Rozhovor k násilnostem v Jeruzalémě, zvláště pak na Chrámové hoře (duben 2022)

V půlce dubna 2022 propukly v Jeruzalémě na Chrámové hoře opět nepokoje. Byla situace vypjatá už před samotným zásahem izraelské policie?

Meditující kocúr od Skalního dómu,
foto: M. Čejka

Násilí na Chrámové hoře předcházela nejintenzivnější vlna teroristických útoků na izraelské civilisty od roku 2016, která proběhla městy Beer Ševa, Chadera, Bnej Brak a Tel Aviv. Zahynulo při ní 14 Izraelců včetně dvou policistů arabského původu. Na rozdíl od útoků v nedávné minulosti, ke kterým se obvykle přihlásil Hamás nebo Palestinský islámský džihád, není souvislost mezi aktuálními teroristickými útoky jasná. První dva – v Beer Ševě a Chadeře – totiž spáchali Izraelci arabského původu, kteří sympatizovali s takzvaným Islámským státem. Ten, podobně jako Al-Káida, vždy spíše palestinské otázky zneužíval pro své globálně džihádistické cíle a ani zmiňované palestinské radikálně islamistické skupiny s ním nikdy nechtěly mít mnoho společného. Podobně ani terorismus z řad takzvaných izraelských Arabů není pravděpodobný. Obecně nebyly sympatie ke globálnímu džihádismu mezi nimi ani Palestinci nikdy výrazné a může tak jít i o jistý způsob vyhraňování se proti „tradičním“ skupinám, které se již mohou zdát některým individuálním útočníkům nedostatečně radikální.

Útoky v Bnej Braku a Tel Avivu však ale provedli útočníci z oblasti města Džanín na Západním břehu, což mělo blíže k obvyklému scénáři. Jenže ani oni nebyli spojeni s žádnou z organizací. Hamás a Islámský džihád sice útoky ocenili, ale v reálu se opět mohlo jednat o výraz deziluze útočníků z těchto skupin.

Izraelci následně zahájili odvetnou operaci v uprchlickém táboře v Džanínu, odkud útočníci pocházeli. Při následných přestřelkách pak bylo zabito několik palestinských ozbrojenců, kteří se postavili izraelským vojákům, ale i palestinských civilistů.

Zmiňované násilí se odehrává na pozadí dlouhodobé a stupňující se izraelské vojensko-civilní okupace Západního břehu i pokračující nedemokratické hegemonie zkorumpovaného Fatahu na Západním břehu a brutálního Hamásu v pásmu Gazy. To samozřejmě není jakékoliv ospravedlnění izraelské osadnické politiky či naopak palestinského teroru proti Izraelcům. Kontext izraelsko-palestinského konfliktu, který se prakticky vytratil ze současného globálního zpravodajství, je ale pro pochopení různých současných násilných aktivit důležitý. Mírový proces je od roku 2000 zamrzlý a některé pozitivní změny, které předtím přinesl, již v roce 2022 dávno nefungují. Je pravda, že izraelsko-palestinský spor není z globálního ani regionálního hlediska zdaleka tak nebezpečný a násilný jako dění v Sýrii či na Ukrajině, z čehož plyne i odliv zájmu médií, ale to neznamená, že by se jeho základní rysy marginalizovaly nebo nějak podstatně změnily.

V pátek 15. dubna také začal židovský Pesach, muslimský Ramadán je v plném proudu. Jak moc souvisí aktuální násilí právě s těmito svátky? Ostatně loni na jaře se dělo něco podobného.

Religiozita se jak na straně palestinské, tak izraelské, už desetiletí propojuje s politikou. Náboženství, která oficiálně deklarují svou apolitičnost a mírumilovnost, se tak stala nositeli politického aktivismu a nezřídka i násilí. Má to svou logiku v dimenzi globální, lokální, lidské i politické, u které hraje roli zmiňované dlouhodobé nedořešení izraelsko-palestinského sporu.

Období ramadánu tak obecně patří k částem roku, kdy dochází k izraelsko-palestinským eskalacím nejčastěji. Při svátečních muslimských modlitbách (mimo velké muslimské svátky se pak často jedná o modlitby páteční) se schází větší počet věřících než obvykle, což může na exponovaných místech izraelsko-palestinského konfliktu, jako je právě Jeruzalém, a zvláště pak tamní Chrámová hora, náboženské poutníky často rychle proměnit v politické aktivisty.

Ramadánové modlitby jsou pak přímo v Jeruzalémě specifické nejen svým svátečním charakterem, ale i větším množstvím věřících rozmanitějšího původu než během roku. V době ramadánu má totiž možnost získat těžko dostupná izraelská povolení k návštěvě jeruzalémských svatých míst i větší počet Palestinců ze Západního břehu. Roli hraje také nervozita související s velmi asketickými a vyčerpávajícími ramadánovými omezeními – mimo jiné zákaz konzumace potravin a jakýchkoliv nápojů během dne. V prostředí permanentního a často velmi tvrdého dohledu izraelské pohraniční policie, která je nejen v době ramadánu v jeruzalémském Starém městě prakticky všudypřítomná, tak Palestinci, kteří podobně jako Izraelci považují Jeruzalém za své hlavní město, začnou nezřídka protestovat proti aktivitám izraelských osadníků a brutalitě bezpečnostních složek.

