Náboženství a politika

Pokusil jsem se srozumitelnou formou a relativně v krátkosti vysvětlit v nejstručnějších rysech základní body vývoj vztahu náboženství a politiky. Je to samozřejmě komplexní téma, které lze určitě popsat přesněji na stovkách stran a uchopit ho různými způsoby. Každopádně budu rád za komenty a postřehy každého, koho tato problematika zajímá. 

Vzájemné ovlivňování náboženství a politiky – tedy moci světské a moci duchovní – můžeme v historii sledovat prakticky od počátku vzniku prvních státních útvarů. V tomto textu se budeme věnovat vztahu náboženství a politiky především v abrahámských náboženstvích, tedy v judaismu, křesťanství a islámu.

Od teokracie k sekulárnímu státu

V různých částech světa, kde existují nejrůznější náboženské tradice, se vyvinuly taky odlišné vztahy mezi náboženstvím a politikou. V určitých obdobích mohlo dojít až ke vzniku teokracií, tedy státních útvarů, kde měli v politice hlavní slovo duchovní (např. Papežský stát řízený římským biskupem a do určité míry také starověký Izrael, kde se o moc, která byla podřízená zákonům Tóry, dělili společně král, proroci a kněží). Někdy dokonce mohl být i samotný panovník považován za božstvo (např. starověký Egypt, Japonsko do r. 1946). V určitých případech se také panovník mohl stát hlavou nějaké konkrétní církve, přičemž se jednalo o tzv. césaropapismus (např. Anglie od dob Jindřicha VIII.) 

Na rozdíl od judaismu a islámu došlo v křesťanství k ustavení církve svaté a papežské moci (V Novém zákoně je více míst, které se týkají vztahu náboženství a světské moci. Jednou z nejznámějších je Ježíšův výrok: „Dejte tedy to, co je císařovo, císaři, a co je Božího, Bohu.“ Matouš 22,21). V křesťanských zemích se tak panovníci stali v mnoha ohledech závislí na papeži, což vedlo ve středověké evropské historii k různým konfliktům, nejvýrazněji k bojům o investituru na přelomu 11. a 12. století. Šlo tehdy o spor, zda to bude papež, nebo císař Svaté říše římské, kdo bude dosazovat významné církevní hodnostáře. Konkordát wormský z roku 1122 urovnal celou věc kompromisem. 

V judaismu a islámu se nevyvinula žádná obdoba církevní hierarchie a papežské moci (rabíni a sunnitští imámové mají spíše pozici učitelů a vážených osobností, určitou podobnost s církví lze najít snad jen u hierarchie šíitských ajatolláhů). Rovněž vztah náboženství a politiky se u nich více překrývá než v křesťanství, což se v židovském prostředí projevilo ve starověkých židovské státnosti, v islámu pak v podobě středověkého islámského státu – chalífátu (hlavně 632–1258), na který formálně navázala Osmanská říše (1512–1924). 

V každém z abrahámovských náboženství také postupem času docházelo k různým vnitřním schizmatům a štěpením (v křesťanství např. došlo k rozdělení na katolíky, pravoslavné a protestanty; v islámu na sunnity a šíity, od tradičního judaismu se v 19. století oddělila řada reformních proudů), přičemž nové náboženské skupiny a směry často zaujaly odlišné přístupy k politice než tradiční směry. 

Protestanté papežskou moc i existenci samotné církve úplně odmítali, což byl i jeden z důvodů krvavých konfliktů v evropské historii. Například Třicetiletá válka (1618–1648) měla výrazné rysy soupeření mezi katolicismem (Habsburské země) a protestantismem (Švédsko, Nizozemí, Prusko ad.). Podobné rysy měla i anglická (1642–1651) a nizozemská (1566–1664) občanská válka. Spor mezi katolíky a protestanty se znovu oživil i v moderních konfliktech, například v Severním Irsku v letech 1968–1998. 

V protestantském prostředí se daleko více než v katolicismu začala vést diskuse o oddělení státu a náboženství (viz např. Lutherova koncepce „dvou království“). Její počátky je ale možné vystopovat už ve starověku (například Sokrates odmítal víru v oficiální božstva řeckých městských států). 

Hlavně od dob osvícenství (18./19. století) dochází na Západě nejen v teorii, ale i v praxi k různým formám odluky náboženství od státu/politiky. Důležitým milníkem byl vznik USA v roce 1776, kdy otcové zakladatelé – a mezi nimi především James Madison a Thomas Jefferson – prosadili koncepci sekulárního státu řízeného světskou vládou a institucemi, kde nebude existovat žádné státní náboženství, avšak víra a náboženství budou chráněny stejně jako svoboda nebýt věřící či církevně organizovaný. To vše také zakotvil první dodatek americké ústavy z roku 1791: 

„Kongres nesmí vydávat zákony zavádějící nějaké náboženství nebo zákony, 

které by zakazovaly svobodné vyznávání nějakého náboženství; ...“

Pro země, které prošly osvícenstvím, se stalo příznačné stále větší omezení náboženské moci ve veřejném životě a odsunutí náboženství především do soukromé sféry každého jednotlivce. To ale neznamená, že by i v sekulárním demokratickém státě nemohly existovat například křesťansko-demokratické strany. 

Vzhledem k tomu, že k osvícenství dochází hlavně na Západě, týká se odluka náboženství a státu hlavně zemí s křesťanskou tradicí (jsou i výjimky, např. Turecko po r. 1923, Tunisko 1956–2011). Na mnoha místech islámského světa – ale do určité míry i v Indii a na Dálném východě – zůstal vztah náboženství a politiky často tradičnější (na Dálném východě zřejmě nejvíc v Japonsku). 

