S Koránem a puškou ... za svobodu Evropy i proti Hitlerovi - část 2. - První světová válka

Muslims in the turmoil of the World War One.

During WW1 Muslims fought in many participating armies - the majority fought in the Ottoman army, but also many North-African Muslims fought for France similarly as Indian Muslims served for Britain in the other side of the front. There was also interesting (and unsuccesful) attempt from Germany to religiously radicalize Ottoman and world-wide Muslims against France and Great Britain in a "holy war".   

První světová válka byla pro světové muslimy velmi důležitým konfliktem z několika důvodů:

- Na stranách Dohody i Ústředních mocností bojovaly milióny muslimů a řada z nich padla, byla zraněna či byla válkou jinak vážně poznamenána.

- První světová válka znamenala zánik největší muslimské říše své doby a zároveň ukončení islámského chalífátu, který byl do té doby po staletí formálně stále ztělesňovaný osmanskými sultány a jejich impériem. 

- První světová válka měla velký vliv na politickou emancipaci a nacionalismus v tehdejším muslimském světě. Hlavně ze strany arabských nacionalistů došlo k velmi aktivnímu zapojení do bojů proti Osmanské říši po boku Britů. To bylo stimulováno hlavně očekáváním poválečné arabské nezávislosti právě za britské pomoci. Britské porušení slibů však následně vedlo k deziluzi mezi Araby vůči Západu – což je trend, který se během 20. století projevoval na Blízkém východě stále výrazněji.  

Bratrovražedná válka

Muslimové byli přítomni v mnoha bojujících armádách Veliké války a nejednou proti sobě bojovali. Logicky nejvíce jich bojovalo v řadách armády Osmanské říše. Nešlo přitom jen o Turky – sunnitské muslimy – ale o řadu dalších etno-náboženských skupin žijících na území multinárodnostní Osmanské říše. Za zájmy Turků a Trojspolku tak bojovalo i mnoho arménských (či jiných) křesťanů, židů, Arabů, Kurdů a jiných blízkovýchodních náboženství a etnik. Osmanská armáda odvedla v průběhu čtyř let války 2,8 miliónů mužů, přičemž její největší momentální síla armády byla bezmála jeden milion vojáků. Z těchto počtů byla výrazná většina sunnitští muslimové. V samotných bojích položilo život za Osmanskou říši přibližně čtvrt miliónu mužů, přičemž naprostá většina z nich padla na různých blízkovýchodních válčištích (hlavně Gallipoli, Kavkaz, Mezopotámie, Palestina, Arábie).

Zajímavost: Během války pomáhali turečtí vojáci rakousko-uherským jednotkám v bojích na východní frontě v Haliči. Jednalo se hlavně o 30 tisíc tureckých vojáků 15. armádního sboru. Tisíce Turků na haličské frontě padlo a řada bylo zraněna. Někteří se zotavovali v rakousko-uherských lazaretech, ale svým těžkým zraněním nakonec podlehli. Na různých vojenských hřbitovech v českých zemích je tak pochováno kolem tisícovky tureckých vojáků – hlavně na hřbitovech v Pardubicích, Valašském meziříčí, Hodoníně a Olomouci.     

V dalších armádách Trojspolku byli muslimové přítomní hlavně v rakouské C. a K. armádě – šlo hlavně o muslimské Bosňáky, obyvatele Sandžaku či Albánce. Turky a Pomaky (slovanské muslimy z Bulharska) bylo možno také najít v řadách bulharské armády na straně Trojspolku. 

Velké počty muslimů bojovaly v řadách britské, francouzské i ruské armády. V případě Francie se jednalo hlavně o obyvatele francouzského Alžírska či Maroka (tzv. goumiers), ale také o Tunisany a další africké národy zařazené do takzvané Armée d’Afrique. Kromě arabských dobrovolníků mezi nimi byli i Berbeři či Evropané usazení v severní Africe. Vedle různých střeleckých (tirailleurs) jednotek sdružovala tato armáda i oddíly francouzské Cizinecké legie, zuávy (speciální koloniální jednotky) a spáhíe (lehké jezdecké jednotky složené s příslušníků severoafrických národů). V průběhu války bojovaly tyto oddíly s výrazným zastoupením muslimů hlavně na západní frontě. Z celkových 170 tisíc nasazených jich padlo 36 tisíc (viz úvod části 1).   

