Oheň sváru medzi Izraelčanmi a Palestínčanmi založili Briti

Vyšlo 26. 10. 2023 ve SME, Dotazovala se Katarína Kozinková

Britští vojáci prohledávají palestinského Araba
v době arabské revolty

Dá sa vojna Izrael - Hamas pripodobniť k nejakému inému historickému či súčasnému konfliktu? Napríklad k vojne na Ukrajine, 11. septembru alebo konfliktu v Severnom Írsku?

Izraelsko-palestínsky konflikt je veľmi špecifický. Hoci, ponúkajú sa tu isté jeho analógie. Niektoré naznačujete. Experti často spomínajú práve konflikt v Severnom Írsku. Oba spory sú totiž svojím pôvodom kolonizačné či osadnícke, teritoriálne. Domorodé obyvateľstvo sa stretáva s technologickejšie vyspelými osadníkmi, pričom v priebehu konfliktu hrá veľmi dôležitú úlohu kultúrne-náboženská identita. Častá je však aj analógia s alžírskou vojnou o nezávislosť. Vzdialenejšie potom s kolonizáciou Ameriky či Tibetu. Každý konflikt je však špecifický. To, že niektoré dva spory sú v niečom rovnaké, ešte neznamená, že je rovnaká aj ich podstata. Porovnávanie konfliktov a skúsenosť, ktorá z toho vyplýva, je však veľmi dôležitá. Pre snahy o ich riešenie.

Spomenuli ste kolonizačný pôvod konfliktu, ako to teda historicky v území dnešnej vojny vyzeralo?

Pôvodní palestínski, teda arabskí obyvatelia boli najmä poľnohospodári. Ešte na prelome 19. a 20. storočia predstavovali asi 95 percent obyvateľstva regiónu. Do územia, kde žijú, prichádzajú s podporou Veľkej Británie Európania, najmä sionistickí Židia zo západnej Európy. Ľudia z najvyspelejšej časti sveta. Tieto dve skupiny sa nedostávajú ihneď do konfliktu, ale ich príchod má prvky kolonializmu.

Je nejaká analógia aj medzi vojnou medzi Izraelom a Hamasom a útokmi z 11. septembra či s vojnou na Ukrajine?

Z pohľadu stratégie a teórie konfliktov je vojna na Ukrajine konvenčným konfliktom dvoch armád porovnateľná skôr so skoršími konfliktmi Izraela so susednými arabskými štátmi. Vojna Hamas a Izrael je vojna teroristickej organizácie proti vojensky veľmi silnému štátu. Symetria je tu postavená inak. Vo vojne na Ukrajine síce platí, že ruská armáda bola spočiatku silnejšia. Ukrajina však začala dostávať dodávky západnej techniky z celého sveta a to sily viac vyvážilo. Hamas využil tiež moment prekvapenia, ale nemá napríklad letectvo či obrnené jednotky. Je to, jednoducho povedané, teroristická taktika použitá proti armáde a civilistom. Jedenásty september bol jeden sofistikovane vykonaný teroristický útok na civilné objekty s politickými cieľmi. Spoločné majú všetky tri udalosti práve utrpenie civilistov.

Keby ste mali označiť zásadné chyby, ktoré sa vo vzťahoch Izraela a Palestíny historicky stali, našli by ste také?

Na toto je veľmi ťažké odpovedať. Celá história ľudstva je lemovaná chybami s katastrofálnymi následkami. Ak by som mal vybrať nejaký osudový moment pri Izraelčanoch a Palestínčanoch, nie je veľmi známy, ale podľa mňa má zásadný dosah na priebeh celého konfliktu. Bola by to britská politika, ktorá sa uplatňovala voči palestínskym Arabom a Židom v čase Britského mandátu v Palestíne. Ten existoval v rokoch 1920 až 1948. Po prvý raz sa tu prakticky stretávame so všetkými aspektmi konfliktu, ktoré v ňom vidíme v modernizovanejších podobách podnes. Sú to extrémizmus, radikálny nacionalizmus, intifády, nábožensky motivovaný teror aj brutálny vojenský útlak. Briti počas svojho koloniálneho vládnutia dokázali umne využívať vo svoj prospech v duchu stratégie "rozdeľuj a panuj" napätie v lokálnych komunitách. Robili to tak aj v medzivojnovej Palestíne. A to až do momentu, keď sa im celá situácia vymkla spod kontroly a znepriatelili si nielen palestínskych Arabov, ale aj sionistických Židov. Napokon boli radi, že sa z oblasti "po anglicky" vyparili. Ale oheň sváru, ktorý tam Briti založili a potom rozdúchali, tam už zostal.