Náboženství a politika v současnosti

Ve 20. a 21. století existuje ve světě stále mnoho forem vzájemného ovlivňování náboženství a politiky. Ty do značné míry souvisí s charakterem politického režimu. 

U různých nedemokratických a hybridních režimů můžeme narazit na zcela protikladné postoje ke vztahu náboženství a politiky: na jedné straně mohou být státní režimy, kde je z politických důvodů náboženství potlačováno (různé režimy Východního bloku, např. Československo 1948–1989), či dokonce ve jménu ateismu násilně potíráno (komunistická Albánie).

Na straně druhé jsou pak nedemokratické či hybridní země, kde jsou náboženské principy preferovány jako základní hodnotový systém, který je vynutitelný právním řádem. V některých islámských zemích tak existuje struktura náboženských soudů, které mají pravomoc např. i v trestním právu dle kodexu šaríja (např. Saúdská Arábie či Írán od r. 1979). Naprostým extrémem vynucování náboženských pravidel, který je odsuzován i většinou muslimského světa, jsou politické režimy nastolené organizacemi jako Tálibán či tzv. Islámským státem v Iráku a Sýrii (ISIS). 

Podíváme-li se na vztah religiozity a politiky z hlediska demokracií, je spektrum jejich vzájemných vztahů podstatně užší. Soudobým demokraciím se vesměs podařilo najít konsensus mezi demokratickými idejemi a hodnotami náboženství a existující prolínání religiozity s politikou v nich většinou nevyvolává zásadnější problémy. To ale neznamená, že by v demokraciích bylo soužití náboženství a politiky zcela jednoznačně ve všech ohledech vyřešeno. I v rámci demokracií existuje více konceptů, přičemž některé se i výrazně odlišují. Pro lepší představu uveďme dva velmi důležité: státní sekularismus a občanské náboženství.

Státní sekularismus (laicita, fr. laïcité) existuje například ve Francii či Mexiku a striktně odděluje náboženství od státu a omezuje náboženský vliv na státní a vládní politiku. Projevuje se nejen ve státních institucích (které např. nemohou financovat žádné náboženské organizace), ale třeba i na státních školách, kde není možné nosit žádné náboženské symboly. Francouzský sekularismus je někdy kritizovaný jako příliš striktní a v multikulturní Francii vyvolal zákaz nošení křížků, muslimských šátků, židovských jarmulek či sikhských turbanů četné kontroverze.

Občanské náboženství (civic religion) je termín, se kterým přišel americký sociolog Robert Bellah (blízko k němu má pojem „politické náboženství“ Erice Voegelina) v textu „Občanské náboženství v Americe“ (1967). Bellah poukazuje na to, že v konfesijně neutrálních a formálně sekulárních USA vzniká pocit jisté politicko-náboženské výjimečnosti, který vyvěrá z historických kořenů (např. z kalvinistického učení o predestinaci, pocitu specifického dějinného poslání USA a smlouvy amerického lidu s Bohem). Primárně nenáboženské veřejné rituály, symboly, státní svátky, hodnoty společnosti atd., tak získávají v USA na posvátnosti až náboženského charakteru. V amerických kostelech tak často visí státní vlajky, na dolarových bankovkách je nápis „V Boha věříme“ a projevy nejvyšších amerických státních představitelů jsou často zakončovány slogany jako „Bůh žehnej Americe“. Prvky občanského náboženství jsou silné i v jiných demokraciích, například v Izraeli. 

Pro srovnání – mnohý Američan by byl znepokojen, kdyby jeho prezident nezmínil v nějakém klíčovém projevu Boha. Pokud by však Boha zmínil v projevu prezident Francie, řada Francouzů by vyrazila do ulic demonstrovat za jeho odstoupení. 

I v demokratických státech, které jsou svým uspořádáním vztahů mezi náboženství a politikou někde mezi Francií a USA, se můžeme setkat s odlišnými přístupy veřejnosti i politiků v této problematice. Některé otázky – například zákonodárství ohledně provádění potratů – mohou v některých zemích vyvolávat velké společenské diskuse a napětí (např. v Polsku či Irsku), v jiných jsou spíš na okraji společenského zájmu (např. Česká republika, Estonsko). 

Doporučené prameny v češtině: 

Barša, P.: Západ a islamismus – střet civilizací, nebo dialog kultur?, CDK, Brno 2001

Beránek, O.; Ostřanský, B. (ed.): Islámský stát, Academia, Praha 2016

Čejka, M.: Judaismus a politika v Izraeli, Barrister & Principal, Brno 2009

Fiala, P.; Hanuš. J.; Vybíral. J. (eds.): Autorita v abrahamských náboženstvích – náboženské a politické aspekty autority v judaismu, křesťanství a islámu, CDK, Brno 2005

Juergensmeyer, M.: Teror v mysli Boží – globální vzestup náboženského násilí, CDK, Brno 2007

Kepel, G.: Válka v srdci islámu, Karolinum, Praha 2006

Kepel, G.: Boží pomsta – křesťané, židé a muslimové znovu dobývají svět, Atlantis, Brno 1996 

Mendel, M.: S puškou a Koránem – Pojmy a argumenty soudobého islámského fundamentalismu, Orientální ústav AV ČR, Praha 2008

Pavlincová, H.; Horyna, B. (eds.): Slovník judaismus, křesťanství, islám, nakl. Olomouc, Olomouc 2003