Co Trumpovo prohlášení o nedělitelném Jeruzalému jako hlavním městě Izraele znamená pro případné dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu a pro mírová jednání, která už před tím stagnovala a nikam nevedla?
Spojené státy se od dob George Bushe staršího, přes Clintona, Bushe mladšího a Obamu snažily hrát v izraelsko-palestinském konfliktu roli spravedlivého zprostředkovatele. I za těchto prezidentů byla tato jejich snaha poněkud sporná, protože z americké blízkovýchodní politiky bylo dlouhodobě jednoznačně patrná její výrazná náklonnost k Izraeli. Přesto byla americká zprostředkovatelská role do značné míry akceptována i Palestinci. USA byly jednak obecně stále vnímány jako nejdůležitější supervelmoc světa, která může výrazně ovlivnit blízkovýchodní dění a to i v ohledu, že může ze své pozice vyvinout i jistý tlak na svého izraelského spojence. Každému ze zmiňovaných amerických prezidentů také bylo naprosto zjevné, že Jeruzalém je tím nejkomplikovanějším prvkem celé škály vzájemných izraelsko-palestinských konfliktních bodů. Proto počínaje Clintonem využili své pravomoci a přesunutí americké ambasády do Jeruzaléma trpělivě odkládali, byť o něm americký kongres rozhodl už v roce 1995.
Na třetí intifádu to sice nevypadá, ale protesty Palestinců neutichají. Odvážil byste se odhadnout, zda může situace ještě oboustranně eskalovat?
Na Blízkém východě lze těžko cokoliv jednoznačně předvídat. To se projevilo například v případě Arabského jara, které svým vypuknutím, průběhem a důsledky překvapilo i ty nejlepší analytiky. V tomto duchu nelze ani možnost třetí intifády nikdy vyloučit. Spíše však na mě současná palestinská společnost působí rezignovaně, a to ve smyslu, že Palestinci si dnes uvědomují, že prakticky cokoliv, co se v uplynulých desetiletích dělo – ať už je to mírový proces, méně i více radikální protesty či teroristické útoky – nepřinesly žádné zásadní změny a Izrael stále sofistikovaněji posiluje kontrolu situace různými opatřeními ze strany bezpečnostních složek i z hlediska stále expandující osadnické politiky. Je také třeba vnímat, že v roce 1987 a 2000, kdy vypukly předešlé intifády, Izrael tak jednoznačně situaci nekontroloval a rovněž v palestinské společnosti probíhal daleko silnější politický kvas i bylo v ní přítomno mnohem více výrazných politických vůdců a osobností obecně.
 |
Miloš Zeman objímá muslimku
při návštěvě v Jordánsku v roce 2015 |
Naprostá většina vrcholných západních politiků Trumpův krok odsoudila. Výjimkou je český prezident Miloš Zeman. Čím si vysvětlujete jeho vytrvalý jestřábí proizraelský postoj? Je možné, že pouze kopíruje názory mainstreamových porevolučních médií, které byly vždy vychýleny spíše proizraelsky?
Nejde zdaleka jen o českého prezidenta. Výrazná část českého politického mainstreamu – od pravice, přes křesťanské demokraty a část levice až po populisty jako je právě Zeman či Babiš – má pohled na Izrael dost podobný. Proč se tak v českém prostředí děje, není jednoduše vysvětlitelné, protože to je celé spektrum souvislostí, které Češi a jejich politici v různé intenzitě akcentují a do svého pohledu na dnešní Izrael promítají: od masarykovského filosemitismu a podpory sionismu, přes poněkud zjednodušující solidární paralelu „obklíčeného Československa“ v době Mnichova a „obklíčeného Izraele“ (kterou mj. často akcentuje právě Miloš Zeman), přes proizraelské postoje československých disidentských kontra-elit v čele s Havlem v době normalizace, až po vliv různých druhů romantizace Izraele a židovské kultury (v literatuře, filmu atd.).
Mám také za to, že řada Čechů si v dnešním Izraeli vytvořila určitou kompenzaci svých mindráků, do kterých si mohou projektovat své zjednodušené vize dnešního světa, který v jejich myslích tak trochu stále stojí na logice studené války: „Západu (Dobra) vs. Východu (Zla)“, kde je Izrael jednoznačně západní výspou. Konflikt Západ–Východ dnes ale více chápou optikou „křesťanství vs. islámu“, respektive „vyspělosti vs. barbarství“.