Viete nájsť najviac negatívnu a najviac pozitívnu postavu histórie izraelsko-palestínského konfliktu?

Pri Izraeli je tou najviac negatívnou jednoznačne Benjamin Netanjahu. A nejde iba o konflikt s Palestínčanmi, ktorý práve teraz nadobudol bezprecedentné rozmery, ale aj rozštiepenie izraelskej spoločnosti. Jeho zodpovednosť za súčasnú situáciu je vzhľadom na dĺžku jeho vlády a chorobnú túžbu napriek tomu vládnuť zrejmá. Jednoznačne najpozitívnejšou osobnosťou na izraelskej strane bol Jicchak Rabin. A to nielen preto, že sa stal hlavnou izraelskou postavou mierového procesu 90. rokov. Za čo, mimochodom, zaplatil životom. Ale tiež pre svoj osobnostný obrat. Zo zatvrdnutého generála sa stal štátnikom, ktorý bol na konci dňa ochotný sadnúť si za rokovací stôl aj so svojím odvekým nepriateľom.

A v palestínskej histórii?

Tam je pre mňa jednoznačne najdeštruktívnejšia osoba moslimského vodcu, veľkého jeruzalemského muftího Amína Al-Husejního z obdobia Britského mandátu v Palestíne. Bol nemilosrdným radikálom, ktorý sa napokon skompromitoval s nacizmom. Najlepší mi pripadá dnes už nie veľmi známy Fajsal Al-Husejní. Bol to veľmi charizmatický a, zdá sa, i konštruktívny politik z obdobia mierového procesu 90. rokov. Bol schopný zatieniť aj rozporuplného Jásira Arafata. Žiaľ, predčasne zomrel. Stojí za pozornosť, že obaja boli z rovnako veľkej jeruzalemsko-arabskej rodiny.

Karikatura britské politiky v Palestině z deníku Daily Mail z r. 1947
Všimněte si i stereotypizujících zobrazení Araba a Žida

Existuje moment, v ktorom keby sa niečo udialo inak, konflikt, ktorí vidíme dnes, by nemal taký katastrofálny rozsah? 

Je ním určite charakter okupácie, ktorú naštartovala šesťdňová vojna v roku 1967. Účel samotného preemptívneho útoku z roku 1967 bol z izraelského pohľadu pochopiteľný, nie však už potom podoba následnej okupácie palestínskych území. Mám na mysli hlavne výstavbu izraelských civilných osád na okupovaných územiach. Tá prispela nielen k výraznému zvýšeniu napätia medzi Izraelčanmi a Palestínčanmi, ale začala vnútorne negatívne ovplyvňovať aj izraelskú spoločnosť a demokraciu. A prinášať do vrcholovej politiky extrémistov, akým je napríklad aj súčasný minister národnej bezpečnosti Itamar Ben Gvir. Myslím si, že keby Izrael nezačal s výstavbou osád, a to najmä na rozsiahlom území Západného brehu, a ponechal by si na okupovaných územiach iba svoje vojenské základne, mohli už v 90. rokoch existovať vedľa seba dva štáty.

Čo bolo na začiatku šesťdňovej vojny? Keď hovoríte, že účel útoku Izraela bol pochopiteľný.

Pre Izrael existovala výrazná a reálna hrozba útoku zo susedných krajín, najmä z Egypta a zo Sýrie.

Ste zástancom toho, že pre trvalý mier musia teraz vzniknúť dva štáty, izraelský a palestínsky? A čo zároveň hovoríte na argument, že pre to nie je v území konfliktu dosť fyzického priestoru?

O riešení mať dva štáty sa v posledných rokoch hovorilo skôr už len ako o klišé, ktorému nikto veľmi neveril. Viac sa začalo hovoriť o izraelskom "manažmente konfliktu", ktorý by hádam raz mohol dospieť do nejakej podoby jednoštátneho riešenia. Potom sa však objavili aj hypotézy o trojštátnom riešení, teda že by Izrael, Západný breh a Gaza existovali ako politicky oddelené entity. Napokon, ešte výraznejšej izolácii Gazy do budúcna nahráva aj súčasná dramatická situácia. To je však veľmi neisté prorokovanie. Každopádne sú tu minimálne tieto tri scenáre.

Útok na nemocnicu al-Ahlí v Gaze, ktorý bol ihneď pripísaný Izraelu a až neskôr chybnej palestínskej rakete, mal aj politický dosah. Zástupcovia arabských krajín sa odmietli stretnúť s americkým prezidentom Joeom Bidenom, ktorý bol na návšteve Izraela. Palestínsky prezident Mahmúd Abbás, jordánsky kráľ aj egyptský prezident zrušili plánovanú schôdzku. Škodí rýchle neoverené informovanie potenciálnemu hľadaniu mieru?

