„Smrt jednoho člověka je tragédie, milión mrtvých je statistika.“ Ať už vyslovil tuto větu cynicky Stalin, či snad v lepší víře kdokoliv jiný, u moderních válečných konfliktů se jedná o velmi příhodnou charakteristiku. Pokus o přehledné zmapování dění v Sýrii od roku 2011, který předkládám, se bez tohoto označení neobejde. Jde o tragédii, která pro nás na Západě už vlastně ani není statistikou, ale spíš drobností odsunutou na okraj pozornosti.
V dnešní době globálních médií se k lidem dostanou zprávy o nesčetných událostech z celého světa. Televizní stanice pečlivě vybírají nejhrozivější momenty. Pozornost a soucit pak získají hlavně oběti, které mají jméno, nikoliv mnohem četnější lidé, kteří jsou prezentováni v podobě anonymních válečných statistik.
Délka trvání současných konfliktů velmi často otupuje pozornost i zájem a přesouvá celou událost právě do oddělení cifer a tabulek. Není tak divu, že daleko větší zděšení mezi těmi, kteří nemají čas se při svém každodenním životě hlouběji zabývat současnou světovou politikou (a takových je většina), vzbuzují různé nečekané a jednorázové teroristické činy, střelby ve školách, letecké katastrofy apod., než dlouhodobé střety, které se dějí „kdesi daleko“. Právě do této kategorie spadá většina ozbrojených konfliktů mimo Evropu, v současnosti nejčastěji na Blízkém východě (s občasnou výjimkou zvýšeného zájmu o izraelsko-palestinský konflikt) a v rovníkové Africe.
Odraz Baššára Asada na mikině v damašském taxíku
Válkám a násilnostem v Iráku a Afghánistánu byla věnována zvýšená pozornost v určitých momentech v období 2001–2010, avšak dnes už krveprolévání v těchto regionech nikoho příliš nezajímá. Občasné zmínky o tamních incidentech se objevují snad jen na druhých místech ve zpravodajství seriózních agentur. Obecně je ale násilí v těchto krajích už považováno v podstatě za „cosi přirozeného“, co se nás týká maximálně tak v podobě občasných a dosti výjimečných zranění či úmrtí vojáků na našich zahraničních misích. Do stejné kategorie „bezejmenných konfliktů“ se stále více propadá i dění v současné Sýrii.
Proč je to tak složité
Počet jeho obětí se dnes podle oficiálních statistik pohybuje okolo 150 tisíc, což je stěží představitelné číslo. Tyto suché statistiky navíc nezahrnují zraněné, uprchlé, postižené válečnými traumaty apod., kterých je nejen v syrském konfliktu mnohonásobně více než samotných „statistických mrtvých“.
Podívejme se blíže na faktory, které přispívají k prodlužování a mimořádně obtížné řešitelnosti syrského konfliktu:
Není stále jasné, k jakým důsledkům může syrský konflikt vést poté, co skončí či alespoň oslabí svoji intenzitu. Žádná z bojujících stran zatím nemá možnost zvrátit vítězství jednoznačně na svoji stranu. Je stále více zřejmé, že původní syrský prezident Baššár Asad pomalu získává převahu a dobývá zpátky řadu rebelských míst. Zřejmě tak zůstane u moci i nadále. Nebude však už asi nikdy schopen vládnout nad celou zemí tak, jako tomu bylo před vypuknutím konfliktu. Obecně jsou představy o tom, jak může postkonfliktní Sýrie vypadat, jen velmi mlhavé.
