Kurdové v blízkovýchodní politice

Kurdský boj proti IS zachycený na obraze v erbílské galerii. 

Značný rozruch na mezinárodní scéně vyvolalo nedávné referendum iráckých Kurdů požadujících vytvoření samostatného kurdského státu. Odmítavé reakce přišly nejen ze samotného Iráku, ale i z dalších zemí, v nichž se nachází početná kurdská menšina. Jakou vůbec hrají Kurdové v blízkovýchodní politice roli? 

Kurdové jsou specifickou etnickou skupinou či národem, která žije v severní části Blízkého východu. Oproti svému okolí hovoří odlišným jazykem – kurdštinou. Ta patří do rodiny indoevropských jazyků, má řadu dialektů a z lingvistického hlediska má blízko k perštině. Podobně z hlediska etnicity nelze Kurdy zařadit mezi Araby ani mezi turkické národy, ale mají blízko spíš k íránským národům, byť jejich původ není v některých ohledech zcela jasný. Mezi Kurdy se dnes počítá přibližně kolem 30–40 milionů lidí, kteří žijí roztříštěni na území několika států – nejvíce jich je v Turecku (14–20 milionů), dále v Íránu (8–12 mil.), Iráku (5–9 mil.) a Sýrii (2–4 mil.). Celé toto území většina Kurdů chápe jako svou více či méně symbolickou vlast – „Kurdistán“ či „velký Kurdistán“. Ten ale v minulosti v celistvé podobě nikdy neexistoval. V historii sice proběhlo několik pokusů o ustavení kurdské státnosti, ale většinou šlo jen o krátkodobou nadvládu nad menší částí kurdských území. Hodně Kurdů žije také v diaspoře, nejčastěji evropské – hlavně v Německu, Švédsku, Nizozemí a Rusku. 

V České republice i obecněji na Západě je o kurdskou problematiku velký zájem, což částečně souvisí s tím, že se na dnešním nábožensky radikalizovaném Blízkém východě řada Kurdů profiluje velmi sekulárně, nezřídka levicově, a navíc mají velké zásluhy v boji proti radikálnímu islamismu (hlavně proti tzv. Islámskému státu, dále IS). 

O Kurdech je ale v České republice vzhledem k častému tendenčnímu informování o celém Blízkém východě zažita i řada různých představ a mýtů – třeba že jsou největším národem bez státu, že všichni Kurdové usilují o vlastní státnost atd. Kurdská realita je však často výrazně složitější. Třeba v dnešním Turecku žije řada Kurdů, kteří jsou loajální tureckému režimu a dlouhodobě podporují prezidenta Erdoğana. Podobné je to s částmi kurdské populace na území dalších států, kde zdaleka ne všichni mají zájem o kurdský separatismus. Kurdové – hlavně pak syrští a iráčtí – mají skutečně velké zásluhy v boji proti IS, což ale neznamená, že by naprostá většina z nich nebyli muslimové. Je pravda, že kurdské pojetí islámu je obecně sekulárnější, než jak ho chápe například mnoho Arabů. To ale neznamená, že by i mezi Kurdy nebyli islamisté, či dokonce radikální islamisté. Malá část kurdských radikálních islamistů se dokonce připojila k IS. 

Dialekty kurdštiny (kliknutím zvětšíte).

Kurdové a jejich sousedé  

Postavení Kurdů v rámci čtyř hlavních zemí, které obývají, je odlišné, a navíc se průběžně vyvíjí v kontextu aktuální politické situace. Obecně je možné konstatovat, že tradičně nejkomplikovanější je postavení Kurdů na území Turecka. Kurdská komunita v Turecku je ze všech nejpočetnější a v jejím rámci se také projevilo nejširší množství politických tendencí, včetně radikálního separatismu. Ten v Turecku začala ztělesňovat Kurdská strana pracujících (PKK) založená na sklonku 70. let. Je výrazně radikálně levicová a její násilí často nebylo omluvitelné ani represemi ze strany tureckých bezpečnostních složek pacifikujících Kurdy. Na druhou stranu v Turecku žije i řada Kurdů, kteří se od PKK distancovali a z různých důvodů začali podporovat turecký politický establishment. Mohli tak činit kvůli tomu, že pro ně byla PKK příliš radikální, nebo proto, že jsou muslimové (PKK se totiž zpočátku profilovala sekulárně až protinábožensky). Případně také mohlo jít o kurdské podnikatele, kteří začali profitovat z Erdoğanových ekonomických reforem po roce 2000. 

