Půlrok izraelských protivládních demonstrací a co (ne)přinesly

Proč se nyní Izrael nachází v jedné z nejhorších domácích krizí ve své historii?

Krize nepřišla do Izraele ze dne na den, ale kořeny zapustila už před dekádami. Přispěl k ní dlouhodobý proces, který započala především izraelská okupace po šestidenní válce z roku 1967. Ta vedla k brutální koloniální politice a vzestupu velmi agresivního a protidemokratického segmentu izraelské společnosti – izraelských osadníků a na nich stále více navázaných dalších částí Izraelců. Patří mezi ně například část sekulární pravice i různé skupiny religiózních židů. 

Občasně tento vzestup radikálních sil přerušily některé fenomény typu mírového procesu z 90. let. I ten ale pradoxně přispěl k současné situaci, protože právě během něj se polarizovalo napětí mezi izraelskými podporovateli a odpůrci mírového procesu. A zformovala se také současná generace těch nejtvrdších izraelských radikálů, což už tehdy vyvrcholilo atentátem na premiéra Rabina ze strany židovského extrémisty. Nejvýraznějšími reprezentanty té generace jsou dnešní ministři Ben-Gvir a Smotrič zastávající důležité ministerské posty v aktuální izraelské vládě.

A tito lidé radikálnějšího smýšlení jsou nyní vnímáni jako hrozba?

Donedávna ohrožovali osadníci a jejich spojenci především Palestince. Liberálně smýšlející Izraelce děsily spíše jen autoritářské tendence premiéra Netanjahua, kterého však stále oddělovali od osadníků, kteří pro většinu Izraelců představovali jen jakýsi vzdálený problém, který se jich v jejich sociálních bublinách v podstatě netýkal. 

V podstatě ale až s jeho dnešní vládou – která je v kontextu krajní pravice a náboženství zcela jednoznačně ideologicky nejradikálnější v izraelské historii – si izraelští liberálové uvědomili, že stejní lidé, kteří doteď prakticky beztrestně sužovali Palestince, si začínají došlapávat i na ně. Nejviditelněji pak prostřednictvím různých demokracii oklešťujících záměrů, jako je především reforma soudnictví, která účelově oslabuje celý pilíř demokratické moci. A také vytvářením paralelních kontroverzních bezpečnostních složek, prosazováním teokratických principů v politice atd.

Okupace, která začala v roce 1967, nikdy neskončila. Ba naopak – změnila se v agresivní koloniální projekt – který se ukázal dlouhodobě nesmírně destruktivní nejen pro Palestince, ale i pro izraelskou společnost a politiku.              

Opoziční vůdce Ja'ir Lapid řekl, že tento jednostranný postup vlády „kriticky poškodí ekonomiku, ohrozí bezpečnost a roztrhá izraelský lid na kusy“. Je takové tvrzení opodstatněné?  A jak se k tomu staví opozice? 

Jsou to více než opodstatněná slova. Lapid se se svou stranou „Ješ Atid“ nikdy příliš na kritice izraelské okupace a osadnictví neprofiloval. Byl spíše kritikem vlivu ultraortodoxních židů a zastáncem neoliberální ekonomiky. Je právě tím izraelským městským liberálem, který obrazně právě tak trochu „objevil Ameriku“ a dnes upozorňuje na nebezpečí osadníků a jejich spojenců. S některými z nich přitom nedávno zasedal ve vládě. 

Jak velké jsou nynější protesty v Izraeli v porovnání s dřívějšími? Kdo dnes protestuje?

Protesty trvají v podstatě od letošního ledna a procházejí různými fázemi. Někdy posilují, jindy slábnou. Dnes, půl roku po jejich zahájení, už nemají tu energii počátečních měsíců – vždyť protestovat každý týden několikrát během řady měsíců je velmi únavné. A v Izraeli je také v těchto měsících už daleko víc horké podnebí než na jaře a roli hrají i další faktory. 

Ale i tak se demonstrací týden co týden účastní až desetitisíce lidí po celé zemi. Pocházejí z různých segmentů izraelské společnosti a nejde zdaleka jen o aktivisty. Je jich ale celkově méně než před pár měsíci. 

Přerůstají demonstrace i v násilí? 

Ze strany demonstrujících už někdy docházelo k projevům pasivní rezistence, blokád komunikací a podobně, ale nikoliv k vandalismu nebo útokům na oponenty. Spíše naopak: v násilí občas zbytečně přerostly některé policejní represe a na demonstrující útočily různé skupinky a jednotlivci podporující současný politický establishment. 

