Sýrie už nikdy nebude jako dříve

Zkrácená verze vyšla v Katolickém týdeníku č. 3, 2019. 

1. Jak jsou aktuálně rozloženy mocenské síly v Sýrii? Kolik území ovládá Asad? Kolik povstalci? A kdo tyto povstalce vlastně tvoří?

Syrští kluci si hrají v rozbombardovaném damašském předměstí Ghúta
(foto: Bassam Khabieh)

Rozložení sil v Sýrii stále více nahrává režimu prezidenta Bašára Asada a jeho spojencům – Rusku a Íránu. Syrští Kurdové rovněž kontrolují výrazně větší oblast, než tomu bylo před začátkem konfliktu, ale tato expanze může být jen relativní – část území, které si Kurdové nárokují – provincii Afrín na severozápadě země – například obsadila v roce 2018 turecká armáda. Afrín je propojený s provincií Idlíb, což je v podstatě jediné důležité území, které zůstalo pod kontrolou syrsko-arabských opozičních sil. Jedná se o konglomerát pozůstatků různých složek: od sekulární Svobodné syrské armády až po radikální islamisty. Druhé, méně významné teritorium, ovládají arabští rebelové v okolí americké základny At-Tanf na jihu země. Tzv. Islámský stát je teritoriálně de facto poražen, byť v některých odlehlejších oblastech země se zřejmě ještě mohou nacházet izolované enklávy jeho příznivců.    

Asad tak sice může působit na první pohled jako vítěz konfliktu, ale to je jen relativní – syrský prezident byl před válkou totiž politicky mnohem více nezávislý. Dnes je z něj však v podstatě vazal ruských a íránských zájmů (a i případných rusko-íránských napětí ohledně dalšího vlivu v Sýrii) . Zvláště Rusku bude zavázán až do své smrti, protože to bylo právě ono, které zajistilo nejen přežití jeho režimu, ale to zřejmě i jeho osobní přežití fyzické.    

2. Co může s mocenským rozložením sil v Sýrii udělat záměr amerického prezidenta stáhnout ze země vojáky?

Trumpova blízkovýchodní politika nejen v Sýrii, ale i na celém Blízkém východě je jeden obrovský nekoncepční chaos, ze kterého bude obzvláště v Sýrii po americkém stažení profitovat hlavně Asadův režim, Rusko a v omezenější míře paradoxně také Írán. Vůči tomu sice uvalil Trumpův establishment znovu sankce, avšak americké stažení ze Sýrie naopak posílí íránský vliv v zemi. Z amerického odchodu má obavy také Izrael, který právě vnímá posílení íránské pozice v Sýrii, pokud zmizí přímá americká vojenská přítomnost. Íránu se tak přinejmenším opět o něco zjednoduší zásobování libanonského hnutí Hizballáh, které je prodlouženou rukou íránského režimu a Izrael s ním má velmi špatné zkušenosti.    

3. Rýsuje se už konečně nějaké rozuzlení syrského konfliktu? A co je zapotřebí (ze strany mocností) udělat, aby už v této zemi konečně zavládl mír? 

Rozuzlení je už celkem zjevné: Asad bude opět kontrolovat většinu syrského území a jeho nejdůležitější části, zřejmě však s výjimkou Idlíbu, kde si bude svoje zájmy udržovat Turecko. Enkláva rebelů na jihu země zřejmě zanikne americkým odchodem. Nejistá bude situace Kurdů, kteří spatřují momentálně největšího nepřítele v Turecku, což je opět více přimkne k Asadovu režimu a rusko-íránským zájmům. To také může znamenat, že kurdské oblasti se zřejmě nějakým kompromisem znovu přinejmenším formálně dostanou pod kontrolu asadovského režimu. Sýrie každopádně už nikdy nebude jako dříve – řada vnitřních i zahraničních uprchlíků – a může jít přinejmenším o statisíce, v horším případě o milióny lidí – kteří se už nikdy nevrátí. Někteří ani nemají kam, jiní mají obavy, co by se jim ze strany režimu přihodilo, respektive jim ani režim návrat neumožní.  ... Slovní spojení „mír v Sýrii“ tak zůstane relativním pojmem i v okamžik, kdy v zemi utichne veškeré násilí. 

