Sýrie - bosenský scénář, nebo libanonský horor?

Zora Hesová: Bosenský scénář pro Sýrii

V druhém výročí začátku syrské války lze konstatovat jen to, že se v Sýrii se nezastavitelně naplňují ty nejhorší scénáře. Protesty vystřídalo občanské povstání proti režimu, které se přeměňuje v sérii lokálních bojů o teritoria. Od počátku roku sledují angažované mocnosti jakýsi bosenský scénář řešení konfliktu, který teď dostává další trhliny.

Nepřímá intervence

Konec roku 2012 naznačoval určitý posun. Skončila prezidentská volební kampaň a USA se aktivizovaly. Podařilo se (více méně) sjednotit exilovou opozici do formace Syrské Národní Koalice (SNC) pod vedením prominentního a uznávaného kazatele Ahmeda Moaze Al-Chátiba. V lednu a únoru povstalci dobyli nebo zničili několik vojenských základen u Aleppa a u Dera’y, zmocnili se velké vodní elektrárny a nalezišť ropy, a „osvobodili“ souvislou část území nejen na turecké, ale i na jordánské hranici. To umožnilo diverzifikovat zbrojení, jakož i formy nepřímé intervence, kterou dosud provádělo především Turecko a Katar přes severní hranici.

Přes oficiální pozici, která omezuje americkou podporu na nezbrojní materiál, se do konfliktu skrytě zapojily USA. Podle amerického tisku vyzbrojují a vycvičují tzv. umírněné jednotky, které se s určitým úspěchem snaží vytlačovat salafisty z bojišť kolem Damašku. Evropský tisk hovoří i o možné přítomnosti britských a francouzských vojenských specialistů. Právě Británie a Francie prosazovaly zrušení embarga na dovoz zbraní do Sýrie. Embargo znevýhodňuje nevyzbrojené povstalce, a mezi nimi zvláště tu sekulární část, režim samotný dostává pravidelné dodávky z Ruska. Evropská unie tento požadavek nepodpořila, ale jak se zdá, americké tajné služby se vyzbrojování přijatelné části povstalců ujaly samy, a to dodávkami z Chorvatska.

Bosenská paralela

Není to náhoda. Právě Chorvatsko bylo před téměř dvaceti lety recipientem podobné pomoci. Konflikt mezi geograficky spletenými etniky bývalé Jugoslávie se rovněž jevil jako intervencí neřešitelný. Válku doprovázelo zbrojním embargo, na které doplácela slabší, ale z hlediska evropských vlád podezřelá strana, bosenští Muslimové. Tzv. mezinárodní společenství se svíjelo v nerozhodnosti, zatímco docházelo k masakrům (100 000 mrtvých). Poté, co válka dosáhla patové situace, USA vyzbrojily a vycvičily chorvatskou armádu, která v roce 1995 na Srbech dobyla zpět chorvatskou Krajinu. Tím se vytvořila rovnováha sil podél hranic etnicky vyčištěných teritorií. Pragmatická intervence USA byla posledním pokusem o alespoň formální zachování multietnického státu v podobě konfederace, která sice nefunguje, ale ve které se už neválčí.

Základní logika podobného scénáře v Sýrii je jasná: Pokud Západ nepodpoří ty, se kterými se dohodne, válku o vůdčí pozici mezi rebely vyhrají ti druzí. V Sýrii se zatím konsolidovala sunnitská fronta do dvou skupin: do nacionalistické Syrské osvobozenecké fronty, která má podporou v Zálivu, a do Syrské islámské fronty, ke které se hlásí i džihádisté, a která má širší fundamentalistickou agendu. Právě džihádistická Džabhat Nusra (celým názvem Fronta podpory k vítězství syrského lidu) dosahuje výrazných úspěchů. naposledy dobyla první větší město Raqqa (250000 ob.), ovládá region kolem něj, včetně jeho naftových polí.

Jako protipól proti islamistům se Turecko se spolu s Katarem pokusilo vytvořit sjednocené velení nacionalistických povstaleckých jednotek pod generálem Salímem Idrísem v Turecku, které kromě společné reference nabízí i zbraně. Ke generálu Idrísovi se hlásí podle odhadů většina ozbrojených povstalců, asi 50 000, včetně nacionalistických islamistů, ale rozkazy od něj nepřijímají. V Jordánsku se iniciativy ujaly USA a Saúdská Arábie. Jejich zřejmým cílem je vyzbrojit a vycvičit nacionalistické islamistické jednotky, které by byly schopny výrazně posunout situaci u hlavního bojiště, u Damašku.

Proti úspěchu intervence však stále hovoří jak síla režimu, tak i nejednotnost exilové i interní opozice. SNC formálně opustil al-Chatíb, jediný politický vůdce s podporou v terénu, proto, že chtěl vyjednávat z režimem, což nepodpořil zbytek Koalice. V Istanbulu byla zatím ustanovena další politická reprezentace, exilová vláda pod vedením bývalého exulanta v USA Ghassema Hitto, blízkého Muslimskému bratrstvu.  Paralelní snahy Turecka a Kataru, podporující syrské Muslimské bratrstvo, na jedné straně, a USA se Saúdskou Arábií, podporující nacionalisty skrze Jordánsko, ukazují, že ani angažované mocnosti nemají jednotnou strategii. V terénu se navíc množí lokální konflikty mezi džihádisty a nacionalisty, které jednou mohou přerůst do druhé občanské války. Často jde o teritoria nebo o zdroje: především o naftu nebo i o vybavení továren, které se podle zpráv rabuje rabuje ve větší míře.

Syrská rovnice

Na jaře se staly tři další zásadní věci. Do války se poprvé explicitně vložila al-Káida, přesněji její irácká odnož. Prohlásila syrskou Džabhat nusra za svou pobočku a vyhlásila založení islámského státu v Sýrii. Džabhat, která má podle odhadů asi 3000 efektivních bojovníků, reagovala bez nadšení. Odmítla velení irácké větve, ale podpořila vizi islámského státu, jakož i explicitně příslušnost ke značce al-Káida. Pro Asadův režim to znamenalo zadostiučinění. Právě tuto verzi války od začátku, kdy ještě byla pouze projekcí, prosazuje.

Dále, po dlouhé době se syrská armáda dostala do ofenzívy na silnici spojující Damašek a Aleppo. Syrská armáda ustála útoky na Damašek, přestože nekontroluje damašský venkov a Damašek je denně ostřelován. Asadovým čitelným cílem je udržet Damašek, pobřeží a spojení mezi nimi, a bombardováním znemožňovat povstalcům v tom, aby na dobytém území zavedli civilní správu.

Z třetí, bostonský masakr podtrhává rizika intervence v občanské válce
, ve které sílí džihádistická tendence. Buďto útok povede k omezení intervence a k vytváření pouze tzv. nárazníkových zón proto, aby byl syrský chaos dlouhodobě omezen na syrské území, nebo naopak posílí snahu o podporu syrských sunnitských nacionalistů.