Znepokojení vyjadřují i spojenci Izraele, například americký prezident Joe Biden. Jak velký vliv mohou USA a další na rozhodování Netanjahuovy vlády mít?

USA mají sice stále důležitý vliv na Izrael, dnes je však už o dost slabší než třeba před 15 či 20 lety. Souvisí to obecně se stahováním USA z Blízkého východu. Izraelští politici navíc už delší dobu vědí, že i když nereflektují americkou kritiku, tak v podstatě žádná reálná negativní odezva – například ekonomická – z americké strany beztak nepřijde. V symbolické rovině ale Netanjahua velmi irituje, že ho Biden zatím stále nepozval do Bílého domu, což není samozřejmě náhoda.     

Mění se v závislosti na tom nějak obraz Izraele u spojenců?

K tomu by bylo třeba zkoumat přístupy všech jednotlivých zemí, které mají hlubší diplomatické vazby na Izrael. Většina zemí EU na izraelskou vládu reagují velmi kriticky, ale třeba u současných českých vládních politiků nebo u dobrého Netanjahuova spojence Orbána se ani dnes nic moc nemění. 

Daleko zajímavější je to ale například se Saúdskou Arábií. U té si Netanjahu mimořádně přál, aby navázala s Izraelem diplomatické styky. V uplynulých letech se tomu pomalu schylovalo, ale dnes je zase situace dost odlišná a Saúdi nechtějí o normalizaci moc slyšet. Jedním z důvodů je právě izraelská politika vůči Palestincům.       

Vláda také nedávno prosadila změny usnadňující rozšiřování nových osad na Západním břehu. Jak je toto vnímáno izraelskou populací? 

Většina Izraelců nebere ani dnes na osudy Palestinců příliš velké ohledy. Pokud si osadníků všímají, je to dáno právě aktivitami jejich politické reprezentace v současné izraelské vládě, která začíná ohrožovat i je. Přesto snad počet lidí, kteří si uvědomují, do jaké míry jsou okupace a izraelská politika propojené nádoby, mírně narostl. Jestli to ale bude stačit k vyvinutí tlaku na změnu, zůstává otázkou.

Co nám toto všechno říká o stavu Izraele a jeho vládě?

Nic dobrého. Já osobně jsem byl v jarních měsících optimista a věřil, že masové protesty, kterých jsem byl i sám svědkem, povedou k razantním změnám v Netanjahuově politice. Třeba k zastavení soudní reformy a vyloučení těch nejkontroverznějších koaličních partnerů z jeho vlády, případně k nějaké nové vládě bez Netanjahua a největších extrémistů. 

Co nelze dosavadním protestům upřít je, že měly určitě vliv na odložení či zpomalení soudní reformy. Celá izraelská společnost se také více probudila a došlo k několika dalším dílčím úspěchům, které můžou Netanjahuovi nadále komplikovat situaci. Mezi ně například patří současná situace v izraelské soudcovské komoře, která ostře kritizuje pokus o soudní reformu. 

Na stranu druhou Netanjahu změnil strategii a posunul se k salámové metodě, kdy sporné politické změny prosazuje nikoliv obřími politickými kroky, ale plíživým „ukrajováním“. Demonstrace tedy nebyly rozhodně bez výsledku, ale já osobně jsem od nich čekal mnohem více.   

Jaká je z toho možná cesta ven? A nehrozí, že se Izrael posune daleko od demokracie?

Měl jsem za to, že jediná možná cesta změny je právě ona neobvykle silná vlna občanských protestů, která následně přinese zásadní posuny. To se ale stalo jen částečně a moje pochybnosti o dalších výrazných změnách k lepšímu jsou stále velmi na vážkách. Rád bych se pletl, ale budoucnost Izraele je z hlediska demokracie a uspořádání vztahů s Palestinci – což jde ruku v ruce – i po několika měsících probuzení izraelské společnosti velice nejistá.     

Vyšlo na Voxpot.cz, 29. 6. 2023

Rozhovor k výsledkům izraelských voleb 2022

Po loňských izraelských volbách se mluvilo o konci dlouholeté éry vlády Bibiho Netanjahua. Ukazují aktuálně proběhlé volby, že věštění jeho politického konce bylo předčasné?