Krutým paradoxem konfliktu může být skutečnost, že prezident Asad znovu získá obecněji uznávanou legitimitu i v zahraničí. Muž, který byl zpočátku považován za hlavního viníka násilí, je stále u moci mimo jiné i díky ruské podpoře, která je poměrně spolehlivá a pro něj velmi důležitá. Dalšího posílení své pozice může dosáhnout jednak tak, že udrží či znovu získá moc nad nejdůležitějšími oblastmi Sýrie, ale také tím, že nadále bude pro některé světové politiky alespoň částečně „čitelný“ — na rozdíl od rozdrobených a zradikalizovaných syrských rebelů. Je tak v konečném důsledku možné, že pragmaticky bude nakonec Asad většinou světa opět uznán za „legitimního“. Ostatně podobně tomu bylo v minulosti u řady blízkovýchodních diktátorů včetně krutovládců, jako byl Saddám Husajn. Jeho postoje byly ve své době velmocím studené války také velmi dobře známé, ty však učinily pragmatickou volbu mezi sekulárním diktátorem Iráku a islamistickým režimem Íránu. „Sekulární versus islamistický režim“ je dnes na Západě rovněž součástí diskuse o Sýrii.
Frakcionalizace konfliktu a nepřehlednost opozice. Je stále méně jasné, kdo jsou vlastně jednotlivé bojující frakce opozice a kdo jsou jejich hlavní představitelé. Nejedná se o příliš známé a charismatické osobnosti schopné získat širší podporu protirežimně smýšlejících Syřanů. Navíc řada z nich stále umírá v průběhu bojů. Opozice se už delší dobu štěpí a dostává do vzájemných konfliktů a někdy i násilností. V Sýrii v uplynulých třech letech údajně vzniklo až 1000 různých opozičních skupin. Toho dovedně využívá Asadův režim. Je také stále méně patrná ideologická i náboženská profilace opozice. Podrobněji viz níže v podkapitole o vývoji konfliktu.
Zájmy sousedních států a mocností, kdy se — podobně jako v případě občanské války v sousedním Libanonu v letech 1975–1990 — syrský konflikt stal zástupným bojištěm různých zájmů velmocí a okolních států. Těmto zájmům může prodlužování konfliktu někdy nahrávat. V případě budoucnosti Sýrie hrají velkou roli zájmy Ruska (které podporuje Asadův režim), USA (které podporují určité části opozice, hlavně Svobodnou syrskou armádu, FSA), Íránu (který podporuje Asadův režim), Turecka (které podporuje části syrské opozice, hlavně FSA), Izraele (kterému jde o bezpečnost hranic a Golanských výšin a jeho postoj je spíše vyčkávací s jistými kontakty na syrskou opozici a zaměřením na boj proti Hizballáhu), Saúdské Arábie a Kataru (které podporují části opozice včetně některých islamistů) a dalších zemí.
- Dva a půl milionu Syřanů se stalo uprchlíky a opustilo v obavách před konfliktem zemi. Zdržují se v uprchlických táborech v okolních zemích (hlavně v Libanonu, Turecku a Jordánsku), případně uprchli ještě dále. Například v jordánském utečeneckém táboře Zátarí nedaleko jižní syrské hranice dnes žije kolem 150 tisíc syrských uprchlíků. Toto donedávna neznámé místo se stalo od léta 2012 čtvrtým největším jordánským městem.
Dva a půl milionu uprchlíků představuje kolem 10 % z celkové syrské populace. Je mezi nimi množství schopných a vzdělaných lidí. Nepřítomnost tak velké komunity oponentů režimu bude komplikovat možnost případných budoucích politických proměn země. Podobný důsledek měl ostatně třeba i odliv lidí a mozků z Kuby ve spojení s politickou perzekucí a velmocenskými kalkulacemi.
Stručný vývoj konfliktu od roku 2011
Vnitřní detaily, fragmentace či naopak spojenectví uvnitř syrského konfliktu jsou extrémně nepřehledné a vyžadují znalost aktuálního stavu. Samotná logika střetu však není zdaleka tak složitá.
Syrský konflikt vypukl z podobných důvodů jako vlna protivládních nepokojů v Tunisku, Egyptě či Libyi po roce 2010. Souvisel s kritikou různých aspektů autokratického režimu Baššára Asada. Ten sice již nedosahoval takového stupně represivnosti jako režim jeho otce Háfize Asada, ale v mnoha ohledech se stále choval velmi autoritativně a opíral svoji moc o všudypřítomné a neprůhledné bezpečnostní složky.