Riziko úplného rozpadu Sýrie na spolu válčící teritoria mezitím roste.  Obě strany se homogenizují: z Damašku odcházejí lidé, kteří se ještě před rokem stavěli k režimu kriticky, na straně rebelů byla občanská sdružení a politická opozice umlčena potřebami války a menšiny utíkají. Na obou stranách se o bezpečnost "starají" paramilitární skupiny a upevňuje se predátorská válečná ekonomika.

Jelikož existuje reálné riziko, že by rozpad Sýrie mohl vést i k rozpadu Iráku a zatažení Izraele a Libanonu do konfliktu, zřejmě se mocnosti nepřímým způsobem do války budou muset nadále zapojovat. Přímá intervence je nadále nepředstavitelná, nepřímá intervence pravděpodobně přichází příliš pozdě. Navíc se bosenský scénář bez mezinárodní legitimity, bez jasného záměru a bez jednoty venku a uvnitř může proměnit v libanonský horor.

Vyšlo v Lidovkách, 30. 4. 2013

Izrael a Palestina - aktualizovaná verze je na světě!

K dostání u dobrých knihkupců (295,-) nejen na západním břehu Svratky a Botiče! Lze téže objednat mailem u mě za pouhých 249.90,-. Rád zaopatřím autogramem či věnováním pro Vaše drahé přátele, děti, rodiče, partnery, tcháňata či Vaše oblíbené náboženské autority!
(...požadavek byl už na věnování pro kocoury...není problém! A ještě jedna věc - myslete prosím na svou budoucnost! Když budete mít knížku podepsanou, v době opravdové krize za ni dostanete v antikvariátu mnohem více! :)

Nový dizajn, nové farby, nová tlačiarenska vôňa! Všetko je také nejaké krajšie! Odporúča deväť z desiatich Blízkovyhodňárov!

Ukázka z dotisku zde.

Obrázek s košem na bomby se dostal na titulní stránku iHNedu

Blíží se aktualizovaná a přepracovaná verze "Izraele a Palestiny"

Podařilo se vychytat řadu drobností, aktualizovat množství údajů (rejstřík, životní data,...) a doplnit pár nových zajímavých fotek. Tentokrát se dostanete od vzniku izraelsko-palestinského konfliktu až po izraelské volby 2013, nedávnou Obamovu návštěvu v Izraeli a Palestině a Netanjahuovu omluvu Turecku. 

Během pár týdnů by měla být kniha na světě. 

Ukázka z nové kapitolky "Arabské jaro a jeho dopady na Izrael a Palestinu"

...Izrael obecně sledoval změny ve svém okolí s velkým podezřením a zdrženlivostí. Z čistě pragmatického hlediska to bylo pochopitelné. Izrael dlouho spoléhal na status quo na Blízkém východě, který ztělesňovaly právě režimy, jež se začaly pod protesty a revolucemi Arabského jara otřásat. Autokratický Egypt prezidenta Husního Mubáraka byl pro Izrael poměrně stabilním partnerem a jistotou i v rámci „chladného“ izraelsko-egyptského míru. Syrský režim Bašára Asada s Izraelem sice formálně nikdy neukončil válečný stav, ale z praktického hlediska byla syrsko-izraelská hranice velmi dlouhou dobu stabilní a samotný syrský režim pro Izrael poměrně čitelný. ...

V Palestinské autonomii došlo k několika dílčím demonstracím inspirovaným protesty Arabského jara, žádné zásadnější politické změny ale nenastaly. Palestinská autonomie se dlouhodobě nachází ve výrazně odlišné politické situaci než nezávislé arabské státy, které se neocitly v prostředí podobném mechanismu izraelsko-palestinského konfliktu. Palestinská autonomní správa se zároveň již od voleb v roce 2006 nacházela v nelehké situaci, kdy došlo k výraznému rozštěpení mezi Fatahem a Hamásem (viz podkapitola 4.). Právě toto rozštěpení mělo do jisté míry analogické rysy s pozdějším Arabským jarem (establishment Fatahu představoval do jisté míry „sekulární vládnoucí režim“ a Hamás „islamistickou opozici“), takže potenciál dalších vnitřních politických konfliktů byl po roce 2006 a 2007 značně oslaben.

Zajímavostí však je, že se Arabské jaro stalo částečnou inspirací pro vlnu občanských protestů v Izraeli, které velmi zesílily zvláště v létě 2011. Ty vypukly hlavně v reakci na přemrštěné ceny za bydlení a na zdražení některých základních potravin. Často měly charakter různých happeningů. Demonstranti ale také projevovali nespokojenost se stavem a směřováním izraelské politiky a s různými korupčními i jinými skandály (např. trestní kauzou exprezidenta Kacava), které vedly v Izraeli k poklesu zájmu o politiku obecně.

PRAVDIVÝ PŘÍBĚH PROPALESTINSKÉ PRAMICE - o Blízkém východě s úsměvem, aneb chvála češtiny :)

To jsme se tak sešli s panem Ben Woloďovskim a Ibn Pássinem jednoho pozdního odpoledne u fotbalu a navzdory nepříliš kvalitnímu športu jest češtinářská blízkovýchodní dramatická slovní hříčka na světě: 

Přesoceánští pokrytečtí pseudopravičáci považují požadavky palestinských politiků přehnaně protiizraelské. Prohlašují: "Proč pořád prostudováváte Protokoly?!" ... Palestinští proislamisté protestují: pálí pneumatiky, počastovávají projektily provládní politiky. Palebné pozice paštunských proislamistických paramilitantů pripravují protiútok. ...Peres prorokuje průser. ... Poměrně paradoxně - proevropští přátelé Palestiny přitakávají.   

.... "Připravte padáky!" "Přerušte plynová potrubí!" "Palte Patrioty!" "Podminujte podzemní průchody Pásma!" ...Palestina plane...  Proklatě...  

Prostý palestinský plebz proklíná papaláše. Pohnojená politika... ..."Proboha, proč pořád politici potřebují potlačit přání Palestinců?!?" "...Projdeme peklem..." 

Pozor, pánové! Připlouvá perská pramice plná přátelské pomoci! Přiváží peřiny, pumy, pivo (pochopitelně), pacholky, prezervativy, pálky pro plácání protipalestinských parašutistů. Pramice poznenáhlu přepadena podléhá prudké palbě  ...politický průšvih... Perský pohlavár Páhlaví projel potopením pravděpodobně poslední pokus pomoci.   .... Potřeba projednat!

Pár podzimů procedura potrvá. Pan-Ki-Moon, Papež, Pančenláma, Pojar později prosazují pokojný peacekeeping. Překvapivě proti předpokladu podpořil peaceníky pakistánský prezident Pervéz. 
Proti postupují Pinochet, Piłsudski, Pétain, Pol-Pot: Podporují palbu pravými projektily... "Preventivně popravte povstalce!", poučují... ...prevíti....