Vplyv sociálnych médií stále narastá a každá strana konfliktu, prípadne jej priaznivci, dávajú do obehu obrovské množstvo informácií a propagandy, kde si každý môže nájsť, čo chce. V dnešnej situácii, žiaľ, reálny obraz zostáva kdesi bokom a pravdu si môže každý vykonštruovať a oprieť sa o množstvo "argumentov". Ale to, že sa arabskí lídri nestretli s Bidenom, môže mať aj iné súvislosti, než že by to bola iba reakcia na rôzne interpretovanú konkrétnu udalosť. Veľa "svojich" lídrov totiž považujú obyvatelia arabských krajín za mimoriadne skorumpovaných Američanmi a Izraelom. Takže stretnutie s americkým prezidentom v takej dramatickej a emotívnej chvíli im, aj napriek pravde, mohlo v očiach vlastných ľudí ešte viac uškodiť.

Biden sa pri návšteve Izraela postavil otvorene na jeho stranu. Spomenul však aj civilistov z Gazy. Aké argumenty podľa vás používa za zatvorenými dverami, pri rokovaní s Netanjahuom, aby dosiahol napríklad vpustenie mierových konvojov cez hranice s Egyptom?

Biden deklaruje, a úplne autenticky, veľmi silnú americkú podporu Izraelu. Ale zároveň si je vedomý toho, aká nebezpečná celá situácia je. Američania za ostatných desať rokov v izraelsko-palestínskom konflikte značne "vypratali pole" a zaradili ho vo svojich prioritách pomerne hlboko pod vojnu na Ukrajine, zhoršovanie vzťahov s Čínou či ťažkú situáciu v Afganistane. Teraz sa Američania snažia vrátiť do tejto roly veľmi dôležitého aktéra vzťahov medzi Izraelčanmi a Palestínčanmi. Biden tak k jasne deklarovanej podpore Izraela položil na stôl aj celkom jasnú otázku: Čo chce Izrael plánovanou pozemnou operáciu dosiahnuť a aké má hlbšie systémové riešenie ohľadom svojho prístupu ku Gaze a k humanitárnej situácii Palestínčanov v Gaze.

Vie na toto Netanjahu Bidenovi odpovedať, má nejakú predstavu o situácii v povojnovej Gaze? Vie na to vôbec niekto odpovedať?

To je celé nejasné. Sú scenáre, ale jedno jasné riešenie nie je. Celá situácia je príliš komplikovaná.

Je uskutočniteľné, ako to deklaruje denne ako svoj cieľ Izrael, zničiť Hamas?

Musíme sa na to pozrieť v kontexte. Izrael sa už v minulosti snažil zlikvidovať hnutie Hamas. Rozsah ako dnes tie operácie nemali, ale zničil jeho zakladajúcu elitu, dôležitých veliteľov aj duchovného vodcu. Zlikvidoval mnoho konštruktérov rakiet či výbušnín. A napriek tomu nastal útok zo 7. októbra. Hamas je veľmi komplexné hnutie a má aj civilnú zložku. Substituuje štát. Má teda aj širší presah, ako sú teroristické operácie. Má tiež exilovú zložku. Veľa dôležitých osobností Hamasu je v zahraničí. Rozhodne je ťažké niečo takéto zlikvidovať. Môže sa to podariť na nejaký čas, ale Hamas sa môže začať regenerovať. Prosperuje z nenávisti a chudoby, a tá keď bude pokračovať, Izraelčania nad tým celým nebudú vedieť držať celý čas železnú päsť.

Řadu britských protipovstaleckých strategií z doby Mandátu Palestina
převzal posléze Izrael. 
 

Dnes proti sebe stoja argumenty kolaterálnych škôd a kolektívneho trestania (angl. collective punishment), ktoré je zakázané z hľadiska humanitárneho medzinárodného práva. Máme to s čím historicky porovnať, čo sa týka rozsahu?

Najviac sa tomu približuje situácia spojená s krvavými udalosťami medzi Izraelom a Gazou na prelome rokov 2008 a 2009. Čo bola trojtýždňová vojenská invázia namierená proti Hamasu, s obrovským počtom obetí hlavne na palestínskej strane. Ale brutálny útok Hamasu zo 7. októbra a následné izraelské vojenské akcie proti Gaze ju, pokiaľ ide o počty obetí, a to tak na izraelskej, ako i na palestínskej strane, aj ďalšie faktory, výrazne prekonali.

