Proč izraelsko-palestinské napětí nepolevuje?

V nedohlednu je řešení letitého izraelsko-palestinského konfliktu. Nedávná vlna nepokojů byla spojena s Chrámovou horou v Jeruzalémě. Jakou roli v konfliktu hraje právě tato hora?

Chrámová hora má obrovský symbolický význam jak pro židy, tak i muslimy, a je reálným středobodem izraelsko-palestinského konfliktu. Ten sice není sám o sobě svým původem náboženský, ale postupem času využívá stále většího množství religiózních symbolů.

Chrámová hora je považována za nejposvátnější místo judaismu a zároveň třetí nejsvětější místo islámu. Nachází se v místech, kde chtěl Abrahám obětovat syna Izáka a kde byla později králem Šalamounem vybudována ústřední židovská svatyně – tzv. První chrám. Ten zničili Babyloňané, avšak po čase byl znovu vybudován jako Druhý chrám (posléze nazývaný Herodův). O několik set let později však i ten zničili Římané. Chrám nebyl od té doby obnoven. Místo, kde původně stál, se začalo označovat jako Chrámová hora a zůstalo pro Židy nadále teologicky nejvýznamnějším místem, byť přímo na ni už nesměli z důvodů nemožnosti provedení patřičné rituální očisty vstupovat. Největší dochovaný fragment Druhého chrámu se nazývá Západní zeď či Zeď nářků. 

O mnoho století později se v duchu abrahámovské tradice stala Chrámová hora posvátná i pro muslimy. Ti totiž věří, že z jejího vrcholku vystoupil prorok Mohamed při tzv. „Noční pouti“ do nebe: Mohameda údajně probudil v Mekce archanděl Gabriel a dovedl ho k okřídlenému oři, na jehož hřbetě se přenesl do Jeruzaléma, kde se na Chrámové hoře spolu s Abrahámem, Mojžíšem, Ježíšem a dalšími proroky pomodlili k Bohu. Následně z téhož místa Mohamed vystoupal po žebříku skrze sedm nebí až do Boží blízkosti. Tato událost pak učinila z Jeruzaléma třetí nejvýznamnější poutní místo muslimů a jednu dobu se dokonce muslimové místo k Mekce modlili k Jeruzalému. Na Chrámové hoře nechali později chalífové vybudovat dvě mešity: známý „Skalní chrám“ se zlatou kopulí, skrývající vrcholek posvátné skály, a v jeho sousedství vizuálně méně nápadnou, avšak podstatně větší mešitu al-Aksá.

Jak je tedy vidět, židovská i muslimská tradice Chrámové hory nejdou proti sobě, ale spíše se navzájem posilují. Však také v průběhu staletí se mezi muslimy, židy, křesťany a dalšími jeruzalémskými komunitami vytvořil status quo navzájem respektující specifický vztah různých náboženství k tomuto místu. Přesto začaly být ve 20. století mnohé svatyně zneužívány k politickým účelům, a jsou tak dnes spíše symbolem konfliktu než smíření. Konkrétně na Chrámové hoře, ale také v Hebronu poblíž hrobky proroka Abraháma i na řadě dalších svatých míst se začali muslimové a židé navzájem zabíjet.

V podobném duchu se nesl i poslední spor o Chrámovou horu z léta 2017, když na ní byli zabiti dva izraelští policisté (mj. oba arabského původu). A následně se Izrael pokusil pozměnit určité aspekty statu quo Chrámové hory. Obojí vytvořilo vysoce výbušný politicko-náboženský koktejl, který mohl přerůst v opravdu vážné násilí. K tomu ale nakonec naštěstí nedošlo. Podobné situace se ale mohou brzy zopakovat.      