Dalšími výrazně muslimskými jednotkami ve francouzské armádě byli Senegalští střelci (Tirailleurs Sénégalais), rekrutovanými v Senegalu a dalších částech francouzské černé Afriky. V průběhu války bojovalo za Francii kolem 200 tisíc Senegalských střelců, přičemž 135 tisíc na evropských bojištích. Třicet tisíc střelců za války padlo.  

Francouzský president Jacques Chirac zmínil v projevu k 90. výročí bitvy u Yprů, že za Francii padlo v první světové válce celkově 72 tisíc koloniálních vojáků. Z tohoto počtu bylo muslimů přibližně 60 tisíc (zbývající koloniální vojáci pocházeli hlavně z francouzské Indočíny).  

V řadách britské armády bojovaly během Veliké války rovněž statisíce muslimů. V řadách britské Indické armády (Indian Army) bojovalo kolem 1,5 miliónu mužů. Přibližně třetinu z nich tvořili muslimové z území dnešní Indie, Pákistánu a Bangladéše. Výraznými etniky v indicko-muslimských bojových jednotkách byli Paštunové, Balúčové a paňdžábští muslimové. 

Tři kříže pro muslimy

Jako první indický voják obdržel v roce 1914 nejvyšší britské vyznamenání za statečnost Victoria Cross indický muslim Chudadad Chán (z pluku 129th Duke of Connaught's Own Baluchis) v první bitvě u Yprů. Ten, ač v zákopu zraněn, dokázal obsluhovat dělo až do okamžiku, kdy jeho pět dalších spolubojovníků padlo.

O rok později indický muslimský důstojník Mír Dást (z pluku 55th Coke's Rifles – Frontier Force), prokázal mimo jiné obrovskou statečnost v další bitvě u Yprů, když pod těžkou palbou sám přenesl do bezpečí na zádech osm zraněných indických a britských důstojníků. Za to byl oceněn rovněž Viktoriiným křížem.

Na mezopotámské frontě (tedy v boji proti jiným muslimům) se třetím Viktoriiným křížem pro indického muslima vyznamenal Šáhahmad Chán (z pluku 89th Punjabis). Zraněný dokázal jednou rukou obsluhovat kulomet a odrazit v průběhu tří hodin tři po sobě jdoucí útoky a udržet pozici. Když byl jeho kulomet zničen, dokázal nadále se svými dvěma přeživšími kolegy držet pozice za pomoci pušek. Poté co dostal rozkaz stáhnout se, tak se byl následně ještě jednou schopen vrátit na pozice a zachránit většinu zanechaného materiálu a zbraní. 

 

Za války padlo celkem přes 74 tisíc příslušníků britské Indické armády, přibližně třetina z nich byli muslimové. Jejich osud je ve Velké Británii připomínán řadou památníků, memoriálů (např. vitrážemi ve vojenské akademii v Sandhurstu) a vzpomínkovými setkáními. Naposledy připomnělo roli muslimů ve velké válce setkání ve Sněmovně lordů v prosinci 2014.  

I v ruské carské armádě bojovali během války muslimové z řad národů Střední Asie, Kavkazu, Tatarů, Baškirů atd. Obecně ale byla pro špatné podmínky služba v ruské armádě spíše obávaná. V roce 1916 tak například vypukly v Uzbekistánu nepokoje proti odvodům. Odhaduje se, že za Veliké války padlo (do roku 1917) celkově kolem dvou miliónů vojáků mnohonárodnostního Ruského impéria. Jak vysoké procento z nich bylo muslimů se mi zatím nepodařilo zjistit.

Zajímavost: Kousek od Chebu se během první světové války nacházel zajatecký tábor pro ruské vojáky. Dnes ho připomínají památníky v místech bývalého táborového hřbitova, kde byla také část pro ruské muslimské vojáky. V táboře byla jak část baráků vyhrazena pro muslimy, tak v něm stála i velká dřevěná mešita. Více informací zde.