Protivládní protesty vypukly v březnu 2011 v jihosyrském městě Deraa nedaleko jordánské hranice. Šířily se postupně po celé zemi, načež začalo docházet k násilným represím ze strany režimu. Je pravděpodobné, že kdyby v této fázi prezident Asad reagoval výraznějšími ústupky, nemusel se konflikt rozhořet do dnešní podoby. Stále větší násilí ze strany vlády a bezpečnostních složek však vedlo k formování opozičních a odbojových skupin a k volání po svržení prezidenta.
V srpnu 2011 byla důstojníky, kteří dezertovali ze syrské armády do Turecka, vytvořena takzvaná Svobodná syrská armáda (Free Syrian Army, FSA). Turecko i některé západní země, které předtím lehce koketovaly se syrským režimem, chtěly tento dřívější postoj částečně napravit, podobně jako se tomu stalo v případě Libye, kde se západní podpora spolupráce s „polepšeným teroristou“ Kaddáfím velmi rychle přesunula k opozici. Západ a některé arabské státy usilovaly o zformování širší odbojové platformy, která by zahrnula více skupin. V prosinci 2012 tak vznikla Nejvyšší vojenská rada (Supreme Military Council, SMC). Celkově je však současná struktura i centrální vedení NVR velmi nejasné a jednotlivé frakce v ní sdružené často bojují nezávisle.
Symbol Svobodné syrské armády
Během roku 2012 došlo k eskalaci bojů mezi silami prezidenta Asada a opozicí. Situace v Sýrii se značně znepřehlednila. Mezinárodní společenství začalo vynakládat větší úsilí k řešení konfliktu. Tyto snahy však zkomplikoval postoj Ruska a Číny v rámci Rady bezpečnosti OSN. Jak Rusko, tak Čína vetovaly možný zásah proti Asadovu režimu a zcela se tak postavily proti nejednotným opozičním syrským silám.
V návaznosti na tuto situaci byla utvořena skupina Přátelé Sýrie, skládající se z desítek států mezinárodního společenství. První zasedání Přátel Sýrie se uskutečnilo z iniciativy tehdejšího francouzského prezidenta Sarkozyho v Tunisku. Zúčastnila se také česká delegace. Významné bylo zasedání Přátel Sýrie v Istanbulu v dubnu 2012, kdy se celkem 70 zúčastněných států dohodlo na zesílení tlaku vůči Asadovu režimu a na pomoci povstaleckým jednotkám. V únoru 2012 také došlo k jmenování bývalého generálního tajemníka OSN Kofiho Annana zvláštním vyslancem OSN-LAS (Ligy arabských států) pro Sýrii. Annan následně navrhl šestibodový mírový plán. Přestože se režim prezidenta Asada zavázal mírový plán dodržovat a stáhnout své jednotky z měst většinově obsazených povstalci, v praxi ani jedna z nesvářených stran mírovou dohodu nerespektovala. Namísto toho následovala další eskalace násilí a Annanův plán nebyl naplněn.
Syrský konflikt se v nejkrutějších podobách projevuje právě ve velkých městech, kde je silné zastoupení sunnitského obyvatelstva (Hamá, Homs, Aleppo a další). Armáda často na přítomnost povstalců ve městech reagovala nemilosrdným plošným bombardováním a ostřelováním, která města postupně přeměňuje do podoby „novodobých Stalingradů“.
Počátkem května 2012 se v Sýrii konaly oficiální parlamentní volby, které však byly opozicí bojkotovány. Podle místních i mezinárodních pozorovatelů se voleb zúčastnili pouze příznivci stávajícího režimu. Režim na oplátku vojensky zasáhl proti několika vesnicím, jejichž občané se voleb nezúčastnili. Po volbách následovalo několik pumových útoků ze strany rebelů, Asadova armáda pokračovala v ostřelování strategických měst rebelů a vypálila sunnitskou vesnici.