MČ: Věštění konce Netanjahua bylo spíš zbožné přání, ale kdo situaci sledoval dlouhodoběji, tak musel vědět, že Bibi se jen tak nevzdá. Od doby, kdy v roce 2021 přišel o premiérský post, tak nebyl pravomocně odsouzen a nedošlo ani jiným způsobem k administrativnímu omezení jeho politické kariéry. I zdraví mu nadále sloužilo velmi dobře a bylo tedy jasné, že v bezčasí podivného a neúspěšného politického slepence vedeného nejdříve Naftali Bennetem a pak Jairem Lapidem, je možnost jeho návratu velmi reálným scénářem. O Bibim si můžeme myslet, co chceme, ale v Izraeli není charismatičtějšího a obratnějšího politika a rétora než je on. Není tedy překvapivé, že má svůj tábor věrných stoupenců, kteří ho neopustí prakticky za žádné situace.      

"Bibi"

Ty aktuální byly pátými volbami do Knesetu za posledních tři a půl let, od dubna 2019. Jak tohle období rychlého sousledu voleb proměnilo izraelskou politiku? Jaké politické frakce nejvíce narostly?

Hned na první pohled se může zdát překvapivou proměnou dynamicky narůstající popularita osadnických náboženských extrémistů. Pokud se však na tento fenomén podíváme blíže, nemusí být údiv nad tímto faktem tak veliký. V mezidobí 2009-2021 totiž dělal Netanjahu vše pro to, aby posílil bezohlednou aroganci izraelských osadníků i jejich politiků a aktivistů na okupovaných územích. Jeho nástupce Bennett byl sám také velkým příznivcem osadnictví a Lapid nemohl během pár měsíců své provizorní vlády vyřešit v tomto ohledu vůbec nic. 

Izraelské osady jsou celkově v rozporu s mezinárodním právem, což ale neznamená, že všichni jejich obyvatelé jsou extremisté. Mnoho lidí totiž žije v osadách pragmaticky, protože je k tomu vláda motivuje výhodnými pobídkami. Ideologičtí extremisté tak mezi nimi tvoří spíše velmi hlasitou menšinu. Z atmosféry otevřené podpory osadnictví izraelskými vládami však profitovali i oni. Agresivní propagandou tak zaujali hlavně mladou generaci izraelských nacionalistů. To je velmi nebezpečná tendence pro budoucnost izraelské společnosti  jako celku.    

Dlouhodobým varovným signálem, který výrazně zarezonoval v aktuálních volbách,  je i úpadek izraelské liberální levice. Na to v posledních volbách doplatila třeba strana Merec, která se tentokrát do parlamentu vůbec nedostala. Naopak strany ultraortodoxních charedim podle výsledků mírně posilují: To je opět dlouhodobá tendence, značící, že další silně nedemokratická část izraelské společnosti nabírá na politické síle. Řetězec voleb v uplynulých tři a půl letech tedy dobře ilustruje posuny izraelské společnosti směrem k iliberalismu.    

Deník Haaretz mluví o ideologii Bena Gvira jako o třetí nevětší politické síle v současném Izraeli. Co je Ben Gvir zač a co je takzvaný kahanismus? 

Kahanismus je ideologie spojená se jménem americko-izraelského rabína Meira Kahaneho (1932–1990). Její podstatou je vybudování militantní židovské teokracie a naprosté podřízení či přímo nedobrovolný „transfer“ Arabů z palestinských území a Izraele. Od ostatních izraelských radikálně pravicových stran se kahanismus vždy odlišoval svým negativismem vůči izraelskému establishmentu a neskrývaným důrazem na násilí a rasismus. V Izraeli byla Kahaneho strana Kach (i nástupnická Kahane žije!) zakázána a například v USA a EU se dostala na seznam teroristických organizací. Moderní kahanisté, či přesněji neo-kahanisté, se tak musejí navenek přinejmenším na veřejnosti chovat zdrženlivěji a méně agresivně, než jejich otec-zakladatel. To je i případ Ben Gvira, který balancuje na hraně agresivity a násilí a zároveň je stále akceptovatelný se účastnit voleb. Sám například fyzicky napadl arabského poslance Knesetu či hrozil neozbrojeným arabským „sekuriťákům“ na parkovišti svou osobní pistolí. Když však vstoupil do politiky, sundal ve svém bytě ze zdi obraz osadnického masového vraha Barucha Goldsteina, který v roce 1994 postřílel v Hebronu 29 modlících se Palestinců.  