Džihád pro císaře Viléma

Bitvy první světové války měly obecně k náboženským konfliktům daleko.Denkschrift betreffend die Revolutionierung der islamischen Gebiete unserer Feinde („Memorandum o radikalizaci islámských území našich nepřátel“), ve kterém navrhoval, aby turecký sultán vyhlásil svatou válku vůči Francii, Rusku a Velké Británii. Oppenheim i Němci se mylně domnívali, že moc tureckého sultána i jeho formální úřad chalífy všech muslimů motivuje všechny vyznavače islámu k následování. V listopadu 1914 turecký sultán skutečně džihád vyhlásil, ale řadu muslimů v područí Osmanské říše – hlavně Arabů – vůbec neoslovil. Ti již delší dobu považovali Turky za utlačovatele a nová ideologie arabského nacionalismu mezi nimi nabírala stále více na síle. Naopak myšlenky panislamismu, navíc ztělesněné nepopulární figurou osmanského sultána, je zaujaly jen okrajově.

Jedním z těch, kteří měli získávat Araby na německo-rakousko-osmanskou stranu, byl i slavný český orientalista Alois Musil, který byl za války ve službách Habsburků.

Přesto se objevily snahy využít náboženství – konkrétně islámského pojmu „džihád“ – k válečným cílům. Paradoxně však nebyli autory této myšlenky Turci, ale Německo – klíčový spojenec Osmanské říše. Němci, kteří měli strategické záměry na Blízkém východě, uvažovali, jakým způsobem využít spojenectví s Tureckem k prosazení svých cílů. Vypracováním analýz a návrhů v tomto ohledu byl pověřený německý historik, archeolog a dobrodruh Max Freiherr von Oppenheim. Ten na podzim 1914 předložil memorandum zvané

Němci tak v přesvědčení muslimů k boji proti jejich nepřátelům nakonec neuspěli. To platilo zvláště u Arabů, kteří se naopak spojili s Velkou Británií v boji proti Osmanské říši a německým zájmům (viz další část textu).

Lawrencovi Arabové

První světová válka nabízí i okamžiky zřejmě největšího politického souznění mezi muslimskými Araby a západními velmocemi v moderních dějinách. Po roce 1915 došlo totiž ke spojení arabských muslimských kmenů a jejich vůdců s Velkou Británií, aby pomohli Britům porazit jiné muslimy – Osmanskou říši. Ta totiž byla hlavní překážkou plánu vytvoření arabského státu v srdci Blízkého východu. Pro Brity byla po katastrofě u Gallipoli tato spolupráce s Araby výhodná, protože arabské kmeny by mohly začít ohrožovat Turky z týlu. Vyslali tak k Arabům své vojenské poradce, z nichž se později stal nejznámějším Thomas Edward Lawrence.

Hlavním motivem arabské spolupráce s Brity byl britský slib pomoci s ustavením samostatného arabského státu na území dnešní Sýrie a okolních států. To také Britové Arabům zaručili, zároveň však o něco později tento slib zcela vědomě porušili podepsáním tajné Sykes-Picotovy dohody s Francií v roce 1916. V ní si velmoci poválečný Blízký východ rozparcelovaly bez ohledu na zájmy zdejších obyvatel a vytvořili současné – velmi nestabilní a konfliktní – hranice centrálního Blízkého východu.

Když se Arabové o zrádné smlouvě po skončení bojů s rozčarováním dozvěděli, požadovali po Britech dodržení závazků. Ti následně vznik velkého arabského státu podpořili, avšak věděli, že vzhledem k tomu, že se bude nacházet ve francouzské zóně Sykes-Picotovy dohody, Francie na jeho vznik nepřistoupí. Nezávislý arabský stát měl však jen jepičí existenci (čtyři měsíce během roku 1920), neboť neodolal francouzské armádě a byl rozprášen v bitvě u Majsalúnu. Vůdcům arabského nacionalismu byla následně dána Brity „náplast“ v podobě loutkových královských titulů Transjordánska a Iráku.

Většina Arabů však tehdy přestala důvěřovat západním mocnostem, přičemž Evropu začala pokládat za nového utlačovatele, který vystřídal Turky. Po válce tak vypukla na Blízkém východě řada protibritských a protifrancouzských povstání, které mocnosti často tvrdě potlačovaly. To pomohlo zakořenit dnes tak viditelnou nedůvěru mezi arabským Blízkým východem a Západem.    