Konflikt se tak postupně stával oproti úvodní situaci stále více sektářským, přičemž prorežimní síly pocházely hlavně z řad syrských náboženských menšin jako alávité (rodina prezidenta Asada se hlásí k této komunitě, která odvozuje svůj původ od ší‘itského islámu, ale zároveň ve své víře zahrnuje řadu prvků křesťanství a je dnes již hodně sekularizovaná) a někdy také z řad drúzú a křesťanů. Naopak opozice se často formovala z muslimů v sunnitských oblastech (což je větší část Sýrie i Syřanů). Toto sektářské dělení konfliktu ale není absolutní. Mezi odpůrci režimu je řada lidí z náboženských menšin a naopak Asada podporuje řada sunnitů.
V roce 2012 došlo k ještě markantnějšímu štěpení syrské opozice a k rapidnímu nárůstu počtu mrtvých i uprchlíků stahujících se do okolních zemí. Poprvé se také objevily spekulace o možném použití chemických zbraní syrským režimem. Objevily se i obavy z možné spolupráce syrských povstalců s Al-Káidou a infiltrace islámských extrémistů do ozbrojeného konfliktu. Islamistická opozice vůči Asadovu režimu má však přinejmenším dva hlavní segmenty:
- islamistické skupiny
- radikální džihádisté s vazbami na Al-Káidu.
Do první skupiny lze zařadit alianci nazvanou Syrská islámská osvobozenecká fronta (Syrian Islamic Liberation Front, SILF), která vznikla v létě 2012 sdružením asi dvaceti islamistických skupin různého charakteru. Tato aliance byla ale značně volná, navíc se dvě výrazné frakce od ní později odštěpily a připojily se na sklonku roku 2013 k dalším pěti velkým islamistickým skupinám do aliance nazvané Islámská fronta. Ta nespolupracuje otevřeně s džihádistickými radikály, avšak někteří její členové mohou mít na tyto extremisty vazbu. Zahrnuje také kurdské islámské bojovníky, kteří jsou aktivní v boji proti režimu hlavně v kurdských pohraničních oblastech poblíž turecké a irácké hranice. Sami Kurdové ovládli několik pohraničních měst a oblastí a jsou mezi nimi rovněž silné protirežimní skupiny, které nejsou založené na náboženství, ale hlavně na kurdském nacionalismu.
Radikální džihádisty s vazbami na Al-Káidu sdružuje Fronta Al-Nusra, která byla zformována v roce 2011 iráckou odnoží Al-Káidy. Operuje hlavně v severní části Sýrie a na kontě má mimo jiné řadu sebevražedných útoků zaměřených jak proti režimu, tak i znepřáteleným opozičním frakcím. V dubnu 2013 ohlásila Fronta Al-Nusra spojení s Al-Káidou v Iráku do jednotné organizace zvané Islámský stát v Iráku a Levantě, (Islamic State of Iraq and the Levant, ISIL). Hlavní vůdce Fronty Al-Nusra však toto spojení neuznal, potvrdil věrnost hlavnímu vůdci Al-Káidy Al-Zawáhirímu a obě skupiny tak operují samostatně. V Sýrii tak došlo k dost paradoxní situaci, kdy vedle sebe působí dvě odnože Al-Káidy. Navíc je velmi pravděpodobné, že jsou režimem pragmaticky podporovány za účelem vyvolání co největších sporů v opozici a zároveň její diskreditace. Na konci roku 2013 totiž hlavni opoziční skupiny, včetně Fronty Al-Nusra, označily ISIL za svého nepřítele a za spojence Asadova režimu a začaly proti ní bojovat.
Vedle výše uvedených skupin působí v Sýrii dále řada dalších skupin různého ideologického a náboženského zaměření. Zmínit lze i syrskou větev Muslimského bratrstva, která je však dnes vlivná hlavně v exilu. V Sýrii také bojuje v řadách opozice hodně zahraničních bojovníků včetně různých „profesionálních mudžáhídů“, kteří se zapojili do řady konfliktů v muslimských zemích či regionech poté, co skončila v roce 1989 válka v Afghánistánu. Mezi bojovníky opozice lze tak narazit i na řadu muslimů ze Západu či dokonce i několik izraelských Arabů.