Volby řešení nepřinášejí

Současné vztahy Izraelců a Palestinců jsou špatné, byť v historii byly ještě podstatně horší. Izraelsko-palestinská mírová jednání totiž dlouhodobě stagnují. Přitom si řada Palestinců i Izraelců upřímně přeje mír, ale nejsou vzhledem k charakteru izraelského a palestinského politického systému v pozici, aby to mohli nějak výrazně ovlivnit. Izraelci sice mohou ve volbách demokraticky hlasovat pro nějakou „promírovou“ stranu, ale politický systém je nastaven tak, že výrazný vliv na podobu vládní koalice nakonec stejně mají menší strany s vysokým koaličním potenciálem, které jsou v Izraeli „jazýčkem na politických vahách“. A řada z těch malých – a zároveň důležitých – stran o mírová jednání příliš zájem nemá. Dnešní izraelská vláda je takových politických formací plná. 

A v Palestině se volby od roku 2006 raději už vůbec nekonají, protože se ukázalo, že v nich vyhrává Hamás. Palestinská politická scéna je tak dlouhodobě hluboce paralyzovaná, zkorumpovaná, rozštěpená a postrádající dynamiku, která by přivedla k moci nějaké mladší konstruktivnější osobnosti. Palestinskému prezidentovi Mahmúdu Abbásovi, který je obecně světem považován za „nejkonstruktivnějšího palestinského politika“ je dnes 82 let. Není ale vůbec jasné, jestli se rýsuje nějaký jeho nástupce či pozitivní alternativa k němu.  

Další překážky míru

V Izraeli byla před časem celá plejáda politiků, kteří se poměrně upřímně zasazovali o mír s Palestinci. Část jejich generace je dnes už bohužel po smrti a mezi mladšími není nikdo, kdo by je nahradil. V Izraeli tak vládne už dlouho charismatický nacionalistický populista Netanjahu, který nikdy neměl opravdu upřímný zájem o dosažení míru. Dříve se s tím dokonce ani netajil. Když se pak stal v 90. letech poprvé premiérem, musel sice začít mluvit pragmatičtěji, ale jinak se na podstatě jeho přístupu nic zvláštního nezměnilo. A jeho aktuální premiérská období jsou v tomto ohledu svým způsobem ještě horší, neboť někteří politici, které přizval do vlády, jsou ještě radikálnější než on. Řada z nich podporuje budování osad na palestinských územích, což je na izraelské straně dlouhodobě obrovská překážka míru.

A v Palestině donedávna pokračovala dlouhodobá politická paralýza (která byla už výše zčásti vysvětlená). Problémem Palestiny je také dlouhodobý konflikt mezi Západním břehem a pásmem Gazy, přičemž jde de facto o spor mezi sekulárnějším Fatahem, který vládne z Ramalláhu, a radikálně islamistickým Hamásem, jenž dominuje Gaze. Nyní se podařilo po dlouhé době dosáhnout oběma hnutím určitého konsenzu (jenž minimálně na papíře zahrnuje i jistou de-radikalizaci Hamásu), který může dát palestinské politice nový impuls. Přestože současný pokus o zlepšení vztahu mezi palestinskými frakcemi vypadá o něco reálněji než řada neúspěšných dřívějších, je ještě příliš brzo na jeho hodnocení. Dalším faktorem, který může smíření ztížit je fakt, že konflikt mezi palestinskými frakcemi a regiony izraelským politikům v duchu  strategie divide et impera často vyhovoval. 

V Palestině se také v posledních letech vyskytlo velké množství individuálního teroru (za použití nožů a různých jednoduchých zbraní), který je velmi těžko kontrolovatelný. To je současný velký problém na palestinské straně. Pachatelé útoků to často zdůvodňují dlouhodobou frustrací, izraelskou osadnickou politikou atd. Tato logika je ale naprosto kontraproduktivní nejen pro neomluvitelné násilí na nevinných, ale i proto, že terorem mj. poskytuje záminku pro další přitvrzení izraelských opatření, případně i pro další budování osad.      

