Současná situace souvisí jak s vyústěním neúspěšného mírového procesu. V tom hrála otázka Jeruzalém vždy prvořadou roli, včetně situace na Chrámové hoře. Nepokoje dnes však souvisí i se snahou o metodické změny ve statusu východního – před rokem 1967 prakticky stoprocentně arabského – Jeruzaléma. Ty hlavně administrativa premiéra Netanjahua i dalších politiků s nim ideově spřízněných poměrně intenzivně zaštiťuje.
Napětí v Jeruzalémě eskalovalo i kvůli sporu o Chrámovou horu. O co v něm jde?
Pokud má dnes izraelsko-palestinský konflikt i náboženský rozměr, je Chrámová hora jeho středobodem. Po šestidenní válce Izraelci akceptovali, že správu tohoto místa bude vykonávat muslimská nadace, tak jako tomu bylo po staletí. Zároveň se ale stejné místo dostalo do pozornosti židovských a křesťanských mesianistů, kteří věří, že se Chrámová hora stane místem, kde nadejde Soudný den – tzn. někteří Židé si jí spojují s příchodem Mesiáše, pro část křesťanů je zase spojena s Kristovým návratem. Zároveň je Chrámová hora místem Mohamedovy cesty do nebe a třetím nejvýznamnějším místem islámu. To vše představuje ve vyhrocených momentech a ve spojení se současnou politikou třaskavou směs nábožensko-politického fundamentalismu a napětí.
Pak je tu ještě jedna věc – religiózní Židé věří, že na Chrámové hoře je trvalá Boží přítomnost. Do starověkého Chrámu směli vstupovat jen zvláštním způsobem očištění židovští kněží. Dnes velká část izraelských rabínů, včetně Izraelského vrchního rabinátu, židovské návštěvy Chrámové hory zakazuje, protože očistu před příchodem Mesiáše nelze zatím vykonat. S tímto názorem polemizuje menší skupina spíše modernistických rabínů, kteří naopak návštěvy Chrámové hory povolují.
Vzhledem k tomu, že jde často o rabíny napojené na židovské osadníky a náboženskou pravici, dochází na Chrámové hoře ke střetům s muslimy. V minulosti se dokonce židovští radikálové pokusili mešity na Chrámové hoře vyhodit do povětří, ale vše nakonec odhalila izraelská rozvědka Šin Bet, která má zvláštní oddělení pro židovský extremismus. Náboženská i sekulární izraelská pravice ale dobře ví, že jí napětí spíše přináší voliče a politické body, což ukázala i návštěva Ariela Šarona na Chrámové hoře v roce 2000. O pár měsíců později se pak v prostředí intifády Šaron stal premiérem.
Proč v úterý teroristé útočili v synagoze?
Útok na synagogu a bezbranné věřící je velmi bolestný a zároveň symbolický. Je to totiž zároveň i útok na víru, což je jeden z nejdůležitějších prvků identity lidí na Blízkém východě. Zároveň takovýto přístup automaticky spojuje oběti v očích atentátníků s politikou státu, což samozřejmě nemusí být ani pravda. Při teroristických útocích zahynou velmi často zcela náhodní lidé, bez jakékoliv spojitosti s konfliktem. Jinak řada synagog nemá ani ochranku a může do nich vstoupit kdokoliv. Vládní budovy mají nejen v Izraeli velmi důkladnou ochranu.
Proč si útočníci vybrali k atentátu zrovna synagogu ve čtvrti Har Nof?
Zřejmě chtěli zasáhnout nějaké méně exponované a zároveň nečekané místo.
Jak podle vás Netanjahuova vláda na útok v synagoze zareaguje? Izrael v odvetě na útoky bourá domy útočníků. Čeho tím chce dosáhnout a má taková metoda efekt?
Netanjahu zareaguje jako obvykle tvrdě a obávám se, že teď bude ještě více bude posilovat osadnické aktivity v Jeruzalémě i na Západním břehu. Pokud tomu tak bude, není vyloučeno, že podobných incidentů bude jen přibývat.
Jinak bourání domů je stará metoda, se kterou přišli do oblasti už Britové v době mezi světovými válkami. Tento postup automaticky trestá i celou rodinu, případně i další lidi, kteří v domě útočníka žijí. Je to čistá represe, nikoliv nastolení spravedlnosti.
Po útoku v synagoze se u synagogy sešli radikální Židé a provolávali „smrt Arabům“ a „odplata“. Můžeme očekávat podobný útok v mešitě?