Museli o brutálnom teroristickom útoku Hamasu na Izrael vedieť Irán a Libanon, prípadne ich aj nejako odobriť? Mohlo o nich vedieť Rusko?

Libanonský Hizballáh a iránsky režim o nich vedieť mohli, ale nemuseli. Že by ich dokonca priamo naplánovali a odsúhlasili, to je ešte menej pravdepodobné. Hamas je v mnohých ohľadoch veľmi autonómna organizácia a samotný fakt, že má s Iránom a Hizballáhom dobre vzťahy, ešte neznamená, že by im dovolil, aby im niečo plánovali. Putinovské Rusko má celkom určite na rukách veľa krvi, ale hlavne v iných konfliktoch.

Situácia sa dramatizuje aj na severe Izraela, na hranici s Libanonom. Ako vidíte prípadné zapojenie sa Hizballáhu do prebiehajúcej vojny, čo by sa muselo stať, aby sa tak stalo?

Ak by sa konflikt priniesol aj na územie Libanonu, zapojiť by sa mohli následne aj Sýria a Irán. Bol by to výrazne komplikovanejší konflikt. Aby sa Hizballáh zapojil, musela by sa podľa mňa opakovať situácia z roku 2006. Vtedy mal pripravenú veľkú operáciu. To, čo vidíme dnes, sú zatiaľ skôr prestrelky.

Izrael tento konflikt vníma ako novú vojnu, Hamas verzus Izrael, ktorá sa začala teroristickým útokom Hamasu 7. októbra a Izrael reaguje. Palestínčania hovoria, že táto vojna trvá už vyše sto rokov a toto je len jedna epizóda v nej. Ako to je?

Sú to extrémne brutálne momenty konfliktu, ktorý sa začal nie dlho po prvej svetovej vojne v období Britského mandátu v Palestíne a potom v priebehu 20. a 21. storočia v nepravidelných sínusoidách gradoval alebo naopak slabol.

Existuje krajina, aj keď táto otázka neznie dobre, ktorá má z aktuálnej brutálnej situácie radosť? Ak áno, ktorá a prečo?

Sú režimy, ktorým môže daná situácia vyhovovať. Ale aj tým, ktorým vyhovuje, napríklad tomu iránskemu, môže priniesť terajšia situácia zároveň aj veľké komplikácie. Irán sa môže napríklad začať v oveľa väčšej miere obávať priamej konfrontácie s Izraelom. To si však v skutočnosti určite neželá. Pretože dobre vie, že v potenciálnom iránsko-izraelskom konflikte by išlo o veľmi odlišné vojnové "ihrisko" s výrazne inými pravidlami, než aké vidíme teraz, v ich doterajšom skrytom súperení. Takže by som radšej odporúčal "radosti" aj "starosti" jednotlivých krajín sledovať vždy zo širšej perspektívy. 

V podstatě první světový politik, který navštívil Izrael po útocích v Gaze, byl britský premiér. Palestinský Západní břeh nenavštívil. 

----------------

Ještě více k dění na Blízkém východě od autora se můžete dozvědět na portálu Herohero!

V podkástu Světoví na téma izraelsko-palestinského konfliktu a jeho kontextů

 

----------------

Ještě více k dění na Blízkém východě od autora se můžete dozvědět na portálu Herohero!

Izrael vs. Hamás - Debata Marka Čejky a Josef Krause (24. 10. 2023)

 

O kontextu izraelsko-palestinského konfliktu na vlnách ČRo ("Vinohradská 12" a "Jak to vidí...")

 

Link na podcast: https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/vinohradska-12-izrael-palestina-marek-cejka-podcast_2310130600_pj

(13. 10. 2023)

Link na rozhovor v pořadu ČRo 2 "Jak to vidí...": https://www.mujrozhlas.cz/jak-vidi/politolog-cejka-zbidacovani-arabskeho-obyvatelstva-v-pasmu-gazy-povede-k-dalsi?fbclid=IwAR3K25P7xkPW-HHbW_IooCcuXcQ3xOED-L2hfw6swUHscXQI8xvtzZ5vx5U

(25. 10. 2023)

----------------

Ještě více k dění na Blízkém východě od autora se můžete dozvědět na portálu Herohero!

Hamás je spíše než něčí šachová figurka bájná Hydra.. (rozhovor pro Respekt)

Se znalcem izraelsko-palestinského konfliktu Markem Čejkou o proměnách Hamásu, jeho mnohovrstevnatých cílech i tom, proč nejde fyzicky zničit a oslabí ho jen dlouhodobě jiná politika vůči Gaze. Pro elektronické vydání Respektu se ptal Tomáš Lindner. 

