady dalších změn narušila i politickou a společenskou hegemonii bílých protestantů.

Duch ústavou zaručené náboženské svobody také postupně stále více otevíral prostor nejen jiným odnožím křesťanství (hlavně katolíkům, které řada amerických protestantů hluboce nenáviděla), ale i lidem bez konkrétní víry – a v neposlední řadě též jiným náboženstvím. V Americe postupně nacházela útočiště i řada stoupenců judaismu, buddhismu či islámu.

Kdo jsou američtí muslimové? 

Ramadánová bohoslužba, Kansas City.

Islám nepatří mezi největší náboženská společenství v USA. Muslimové představují jen kolem jednoho procenta obyvatelstva, tedy méně než tři a půl milionu Američanů z celkového počtu. Zároveň jsou ale velmi dynamicky se rozvíjející komunitou, která má daleko k nějaké monolitičnosti. Mají kořeny v nejrůznějších částech světa: nejvíc jich pochází z jihovýchodní Asie (35 %); na druhém a třetím místě jsou se shodnými 25 % muslimští Arabové a Afroameričané. Zbylých 15 % představují další muslimská etnika jako Turci, Kurdové, Albánci, Bosňáci, čínští muslimové, ale třeba i bílí američtí konvertité.

Podobně, jako se americká křesťanská komunita historickým vývojem odlišuje od evropské, je to podobné i u amerických muslimů. Americká společnost je z podstatné části složená z přistěhovalců, což u Evropy zdaleka neplatí. Těsné sousedství Evropy s regionem Blízkého východu, kde islám převládá, a rovněž fakt, že se řada evropských území ocitla na dlouhou dobu pod nadvládou Osmanské říše, nejvíc odlišuje evropské muslimy od amerických. 

Nejde ale zdaleka jen o muslimskou historii Balkánu. USA nikdy neměly – na rozdíl od evropských mocností, jako byly Británie, Nizozemsko či Francie – žádné muslimské kolonie. Na jejich území se tak nevytvořily žádné koloniální ani postkoloniální vazby s muslimským světem.

V období po druhé světové válce (kdy mj. proběhla i zásadní etapa dekolonizace) se do Evropy dostávali hlavně muslimové, kteří tam přicestovali jako levná pracovní síla podílející se na rekonstrukci poválečné západní Evropy. V podobném čase do USA imigrovaly spíše vzdělanější vrstvy lidí než manuální pracovníci.

Muslimové také nebyli v rámci poválečných imigračních komunit do USA nejpočetnější náboženskou skupinou – tou byli hlavně latinskoameričtí katolíci. Stali se tak jen jednou z mnoha náboženských komunit v už tak velmi rozmanité společnosti, ve které měl takřka každý nějaké imigrantské kořeny.

Jeffersonův Korán

Na muslimském knižním veletrhu, Detroit. 

První kontakty mezi Spojenými státy a islámským světem jdou až k samotným počátkům americké nezávislosti. Muslimský sultanát Maroko se totiž v roce 1777 stal vůbec prvním státem, který nezávislé USA uznal. Z této doby se také dochovala korespondence mezi Georgem Washingtonem a marockým sultánem Muhammadem III.

O islám a arabštinu se také velmi zajímal Thomas Jefferson, jehož vlastní výtisk Koránu se zachoval v knihovně Kongresu. Právě na něj také v roce 2006 přísahal – podobně jako křesťanští kongresmani přísahají na Bibli –  vůbec první muslimský kongresman Keith Ellison. Thomas  Jefferson je známý také tím, že v roce 1805 uspořádal v Bílém domě slavnostní iftár (ramadánovou večeři) pro tuniského velvyslance, což se stalo později na tomto místě tradicí.

V 19. století se ale muslimové dostávali do Ameriky většinou méně slavnostně: hlavně jako afričtí otroci. Historikové uvádí, že až 30 % z nich byli muslimové, avšak jejich náboženství bylo v následném otroctví většinou potlačeno.

U Afroameričanů se znovu vynořilo až o mnoho desetiletí později, když v roce 1930 vzniklo hlavně mezi potomky bývalých černých otroků náboženské hnutí zvané „Národ islámu“ (The Nation of Islam). Nešlo v pravém slova smyslu o islám, ale spíš o rozporuplnou sektu přejímající určité aspekty muslimské víry a křesťanství.

Američtí muslimové ve 20. století  

 Malcolm X., svého času
jedna z hlavních osobností
"The Nation of Islam".