Pokud jde o případné trvalejší usmíření mezi Izraelci a Palestinci, zde bohužel zřejmě není příliš prostoru pro optimismus (ale rád bych se pletl). Spíše mám za to, že budeme ještě dlouhá léta svědky podobného „zahnívání“ konfliktu, tak jak jsme to viděli třeba v uplynulém desetiletí. Navíc nelze zapomínat na to, že na obou stranách dnes už stoletého sporu vzniklo tolik různých subjektů, které na konfliktu profitují, že i to bude další velká překážka jeho ukončení.

Vyšlo během léta 2017 v Katolickém týdeníku. Aktualizováno.

Írán a Severní Korea

Krátký rozhovor k postoji Trumpovy administrativy k Íránu a Severní Koreji a ke vztahu mezi oběma zeměmi, který byl začleněn do tohoto článku. 

Velvyslankyně USA v OSN Nikki Haley nedávno řekla, že pokud se nebudou řešit prohřešky Íránu proti jaderné dohodě hned, může se z něj brzy stát stejné nebezpečí, jako je dnes Severní Korea. Mohla by mít pravdu? Jak nebezpečný Írán podle Vás je?

Postoj Nikky Haley i Trumpovy administrativy vůči Íránu je od samého počátku jednoznačně tvrdší, než postoj Obamovy administrativy, takže současná slova Haley nepřekvapí. Charakter íránského a severokorejského režimu je v mnoha ohledech odlišný - ten první je teokratickou republikou, která kombinuje principy ší´itské islámské vlády s demokracií, zatímco druhý totalitární sekulární diktaturou. Už jen tato stručná charakteristika vypovídá, že Severní Korea je v mnoha aspektech kontroverznější a brutálnější. 

To samozřejmě neznamená, že řada prvků íránské politiky není sporných a je také pravda, že oba dva režimy mezi sebou udržují dlouhodobý kontakt a jisté druhy pragmatické spolupráce. 

Podobný přístup, jaký dnes uplatňuje Trumpova administrativa, se podobá kontraproduktivní rétorice Bushovy administrativy o "ose zla". V konečném důsledku může totiž přispět k ještě většímu sblížení Severní Koreje a Íránu, což mohou ve svůj prospěch využít například Čína a Rusko.    

Po projevu amerického prezidenta Donalda Trumpa v OSN Írán otestoval balistickou raketu typu Choramšár, Co to podle Vás znamená? Bylo to "jen" varování pro Trumpa, nebo začátek toho, o čem mluvila Nikki Haley?

Írán se snaží dlouhodobě chovat jako regionální velmoc a odpálení rakety mělo být symbolickou demonstrací této ambice a zároveň vyjádřením vzdoru proti Trumpově politice - a konkrétněji pak právě vůči jeho projevu v OSN. 

Co by se mohlo stát, pokud Trump nedoporučí prodloužení platnosti jaderné dohody, a ta tím pádem spadne ze stolu?

O osudu dohody zvané JCPOA (Joint Comprehensive Plan of Action/Společný komplexní akční plán) z roku 2015, která vstoupila v platnost v následujícím roce, nerozhodují jen USA a Írán, neboť dohoda je vícestranná: Jsou do ní zapojeny také Velká Británie, Francie, Čína, Rusko a Německo. Ostatní signatáři JCPOA mají k Íránu vesměs pozitivnější vztahy než současná Trumpova administrativa.   

Mohl by tedy Írán být časem tak nebezpečný, jako je dnes Severní Korea, nebo se s ním dá přece jen snáze domluvit než s Kim Čong-unem?

Velký rozdíl mezi oběma zeměmi je mimo jiné ten, že Severní Korea disponuje jadernými zbraněmi od roku 2006, zatímco Írán žádné nemá a právě na základě JCPOA se jich vzdal. Severní Korea je rovněž dlouhodobě v mezinárodní izolaci (což narušuje jen její spolupráce s Čínou), Írán je také (s jistými přestávkami: např. během vlády prezidenta Ahmadínežáda) daleko více zapojený do širšího a víceúrovňového mezinárodního dialogu.