Poprvé pochopím palestinský problém... Prosím přestaňme pronto prolévat pokrevní produkty! Pokoj-Peace pro populaci planety!!!  (-:

Promítání a diskuse: Írán pohledem politologického turisty

Diskuse - Pavel Barša a Leo Pavlát

Diskuse proběhla 27. února 2013. Bylo narváno,.. a další můžete vidět, slyšet a udělat si názor sami.
Máte na to 123 minut a to ještě došla páska :)

Zemřel rabín Menachem Froman (1945-2013)

Rabín Froman na první pohled působil jako typický židovský náboženský osadník:  považoval se za náboženského sionistu, dlouho sloužil v elitních izraelských výsadkových jednotkách a byl také spoluzakladatelem radikálního osadnického hnutí Guš Emunim (Blok věrných). Sám také žil v náboženské osadě na Západním břehu. V roce 1967, během Šestidenní války, byl Froman dokonce v jednotce izraelských výsadkářů, která jako první stanula u Zdi nářků. Vystudoval ješivu Merkaz HaRav (založenou „otcem“ náboženského sionismu rabínem Avrahamem Kookem) a smichu obdržel od rabínů Šlomo Gorena a Avrahama Šapiry. Poté se stal rabínem v osadě Migdal Oz na Západním břehu a vyučoval mimo jiné v radikální ješivě Ateret Kohanim, která se zabývá vykupováním arabských domů v muslimské části Starého města v Jeruzalémě a osídluje je židovskými osadníky. Fromanovy názory byly dříve mnohem bližší názorům většiny osadnické komunity. Události, jako byl například Goldsteinův masakr v Hebronu v roce 1994, jeho pohled na izraelsko-palestinské vztahy velmi ovlivnily. 

Ve stopách rabi Hilela

Rabi Froman dnes vyvrací všechny předsudky o názorech, které by osadník s jeho minulostí měl mít. Řadil se mezi čelní izraelské mírové aktivisty a byl členem organizace „Jeruzalémští mírotvorci“. Byl však v tomto ohledu svébytným „samorostem“. Většina izraelských mírových aktivistů (sdružených hlavně v organizacích Šalom Achšav, Guš Šalom ad.) se totiž neřadí k náboženským směrům judaismu (i když existují i výjimky) a někteří z nich jsou značně protináboženští. Na Fromana se tak někdy dívali skrz prsty jako na „bláznivého osadníka“. Rabín Froman také občas sám zacházel mnohem dále nežli sekulární mírové organizace. Nejenže byl ochoten se setkávat s palestinskými aktivisty a intelektuály, zastávajícími promírové názory (což činí i většina zmíněných organizací), ale byl ochoten mluvit i s těmi, které naprostá většina Izraelců (včetně izraelské levice a „mírového tábora“) považuje za své úhlavní nepřátele. Froman se tak během svého mírového úsilí setkal  s Mahmúdem Abbásem, Jásirem Arafatem a dalšími politiky z „hodného“ Fatahu a OOP, ale byl schopný bavit se i s šejchem Jásínem ze „zlého“ Hamásu a dokonce s ním nalézt v určitých věcech – jako například ve sdílené lásce k téže Zemi – společnou řeč.

Sám rabi Froman vysvětluje jako jedno ze základních východisek svého na první pohled těžko uvěřitelného postoje dva tisíce let starý výrok rabiho Hilela, jedné z nejdůležitějších autorit starověkého judaismu:

„Jednou se rabína Hilela zeptali, jak by popsal podstatu judaismu jednou větou. Hilel odpověděl: Co sám nenávidíš, nečiň svému bližnímu“. ... „Každé židovské dítě se to učí ve škole. A to je přesně věc, kterou se pokouším dělat.“, říká Froman. 

Pro Fromana je víra a koncept posvátnosti Svaté země zkrátka nejpodstatnější spojnicí všech věřících, kteří v ní žijí, bez ohledu na náboženství.

Až do své smrti žil Froman v osadě Tekoa, která leží ve stínu starověké pevnosti Herodion mezi městy Betlém a Hebron na palestinském Západním břehu. Žil zde se svou ženou Hadassou a deseti dětmi. V osadě žijí i jeho příznivci, ale i ti, kdo s jeho názory nesouhlasí. Froman také vyučoval v místní ješivě a rovněž v ješivě v osadě Otniel v jižní části Západního břehu. Stýkal se s arabskými sousedy z palestinských vesnic v okolí a snažil se s nimi spolupracovat. Za vlády premiéra Ariela Šarona však byl výrazným oponentem evakuace osad v pásmu Gazy a před jejím provedením se demonstrativně přestěhoval do osady Ganej Tal (součást osadnického bloku Guš Katif) v pásmu Gazy, aby demonstroval svůj postoj a podporu evakuovaným osadníkům. Na sklonku roku 2009 zase vzápětí po žhářském útoku radikálních osadníků na mešitu ve vesnici Jasuf, přijel za chování svých souvěrců se omluvit a navíc s sebou dovezl nové výtisky Koránu.

Takovéto postoje a činy dávaly Fromanovým teologickým názorům, vztahu ke Svaté zemi a zároveň respektu vůči Palestincům, obrovskou legitimitu. Je pravda, že jeho postoje byly zcela výjimečné a souviseli především s osobností jeho samotného než s nějakým konzistentnějším proudem v rámci současného náboženského sionismu. I přesto byl rabi popřením předpokladu, že každý religiózní židovský osadník musí automaticky nenávidět Palestince a Araby a že musí být agresivní islamofob. A to vše navíc vůbec nemusí být popřením „lásky k Zemi izraelské“ (Ahavat Erec Jisrael).

Při návštěvě Izraele a Palestiny v roce 1999 se česká cestovatelka a dokumentaristka Pavla Jazairiová s rabi Fromanem a jeho ženou Hadassou setkala a pořídila s nimi rozhovor. Vybíráme pro vás některé jeho části:

Žijete uprostřed Palestinců v osadě, která připomíná pevnost. Jaký je to pocit?

„Žijeme uprostřed Palestinců ve svaté Zemi izraelské. A zároveň žijeme v srdci arabského světa. Z toho plynou potíže, krveprolití, mnoho strašných, ponižujících problémů, ale zároveň to může být počátek zrodu naděje, něčeho mnohem lepšího, než si jen umíme představit“, říká Hadassa Froman.

„Kdyby v této Svaté zemi nežili Palestinci“, pokračuje rabi Menachem Froman, „měli bychom je sem pozvat. Je to jako srovnání ženatého a svobodného člověka. Logicky je mnohem snazší žít sám, dělat si všechno podle svého, ale nejsem logický, jsem realista. Ve skutečnosti je lepší být ženatý“.

Jste-li realista, věříte v mír?

„V hebrejštině se míru říká šalom, v arabštině salám, což se v obou jazycích vztahuje k Bohu, jedinému a stejnému pro všechny. (…) Jeden z mých synů se jmenuje Curi Šalom, což lze přeložit jako „Věřím v Boha“ nebo „Věřím v mír“. Ptáte-li se mě, zdali věřím v mír – ptáte se mě vlastně, zda věřím v Boha. Věřím v Boha, a proto věřím v mír.“

A jak k míru dospět?