V této souvislosti je třeba zmínit i libanonské ší‘itské hnutí Hizballáh, které otevřeně deklarovalo podporu syrskému režimu a operuje na syrském území, hlavně v blízkosti libanonské hranice. Hizballáh je také velmi navázaný na Írán, který je společně s Ruskem hlavním zahraničním spojencem Asadova režimu. Hizballáh je dobře organizován, disponuje rozsáhlým arzenálem zbraní a na rozdíl od mnoha syrských opozičních frakcí má i dlouholeté bojové zkušenosti hlavně z konfliktu s Izraelem. Na straně režimu bojují také jednotky, kde jsou zastoupeni členové Íránských revolučních gard, iráčtí ší´itští radikálové a ší´itští radikálové z různých částí muslimského světa; kromě již zmiňovaného Afghánistánu například i z Jemenu.
Vlajka Hizballáhu
Vraťme se k vývoji konfliktu. Dalším jeho průvodním jevem se staly
válečné zločiny, mezi nimiž smutně vynikly masakry civilistů. Podílely se na nich jak vládní síly (BBC uvádí 17 masakrů), tak některé rebelské skupiny (BBC uvádí 10 masakrů). Jeden z nejhorších se odehrál ve městě Húlá, kde vládní jednotky zavraždily v květnu 2012 na 108 syrských civilistů, převážně žen a dětí. V květnu 2013 povraždily pro-asadovské milice
Šabíha 200-300 civilistů ve vesnici Bajdá a ve městě Banjas. Do těchto masakrů nejsou obvykle započítávány pro svou anonymitu například útoky syrského letectva proti civilním cílům, shazování ničivých
barelových bomb a další projevy násilí Asadova režimu. Naopak je pravděpodobné, že radikální džihádisté jsou zodpovědní za smrt minimálně 190 lidí při masakrech poblíž Latákíje.
Ruiny současného Homsu
Dalším medializovaným válečným zločinem je používání chemických zbraní. Primárně jimi disponuje syrská armáda loajální prezidentovi, není však vyloučeno, že se některé chemické zbraně mohly dostat do rukou rebelů. V srpnu 2013 došlo k raketovému útoku plynem sarin na předměstí Damašku zvaném Ghúta. Počet obětí tohoto útoku není jasný, ale jedná se přinejmenším o několik stovek lidí. Vzápětí po tomto útoku stála nad Asadovým režimem po několik týdnů vážná hrozba, že dojde k leteckému úderu USA na vládní syrské cíle. Nakonec však k útokům nedošlo, neboť Asad uzavřel s USA a Ruskem dohodu o likvidaci syrského chemického arzenálu.
Je dnes obtížné vyhodnotit, jaký praktický vliv by případný americký útok měl na Asadovu pozici a jaký na roli USA na Blízkém východě. Ať tak či onak, v první polovině roku 2014 je stále zjevnější, že si Asad svoji pozici nejenže udrží, ale navíc ji postupně upevní i v místech, která dobyl zpět od rebelů. Jak už ale bylo zmíněno výše, výsledek konfliktu nelze jednoznačně předjímat.
Česká republika a konflikt v Sýrii
Zájem veřejnosti o dění v Sýrii s prodlužováním konfliktu upadá a je přehlušován děním ve větší blízkosti České republiky — v současnosti hlavně na Ukrajině. Obecně lze postoj Čechů a české politické reprezentace vůči konfliktu v Sýrii označit za nejednoznačný a nepříliš konzistentní, místy až zmatený.
Jeden příklad za všechny: V roce 2012 proklamovali odlišné názory na dění v Sýrii ministerstvo zahraničí, česká velvyslankyně v Sýrii i prezident České republiky. Ministerstvo zcela jasně označilo situaci v Sýrii za občanskou válku a odsoudilo režim Baššára Asada pro jeho brutální zacházení s civilisty a jasně se postavilo za postoj jak EU, tak i OSN, které prosazovaly mírové řešení konfliktu a nutnost zprostředkovat mírová jednání mezi stranami konfliktu. Česká velvyslankyně v Damašku však naopak některé postoje syrského prezidenta obhajovala a zároveň odsoudila postoj Evropy vůči konfliktu. Tehdejší prezident Václav Klaus završil tyto nekonzistentní postoje vůči konfliktu v Sýrii tvrzením, že mírová jednání nejsou třeba a že konflikt si Sýrie musí vyřešit sama.
