Blízký východ 2018 - nejdůležitější události

Čtenářům Blízkovýchodních stránek vinšuji P.F. 2019!

..a teď opět k věci. Za účelem shrnutí vývoje na Blízkém východě v roce 2018 mě poslali ze serveru ČT24 dvě otázky: 

Která událost na Blízkém východě v roce 2018 měla, nebo bude mít největší dopad na proměny regionu?

Z takového komplexu turbulentních událostí a neštěstí, které se na Blízkém východě odehrály v uplynulém roce se těžko vybírá. Šlo by zmínit ohromné projevy násilí v Sýrii, Jemenu, Libyi.. Přesto pokud sledujeme kromě momentálního dopadu dění a osobních lidských tragédií i širší geopolitický kontext, tak mezi ty dlouhodoběji nejvíce destabilizující kroky patří určitě znovuobnovení proti-íránských sankcí Trumpovou administrativou. Namísto aby se USA pokusily v oblasti o geopolitické vyvažování, které zahájil Obama (což byl v podstatě jeho jediný výrazný úspěch na Blízkém východě), přiklánějí se USA k jednostranné podpoře některých velmi sporných sunnitských režimů. 

Nejnebezpečnější podoby islamistického radikalismu - pro Západ i islámský svět samotný - vyvěrají totiž právě z jejich nitra, nikoliv z Íránu (jakkoliv je jeho politika rovněž kontroverzní, hlavně pak v podpoře Assada).

Jistě nelze popřít, že s Íránem má problém Izrael - jenže pokud by jeho občané byli schopni dosadit k moci i jiné politiky, než současného premiéra, který napětí využívá, mohla být uplynulá léta namísto eskalace etapou zklidnění izraelsko-íránského napětí. Není však vůbec vyloučeno, že tato ojedinělá možnost brzy pomine, protože Trumpova rádoby-silácká politika ve skutečnosti v Íránu posiluje možnost návratu nových Ahmadínežádů. 

Řada dalších událostí s velkým dopadem - jako byla vražda novináře Chášokdžího - je jen ilustrací toho, jak nebezpečné mohou některé režimy být, pokud USA přejdou od vyvažování k jejich jednostranné podpoře a těm pak projde, co by jindy jen stěží.   

A pak je tu další paradox - zatímco se na jednu stranu snaží Trump oslabit Írán, zcela nekoncepčně přenechá plánovaným odchodem amerických jednotek sever Sýrie vlivu íránských spojenců - Assada a Rusů. 

Trumpova blízkovýchodní politika je tak jeden obrovský nekoncepční chaos, ze kterého momentálně profituje hlavně Rusko a Assad a v omezenější míře také paradoxně Írán (na ten sice dopadají americké sankce, ale zároveň posilují jeho klíčoví spojenci v oblasti) a Izrael (vládnoucí izraelská nacionalistická pravice nejrůznějších odstínů má za Trumpa zelenou prakticky v čemkoliv, na druhou stranu Trump posiluje Assadovu pozici, z čehož má Izrael obavy). 

Co byla nejdůležitější událost v izraelsko-palestinském konfliktu v roce 2018?  

Zde je opět nejdůležitějším mezníkem Trumpova destrukce snah jeho předchůdců. Tentokrát se jedná o likvidaci pozitivního dědictví zanechaného celou linií amerických prezidentů počínaje nedávno zesnulým Bushem starším. 

Symbolické a v praxi zbytečné kroky, jako byl letošní přesun americké ambasády do Jeruzaléma, byl vysoce chybný. Izrael mohl i tak v Jeruzalémě dlouhodobě činit prakticky cokoliv a z pohledu judaismu tento krok povzbudil především radikální proudy židovských mesianistů v Izraeli a křesťanských evangelikálních fundamentalistů v zahraničí. 

Dlouhodobě pošramocená důvěra v americkou zahraniční politiku a její deklarované snahy o "spravedlnost, dobro a demokracii", se tak ocitla nebezpečně blízko dna. 

Historie proti-íránských sankcí do roku 2016

O Trumpovi, Jeruzalému a kořenech česko-izraelských vztahů.

Co Trumpovo prohlášení o nedělitelném Jeruzalému jako hlavním městě Izraele znamená pro případné dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu a pro mírová jednání, která už před tím stagnovala a nikam nevedla?

Spojené státy se od dob George Bushe staršího, přes Clintona, Bushe mladšího a Obamu snažily hrát v izraelsko-palestinském konfliktu roli spravedlivého zprostředkovatele. I za těchto prezidentů byla tato jejich snaha poněkud sporná, protože z americké blízkovýchodní politiky bylo dlouhodobě jednoznačně patrná její výrazná náklonnost k Izraeli. Přesto byla americká zprostředkovatelská role do značné míry akceptována i Palestinci. USA byly jednak obecně stále vnímány jako nejdůležitější supervelmoc světa, která může výrazně ovlivnit blízkovýchodní dění a to i v ohledu, že může ze své pozice vyvinout i jistý tlak na svého izraelského spojence. Každému ze zmiňovaných amerických prezidentů také bylo naprosto zjevné, že Jeruzalém je tím nejkomplikovanějším prvkem celé škály vzájemných izraelsko-palestinských konfliktních bodů. Proto počínaje Clintonem využili své pravomoci a přesunutí americké ambasády do Jeruzaléma trpělivě odkládali, byť o něm americký kongres rozhodl už v roce 1995.   

Na třetí intifádu to sice nevypadá, ale protesty Palestinců neutichají. Odvážil byste se odhadnout, zda může situace ještě oboustranně eskalovat?