Letos navíc došlo k souběhu Ramadánu s Velikonocemi a židovským svátkem Pesach. Velký počet zpolitizovaných věřících z různých náboženství v jeruzalémském Starém městě je tak dalším faktorem, který může náboženské poutníky v nervózní a davové atmosféře snáze vyhranit proti sobě. Radikálové nejsou zdaleka jen mezi Palestinci, ale i mezi izraelskými věřícími, kteří však mají na rozdíl od Palestinců ze strany po zuby ozbrojených pohraničníků spíše ochranu.

Jeruzalém, a právě Chrámová hora, je v už tak vyhrocených izraelsko-palestinských vztazích dost možná tím nejpalčivějším bodem. Rýsují se na horizontu konkrétní návrhy, nebo alespoň teoreticky nějaké naděje na uklidnění, nebo je otázka Jeruzaléma stále ve stavu patu?

Vůbec nemám dojem, že by se situace na Chrámové hoře (Palestinci a muslimové jí říkají – al-Haram al-Qudsí aš-Šaríf čili „Vznešená svatyně jeruzalémská“ – která je ve své podstatě výrazem uctívání stejné abrahámovské tradice jako u židů, byť v islámské interpretaci) nějak zásadně měnila v duchu zmírnění izraelsko-palestinského napětí. Spíš naopak – současné eskalace na Chrámové hoře souvisí mimo jiné i se stupňujícími se návštěvami židovských náboženských mesianistů, nezřídka z řad izraelských osadníků.

V kontextu letošního dění a svátků je Chrámová hora velmi propojená s židovským svátkem Pesach (pašije). Právě hora Moria, která je středobodem Chrámové hory, je místem, kde měl podle židovské tradice Abrahám obětovat svého syna Izáka, ale na boží příkaz nakonec podřezal beránka. Různé židovské mesianistické skupiny (jako například „Chrámový institut“) se pokoušejí tuto praxi na Chrámové hoře obnovit a během Pesachu zintenzivňují její návštěvy. Ty samozřejmě probíhají za doprovodu izraelské policie a protestů muslimských věřících. Právě tyto aktivity často zažehnou potyčky a další formy násilí na Chrámové hoře – a nejinak tomu bylo i letos.

Izraelský vrchní rabinát sice židům vstup na Chrámovou horu z teologických důvodů zakazuje, ale zmiňovaní mesianisté si z toho nic nedělají. Někteří z nich dokonce spřádají apokalyptické plány na likvidaci mešit a výstavbu Třetího chrámu, což má v jejich teologii přiblížit mesiášský věk. Právě z těchto skupin vzešla řada židovských extremistů, pro které má izraelská zpravodajská služba Šin bet dokonce speciální oddělení. Jenže bezpečnostní složky téhož státu nezřídka poskytují podobným radikálům ochranu, takže se izraelský boj proti židovskému extremismu stává poněkud sisyfovským.

Loni se v Izraeli vyměnila vláda. Po velmi dlouhé době byl z premiérského křesla sesazen Benjamin Netanjahu. Jak proměnila nová vláda izraelsko-palestinské vztahy? A ohrožuje ji aktuální dění?

Od nové izraelské vlády jsem z hlediska izraelsko-palestinského konfliktu očekával jisté pokroky. Ale o něco méně naivněji jsem si ve stejnou dobu říkal, že se nezmění prakticky nic. Pravdou je bohužel spíše to druhé. Ano, došlo k určitým kosmetickým změnám – obnovily se například některá izraelsko-palestinská jednání na vysoké úrovni, došlo k jistým ekonomickým úlevám vůči Palestincům – ale v těch podstatných věcech se nezměnilo vůbec nic. Naopak, počet izraelských osadníků na Západním břehu – což je podle mě naprosto klíčová věc ztěžující řešení konfliktu – stále narůstá. Také palestinská autonomie s Fatahem je zkorumpovanější a represivnější vůči svým oponentům. Podobně tak má i islamistického Hamásu řada Palestinců plné zuby. V prostředí, kde ale palestinský prezident omezuje demokratické procesy, aby papaláši z Fatahu neztratili své pozice, nesvítá na nějakou novou – a konstruktivnější – politickou sílu prakticky žádná naděje.

Nejen Netanjahuovi, ale i některým současným politikům současné izraelské vlády, začala tato situace paralyzované Palestiny vcelku vyhovovat, neboť je v ní možné snáze udržovat status quo nerušeného pokračování osadnické kolonizace Západního břehu. Netanjahu šel z pragmatických důvodů osadníkům otevřeně na ruku a současný premiér Bennett dokonce sdílí i jejich politickou teologii. Brzdou mu je jen to, že jeho vláda je tak nekonzistentním ideologickým slepencem, že bude moci být ráda, když jejím jediným výrazným úspěchem bude odolání neustálým pokusům Netanjahua o návrat. Ale ani tím si Bennettova vláda nemůže být v posledních týdnech jistá.

Rozhovor pro A2arm, dotazy: Matěj Schneider, 25. 4. 2022