Ben Gvirův fenomén je pozoruhodný i svými vnitroetnickými souvislostmi – poukazuje totiž na „orientalizaci“ izraelské extrémní pravice. Sám Ben Gvir má totiž po svých rodičích irácké a kurdské kořeny. Je známo, že pravice měla mezi „orientálními“ Židy tradičně silný elektorát, protože historicky to byla právě aškenázská levice a liberálové, kteří se na „orientálce“ dívali přes prsty. Jenže i ultrapravici v podstatě donedávna dominovali aškenázové – typicky třeba právě americký rabín Meir Kahane či další extremističtí rabíni jako Moše Levinger či Šalom Ber Wolpo. Ben Gvirova strana Židovská síla však přivádí na scénu „orientální“ židovské extrémisty, což není jen případ jeho samého, ale třeba i spoluzakladatele strany Michaela Ben-Ariho, který je afghánsko-íránského židovského původu. Ben Ari se mimo jiné proslavil tím, že se nechal vyfotografovat, jak ve své poslanecké kanceláři trhá na kusy křesťanský „Nový zákon“. Není bez zajímavosti, že izraelská ultrapravice nenávidí nejen muslimy, ale i křesťany – a samozřejmě též liberální židy.  

Itamar Ben Gvir, Michael Ben Ari a Baruch Marzel (zprava)

Mám za to, že kdyby existovala v Izraeli politická vůle, měli by i neo-kahanisté typu Ben Gvira v politice stop. Jenže netanjahuovská dekáda udělala s izraelskou společností i politikou své a lidé jako Ben Gvir – ostatně jeho politický spojenec Becalel Smotrič je jen Ben Gvirovou bleděmodrou verzí – jsou v dnešním Izraeli politickými jazýčky na vahách.    

Znamená nárůst neo-kahanismu potenicální vyostření izraelsko-palestinských vztahů?

Je to dost pravděpodobné. Záleží teď, jaké posty v nové vládě neo-kahanisté získají. Pokud budou souviset s justicí a vnitřní bezpečností, nastane více represí, které vyvolají zpětně z palestinské strany násilí. Ben Gvir je také oblíbenec takzvané „hilltop youth“, tedy fanatických mladíků, kteří obsazují vrcholky v okolí izraelských osad a staví „nelegální“ (myšleno z pohledu izraelského práva, z hlediska mezinárodního práva jsou všechny osady nelegální) osady na vrcholcích v jejich blízkosti. Tato mládež je enormně agresivní a brutální vůči Palestincům a nezřídka se i izraelská armáda bojí dostat se s ní do konfliktu. Tito výrostci budou mít nyní místo žluté zelenou a jejich drzost a agresivita bude ještě větší. To může být vodou na mlýn palestinskému Islámskému džihádu, militantům z Hamásu a dalším extrémistům.   

Hilltop youth z osadnického outpostu Ha-Baladim si vytvořili speciální
"pirátskou" vlajku, na které je lebka s pejzy a typickou osadnickou
pletenou jarmulkou (viz také zde). 

Velmi specifickou roli hraje nejen kvůli velké populaci ruských Židů Izrael v diplomatických třenicích v souvislosti s ruskou invazí na Ukrajinu. Jak můžou volby proměnit dosavadní izraelské lavírování?

Budoucnost Netanjahuovách vztahů s Putinovským Ruskem působí poněkud tajemně a sám jsem velmi zvědav, jakým směrem se jeho vláda v tomto ohledu vydá. V současnosti sice Bibi mluví o tom, že má sympatie k Ukrajině a jednoznačně neodmítl ani možnost zbraňových dodávek pro ni. To je dost velký rozdíl oproti minulosti, kdy byl Netanjahu známý svým blízkým vztahem k Putinovi. Za jeho vlády tak byla například dohodnuta koordinace aktivit izraelského a ruského letectva nad syrským vzdušným prostorem. A nejen to. Dnes se sice mluví o íránských dronech používaných Ruskem na Ukrajině, ale už je méně zmiňována skutečnost, že to byl právě Netanjahuův establishment, který dříve Rusku rovněž poskytl spolupráci v oblasti vojenských dronů. To se poté Izraeli vrátilo jako bumerang: Izraelci totiž zjistili, že jeden z íránských dronů sestřelených nad Sýrií, byl v podstatě izraelskou dronovou technologii původně dodanou Rusku, které ho následně poskytlo Íránu…      

Rozhovor vyšel na A2arm 5. 11. 2022. Dotazy kladl Matěj Schneider.