Aktuální rozložení sil v Sýrii (leden 2019)
červeně Assad, žlutě Kurdové, zelená opoziční (rebelské) síly, bílá Tahrír aš-Šám

V dnešní Sýrii není Asad jednoznačný vítěz

Když se podíváme na aktuální mapy konfliktu v Sýrii, vidíme, že síly režimu Bašára Asada kontrolují jednoznačně největší část země. Jejich teritorium se navíc stále rozšiřuje. Jenom za letošek vyhnaly ISIS z okolí Palmýry, prolomily obklíčení Dajr az-Zauru na Eufratu a na jihu země dorazily až k irácké hranici. Proto mne překvapilo, když jsem zaznamenal váš názor, že Asad válku zase tak úplně nevyhrává. Jak jste to myslel?

Je pravda, že z bojujících stran je na tom dnes ta „asadovská“ relativně nejlépe. V pomyslném žebříčku hned za ní následují syrští Kurdové, pak protiasadovské – hlavně sunnitské – skupiny a nakonec teritoriálně již téměř poražený ISIS. Konflikt v Sýrii ale nelze podle mě vnímat jen touto optikou. Před válkou byl Asad nekompromisním vládcem celé Sýrie. Během dlouhodobého konfliktu si sice nakonec zajistil přežití a moc ve výrazné části země, ale celkově je jeho pozice slabší než před válkou. 

Na úkor koho?

Asad, který byl před rokem 2011 bezmála samovládcem, je dnes v podstatě vazalem Ruska a Íránu. Bez nich by politicky a možná ani fyzicky nepřežil. Obě dvě velmoci mu přitom nepomáhaly zadarmo a nárokují si posílení postavení v „asadovských“ částech Sýrie. 

Pro Rusy znamená Sýrie strategickou pozici v srdci Blízkého východu. Pro Írán je Sýrie dalším důležitým polem šachovnice, o kterou se utkává se Saúdskou Arábií a jejími spojenci. Když k tomuto všemu přihlédneme, nedá se pak mluvit o nějakém rozhodném Asadově vítězství. Konflikt navíc není stále u konce.

Nelze také zapomínat, že svou pozici v Sýrii etablovali také nejrůznější warlordi a lokální vládci, kteří během války získali vliv a pozice, které nikdy předtím neměli. Dále jsou zde síly a struktury typu právě syrských Kurdů, které ovládly území, jehož se jen tak nevzdají. A nakonec tu máme i původní protiasadovské povstalce, kteří stále kontrolují některé významné oblasti.

Nejvýznamnější zónou povstalců je dnes provincie Idlíb, kde vládne džihádistická aliance Tahrír aš-Šám, dříve An-Nusra. A tam nedávno vstoupily turecké jednotky, které podle Ankary mají dohlédnout na vznik bezpečnostní zóny dohodnuté při jednáních v Astaně. V Sýrii mají navíc v některých oblastech své vojáky a speciální síly také USA a některé blízkovýchodní země. 

Asadova Sýrie před rokem 2011 je tedy zcela zřetelně něco jiného než Sýrie 2017. Dnešní Asadovu situaci zřejmě nelze charakterizovat jako „Pyrrhovo vítězství“, ale rozhodně není jednoznačným pánem situace na mnoha místech Sýrie. 

Současné rozložení vlivu v Sýrii: růžovo-červenou asadovské síly, žlutou Kurdové, černou ISIS,
zelenou ostatní povstalecké skupiny v "de-eskalačních zónách" a modrou turecké jednotky.

Oč tedy podle vás nyní režimu Bašára Asada jde?

O totéž co po celou dobu války: O udržení si co největšího dílu moci a o potlačení všech druhů opozice.

Pozorujete změny postoje Západu k němu? 

Určitě. Pro Západ byla možnost, že by mohl zůstat v čele Sýrie dlouho neakceptovatelná. Nyní se někdy může zdát, že se s tím Západ do určité míry smiřuje. Roli zde může hrát i skutečnost, že pro Západ představuje Asad stále odhadnutelného hráče. 

Používáme obecný termín Západ. Ten ale tvoří státy s tradičně různou politikou. Je v přístupu k poměrům v Sýrii velký rozdíl mezi politikou zemí EU a Spojených států? A v rámci politiky USA – jaké rozdíly spatřujete mezi politikou za Donalda Trumpa a za Baracka Obamy?