Po otrocích z první poloviny 19. století přišla větší komunita muslimů na americké území až na přelomu 19. a 20. století, kdy USA začaly přijímat velké počty ekonomických imigrantů. Z toho období také pocházejí první americké mešity. Hodně muslimů se tehdy usídlilo v oblasti Detroitu, kde se dynamicky rozvíjel automobilový průmysl.

Mnoho z příchozích muslimů, hlavně Arabů, pocházelo z území tehdejší mnohonárodnostní Osmanské říše – hlavně z teritoria dnešního Iráku, Sýrie a rovněž z Izraele a Palestiny. Zdaleka ne všichni arabští imigranti ale byli muslimského vyznání. Výrazná část z nich – a obzvláště pak ti, kteří přišli z území dnešního Libanonu – byli arabští křesťané.   

Zdaleka největší přistěhovalecká vlna z muslimských zemí započala ve Spojených státech ve volebním období prezidenta Johnsona v 60. letech minulého století. Přijetím Hart-Cellerova zákona v roce 1965 totiž došlo k uvolnění imigračních a etnických kvót a americká společnost se začala rychle proměňovat.

USA tehdy otevřely brány hlavně vzdělaným lidem a odborníkům ze zemí třetího světa. Z těchto generací muslimských přistěhovalců pochází například laureát Nobelovy ceny za chemii Ahmed Zewail, známý politický komentátor Fareed Zakaria či významná aktivistka a novinářka Mona Eltahawy. Další světoznámí američtí muslimové jako boxeři Muhammad Ali a Mike Tyson či rapper Ice Cube, nepocházeli z přistěhovaleckých rodin, ale k islámu během svého života konvertovali. Někteří z nich se k němu dostali přes zmiňované hnutí „Národ islámu“.

Nejvíc amerických muslimů dnes sice žije v městských aglomeracích ve státech New York a Kalifornie, ale velmi vysoký počet se usadil v tradičně křesťansky konzervativním Texasu. Tam dnes existuje více než 300 mešit.

Celkově se američtí muslimové stali poměrně úspěšnou částí americké společnosti. Za jednolitou komunitu je ale až donedávna označit příliš nešlo. Velmi sjednocovat je začalo až vnitropolitické dění v USA v uplynulých dvou desetiletích.

Cesta k 11. září

Přednáška o současném americkém islámu
na Hartford Seminary v Connecticutu.

Příběh amerických muslimů jako integrované komunity by mohl být téměř idylický, nebýt dění na Blízkém východě. Americké diplomatické, ekonomické a vojenské angažmá v tomto regionu má kořeny hluboko ve studené válce, přičemž spojenectví se zeměmi jako Saúdská Arábie jde dokonce ještě do předválečných dob.

Američané si v druhé polovině 20. století vytvořili spojence a zároveň i nepřátele v řadě muslimských zemí. Došlo také ke zvláštnímu paradoxu, kdy na sklonku studené války někteří islámští fundamentalisté velmi pomohli americkým zájmům při porážce Sovětského svazu v Afghánistánu, aby se z nich následně stali členové al-Káidy...

Samotný islámský radikalismus a fundamentalismus se přímo na americkém území začal objevovat už v dekádě před 11. září 2001. Málokdo ho ale tehdy dával do nějaké hlubší spojitosti s americkými muslimy. Pachatelé islamistických útoků v té době totiž byli hlavně radikálové z blízkovýchodních zemí. I samotné útoky na Světové obchodní centrum (WTC) v roce 2001 byly zorganizovány především občany blízkovýchodních států, hlavně Saúdské Arábie.

Přestože se neobjevila žádná spojitost mezi americkými vyznavači islámu a pachateli útoků na WTC, na americké muslimy tehdy dolehl ze strany mnoha jejich spoluobčanů stín kolektivního podezření. Naopak u muslimů propukla po 11. září nervozita, obavy a pocit nespravedlnosti, neboť v době po útocích začala být řada z nich konfrontována s předsudky, se kterými se do té doby v Americe nesetkali.

V některých částech americké společnosti dokonce přerostla obava z islámu až v hysterii, k čemuž notně přispělo i velmi tendenční pokrytí problematiky řadou médií. Toho všeho začali využívat nejen političtí populisté, ale i různí ultrakonzervativci, nezřídka propojení s různými křesťanskými církvemi.

Muslimové coby téma volební kampaně      

Řada amerických muslimů
podpořila nejdříve Bernie Sanderse
a následně Hillary Clintonovou. 

Téma islámu a amerických muslimů ostatně velmi výrazně a tvrdě rezonovalo i ve volebních kampaních Hillary Clintonové a Donalda Trumpa. Zatímco Clintonová se snažila být v těchto záležitostech smířlivá, Trump dokonce pohrozil zákazem muslimské imigrace a deportacemi.

