Násilí v Izraeli přiživují jak islámští, tak židovští radikálové

Úterní útok na synagogu v Har Nof byl svého druhu vyvrcholením dlouhotrvajících nepokojů a střetů mezi Palestinci a izraelskými občany a pořádkovými silami, při nichž v posledních týdnech a měsících zemřelo mnoho lidí. Někteří komentátoři to označují za pozvolný začátek třetí intifády. Myslíte, že se dá o něčem takovém hovořit?

Napětí se stupňuje, ale to ještě neznamená, že musí automaticky přerůst do velkého všeobecného palestinského povstání. Může pokračovat jistou dobu i podobným způsobem – tzn. občasnými a spíše individuálními a systematicky neorganizovanými násilnostmi ze strany zradikalizovaných Palestinců a z opačné strany se můžeme dočkat vzestupu násilí ze strany židovských osadníků na Západním břehu. Obojí je velmi těžko kontrolovatelné. Abbásův vliv Jeruzalémě je jen velmi omezený a židovští osadníci si někdy troufají i na izraelské vojáky.  

Mohly by podle vás současné nepokoje vyústit do podobného konfliktu, jaký v oblasti propuknul letos v létě?

Izrael určitě nezvolí proti jeruzalémským arabským čtvrtím, odkud pocházejí radikálové, stejnou taktiku jako proti pásmu Gazy. Na druhou stranu strategie bourání obydlí pachatelů terorismu a posilování židovského osidlování konfliktních čtvrtí bude zřejmě v Jeruzalémě pokračovat. Na Západním břehu je situace jiná, a pokud dojde k větší radikalizaci i v této oblasti, tak tam už se izraelské vojenské akce mohou více přibližovat Gaze. Pokud dochází k radikalizaci Západního břehu, tak nejvíce napětí bývá obvykle tam, kde je nejvyšší hustota palestinského obyvatelstva a zároveň židovských osadníků – tzn. hlavně Hebron a okolí Nábulusu.  

Účastníci demonstrací a střetů tvrdí, že jednají na vlastní pěst. Hamás útoky i střety s izraelskou policií a armádou chválí, ale nehlásí se k jejich organizování. Jakou roli tedy v současné napjaté situaci hraje? A jakou roli hraje Fatáh?

Hamás je silný v některých částech Západního břehu a má své stoupence i v arabském Jeruzalémě. Pokud se napětí bude zvyšovat, může se Hamás i v těchto oblastech více zaktivizovat a být agresivnější. Hlavní vedení Fatahu v čele s Abbásem si musí být vědomé, že palestinští radikálové v Jeruzalémě poškozují palestinskou kauzu. Na druhou stranu Fatah a obecně organizace v arabském světě nemají často tak pevnou strukturu, na jakou jsme zvyklí třeba z Evropy. Fatah má řadu odštěpeneckých frakcí, které o sobě mohou ale stále prohlašovat, že jsou Fatah (v Evropě se dělo něco podobného v případě IRA v Severním Irsku). Před několika desítkami let o sobě Abú Nidal – jeden z největších teroristů všech dob – také prohlašoval, že je Fatah a zároveň plánoval atentát na Jásira Arafata.

Jaká bude podle vás role židovských radikálních organizací? Bude z jejich strany tendence se za podobné útoky mstít?

Některé části komunity židovských osadníků jsou permanentně agresivní – útočí na palestinský majetek a mešity, zapalují úrodu, někdy po Palestincích střílí a hází kameny a různými způsoby je atakují. Nepřekvapilo by mě, kdyby nyní jejich agresivita ještě vzrostla. O tom se v médiích prakticky nemluví. Nejhorší je situace v okolí Hebronu a v některých osadách u Nábulusu. Jedná se přitom o osadníky, se kterými má někdy problém i izraelská armáda. Izraelská policie a tajná služba Šin Bet má speciální experty a policisty na potírání jejich teroru. Nemůže ale podchytit vše. Řada rabínů v komunitě osadníků jsou velcí extremisté, kteří mimo jiné teologicky motivovali a „ospravedlnili“ vraždu izraelského premiéra Rabina v roce 1995. Pak je tu ale i malá skupina náboženských osadníků, kteří chtějí žít s Palestinci v míru. Byli seskupení kolem rabína Fromana z osady Tekoa u Betléma. Rabín bohužel nedávno zemřel, takže tento proud osadníků ztratil vůdčí osobnost.

Zástupci EU souběžně s tím veřejně prohlašují, že Palestina by měla být uznána jako samostatný stát. Proč podle vás přichází tento obrat právě nyní? Může nějak ovlivnit palestinskou politiku vůči Izraeli (např. smířlivější přístup za účelem získání mezinárodní kredibility...)?