EU obecně pokračuje v protiasadovské rétorice, i když i tam jsou slyšet některé také odlišné hlasy, například z Itálie nebo od našeho prezidenta. Fakticky chce ale celá EU v Sýrii zejména stabilitu. Konflikt je Evropou vnímán jak z humanitárního hlediska přímo v Sýrii, tak i s ohledem na uprchlíky, kterých turecký režim začal využívat k nátlaku na Evropu. 

USA v Sýrii dlouhodobě podporovaly saúdsko-sunnitskou osu a ochraňovaly zájmy Izraele. Již za Obamy ale nebyl postup USA na Blízkém východě zcela koncepční. Dělaly různé protichůdné kroky a nebyly schopné dlouhodobě podporovat své spojence, které navíc často ani příliš dobře neznaly. Obama měl zřejmě obavy, že větší angažmá USA v Sýrii by se mohlo vyvíjet negativně po vzoru dřívější americké ingerence v Iráku a v Libyi. Obama zřejmě do určité míry také reflektoval i dlouhodobé ruské geopolitické zájmy v Sýrii. 

A Trump?

Trump dělá silácká gesta – vystřelí třeba salvu raket, nebo hodí někam největší bombu na světě, což vypadá efektně v televizi. Ve skutečnosti ale tyto počiny nejsou projevem žádné jasné blízkovýchodní politiky. Na jednu stranu tak Trump třeba kritizuje Írán, ale v Iráku, kde by Američané dnes mohli mít daleko silnější pozici k vyvažování různých zájmů (kurdských, centrální irácké vlády, íránských) přitom Írán v současnosti jednoznačně posiluje.

Jak by se dala shrnout politika, respektive zájmy, dalších mocností zaangažovaných v Sýrii?

Rusko a Írán jsem už lehce zmiňoval. Rusko chce především posílit svoji pozici na Blízkém východě. Sýrie byla oblastí ruských zájmů od dob Sovětského svazu a má tam ostatně i poslední ze základen, jež mu v regionu zbyly ještě od studené války. Ale samozřejmě má i další cíle: oslabit geopolitické protivníky, tedy USA, saúdskou osu a Turecko, zajistit si hospodářské výhody, nebo otestovat nové zbraně.

Pro Írán je Sýrie, jak už jsem také zmínil, dalším obsazeným polem šachovnice, o kterou se utkává se Saúdskou Arábií a jejími spojenci. Osa „Irák – Sýrie – Libanon“ umožňuje Íránu velmi důležitý přístup k Středozemnímu moři i nerušenou podporu jeho klíčového spojence v Libanonu – hnutí Hizballáh. Také v Iráku, kde tvoří šedesát procent arabské populace šíité, je íránský vliv velmi zřetelný. 

Dále zde máme Turecko. To usiluje o kontrolu území kolem své jižní hranice, což znamená oslabení hlavně syrských Kurdů, kteří jsou silně propojení s tureckou kurdskou radikální organizací PKK. Pro Turky je ale kromě oslabení spojenců PKK důležitá také ropa na Kurdy osídlených územích. Dále se Turecko staví do role protektora Turkménů a etnických Turků žijících ve všech státech oblasti. A – podobně jako Rusko a USA – i Turecko testuje na syrském bojišti nové zbraně. 

A ještě je tu Izrael, který ale v Sýrii hraje složitější hru. Na jednu stranu mu Asadův režim vyhovuje z pozice stability a předvídatelnosti – uvědomme si, že mezi Sýrii a Izraelem nebylo větší vojenské střetnutí od roku 1973. Na druhou stranu je ale íránský vliv v dnešní „asadovské“ Sýrii daleko silnější než kdy dřív a Izrael chce co nejvíce omezit vliv Íránu na Hizballáh. Všimněme si tak občasných izraelských náletů na syrském území: většinou se jedná o bombardování zásobování pro Hizballáh. Za této situace se Izrael dostal velmi blízko k saúdsko-sunnitské ose dnešního Blízkého východu, která je v mnoha ohledech rozporuplná, ale z hlediska Izraele je čitelná. 

Konflikt v Sýrii tedy nedoporučujete číst jako střet dvou bloků, tedy „saúdské osy“ plus Západ versus „íránská“ osa s Ruskem, ale spíše o konflikt mnoha zahraničních aktérů, z nichž každý chce trochu něco jiného…

Obě zmiňované osy jsou sice důležité, ale určitě nevystihují celou šíři konfliktu. Máme zde ještě například osu „Katar-Turecko“. Ta se letos dostala pod tvrdý tlak „saúdské“ osy a posunula se blíže k Íránu. I tak se ale snaží lavírovat a udržet si nezávislou pozici. 