Co je podle vás cílem útoku Hamásu? 

Hamás oficiálně nazval teroristickou operaci „Záplava Al-Aksá“ a zdůvodnil ji právě ochranou této jeruzalémské mešity, která má pro muslimy i Palestince hluboce symbolický význam. Přestože je Hamás v Gaze geograficky od Jeruzaléma a tamních islámských posvátných míst odtržený, rád demonstruje, že je jejich „ochráncem“. Tímto způsobem chtěl nepochybně dodat operaci i náboženský rozměr. Ve skutečnosti jsou však jeho cíle mnohem komplexnější.

Jakým způsobem?

Operace je nepochybně dlouhodobě a pečlivě plánovaná. Jednoznačně v sobě nese výrazné prvky pomsty za smrt a útlak Palestinců v průběhu konfliktu, zvláště pak v Gaze. Je ale také posilováním vlastního hamásovského PR, které samo sebe vidí jako „jednoho z mála bojovníků”, který je schopen zasadit izraelskému nepříteli těžkou ránu. Určitě Hamás má v tomto ohledu respekt k Hizballáhu a Íránu, ale sám sebe vidí jako hlavní sílu v boji proti Izraeli. A to navíc v době, kdy Hamás opouští arabské státy - zde je akce nepochybně i reakcí na izraelsko-saúdské mírové/diplomatické rozhovory. Je také gesto vůči vnitřnímu politickému soupeři Fatahu, který je už dle Hamásu „zkorumpovaný Izraelem a Západem a je neschopný hájit palestinskou věc“. Načasování teroristické operace mohlo symbolicky ovlivnit i 50. výročí útoku Sýrie a Egypta na Jom Kippur v roce 1973, která také zastihla izraelské politiky a bezpečnostní složky ukolébané vidinou vlastní síly a neporazitelnosti nedlouho po drtivém vítězství v šestidenní válce v roce 1967. 

Proč s tak masivním útokem Izrael nepočítal? Podcenil schopnosti Hamásu? Anebo převládl názor, že se Hamás soustředí na kontrolu Gazy a nebude riskovat akci, která by způsobila obří izraelskou odvetu? 

To zůstává (nejen) mě záhadou. Mám za to, že jde o kombinaci několika faktorů, za které nese primárně zodpovědnost Netanjahuův establishment. A v jeho rámci kromě premiéra například i jeden ze dvou nejkontroverznějších ministrů jeho vlády Ben Gvir, který má pod palcem národní bezpečnost. Roli mohlo sehrát i zahlcení zpravodajských služeb informacemi z Gazy a jejich následné špatné vyhodnocení. Podobně tak mohl Izrael ztratit své zpravodajské kontakty a konfidenty v Gaze, kterých tam minimálně v nedávné minulosti měl celou řadu a za jejichž pomoci zlikvidoval v minulosti velký počet radikálů. Je možné, že se dnes až příliš spoléhal na elektroniku, drony atd. a ztratil reálný kontakt s děním v Gaze. Tohle byl ostatně i americký problém od 90. let, za který pak Amerika těžce platila útoky Al-Káidy a některých dalších skupin. 

A pak je tu ona zmiňovaná arogance a ukolébání vlastní převahou, tedy obdoba toho, co se stalo Izraeli před útokem na Jom Kippur v říjnu 1973. Jenže za ten tehdy zaplatili převážně „pouze“ vojáci na frontách. Za dnešní bezpečnostní šlendrián izraelské vlády platí životy stovky izraelských civilistů. Z tohoto pohledu jsou současné tragické události z izraelské perspektivy nejbrutálnějším momentem izraelsko-palestinského konfliktu.       

Souvisí útok Hamásu a nepřipravenost Izraele s děním na Západním břehu, kde poslední rok stoupá napětí i násilí mezi Izraelci a Palestinci? A kde je prezident palestinské samosprávy a hnutí Fatah Mahmúd Abbás mimořádně neoblíbený?

Souvislost zde být může. Eskalace násilí v okolí Nábulusu, kde hordy osadníků páchají pogromy na Palestincích, uprchlický tábor v Džanínu, kde často dochází ke střetům s izraelskou armádou či dění v Hebronu, jehož centrum je prošpikováno extremistickými izraelskými osadami. Ve všech těchto místech má Hamás silné pozice a jistě by rád Fatah na těchto místech ještě více oslabil a nakonec i ovládl Západní břeh. Jak jsem naznačil, celá akce má i dimenzi oslabení Fatahu a Abbáse, který je opravdu v posledních letech mimořádně neoblíbený, autokratický a nediplomatický.