EU rozhodně neváže snahy o akceptaci Palestiny na vzestup teroru palestinských radikálů. Nejedná se také ani o jednorázový obrat v evropské politice, ale tato tendence je tu již delší dobu. Souvisí to částečně i s reakcemi na postoje současné izraelské administrativy, která se nijak netají podporou rozšiřování židovských osad. Posun v přístupu EU či některých jejích členských zemí souvisí tak podle mého názoru hlavně se skutečností, že mírový proces zahájený v 90. letech prakticky zkrachoval a je tak třeba hledat jiné cesty řešení konfliktu.

Ptal se Martin Müller, vyšlo na Lidovkách.cz

Jeruzalémské vraždy a selhání mírového procesu

Do Jeruzaléma jezdím prakticky každý rok od roku 1998 a v napjatých letech 2001-2 jsem pak ve městě přímo žil. Atmosféra, kterou jsem tam pocítil před čtrnácti dny, kdy jsem se odtamtud naposledy vrátil, by se dala občas opět krájet, podobně jako před

dvanácti lety, kdy ve městě probíhala druhá intifáda doprovázená sebevražednými atentáty. Ještě donedávna byl však v Jeruzalémě až na několik incidentů relativně klid. Dnešní „celé a sjednocené“ město, jak deklaruje izraelský „Základní zákon – Jeruzalém“ z roku 1980, je však jednotné pouze na papíře. Místy, kde arabské a židovské části spojuje nová tramvajová linka, jsou dnes vypálené zastávky a stráží je těžce ozbrojené policejní patroly.

Aktuální problém města souvisí s vyústěním neúspěšného mírového procesu, ve kterém hrál Jeruzalém vždy prvořadou roli, dále se situací na Chrámové hoře a s důsledky metodických změn ve statusu východního – před rokem 1967 prakticky stoprocentně arabského – Jeruzaléma. Tyto změny administrativa premiéra Netanjahua i dalších politiků s ním ideově spřízněných intenzivně zaštiťuje. V posledních měsících se však zaktivizovala i řada palestinských radikálů, kteří zcela nepřiměřenými a brutálními činy na uvedené posuny reagovali. V poslední době se navíc často jedná o takzvané „osamělé vlky“ – tedy nijak neorganizované jednotlivce, kteří na vlastní pěst páchají teroristickou činnost a nelze je prakticky kontrolovat. Brutalita palestinských akcí z poslední doby nemá jakoukoliv omluvu, stejně tak ani glorifikace jejich pachatelů.

Situace v Jeruzalémě – hlavně v některých jeho částech, jako je čtvrť Sylwán  se velice začíná podobat nedalekému Hebronu. Tam mezi desetitisíci Palestinců žije nejtvrdší jádro židovských osadníků a extremismus tam dosáhl neobyčejně  brutálních podob. Velmi analogický s předvčerejším útokem na jeruzalémskou synagogu byl právě zločin hebronského židovského osadníka Barucha Goldsteina, který v roce 1994 povraždil v tamním chrámu 29 palestinských muslimů. To pak zažehlo i vlnu nepokojů, které vedly k sebevražedným atentátům a nepřímo i ke smrti izraelského premiéra Rabina, kterého zavraždil Goldsteinův obdivovatel. V palestinské Goldsteiny se předevčírem proměnili i dva Palestinci, kteří podobně brutálním způsobem začali pálit do nevinných židovských věřících v odlehlé jeruzalémské synagoze.

Ve zmiňované jeruzalémské čtvrti Sylwánu však nadále pokračuje nastěhovávání židovských osadníků do arabské čtvrti a zdá se tak, že další ohnisko trvalého napětí podobné centru Hebronu vzniká přímo pod úpatím Starého města. Mnoho nasvědčuje tomu, že „Město míru“, jak je název Jeruzaléma interpretován, tak čeká – a s ním i řadu Izraelců a Palestinců – bohužel další neradostné období.   

Vyšlo v MFDnes, 20. 11. 2014

Třetí intifáda zatím nevypukla, útočí spíše osamělí vlci.

Co stojí za současnou vlnou násilí v Jeruzalémě?

Současná situace souvisí jak s vyústěním neúspěšného mírového procesu. V tom hrála otázka Jeruzalém vždy prvořadou roli, včetně situace na Chrámové hoře. Nepokoje dnes však souvisí i se snahou o metodické změny ve statusu východního – před rokem 1967 prakticky stoprocentně arabského – Jeruzaléma. Ty hlavně administrativa premiéra Netanjahua i dalších politiků s nim ideově spřízněných poměrně intenzivně zaštiťuje.