Jak dnes vypadá situace v Sýrii z humanitárního hlediska?

To je místo od místa jiné, ale celkově je možné říci, že je humanitární situace v Sýrii výrazně lepší, než tomu bylo ještě před rokem. Nejméně se válka dotkla pobřežních oblastí, kde žijí převážně aláwité. Také velká část Damašku přečkala bez úhony. Naopak Rakká a další města na Eufratu, která držel ISIS, jsou úplně rozbombardovaná. Humanitární krize je také v některých enklávách ovládaných dosud protirežimní opozicí v okolí Damašku, kam se pomoc dostává jen velmi komplikovaně. 

Před rokem bylo velkým tématem dobývání Aleppa. Tam je situace dnes jaká?

Město, které je v dané části Sýrie klíčovým správním centrem a jedná se do určité míry o protipól Damašku, je dnes prakticky celé pod kontrolou režimu. Ostré boje skončily loni v prosinci poté, co asadovské síly úplně přesekly zásobovací trasy do části města držené povstalci a po několika týdnech Aleppo dobyly. Asadovi tehdy významně pomohlo také intenzivní ruské bombardování. Povstalci – a to jak džihádističtí, tak sekulárnější – z Aleppa odešli po rusko-turecké dohodě do provincie Idlíb.

A jaké jsou dnes vyhlídky na konec konfliktu v celosyrském měřítku?

V současnosti stále probíhají mírové rozhovory v kazašské Astaně, které odsunuly do pozadí předchozí jednání ve Vídni a ve Švýcarsku. Astanských rozhovorů se totiž účastní zároveň ti nejdůležitější aktéři: Írán, Rusko, Turecko, Bašárův režim a některé části opozice. Jedním z nejdůležitějších výsledků těchto jednání je vytvoření čtyř takzvaných „de-eskalačních zón“: první v zahrnuje provincii Idlíb a některé okolní části, druhá je na severu provincie Homs, třetí je Východní Ghúta u Damašku a čtvrtá na jihu Sýrie u jordánské hranice. 

Tyto zóny jsou kontrolovány různými odnožemi protiasadovské opozice a žijí v nich až tři miliony Syřanů. Syrský režim a jeho spojenci se zavázali, že nebudou zóny nadále bombardovat a umožní do nich přístup humanitárních konvojů, a naopak povstalci nebudou pokračovat v bojích. Budoucnost zón ale stále není dořešená a na jejich hranicích vypukají občasná střetnutí. 

Vyšlo v Deníku Referendum, tázal se Petr Jedlička. 

Sýrie - šestý rok války v „postfaktuální době“

Vyšlo v časopise A2, č. 2/2017

Výsledkem pozvolného uklidňování konfliktu v Sýrii je dočasné příměří, na něž by měla navázat mírová jednání v Kazachstánu. Nadšení z postupného odeznívání krvavé války je ale z mnoha důvodů předčasné. 

Dění kolem syrského konfliktu může v posledních týdnech vyvolávat dojem, že došlo k jistému zklidnění. Nejen v Aleppu, odkud přicházely ještě nedávno děsivé zprávy, ale i ve velké části Sýrie je od 30. prosince 2016 aspoň relativně dodržováno příměří vyjednané Tureckem a Ruskem. Pokud vydrží, má na něj ještě během ledna navázat mírové jednání v kazašské Astaně. 

Frakce a vnější aktéři 

S vědomím, že v minulosti už podobná příměří mnohokrát zkrachovala, je ovšem i to současné nutné brát s rezervou. Ve hře o Sýrii je totiž stále příliš mnoho faktorů, přičemž ty nejvlivnější se dnes už ani nenacházejí na syrském území. Důležitými vnějšími aktéry nejsou jen Turecko a Rusko. Jedná se také o Irák, s nímž je syrský konflikt propojen stále existujícím tzv. Islámským státem. Dalšími aktéry jsou Saúdská Arábie a některé státy Perského zálivu, Írán, Jordánsko a dále USA i Evropská unie. Nelze opomíjet ani vliv „neutrálního“ Libanonu či Izraele. Všichni zmiňovaní aktéři mají v konfliktu své zájmy, které mohou být se zájmy ostatních aktérů v rozporu, a nezřídka přímo v konfliktu podporují své klienty – často ozbrojené skupiny nejrůznějšího charakteru, od těch sekulárních po radikálně islamistické.