Bývalý prezident iráckých Kurdů Barzání
při návštěvě tureckého prezidenta Erdoğana (2017).

Velmi brutálně byli Kurdové potlačováni v Iráku režimem Saddáma Husajna, hlavně pak v 80. letech, kdy probíhala irácko-íránská válka. Írán tehdy některé kurdské separatistické frakce na severu Iráku podporoval, což vyvolalo Saddámovu brutální reakci: v rámci genocidní protikurdské kampaně Anfál (1986– 1989) povraždil desetitisíce Kurdů, někdy i za pomoci bojových plynů. Iráckým Kurdům se ale relativně brzy nato – po Saddámově porážce v první válce v Zálivu v roce 1991 – podařilo získat s pomocí USA vysokou míru autonomie a zároveň nedotknutelnosti ze strany výrazně oslabeného Saddámova režimu. Od té doby iráčtí Kurdové svou autonomii velmi posílili, takže se začala téměř podobat státnosti. Nedávné referendum iráckých Kurdů se proto z pohledu jejich historické zkušenosti sice může jevit jako pochopitelné, ale zároveň ho lze chápat i jako poněkud nešťastné, protože je zjevné, že jím za současné situace spíš více ztratili než získali. 

Situace Kurdů v Íránu a Sýrii byla v posledních desetiletích o něco méně pohnutá než v Turecku a Iráku, ale i tam se stávali terčem diskriminace nebo se dostali do konfliktu s islámskou republikou či s baasistickým režimem rodiny Asadů. Syrští Kurdové mají ideově velmi blízko k PKK (její vůdce Abdullah Öcalan pobýval řadu let v syrském exilu), což se projevuje mj. velkými komplikacemi v současném syrském konfliktu. Turci tak vidí v syrských Kurdech často větší nebezpečí než v IS, což vede tureckou armádu ke kontroverznímu lavírování a k obviněním Turecka, že nedostatečně postupuje proti IS, nebo že s ním dokonce někdy spolupracuje. Většina Kurdů si skutečně v hloubi duše nejspíše přeje nezávislý Kurdistán, ale tím bude pravděpodobně nějaká širší shoda mezi nimi končit. Mnoho z nich si uvědomuje komplikovanost politické situace, v níž se nachází, a mají obavy, co by mohlo reálné vyhlášení nezávislosti vyvolat – hlavně pak ze strany Turecka a Íránu. Názory na praktické kroky vedoucí ke vzniku samostatného státu se tak budou v jednotlivých částech kurdských území zřejmě výrazněji rozcházet. 

Přibližná struktura různých kurdských politických frakcí (kliknutím zvětšíte).

Snění o Kurdistánu 

K tomu je třeba připočíst tradiční nejednotnost rodinnou/kmenovou, politickou (na jednotlivých kurdských územích bojuje o moc řada politických skupin), náboženskou (mezi Kurdy je i řada příslušníků dalších náboženství, jako např. křesťané a jezídové), ekonomickou atd. Řada mocností – třeba právě zmiňovaní Turci (či Osmané) nebo Íránci (Peršané) – tradičně vyvolávala mezi Kurdy konflikty, aby je jako celek oslabila. Turci například i v současnosti podporují některé irácké kurdské milice, které nemají dobré vztahy s PKK, aby jich využili k boji právě proti ní. Někteří Kurdové tak na dnešním Blízkém východě zabíjejí jiné Kurdy. Eskalace konfliktu třeba v případě vyhlášení nezávislosti iráckého Kurdistánu není reálným scénářem. Turci, Íránci i centrální vláda v Bagdádu dali nedávno najevo, že si plnou nezávislost iráckých Kurdů nepřejí. Za tím stojí mj. obava, že by ztratili kontrolu nad ropou na Kurdy osídlených územích, na kterou je sever Iráku velmi bohatý. Ale i další hráči, kteří se angažují na současném Blízkém východě – jako USA, EU či Rusko – mají z další destabilizace poměrů obavy. 