Napětí v Jeruzalémě eskalovalo i kvůli sporu o Chrámovou horu. O co v něm jde?

Pokud má dnes izraelsko-palestinský konflikt i náboženský rozměr, je Chrámová hora jeho středobodem. Po šestidenní válce Izraelci akceptovali, že správu tohoto místa bude vykonávat muslimská nadace, tak jako tomu bylo po staletí. Zároveň se ale stejné místo dostalo do pozornosti židovských a křesťanských mesianistů, kteří věří, že se Chrámová hora stane místem, kde nadejde Soudný den – tzn. někteří Židé si jí spojují s příchodem Mesiáše, pro část křesťanů je zase spojena s Kristovým návratem. Zároveň je Chrámová hora místem Mohamedovy cesty do nebe a třetím nejvýznamnějším místem islámu. To vše představuje ve vyhrocených momentech a ve spojení se současnou politikou třaskavou směs nábožensko-politického fundamentalismu a napětí.

Pak je tu ještě jedna věc – religiózní Židé věří, že na Chrámové hoře je trvalá Boží přítomnost. Do starověkého Chrámu směli vstupovat jen zvláštním způsobem očištění židovští kněží. Dnes velká část izraelských rabínů, včetně Izraelského vrchního rabinátu, židovské návštěvy Chrámové hory zakazuje, protože očistu před příchodem Mesiáše nelze zatím vykonat. S tímto názorem polemizuje menší skupina spíše modernistických rabínů, kteří naopak návštěvy Chrámové hory povolují.

Vzhledem k tomu, že jde často o rabíny napojené na židovské osadníky a náboženskou pravici, dochází na Chrámové hoře ke střetům s muslimy. V minulosti se dokonce židovští radikálové pokusili mešity na Chrámové hoře vyhodit do povětří, ale vše nakonec odhalila izraelská rozvědka Šin Bet, která má zvláštní oddělení pro židovský extremismus. Náboženská i sekulární izraelská pravice ale dobře ví, že jí napětí spíše přináší voliče a politické body, což ukázala i návštěva Ariela Šarona na Chrámové hoře v roce 2000. O pár měsíců později se pak v prostředí intifády Šaron stal premiérem.

Proč v úterý teroristé útočili v synagoze?

Útok na synagogu a bezbranné věřící je velmi bolestný a zároveň symbolický. Je to totiž zároveň i útok na víru, což je jeden z nejdůležitějších prvků identity lidí na Blízkém východě. Zároveň takovýto přístup automaticky spojuje oběti v očích atentátníků s politikou státu, což samozřejmě nemusí být ani pravda. Při teroristických útocích zahynou velmi často zcela náhodní lidé, bez jakékoliv spojitosti s konfliktem. Jinak řada synagog nemá ani ochranku a může do nich vstoupit kdokoliv. Vládní budovy mají nejen v Izraeli velmi důkladnou ochranu.

Proč si útočníci vybrali k atentátu zrovna synagogu ve čtvrti Har Nof?

Zřejmě chtěli zasáhnout nějaké méně exponované a zároveň nečekané místo.

Jak podle vás Netanjahuova vláda na útok v synagoze zareaguje? Izrael v odvetě na útoky bourá domy útočníků. Čeho tím chce dosáhnout a má taková metoda efekt?

Netanjahu zareaguje jako obvykle tvrdě a obávám se, že teď bude ještě více bude posilovat osadnické aktivity v Jeruzalémě i na Západním břehu. Pokud tomu tak bude, není vyloučeno, že podobných incidentů bude jen přibývat.

Jinak bourání domů je stará metoda, se kterou přišli do oblasti už Britové v době mezi světovými válkami. Tento postup automaticky trestá i celou rodinu, případně i další lidi, kteří v domě útočníka žijí. Je to čistá represe, nikoliv nastolení spravedlnosti.

Po útoku v synagoze se u synagogy sešli radikální Židé a provolávali „smrt Arabům“ a „odplata“. Můžeme očekávat podobný útok v mešitě?

To není vyloučené. Už řadu měsíců před jeruzalémským masakrem v synagoze probíhaly útoky radikálních židovských osadníků na palestinské mešity na Západním břehu. Některé z nich byly vypáleny, jiné posprejovány hanlivými nápisy. Většinou ale nedošlo k obětem na životech. To se ale může teď změnit.