Závěr

Z výše uvedených faktů je možné vidět, že muslimská účast na formování moderního světa během první světové války nebyla rozhodně zanedbatelná. První světová válka byla především sekulární konflikt a náboženské kontury byly v tomto souboji nadnárodních impérií velmi rozostřené. Také důvody proč do ní muslimové vstupovali – často jako dobrovolníci – byly velmi blízké motivům západních vojáků. Doufali, že ve spojení s jistotami, které služba v armádě poskytuje, přispějí k lepšímu řádu světa po válce, v uznání, důstojnost, případně sebeurčení. Paradoxně se však, například na rozdíl od československých legionářů, kteří rovněž usilovali o sebeurčení, dočkali spíše opaku – vítězné mocnosti jako Francie a Británie nejenže často nedodržely své závazky vůči nim, ale v meziválečném období navíc nezřídka ještě přitvrzovaly koloniální politiku. Pro vlastní nacionalisty se muslimové sloužící v armádách Británie a Francie stali naopak často „přisluhovači“ stále méně oblíbených impérií.  

Ve vztahu „Západ – islám“ se v průběhu první světové války začaly na Západě rýsovat dva mylné předpoklady, které se dají stručně charakterizovat takto:

- Islám a muslimský svět je monolit naslouchající jedné autoritě.

- Pokusy o využívání radikálních variant islámu mohou přispět k prosazování západních zájmů.  

Typickou ukázkou těchto mylných předpokladů byly důsledky německých pokusů o radikalizaci muslimů během války. Ve skutečnosti se ukázalo, že světový islám není žádný monolit, slepě poslouchající chalífu, ale velké a nejednotné společenství, které se rozhoduje spíše na základě praktických zájmů. Přestože tedy turecký sultán vyhlásil v roce 1914 „svatou válku“ Velké Británii a Francii, řada muslimů toto vyhlášení ve skutečnosti ignorovala a přidala se k sultánovým nepřátelům.     

Další velkou chybou, které se Němci dopustili, byly snahy o využívání pojmů jako „džihád“ (ve smyslu „svatá válka“) k partikulárním politickým cílům. Jednalo se o vypouštění nebezpečného džina z láhve, který se často vymkl kontrole a obrátil proti těm, kdo ho napomohli vypustit. O tom se sice v průběhu války už neměli Němci šanci přesvědčit, ale v poválečné době tomu bylo jinak. Řada západních mocností, které chtěly v průběhu 20. století využít islámského radikalismu ke svým cílům, nakonec zjistila, že tato politika napomáhá vzniku velmi nebezpečných islámských skupin. O tomto tématu ale blíže v jiném článku.

Zde si můžete přečíst první - úvodní - díl článku. 
A zde je díl třetí - o muslimech za druhé světové války.

Zajímavé dokumentární filmy a fotky k tématu: 

Balúčský muslimský oddíl britské Indické armády někde v blízkosti západní fronty 

Balochi Muslim troop of the British Indian army somewhere in the Western front.

"Kdo si oblékne tuto uniformu?" táže se v urdštině náborový plakát pro indické muslimy. Všimněte si také vyobrazení žoldu v pravém rohu. Podobně jako je tomu u řady profesionálních vojáků dnes, tak často i u velmi chudých Indů a jejich rodin bylo zlepšení ekonomické situace rovněž silným motivačním faktorem vstupu do armády.  
"Who will take this uniform?" asks the Urdu recruiting poster for Indian Muslims. 

     

Muslimové v britské armádě při modlitbě. 

Muslims of the British army during prayer. 

Severoafričtí vojáci francouzské armády nastupují do vlaku na frontu.
North-African soldiers of the French army waiting for the train to the Western front.

Senegalští střelci u Verdunu.

Senegalese sharpshooters near Verdun.

Padlí senegalští vojáci poblíž Reims.
Fallen Senegalese soldiers near Reims.

Plakát odkazující na bojové bratrství tureckých a rakouských vojáků na haličské frontě. 

Poster reminding a military brotherhood of Austrian and Turkish troops on the Galician front.  

Císař Karel I. při rozhovoru s bosenskými vojáky.  