Franz Kafka a Protokoly sionských mudrců
na pultu erbílského knihkupectví.

V poslední době podpořil irácko-kurdskou nezávislost docela zřetelně Izrael. Je pravda, že židovsko-kurdské a do určité míry i izraelsko-kurdské vztahy jsou tradičně dobré, ale dnešní izraelská podpora není zcela nezištná. Nezávislý irácký Kurdistán by totiž pro Izrael představoval především důležitou pozici přímo na íránské hranici. Kurdy by tak izraelská podpora mohla zavléct do hloubi nebezpečné a zdaleka nekončící íránsko-izraelské řevnivosti. V tomto kontextu je také zajímavé, že premiér Netanjahu velmi horuje pro kurdskou nezávislost, ale pokud by měl podpořit něco podobného v případě Palestinců, lze jeho postoj spíše přirovnat k postoji dnešního Turecka k nezávislému Kurdistánu. 

Opravdu funkční, mezinárodním společenstvím i sousedy uznaný kurdský stát si proto v atmosféře současného napětí a konfliktů v Sýrii a Iráku příliš představit zatím nelze. Ale ani za situace, až válka definitivně skončí, existují pochybnosti o tom, že by třeba Turecko mohlo souhlasit se vznikem syrského Kurdistánu poblíž své hranice. Podobně tak ani Íránci nesvolí k odtržení části svého území. Je ale možné, že iráčtí Kurdové reálné nezávislosti nakonec přece jen dosáhnou – půjde však spíše o dlouhodobější proces.     

-MČ-

Vyšlo v Katolickém týdeníku, 21.–27. 11. 2017.

Nejvýznamnější tribální svazy a klany v kurdské společnosti (kliknutím zvětšíte). 

Al-Kassám - patriarcha „džihádistické turistiky“

V dnešní Sýrii není Asad jednoznačný vítěz

Když se podíváme na aktuální mapy konfliktu v Sýrii, vidíme, že síly režimu Bašára Asada kontrolují jednoznačně největší část země. Jejich teritorium se navíc stále rozšiřuje. Jenom za letošek vyhnaly ISIS z okolí Palmýry, prolomily obklíčení Dajr az-Zauru na Eufratu a na jihu země dorazily až k irácké hranici. Proto mne překvapilo, když jsem zaznamenal váš názor, že Asad válku zase tak úplně nevyhrává. Jak jste to myslel?

Je pravda, že z bojujících stran je na tom dnes ta „asadovská“ relativně nejlépe. V pomyslném žebříčku hned za ní následují syrští Kurdové, pak protiasadovské – hlavně sunnitské – skupiny a nakonec teritoriálně již téměř poražený ISIS. Konflikt v Sýrii ale nelze podle mě vnímat jen touto optikou. Před válkou byl Asad nekompromisním vládcem celé Sýrie. Během dlouhodobého konfliktu si sice nakonec zajistil přežití a moc ve výrazné části země, ale celkově je jeho pozice slabší než před válkou. 

Na úkor koho?

Asad, který byl před rokem 2011 bezmála samovládcem, je dnes v podstatě vazalem Ruska a Íránu. Bez nich by politicky a možná ani fyzicky nepřežil. Obě dvě velmoci mu přitom nepomáhaly zadarmo a nárokují si posílení postavení v „asadovských“ částech Sýrie. 