Dalším problémem, který nám znesnadňuje orientaci v složitém konfliktu, jsou někdy i samotní Syřané, kteří v České republice žijí. Hlavně mladší generace českých Syřanů (což jsou často lidé ze smíšených česko-syrských manželství, protože před rokem 1989 byly vztahy mezi tehdejším Československem a Sýrií velmi dobré), mají spíše blízko k oponentům režimu. Naopak mezi starší generací lze potkat řadu jeho stoupenců. V České republice také nadále oficiálně působí ambasáda, která zastupuje politický režim Baššára Asada a udržuje si jistý vliv na část syrské komunity u nás. V diskusi o Sýrii se mezi českou veřejností také často projevují obecně rozšířené negativní postoje k islámu spojené s malým a často velmi zkresleným povědomím o dění v Sýrii a na Blízkém východě obecně.
Obecně byla pro Českou republiku Sýrie před vypuknutím konfliktu v roce 2011 jednou z klíčových zemí v regionu v rámci ekonomické spolupráce. ČR plánovala realizovat v Sýrii hned několik velkých ekonomických projektů. Ozbrojený konflikt nejenže překazil tyto snahy, ale zároveň se stal i bezpečnostní hrozbou pro Izrael, tedy českého partnera číslo jedna v oblasti.
Česká republika se v průběhu konfliktu zapojila do humanitární pomoci na podporu syrským uprchlíkům. Poskytla finanční prostředky misi OSN pro uprchlíky UNHRC i Mezinárodnímu výboru Červeného kříže. Vyčlenila i finanční částky na humanitární projekty pro syrské uprchlíky žijící na území Jordánska. České ministerstvo zahraničních věcí zároveň podporuje program MEDEVAC, zaměřující se na ošetření a evakuaci syrských uprchlíků.
K jednomu z nejvýraznějších propojení mezi ČR a syrským konfliktem došlo na počátku roku 2014, kdy v důsledku krvavých násilností v severosyrském městě Halab zahynuli tři místní pracovníci české humanitární organizace Člověk v tísni. Pětice pracovníků byla náhodně zasažena dělostřeleckým granátem, když se snažila poskytovat pomoc ve čtvrtích v jižní části města. I přes tuto ztrátu zůstala organizace Člověk v tísni v Sýrii aktivní.
Tato verze článku je mírně aktualizovaná. Původní znění vyšlo v časopise 067.cz
Výběr z doporučených zdrojů:
- Dam van, Nikolaos. The Struggle for Power in Syria: Politics and Society under Asad and the Ba'th Party. I. B. Tauris, 2011
- Filiu, Jean-Pierre.The Arab Revolution – Ten lessons from the democratic uprising. London: Hurst & Co., 2011.
- Hokayem, Emile. Syria's Uprising and the Fracturing of the Levant. Routledge, 2013
- Kolektiv autorů. Zahraniční politika České republiky vůči zemím Blízkého východu, Zakavkazska a Střední Asie. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, 2001
- Kolektiv autorů. Česká zahraniční politika. Analýza ÚMV (soubor ročenek z let 2008-2012). Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2008-2012.
- Roy, Olivier. Globalised Islam: The Search for a New Ummah. London: Hurst & Co., 2004.
- Sela, Avraham: The Continuum Political Encyclopaedia of the Middle East. London, New-York: Continuum, 2002.
Před dvěma lety by to čekal málokdo. Když jsme ale sledovali situaci v posledních měsících, taky v kontextu s konfliktem v Sýrii, bylo vidět, že i tam ISIS hodně posiloval. Překvapivé to tedy až tak nebylo. ISIS navíc před několika měsíci obsadil významné irácké město Fallúdža. A také politika iráckého premiéra Málikího byla v posledních letech stále více sektářská ve prospěch iráckých šíitů, což se projevovalo i v armádě. To přispívalo spíš k rozdělení země než naopak. 
.jpg)
.jpg)
.jpg)