Na Blízkém východě lze těžko cokoliv jednoznačně předvídat. To se projevilo například v případě Arabského jara, které svým vypuknutím, průběhem a důsledky překvapilo i ty nejlepší analytiky. V tomto duchu nelze ani možnost třetí intifády nikdy vyloučit. Spíše však na mě současná palestinská společnost působí rezignovaně, a to ve smyslu, že Palestinci si dnes uvědomují, že prakticky cokoliv, co se v uplynulých desetiletích dělo – ať už je to mírový proces, méně i více radikální protesty či teroristické útoky – nepřinesly žádné zásadní změny a Izrael stále sofistikovaněji posiluje kontrolu situace různými opatřeními ze strany bezpečnostních složek i z hlediska stále expandující osadnické politiky. Je také třeba vnímat, že v roce 1987 a 2000, kdy vypukly předešlé intifády, Izrael tak jednoznačně situaci nekontroloval a rovněž v palestinské společnosti probíhal daleko silnější politický kvas i bylo v ní přítomno mnohem více výrazných politických vůdců a osobností obecně.      

Miloš Zeman objímá muslimku
při návštěvě v Jordánsku v roce 2015

Naprostá většina vrcholných západních politiků Trumpův krok odsoudila. Výjimkou je český prezident Miloš Zeman. Čím si vysvětlujete jeho vytrvalý jestřábí proizraelský postoj? Je možné, že pouze kopíruje názory mainstreamových porevolučních médií, které byly vždy vychýleny spíše proizraelsky?

Nejde zdaleka jen o českého prezidenta. Výrazná část českého politického mainstreamu – od pravice, přes křesťanské demokraty a část levice až po populisty jako je právě Zeman či Babiš – má pohled na Izrael dost podobný. Proč se tak v českém prostředí děje, není jednoduše vysvětlitelné, protože to je celé spektrum souvislostí, které Češi a jejich politici v různé intenzitě akcentují a do svého pohledu na dnešní Izrael promítají: od masarykovského filosemitismu a podpory sionismu, přes poněkud zjednodušující solidární paralelu „obklíčeného Československa“ v době Mnichova a „obklíčeného Izraele“ (kterou mj. často akcentuje právě Miloš Zeman), přes proizraelské postoje československých disidentských kontra-elit v čele s Havlem v době normalizace, až po vliv různých druhů romantizace Izraele a židovské kultury (v literatuře, filmu atd.). 

Mám také za to, že řada Čechů si v dnešním Izraeli vytvořila určitou kompenzaci svých mindráků, do kterých si mohou projektovat své zjednodušené vize dnešního světa, který v jejich myslích tak trochu stále stojí na logice studené války: „Západu (Dobra) vs. Východu (Zla)“, kde je Izrael jednoznačně západní výspou. Konflikt Západ–Východ dnes ale více chápou optikou „křesťanství vs. islámu“, respektive „vyspělosti vs. barbarství“.

Je možné, že pro řadu Čechů může přátelství s vojensky muskulaturním Izraelem kompenzovat i výrazně méně bojově úspěšnou českou minulost (což může být spojené i s povědomím o československých zbraňových dodávkách Izraeli z roku 1948). V českém obdivu k Izraeli zřejmě také hraje roli tak trochu i „filosemitismus bez židů“. Současná česká židovská komunita je totiž velmi malá, a proto je i vymezování se Čechů na podporu židů a Izraele poměrně laciné. Otázkou ale zůstává, jak by se Češi a jejich politici chovali, kdyby u nás žilo větší množství židů – například podobně jako v dnešním Maďarsku – kteří by ve veřejném životě hráli výrazně větší roli než dnes? Koneckonců stereotypy o Sorosovi, od kterých není daleko k antisemitismu, začínají zapouštět kořeny i u nás. 

K Zemanovi je ještě třeba doplnit, že jeho myšlenkový vývoj není příliš dynamický a s oblibou stále recykluje podobná myšlenková schémata a bonmoty. Izrael v nich dlouhodobě není běžným státem s klady a zápory, ale jakýmsi konstantním mytologickým ztělesněním Dobra, západních hodnot, hráze vůči islámu, imigraci atd. Že je situace dnešního Izraele, a hlavně pak jeho politiky, výrazně složitější, si Zeman a jeho stoupenci nepřipouští. Jak by asi zapadla do jeho schématu skutečnost, kdyby věděl, že například izraelský právní řád zakotvuje v některých záležitostech izraelských muslimů právo šarí´a? Podobným způsobem pak přemýšlí i jeho podporovatelé, kteří nemají zájem o vidění světa v širších souvislostech, ale zjednodušených a srozumitelných konturách.  

Kromě Zemana kontroverzní názor vyjevil i turecký prezident Erdogan, jenž pro změnu prohlásil Jeruzalém za hlavní město Palestiny. Není v tak rozdílných a provokativních náhledech obou prezidentů něco podobného?

S poměrně jednostrannou podporou Palestiny a kritikou Izraele Erdogan operuje už delší dobu. Velkou roli sehrálo zabití tureckých aktivistů, kteří se plavili na flotile do Gazy v roce 2010, a různé diplomatické incidenty mezi Tureckem a Izraelem z té doby. Na druhou stranu i za Erdogana pokračovala významná vojenská a ekonomická turecko-izraelská spolupráce, takže se kromě populismu tak trochu jedná i o kouřovou clonu. Dnes je navíc třeba turecko-izraelské vztahy vnímat optikou geopolitické situace na Blízkém východě, kterou akcelerovalo Arabské jaro. Izrael je – pro někoho paradoxně – do značné míry součástí „sunnitského“ bloku v čele se Saúdskou Arábií, který stojí proti „ší´itskému“ bloku s Íránem. Dnešní Turecko není součástí ani jednoho z nich a balancuje mezi nimi, přičemž udržuje čilé styky s Katarem, jehož vztahy se sunnitským blokem jsou na bodu mrazu. Erdogan tak hraje vzhledem k Izraeli a Palestině výrazně komplexnější a vyšší hru než politici z České kotliny.       