Pro Rusy znamená Sýrie strategickou pozici v srdci Blízkého východu. Pro Írán je Sýrie dalším důležitým polem šachovnice, o kterou se utkává se Saúdskou Arábií a jejími spojenci. Když k tomuto všemu přihlédneme, nedá se pak mluvit o nějakém rozhodném Asadově vítězství. Konflikt navíc není stále u konce.

Nelze také zapomínat, že svou pozici v Sýrii etablovali také nejrůznější warlordi a lokální vládci, kteří během války získali vliv a pozice, které nikdy předtím neměli. Dále jsou zde síly a struktury typu právě syrských Kurdů, které ovládly území, jehož se jen tak nevzdají. A nakonec tu máme i původní protiasadovské povstalce, kteří stále kontrolují některé významné oblasti.

Nejvýznamnější zónou povstalců je dnes provincie Idlíb, kde vládne džihádistická aliance Tahrír aš-Šám, dříve An-Nusra. A tam nedávno vstoupily turecké jednotky, které podle Ankary mají dohlédnout na vznik bezpečnostní zóny dohodnuté při jednáních v Astaně. V Sýrii mají navíc v některých oblastech své vojáky a speciální síly také USA a některé blízkovýchodní země. 

Asadova Sýrie před rokem 2011 je tedy zcela zřetelně něco jiného než Sýrie 2017. Dnešní Asadovu situaci zřejmě nelze charakterizovat jako „Pyrrhovo vítězství“, ale rozhodně není jednoznačným pánem situace na mnoha místech Sýrie. 

Současné rozložení vlivu v Sýrii: růžovo-červenou asadovské síly, žlutou Kurdové, černou ISIS,
zelenou ostatní povstalecké skupiny v "de-eskalačních zónách" a modrou turecké jednotky.

Oč tedy podle vás nyní režimu Bašára Asada jde?

O totéž co po celou dobu války: O udržení si co největšího dílu moci a o potlačení všech druhů opozice.

Pozorujete změny postoje Západu k němu? 

Určitě. Pro Západ byla možnost, že by mohl zůstat v čele Sýrie dlouho neakceptovatelná. Nyní se někdy může zdát, že se s tím Západ do určité míry smiřuje. Roli zde může hrát i skutečnost, že pro Západ představuje Asad stále odhadnutelného hráče. 

Používáme obecný termín Západ. Ten ale tvoří státy s tradičně různou politikou. Je v přístupu k poměrům v Sýrii velký rozdíl mezi politikou zemí EU a Spojených států? A v rámci politiky USA – jaké rozdíly spatřujete mezi politikou za Donalda Trumpa a za Baracka Obamy?

EU obecně pokračuje v protiasadovské rétorice, i když i tam jsou slyšet některé také odlišné hlasy, například z Itálie nebo od našeho prezidenta. Fakticky chce ale celá EU v Sýrii zejména stabilitu. Konflikt je Evropou vnímán jak z humanitárního hlediska přímo v Sýrii, tak i s ohledem na uprchlíky, kterých turecký režim začal využívat k nátlaku na Evropu. 

USA v Sýrii dlouhodobě podporovaly saúdsko-sunnitskou osu a ochraňovaly zájmy Izraele. Již za Obamy ale nebyl postup USA na Blízkém východě zcela koncepční. Dělaly různé protichůdné kroky a nebyly schopné dlouhodobě podporovat své spojence, které navíc často ani příliš dobře neznaly. Obama měl zřejmě obavy, že větší angažmá USA v Sýrii by se mohlo vyvíjet negativně po vzoru dřívější americké ingerence v Iráku a v Libyi. Obama zřejmě do určité míry také reflektoval i dlouhodobé ruské geopolitické zájmy v Sýrii. 

A Trump?