Je možné, že pro řadu Čechů může přátelství s vojensky muskulaturním Izraelem kompenzovat i výrazně méně bojově úspěšnou českou minulost (což může být spojené i s povědomím o československých zbraňových dodávkách Izraeli z roku 1948). V českém obdivu k Izraeli zřejmě také hraje roli tak trochu i „filosemitismus bez židů“. Současná česká židovská komunita je totiž velmi malá, a proto je i vymezování se Čechů na podporu židů a Izraele poměrně laciné. Otázkou ale zůstává, jak by se Češi a jejich politici chovali, kdyby u nás žilo větší množství židů – například podobně jako v dnešním Maďarsku – kteří by ve veřejném životě hráli výrazně větší roli než dnes? Koneckonců stereotypy o Sorosovi, od kterých není daleko k antisemitismu, začínají
zapouštět kořeny i u nás.
K Zemanovi je ještě třeba doplnit, že jeho myšlenkový vývoj není příliš dynamický a s oblibou stále recykluje podobná myšlenková schémata a bonmoty. Izrael v nich dlouhodobě není běžným státem s klady a zápory, ale jakýmsi konstantním mytologickým ztělesněním Dobra, západních hodnot, hráze vůči islámu, imigraci atd. Že je situace dnešního Izraele, a hlavně pak jeho politiky, výrazně složitější, si Zeman a jeho stoupenci nepřipouští. Jak by asi zapadla do jeho schématu skutečnost, kdyby věděl, že například izraelský právní řád zakotvuje v některých záležitostech izraelských muslimů právo šarí´a? Podobným způsobem pak přemýšlí i jeho podporovatelé, kteří nemají zájem o vidění světa v širších souvislostech, ale zjednodušených a srozumitelných konturách.
Kromě Zemana kontroverzní názor vyjevil i turecký prezident Erdogan, jenž pro změnu prohlásil Jeruzalém za hlavní město Palestiny. Není v tak rozdílných a provokativních náhledech obou prezidentů něco podobného?
S poměrně jednostrannou podporou Palestiny a kritikou Izraele Erdogan operuje už delší dobu. Velkou roli sehrálo zabití tureckých aktivistů, kteří se plavili na flotile do Gazy v roce 2010, a různé diplomatické incidenty mezi Tureckem a Izraelem z té doby. Na druhou stranu i za Erdogana pokračovala významná vojenská a ekonomická turecko-izraelská spolupráce, takže se kromě populismu tak trochu jedná i o kouřovou clonu. Dnes je navíc třeba turecko-izraelské vztahy vnímat optikou geopolitické situace na Blízkém východě, kterou akcelerovalo Arabské jaro. Izrael je – pro někoho paradoxně – do značné míry součástí „sunnitského“ bloku v čele se Saúdskou Arábií, který stojí proti „ší´itskému“ bloku s Íránem. Dnešní Turecko není součástí ani jednoho z nich a balancuje mezi nimi, přičemž udržuje čilé styky s Katarem, jehož vztahy se sunnitským blokem jsou na bodu mrazu. Erdogan tak hraje vzhledem k Izraeli a Palestině výrazně komplexnější a vyšší hru než politici z České kotliny.
Po Trumpově výroku o Jeruzalému se na dané téma hodně mluvilo i v českých médiích. Opět se přitom ukázalo, že mnoho českých politiků popírá existenci izraelské okupace Západního břehu. Jsou podobné názory běžné u politiků takzvaně demokratických stran i jinde v EU?
Postoj české politiky vůči Izraeli je do jisté míry evropskou anomálií, jejíž hlubší příčiny už jsem se pokusil vysvětlit. Obecně je možné říci, že mnoho českých politiků nejen že nezná, ale ani nechce znát hlubší realitu Blízkého východu a izraelsko-palestinského konfliktu a je pro ně pohodlnější setrvávat na zjednodušujících schématech. Faktor Trump, k němuž patří i specifický postoj k Jeruzalému, je do značné míry novým inspiračním fenoménem (nejen) pro část české společnosti, kam spadají právě podporovatelé Zemana. Bez Trumpa by dnes tato názorová pozice daleko hůře hledala zdroje legitimity přicházejících přímo ze Západu, neboť západoevropské země jsou většinou k „trumpovským“ pozicím obecně výrazně kritičtější než české. Zemanovsko-trumpovská názorová symbióza ale nebude ovlivňovat české veřejné mínění navěky.
Vyšlo (v kratší verzi) v časopise A2 č. 1/2018, Otázky kladl Lukáš Rychetský.
Foto autor.