Mohl byste - pro kontext - stručně shrnout kořeny Hamásu, tedy jak hnutí vzniklo?

Má kořeny v 70. letech minulého století. Tehdy její zárodečné aktivity, hlavně sociální, inspirované idejemi egyptského Muslimského bratrstva, dokonce podporoval Izrael. V předchůdci Hamásu totiž viděl konkurenci, která mohla oslabit tehdy tolik obávaného Jásira Arafata. Západ tehdy obecně podporoval radikální islamisty, protože mu často pomáhali omezovat sovětský vliv, známé je to zvláště v případě afghánských mudžáhídů. Jenže západní politici, včetně izraelských, nedomysleli, do jaké podoby jejich chráněnci po konci studené války zmutují…  (viz také link na související článek)

Kdy a jak Hamás “zmutoval”?

Na konci 80. let vytvořil vedle sociálního i radikální křídlo – takzvané brigády Kasám – a začal bojovat proti Izraeli. V 90. let pak Hamás zcela zastínil Arafat a Fatah, kteří se stali hlavními palestinskými aktéry mírového procesu. Hamás posílil svůj radikalismus a začal krvavými útoky sabotovat mírový proces. Další vlna radikalizace Hamásu přišla po roce 2000 během druhé intifády, kdy zintenzivnil sebevražedné útoky na izraelské civilní cíle. V tuto dobu jsem pobýval v Jeruzalémě, takže si ji dobře pamatuji. Mimo jiné i proto, že mě jen těsně minul útok Hamásu na Hebrejské univerzitě. 

Jak se dostal k moci v Gaze?

Okolo roku 2006 se pokusil prudce změnit své image. Založil politické křídlo a zvítězil v druhých palestinských volbách. To byla studená sprcha pro Fatah, Izrael i tehdejšího amerického prezidenta George W. Bushe, který velmi spoléhal na demokratizaci Blízkého východu za pomoci voleb. Vzápětí došlo k menší občanské válce mezi Hamásem a Fatahem, který nechtěl hamásníkům postoupit svá křesla v administrativě. Vyústilo to nakonec v politické oddělení Západního břehu a pásma Gazy, kde se stal Hamás hlavní politickou silou. Začal vládnout železnou rukou, což část místních respektuje a podporuje, ale ve stejné chvíli to i mnohé Gazany irituje, neboť nechtějí být rukojmími autoritářského hnutí. Z Gazy pak Hamás v průběhu následujících let vyvíjí taktiku raketových útoků na okolní izraelské cíle. To je pak záminkou častých a krvavých izraelských bombardování Gazy. Při tom největším zvaném „Lité olovo“ na přelomu let 2008 a 2009 zahynulo přes tisíc Palestinců, zdaleka nejen členů Hamásu. 

Došlo v minulých letech k nějakým změnám vedení nebo strategie? 

Hamás má dnes několik křídel a supluje velkou část úkolů správy Gazy. Radikální křídlo je velmi autonomní a jedná v podstatě nezávisle na křídlech ostatních. I vedení Hamásu je poměrně decentralizované, což mu pomohlo přežít i v dobách, kdy Izraelci zlikvidovali celé generace jeho duchovních, polních vůdců i nespočet militantů. A jeho část v Brigádách Kasám také naplánovala poslední operaci. Jako jeho vůdce je uváděna přízračná postava Mohammed Dajfa, jehož podoba je známá jen z několika snímků. Ale jak už jsem zmiňoval, roli jednotlivců bych u Hamásu nepřeceňoval. Hnutí vykazuje mimořádnou životnost i pokud jsou jeho vůdci systematicky likvidováni. Hamás, hlavně pak Brigády Kasám, tak působí jako bájná Hydra, které namísto useknuté hlavy vyroste několik dalších… 

Mohammad Dajf, v současnosti klíčová postava Brigád Al-Kasám
a zřejmě architekt teroristického úderu proti Izraeli ze dne 7. 10. 2023
Jeho reálná vizáž je ale dnes výrazně jiná, protože v r. 2004 přišel při izraelské vojenské akci o oko, ruku a nohu. Jeho jméno je jen pseudonym. V arabštine znamená slovo "dajf" host, což je narážkou na to, že nikdy nežije na jednom místě, ale skrývá se u jiných lidí. 

Kdo a jak v regionu Hamás nejvýrazněji podporuje? 