„Nejdřív si musí lidé porozumět. Možná se vám to může zdát zvláštní, ale já jsem se mnoho let učil Korán. Bydlel jsem u Arabů a snažil jsem se je pochopit, mít k nim úctu. Nedělal jsem to pouze z politických nebo existenčních důvodů. Bylo to pro mě zajímavé jako pro rabína, zbožného Žida. Chtěl jsem vidět, jak se Bůh zjevuje v islámu. Jsem tím, kým jsem – Židem, ale když rozumím druhému, ocitám se blíž sobě samému. Muž, který se ožení, neztrácí své mužství – naopak. A vdaná žena je o to více ženou. Když shrnu všechna ta léta, která jsem strávil se svými muslimskými přáteli, vidím, že to byla především duchovní zkušenost. Ale přinesla i politické plody. Stavíme naše osady na jejich zemi, ale já bych se chtěl zabydlet i v jejich srdci.“

...  

Myslíte si, že islám vede k násilí?

„Slavní židovští učenci  říkali o judaismu, že se může stát jak lékem života, tak drogou smrti. To stejné bude platit i pro islám.“

Svět má z islámu strach. Co si o tom myslíte?

„Někteří lidé si myslí, že Sovětský svaz padl poté, co prohrál válku v Afghánistánu, kde ho porazili muslimové. A porazil-li islám Sovětský svaz, snadno už dobude Evropu a Spojené státy... Já osobně tomu nevěřím. Na druhou stranu je pravda, že islámští extrémisté mohou přinést západnímu světu mnoho problémů.“

Jaké je podle vás řešení?

„Berte naši zem jako laboratoř, v níž se zkoumá jak uzavřít mír s islámským světem. Navrhuji, abychom to zkusili prostřednictvím náboženství. My, zbožní Židé, máme v paměti zlatý věk islámu a chceme, aby se tyto časy vrátily, protože islám může výrazně přispět k duchovnímu obohacení lidstva. ...“ 

Rabín Froman podlehl 4. března 2013 těžké nemoci.  

(vybráno z kapitoly o rabi Fromanovi v knize "Rabíni naší doby") 

Další odkazy:

• Memories of Rav Menachem Froman, a unique friend (The Times of Israel)
• Memorializing Rabbi Froman - not with a funeral, but a cultural-spiritual happening (Haaretz) 
• Rabbi Froman Loved Everyone, Without Making Distinctions (Arutz Sheva) 

 

Diskuse: Leo Pavlát - Pavel Barša

Who are the Islamists in the Arab Spring?

Lecture at Conference "From Arab Spring to Democracy", 25. 1. 2013, The Diplomatic Academy of Vienna  

In the context of the Arab Spring the use of the term "Islamism" is very common. There is talk of replacing old and more or less authoritarian secular regimes in the Middle East, mainly in North Africa, by new political elites, often by "Islamists". Journalistic use of the term is almost excessive, and moreover, I am not always sure that journalists really always know what they are writing about. It is one of the reasons why the Western public is frightened by the term or, in better case, confused by it. After all, the Islamists are not just known as organizations and political parties which are beginning to dominate politics in the countries of the Arab Spring (Muslim Brotherhood, An-Nahda,...), but they are also known as radical followers of Al-Qaeda, various offshoots of Islamic Jihad, the Palestinian Hamas, the Lebanese Hezbollah, the Afghan Taliban, etc. Using the same term for these entities must necessarily negatively affect the public's view on what is happening in the Middle East and especially the consequences of the Arab Spring. It is well known that after the Arab Spring Islamists started to participate in mainstream politics, were successful in elections, and eventually won the battle for the presidency in some countries...

In my opinion, the whole concept of using the term "Islamism" in the general discourse is very vague and often confusing. It is trying to evoke a seemingly clear and unequivocal understanding of a concept which is in fact  very general - and also, in its generality and the different streams and concepts which represent it, it also has great internal dynamics. After all, even the Islamists of the period before the Arab Spring, who often worked in hiding, or at least in opposition to the ruling regime, do not have to always be the same as the Islamists who are represented in the parliaments and government coalitions in some Arab countries today, even if the two groups still carry the same name. The dynamics and ambiguity of the term “Islamism” are the most strikingly demonstrable on the dynamics and the ambiguity of the most famous formation of the Arab Spring: the Muslim Brotherhood in Egypt. Since 1928, when it was founded, it has undergone a number of developmental stages, radicalizations and moderations:

- The Muslim Brotherhood was established as a charitable and non-political organization and as an  alternative to the dysfunctional social system in Egypt. 

- Soon the Brotherhood started to be sharply politicized and radicalized because it had great popularity, and the regime started to be worried by it. The Brotherhood began to see itself as a political alternative and even began to organize assassinations of top officials of the State - that resulted in repressions against the Brotherhood and the departure of a number of its members into exile.

- Under President Nasser, after the overthrow of the Egyptian monarchy, there was a brief truce between the Brotherhood and the state, which was followed by another wave of repression and radicalization of the Brotherhood.

- Under President Sadat a gradual loosening of the repressions against the Brotherhood began, and this led to the secession of the radicals. The loosening continued under Mubarak, and during this time the Brotherhood started to be semi-legal. Nevertheless, it was able to maintain a certain aura of martyrdom and the opposition, which, coupled with the political apparatus which the Brothers were able to establish, proved to be a great advantage for it in the time of the Arab Spring.

In the context of contemporary world events and attempts at finding parallels between Islam and political radicalism, the term "Islamism" is even more vague than, for example, the term "Christian politics." After all, “protecting Christian values ​​through politics" could also have various colors, although it is largely known in the minds of Westerners as something at least "relatively constructive" in the sense of the Christian-democratic parties. Today, it is also not remembered so much that the Christian politics is not just Christian democracy but also its militant forms (the clerical fascism of Ustasha in Croatia during the Second World War, the conflict in Northern Ireland, Joseph Kony's "God's Army", etc.).

The very understanding of the term "Islamism" and its definition are very ambiguous, and thus the public in the West, the experts and the  Muslims themselves could all have different understandings of it. For the Western public the concept of “Islamism” has a mostly negative coloring. But the experts warn that the term is so complex and ambiguous that it is difficult for the public to correctly understand it. And Muslims often do not understand the concept the way we understand it at all, since the term "Islamism" is not a traditional Arabic term like, for example, the terms in the Qur'an, but a Western neologism. I do not want to attempt to create another definition of it. Yet I would like to try to point out at least two points which are found in many different definitions of Islamism: "the Islamic revivalism" and "politicization of Islam". But both of these terms could be conceived very differently and each could also have a different internal gradation:

- Revivalism of Islamic values: this means an "Islamic Reformation" with a similar logic to that which was seen in Christianity - a return to the true/original values ​​and to the purity of Islam. It can, of course, be interpreted in different ways - it can range from a literal to a symbolic return to the Islamic roots. In this revivalism, emphasis could be placed on strengthening the role of Shari'a law and on Muslim unity (i.e. the renewal of the spiritual and political unity of Muslims with the Caliphate as the ideal political system). Often the revivalism could be seen as purifying Islam of the various "sediments" which are considered to be alien and not originally Islamic - such as Sufism and Sufi rituals (hadra, zikr), or cults of saints and pilgrimages to their tombs. But relationship between Sufism and Islamism today is not so clear - even when some Islamist movements clearly reject Sufis, the other Islamist groups could have a mingling of Sufism and revivalism. For example, the Brotherhood's founder Hassan al-Banna was a Sufi.