Austro-Hungarian emperor Charles I. is talking with Bosnian soldiers. 

Židé ve víru první světové války

Jews in the turmoil of the WW1.
During WW1 Jews fought in almost all participating armies - including Ottoman, Italian or Serbian. The highest number of Jews fought in Russian army (350 thousand). In German imperial army fought around 100 thousand Jews. There were totally around 250 thousand Jewish casaulties in WW1 including many civilisans, especially in the Eastern Front.

První světová válka byla hlavně soubojem velkých světových mnohonárodních impérií a etnickou či náboženskou linii sledovala jen v omezené míře. V praxi to tak znamenalo, že se pro různá etnika, národy či náboženství stala tato válka bratrovražedným bojem. To byl přesně i případ Židů, neboť členové nejrůznějších světových židovských komunit se najednou ocitli proti sobě v zákopech, na mořích i ve vzduchu takřka na všech jejích frontách a bojištích. S výjimkou některých dálněvýchodních zemí bojujících v první světové válce, je možné narazit na osudy židovských vojáků prakticky ve všech armádách, včetně turecké, srbské či italské. Celkové počty židovských vojáků bojujících na všech frontách není jednoznačně určen, ale jejich počty se pohybují v řádech stovek tisíců, přičemž největší počet vojáků židovského původu působil v řadách ruské armády (až 350 tisíc Židů). Ruští Židé také velmi často zažívali diskriminaci, na což reagovali nenávistí vůči carskému režimu a náklonností k ruským nepřátelům. Němci si byli židovských postojů k ruskému režimu vědomi a pokoušeli se ho tak využít ve svůj prospěch, což celkově stavělo ruské Židy do ještě komplikovanější situace.

Podobně jako československé legie přispěly k zformování Československa, tak i některé židovské jednotky – např. známý „Zion Mule Corps“ v britské armádě – měly podíl na tom, že se vítězné velmoci světové války začaly zajímat o sionismus a hlavně Británie se pak stala hlavním garantem zájmů sionistického hnutí. To byla role, která před válkou připadala nejvíce Německu. Právě tam se pozice Židů po válce začala výrazně zhoršovat. Němečtí Židé, kterých bojovalo za císařské Německo kolem 100 tisíc (12 tisíc jich padlo, 19 tisíc jich bylo v průběhu války povýšeno a 30 tisíc dekorováno válečnými vyznamenáními), byli po válce konzervativními a pro-monarchistickými Němci obviňováni z válečného neúspěchu. Začali být také spojováni s Výmarskou republikou, za níž stáli podle nich ti, kdož „vrazili dýku do zad vlasti“. Boj formujícího se nacistického hnutí proti Výmarské republice tak šel po roce 1918 ruku v ruce s antisemitismem.   
  

O duchovní potřeby vojáků se v bojujících armádách starali vedle polních kurátů a imámů i vojenští rabíni. Jen v německé armádě jich bylo kolem třiceti, přičemž nejznámější z nich, Leo Baeck, vytvořil i modlitební knihu pro židovské vojáky a v roce 1916 vydal polní Bibli.

Celkově zahynulo v první světové válce kolem čtvrt miliónu Židů. Často to ale byli i židovští civilisté, kdo se stávali oběťmi bojů. Ty nejničivější bojiště východní fronty totiž často probíhaly místy, kde žily největší východoevropské židovské komunity. 

Vyšlo v Židovských listech.

Němečtí vojáci procházejí židovským štetlem v Haliči.
German soldiers passing through Jewish shtetl in Galicia.

Rakousko-uherská válečná pohlednice se židovskými motivy.
Austro-Hungarian Jewish-military postcard. 

Němečtí židovští vojáci při oslavě chanuky.

German Jewish soldiers celebrating Chanuka.

Rakousko-Uherská válečná pohlednice karikující židovské brance z Podkarpatské Rusi.

Austro-Hungarian military postcard caricating Jewish conscripts from Carpathoruthenia. 

Židovští vojáci v Osmanské armádě (1915)

Jewish Soldiers in Ottoman Army (1915)

Přislušníci britské Židovské legie u Zdi nářků (1917).

Members of the British Jewish legion visiting Western Wall (1917).