Trump dělá silácká gesta – vystřelí třeba salvu raket, nebo hodí někam největší bombu na světě, což vypadá efektně v televizi. Ve skutečnosti ale tyto počiny nejsou projevem žádné jasné blízkovýchodní politiky. Na jednu stranu tak Trump třeba kritizuje Írán, ale v Iráku, kde by Američané dnes mohli mít daleko silnější pozici k vyvažování různých zájmů (kurdských, centrální irácké vlády, íránských) přitom Írán v současnosti jednoznačně posiluje.

Jak by se dala shrnout politika, respektive zájmy, dalších mocností zaangažovaných v Sýrii?

Rusko a Írán jsem už lehce zmiňoval. Rusko chce především posílit svoji pozici na Blízkém východě. Sýrie byla oblastí ruských zájmů od dob Sovětského svazu a má tam ostatně i poslední ze základen, jež mu v regionu zbyly ještě od studené války. Ale samozřejmě má i další cíle: oslabit geopolitické protivníky, tedy USA, saúdskou osu a Turecko, zajistit si hospodářské výhody, nebo otestovat nové zbraně.

Pro Írán je Sýrie, jak už jsem také zmínil, dalším obsazeným polem šachovnice, o kterou se utkává se Saúdskou Arábií a jejími spojenci. Osa „Irák – Sýrie – Libanon“ umožňuje Íránu velmi důležitý přístup k Středozemnímu moři i nerušenou podporu jeho klíčového spojence v Libanonu – hnutí Hizballáh. Také v Iráku, kde tvoří šedesát procent arabské populace šíité, je íránský vliv velmi zřetelný. 

Dále zde máme Turecko. To usiluje o kontrolu území kolem své jižní hranice, což znamená oslabení hlavně syrských Kurdů, kteří jsou silně propojení s tureckou kurdskou radikální organizací PKK. Pro Turky je ale kromě oslabení spojenců PKK důležitá také ropa na Kurdy osídlených územích. Dále se Turecko staví do role protektora Turkménů a etnických Turků žijících ve všech státech oblasti. A – podobně jako Rusko a USA – i Turecko testuje na syrském bojišti nové zbraně. 

A ještě je tu Izrael, který ale v Sýrii hraje složitější hru. Na jednu stranu mu Asadův režim vyhovuje z pozice stability a předvídatelnosti – uvědomme si, že mezi Sýrii a Izraelem nebylo větší vojenské střetnutí od roku 1973. Na druhou stranu je ale íránský vliv v dnešní „asadovské“ Sýrii daleko silnější než kdy dřív a Izrael chce co nejvíce omezit vliv Íránu na Hizballáh. Všimněme si tak občasných izraelských náletů na syrském území: většinou se jedná o bombardování zásobování pro Hizballáh. Za této situace se Izrael dostal velmi blízko k saúdsko-sunnitské ose dnešního Blízkého východu, která je v mnoha ohledech rozporuplná, ale z hlediska Izraele je čitelná. 

Konflikt v Sýrii tedy nedoporučujete číst jako střet dvou bloků, tedy „saúdské osy“ plus Západ versus „íránská“ osa s Ruskem, ale spíše o konflikt mnoha zahraničních aktérů, z nichž každý chce trochu něco jiného…

Obě zmiňované osy jsou sice důležité, ale určitě nevystihují celou šíři konfliktu. Máme zde ještě například osu „Katar-Turecko“. Ta se letos dostala pod tvrdý tlak „saúdské“ osy a posunula se blíže k Íránu. I tak se ale snaží lavírovat a udržet si nezávislou pozici. 

Jak dnes vypadá situace v Sýrii z humanitárního hlediska?

To je místo od místa jiné, ale celkově je možné říci, že je humanitární situace v Sýrii výrazně lepší, než tomu bylo ještě před rokem. Nejméně se válka dotkla pobřežních oblastí, kde žijí převážně aláwité. Také velká část Damašku přečkala bez úhony. Naopak Rakká a další města na Eufratu, která držel ISIS, jsou úplně rozbombardovaná. Humanitární krize je také v některých enklávách ovládaných dosud protirežimní opozicí v okolí Damašku, kam se pomoc dostává jen velmi komplikovaně. 

