Jaké mohou být důsledky likvidace šéfa Hizballáhu

Likvidace Hasana Nasralláha je mimořádně silným zásahem do struktur Hizballáhu. Izraelcům se ho podařilo eliminovat evidentně na základě dlouho připravované zpravodajské operace, v jejímž rámci získali Izraelci kontrolu nad pohybem nejvýznamnějších vůdců hnutí. Součástí celé akce byl zjevně i nedávný „pagerový“ útok. 

Všechny tyto operace nesporně výrazně ochromí funkčnost hnutí. S velkou pravděpodobností ho ale nezničí ani nevykoření. 

Doprovodným jevem těchto likvidací byly i mimořádně vysoké ztráty libanonských civilistů, kteří se v okamžik likvidace nacházeli nevědomě v blízkosti velitelů. Tyto civilní ztráty budou z izraelského oficiálního pohledu jistě interpretovány jako „akceptovatelné“. Ze strany Libanonců však mohou být vnímány diametrálně opačně. Důsledky tohoto vnímání můžou mít v dlouhodobějším horizontu z pohledu Izraele nezamýšlené (či nedomyšlené) dlouhodobé konsekvence v podobě radikalizace částí libanonské společnosti a přílivu nových generací členů hnutí. 

Na stranu druhou, zatímco izraelské metody likvidace radikálů děsí libanonskou společnost jako celek, samotný Hizballáh v libanonské společnosti není zdaleka tak populární jako třeba ještě před dvěma dekádami. Různé části velmi fragmentované libanonské společnosti tak mohou reagovat na smrt samotného Nasralláha různě. Řada Libanonců tak může pocítit i určitou úlevu, neboť důsledky konfliktů Hizballáhu s Izraelci nedopadaly zdaleka jen na toto hnutí, ale dotýkali se Libanonu jako celku a zathovali do konfliktu s Izraelci i ty, kteří Hizballáh nepodporovali.     

 

Co je možné srovnat s minulostí

Nebyla to první izraelská likvidace generálního tajemníka Hizballáhu. Již v únoru 1992 byl při izraelském útoku zabit v pořadí druhý generální tajemník hnutí Abbás Al-Músáví (v pořadí první generální tajemník Al-Tufajlí stále žije).

Boj vůči Izraeli je jednou z podstat hnutí, nicméně Hizballáh a jeho osobnosti se nějakým způsobem odlišují a také vyvíjejí v čase. Músáwí byl považován v kontextu hnutí spíše za pragmatičtější osobnost. Hasan Nasralláh, který ho vystřídal, se ukázal jako daleko ideologičtější, radikálnější a charismatičtější. Svou pozici upevňoval v čele hnutí mimořádně dlouhé období 32 let. V něm posílil spolupráci s íránským a syrským režimem (tomu pak významně pomohl přežít i mimořádně krvavou válku v Sýrii 2011–2020). Írán byl - společně s brutálním  charakterem izraelské vojenské okupace Jižního Libanonu - klíčovým faktorem vzniku hnutí v první polovině 80. let. Zároveň ale Nasralláh přispěl i k tomu, že se z Hizballáhu stalo autonomní libanonské hnutí a nebyl vazalem svého íránského patrona.   

Z dlouhodobého hlediska se Hizballáh pod vedením Hasana Nasralláha stal silnější a efektivnější organizací, což se ukázalo na pozdějších aktivitách hnutí, včetně účasti ve válce proti Izraeli v roce 2006 a během zmiňované přítomnosti Hizballáhu v Sýrii na podporu syrského režimu.

Většího pragmatika tak v roce 1992 vystřídal radikál Nasralláh, který byl postupem času stále nebezpečnější. A to může být i scénář po likvidaci Nasralláha. Je ale třeba brát v potaz, že technologická superiorita Izraele od počátku 90. let mimořádně vzrostla a jakýkoliv nový vůdce hnutí bude v daleko větším ohrožení, než jeho předchůdci a jejich nejbližší podřízení v uplynulých dekádách. Je tak dost dobře možné, že Hizballáh bude nyní podrobnosti o svém vedení úzkostlivě tajit, případně ho může více decentralizovat, jeho část přenést do exilu atd.  