Rabín Leo Baeck - vlevo jako rabín německé císařské armády, napravo uvězněný v Terezíně.

Rabbi Leo Baeck as the German field rabbi - and imprisoned in Theresienstadt.

 Rabín a vojáci německé císařské armády.

German military rabbi and two soldiers. 

Část modlitební knihy rabína Leo Baecka pro židovské vojáky.

Part of the Leo Baeck´s field prayer book for the Jewish soldiers. 

Německá poválečná karikatura odkazující na mýtus "vražení dýky do zad".

German post-WW1 caricature depicting the "Stab-in-the-back-myth". 

Němečtí židovští stíhači a letecká esa někdy malovali na své letouny Davidovu hvězdu. 

Some German fighter aces painted Star of David to their planes. 

Náborový plakát pro židovské vojáky do Britské armády.

Call for the Jewish conscripts to the British army.

Plakát americké židovské charitativní organizace z roku 1918.

Poster of the US Jewish Welfare Board (1918)

Pomník francouzským židovským vojákům u Verdunu. 

Monument of the French Jewish soldiers near Verdun.

Hrob židovského vojáka na jednom z mnoha hřbitovů v okolí verdunského bojiště. 

Grave of the French Jewish soldier near Verdun.

Rabín (uprostřed) a dva polní kuráti německé armády. 

Rabbi (center) and field priests of the German army.

Turecké volby 2015: Konec dominance AKP?

Parlamentní volby, které se konaly v Turecku letošního 7. června, byly do značné míry referendem o politickém kurzu, který nastolila Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) ztělesněná současným tureckým prezidentem a bývalým premiérem Recepem Tayyipem Erdoğanem. Tento politik i jeho strana byly původně v Turecku široce velmi populární, což souviselo mj. s posilováním turecké ekonomiky a nárůstem politického vlivu a sebevědomí Turecka.

Opakované výrazné volební úspěchy AKP a dlouhodobé setrvávání Erdoğana v nejvyšších státních funkcích však neměly na stranu i jejího nejvýraznějšího politika jen pozitivní důsledky. Hlavně vzdělanější Turci ve velkých městech se začali obávat autoritářských tendencí, korupce a snah pozměnit sekulární charakter Turecka více náboženským směrem.

Zlomovým bodem se stala pro mnohé Turky státní represe v souvislosti s demonstracemi za zachování istanbulského parku Gezi v roce 2013. V tureckých městech tak Erdoğan postupně ztrácel příznivce, avšak na tureckém venkově silná podpora AKP přetrvává do dneška, což potvrdily i letošní volební výsledky.

I přes jednoznačné vítězství AKP (41% hlasů) došlo v turecké politice k výraznému politickému posunu, protože po letošních volbách už není AKP schopná sestavit jednobarevnou většinovou vládu.

Jedním z klíčových hráčů politické změny se stala „kurdská“ strana HDP, které se podařilo překročit velmi vysokou desetiprocentní volební klauzuli a vůbec poprvé zasednout v parlamentu. Ve finálním přepočtu křesel svým úspěchem tak zatlačila AKP pod polovinu křesel.

Opoziční strany neměly vůbec jednoduchý volební boj: v ulicích tureckých měst bylo zcela jasné, kdo má nejvíce prostředků na volební kampaň a předvolební působení prezidenta Erdoğana rovněž nepůsobilo často nadstranicky. Volbám předcházela řada incidentů, včetně vandalismu a fyzických útoků na opoziční aktivisty (těsně před volbami dokonce explodovala bomba na mítinku příznivců HDP v Diyarbakıru a usmrtila čtyři účastníky), došlo k několika kontroverzním zatčením a mezi opozicí panovaly obavy o regulérnost samotného průběhu voleb. Ty však byly nakonec shledány mezinárodními pozorovateli za férové.

AKP ztratila v letošních volbách poprvé od roku 2002 absolutní většinu křesel v parlamentu. V roce 2002, kdy se AKP dostala k moci, strana získala sice jen něco přes 34 procent hlasů, avšak rozdrobenost tehdejší turecké politické scény, spolu s vysokou volební klauzulí, vpustila do parlamentu už jen atatürkovskou CHP. AKP od té doby vždy získala pohodlnou nadpoloviční většinu pro jednobarevnou vládu.