Před rokem bylo velkým tématem dobývání Aleppa. Tam je situace dnes jaká?

Město, které je v dané části Sýrie klíčovým správním centrem a jedná se do určité míry o protipól Damašku, je dnes prakticky celé pod kontrolou režimu. Ostré boje skončily loni v prosinci poté, co asadovské síly úplně přesekly zásobovací trasy do části města držené povstalci a po několika týdnech Aleppo dobyly. Asadovi tehdy významně pomohlo také intenzivní ruské bombardování. Povstalci – a to jak džihádističtí, tak sekulárnější – z Aleppa odešli po rusko-turecké dohodě do provincie Idlíb.

A jaké jsou dnes vyhlídky na konec konfliktu v celosyrském měřítku?

V současnosti stále probíhají mírové rozhovory v kazašské Astaně, které odsunuly do pozadí předchozí jednání ve Vídni a ve Švýcarsku. Astanských rozhovorů se totiž účastní zároveň ti nejdůležitější aktéři: Írán, Rusko, Turecko, Bašárův režim a některé části opozice. Jedním z nejdůležitějších výsledků těchto jednání je vytvoření čtyř takzvaných „de-eskalačních zón“: první v zahrnuje provincii Idlíb a některé okolní části, druhá je na severu provincie Homs, třetí je Východní Ghúta u Damašku a čtvrtá na jihu Sýrie u jordánské hranice. 

Tyto zóny jsou kontrolovány různými odnožemi protiasadovské opozice a žijí v nich až tři miliony Syřanů. Syrský režim a jeho spojenci se zavázali, že nebudou zóny nadále bombardovat a umožní do nich přístup humanitárních konvojů, a naopak povstalci nebudou pokračovat v bojích. Budoucnost zón ale stále není dořešená a na jejich hranicích vypukají občasná střetnutí. 

Vyšlo v Deníku Referendum, tázal se Petr Jedlička. 

Století Balfourovy deklarace

Před sto lety odešel lordu Rothschildovi, jednomu z hlavních představitelů britského sionistického hnutí, krátký, ale velmi hutný a důležitý dopis. Jeho autorem byl britský ministr zahraničí Arthur James Balfour. Stálo v něm:  

Drahý lorde Rothschilde, 

s velkou radostí Vám zasílám jménem vlády Jeho Veličenstva následující prohlášení sympatií k židovským sionistickým aspiracím, které bylo předloženo kabinetu a jím schváleno. 

Vláda Jeho Veličenstva pohlíží příznivě na zřízení národní domoviny pro židovský lid v Palestině a co nejvíce se přičiní, aby usnadnila dosažení tohoto cíle, při čemž se jasně rozumí, že nebude učiněno ničeho, co by mohlo porušit občanská a náboženská práva existujících nežidovských společenství v Palestině, či práva a politický statut Židů v jakékoliv jiné zemi. Byl bych vděčen, kdybyste mohl předat toto prohlášení na vědomí Sionistické federaci. 

Upřímně Váš 

Arthur James Balfour

Přestože na první pohled působila Balfourova deklarace výrazně pro-sionisticky, z britského pohledu byla napsána velice obratně a diplomaticky nejednoznačně. Nezmiňovala například žádný „židovský stát“, ale daleko vágnější pojem „židovská národní domovina“. Výslovně také uvedla ochranu civilních a náboženských práv arabských či jiných nežidovských obyvatel Palestiny, nikoliv však už ochranu jejich práv politických.

Na konci první světové války britská vláda doufala, že tato deklarace povzbudí americké a ruské Židy k podpoře Británie a jejích spojenců v boji proti Německu. Británie chtěla rovněž omezit příliv dalších uprchlíků do země (mezi nimiž bylo mnoho židovských imigrantů), k čemuž by vytvoření „židovské domoviny“ mimo Británii pomohlo. 