Přes zmiňovanou mediální hysterii však v USA – až na izolované případy – do dnešních dnů žádné masové protimuslimské nepokoje nepropukly. Jak se bude v tomto ohledu vyvíjet situace v prezidentském období Donalda Trumpa nelze dnes zcela jednoznačně předjímat.

Je však dost pravděpodobné, že Trump bude nucen v nejvyšší politické funkci poněkud slevit ze svého volebního populismu. Mohl by tomu nahrávat i fakt, že jistá malá část amerických muslimů ho v kampani podpořila. Naprostá většina Američanů muslimského vyznání však hlasovala pro jeho oponentku – podobně jako to učinili i američtí židé a příslušníci mnoha dalších náboženských a etnických menšin.  

Pro komplexnost obrazu amerických muslimů je třeba zmínit, že v době po 11. září 2001 se v USA objevilo několik vážnějších teroristických útoků spojovaných s radikálním islámem. Za všechny jmenujme bombový útok na bostonský maraton v roce 2013 či letošní červnový útok na gay-klub ve floridském Orlandu.

U těchto i několika dalších případů se ale jednalo spíše o „osamělé vlky“ bez hlubšího teroristického zázemí. Radikalizace pachatelů souvisela i s jejich osobními problémy, případně měla rouška radikálního islamismu přispět k zviditelnění jejich činů. Prakticky všechny americké muslimské komunity také tyto zločiny rezolutně odsoudily. Strach z muslimů v některých částech americké společnosti však ještě více posílil a možná i jistou měrou přispěl k Trumpovu volebnímu vítězství.

Jak žijí američtí muslimové dnes 

Muslimští hipsteři, Detroit. 

...Z amplionů se ozve zpěv prvního verše z Koránu, súra Al-Fátiha. Několik tisíc lidí ve velké hale, mužů i žen, oddělených do dvou velkých skupin, padne čelem k zemi a začne provádět tradiční rituál muslimské modlitby. Celý obřad trvá asi hodinu. Na jeho závěr promluví také starosta města a zpívá se státní hymna. Když obřad skončí, lidé se navzájem loučí, objímají a vystrojeni do svých nejlepších oděvů odchází oslavit hostinou konec muslimského postního měsíce ramadánu ...

Výjev z dnešní Káhiry či Ammánu? Nikoliv. Toho všeho jsem byl nedávno svědkem v Kansas City, v „kraji kovbojů“, na pomezí států Missouri a Kansas v hlubokém nitru Spojených států.

V rámci Fulbrightova stipendia jsem měl velkou část roku 2014 možnost komunity amerických muslimů zkoumat, vést rozhovory s americkými imámy (podobně tak i s židovskými rabíny) a zjišťovat, jaký je jejich život a politické postoje.

Naprostá většina muslimů, se kterými jsem se v Americe setkal, hodnotila svou životní zkušenost v USA velmi pozitivně, a to i s ohledem na atmosféru po 11. září 2001. Většina z imámů se domnívala, že strach z muslimů je v Americe spíš uměle vyvoláván určitými skupinami a existuje hlavně v některých médiích a na sociálních sítích, než v běžném životě.

Omer Badžwa
z Yale University.

Ze stovek amerických muslimů, se kterými jsem se během svých pobytů v USA setkal, na mě většina z nich působila velmi integrovaně. U mnoha muslimů mladší generace byla také patrná jejich „amerikanizace“. Zatímco ty nejkonzervativnější muslimské oděvy, jako jsou třeba ženské závoje nikáby a burky, nosí američtí muslimové jen zřídka, moderní oblečení citlivě nakombinované s tradicí bylo velmi časté. Dokonce jsem občas narazil i na mladé muslimy oblečené ve stylu hipsterů.

Z vlastní zkušenosti jsem poznal, že američtí muslimové jsou také velmi aktivní v mezináboženském dialogu a mají často přátele mezi příslušníky jiných náboženství. Při plnohodnotném zařazení do americké společnosti mnoho z nich působilo tak, že prožívají svoji víru přesně podle svých představ – a někdy možná i svobodněji, než by tomu bylo v zemích jejich původu.

Omer Badžwa, jeden desítek imámů, se kterými jsem se během svého výzkumného pobytu setkal a který dnes působí jako studentský duchovní na prestižní Yaleské univerzitě, přístup amerických muslimů popsal velmi výstižně:

„Věřit v Boha, modlit se k němu, praktikovat ramadán, dávat peníze na charitu, usilovat o to být dobrým člověkem a vycházet dobře s ostatními – to je zcela v souladu s americkou svobodou a americkými hodnotami“.