Po Trumpově výroku o Jeruzalému se na dané téma hodně mluvilo i v českých médiích. Opět se přitom ukázalo, že mnoho českých politiků popírá existenci izraelské okupace Západního břehu. Jsou podobné názory běžné u politiků takzvaně demokratických stran i jinde v EU?

Postoj české politiky vůči Izraeli je do jisté míry evropskou anomálií, jejíž hlubší příčiny už jsem se pokusil vysvětlit. Obecně je možné říci, že mnoho českých politiků nejen že nezná, ale ani nechce znát hlubší realitu Blízkého východu a izraelsko-palestinského konfliktu a je pro ně pohodlnější setrvávat na zjednodušujících schématech. Faktor Trump, k němuž patří i specifický postoj k Jeruzalému, je do značné míry novým inspiračním fenoménem (nejen) pro část české společnosti, kam spadají právě podporovatelé Zemana. Bez Trumpa by dnes tato názorová pozice daleko hůře hledala zdroje legitimity přicházejících přímo ze Západu, neboť západoevropské země jsou většinou k „trumpovským“ pozicím obecně výrazně kritičtější než české. Zemanovsko-trumpovská názorová symbióza ale nebude ovlivňovat české veřejné mínění navěky.    

Vyšlo (v kratší verzi) v časopise A2 č. 1/2018, Otázky kladl Lukáš Rychetský. 

Foto autor.

Trumpova „Boží pomsta“

Není překvapivé, že aktuální Trumpovy kroky ohledně Jeruzaléma, vzbudily emoce mnoha běžných židů, křesťanů i muslimů. Kdo však bude na celé věci nejvíce profitovat jsou náboženští fundamentalisté těchto tří velkých náboženství. V Trumpově politice dostávají nový arzenál pro svou vyhraněnou teologickou argumentaci, byť u každé skupiny poněkud jiného druhu. Je to tak pokračování revivalu náboženského fundamentalismu (a s ním spojenými jevy, kterými může být někdy i náboženský extrémismus), který propukl naplno v 60.a 70. letech minulého století. Tu velmi dobře popsal francouzský politolog Gilles Kepel ve své knize „Boží pomsta - Křesťané, muslimové a židé znovu dobývají svět“ z roku 1991 (La revanche de Dieu: Chrétiens, juifs et musulmans à la reconquête du monde, Seuil, Paris 1991) 

Pro izraelskou vládu je Trumpovo uznání Jeruzaléma za hlavní město Izraele ideologickým vítězstvím. Současná izraelská vláda je totiž výrazně nacionalisticky-pravicová a její ideologie, ztělesněná hlavně nejsilnější vládní stranou Likud, které předsedá premiér Netanjahu, v některých důležitých rysech stále vychází z tzv. revizionistického sionismu.

Vladimír Žabotinský
- hlavní osobnost
revizionistického sionismu.

Jeho duchovním otcem byl Vladimír Žabotinský (1880–1940), který na rozdíl od tehdejší izraelské levice ztělesňované pozdějším prvním izraelským premiérem Davidem Ben-Gurionem (1886–1973) měl daleko maximalističtější požadavky na teritoriální podobu židovského státu a Jeruzalém v něm hrál centrální úlohu. Pro levicové sionisty byl naopak tradičním centrem sekulární Tel-Aviv.

Rabín Kúk - hlavní osobnost
náboženského sionismu

Zároveň část současných izraelských ministrů (hlavně těch z druhé nejvýznamnější vládní strany Židovský domov) ztělesňuje i další ideologii – náboženský sionismus. Jedná se de facto o modernistický a politizovaný ortodoxní judaismus. Ten na rozdíl od ultra-ortodoxních židovských proudů, které zdůrazňují spíše duchovní rozměr Jeruzaléma (židovský teologický koncept Nebeského Jeruzaléma - hebrejsky Jerušalajim šel Ma´ala) a sekulární moderní politika pro ně nemá takový význam, vyzdvihují i současný politický význam a důležitost fyzického ovládnutí „pozemského Jeruzaléma“ (Jerušalajim šel Mata).

Jak už bylo zmíněno, pro současnou izraelskou vládu tak přesun americké ambasády do Jeruzaléma – tedy diplomatické mise jedné z hlavních supervelmocí – bude jednoznačným ideologickým vítězstvím. Na druhou stranu eskalace násilí, kterou nelze rozhodně vyloučit, může začít ohrožovat životy řady Izraelců, bez ohledu na jakoukoliv ideologii či stupeň zbožnosti či sekularismu.

Trump prolomil dlouholetý status quo

Pro naprostou většinu Palestinců (a to nejen muslimů, ale i palestinských křesťanů) má krok USA, význam zcela opačný. V sekulárním palestinském nacionalismu i v palestinském politickém islámu totiž hraje Jeruzalém (arabsky Al-Kuds) rovněž centrální úlohu. 

Především pak jeho východní, původně zcela palestinská část, kde se také nachází Chrámová hora se dvěma muslimskými svatostánky, které představují třetí nejvýznamnější místo islámu (po Mekce a Medíně) – mešitou Al-Aksá a vizuálně velmi výrazným Chrámem Skály. Jeho zlatá kopule je vedle palestinské vlajky ústředním symbolem palestinské identity.

Symbolika Jeruzaléma na plakátech
v palestinském uprchlickém táboře.