Jeho nejbližším nestátním spojencem je libanonské hnutí Hizballáh, se kterým udržuje čilé kontakty. Ale například nedávná válka v Sýrii vrazila mezi obě hnutí i klín, neboť Hamás podporoval revoluce arabského jara, zatímco Hizballáh pevně stál za Asadovým diktátorským režimem. U státních aktérů je to podobné i v případě Íránu, který Hamás na dálku podporuje, ale jeho možnosti jsou skrze geografickou vzdálenost omezené a i zde bylo jisté ochlazení ohledně íránské podpory syrského režimu.   

Kdo všechno musel takto masivní akci Hamásu schválit? Může organizace jednat samostatně nebo musel dát zelenou Írán nebo jiný vnější aktér?

Mám za to, že to je převážně vlastní akce Brigád Kasám, tedy radikálního vojenského křídla Hamásu, v koordinaci s v podstatě čistě teroristickou organizací Islámský džihád. Ta je v Gaze - ale i některých částech Západního břehu - rovněž velmi silným radikálním aktérem, ale nemusí vždycky vystupovat jako spojenec Hamásu. Role Íránu může být často pro Hamás významná materiální i zpravodajskou podporou, ale rozhodně bych jeho význam nepřeceňoval. Hamás je pragmatický spojenec Íránu, ale rozhodně není jeho šachová figurka.  

Jake jsou dnes vazby Hamásu s Tureckem a Katarem? 

Turecko i Katar mají na Hamás a jiné radikální organizace kontakty, ale ty jsou koneckonců často využívány i Západem pro roli komunikačního prostředníka právě s nimi. Dovedu si představit, že například aktuální výměna rukojmích může probíhat právě za pomoci Kataru či Turecka.   

Co by se muselo stát, kdyby chtěl Izrael zbavit Hamás vlády nad Gazou? Jak je to realné?

Mám za to, že vzhledem k charakteru Hamásu, který jsem nastínil, je „fyzické zničení“ tohoto hnutí de facto nereálné. Hlavně na úrovni civilního křídla, které je vysoce propojené s mnoha strukturami civilní správy v Gaze i s nezanedbatelnou částí tamní společnosti. Když to trochu přeženu: Izrael nemůže Gazu prostě srovnat se zemí. Nejen proto, že by to vedlo k otevřené genocidě, ale Hamás má v rukou i silnou kartu v podobě množství izraelských rukojmích. Hamás je dle mě možné oslabit pouze dlouhodobě, a to změnou politiky vůči Gaze. Právě brutalita izraelských vojenských akcí, dlouhodobá blokáda a chudnutí lokální populace nahání Gazany do jeho náruče…     

Co se momentálně děje na Západním břehu? Jak tamní obyvatelé a politici na útok Hamásu reagují?

Nepochybuji, že řada Palestinců na Západním břehu cítí ve světle dřívějších brutalit ze strany izraelských osadníků a vojáků jisté symbolické zadostiučinění, že jejich nepřítel trpí. V lidské rovině ale stejně tak i mnoho Palestinců na Západním břehu i v Gaze zabíjení civilistů neschvaluje - z lidské stránky, i z té pragmatické, neboť se obávají velkých represí z izraelské strany. Prezident Abbás na setkání palestinské vlády hovořil o „právu na boj proti osadníkům a okupačním oddílům“, nepodpořil však útoky na civilisty. Každopádně jeho diplomatické schopnosti ani řada jeho projevů neoplývá konstruktivností.       

Jak na situaci reagují arabští občané Izraele? Během předloňské války s Hamásem došlo k bitkám mezi Araby a Židy v několika izraelských městech.

Zatím nemám informace, že by se tak dělo. Ale dovedu si představit, že k tomu může brzy dojít. 

Je po sobotním útoku vznik nezávislého palestinského státu pasé?

Dvoustátní řešení a mírový proces začaly být považováno za politické klišé dávno před současným děním. A to, co se děje dnes mírové řešení a s ním spojené principy jednoznačně oddaluje. 

----------------

Ještě více k dění na Blízkém východě od autora se můžete dozvědět na portálu Herohero!

Rozhovor k aktuálnímu vývoji izraelsko-palestinského konfliktu (Lidovky)

Izrael nadále bombarduje cíle Hamásu v Pásmu Gazy a snaží se ze svého území vyhnat infiltrované ozbrojence. Ti ale již podle Marka Čejky, odborníka na problematiku Blízkého východu, svého symbolického vítězství dosáhli. „Tolik mrtvých civilistů je pro Izrael jednou z nejhorších tragédií moderních dějin,“ říká v rozhovoru pro Luboše Jirsu z LN.  

Logo Brigád Al-Kasám, militantního křídla Hamásu,
které je zodpovědné za teroristickou operaci z 9.10. 2023  

Hamás Izraelce zaskočil nejvíce a jak se to vůbec mohlo stát? 