- Perception of Islamism as a political project (political action) in the sense of the modern understanding of politics (to put it more simply, "political Islam", "politicized Islam", or "Islam as a political ideology," which can, for example, be promoted by Islamic political parties): This does not simply mean an "Islamic government" – Islamic governments existed from the very beginning of Islam with the existence of the Caliphate. It is rather a modern Islamic revival associated with politics – and it can include both parliamentary politics, on the one hand, and radicalism and terror, on the other. As was mentioned by the main spiritual leader of the Tunisian Islamists Rashid Ghannoushi, who returned to Tunisia from his exile of many years after the fall of Bin Ali, "Islam (in Tunisia) is ancient, but the Islamist movement, I mean the action to renew the comprehension of Islam. I also mean the action which began at the end of the 70´s and which calls for a return to the sources of Islam, far from the inherited myths and fixation on traditions." 

The search for other unifying characteristics of "Islamism" could continue and perhaps other additional common points of various definitions of the term could also be found. Here are two examples:

- Islamism is a defensive reaction to Western influence.

- Islamism is a response to "decadent" influences in Muslim societies - to nationalism, to ethnic, tribal, and political fragmentation, etc.).

But as I mentioned, I do not want to attempt to create another definition of Islamism, which would also be imperfect, like all the previous ones. It should also be clarified that the Islamic understanding of politics is very different from the Western concept. In the West there is a relatively clear separation between state and religion (even in cases where there is no overt separation of church and state). However, in traditional Muslim society, as in traditional Jewish society, there is no separation of secular and spiritual power – they  are intertwined into one. Due to the fragmentation of the Muslim world this was often an ideal situation rather than the real situation, but at the time of the Caliphate the unity existed and it is still an inspiration for today's followers of Islamism.

The followers of Islamism have in some respects a great advantage over other political forces – they do not need to define and adapt their political program. This is because everything (including the rules for politics) is in the Quran, the Hadith and other sacred texts. Also, "Islam is the solution" is a very popular slogan among Islamists. Of course, the situation is not as simple as it seems, because the interpretation of the Quran itself is not done not by Allah himself, but just by people – and the interpretations of various Islamist movements may be very different.

The term "Islamism" also does not reflect in any way how the mentioned values, the commitment to unity, etc. should be achieved. The spectrum is very wide: from participation in politics - e.g. through participation in elections and respecting the constitutionalism streaming from a secular constitution (but for the fundamentalist Muslims the only binding constitution is the Quran) and political competition – through the rejection of democracy as a means of promoting Islamic values ​​to radical anti-system activities which may be associated with the use of violence and terrorism. So if someone still persists in using the term "Islamism", he should make it at least slightly more accurate by using the terms "moderate Islamism" and "radical Islamism."

If we follow the blending of Islam and politics in the Middle East – not only during the Arab Spring, but during the past few decades, we can trace several different types of perception of Islamism:

(slide)

• Participative/legal (constructive, state-building) Islamist movements (e.g. Hizb an-Nahda in post-Ben Ali Tunisia, AKP in Turkey, the Muslim Brotherhood in Egypt, PJD in Morocco)  

• Radical Islamist/Jihadist movements – these use subversive and violent methods for gaining influence and dominance in politics in the Muslim World (e.g. Al-Qaeda in Islamic Maghreb, Islamic Jihad).

• Hybrid/sui-generis movements – these could combine social work, charity work, etc. together with violent methods (e.g. Hamas in Palestine, Hezbollah in Lebanon), they can use radical rhetoric without using violence (e.g. Hizb ut-Tahrir, some Wahhabi streams) or they could combine radicalism and social activity with ethnicity  – e.g. Taliban.

• Non-political Islamist movements such as some Sufi orders and some Salafis, as well as the movement Al-Adl wal Ihsan ("Justice and Charity", Morocco) and Tablighi Jamaat (an international Islamic missionary movement originating in India) – but is it still Islamism? It depends on the circumstances and the specific situation.

Particularly interesting is the last group - the so-called "apolitical Islamists" - which could actually be a contradictory term, because it is believed that one of the main elements of Islamism is at least some effort toward political action. As was already noted, many followers and leaders of Islamism came from apolitical Islamic movements. But those personalities went through intellectual developments and shifts. From this perspective, it is interesting to see the recent development of the attitudes of the Egyptian Salafists, who went directly from having apolitical attitudes before the Arab Spring to political participation. Their success and popularity in post-Mubarak Egypt are not as surprising as they might seem at first glance, though. The Mubarak regime supported the Salafists as competitors of the much stronger Muslim Brotherhood (using a "divide and conquer" strategy).

We could spend a lot of time developing our reflections on Islamism in the Arab Spring, but to close my speech, I really hope that I managed to at least indicate the complexity and pitfalls of using the term "Islamism", not only in the context of the Arab Spring. I believe that the blending of political and religious events in the Middle East should no longer be characterized by simplistic and vague concepts, and that it should be accepted or criticized in all of its complexity.

Marek Čejka

Přehledné výsledky izraelských voleb

Transparent view on results of the Israeli elections to 19th Knesset (January 22, 2013) 

Výsledky předčasných izraelských voleb do v pořadí už devatenáctého Knesetu od roku 1948 už jsou takřka kompletně sečteny, takže přidávám tabulku, která přehledně zobrazuje zisky a ztráty stran ve velmi fragmentovaném izraelském politickém systému. Nekorunovaným vítězem voleb je překvapivě silná nová formace Ješ Atid ("Je budoucnost" či "Budoucnost existuje", 19. křesel ve 120ti členném Knesetu), přestože nejvíc hlasů získalo "jestřábí" spojenectví Likudu premiéra Netanjahua a strany Náš domov Izrael bývalého ministra zahraničí Liebermana (31 křesel oproti předešlým 42). Ješ Atid sice od loňska, kdy strana vznikla, doznala ještě proměny - viz článek z blogu o vzniku strany - ale už loni bylo jasné, že jde o poměrně perspektivního nového politického hráče. Jenže když sledujeme izraelské volby v souvislejším historickém kontextu, můžeme vidět, že velký volební úspěch nových stran bývá často poměrně krátký a že přes různé propady zůstávají tradiční strany Likud a Strana práce dlouhodobě pilíři izraelské politiky. To lze dobře vidět na příkladu Kadimy, která byla velkým favoritem minulých voleb (26 křesel v roce 2009) a dnes je ráda za dvě křesla. Kontext jejího úpadku je také naznačen v dřívějším článku. 