Chrámová hora je také nejposvátnějším místem judaismu, avšak Izrael je oficiálně sekulární stát. V roce 1967, kdy izraelská armáda dobyla Chrámovou horu, tak vláda následně rozhodla o tom, že přenechá její správu v rukou muslimů, tak jak to bylo už od roku 637 (s přerušením v době křížových výprav). Navíc tradice judaismu (potvrzená izraelským Vrchním rabinátem) zakazuje židům na Chrámovou horu z teologických důvodů vstupovat.

Východní Jeruzalém s Chrámovou horou však nemá symbolický význam jen pro Palestince, ale i pro řadu muslimů z celkové 1,7 miliardové globální muslimské populace představuje město podobně emotivní záležitost, jako pro Izraelce a Palestince. Z tohoto důvodu se až dosud takřka všichni vnější političtí hráči, kteří ovlivňovali osud Jeruzaléma, snažili zůstat neutrální a nepreferovali jednoznačně žádnou ze stran.

Trumpovy ambice jsou tak prolomením tohoto desetiletí trvajícího status quo a je velmi těžké odhadnout, jaké přivodí důsledky. Riziko krveprolití začne primárně ohrožovat Izraelce a Palestince, avšak ani američtí občané mu nemusí uniknout. To si američtí prezidenti až dosud jasně uvědomovali a jednali podle toho.

Hra o evangelikály

Trump a jeho evangelikální podporovatelé
během prezidentské kampaně.

Přesun americké ambasády do Jeruzaléma byl jedním z Trumpových volebních slibů, který se teď snaží splnit. Tento slib nebyl určen ani tak americkým židům, kteří jsou z velké části liberálové a voliči demokratů a politický status Jeruzaléma pro ně není až tak důležitý.

Spíše byl směřován směrem k velmi silné voličské komunitě evangelikálních křesťanů hlavně z jižních států USA. Jejich křesťanská teologie totiž zahrnuje i politický aspekt, který vidí v dnešním Izraeli a Jeruzalému předzvěst druhého příchodu Ježíše Krista. Naopak islám ztělesňuje v jejich teologii síly opačné. Trump za své zvolení vděčí mimojiné právě této skupině amerických voličů.

On sám rozhodně není příkladem křesťanské zbožnosti, spíše naopak. Avšak takovýto krok – který bude vnímán řadou Američanů právě teologicky – může Trumpovi napomoci „smýt hříchy“. A méně zbožné skupině voličů, sponzorům a řadě republikánských kongresmanů a senátorů přinejmenším ukáže, že „umí držet slovo“.

To vše navzdory tomu, že se střízlivým pohledem jedná o značně iracionální a politicky neprozřetelné gesto, které, jak už bylo zmíněno, může právě ohrozit bezpečí Američanů na Blízkém východě i jinde po světě. Radikálně islamistický extrémismus není rozhodně jev, který by odezníval a Američané jsou jedním z jeho oblíbených cílů. Tato tendence tak může posílit.

Finální úder pro mírový proces?

Palestinské a izraelské vlajky na demonstracích
před Damašskou bránou v Jeruzalémě.

Spojené státy se snažily – více či méně upřímně – hrát na širším Blízkém východě dlouhodobě roli „čestného vyjednavače“ a „exportéra demokracie“, tak jednoznačně a oficiálně opustí „nezávislou“ pozici. Ty poslední uvozovky jsem použil proto, že i bez přesunu ambasády do Jeruzaléma byla americká politika často vnímána jako nepříliš objektivní, jednoznačně podporující Izrael a některé méně i více kontroverzní arabské režimy. Přesto se některým americkým prezidentům (hlavně Clintonovi a Obamovi) dařilo do určité míry zaujatou americkou image poněkud zlepšovat.

Zatím jediný – alespoň v dílčích ohledech úspěšný – izraelsko-palestinský mírový proces probíhal v 90. letech právě pod patronátem USA. A jedním z jeho nejdůležitějších, nejsložitějších a nejcitlivějších – a proto zatím nedořešených – prvků pak byla právě otázka Jeruzaléma. Tu teď Trump rozsekne bez ohledu na principy celého procesu dvoustátního řešení konfliktu, které tak usilovně prosazovali jeho předchůdci (hlavně Clinton a do jisté míry i Bush starší a mladší). Mírový proces, který se už beztak dlouhodobě nachází ve stádiu klinické smrti, tak možná dostane finální úder.

Pro Ameriku bude také od těchto chvil jen enormně obtížné vrátit se do nějaké nezávislejší pozice. Kromě zhoršení vztahů s Palestinci – a zřejmě i s mnoha Izraelci, kteří nemají zájem o americká gesta, neboť právě oni ponesou největší nebezpečí Trumpova rozhodnutí – to poškodí i vztahy se státy, které jsou pro USA na Blízkém východě velice důležité – mimojiné s Jordánskem, Tureckem, Katarem a některými dalšími zeměmi.

Silácká gesta, ale žádná jasná strategie

Podepsání první smlouvy z Osla (1993).

Zatím jsme mohli vidět, že na Blízkém východě dělá Trump rád silácká gesta – vystřelí třeba salvu raket v Sýrii, nebo hodí do Afghánistánu největší bombu na světě. To vypadá zajisté efektně v televizi, ale ve skutečnosti nejsou tyto počiny projevem žádné jasné blízkovýchodní strategie.

V samotném izraelsko-palestinském konfliktu Trump nedávno překvapil poměrně brzkým setkáním nejen s Netanjahuem (s čímž se víceméně počítalo), ale i s palestinským prezidentem Mahmúdem Abbásem. To mohlo na první pohled nasvědčovat, že se bude snažit setrvat v kurzu snah svých předchůdců o dosažení izraelsko-palestinského míru. Současná vůle k přesunu ambasády je však zcela v rozporu s touto strategií. Opět tak vidíme naprostý nedostatek nějaké jasné myšlenkové linie Trumpovy politiky vůči izraelsko-palestinskému konfliktu.