Z bezprostředního krátkodobého hlediska vedla likvidace Nasralláhova předchůdce Músáwího k zesílení „tradičních“ raketových útoků Hizballáhu na izraelské cíle. Ty následují i nyní po likvidaci Nasralláha.

S menším či větším odstupem pak přišly po smrti Músávího krvavé útoky na izraelské civilní cíle v zahraničí. Hlavně pak dva útoky v Buenos Aires: Již v březnu 1992 došlo k útoku na izraelskou ambasádu v Argentině (29 mrtvých) a v roce 1994 pak na židovské komunitní centrum AMIA (85 mrtvých a v obou případech stovky zraněných).  

Není vyloučené, že se Hizballáh pokusí něco podobného nyní zopakovat.

Shrnutí

Likvidace nejvyššího osobnosti hnutí Hizballáhu nepochybně přinese očekavané krátkodobější důsledky v podobě systematičtější paralýzy hnutí. 

Z dlouhodobého hlediska však může přinést důsledky nezamýšlené. Současná likvidace nejvyššího velitele Hizballáhu je sice spojena i s eliminací vysokého počtu dalších vysokých a zkušených velitelů, a tedy s ještě větším omezením akceschopnosti hnutí. Ale i zde se nabízí jeden důležitý precedent. Vztahuje se k Hamásu, hnutí s do jisté míry podobnou ideologií a strukturou jako Hizballáh. Pokud se totiž podíváme na příklad izraelských likvidací nejvyšších představitelů Hamásu v průběhu druhé intifády (2000-2005), tak i tehdy byla zlikvidována celá garnitura stratégů, zakladatelů a „polních“ velitelů hnutí: kromě duchovního vůdce hnutí, charismatického šejcha Jásína, i Abdelazíz Rantísí, Saleh Šaháda a řada dalších. Po necelých dvou dekádách tu však je - v době právě před jedním rokem - evidentně zregenerovaný a mimořádně radikální Hamás, který byl schopen uskutečnit teror 7. října 2023.

Na rozdíl od Hamásu je navíc Hizballáh v mnoha ohledech dlouhodobě vůči Izraeli v daleko výhodnější pozici (geograficky, z hlediska jeho zahraniční spolupráce a její efektivity, z hlediska počtu členů atd.).

Otázka, zda bude po likvidaci velkého části svého vedení Hizballáh zničen, nebo nikoliv – přičemž z dlouhodobého hlediska se v druhém případě může z Hizballáhu stát dokonce ještě nebezpečnější protivník Izraele než doposud – tak rozhodně nezmizela ze stolu.

-MČ-

"Pagerový útok" a aktuální vývoj na frontě Izrael-Hizballáh

Izraelské údery v Libanonu během minulého týdne – jednalo se o sofistikovaný útok prostřednictvím explozí pagerů, vysílaček a proběhly i nálety na Bejrút a další místa – mimo jiné zabily další elitní velitele Hizballáhu spojené s jeho speciálními jednotkami Radwán. Po nedávné likvidaci Fuáda Šukra šlo nyní o Ibráhíma Akíla a Ahmeda Wahbiho. To vše zvýšilo riziko rozšíření konfliktu na Blízkém východě zatím na nejnebezpečnější úroveň za celý uplynulý rok. Hizballáh je nyní zahnán do situace, kdy je nucen reagovat, což zase dává možnost Izraeli uštědřit mu další těžké rány. Hizballáh sice stále vede stoupenec tvrdé linie hnutí Hasan Nasralláh. Ten však postupně v současném konfliktu přichází o všechny zkušené velitele. 

V podstatě celé mezinárodní společenství – včetně USA, ale třeba také Íránu – si nepřejí, hlavně vzhledem k vlastní vnitropolitické situaci (USA: prezidentské volby, Írán: dlouhodobě špatná ekonomická situace + těžké mezinárodní sankce) další eskalaci konfliktu. Nicméně izraelský premiér Benjamin Netanjahu právě těchto momentů využívá – do značné míry z důvodů vlastního vnitropolitického přežití – k eskalaci situace, během které by protivníkům uštědřil ještě více ponižujících úderů.       