Strana Ješ Atid bývalého televizního moderátora a komentátora Ja´ira Lapida, ač je charakterizována jako "liberální" a "holubičí", není tak čitelná, jak by se mohlo na první pohled znát. Více ukáží koaliční jednání - tzn. bude Ješ Atid součástí silného opozičního bloku, který bude šlapat na paty Netanjahuovi a židovským osadníkům, nebo se rozupstí v široké koalici s Likudem a dalšími stranami, který zřejmě nakonec nepřinese žádnou zásadní změnu v izraelské politice? Povolební náznaky ukazují spíš na druhou variantu. A ještě je tu jeden problém - Ješ Atid se vymezuje velmi protinábožensky ve smyslu omezení vlivu ultraortodoxních charedim, kteří dnes už představují kolem 10% Izraelců. Přitom dvě hlavní náboženské strany - sefardská Šas a chasidsko-litvacký Sjednocený judaismus Tóry - pomalu posilují svoje pozice, tak jak se velmi rychle demograficky zvětšuje komunita charedim. Potenciál napětí mezi sekulárními a religiózními Izraelci tak bude spíš narůstat. A zápas o charakter židovské identity Izraele je věc, která mnoho Izraelců znepokojuje více než Írán či izraelsko-palestinský konflikt.        

     

Assadovy dny sečteny ještě nebyly

Zasvěcený článek Zory Hesové o aktuální situaci v Sýrii.

Vyšlo v Lidovkách, 9. 1. 2013

Prezident Assad, který vede krvavou válku proti polovině své země, se po půl roce objevil na veřejnosti. Poprvé po krizovém půlroce, ve kterém mu zběhl nový premiér a ve kterém v atentátu ztratil polovinu krizového štábu a polovinu největšího syrského města, Aleppa, a ve kterém se válka přenesla i do Damašku. Jeho poslední projev v damašském divadle nebyl o nic méně sebevědomý, než onen poslední na vládní radě. Až křečovité ovace, které mu předcházely a následovaly, prozrazují, nakolik se změnila povaha války, kterou vede.

Od léta se postupně proměnila rovnováha sil. Povstalci pomalu sílí. Ovládli severní hranice s Tureckem, Kurdistán, a velkou část zemědělského venkova. „Osvobozené“ obce vedou místní civilní a vojenské výbory. Desítky povstaleckých brigád jsou lépe organizovány a koordinovány a provádějí operace proti vojenským cílům. Aleppo se stalo velkým bojištěm a rebelové v něm, jakož i v Idlibu, prakticky obklíčili státní vojsko. Válka se přesunula i do centrálních čtvrtí Damašku a ukončila tak iluzi normality, ve které ještě před létem žila režimní elita. I ona chráněná část země teď zažívá omezené dodávky elektřiny, plynu a jídla, školy plní uprchlíci, kurs syrské libry se propadl na polovinu, devizové rezervy odhadem na desetinu, a ne vždy funguje letiště.

I na mezinárodní frontě se mlýny pomalu otáčejí proti Assadovi. Oba tvrdí zastánci baasistické diktatury, Moskva a Tehrán, začínají pochybovat. Rusko se nechalo slyšet, že nějaká míra změny bude nutná a vyzývá k jednání s opozicí. V Íránu probíhá intenzívní debata o tom, do jaké míry je udržování tohoto obklíčeného spojence racionální. Na Írán silně dopadá jeho vlastní embargo a Assad jej již stál miliardy dolarů a propad riálu.
Syrská opozice se konečně nechala sjednotit. Američany sponzorovaná konference v Dohá sloučila evropskou exilovou reprezentaci, ovládanou islamisty, s vnitřními skupinami a osobnostmi a umožnila zvolení respektovaného imáma umajjovské mešity do jejího čela. Obnovila rovněž komunikaci mezi exilovou reprezentací a vnitřní opozicí.

Taktika spálených měst

Přesto, jak se zdá, dny režimu, který se plnou silou své armády brání lidovému povstání, ještě nebyly sečteny. Přes rok a půl poté, co se občanské protesty pod násilím proměnily v ozbrojené povstání, toho povstalci dosáhli poměrně málo. Po letní ofenzívě nedobyli plně jediné město, přestože ovládají okolí Aleppa, Idlibu a Homsu. Venkovská „dobytá“ území nejsou schopni bránit a je běžnou taktikou, že vojsko a paramilitární jednotky podnikají razie, během kterých obce trestají a ničí.

Assadův režim od léta viditelně změnil taktiku. „Nečistí“ a neobsazuje již povstalecké čtvrtě tanky ani regulérní armádou; počty loajálních alavitů jsou přece jen omezené. Ostřeluje je ze vzduchu a proměňuje tak „osvobozené“ čtvrti a města ve spálenou zemi, se zničenými budovami, vodovody a elektrickými sítěmi. Po vzoru první urbánní oběti, Bab Amro v Homsu, bylo zničen a vylidněn střed Rastanu, části Deir ez-Zoru a alepinská čtvrt Salaheddin, pojmenovaná podle slavného porobitele křižáků a bývalého alepinského emíra Saladina, jakož i části jeho historického centra.
Bez těžkých zbraní se proti letadlům nelze bránit a na tom se do budoucna moc nezmění. A oficiální uznání povstalecké reprezentace ze strany USA, Anglie a Francie nebylo doprovázeno žádnou podstatnou podporou. Naopak, podle listu Guardian finanční podpora z vnějšku naopak vysychá. Ani v létě nebyl přísun financí a dodávky zbraní ze Zálivu nijak masivní a stále platí západní embargo na dodávaní vojenské techniky ze zemí NATO. Povstalecké jednotky jsou nuceny spoléhat se na podporu rodin a bohatých exulantů.

Anebo na méně oficiální islamistické zdroje. Právě zde se režimu podařilo dosáhnout toho, že se původní protesty částečně opravdu proměnily v intervenci džihádistů. Zpráva britské nadace Quilliam, vedené ex-radikály, odhaduje, že asi desetina z několika desítek tisíc ozbrojených povstaleckých bojovníků patří do více či méně radikálních džihádistických skupin. Někteří z nich jsou veterány z irácké války proti USA, kam dobrovolníky mimochodem aktivně směrovala právě Assadova vláda. Zpráva dodává, že i skupina Džabhat Nusra podivného původu se od svých předpokládaných kontaktů z al-Káidy distancuje. I když s ostatními jednotkami spolupracuje, má pravděpodobně jiné ideologické zájmy, než nacionalistická většina povstalců, a tou je sektářská válka.

Druhá Bosna nebo Irák

Právě přítomnost džihádistů uzavřela i zbytek perspektiv nějaké západní intervence. Prezident Assad je si toho vědom. Jakkoli se ze začátku mohl obávat zavedení bezletové zóny, dnes mu už žádná intervence nehrozí a kromě použití chemických zbraní je dovoleno vše. Assad evidentně se rozhodl udržet se v centru země, v přímořských oblastech a v alavitské pahorkatině. Na rozdíl od otevřené hranice na severu zde povstalci narážejí na nepřátelské jordánské a izraelské hranice. Periferní útoky nemají velké šance proti vyzbrojené, jednotné a v centru usazené armádě.