Trumpův zeť a poradce pro blízkovýchodní konflikt Jared Kushner je určitě člověkem větší osobní integrity a působící důvěryhodněji než jeho tchán. Jako diplomat však – alespoň podle toho co proniklo na veřejnost – zatím příliš nepřesvědčil. Na adresu izraelsko-palestinského konfliktu se dokonce onehdá vyjádřil, že „si není vůbec jistý, jestli má řešení“.

Byť si osobně může myslet, co chce, jako blízkovýchodní vyjednavač a diplomat by něco podobného asi neměl nahlas prohlašovat. Celkově tak možná Kushnerovým diplomatickým aktivitám nelze upřít dobrou vůli, ale zřejmě jim chybí hlubší diplomatické zkušenosti, které jako mladý realitní magnát neměl příliš kde získat. 

Ale i kdyby byl sebeschopnější, s tchánem jakého má, by byla Kushnerova úloha složitá, i kdyby už byl zasloužilým laureátem Nobelovy ceny míru...

Vyšlo na iDnes, 7. 12. 2017

Jared Kushner a Ivanka Trumpová v Saúdské Arábii. 

Trumpova politika vůči Sýrii (rozhovor).

Rozhovor pro Respekt o americké politice vůči syrskému konfliktu ve světle amerického raketového útoku na Sýrii ze dne 6. dubna 2017. Link na rozhovor na Respektu zde. 

Válka v Sýrii trvá přes šest let. Má nějaký vývoj?

V první řadě je třeba zmínit, že konflikt v Sýrii je dlouhodobě nepřehledný a je velmi těžké na základě často útržkovitých či protiřečících si informací objektivně posuzovat tamní situaci. Postupné posuny ve válce nicméně lze zřetelně vidět: je zřejmé, že režim Bašára Asada kontroluje stále větší území na úkor povstalců. Naopak ISIS postupně ztrácí pozice ve prospěch Asadova režimu i syrských Kurdů. Celá situace je samozřejmě ještě výrazně složitější; bojujících skupin a zahraničních aktérů ovlivňujících konflikt je velké množství.

Použití chemických zbraní a reakce na něj tím zlomem nebude?

Použití chemických zbraní není novinkou. Došlo k němu už minimálně v srpnu roku 2013 na damašském předměstí Ghúta. Tehdy nebylo zcela jednoznačně prokázáno, že je použil režim, byť je to pravděpodobné. Následně se Asadův režim pod tlakem Rady bezpečnosti OSN zavázal, že chemické zbraně zlikviduje. K likvidaci posledních mělo dojít v létě 2014. Evidentně však poslední nebyly.

Ustojí tedy Asadův režim situaci?

Jak už jsem zmínil, Asadův režim spíš postupně získává ztracené pozice. Má za sebou také Rusko a Írán. Zatím jediný americký útok na jednu základnu vůbec nemusí naznačovat, že to je začátek hlubší americké strategie, která by měla Asada svrhnout.

Ohlašuje to novou strategii Trumpovy administrativy?

Americký útok může mít hlubší význam v řešení syrského konfliktu právě tehdy, jen pokud bude součástí hlubší strategie. Útok byl samozřejmě z krátkodobého hlediska efektní: postavil Trumpa do středu světové pozornosti a „plácl“ Asada i Putina přes prsty. Ale také odvrátil pozornost od Trumpových domácích amerických neúspěchů, hlavně od jeho pokusu o demontáž Obamacare. A není zatím příliš důvodů se domnívat, že by Trumpova zahraniční politika měla jasnější vizi – tedy kromě v kampani naznačovaných izolacionistických tendencí. Útok na syrskou základnu se spíš jeví jako krátkodobá ukázka americké vojenské muskulatury z rozkazu velitele Trumpa než jako součást propracovanější strategie. Vzhledem k Trumpovým dřívějším názorům na syrský konflikt a k celkové nekonzistentnosti jeho postojů mám pochybnosti. Nemyslím, že lze mluvit o jednoznačné a dlouhodobé vizi blízkovýchodní politiky.

Jaký dopad na mezinárodní vztahy bude mít nařízení útoku?

Otázkou hlavně zůstává, co útok na Putinova chráněnce Asada bude znamenat v kontextu Trumpovy náklonnosti k Rusku. Došlo u něj k zásadní změně postojů, nebo je to třeba jen zákulisní dohoda Trumpa s Putinem? Nebudou mít spíš Rusové záminku, aby ztratili zábrany a jejich syrská politika byla ještě brutálnější? Na tyto otázky nelze dnes jednoznačně odpovědět.

Kupříkladu šéf německé SPD Martin Schulz mluví o diplomatickém řešení konfliktu, nikoliv o vojenském zásahu. Lze to?

Již nedlouho po vypuknutí konfliktu započaly diplomatické aktivity, které se válku pokoušejí zastavit. Probíhají na několika osách, dnes hlavně v Ženevě a Astaně. V posledních měsících se podařilo dosáhnout dílčích i celistvějších úspěchů: zprostředkování dialogu mezi znepřátelenými stranami, uzavření příměří ... Syrský konflikt je každopádně natolik komplikovaný a střetává se v něm tolik vnitřních i zahraničních zájmů, že ho nelze jednorázovým úderem žádné ze světových velmocí ukončit.

Společné vojenské koordinační středisko ruských, íránských a spojeneckých milicí podporujících Asada uvedlo, že americká akce v Sýrii "překročila červenou linii". Dodalo, že na další "agresi" bude reagovat a zvýší podporu syrskému režimu.