To není vyloučené. Už řadu měsíců před jeruzalémským masakrem v synagoze probíhaly útoky radikálních židovských osadníků na palestinské mešity na Západním břehu. Některé z nich byly vypáleny, jiné posprejovány hanlivými nápisy. Většinou ale nedošlo k obětem na životech. To se ale může teď změnit.
Navíc je tu precedent, kdy v roce 1994 vstoupil do tamní Abrahámovy svatyně, která sloužila k modlitbám muslimů i Židů, židovský osadník Baruch Goldstein a automatickou puškou povraždil 29 věřících, načež byl sám zabit. Izraelská vláda ustavila vzápětí po masakru vyšetřovací komisi, která odhalila, že Goldsteinovým cílem bylo zastavení izraelsko-palestinského mírového procesu.
Masakr výrazně zkomplikoval průběh mírového procesu a přispěl k propuknutí nepokojů, jehož oběťmi bylo dalších 26 Palestinců a 9 Izraelců. Palestinští radikálové – hlavně z militantního křídla Hamásu – si také vytvořili záminku k dalším teroristickým činům. Naopak Goldsteinův obdivovatel Jigal Amir o rok později zavraždil izraelského premiéra Rabina a mírový proces tak dostal těžkou ránu.
Izrael se s dědictvím Goldsteina dosud nevyrovnal, neboť extremista má jak četné stoupence v řadách osadníků, tak i pamětními kamínky pokrytý hrob ve speciálním malém parčíku na okraji Hebronu. Izrael by se měl od takovýchto teroristů jednoznačně distancovat a stejně jako boří domy rodin atentátníků, měl by i podobné teroristy umísťovat do neoznačených hrobů, aby se z nich nestávaly poutní místa extremistů.
Hamas útok oslavuje, prezident Palestinské samosprávy ho odsoudil. Značí to další rozkol mezi palestinskými hnutími?
Vztahy Hamasu a Fatahu bych nepřeceňoval. I když jsou mezi nimi uzavřeny určité formy spolupráce, jsou to dost odlišná hnutí. Abbás a pragmatická část Fatahu dobře ví, jak podobné atentáty poškozují celou palestinskou věc. Naopak Hamás má úplně jiný přístup a na podpoře násilí staví velmi často svoji politiku.
Izraelský tisk spekuluje o třetí intifádě. Hrozí Izraeli skutečně další palestinské povstání?
Pojem „intifáda“ se z arabštiny překládá jako „procitnutí“, ale přeneseně to znamená především „povstání“. Je to pojem, který bývá nejčastěji spojován s Palestinci, konkrétně s obdobím 1987–1993 (tzv. první intifáda) a s obdobím 2000–2005 (tzv. druhá intifáda). Obecně byla druhá palestinská intifáda daleko násilnější, než ta první, takže se dá předpokládat, že pokud by nějaké organizovanější násilí vypuklo znovu, mohlo by být ještě krvavější než dříve.
Jinak zatím bych současnou vlnu násilí ještě za intifádu neoznačoval. Jedná se zatím spíš o řetězec násilí, který nemá centrální vedení. Řada útočníků jsou tzv. „osamělí vlci“, kteří jednají na vlastní pěst a nemusí být ani nijak organizováni. Ale to se vše může změnit.
Jakou roli mají v izraelsko-palestinském konfliktu ultraortodoxní židé?
Příliš velkou ne, protože se primárně soustředí na studium a dodržování Tóry. Neznamená to však, že by ale byli zcela rezistentní vůči izraelsko-palestinskému konfliktu, což ukázal například jeruzalémský atentát. V izraelském parlamentu také působí ultraortodoxní politické strany a ty čas od času musí také zaujímat ke konfliktu stanovisko.
Řada ultraortodoxních Židů (správněji se jim říká hebrejským slovem „charedim“) se také stěhuje do židovských osad na Západním břehu, ale především proto, že jim tam izraelský sociální systém poskytuje levnější bydlení a živobytí než přímo v Izraeli. Tam se zároveň dostávají i do daleko větší blízkosti k izraelsko-palestinskému konfliktu.
Je zajímavé, že většina charedim se ani nepovažuje za sionisty (tj. podporovatele Státu Izrael v jeho dnešní podobě), protože čekají na příchod Mesiáše, který teprve sám ustaví ten správný židovský stát. Na druhou stranu tento antisionismus je čistě náboženská věc a nemusí vůbec znamenat sympatie k Palestincům. Útoky jako byl ten poslední jeruzalémský naopak charedim spíš staví do ostře protipalestinského tábora. Jsou ale i výjimky.
Tázala se a vyšlo na iDnes, 20. 11. 2014
Žádné komentáře:
Okomentovat