Navíc je tu precedent, kdy v roce 1994 vstoupil do tamní Abrahámovy svatyně, která sloužila k modlitbám muslimů i Židů, židovský osadník Baruch Goldstein a automatickou puškou povraždil 29 věřících, načež byl sám zabit. Izraelská vláda ustavila vzápětí po masakru vyšetřovací komisi, která odhalila, že Goldsteinovým cílem bylo zastavení izraelsko-palestinského mírového procesu.

Masakr výrazně zkomplikoval průběh mírového procesu a přispěl k propuknutí nepokojů, jehož oběťmi bylo dalších 26 Palestinců a 9 Izraelců. Palestinští radikálové – hlavně z militantního křídla Hamásu – si také vytvořili záminku k dalším teroristickým činům. Naopak Goldsteinův obdivovatel Jigal Amir o rok později zavraždil izraelského premiéra Rabina a mírový proces tak dostal těžkou ránu.

Izrael se s dědictvím Goldsteina dosud nevyrovnal, neboť extremista má jak četné stoupence v řadách osadníků, tak i pamětními kamínky pokrytý hrob ve speciálním malém parčíku na okraji Hebronu. Izrael by se měl od takovýchto teroristů jednoznačně distancovat a stejně jako boří domy rodin atentátníků, měl by i podobné teroristy umísťovat do neoznačených hrobů, aby se z nich nestávaly poutní místa extremistů.

Hamas útok oslavuje, prezident Palestinské samosprávy ho odsoudil. Značí to další rozkol mezi palestinskými hnutími?

Vztahy Hamasu a Fatahu bych nepřeceňoval. I když jsou mezi nimi uzavřeny určité formy spolupráce, jsou to dost odlišná hnutí. Abbás a pragmatická část Fatahu dobře ví, jak podobné atentáty poškozují celou palestinskou věc. Naopak Hamás má úplně jiný přístup a na podpoře násilí staví velmi často svoji politiku.

Izraelský tisk spekuluje o třetí intifádě. Hrozí Izraeli skutečně další palestinské povstání?

Pojem „intifáda“ se z arabštiny překládá jako „procitnutí“, ale přeneseně to znamená především „povstání“. Je to pojem, který bývá nejčastěji spojován s Palestinci, konkrétně s obdobím 1987–1993 (tzv. první intifáda) a s obdobím 2000–2005 (tzv. druhá intifáda). Obecně byla druhá palestinská intifáda daleko násilnější, než ta první, takže se dá předpokládat, že pokud by nějaké organizovanější násilí vypuklo znovu, mohlo by být ještě krvavější než dříve.

Jinak zatím bych současnou vlnu násilí ještě za intifádu neoznačoval. Jedná se zatím spíš o řetězec násilí, který nemá centrální vedení. Řada útočníků jsou tzv. „osamělí vlci“, kteří jednají na vlastní pěst a nemusí být ani nijak organizováni. Ale to se vše může změnit.

Jakou roli mají v izraelsko-palestinském konfliktu ultraortodoxní židé?

Příliš velkou ne, protože se primárně soustředí na studium a dodržování Tóry. Neznamená to však, že by ale byli zcela rezistentní vůči izraelsko-palestinskému konfliktu, což ukázal například jeruzalémský atentát. V izraelském parlamentu také působí ultraortodoxní politické strany a ty čas od času musí také zaujímat ke konfliktu stanovisko.

Řada ultraortodoxních Židů (správněji se jim říká hebrejským slovem „charedim“) se také stěhuje do židovských osad na Západním břehu, ale především proto, že jim tam izraelský sociální systém poskytuje levnější bydlení a živobytí než přímo v Izraeli. Tam se zároveň dostávají i do daleko větší blízkosti k izraelsko-palestinskému konfliktu.

Je zajímavé, že většina charedim se ani nepovažuje za sionisty (tj. podporovatele Státu Izrael v jeho dnešní podobě), protože čekají na příchod Mesiáše, který teprve sám ustaví ten správný židovský stát. Na druhou stranu tento antisionismus je čistě náboženská věc a nemusí vůbec znamenat sympatie k Palestincům. Útoky jako byl ten poslední jeruzalémský naopak charedim spíš staví do ostře protipalestinského tábora. Jsou ale i výjimky.