Ve verbální rovině byla tvrdá odpověď od této skupiny spojenců očekávatelná. Důležité však bude hlavně to, co se bude dít v rovině praktické. To vzhledem k různým vazbám a kalkulacím velmocí, Trumpově nekonzistentnosti a Putinově vychytralosti nelze předjímat. S ohledem na to, že Trump s Putinem si projevovali od počátku vzájemné sympatie, nebude teď zřejmě v zájmu ani jednoho z nich prudké zhoršení vztahů. S větším odstupem času se to ale může měnit.

Rusko samo ovšem označilo útok za akt agrese bez pádného důvodu; spekuluje se dokonce, že o něm informovalo předem Asada.

Ruské zájmy v Sýrii jsou tradičně silné a navazují na dřívější zájmy Sovětského svazu na Blízkém východě. Opírají se mimo jiné o trvalou vojenskou přítomnost v podobě vojenských základen, na ekonomickou i další spolupráci. Američané si toho jsou vědomi a nepůjdou kvůli Sýrii s Rusy do přímé konfrontace. Rusové jsou však nyní znejistěni, co lze od Trumpa očekávat. Americký útok by mohl pomoci vyjasnit, jestli ve volební kampani zmiňované sympatie mají reálnější základ, a tudíž je útok zásadněji nepoškodí - nebo se postupně budou propadat do stavu napětí blízkého tomu, jaké panovalo například na konci druhého Obamova prezidentského období.

Washington podle ministra zahraničí Rexe Tillersona od Moskvy očekává, že vůči Sýrii přijme tvrdší postoj a znovu zváží spojenectví s Asadem.

Asadův režim je Rusku velmi zavázán, naopak pro Rusko je Asad zárukou poslušnosti a udržení vlivu v důležitých oblastech Sýrie a obecně na Blízkém východě. Jinými slovy Asad i Rusko se vzájemně potřebují. I pro Rusy se ale mohou v bližší či vzdálenější budoucnosti stát přijatelné i další alternativy - například zachování syrského režimu, avšak bez Asada. To jsme ale opět v hodně hypotetické rovině předvídání budoucnosti složitého konfliktu.

Trump a Blízký východ - první reálné kroky

Donald Trump je u moci sotva dva týdny, ale jeho politické kroky už stačily vzbudit celosvětové pozdvižení. Prostřednictvím série výkonných prezidentských nařízení (executive orders) se totiž vrhl do plnění svých volebních slibů. Odstartoval je především dekret týkající se výstavby zdi na mexické hranici. Ten mohl být na základě Trumpovy kampaně celkem očekávatelný. Zatím ale není jasný Trumpův postoj v řadě dalších důležitých otázek – mezi jinými také ve věci různých blízkovýchodních problémů. Na jejich adresu byl ve své volební kampani – na rozdíl třeba právě od mexické zdi – daleko méně čitelný, nekonzistentní a chaotický. Trump sice v kampani často napadal nejen islámský extremismus – a občas i muslimy jako celek – avšak ani z toho nešla dovodit nějaká jednoznačná vize. V některých předvolebních projevech například odmítal jakékoliv další pozemní americké angažmá na Blízkém východě, v jiných zase vojenskou hantýrkou mluvil o „boots on the ground“ (přítomnosti amerických pozemních jednotek) při eliminaci ISIS.  

Paradoxně zatím nejvýraznějším zahraničněpolitickým krokem vzhledem k Blízkému východu bylo nařízení týkající se vnitřní americké politiky. Konkrétněji se jedná o výkonný příkaz č. 13769 (i přes Trumpovu současnou hyperaktivitu jde o celkové číslování všech prezidentských dekretů v americké historii) oficiálně nazvaný „Ochrana národa proti vstupu zahraničních teroristů do Spojených států“. Ten na 120 dní pozastavuje Americký program pro uprchlíky (USRAP) a na devadesát dní zabraňuje vstupu občanů z blízkovýchodních zemí jako je Irák, Írán, Libye, Somálsko, Súdán, Sýrie a Jemen. Protiopatření podobného charakteru už zavedl Írán. Irák, který destabilizovala politika G. W. Bushe – a do dnešních dní hostí přes pět tisíc amerických vojáků – dal také najevo velké rozhořčení.

Výše uvedené omezení vstupu je zřejmě Trumpovýmn pokusem o naplnění dalšího volebního slibu, který v kampani prezentoval slovy: „Požaduji úplné a celkové zastavení vstupu muslimů do Spojených států, dokud představitelé naší země nezjistí, co se ksakru děje“  (I am calling for a total and complete shutdown of Muslims entering the United States until our country's representatives can figure out what the hell is going on). Trump mluvil o „celkovém zastavení vstupu muslimů“, což mu ale z pochopitelných důvodů neumožňuje americká ústava. Zřejmě se tak svůj populistický slib pokusil naplnit jistou obezličkou. Celá věc je přitom velmi sporná z ústavněprávního pohledu, neboť kolektivně odsuzuje celé národy, nikoliv jen konkrétní radikály či podezřelé osoby. V USA už dlouho žije velký počet  Íránců, Syřanů i příslušníků dalších blízkovýchodních národů, kteří často odešli do exilu před svými režimy, následně získali zelenou kartu, avšak nikoliv americké občanství a pasy. Navíc i Trumpův předpoklad, že se podaří do devadesáti dnů příslušným americkým úřadům zjistit „co to se ksakru děje“ je celkem úsměvný.. 