Sionisté byli s Balfourovou deklarací v zásadě spokojeni, nicméně v táboře jejich radikálnější části sklidila nesouhlas. A to nejen pro svoji nejednoznačnost, ale i proto, že radikálové požadovali pro zřízení domoviny region větší než Palestina. V únoru 1919 tak nabídla Světová sionistická organizace na Pařížské mírové konferenci svůj první plán židovského státu. Ten kromě Palestiny výrazně přesahoval na východní břeh řeky Jordán. Vítězné mocnosti však tento plán zamítly. 

-------------------------------

Po sto letech je třeba Balfourovu deklaraci vnímat přinejmenším ve dvou rovinách. Jednak šlo o vyjádření určitého idealismu, protože sám lord Balfour byl křesťanský sionista (podobně jako britský ministerský předseda Lloyd George, důležitý diplomat sir Mark Sykes a řada dalších britských osobností), který věřil, že usídlování Židů v biblické domovině uspíší druhý příchod Krista. Balfour se také dlouho osobně znal s představiteli Světové sionistické organizace a lobbisty za věc židovského státu, mez kterými vynikal známý vědec Chajim Weizmann (1874 – 1952), pozdější první prezident Izraele.

Druhá rovina byla však byla velmi pragmatická – Britové velmi správně tušili, že jejich tehdejší blízkovýchodní politika nehraje férově: když se po porážce ze strany Osmanské říše u Gallipoli (1915) dostali Britové do velkých problémů, velmi se jim hodila spolupráce ze strany arabských kmenů, které jim pomohly nakonec Osmanskou říši v roce 1917 porazit. 

Arabové nepomáhali Britům zadarmo, ale požadovali britskou podporu při ustavení jejich národního státu na Araby osídlených teritoriích na území poražené Osmanské říše. Britové vůdcům arabského nacionalismu v roce 1915 tuto podporu přislíbili, avšak v roce 1916 Araby zradili tajnou Sykes-Picotovou dohodu s Francií. V té si obě evropské velmoci rozparcelovaly vliv na Blízkém východě mezi sebe. Balfourova deklarace z roku 1917 pak byla ještě dalším porušením původní dohody s Araby.

Britové tak na jednu stranu Arabů využili, ale zároveň už počítali s tím, že vzápětí poté, co se Arabové dozví o britské věrolomnosti, obrátí se proti nim. Židovští sionisté v Palestině, kteří ve velké většině přicházeli z Evropy, tak byli Brity využiti jako „nárazník“ proti arabskému nacionalismu. První britský guvernér Jeruzaléma Sir Ronald Storrs to později řekl zcela otevřeně:  

„Sionisté vytvoří pro Anglii malý a loajální židovský Ulster 

v moři potenciálně nebezpečného arabského nacionalismu.“

Obecně vzato vytvářela britská koloniální politika po světě zcela úmyslně mezi různými komunitami bezprecedentní konflikty.  Ty měly uskutečnit britskou strategii „rozděl a panuj“, či lidově řečeno: „když se dva perou …“. Britové tímto způsobem sice v krátkodobém horizontu posílili svou dominanci, ale dlouhodobě na sebe strhávali velkou nenávist.

Jak už bylo zmíněno, Balfourova deklarace byla psána velmi obratným diplomatickým jazykem, který sice na první pohled jednoznačně preferoval na palestinském území sionisty, avšak zároveň dávala prostor i pozdějšímu britskému lavírování (hlavně před druhou světovou válkou), které posilovalo arabské požadavky. Britové tak v Palestině nejen napomohli rozdmýchat stále nekončící izraelsko-palestinský konflikt, ale zároveň si vysloužili jak nenávist ze strany mnohých Arabů, tak později i sionistů. Je zajímavé, že někteří sionisté dokonce britskou politikou natolik opovrhovali, že proti Anglii dokonce bojovali během druhé světové války.