Tázala se a vyšlo na iDnes, 20. 11. 2014

Když se vraždí v synagogách a mešitách

Útok na jeruzalémskou synagogu je dalším příznakem zvýšení náboženského charakteru původně výrazně světského a nacionalistického konfliktu mezi Izraelci a Palestinci. Politicky motivované vraždění ve svatostáncích není v izraelsko-palestinském konfliktu ničím novým (nebudu se nyní věnovat jiným blízkovýchodním konfliktům, kde dochází i k útokům na křesťany a další náboženské skupiny, nebo kde sunnitští extrémisté zabíjejí při bohoslužbách šíity a naopak). Synagogy, mešity a náboženské instituce se staly mnohokrát terči útoků radikálů z jedné či druhé strany a naposledy zaplály svatostánky v izraelsko-palestinském konfliktu minulý týden. Ne vždy ale dojde i přímo k vraždění věřících. Útoky na místa bohoslužeb a samotné věřící přitom vybočují z politicky motivovaného násilí právě zapojením teologického faktoru, který mimo jiné naprosto neguje víru ve stejného Boha znepřátelené strany a automaticky – navíc často nelogicky – spojuje věřící znepřátelené strany i s politickým konfliktem. Víra je přitom jeden z nejcitlivějších bodů v mentalitě blízkovýchodních obyvatel, takže zásah mešity, synagogy, kostela či jiného chrámu je většinou zásahem do srdce oné společnosti. Vražda věřících je hrubá urážka Boha, takže jakákoliv racionalita při řešení konfliktu ustupuje ještě více stranou.

Historie novodobé smrtící strategie útoků politicko-náboženských radikálů na svatostánky v izraelsko-palestinském konfliktu začíná v Hebronu v únoru v roce 1994. Do tamní Abrahámovy svatyně, která sloužila k modlitbám muslimů i Židů, vstoupil tehdy na ranní ramadánovou bohoslužbu židovský osadník Baruch Goldstein a automatickou puškou povraždil 29 věřících, načež byl sám zabit. Izraelská vláda ustavila vzápětí po masakru vyšetřovací komisi, která odhalila, že Goldsteinovým cílem bylo zastavení izraelsko-palestinského mírového procesu.  Masakr výrazně zkomplikoval průběh mírového procesu a přispěl k propuknutí nepokojů, jehož oběťmi bylo dalších 26 Palestinců a 9 Izraelců. Palestinští radikálové – hlavně z militantního křídla Hamásu – si také vytvořili záminku k dalším teroristickým činům. Naopak Goldsteinův obdivovatel Jigal Amir o rok později zavraždil izraelského premiéra Rabina a mírový proces tak dostal těžký ránu. Izrael se s dědictvím Goldsteina dosud nevyrovnal, neboť extremista má jak četné stoupence v řadách osadníků, tak i vzpomínkovými kamínky pokrytý hrob v speciálním malém parčíku na okraji Hebronu.       

K dalšímu velmi krvavému a zároveň medializovanému útoku na svatostánek došlo v roce 2008. Tentokrát šlo o útok palestinského extremisty na náboženskou školu a synagogu Merkaz HaRav v Jeruzalémě a útočník použil taktiku prakticky identickou s Goldsteinovou: Osamělý střelec Alá Abú Dhín začal samopalem pálit do židovských studentů. Stihl povraždit osm lidí, načež byl zabit. Rovněž on byl oslavován některými palestinskými extrémisty jako hrdina.

Krvavému útoku v Hebronu v roce 1994 nahrávala nesmírně napjatá situace mezi Palestinci a židovskými osadníky v tomto městě. Také ješiva Merkaz HaRav nebyla v roce 2008 vybrána útočníkem náhodně: Jednalo se totiž o jedno z hlavních duchovních center náboženských židovských osadníků. Oproti tomu se poslední útok na synagogu v jeruzalémské čtvrti Har Nof se vymyká tím, že synagoga, kde došlo k masakru, nebyla s izraelsko-palestinským konfliktem zřejmě nijak blíže spojena. 

Nezmínil jsem nesčetné útoky na mešity a synagogy, ke kterým došlo v uplynulých dvou dekádách a během kterých nedošlo většinou k usmrcení věřících, ale spíš k vypalování a znesvěcování staveb, například sprejováním urážlivých nápisů.

Represivní izraelské opatření na sebe nenechají jistě dlouho čekat. A jako tomu bylo už i v minulosti – podobné útoky a eskalace posilují spíše radikální části izraelského politického spektra. Podobná reakce se dá čekat i na palestinské straně. Vidina nějakého konstruktivnějšího řešení konfliktu tak dnes už nejspíš není vzdálená jen sto mil, ale ještě o několik desítek mil dále. 

Vyšlo ve zkrácené verzi v Lidových novinách, 19. 10. 2014

"Boží ruce na vašich hlavách" aneb čepice v Rozrazilu!

Vše co jste chtěli vědět o čepicích, kloboucích, jarmulkách, turbanech a báli jste se zeptat! 

Více i méně vážný rozhovor nad dlouholetou sbírkou (nejen) blízkovýchodních pokrývek hlavy.

Kupte si nový Rozrazil! (49/50)