Mnoho vnitřních aktérů syrské války dokázalo bojovat a přežít v dnes už relativně dlouhém a navíc extrémně brutálním konfliktu jen díky štědré zahraniční podpoře. Už na začátku syrského konfliktu v roce 2011 nebyla situace v zemi vůbec jednoduchá. Přesto byla jeho logika mnohem čitelnější než dnes. Konflikt se však od protirežimního občanského odporu, který se podobal tomu v Egyptě či Tunisku během arabského jara, stále více profiloval etno-nábožensky a sektářsky. Šlo hlavně o uvolnění nahromaděné nespokojenosti většinové části syrského arabského obyvatelstva – tedy sunnitů – proti nadvládě menšin, hlavně alavitů, konkrétněji asadovské kamarily. Toto dělení ale nikdy neplatilo absolutně, neboť řada příslušníků alavitské, křesťanské i jiných menšin se rovněž postavila proti režimu a řada sunnitů jej naopak nadále podporovala. 

Podobně i sunnitský odboj na sebe vzal různé podoby – od relativně sekulárních frakcí Svobodné syrské armády, do níž vstoupili i někteří příslušníci menšin, až po extrémně fundamentalistický tzv. Islámský stát. Ke slovu se rovněž přihlásilo nearabské etnikum syrských Kurdů. Komplikovanost a stupňující se brutalita syrského konfliktu se v mnoha ohledech začala podobat občanské válce v Libanonu z let 1975 až 1990 či sérii konfliktů v Jugoslávii v letech 1992 až 2001. Přeskupování aliancí a rozpad velkých bloků na frakce konflikt změnilo v jen obtížně srozumitelné bojiště, které je navíc velmi nebezpečné i pro mezinárodní zpravodaje (na rozdíl třeba od novinářsky „bezpečného“ izraelsko-palestinského konfliktu, kde pro „senzační“ záběry není třeba podstupovat žádné enormní riziko). S ohledem na skutečnost, že v Sýrii absentují důvěryhodné místní zdroje, je povědomí o skutečné situaci stále labyrintem spekulací a propagandy.

Informační válka

Syrské krveprolévání trvá už téměř šest let a odehrává se navíc v době zvýšeného napětí v globální politice. Libanonská i jugoslávská válka byly obdobně brutální jako ta syrská (která je nicméně do počtu obětí už překonala), avšak odehrávaly se alespoň v relativně čitelném mezinárodněpolitickém prostředí, v němž byly jasně definovány zájmy omezeného počtu hlavních aktérů. Libanonská válka se odvíjela v době přehledné bipolární struktury pozdní studené války a jugoslávské konflikty zase v čase jasné globální hegemonie USA. Na konfliktu v Sýrii je specifické, že se o něm kromě nepřehledné myriády informací vyrojila i bezprecedentní smršť dezinformací. To souvisí nejen se zmiňovanou absencí místních zdrojů kvalitních zpráv, ale i s rusko-západní informační válkou posledních let, která využila mimo jiné i velmi liberálního prostředí globálních sociálních sítí. Na Facebooku je pro řadu lidí opravdu jen velmi těžko rozlišitelné, která informace je pravdivá a která už tendenční či zavádějící.

Internet je relativně nový prostředek komunikace, který v době libanonské války neměl žádný vliv a v případě konfliktu v Jugoslávii mohl mít vliv jen omezený. Jedním z důsledků této situace je fenomén, který označuje dnes módní termín „postfaktuálnost“. Názory odborníků, arabistů, politologů – často komplexní, a proto vyžadující určité soustředění – jsou přehlušovány daleko srozumitelnější a přehlednější propagandou, hoaxy či konspiračními teoriemi, které se pak pro laickou veřejnost stávají jedním z hlavních zdrojů informací.

Syrský konflikt jednoho dne skončí, byť nikdo nezaručí, zda to bude důsledkem momentálního, anebo až některého z dalších příměří. Ještě nepochybně mnohokrát uslyšíme, že se ta či jiná syrská frakce spojila s další a vyjednala to či ono. Z této informace ale budeme moci jen stěží vyvodit nějaký obecnější závěr. O extrémně nepřehledném syrském konfliktu zkrátka získáme reálnější obraz až s větším časovým odstupem – bude-li pak ještě někoho zajímat...