A ještě v jednom ohledu je celé nařízení nejen sporné, ale i vysoce pokrytecké: Je skutečně pravda, že z Trumpem vymezených sedmi zemí pochází řada islamistických radikálů. Podle průzkumu k republikánům blízkému think-tanku Cato Institute však od roku 1975 do roku 2015 nikdo z těchto zemí nespáchal žádný teroristický útok na americkém území. Naopak ve výčtu Trumpem „zakázaných“ zemí chybí řada států, ze kterých v nedávné době skutečně došlo k vážnému ohrožení Ameriky terorismem – např. ze Saúdské Arábie (Bin Ládin i velká část únosců z 11. září 2001 byla právě odtud) či z Egypta (velitel útoků 11. září i několik dalších radikálů pocházelo právě odtud). Selektivní výběr „nebezpečných zemí“ není samozřejmě náhoda – USA pojí se saúdským a egyptským režimem četné dohody a kontrakty. Objevil se i názor, že Trump také nechtěl komplikovat vztahy se zeměmi, kde má on sám obchodní zájmy. Cato Institute ale ještě upřesňuje, že pouhých dvacet osob z celkových 3,25 miliónů uprchlíků, kteří přišli do USA v daném období, byli obviněni z přípravy nebo vykonání teroristického činu na půdě USA. A jen tři Američané byli při těchto útocích zabiti, navíc všichni zradikalizovanými kubánskými uprchlíky, nikoliv radikálními islamisty.  

Co se týká blízkovýchodních oblastí, které byly za Obamy v hledáčku americké politiky, tak Trump v předvolební kampani zkritizoval prakticky vše, co v jejich ohledu Obamou bylo (či nebylo) učiněno. Zde je třeba reflektovat, že dědictví Obamovy politiky na Blízkém východě je velmi nejednoznačné, a to hlavně v případě konfliktů v Sýrii, Libyi či Iráku. Nepodařil se mu ani žádný zásadní pokrok v řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Prakticky jediným průlomovým bodem – a rovněž diskutabilním, jehož efektivita se ukáže teprve časem – bylo uzavření atomové dohody s Íránem. Ale i o té Trump prohlásil, že je „nejhorší dohodou, jaká kdy byla uzavřena“. Pro Trumpa ale nebude jednoduché ji zrušit, neboť nebyla uzavřena pouze mezi USA a Íránem, ale jejími smluvními stranami jsou také Velká Británie, Francie, Rusko, Čína a Německo.  

Izraelský premiér Netanjahu i řada dalších izraelských politiků zvolení Trumpa přivítala – a nešlo zdaleka jen o diplomatickou etiketu. Jeden z Trumpových dřívějších poradců, David Friedman, se například stal novým americkým velvyslancem v Izraeli. Ten má nejen blízko k Netanjahuovým postojům, ale není příliš vzdálen ani od izraelských politiků, kteří od něj stojí ještě více napravo. To v praxi signalizuje především podporu výstavby židovských osad na palestinském území a co největší oddálení – případně úplné zrušení – možnosti dvoustátního řešení vleklého izraelsko-palestinského sporu. Koneckonců Netanjahu už začal Trumpova příchodu využívat a během prvních dvou týdnů jeho vlády inicioval výstavbu tolika osadnických bytových jednotek, jako za druhé Obamovo volební období. To může zanedlouho vyústit v nové kolo radikalizace Palestinců a přinést s sebou další vážnou eskalaci konfliktu (někteří komentátoři ale předpokládají, že postoj Trumpovy administrativy k výstavbě osad bude kritičtější). 

U jednoho volebního slibu ale Trump není stále zdaleka tak iniciativní jako u jiných: Jedná se o  zdánlivě jednoduše realizovatelný příslib přesunu americké ambasády z Tel-Avivu do Jeruzaléma. Trump však v tomto ohledu zůstává zatím zdrženlivý, což může souviset alespoň s částečnou reflexí faktu, že tak jednostranný krok – navíc v době vleklé krize izraelsko-palestinských jednání – by pohřbil nejen veškeré předešlé americké snahy o mír, ale mohl by se stát i rozbuškou velkých nepokojů, které  by ohrozily životy nejen řady Izraelců a Palestinců, ale také Američanů.

Otázek ohledně Trumpovy konkrétní blízkovýchodní politiky tak zůstává stále výrazně více než odpovědí. Je třeba brát v potaz, že Trump nikdy nebyl žádný ideolog, ale spíše velký oportunista. Bude tak i na Blízkém východě dělat to, co je pro něho momentálně nejvýhodnější. Takový přístup má více aspektů: Momentální výhodnost nemusí zohledňovat žádné dlouhodobé vize (například snahu o dosažení izraelsko-palestinského míru), ale může to zase znamenat, že se vůbec nemusí řídit nějakými ideologickými scénáři, jak to činili neokonzervativci v době G. W. Bushe. Bradley Burston z izraelského deníku Haarec varuje před temnou stránkou oportunismu a cynismu současného prezidenta. Trumpovi by totiž – ve spojení s jeho vysoce kontroverzním šéfem Bílého domu Stevem Bannonem, kterému Trump delegoval velkou moc – mohla vyhovovat možnost vypuknutí vážného válečného konfliktu. To by velmi usnadnilo provádění nejrůznějších restriktivních politik a vedlo by k posílení zbrojařské, střelecké, bezpečnostní a jiných lobby, které Trumpa podporují. Jde samozřejmě o vysoce pesimistický a doufejme ne tak pravděpodobný scénář. Ale ani ty už při pohledu na dosavadní Trumpovy reálné kroky nelze zcela opomíjet. 

Vyšlo na iDnes (pod redakčním názvem), 3. 2. 2017

Trump nabízí islámským radikálům konfrontaci na zlatém podnose.

Aktualizovaný rozhovor pro časopis studentů Fakulty sociálních studií "Halas". 