Hamás je komplexní organizace, která má své sociální a zároveň ozbrojené alias teroristické křídlo – Brigády Al-Kasám. Izraelci s nimi mají velké zkušenosti z minulosti. Přesto je najednou překvapí jejich útok podobně, jako tomu bylo před 50 lety, když Izrael napadly syrské a egyptské jednotky při jomkipurské válce. Podle mě je to obrovské selhání vedení země v čele s Netanjahuem a zpravodajských služeb. Vždyť Izraelci u Gazy dlouhodobě budovali svou síť základen, sledovacích stanovišť, měly drony a nejmodernější technologie... 

Roli v tomto selhání mohly sehrát hlavně tyto faktory. Podcenění Hamásu nekompetentními politiky (například tolik kritizovaný extremista Ben Gvir je ministrem národní bezpečnosti) a zpravodajci, přílišné spoléhání se na moderní technologie, avšak zároveň absence vlastních agentů v Gaze. Ve stejné chvíli mohlo dojít k zahlcení zpravodajských služeb informacemi, jelikož v oblasti je stále dynamický vývoj, takže zpravodajci situaci špatně interpretovali a nedokázali je zasadit do celkového kontextu.  

Jaké cíle nyní obě strany konfliktu mají? 

V případě Izraele jde samozřejmě hlavně o zastavení infiltrace svého území, což se nyní již daří. Cílem bude také likvidace členů Hamásu, hlavně jeho militantního křídla Brigády Al-Kasám. Zde je na místě připomenout, že zdaleka ne všichni Palestinci Hamás v tomto podporují. A řada lidí v pásmu Gazy se cítí být jako mezi mlýnskými kameny: Jedním je Izrael s nespočtem brutálních vojenských akcí proti Gaze za uplynulá dvě desetiletí a druhým autokratický a extremistický Hamás.  

Hamás nemá kapacity, aby Izrael vojensky porazil či okupoval, Izrael má jednu z nejsilnějších armád světa. Hamásu však šlo spíše o symbolické – třeba i jen krátkodobé – vítězství a zasazení bolestivé rány nepříteli. To se mu povedlo v monstrózních rozměrech. Tolik mrtvých civilistů během jednoho dne Izrael neměl v žádném izraelsko-arabském konfliktu. Z tohoto pohledu jde pro ně o jednu z nejhorších tragédií moderních izraelských dějin. 

Kdy by nynější konflikt mohl skončit? Izraelský premiér Benjamin Netanjahu předjímal dlouhou a těžkou válku… 

Pro Izraelce byla nejvíce zničující částí konfliktu zřejmě sobota, kdy vše vypuklo. Nyní záleží, jak se budou vyvíjet jejich vojenské operace proti Hamásu, které jsou už teď opět doprovázené mohutným bombardováním a velkými palestinskými ztrátami, včetně mnoha civilistů. Obvykle trvají podobné izraelské odvety dny či týdny, ale tentokráte to může být výrazně komplikovanější. Hamás nyní zadržuje celou řadu rukojmích a bude toho využívat k vyjednávání a to bude Izraelce vážně limitovat. Vzpomeňme si na případ vojáka Gilata Šalita. Toho Izrael v roce 2011 vyměnil po pětiletém vyjednávání za více než tisíc vězněných Palestinců. Hamás o této zkušenosti dobře ví a jistě s ní bude kalkulovat. 

Co podle vás bude s Pásmem Gazy, až konflikt skončí?  

Nyní se celkově nabízí otázka, zda má ještě vůbec nějakou budoucnost dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu předpokládající vznik nezávislé Palestiny vedle Izraele na západ od řeky Jordán. Izraelská armáda samozřejmě nemůže z mnoha důvodů Gazu prostě srovnat se zemí. Gaza a její obyvatelé tam budou nadále a dokud bude Izrael pokračovat v jejích blokádách a destrukci, bude to přesně to, co Hamás a další podobné organizace jako Palestinský islámský džihád posiluje. Tito radikální aktéři ukázali mimořádnou životnost i ve chvílích, kdy byly třeba celé generace jejích vůdců a radikálů Izraelem zlikvidovány. Situace je teď ale velmi nebezpečná nejen s ohledem na dění kolem Gazy. Je více regionálních aktérů – jako je například Hizballáh, Írán a možná i Sýrie – které by si přály zasadit Izraeli podobné údery. Izrael by ale také potřeboval prozíravější politické vedení. To v čele s Netanjahuem nese zodpovědnost jak za aktuální bezpečnostní selhání, tak i za mnohá další z minulosti.  

Vyšlo 9. 10. 2023 na lidovky.cz