Z Gazy už zase létají na Izrael
rakety a Izrael vojensky oplácí. Tento táhlý konflikt, v němž se střídají
klidnější fáze s dramatičtějšími, přirovnal jeden izraelský novinář před pár
lety k filmům o Jamesi Bondovi: Zápletka a schéma hrdinů zůstává stejná, mění
se jen rekvizity a okolnosti. Poslední eskalace konfliktu přichází zhruba ve
stejnou dobu jako nejnovější díl Jamese Bonda Skyfall. Seznamujeme se tak s
řadou nových technických zlepšováků – například masivnějším nasazením sofistikovaného
izraelského protiraketového systému „Železná klenba“, ale i vylepšenými
raketami Hamásu, které doletí až k Tel-Avivu a Jeruzalému. Naopak v minulosti
tolik oblíbení sebevražedné atentáty hlavní padouši už zřejmě opustili.
Podstata a mechanismus děje však zůstává stále velmi podobný. James Bond –
Izrael – nemůže v tomto konfliktu prohrát, ale zároveň ani padouchy úplně
zničit. Ti se v barvách Hamásu vynoří v nějaké reinkarnaci znovu v dalším
dějství.
Co dál?
Realita izraelsko-palestinského
konfliktu není ve skutečnosti žádný akční film, i když ho tak někdy masové
sdělovací prostředky podávají. Je to krvavé historické drama, jehož konec je –
i přes pár optimističtějších období v minulosti – v nedohlednu a není u
něj zdaleka zaručen happy-end.
Co ale dělat, aby konflikt nebyl
jen neustálé opakování stejného scénáře s drobnými obměnami? Je třeba zásadně
změnit přístup, protože je zjevné, že tvrdé vojenské řešení situace je sice
velice efektní, méně však už dlouhodobě efektivní. Taková změna ale potřebuje i
statečné politiky, formátu těch, kteří zaplatili za své politické vize životem.
Vzpomeňme na izraelského premiéra Jicchaka Rabina nebo egyptského prezidenta
Anwara Sadata. To nebyli muži, kteří by přemýšleli o budoucnosti svých zemí v
horizontu volebních období.
Je zjevné, že Hamás tvrdá
vojenská síla spíš zoceluje, než naopak. Vždyť kolikrát již byly pozabíjeny
stovky jeho členů a desítky vůdců, přesto existuje dál a je snad ještě
zatvrzelejší. Je tedy třeba jít na Hamás jinak. Ano, určitě je možné vojenskými
prostředky postupně rozbíjet organizace typu Al-Káidy, nebo kdysi velmi silnou
skupinu teroristy Abú Nidala. Ty totiž za extrém považuje i velká část muslimů.
Neprolínají se s běžnou společností, spíš u ní vyvolávají strach. Zatímco
radikály z Al-Káidy je technicky daleko jednodušší „vystřílet“, u organizace
typu Hamásu je hranice mezi civilisty a radikály rozostřená. Hamás je totiž
organizací poněkud jiného typu, neboť kromě schopnosti vystřelovat rakety
představuje pro valnou část Gazanů i politické hnutí, které zajišťuje řadu
sociálních služeb a potřeb.
Nárůst radikalismu má přímou
souvislost s ekonomickým chudnutím společnosti – vzpomeňme na Evropu v době
hospodářské krize po roce 1929 a na nástup Hitlera. Je tak pravděpodobné, že pokud
by Izrael nějakým efektivním způsobem pomohl Gazanům ulehčit jejich ekonomickou
situaci, mohl by z dlouhodobého hlediska Hamás oslabit. Začít je možné tím, že
se uvolní ekonomická blokáda Gazy.
Byl by to samozřejmě běh na
dlouhou trať a musel by být doprovázen bedlivou bezpečnostní kontrolou a
případně i vojenskými akcemi v omezeném rozsahu. Z dlouhodobého hlediska by to
ale mohlo fungovat. Něco podobného se dnes už děje na Západním břehu, kde žije
daleko víc Palestinců než v Gaze. Konflikt by tu hypoteticky měl eskalovat víc,
jsou tu samozřejmě nadále židovští osadníci, zatímco Gaza je už sedmý rok bez
osadníků. Přesto je Západní břeh už několik let výrazně klidnější než Gaza,
ačkoliv Hamás je v některých místech Západního břehu také velmi silný. Když
jsem před dvěma týdny projížděl některými částmi Západního břehu, měl jsem
možnost vidět, jak fungují úlevy, k nimž se tam Izrael odhodlal – například
zrušil část důležitých kontrolních stanovišť. To viditelně napomáhá k
ekonomickému oživení a koneckonců podporuje i turistický ruch. Obecně jsou
Palestinci na Západním břehu už delší dobu ekonomicky silnější než v Gaze a v
průběhu konfliktu se tak chovají jinak, než většinově chudí Gazané. Jistěže je
vždycky možné, že se situace rychle vyhrotí i na Západním břehu, a pak bude
všechno ještě daleko složitější. Stejně je ale pozoruhodné, že až doteď
prakticky všechny rakety na Izrael vylétly z Gazy, nikoliv ze Západního břehu .
Taktika tvrdých vojenských
protiúderů by neměla dále pokračovat. Spravedlnosti lze dosáhnout i jinými způsoby,
i když to dá víc práce a hmatatelný výsledek nebude hned. Dovolím si na závěr
osobní vzpomínku. Před více než deseti lety jsem mířil do kantýny Hebrejské
univerzity v Jeruzalémě. Několik minut před mým příchodem odpálil člen Hamásu
na dálku bombu v menze, která zabila devět lidí a spoustu dalších těžce
zranila. Přesto jsem nikdy nedospěl k názoru, že jediným způsobem boje s touto
brutální organizací je rovněž brutalita a že bychom se neměli pokoušet hledat
alternativní plány řešení izraelsko-palestinského konfliktu.
Žádné komentáře:
Okomentovat