I po letošních volbách sice zůstala AKP jednoznačně nejpopulárnější tureckou stranou, problémem však je její koaliční potenciál, neboť všechny tři další strany, které se dostaly do parlamentu, odmítají jít s AKP do koalice. Pro tureckou politiku tak zůstávají v zásadě tři nejpravděpodobnější scénáře:

• Některá strana s AKP do koalice nakonec vstoupí.
• AKP vytvoří menšinovou vládu.
• Turecko budou čekat další volby.

Zde v krátkosti představujeme čtyři hlavní strany zastoupené v aktuálním tureckém parlamentu:

AKP (Adalet ve Kalkinma Partisi – Strana spravedlnosti a rozvoje)

AKP vznikla v roce 2001 a navázala na reformní politiky z ústavním soudem dříve zakázané islamistické Strany cti (Fazilet Partisi) a Strany blahobytu (Refah Partisi) bývalého premiéra Necmettina Erbakana (odstaveného armádou v roce 1997 pro narušení sekularismu země; členem strany byl tehdy také Erdoğan). AKP dále navázala na některé konzervativnější i liberální formace z devadesátých let. Stala se postupně dominantní silou turecké politiky a symbolem ekonomického vzestupu Turecka. Zároveň začala být sekularisty obviňována z prosazování politického islámu, neo-otomanismu, autoritativnosti a korupce.

Současný předseda: Ahmet Davutoğlu (premiér a bývalý ministr zahraničí).

CHP (Cumhuriyet Halk Partisi – Republikánská lidová strana)

CHP představuje pilíř turecké sekulární politiky v tradici zakladatele moderního Turecka Mustafy Kemala Atatürka (kemalismus). Je také nejstarší tureckou politickou stranou oficiálně založenou v roce vzniku Turecké republiky – 1923. V současnosti má silný kemalistický a sociálně-demokratický charakter.

Současný předseda: Kemal Kılıçdaroğlu.

MHP (Milliyetçi Hareket Partisi – Strana nacionalistického hnutí)

Je ostře nacionalisticky orientovaná strana. Podle jejího neoficiálního militantního křídla, se jí také přezdívá „Šedí vlci“ (Bozkurtlar). Ve své politice kombinuje vyhraněný turecký nacionalismus, panturkismus (přesahující do mytologického turanismu) s prvky fašismu a xenofobního populismu.

Za současného předsednictví Devleta Bahçeliho strana zaznamenala jisté umírnění a odklon od nejradikálnějších postojů.

HDP (Halkların Demokratik Partisi – Lidová demokratická strana)

HDP je nováček turecké parlamentní politiky. Je sice označována za „kurdskou“ stranu, ale vymezuje se protinacionalisticky a snaží se zaujmout hlavně mladší turecké voliče levicovým programem (antidiskriminace, enviromentalismus, odmítání neoliberalismu atd.). V posledních volbách představoval hlas pro HDP částečně i protest vůči AKP, protože právě vstup HDP do parlamentu převážil absolutní většinu AKP.

Současné vedení strany je rozdělené mezi Selahattina Demirtaşe a Figen Yüksekdağovou.

Vyšlo v Mezinárodní politice

Zajímavá přednáška v Praze

S Koránem proti Hitlerovi a za svobodu Evropy - část 1.

Malý náhled na osud Arabů a muslimů, kteří bojovali po boku Spojenců na bojištích světových válek

A brief overview of the role of Muslim and Arab soldiers in the two World wars in the Allied armies.

Před více než deseti lety jsem ve Francii navštívil verdunské bojiště. Kromě zdejších stále patrných kontur měsíční krajiny, na které ještě sto let po velké válce je zakázáno z bezpečnostních důvodů hospodařit, rozbombardovaných obřích pevností, zbytků zákopů (ze kterých na jednom místě ční bodáky zasypaných vojáků), mě zaujaly také zdejší vojenské hřbitovy. Na většině z nich byly obvykle prosté kříže se jmény francouzských vojáků. Nedaleko verdunské kostnice, však byl i jiný hřbitov: Jeho náhrobky byly popsány arabsky a jen kousek od něj též pomník padlých vojáků s nápisy v hebrejštině.