Řada lidí na Západě se rozplývala nad sofistikovaností „pagerové“ operace Mosadu. Jednalo se skutečně o bezprecedentní akci, která byla namířena vůči dlouhodobému izraelskému nepříteli, hnutí Hizballáh. Ve skutečnosti však velmi tvrdě zasáhly i libanonské civilisty. Technické detaily byly popsány na mnoha místech. Zkusme se ale podívat na tuto a další izraelské akce v Libanonu i z jiných úhlů a také jakou roli hraje v Libanonu vlastně Hizballáh a co to vše vlastně znamená.  

Zdroj: Daily Mail

Hizballáh a Hamás - podobnosti a rozdíly 

Hizballáh je každopádně velmi tvrdý hráč - v současnosti zřejmě nejlépe vyzbrojený radikální nestátní aktér na  - kterého je určitě v mnohém možné srovnat s Hamásem, zároveň ale mezi oběma hnutími existuje množství rozdílů. Má podobnou ideologii, do určité míry strukturu. Má bojové jednotky, které se však na rozdíl od Hamásu nepotýkají jen s Izraelem, ale v nedávné době také tvrdě válčily s Islámským státem a dalšími radikálně islamistickými organizacemi v Sýrii. Má rovněž, podobně jako Hamás, civilní křídlo.

Je zde ale také řada podstatných rozdílů: Hizballáh nejsou většinově sunnitští Palestinci, ale jeho stoupenci jsou především libanonští šíité. Vznikl též v jiném kontextu – v polovině 80. let v průběhu mimořádně krvavé libanonské občanské války v reakci na izraelskou okupaci jižního Libanonu (1975–1990).

Kontext vzniku a fungování Hizballáhu

Bývalý izraelský premiér Ehud Barak, který se i války v Libanonu účastnil jako generál, to komentuje velmi sebekriticky: „Když jsme vstoupili do Libanonu, tak tam žádný Hizballáh nebyl. Šíité na jihu nás vítali rýží a květinami. Byla to naše přítomnost v Libanonu, která Hizballáh vytvořila“. Příčiny vzniku Hizballáhu byly složitější, než popisuje Barak – klíčovou roli hrál např. íránský vliv – ale je pravda, izraelská brutalita během invaze 1982 sehrála při jeho vzniku zásadní roli. Z pohledu Izraele byl tvrdý postup v Libanonu navíc i strategická chyba, protože část libanonské populace z řad křesťanů a šíitů tehdy brala Izrael jako spojence. Tuto možnost svou následnou politikou vůči Libanonu prakticky nadobro ztratil. I v dobách „míru“ si totiž dělal Izrael z Libanonu své bojiště. Časté narušení suverenity izraelskými stíhačkami, rozsáhlá špionáž, deklarovaná okupace malé části libanonského území i solidarita s osudem Palestinců, dávaly takřka permanentní záminku Hizballáhu k protiizraelským akcím. Naopak libanonská armáda je nejen v dnešním dění upozaděna a dlouhodobě se nepodílí ani na žádných protiizraelských akcích. V tomto ohledu ji pak supluje právě Hizballáh, který jako jediný čelí izraelským vojenským úderům. Tím si získává i větší popularitu mimo libanonskou šíitskou komunitu, tedy i mezi částí sunnitů, křesťanů a drúzů. I tak má ale Hizballáh v libanonské společnosti daleko větší množství oponentů než podporovatelů. Těm však nezbývá, než se s mocným „státem ve státě“ smířit.