Jakým způsobem změní Trump americkou politiku vůči Blízkému východu?

Donald Trump byl ve svých předvolebních vyjádřeních na adresu různých blízkovýchodních problémů obzvláště nekonzistentní a chaotický. Ale je tu ještě celá další řada věcí, které budou mít vliv. Jednou z nich je i fakt, že Trump nikdy nebyl žádný ideolog, ale spíše velký oportunista. Dobře to ilustruje, že v osmdesátých letech tak třeba podporoval demokraty, následně republikány, pak populistu Rosse Perota a následně opět demokraty, aby nakonec skončil jako republikánský kandidát na prezidenta... 

I přes jeho zmiňovanou nekonzistentnost, lze o Trumpově blízkovýchodní zahraniční politice hovořit v konkrétnějším tónu?

Ve věcech Blízkého východu - a nejen v nich - půjde Trump do toho, co pro něj bude momentálně nejvýhodnější. Takový přístup má více aspektů: momentální výhodnost nemusí zohledňovat žádné dlouhodobé vize (například snahu o dosažení izraelsko-palestinského míru), ale zase to může znamenat, že se vůbec nemusí řídit nějakými ideologickými scénáři, jak to činili neokonzervativci v době G. W. Bushe. 

Takže by Trump mohl mít teoreticky blíže k Obamovu přístupu, než k Bushově? 

Trump ve své volební kampani kritizoval prakticky veškerou Obamovu politiku, včetně jeho diplomacie na Blízkém východě. Politika G. W. Bushe byla pro Blízký východ katastrofální, ale ani o Obamově blízkovýchodním dědictví nelze hovořit příliš pozitivně. Prakticky jediným průlomovým momentem - a rovněž nejednoznačným, jehož efektivita se ukáže teprve časem - bylo uzavření atomové dohody s Íránem. Ale i o té Trump prohlásil, že je "nejhorší dohodou, jaká kdy byla uzavřena". Vzhledem ke skutečnosti, že dohoda nebyla uzavřena pouze mezi USA a Íránem, ale jejími smluvními stranami jsou také Velká Británie, Francie, Rusko, Čína a Německo, nebude pro Trumpa tak jednoduché ji zrušit. Při řešení dalších důležitých problémů dnešního Blízkého východu Obama už příliš úspěšný nebyl, ať už se jedná o konflikty v Sýrii, Libyi či Iráku. A nepodařil se mu ani žádný zásadní průlom v oblasti izraelsko-palestinského konfliktu.

Vzhledem k tomu, že se jedná o jednu z hlavních oblastí vašeho zájmu, nemohu se nezeptat: Co lze od Trumpa očekávat právě v Izraeli a Palestině?

Izraelský premiér Netanjahu i řada dalších izraelských politiků zvolení Trumpa přivítala a podle mě se zdaleka nejednalo o zdvořilostní gesto. Netanjahu bude mít s Trumpem určitě lepší vztah než s Obamou, protože ten byl velmi špatný i v osobní rovině. Přestože v Trumpově administrativě získal velmi důležitý post ministra obrany bývalý americký generál James Mattis, který je mimo jiné známý svými kritickými výroky na adresu izraelské politiky, nemusí se podle mého názoru Netanjahu zatím žádného zásadnějšího amerického tlaku obávat. To může v praxi také znamenat, že bude mít možnost v klidu pokračovat s expanzí židovských osad na palestinských územích. To Palestinci ponesou logicky se značnou nevolí, ale prakticky nebudou mít možnost situaci jakkoli změnit. Následkem pak může být posílení frustrace a radikalizace v jejich řadách. To nejsou pro konstruktivní řešení vleklého konfliktu zrovna dobré vyhlídky.

Trump už je sice prezidentem, ale na jeho praktické kroky vzhledem k Blízkému východu si ještě budeme muset počkat. Byly nějaké odkazy na Blízký východ v Trumpově inauguračním projevu? 

Byl tam jeden odkaz na "islámský terorismus". Doslova řekl, že "..musíme sjednotit civilizovaný svět, proti radikálnímu islámskému terorismu, který zcela vymýtíme z povrchu zemského." To jsou přesně fráze, na které čeká tzv. ISIS a jemu podobné organizace. Konfrontace a polarizace je přesně to, o co usilují a v čem se cítí jako ryba ve vodě - a Trump jim to už v projevu naservíroval na zlatém podnose. V prostředí konfrontace se islámští radikálové (ale i řada Trumpových voličů) daleko snáze orientují a vymezují a zároveň získávají další příznivce, než ve smířlivější atmosféře. I bez inauguračního projevu byl ale Trump už dávno řazen islámskými radikály mezi "nepřátele islámu", a to třeba už jen pro své paušalizující výroky na adresu muslimů během volební kampaně. Ne že by v podobné pozici nebyl i Obama - a nepochybně by tam byla i Hillary Clintonová - ale ISIS by měl situaci daleko složitější, protože přinejmenším (rétoricky umírněnější) prezident by byl schopen získat alespoň částečné sympatie množství umírněných muslimů po světě. Trump ale zatím dává svou populistickou přezíravostí najevo, že v rámci muslimů příliš nerozlišuje. To v USA neodpuzuje jen ty muslimy, kteří kdysi volili Republikány (a bylo jich hodně), ale ztěžuje to situaci i mnoha dalším umírněným muslimům po světě, kteří by jinak řadu amerických kroků v boji proti islámskému radikalismu podpořili. Na rozdíl třeba od Obamy je pro ně Trump jen velmi těžko akceptovatelný. Za takové situace radikální islám nejen že nezmizí z povrchu světa, ale je možné, že získá i další příznivce...