O válečných osudech arabských, židovských a nejrůznějších koloniálních vojáků jsem tehdy ještě příliš nevěděl, podobně jako o skutečnosti, že často bojovali společně - a dobrovolně - za zájmy velmocí, které však zájmy jejich (důstojnost, sebeurčení, svoboda, samostatnost atd.) reflektovaly jen neochotně, případně vůbec. Navíc se řada vojáků z etnických menšin či kolonií, bojujících v britské či francouzské uniformě hlavně během druhé světové války, dostala později i do problémů s vlastními nacionalisty. Ostatně se zde trochu nabízí analogie s osudem českých vojáků C. a K. armády, kteří za války nedezertovali k legiím a přes veliké ztráty a statečnost byli za první republiky víceméně odsouzení k zapomnění.

Židovským vojákům za veliké války se budu věnovat brzy v samostatném článku. V tomto textu se zaměřím hlavně na osud muslimů a Arabů v průběhu světových válek, a to hlavně ze dvou důvodů:

- Osud arabských a muslimských vojáků za první světové války je u nás prakticky neznámé téma. Ostatně celá první světová válka je v našich zeměpisných šířkách tak trochu překryta tou druhou a řada důležitých souvislostí upadla v zapomnění. 

- Osud arabských a muslimských vojáků za druhé světové války je často disproporčně prezentován v podstatě jako kolaborace s nacisty. To přitom není jen obraz podporovaný dnešními kolektivními stigmatizátory islámu, ale i důsledek skutečnosti, že toto téma je obecně jen velmi málo zpracováno  (a když zadáte např. do pana Googla hesla "islam WW2", hemží se vyhledané odkazy na setkání muftího Al-Husajního s Hitlerem a obrázky bosenských muslimských esesáků). Ano, muftí, chorvatsko-bosenská divize SS i některé menší jednotky složené z muslimů, skutečně páchaly válečné zločiny po boku nacistů, avšak ve stejné době výrazně větší počet muslimů bojoval na straně Spojenců.   

V případě obou světových válek se muslimové a Arabové (není každý Arab muslim) mohli setkat jako protivníci. V první válce to byli muslimové a Arabové na straně Dohody (hlavně indo-pákistánští v britské armádě a afričtí muslimové v armádě francouzské) proti muslimům osmanským (což byli jak Turci, tak i část Arabů) či rakouským (Bosňáci). 

Za druhé světové války to byli opět indo-pákistánští muslimové v britské armádě a afričtí muslimové v armádě francouzské na straně Spojenců proti několika menším muslimským jednotkám na různých frontách. V případě Spojenců šlo o statisíce muslimů (např. v roce 1944 představovali muslimové přibližně 300 tisíc z celkových 500 tisíc vojáků v armádě Svobodné Francie. Jednalo se o Maročany, Alžířany, Senegalce, obyvatele Čadu a dalších francouzských dominií. Oproti tomu nejznámější muslimská (oficiálně chorvatská) jednotka bojující po boku nacistů - 13. horská SS divize Handžar - měla v době největší síly 17 tisíc mužů. V době druhé světové války vytvořili obyvatelé Indie a dnešního Pákistánu po boku Británie největší dobrovolnickou armádu v dějinách světa o síle až dva a půl miliónu mužů. V této armádě bojovalo proti silám Osy přibližně 30% muslimů. Pokud tedy sečteme, máme zde přinejmenším jeden milión muslimů bojujících během druhé světové války na straně Spojenců - oproti několika desítkám tisíc muslimů bojujících v jednotkách na straně nacistického Německa. 

Velká část Evropanů - a Čechů zvláště - vnímá dnes takřka vše přicházející z Blízkého východu, islámského či arabského světa jako potenciální nebezpečí a "neslučitelné s evropskými hodnotami". V některých případech je to skutečně pravda, ale rozhodně ani zde neplatí kolektivní vina. Důkazem jsou i některé kapitoly moderní historie evropských i neevropských muslimů a jsem přesvědčen, že do ní patří i ta, o které právě píši. Ukazuje, že řada muslimů "evropské hodnoty" nejen že respektovala, ale dokonce za ně položila život. 

Zde je druhý díl - o muslimech za první světové války 
a zde díl třetí - o muslimech za druhé světové války.