Problematický osud Libanonu

Libanon je dvakrát menší než Izrael. Nachází se dlouhodobě v obrovských ekonomických a politických problémech, které ohrožují křehkou rovnováhu po ukončení občanské války.  Potýká se stále s důsledky izraelských bombardování a ostřelování, války v Sýrii, která do něj přivedla miliony uprchlíků, obřího výbuchu amoniaku z roku 2020, de facto zhroucení bankovního systému, korupce, sektářského politického systému, který způsobuje dlouhodobou politickou paralýzu země a řady dalších hrozeb. V tomto chaosu nahrazuje civilní křídlo Hizballáhu často pro řadu šíitů, kteří jsou tradičně nejchudší složkou libanonské společnosti, dysfunkční státní sociální systém. Velká část jeho členů se žádných bojových operací neúčastní a z hlediska mezinárodního práva nejsou tak legálním cílem. Řada lidí navázaných na civilní křídlo navíc ani vůbec nemusí být členy hnutí.  Vzpomeňme si na případ českého fotbalového trenéra, který před rokem 2015 trénoval Racing Club Bejrút. I tento klub byl pod kontrolou Hizballáhu. Kdyby tam byl i dnes, dost možná by pagery vybuchly i v jeho blízkosti.    

Explozi pagerů stále halí řada nejasností. Tato zařízení neměli u sebe totiž vysocí představitelé Hizballáhu, ale byly rozptýleny hlavně v nižších hierarchiích hnutí, často v civilním křídle. Mimořádně však zasáhly zraněními, a někdy i úmrtími, zcela náhodné civilisty na místech jako byly supermarkety či nemocnice. Kupříkladu exploze vysílačky, která proběhla o den později po výbuchu pagerů, explodovala na pohřbu dítěte, které zahynulo při výbuchu pageru o den dříve.  

Celá akce sice může působit pro člověka neznalého situace v regionu jako z pohledu Hizballáhu mega-blamáž a naopak obrovské izraelské vítězství. To však platí jen v krátkodobé rovině taktické, nikoliv strategické. Hizballáh je mezi libanonskou společností většinově nepopulární, máloco ji však sjednotilo proti Izraeli tak, jako právě tento útok. Ten je mj. experty na mezinárodní právo považován za mimořádně zákeřný a spadající pod porušení mezinárodněprávního protokolu o zakázaných konvenčních zbraních („Protokol o minách, nástražných a jiných zařízeních“), jehož smluvní stranou je také Izrael. Podle některých analytiků splňuje útok špatnou selektivností, nerespektováním principu proporcionality s plošným účinkem na civilisty kritéria tzv. státního terorismu.   

Další souvislosti "pagerového" útoku

V každém případě ale podobně bezprecedentní útoky snižují laťku toho, co je v moderních konfliktech akceptovatelné, o výrazných pár čísel níže. Představme si nyní třeba myšlení ruských stratégů: Pokud je pro Západ akceptovatelné, že takhle může proti „svým“ teroristům postupovat „největší demokracie Blízkého východu“, zařídíme se podle toho i my proti teroristům „našim“ (a mezi ně může v dnešních ruských představách hypoteticky patřit i Česko). Začnou se nyní lidé bát svých chytrých telefonů, sportovních vysílaček, notebooků a dalších zařízení? Nebo se dokonce budou obávat i těch, které patří náhodnému kolemjdoucímu či člověku, který nakupuje vedle vás v supermarketu?

"Ocelová pěst" versus "Hearts and minds"

Desetiletí zkušeností z konfliktů na Blízkém východě ukazují, že podobné akce možná vyhrávají PR bitvu a pozvednou na moment popularitu politiků, kteří za nimi stojí – v tomto případě Netanjahua. Nevyhrávají však válku. Hnutí jako Hizballáh však mají obrovskou schopnost regenerace a tvrdé údery jim z dlouhodobého hlediska přinášejí spíš mučednickou auru a popularitu. Podobně jako v Gaze, ani v Libanonu nezničí nepřátelská hnutí tvrdá síla. Na té mj. pohořela izraelská strategie v Libanonu od roku 1982. Vždyť při vší izraelské sofistikovanosti je tu po desetiletích vzájemného potýkání stále Hizballáh jako mimořádně silný a motivovaný arcinepřítel. Naopak modernější protipovstalecká strategie „Hearts and minds“ usiluje o získání důvěry a loajality civilního obyvatelstva za minimalizace násilí a prostřednictvím zlepšení jeho životních podmínek. To pak postupně izoluje a marginalizuje militanty. Tato strategie je samozřejmě pracnější, ale například její využití při řešení vleklého konfliktu v Severním Irsku zafungovalo.   