Pokud se ovšem režim neoslabí zevnitř. V poslední době je nápadné, že se už o puči uvnitř režimu nehovoří. Naopak je zřejmé, že Assadovci prosadili taktiku etnického semknutí. Vyvolání konfliktu se sunnitskou většinou mu pomohlo prosadit situaci, ve které alavité, křesťané a další menšiny spojily doslova své přežití s ním a s jeho armádou. Právě toto až hysterické semknutí bylo vidět ze záznamu Assadova projevu. Už nehovořil raís, prezident republiky, ale zaím, vůdce gangu.

Předvídaný ekonomický propad režimu, pokud už nenastal, už není zásadní hrozbou. Pokud mezi obleženými Assadovými loajalisty převládá pocit, že jde o život a není jiné cesty, budou schopni obětovat více, než jen ekonomickou prosperitu. Zvlášť, pokud bude přetrvávat podpora ze zahraničí, jako například ruská letadla plná syrských bankovek, o kterých psal týdeník Time.

Tuto logiku obležení a bezvýchodnosti posilují právě džihádisté. Tam, kde panují, už neplatí ochrana alavitů mezi povstalci a dochází k odplatám. Džihádistické skupiny nepřemýšlejí politicky a národně, ale v sektářské logice, či alespoň jako taková hrozba působí. Dlouhodobá válka se zapojením skupin s destruktivní logikou vede Sýrii blíže k osudu Iráku a Bosny: k chaosu a nepřekonatelnému etnickému rozdělení.
Realizace plánu skupiny Syria Support Group, který bude navržen na příštím setkání Přátel Sýrie, navrhuje vyměnit záruku beztrestnosti alavitům za spolupráci menších kádrů režimu s mezinárodním společenstvím. Ovšem v podmínkách neustálého ostřelování a rozdělení toho nelze od povstalců moc očekávat. Pouze nějaká podstatná změna v terénu, která by například oslabila Assadovu leteckou sílu, by konec války urychlila. Do té doby se taktikou Západu zdá být Sýrii izolovat

Masaryks Vermächtnis

Artikel über die aktuellen tschechisch-israelischen Beziehungen 

Masarykovo dědictví - článek o aktuálních česko-izraelských vztazích z německého časopisu Jüdische Allgemeine.  

Jüdische Allgemeine Nr. 1/13 

Kilian Kirchgessner
3. Januar 2013

TSCHECHIEN 

Warum das Land traditionell so enge Beziehungen zu Israel hat – wie kein zweites in Europa

Es war strengstens abgeschirmt, was damals auf dem Militärflugplatz vor sich ging: Die Kampfjets, die sich vom böhmischen Ort Hradec Kralové aus in halsbrecherischen Manövern in den Himmel schraubten, wurden von israelischen Piloten gesteuert. Hier, in der sicheren Tschechoslowakei, lernten sie den Umgang mit den hochgerüsteten Flugzeugen – eine Fertigkeit, die sie bald darauf beim Unabhängigkeitskrieg gut einsetzen konnten. Es war das Jahr 1948, und obwohl die strikt geheime militärische Schützenhilfe der Tschechoslowaken schon so lange zurückliegt, ist sie eine der Wurzeln der besonderen Beziehungen zwischen Israel und dem Tschechien von heute. »Tschechien schätzt den Staat Israel als seinen strategischen Partner«, bekräftigte gerade vor wenigen Wochen der Prager Premierminister Petr Necas. Neben ihm stand Benjamin Netanjahu – er war eigens zu seinem Amtskollegen gereist, um sich für die diplomatische Unterstützung zu bedanken: Tschechien hatte Ende November als einziges EU-Land auf der UN-Vollversammlung nicht zugestimmt, Palästina den Beobachterstatus einzuräumen. »Israel hat in Europa keinen besseren Partner als Tschechien«, hatte Netanjahu schon im Frühjahr verkündet. Jetzt fügte er noch den Satz hinzu, die Freundschaft werde jeden Tag stärker – Formulierungen, die weit über das diplomatische Standard-Vokabular hinausgehen.

HABSBURG 

Wer vom Prager Regierungssitz, in dem diese Worte fielen, einen zehnminütigen Spaziergang durch die Gassen der berühmten Kleinseite unternimmt, landet im Büro von Marek Cejka. Der Politologe arbeitet im Prager Institut für Internationale Beziehungen, einem renommierten außenpolitischen Thinktank, und ist spezialisiert auf den Nahen Osten. »Die Geschichte der guten Beziehungen geht weit in die Vergangenheit zurück, mindestens bis zur Jahrhundertwende vom 19. ins 20. Jahrhundert«, sagt er. »Damals war die spätere Tschechoslowakei noch Teil der Habsburger Monarchie, und es herrschte in weiten Teilen der Gesellschaft ein latenter Antisemitismus.« Und der bildete den Nährboden für eine Causa, die die Einstellung im Land für immer verändern sollte. In einem böhmischen Dorf wurde 1899 die Leiche einer jungen Frau gefunden – der Mörder hatte ihr die Kehle durchgeschnitten. Ins Visier der Ermittler geriet der jüdische Schuster Leopold Hilsner, den die Behörden eines Ritualmordes verdächtigten. Ein Gericht verurteilte ihn schließlich zum Tode. Dass die Strafe nicht vollstreckt wurde, hatte Hilsner – dessen Unschuld später erwiesen wurde – mehreren Fürsprechern zu verdanken. Der einflussreichste von ihnen war Tomas Garrigue Masaryk, der damals an der Prager Karlsuniversität Soziologie lehrte. Für sein mutiges Einschreiten verlor er seinen Lehrauftrag. 1918 aber wurde er, gleich nach dem Zerfall der Monarchie und der Gründung der eigenständigen Tschechoslowakei, zum Präsidenten gewählt. Und mit ihm hielt eine pro-israelische Politik Einzug ins Land. Masaryk war, obwohl selbst kein Jude, Verfechter des Zionismus. »1927 hat er als erster ausländischer Staatsmann das britische Mandatsgebiet Palästina besucht und dort wichtige Persönlichkeiten getroffen«, sagt Marek Cejka. Für ihn liegt in Masaryks Engagement die Wurzel der besonderen tschechisch-israelischen Beziehungen: »Dahinter stand sicherlich die persönliche Überzeugung Masaryks, so ähnlich wie bei Émile Zola in Frankreich während der Dreyfus-Affäre.« Bis heute ist Masaryk für die Tschechen eine beinahe mystische Figur: Die Zeit der sogenannten Ersten Republik nach Gründung der Tschechoslowakei ab 1918 ist mit unzähligen Legenden besetzt – und Tomas Garrigue Masaryk wird als Nationalheld verehrt. Er wirkte als Vorbild; deshalb ist seine Haltung gegenüber Israel in der Gesellschaft mehrheitsfähig geworden.

NACHHALL 

Eine Ironie der Geschichte ist es, dass ausgerechnet das Ende der goldenen Zeit in den binationalen Beziehungen ebenfalls bis heute nachhallt: Das Münchner Abkommen von 1938, mit dem die großen europäischen Mächte die Tschechoslowakei dem Deutschen Reich preisgaben, ist für die Tschechen ein nationales Trauma. Bei seinem Besuch Anfang Dezember in Prag erinnerte Benjamin Netanjahu an das Münchner Abkommen: »Darin haben die Mächte der damaligen Welt die stolze Demokratie gezwungen, ihre Lebensinteressen zu opfern. Die internationale Gemeinschaft hat dem fast ohne Ausnahme Beifall gezollt.« Die Folge sei der schlimmste Krieg der Geschichte gewesen. »Ich weiß, dass Ihr Land aus dieser Vergangenheit gelernt hat. Genauso wie mein Land, Israel. Deshalb opfert Israel nicht seine Lebensinteressen, damit die Welt Beifall klatscht«, sagte Netanjahu. Auch wenn Historiker einwenden, dass die Situation der Tschechoslowakei damals nur sehr eingeschränkt mit der heutigen Lage Israels zu vergleichen sei, wird doch in diplomatischen Kreisen die ähnliche Erfahrung als etwas Verbindendes gewertet. Daran konnten auch fast vier Jahrzehnte der Entfremdung nichts ändern, die später während des Kommunismus eintraten: Die Ausbildung der israelischen Kampfpiloten in Hradec Kralové und anderen Militärbasen des Landes war der letzte freundschaftliche Kontakt für lange Zeit. »Stalin dachte ursprünglich, er könnte aus Israel ein kommunistisches Land machen. Die Pilotenschulung in der Tschechoslowakei und auch umfangreiche Waffenlieferungen trotz des Embargos sollten diese Entwicklung befördern. Als sich Israel dann aber immer stärker dem Westen annäherte, kam es zu einer rapiden Verschlechterung der Beziehungen«, sagt der Prager Nahost-Experte Marek Cejka. »Das Regime hat die sogenannten befreundeten Staaten einschließlich Palästina unterstützt, während Israel gemeinsam mit den USA als Inbegriff des Imperialismus galt.« Diese verkürzte Weltsicht aber hatte wiederum interessante Folgen: »Viele Leute, die gegen das kommunistische Regime waren, haben sehr mit der anderen Seite sympathisiert, also auch mit Israel. Da gab es eine gewisse Romantisierung und sicherlich auch eine Vereinfachung«, sagt Cejka.

VACLAV HAVEL 

Nach der Samtenen Revolution in der Tschechoslowakei wurde dann Vaclav Havel Staatspräsident, ein früherer Dissident – er sollte das erste Staatsoberhaupt eines osteuropäischen Staates werden, das nach der Wende Israel besucht hat. Das war nicht zuletzt auch eine protokollarische Verbeugung vor seinem großen Amtsvorgänger Tomas Garrigue Masaryk. Die positive Haltung zu Israel schlägt sich auch in der öffentlichen Meinung nieder: Die meisten Tschechen stehen Israel mit großer Sympathie gegenüber. Antiisraelische Initiativen gibt es zwar auch, aber die haben nur geringen Zulauf – weitaus weniger jedenfalls als in vielen westeuropäischen Ländern.

Smutný kýč nového loga Fatahu

Symboly, vlajky, loga a barvy spojované se státními znaky hrají na Blízkém východě velmi důležitou a emocionální úlohu. A snad ještě více toto pravidlo platí v izraelsko-palestinském konfliktu, kde boj o symboly mezi sionistickým hnutím a palestinskými nacionalisty probíhá už od dob počátků britského mandátu v Palestině (20. léta XX. století). Palestinské hnutí Fatah, které vládne na Západním břehu, zveřejnilo k 48. výročí svých aktivit (1. ledna 1965 zaútočil Fatah na transizraelský vodovod) nové logo. To je však „nové“ jen jistou modernizací pojetí grafiky, jinak ale recykluje snad všechny palestinské symboly nejen do kýčovitého a přeplácaného mixu, ale i do značně podivného politického poselství. Nejkontroverznější na celé věci je, že vlastně vůbec neopouští model symboliky log radikálních palestinských hnutí z doby před mírovým procesem. Logo z roku 2013 si tak nemohlo odpustit vyobrazení ústí samopalu a také mapy Palestiny v hranicích Britského mandátu - tedy zahrnující nejen Západní břeh a pásmo Gazy, ale celé izraelské území. To může být chápáno sice i symbolicky jako připomínka Palestiny před rokem 1948, ale zároveň může být radikály vykládáno i jako neuznání existence Izraele v hranicích z let 1948-1967. Taková symbolika není zase až tak překvapivá u Hamásu - avšak u hnutí, které se oficiálně stále hlásí k respektování mírového procesu a principu dvou států, je přinejmenším velmi podivná. Vyobrazení Skalního dómu v centru loga je novinkou. Přináší tak náboženskou symboliku do znaku sekulárně-nacionalistického hnutí. To ale nemusí nutně znamenat větší teologizaci Fatahu, jako spíš pragmatickou snahu více konkurovat bojovné a náboženské symbolice Hamásu. Na novém logu jinak najdeme – kromě samopalu, mapy a Skalního dómu – snad všechny ostatní palestinské symboly:

• Palestinskou vlajku i čtyři palestinské barvy (červenou, zelenou, bílou a černou, které jsou odvozeny od původních barev vlajky arabského nacionalismu z roku 1916).
• Černobílou kufíju – arabský šátek, ze kterého udělal palestinský symbol Jásir Arafat.
• Klíč (symbol palestinských uprchlíků). 
  
• Mírovou holubici rozbíjející řetěz, která může být jak symbolem mírového procesu, tak i palestinských vězňů v Izraeli. 
• Číslo „48“ je nejen výročním číslem Fatahu, ale i symbolem roku 1948 (vznik Izraele a zároveň exodus palestinských uprchlíků), který mnoho Palestinců označuje za An-Nakba (arab. Katastrofa). 
• Nápis na logu znamená v překladu „stát a vítězství“ (الدولة والانتصار).     

V každém případě loga podobná tomu novému poškozují pozitivní snahy na palestinské straně, a to i proto, že se neustále snaží vyzdvihovat národní identitu na základě křivdy a připomínání legitimity násilného boje. Přitom prozřetelný grafik - i ti kdož logo schvalují - by jistě byli schopní vytvořit silný a zároveň pozitivní symbol. Kýč a recyklace donekonečna opakovaných motivů ve skutečnosti palestinské otázce příliš neprospějí, ba naopak - poskytnou laciný argument odpůrcům palestinské státnosti. 

Pokud vás zajímá více symbolika blízkovýchodních hnutí - v tomto případě hlavně islamistických - doporučuji knížku slovenského religionisty Attily Kovácse:"Alláhovi bojovníci. Vizuálna kultúra radikálnych islámskych hnutí"