Dnes se ale zdá, že protiválečná písnička izraelského rockera Zeeva Tene „Každý den jsem bombardoval Bejrút“, bude obrazně znít v uších těžce zkoušených Libanonců ještě hodně dlouho.  

-MČ-                                           

22. 9. 2024

Hrozí na Blízkém východě velká válka?

O víkendu došlo k dalšímu ostřelování mezi Izraelem a libanonským hnutím Hizballáh. Ten navíc útok označil za „počátek odvety“ za zabití svého vysoce postaveného činitele. Jak velká je podle vás nyní šance, že dojde k eskalaci tohoto konfliktu a vypukne regulérní válka mezi Izraelem a Libanonem? 

Potenciálních scénářů vývoje je víc, ale mám za to, že je to stále pokračování téže hry mezi Izraelem na straně jedné a Íránem s Hizballáhem (který mj. často jedná autonomně a bez povelů z Íránu) na straně druhé, která začala nedlouho po 7. říjnu 2023. To znamená že se tito aktéři spíše testují, co si mohou vůči druhé straně dovolit, ale nechtějí velkou konvenční válku. Někdy přitvrzují - to jsme viděli teď o víkendu - jindy deeskalují. Pokud by vývoj měl skutečně přerůst ve válku, zřejmě by k tomu došlo. Jenže pro všechny znepřátelené strany je to současné různě intenzivní vzájemné "okopávání" z různých důvodů výhodnější než otevřený střet. 

Úder na Izrael dlouhodobě slibuje také Írán. Proč k němu prozatím nedošlo? 

Íránské možnosti jsou oproti izraelským, které mají navíc přímou podporu USA a nepřímou od některých arabských zemí, dost omezené. Írán si to dobře uvědomuje, že pokud by k otevřenějšímu konfliktu s Izraelem došlo, bude tahat za výrazně kratší část lana. Také íránská ekonomika je na tom dlouhodobě špatně a válka by to ještě zhoršila. Ale ani izraelské možnosti boje proti Íránu nejsou - mj. vzhledem ke geografické vzdálenosti - vůbec jednoduché.    

Konfliktu by mohlo předejít uzavření příměří v Pásmu Gazy. Jak moc je reálné, že se příměří dočkáme v nejbližších týdnech? Proč se z vašeho pohledu stále nedaří příměří dojednat, přestože na něm mají zájem všechny zúčastněné strany? 

Popravdě si nejsem nadějemi na nějaké blízké a funkční příměří vůbec jistý. Zde se jako velký problém jeví Netanjahu, kterému pokračování konfrontace s nepřáteli prodlužuje jeho vlastní politické přežití. Naposledy to bylo dobře vidět na likvidaci Haníji z diplomatičtějšího křídla Hamásu. No a na místo Haníji pak nastoupil radikál par excellence Sinvár, který je navíc zodpovědný za teroristické útoky ze 7. října... Budeme si myslet, že je to lepší partner pro vyjednávání a že takovýto vývoj Netanjahu netušil..???  

Pokud by opravdu vypukla rozsáhlejší válka mezi Izraelem, Libanonem a Íránem - co by to pro daný region znamenalo? Jak by to dolehlo na Izrael politicky a ekonomicky? Posílilo by to pozici premiéra Benjamina Netanjahua? Co by to znamenalo pro Evropu?

Já se domnívám - a také doufám - že v dohledné době spíše nevypukne. Ale jak jsem zmiňoval, scénářů je více. A velká válka na Blízkém východě by nebyla konečném důsledku výhrou pro nikoho z toho, koho zmiňujete. 

Může případná eskalace konfliktu na Blízkém východě ovlivnit i další geopolitické události jako je např. válka na Ukrajině nebo prezidentské volby v USA?

Tak v dnešním globalizovaném světě se samozřejmě i oddělená dění prolínají daleko více, než dříve. Takže ano, ale jen v míře omezené.   

Odpovědi byly použity v článku v deníku E15, 30. 8. 2024

Pro kontext izraelsko-íránských vztahů a napětí mrknětě na: