Recenze na "Korán, meč a volební urnu" v Dingiru

ZEVRUBNĚ O ISLAMISMU

Marek Čejka: Korán, meč a volební urna, Praha: Academia, 2020, 288 s.

Recenzoval Jan Sušer, Dingir 3/2020

Politolog a znalec moderního Blízkého východu Marek Čejka (* 1975) je v českém akademickém prostředí dlouhodobě výraznou osobností zejména díky textům o izraelsko-palestinském konfliktu. Nyní nakladatelství Academia přináší v edici Orient obsáhlou monografii vystavěnou na jeho habilitační práci. Pojednává tentokrát o zdrojích a podobách islamismu, jak praví podtitul. Pojem islamismus je užíván často zejména v mediální sféře, ale zasahuje i hlubší vrstvy veřejného diskursu, a často se pod tuto šifru schovají velice různé skutečnosti. Proto dává dobrý smysl význam tohoto pojmu podrobně zpracovat, jak se o to snaží Čejkova publikace. 

Jejím přínosem je už to, že vychází – jak autor v úvodu sám zdůrazňuje – záměrně v češtině a je zamýšlena pro českého čtenáře. Práci lze rozdělit na dvě kompaktní části: první je zaměřena na analýzu samotného pojmu „islamismus“, jeho vznik, způsoby užívání, zároveň též termíny jemu příbuzné (salafismus, džihádismus, politický islám apod.); poukazuje i na rozdíly v jeho použití v prostředí frankofonním, anglofonním, okrajově též např. v ruskojazyčném, ale také na to, jak se jeho chápání v daných oblastech vyvíjelo. Přehledné zpracování složitého tématu je stejně potřebné jako náročné. Zde je třeba přiznat, že kniha rozhodně není kratochvilné čtení. 

Marek Čejka vykonal podrobnou analýzu a jeho práce, která drží vysoký akademický standard, předpokládá nejen již jistou předběžnou orientaci v islámských tématech, ale i v geopolitice a historii islámského Blízkého východu. Aby mohl popsat složité a stále živé fenomény v jejich komplexitě, volí Čejka systematický způsob výkladu: nejprve předestře určitou vrstvu problematiky a postupně k ní dolepuje další a další rozměry. V knize tak často upozorňuje odkazy na předchozí výkladové pasáže i na rozvinutí daných témat, které bude ve výkladu teprve následovat. To klade rozhodně značné nároky na čtenářovu pozornost a poněkud ubírá na čtivosti – jak si ovšem lze brzy všimnout, nejedná se důsledek autorské roztěkanosti, ale o funkční strategii jak dynamické skutečnosti popsat co možná přehledně i důsledně. V tomto úsilí je, domnívám se, Čejka úspěšný.

Po lingvisticko-teoretické části nastupuje část, která se věnuje islamismu v jeho praktických formách a zabývá se jeho kořeny, vývojem, institucemi a reprezentativními organizacemi. Zde nalezneme pasáže o ideových předchůdcích islamismu, islamismu 20. století a rovněž o jeho zcela současných podobách. Tato pasáž je cenným korektivem užívání pojmu islamismus ve veřejné debatě. Čejka se snaží postihnout nejen kořeny a vývoj jednotlivých hnutí, ale i jejich vztah k politice v islámských zemích. Čtenáře tak může překvapit, že např. v některých zemích, kde se role islámu ve veřejném životě často tematizuje, jsou islamistická uskupení spíše v opozici vůči vládnoucím puristicko-pragmatickým kruhům, dokonce jsou často terčem perzekucí. Přehledně jsou zpracována uvedení do situace v Egyptě, Tunisku, Palestině, nechybí ani „okrajovější“ oblasti jako Pákistán či Jordánsko. Tematizován je i šíitský Írán po islámské revoluci 1979 či relativně sekulární, leč v posledních letech rovněž bouřlivě se měnící Turecko. 

Nová monografie doc. Čejky je tedy ukázkou pečlivé akademické práce nad nelehkými problémy, které analyzuje s nepochybnou erudicí nejen v politologii, politických dějinách, ale i v problematice islamologické a religionistické, a je jistě důležitou přípravou k porozumění proměnlivé a často výbušné situaci moderního Blízkého východu.

Stručná historie česko-izraelských vztahů - díl 4.: Od atlantismu až po islamofobii. Jak se projevuje současné české spojenectví s Izraelem

Izraelský prezident Rivlin na návštěvě Prahy v roce 2015

I kdybychom přihlíželi pouze k odkazu T. G. Masaryka a Václava Havla (o kterých se můžete dočíst v prvním, druhém a třetím díle našeho seriálu), byly by postoje současné České republiky k Izraeli s velkou pravděpodobností spíše pozitivní. Je ale možné, že by se svou kvalitou zase tolik neodlišovaly od vztahů k Izraeli, jaké mají další středoevropské země. Byly by tedy nejspíše dobré, ale nikoliv pozvednuté až na úroveň strategického partnerství, které se projevuje mj. třeba i společnými zasedáními české a izraelské vlády. Takové úrovně by zřejmě nikdy nedosáhly, nebýt skupiny českých politiků a úředníků, částečně bývalých disidentů.

Řadu z nich jako například v předešlých dílech zmiňovaného Alexandra Vondru a Vladimíra Žantovského a dále expremiéra Petra Nečase, expremiéra Mirka Topolánka, Karla Schwarzenberga či Tomáše Pojara mladšího i staršího, lze politicky zařadit k české pravici, a to jak liberálnější (hlavně blízké TOP 09), tak i konzervativní (blízké ODS). K nim by bylo možné přiřadit i některé členy KDU-ČSL. V tomto případě se prolíná postoj těchto politiků k Izraeli se silnou podporou atlantických vazeb, hlavně partnerství s USA a členstvím České republiky v NATO.

Faktorů ovlivňujících nepřesné vidění světa je v dnešní České republice, kde navíc v posledních letech velmi kvetou různé čistě dezinformační zdroje, celá řada.

Je však zavádějící domnívat se, že je pozitivní vztah k Izraeli podmíněn hlavně příslušnosti k určité části české pravice. Jednou z nejvlivnějších osobností moderní české politiky je také prezident Miloš Zeman. Ten byl známý svými vyhraněně proizraelskými postoji již i v dobách, kdy byl českým premiérem (1998–2002) a předsedou ČSSD (1993–2001). Velmi medializované se staly jeho výroky při návštěvě Izraele v roce 2002, kdy mimo jiné srovnával Jásira Arafata s Adolfem Hitlerem. V roce 2013 pro změnu navrhl přesunout českou ambasádu z Tel-Avivu do Jeruzaléma. Podobně jako pravicové politiky je i Zemana v jistém ohledu možné definovat jako atlantistu, byť jsou v jeho názorech patrné značné posuny a nekonzistence. Integrální součástí Zemanova pohledu na Izrael a Blízký východ je rovněž silná islamofobie. Miloš Zeman se mnohokrát vyjádřil o islámu a muslimech nejen kriticky, ale přímo negativně.

Strategický partner Nečas

Vrchol v intenzitě i kvalitě česko-izraelských vztahů představovala vláda premiéra Nečase (2010–2013). Nešlo jen o zmiňovaná společná vládní zasedání za účasti premiéra Netanjahua. Česká republika byla například v roce 2012 jedinou zemí Evropské unie, která hlasovala proti přijetí Palestiny jako nečlenského státu OSN. Ostatně Netanjahu za to nedlouho po hlasování přiletěl do České republiky Nečasovi osobně poděkovat.

Podle premiéra Nečase samotného spočívaly motivy česko-izraelského strategického partnerství na třech bodech. Prvním byl export – mimo Evropu byl Izrael čtvrtým nejvýznamnějším exportním teritoriem pro českou ekonomiku (po USA, Číně a Indii). Druhým faktorem podle něj byla inovativní izraelská ekonomika jako zdroj inspirace pro ČR. A třetím motivem pak mělo být hodnotové partnerství. 

„Měli bychom si být vědomi toho, že Stát Izrael je jedinou skutečně plnohodnotně fungující demokracií v tomto teritoriu, že je v mnoha ohledech po dlouhá desetiletí obklopen sousedy, kteří buďto chtějí anektovat část jeho území, anebo dokonce tento stát a jeho lid úplně zničit. Pokud to někomu něco připomíná z naší vlastní historie, to znamená z období mezi první a druhou světovou válkou, tak podle mého názoru to není připomínka náhodná. Právě proto bychom to měli být my, kdo má pro tento postoj pochopení, a měli bychom to být my, kdo tomu postoji rozumí. Izrael je fungující demokracií, chcete-li, je to ostrůvek západních hodnot ve svém teritoriu, a chcete-li, dokonce si troufám říci, že v mnoha ohledech Evropa začíná v Izraeli. To je důvod tohoto našeho strategického partnerství,“ 

vysvětloval Petr Nečas v odpovědi na interpelaci. Podotkl však také, že: 

„to neznamená, že vláda ČR i já osobně souhlasíme a budeme souhlasit a souhlasili jsme s každým krokem, který vláda Izraele udělá například ve vztahu ke svému okolí“.

Nad Nečasovými „hodnotovými spojitostmi“ lze zcela jistě spekulovat. Již samotné srovnání pozice Československa v roce 1938 a regionální jaderné velmoci Izraele po roce 2010 (podporované USA a západním světem a rozšiřující svá spojenectví v arabském světě) je velmi účelově zavádějící. Nečasovy postoje navíc nebraly žádné ohledy na iliberální posuny v izraelské politice, které často souvisely přímo s osobou premiéra Netanjahua, který sám byl navíc stále více i aktérem různých závažných trestních obvinění. Nečas sice zmiňoval jistou kritiku, ale ta v nějaké výraznější podobě zazněla až mnohem později od současného a dvou bývalých ministrů zahraničí v již zmiňovaném společném článku (přičemž jeden z jeho autorů – tedy Schwarzenberg, který byl ministrem zahraničí v Nečasově vládě – byl ve svých kritických postojích dříve mnohem zdrženlivější).

Romantizující pohled na Blízký východ

Důležitou roli v pohledu na současný Izrael hraje i české veřejné mínění. V Českých zemích existuje například upřímný a dlouhodobý zájem o židovskou kulturu a tradice. Tato témata jsou v obecném povědomí přítomna jak skrze různé kulturní osobnosti židovského původu pocházející z Českých zemí (Franz Kafka, Sigmund Freud, rabín Löw, Arnošt Lustig a další), tak i prostřednictvím různé romantizující literatury a příběhů (např. od Ivana Olbrachta, Isaaca Bashevise Singera, Leona Urise a dalších). Z uměleckého hlediska jde často o velmi cenná díla, z hlediska politického chápání dneška je však jejich role už jen velmi omezená. Umělecké zachycení evropské židovské tradice může stěží vysvětlit vztah mezi náboženství a politikou v dnešním Izraeli či obecněji vztah mezi náboženstvím a sionismem. Urisovy knihy o vzniku Izraele a vzpomínky osmašedesátníků na šestidenní válku mohou už také jen stěží vykreslit dnešní izraelsko-arabské vztahy.

V duchu výše uvedeného má řada Čechů poměrně dobré ponětí o historii českého, potažmo aškenázského židovství, které je tak v jejich chápání spojováno takřka automaticky se západní kulturou. K tomu přispívají i různé evropské diskuse o „židovsko-křesťanských“ kořenech evropské civilizace (což je však z perspektivy hluboké a dlouhé tradice evropského antisemitismu, který vyústil holocaustem, velmi sporný termín). Na druhou stranu mají Češi obecně jen velmi malé povědomí například o židovské sefardské a blízkovýchodní kultuře, bez jejíž znalosti lze rovněž současnou izraelskou politiku stěží správně pochopit.

Pohled Čechů na Izrael a izraelsko-palestinský konflikt ovlivňuje i české zpravodajství, které disproporčně informuje o dění v Izraeli, potažmo Palestině. Čeští mediální zpravodajové totiž sídlí obvykle právě zde a navzdory velmi silným příběhům, které jsou z Tel-Avivu a Jeruzaléma schopni mediálně zručně interpretovat, je jimi přinášený pohled na současný Blízký východ jen velmi selektivní. V tomto regionu jde přitom dnes už o mnohem více než o nekonečný izraelsko-palestinský spor.

Tato kombinace jisté literární a kulturní mytologie, v souvislosti s u nás tak oblíbeným černobílým „fanděním“ aktérům různých konfliktů (nejde jen o Izraelce a Araby, ale také o veřejné diskurzy sporů mezi Západem a Čínou, Ruskem a Ukrajinou atd.) a selektivním informováním o blízkovýchodním dění ve výsledku spíše prohlubuje neporozumění Čechů a rozvíjí jejich tendenci k mytologizaci moderních dějin a politiky.

Monolitický Izrael?

Izraelský prezident Rivlin a ministryně spravedlnosti Šaked
při slavnostním setkání se soudci izraelských šaríjatských soudů.

U mnoha Čechů také přetrvávají zažité stereotypy vidění světa z období studené války či jejich zrcadlově převrácené varianty. Češi také obecně nemají příliš zkušenosti s multikulturní společností, a hlavně islám a Arabové v jejich myslích vyvolávají spíše negativní dojmy, zatímco Izrael je jim kulturně bližší. O tom ostatně svědčí i vysoká úroveň protiislámské hysterie v České republice v uplynulých pěti letech. Jde ale i o selektivní a monolitický pohled na Izrael, jenž je sice neustále v médiích uváděn jako „židovský stát“, přičemž v reálu jde o velmi multikulturní a rozmanitou společnost, kde více než 20 procent občanů představují muslimové, na které se zcela v souladu s izraelským právem vztahuje např. v rodinných záležitostech právo šaríja – tedy v České republice něco zcela nemyslitelného.

Názory Čechů ovlivňují i různé osobnosti veřejného života, jejichž názory jsou v kontextu Blízkého východu zdeformované (např. otevřená islamofobie u prezidenta Zemana). Není bez zajímavosti, že v České republice narůstá i vliv různých jednostranně vyhraněných organizací a lobbystických skupin podporujících Izrael. Některé tak dokonce činí z náboženských či ideologických důvodů a úspěšně lobbují v tomto ohledu i ve vysoké české politice.

Faktorů ovlivňujících nepřesné vidění světa je v dnešní České republice, kde navíc v posledních letech velmi kvetou různé čistě dezinformační zdroje, celá řada. Neporozumění, romantizaci a stereotypizaci různých témat lze jistě odpustit běžným lidem, kteří nemají čas ani vzdělání na to hlouběji zkoumat spletité blízkovýchodní vztahy či studovat rabínské traktáty o sionismu. Pokud ale podobné myšlenkové vzorce používají i nejvyšší čeští politici, kteří si mohou přesné informace bez problémů zajistit, bude česká společnost na Izrael, Palestinu, Blízký východ a další regiony stěží někdy pohlížet bez stereotypů.

Odkaz na 1. díl seriálu (TGM)

Odkaz na 2. díl seriálu (1948-1989)

Odkaz na 3. díl seriálu (éra Václava Havla)

Odkaz na 5. - shrnující - díl seriálu. 

Stručná historie česko-izraelských vztahů - díl 3.: Václav Havel, Česko(slovensko) a Izrael po roce 1989

Třetí díl seriálu, který se pokouší komplexně zmapovat příčiny úrovně současných česko-izraelských vztahů. Vychází na stránkách Alarmu.

Vztahy mezi Československem a Izraelem zaznamenaly po 17. listopadu 1989 takřka raketový vzestup. Tento obrat souvisel s obecnou nepopularitou komunistického režimu (během něhož vztahy s Izraelem významně ochladly, jak jsme rozebírali v druhém díle seriálu) a sympatiemi k jeho protivníkům, které se projevovaly často až nekritickým obdivem k západnímu světu, USA a jejich spojencům. Nově nabytá svoboda projevu dávala Čechům a Slovákům možnost otevírat témata a veřejně zastávat názory, které byly po dlouhá desetiletí na veřejnosti potlačovány, ať už oficiální cenzurou či autocenzurou – a právě to se týkalo i sympatií k Izraeli.

Za výrazným obratem v československo-izraelských (a později česko-izraelských) vztazích však stáli především bývalí českoslovenští disidenti. Po pádu komunistického režimu se mnozí z nich stali vlivnými politiky a tyto názory u nich přetrvaly – například u Michaela Žantovského či Alexandra Vondry. Klíčovou roli však sehrál vzhledem ke své pozici Václav Havel. Ten byl ještě na konci roku 1989 zvolen prvním nekomunistickým prezidentem Československa od roku 1948. Jedna z prvních věcí, o kterou se Havel zasadil v zahraniční politice, bylo právě obnovení diplomatických vztahů s Izraelem. Navázány byly už 9. února 1990 při návštěvě izraelského ministra zahraničí Moše Arense v Praze. Československo se tak po Maďarsku stalo druhým bývalým sovětským satelitem, který s Izraelem obnovil diplomatické vztahy.

Zpočátku se Václav Havel pokoušel pochopit izraelsko-palestinský konflikt v jeho komplexitě a uvědomoval si i kritické aspekty izraelské politiky – dokládají to i nerealizované návrhy na zprostředkování izraelsko-palestinského dialogu.

Celou událost obklopovala nálada velkého očekávání a euforie. Na schůzce s prezidentem Havlem poděkoval Moše Arens za dodávky zbraní a za výcvik izraelských pilotů v roce 1948 a prezident Havel tehdy navrhl, že Československo bude dělat prostředníka mezi Izraelem a Organizací za osvobození Palestiny (OOP). Tento návrh se ovšem velmi brzy ukázal jako nerealistický, neboť se tehdejší Československá federace začala velmi brzy zmítat v problémech, které nakonec vedly v roce 1992 k jejímu rozpadu na dva nezávislé státy. Role zprostředkovatele mírových rozhovorů mezi Izraelci a Palestinci se tak mezitím poměrně efektivně zhostilo Norsko.

Rychlý vzestup československo-izraelských vztahů ilustruje obnovení izraelského diplomatického zastupitelství v Praze, tentokrát již na úrovni velvyslanectví 17. srpna 1990. Současně bylo znovuotevřeno československé velvyslanectví v Izraeli. Při vůbec první cestě československého prezidenta (a zároveň prvního nejvyššího představitele z bývalých sovětských satelitních evropských států) do Izraele v roce 1990 přebral Václav Havel také čestný doktorát Hebrejské univerzity v Jeruzalémě. Na reciproční návštěvu Československa přijel izraelský prezident Chajim Herzog v říjnu 1991.

Pocit nesamozřejmosti

Havla během jeho života inspirovalo židovství a židovská Praha (včetně díla Franze Kafky, který ovlivnil Havlovu tvorbu). Přátelil se řadou českých židovských osobností, z nichž mnozí byli signatáři Charty 77. Ve svém dopise z roku 1990 mimo jiné prohlásil: 

„Jako disident jsem žil v tzv. ghettu a poučil jsem se o iracionálním bezpráví, kterému nelze čelit jinak než pocitem osobní svobody, jejž nelze zničit žádným vnějším útlakem. Stát, v němž jsme až do podzimu 1989 žili, se od začátku panství komunismu nedokázal vyjádřit nijak k židovské otázce, jen Charta 77 vydala svůj dokument [Havel měl zřejmě na mysli dokument z roku 1989 s názvem Kritika devastace židovských kulturních památek v Československu a zamlčování úlohy Židů v československých dějinách]. Stát podporoval antisemitismus v padesátých letech po velkých protižidovských procesech a angažoval se v palestinském konfliktu v šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech. Tím z pozice síly likvidoval židovský problém, místo aby ho pomáhal řešit. Často se zamýšlím nad tím, co bylo společné v historii Čechů a Židů. Oba jsme byli malé národy, jejichž existence byla nesamozřejmá. Věčný zápas o přežití a pocit nesamozřejmosti se promítaly do kultury obou národů, do jejich chování. Spisovatelé a filosofové se ujímali role politiků, v obou národech se tradičně pěstovala úcta ke knize, v níž se uchovával jazyk a tradice živé. Zejména pak úcta ke knize knih, Bibli. Češi a Židé se pořád obraceli do minulosti, hledali v ní posilu a útěchu a často ji mytizovali. Utíkali se do rodiny, do soukromí a z toho pak pramenil skepticismus, nedůvěra k vrchnosti, malá starost o obecný zájem, ale i smysl pro to dělat si ze sebe legraci a nebrat se příliš vážně. Masarykův ideál humanitní jako náboženská myšlenka je možná stejně blízký židovství jako křesťanství, je to rovněž výraz národnosti, protože nic jiného nebylo po staletí dovoleno.“

Havel v ghettu

Citovaný úryvek celkem výstižně shrnuje Havlovo uvažování o vztahu mezi Čechy (či spíše českou kontrakulturou v době komunismu) a Židy. Havel tak ve zmíněném textu do jisté míry připodobnil postavení disidentů v komunistickém Československu k postavení Židů v ghettu. Kritizoval komunistický režim nejen za protiizraelskou politiku, ale i za jeho podporu Arabů. Zároveň viděl paralelu mezi Československem a Izraelem jakožto dvěma malými státy v ohrožení. Třebaže Havel upozorňuje na jistou mytizaci, sám se dopouští něčeho podobného, když zmiňuje vztah k Bibli – sionistické hnutí bylo mimo jiné i revolucí proti tradiční židovské religiozitě a proti zásadám Tóry –, a automaticky směšuje židovskou a izraelskou problematiku.

Havel také hovořil o:

„historickém vztahu našich národů k židovské komunitě, zejména v Praze, kde po staletí žilo významné židovské etnikum, tvořící společně s českým a německým živlem zvláštní kulturní atmosféru, (…) a pokojný charakter naší revoluce, jemuž chceme zůstat věrní i v zahraniční politice, která by měla být prodchnuta duchem tolerance a ekumenismu.“

Havlovy sympatie k Izraeli se ale po většinu jeho prezidentského období neprojevovaly jen nekritickou adorací. Pokoušel se pochopit izraelsko-palestinský konflikt v jeho komplexitě a uvědomoval si i kritické aspekty izraelské politiky – dokládají to nerealizované návrhy na zprostředkování izraelsko-palestinského dialogu, několik setkání s Jásirem Arafatem (včetně Arafatovy návštěvy Československa v roce 1990, která byla naplánována ještě za komunistického režimu) či snaha zvát na Fórum 2000 nejen izraelské, ale i palestinské intelektuály.

Posun doprava

Havlovy sympatie k Izraeli vycházely z politických postojů kontraelity v komunistickém režimu a byly tak – podobně jako u řady disidentů z komunistického bloku – sympatiemi „přirozenými“. Havel patřil například mezi světové politiky, kteří se zasadili o to, aby byla v roce 1991 zrušena rezoluce Valného shromáždění OSN č. 3379 z roku 1975, která srovnávala sionismus s rasismem. Tuto rezoluci tehdy podpořilo i komunistické Československo. V tomto kontextu Havlův vstřícný vztah k Izraeli velmi ovlivnil i bývalý sovětský disident židovského původu a pozdější izraelský politik Natan Šaransky. Mezi oběma muži byl patrný vzájemný respekt a inspirace. Šaranského s Havlem spojovalo nejen disidentské období, ale i jejich politické kariéry – Šaransky se totiž v Izraeli stal v podobnou dobu jako Havel v Československu významným a vlivným politikem, takže oba muži měli možnost setkávat se na různých politických i jiných fórech.

Šaranského názory se v průběhu jeho politické kariéry přibližovaly izraelské pravici a americkému neokonzervativismu. Havlovy postoje se posunuly obdobným směrem spíš až po skončení jeho posledního prezidentského období v roce 2003. V červnu 2007 tak například Havel společně se Šaranským a bývalým španělským premiérem Aznarem zorganizoval v Praze konferenci Demokracie a bezpečnost, která měla podporu několika neokonzervativních think-tanků. V roce 2010 Havel společně s několika dalšími neokonzervativci podpořil Aznarovu iniciativu „Friends of Israel“, která si dala za cíl „vytvořit protiváhu pokusům delegitimizovat Izrael a jeho právo žít v míru a bránitelných hranicích“.

Havlovy postoje vůči Izraeli zaznamenaly během jeho prezidentské kariéry i na sklonku jeho života několik posunů – od velmi pozitivních, ale vyvážených pozic až k jednostranným a nekritickým. Jeho názorový vývoj nicméně mohl souviset se situací po vypuknutí druhé palestinské intifády (po roce 2000) a po 11. září 2001, kdy u mnoha liberálně-pravicových intelektuálů v Izraeli i na Západě došlo k dalšímu posunu doprava.

Odkaz na 1. díl seriálu (TGM)

Odkaz na 2. díl seriálu (1948-1989)

Izrael a Emiráty - Komentář k navázání diplomatických vztahů

1. Izrael naváže diplomatické styky se Spojenými arabskými emiráty. Ty jsou teprve třetí arabskou zemí. Jak významná je to dohoda?

SAE jsou důležitým hráčem současného Blízkého východu a jedním z hlavních vůdců osy víceméně sunnitských režimů, která vykrystalizovala v období po arabském jaru. Z tohoto pohledu se jedná o regionální diplomatický úspěch. Na stranu druhou bylo obecně známo, že spolupráce Izraele a řadou sunnitských režimů, často velmi nedemokratických, probíhala už velmi dlouho, přičemž jednou z hlavních spojnic byl odpor vůči íránským regionálním ambicím. Takže současné navázání styků je možně vnímat i jako jen mezinárodněprávní legalizaci této situace a z pohledu politologa jasněji rozdané politické karty. 

2. Neoficiálně se Izrael sbližuje i s dalšími arabskými zeměmi. Dá se předpokládat, že k tomu oficiálnímu kroku také brzy přistoupí? Které země by to mohly být?

Dovedu si představit například Omán, který dlouhodobě s Izraelem jedná. Možná ještě menší státy jako Bahrajn, které jsou spojenci SAE a Saúdské Arábie. U té samotné si momentálně ale úplně jistý nejsem, protože vztahy uvnitř saúdského režimu i síla místních konzervativců je dost odlišná než v SAE. Naopak Katar, jehož vztahy se Saúdy a SAE jsou stále velmi špatné a podporuje Hamás, zřejmě v dohledné době podobnou dohodu neuzavře.  

3. Co dohoda znamená v praxi?

Vytvoření diplomatických vztahů má řadu důsledků - kromě otevření vzájemných ambasád to znamená možnost otevření běžných ekonomických kontaktů, spolupráce v řadě oblastí (např. i zbraňové technologie, boj proti covidu atd.), ale třeba i otevření přímých leteckých linek a zahájení vzájemného turismu. Otázkou zůstává, jak rychle se to stane. I existující diplomatické vztahy mohou být velmi chladné a stagnující, což je například vidět na současných izraelsko-jordánských vztazích.  

4. Na jednáních se podílela americká diplomacie. Prezident Donald Trump ji chtěl pojmenovat po sobě. Je to jeho úspěch? A jak se daří americké diplomacii za jeho vlády?

Že se podobná dohoda objevila nedlouho před prezidentskými volbami navíc v době, kdy se Trumpova popularita dostala do krize, není samozřejmě náhoda a Trump se jí bude snažit využít. Neoficiální vztahy mezi řadou arabských zemí (včetně SAE) a Izraelem ale posilovaly už dlouho před příchodem Trumpa, takže mám za to, že i kdyby byla dnes prezidentem Clintonová, mohl by být vývoj velmi podobný.    

5. Palestincům se sbližování Arabů s Izraelci nelíbí, jak je dohoda v budoucnu ovlivní? Jsou v ní ústupky, ovšem anexe ještě pořád hrozí...

To je celkem pochopitelné, protože Netanjahu je mezi Palestinci dlouhodobě mimořádně neoblíbený. A za situace, kdy nějaký arabský režim uzavře dohodu právě s jeho vládou, to řada z nich vnímá jako zradu. Celkově se ale řada sunnitských režimů stává pragmatická a staví daleko více než v minulosti do popředí své vlastní zájmy, než osud Palestinců. Je to vidět i na tom, že dřívější vlády arabských zemí podmiňovaly mír či otevřené vztahy s Izraelem nějakou férovější dohodou s Palestinci a uznáním jejich státnosti. Dnes už jim ale stačí jen fakt, že Izrael neprohloubí ještě více okupaci formou anexe dalších území. A to ještě navíc ani není vůbec jisté.        

6. A jak historický krok pomůže izraelskému premiérovi Benjaminu Netanjahuovi na domácí půdě?

Netanjahu toho bude chtít určitě také politicky využít, ale Izralci dnes řeší jiné problémy, než že by se těšili na nákupy v Emirátech.. Situace kolem covidu je v zemi dlouhodobě vážná a sám Netanjahu se ze všech sil brání trestnímu řízení za korupci a další delikty.  

Tázala se K. Havlická. Vyšlo na iDnes 14. 8. 2020

Na jedné z aktuálních demonstrací v Jeruzalémě proti premiéru Netanjahuovi. 

Stručná historie česko-izraelských vztahů - díl 2.: Od dodávek zbraní po přerušení diplomatických styků

Druhý díl seriálu, který se pokouší komplexně zmapovat příčiny úrovně současných česko-izraelských vztahů. Vychází na stránkách Alarmu.

První díl seriálu se zabýval skutečností, že základní stavební kámen specifických česko-izraelských vztahů je nutné hledat už před vznikem obou států, především pak v osobě Tomáše Garrigua Masaryka. Neméně podstatné je ale období bezprostředně po druhé světové válce, kdy Československo velmi účinně podporovalo vznik Státu Izrael. Ministr zahraničí Jan Masaryk, jenž šel ve filosemitských šlépějích svého otce, vystupoval v tomto směru aktivně v roce 1947 v Organizaci spojených národů (OSN). Československá diplomacie byla zastoupena také mezi jedenácti zeměmi ve Zvláštním výboru OSN pro Palestinu (UNSCOP), vytvořeném 28. dubna 1947, a účastnila se také projednávání palestinské otázky ve zvláštním podvýboru Valného shromáždění OSN pro Palestinu od září 1947.

Dne 29. listopadu 1947 hlasoval československý zástupce ve Valném shromáždění OSN pro rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát. O necelé tři měsíce později, 25. února 1948, proběhl v Československu komunistický převrat. Sovětský svaz však vznik Izraele podpořil, a tak i nová Československá vláda uznala nezávislost Izraele 19. května 1948, tedy pouhých pět dní po jeho vzniku. Diplomatické styky pak navázaly obě země 3. července 1948, přičemž ve stejné době začalo fungovat izraelské velvyslanectví v Praze. Československá ambasáda v Tel-Avivu byla otevřena až na počátku roku 1950.

Mýtus o zbraních

Československé zbraňové dodávky Izraeli sestávaly hlavně ze zanechaných německých zbraní. Na snímku izraelští piloti u letounu Avia S-199. Jednalo se vlastně o drak letounu Messerschmitt Bf-109 s motorem určeným původně pro německé bombardéry. Izraelští piloti říkali těmto hybridním mesršmitkám prostě "Mesr" nebo hebrejsky "Sakin" (nůž).  

Jeden z často zmiňovaných mezníků vztahu mezi Československem a rodícím se Izraelem je ten, že se ČSR významnou měrou podílela na zbraňových dodávkách, včetně bojových letadel, nově vzniklému státu a na výcviku příslušníků izraelské armády. K tomu došlo v době silné mezinárodní izolace Izraele během první izraelsko-arabské války v letech 1948 a 1949, kdy bylo navíc na oblast konfliktu uvaleno embargo OSN na dovoz zbraní. Z pohledu hodnocení tehdejšího československého konání je třeba přihlédnout k faktu, že pomoc byla poskytována v období, kdy u nás došlo ke změně politického režimu na otevřeně nedemokratický. Navíc si Československo nechalo za zbraně tvrdě zaplatit i přesto, že mladý stát byl s ohledem na válečný konflikt ve velmi špatné hospodářské situaci.

Je také zcela evidentní, že pomoc nově vzniklému státu byla poskytnuta se souhlasem Stalinova Sovětského svazu, který vznik Izraele podpořil jako protiváhu prozápadních arabských režimů. Československo tak fungovalo poprvé jako režim zastupující zájmy Sovětů. Jakmile se však v poměrně krátkém časovém horizontu ukázalo, že se Izrael přiklání spíše k západnímu bloku a nevydá se tak cestou „lidových demokracií“, SSSR i celý východní blok včetně Československa své postoje k židovskému státu na počátku padesátých let podstatně přehodnotily.

Československem dodané zbraně prokázaly Izraeli cennou službu ve velmi kritické době, kdy jiné státy podobnou pomoc přinejmenším oficiálně odmítly. Izrael dal rovněž mnohokrát vědět, že ho v těžké době dodávky československých zbraní „zachránily“. V současné České republice (méně však už v Izraeli) jsou dodávky v povědomí obyvatelstva a jsou většinou velmi pozitivně připomínány jako „náš podíl na vzniku Izraele“.

Zdá se, že dodávky zbraní Izraeli se staly i jistou součástí moderní české dějinné mytologie. Češi sami sebe vidí jako „malý mírumilovný národ, který je i dnes v jistém ohrožení německými, respektive ruskými zájmy“. Izrael pak pro mnoho Čechů ztělesňuje rovněž „malý západní národ, který je v neustálém existenčním ohrožení svým arabským okolím“. Ve své imaginaci tak Češi – byť se sami za velké válečníky nepovažují – hodnotově spřátelenému národu alespoň v klíčovou chvíli pomohli dodávkami zbraní a výcvikem vojenského personálu, čímž se vlastně podíleli na jeho vítězství. Zabránili tedy tomu, co se jim samotným stalo Mnichovskou dohodou v roce 1938, kdy byli evropskými spojenci opuštěni a vydáni napospas nacistům.

Češi tak v této mytologii měli klíčový vliv na „záchranu“ židovského státu a dali základ „historickému poutu“ mezi oběma zeměmi. Že byly souvislosti zbraňových dodávek podstatně složitější než toto zjednodušené schéma, si však uvědomuje jen málokdo. Příklad mnichovského Československa bývá zmiňován příležitostně izraelskými a českými politiky při vzájemných návštěvách (například při cestách Benjamina Netanjahua do Prahy v roce 2012) i přímo v Izraeli bez bezprostřední vazby na česko-izraelské vztahy – učinili tak například politici Ariel Šaron či Avigdor Lieberman.

Ještě v květnu 1949 přijel do Prahy izraelský ministr zahraničí Moše Šaret a v březnu 1950 byla podepsána vzájemná hospodářská dohoda, což byla vůbec první izraelská obchodní smlouva s cizím státem. Již v roce 1951 však byla vypovězena. Od roku 1950 totiž následovalo ve vztahu mezi Československem a Izraelem výrazné ochlazování, které souviselo s vazalským postojem vůči sovětské zahraniční politice. Začalo být totiž zjevné, že Stalinova kalkulace nevyšla a předpokládaná vnitřní i mezinárodněpolitická orientace Izraele směrem k sovětskému bloku se nenaplnila. Od února 1951 tak byly všechny československé zbraňové dodávky Izraeli zastaveny. Podporu Izraele vystřídal velmi rychle antisionismus a silný antisemitismus, ztělesněný na počátku let hlavně procesem se Slánským.

To byla nová oficiální linie režimu, avšak mezi veřejností nebyla situace tak jednoznačná. Kromě řady stoupenců měl totiž československý komunistický režim i množství odpůrců. Byli to jak členové nové kontraelity – hlavně bývalí příznivci nekomunistických stran, členové zahraničního odboje, někdejší soukromí zemědělci a podobně –, tak i kritici skrytí mezi širokou veřejností. Hlavně první skupina se stala brzy předmětem tvrdé perzekuce ze strany režimu. Mezi oběma vrstvami kritiků režimu přetrvával vesměs pozitivní pohled na Židy i tajné sympatie k Izraeli.

Bod zlomu

Prvním a velmi závažným vyústěním zhoršení česko-izraelských vztahů byl soudní procesy se Slánským v roce 1952, které se staly jedněmi z prvních otevřeně protisionistických a zároveň antisemitských procesů ve státech komunistického bloku. Odsouzen byl i první československý vyslanec v Izraeli Eduard Goldstücker. Proběhly rovněž procesy s izraelskými občany Mordechajem Orenem a Šimonem Ornsteinem, ale snažily se i vykonstruovat spojnici mezi sionismem, titoismem a špionáží pro Velkou Británii. Od roku 1950 navíc platil v Československu zákaz vystěhování Židů do Izraele, který byl v některých zvláštních humanitárních případech občas zmírňován. V Izraeli měl Slánského proces zvláštní odezvu: kromě oficiálních protestů izraelské vlády proti perzekuci československých Židů a izraelských občanů došlo i k teroristickým útokům na československé a sovětské velvyslanectví provedených radikálně nacionalistickou skupinou Království izraelské.

Dalším aspektem obratu politiky sovětského bloku vůči Izraeli na počátku padesátých let byl i důraz na podporu těch arabských států, které se vymanily z dřívějšího britského a francouzského vlivu a začaly ve své zahraniční politice projevovat sympatie se sovětskou linií a od šedesátých let i podpora palestinského národního hnutí. Jednou z takových klíčových zemí byl Egypt prezidenta Násira, který se mimo jiné profiloval jako stále více protiizraelský. V arabském světě obecně byly vznik Izraele a porážka arabských armád v izraelské válce za nezávislost reflektovány velmi negativně. Právě dřívější prodej zbraní Izraeli arabské země odsuzovaly a československá vláda měla velký zájem na tom, aby celá tato věc upadla v zapomnění. I to byl jeden z důvodů československého antisionismu – a na počátku padesátých let také antisemitismu – i československých zbrojních kontraktů s arabskými zeměmi a zejména s Egyptem a Sýrií.

V kontextu výše zmíněných protirežimních postojů části československých občanů ztrácelo mezi těmito kritiky na popularitě logicky také palestinské a arabské národní hnutí podporované sovětským blokem. To se dělo navzdory tomu, že se arabské státy ani Palestinci samotní (s výjimkou některých marxisticky orientovaných skupin) nikdy otevřenými spojenci či satelity Sovětského svazu nestali.

Od začátku padesátých let až do poloviny let šedesátých zůstávaly vztahy mezi Izraelem a Československem velmi chladné. Formálně však byly diplomatické styky přerušeny až po vypuknutí Šestidenní války 10. června 1967, kdy tak na pokyn Sovětského svazu učinila i většina ostatních satelitních států. Paradoxně však bylo možno veřejné sympatie k Izraeli opatrně projevovat o necelý rok později – tedy v krátkém období pražského jara v roce 1968. Dělo se tak hlavně v souvislosti se IV. sjezdem svazu spisovatelů, kde byly veřejně prezentovány alternativní názory k protiizraelskému postoji československého establishmentu po Šestidenní válce.

Protiizraelská karikatura z československého tisku
(zřejmě časopis Dikobraz) z doby šestidenní války. 

„Sionistická Charta“

Po sovětské okupaci Československa, která byla zahájena 21. srpna 1968, však byly obdobné postoje opět potírány. V letech po potlačení pražského jara během období normalizace se moci v Československu chopili opět Moskvě loajální soudruzi a československá zahraniční politika se vrátila opět do výrazně prosovětských kolejí. Ty byly nadále nepřátelské vůči Izraeli a Sovětský svaz a jeho satelity podporovaly politicky, vojensky i propagandisticky protiizraelský boj Arabů, včetně Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). V letech 1959–1989 tak absolvovaly v Československu stovky osob ze států arabského světa bojový výcvik a řadě Arabů byly uděleny stipendia na československých vysokých školách.

V roce 1976 zřídila OOP v Československu přímo diplomatické zastoupení a v roce 1988, po zasedání Palestinské národní rady v Alžíru, ČSSR dokonce uznala zde vyhlášený Palestinský stát. Došlo tak k paradoxní situaci, kdy reálně existující Stát Izrael v Československu své zastoupení neměl, ale neexistující Palestinský stát ano. Až přibližně do poloviny 80. let bylo Československo také jedním z mála států sovětského bloku, které nepovolovaly izraelským občanům vstup na své území. I v této době byly jisté bizarní výjimky – i přes zákaz vstupu Izraelců do ČSSR mohli v Praze jednat izraelští komunisté s představiteli OOP. Během normalizace také Sovětský svaz několikrát umožnil emigraci Židů ze Sovětského svazu do Izraele. Ti pak putovali zvláštními vlaky přes československé území do Rakouska, přičemž v jednom z případů, v roce 1973, československé úřady dokonce daly palestinským radikálům souhlas k útoku na jeden z těchto vlaků.

Ve vládní kampani k diskreditaci Charty 77 se mimo jiné tvrdilo, že byla založena na základě pokynů „antikomunistických a sionistických zahraničních centrál“. I tyto postoje režimu vůči českým disidentům v sedmdesátých a osmdesátých letech měly vliv na jejich sympatie k Izraeli. Charta 77 se mimo jiné k otázce Židů a Izraele vyjádřila v některých svých dokumentech.

Velmi výstižně shrnul v roce 1990 postoje československého disentu vůči Izraeli první porevoluční ministr zahraničí Jiří Dienstbier: 

„Důvodem je přítomnost židovské kultury v Praze (…), Masarykův příklad boje proti antisemitismu, vstřícná politika první republiky (…), spolupráce a pomoc Izraeli v době jeho vzniku (rychlé diplomatické uznání, umožnění průjezdu vlaků s Židy směřujícími do Izraele přes české území, zbrojní dodávky), solidarita s malým státem, který stejně jako Československo musel čelit většímu a silnějšímu nepříteli, odpor k Sovětským svazem vnucené protiizraelské politice a skutečnost,                                  že Izrael je vlastí mnoha Čechů,“ 

V roce 1988 se v československé politice objevily první vážnější změny ve vztahu k Izraeli. Při zasedání Valného shromáždění OSN v New Yorku se v září téhož roku uskutečnila schůzka ministrů zahraničních věcí obou států. Československý ministr zahraničních věcí zde oznámil úmysl vyslat do Izraele delegaci konzulárních úředníků a ekonomů, kteří měli prozkoumat možnosti rozvoje vzájemných vztahů. V únoru 1988 navštívila Izrael československá vládní obchodní delegace. Byly také podepsány první obchodní dohody mezi podniky obou států a izraelské turistické skupiny dostaly povolení navštívit Československo. Začaly také přípravy na znovuobnovení diplomatických vztahů. Definitivní průlom ale znamenal až pád československého komunistického režimu na přelomu listopadu a prosince 1989.

Předešlý díl seriálu byl věnovaný TGM, 

Následující Třetí díl (éra Václava Havla)

Čtvrtý díl (vztahy s Izraelem po Havlovi)

Pátý - shrnující - díl seriálu. 

Krátký komentář k explozi v Bejrútu

1. Ako čítate včerajšie udalosti, čo sa tam vlastne stalo? Je to nešťastná náhoda, alebo môže ísť o niečo úmyselné, ako naznačuje okrem iných Donald Trump?

Zatím to vypadá na lokální šlendrián a nehodu, nicméně definitivní závěry na sebe ještě nechají čekat. Faktem ale je, že pokud by se jednalo o teroristický akt, zřejmě by se k němu již někdo přihlásil. I to může v některých případech trvat déle, takže skutečně počkejme pár dní až bude více fakt a méně prostoru pro časté trumpovské konspirace.

2. Ako je teraz na tom hnutie Hizballáh? Už sme o ňom nič nepočuli, udržiava si svoju silu a podporu?

Politické křídlo hnutí Hizballáh je členem vládní koalice, která vládne od začátku letošního roku a byť vládl i dříve, jeho pozice v politice spíše posílila. Každopádně v Libanonu je dlouhodobá nespokojenost veřejnosti s politikou vlády hlavně co se týká ekonomiky, konfesního systému vládnutí, korupce a řady dalších témat. A Hizballáh je samozřejmě na straně zodpovědných za tuto situaci a bude mít nyní o to větší obavy o svou politickou budoucnost.

3. Akú úlohu zohráva aktuálne v Libanone Irán, má tam svoje záujmy, ovplyvňuje dianie?

Írán má dlouhodobě velmi silný vliv na Hizballáh a pak různě silnou měrou na jeho spojence, což jsou nejen šíítské, ale třeba i křesťanské politické hnutí. Libanonská politika je nesmírně komplikovaná a nesleduje vzorce, které mají ve svých hlavách nastavené Středoevropané.

4. Môže po tejto tragédii hroziť nové napätie, destabilizácia, vznikajú z toho riziká pre Izrael?

Ano, můžou posílit občanské protesty v zemi a volání po radikálních změnách politického systému. Jak bylo naznačeno, Hizballáhu může současná situace spíše ublížit, takže z tohoto pohledu se bude muset nyní soustředit spíše na jiné věci, než Izrael. Pevně doufám, že současné dění v Libanonu alespoň trochu podnítí zájem o komplikované a často tak tragické dění v této malé zemi, o které se přes její důležitost pro vývoj v regionu, ví u nás jen velmi málo.

Odpovědi byly poskytnuty Hospodárským novinám na Slovensku.

Stručná historie česko-izraelských vztahů - díl 1.: TGM

První díl seriálu, který se pokouší komplexně zmapovat příčiny úrovně současných česko-izraelských vztahů. 

- Následný druhý díl se zabývá obdobím 1948-1989, 

- třetí díl érou Václava Havla, 

- čtvrtý vztahy po Havlovi,

- pátý díl je pak shrnující.  

Historie bývá vždy trochu složitější, než bychom ji chtěli mít - a rovněž politické idoly se někdy  mohly chovat jinak, než jak máme zažito: Například TGM zastával v mladším věku občasně antisemitské postoje (v jeho době poměrně běžně rozšířené). I dlouho poté, co se jich zřekl a stal se (oprávněně) populární mezi českými Židy, se už jako prezident v Jeruzalémě  setkal v roce 1927 s největšími arabskými palestinskými nacionalisty jeho doby: S velkým jeruzalémským muftím hadži Amínem (vpravo) a Músou Kázimem, oba z významného klanu al-Husajní.
Ten první od něj navíc dostal o dva roky později řád Bílého lva. 

Dne 29. listopadu 2012 se konalo na půdě Valného shromáždění OSN velmi sledované hlasování. Jednalo se o povýšení statusu Palestiny v rámci OSN na nečlenský pozorovatelský stát (rezoluce 67/19). Palestinskou žádost nakonec podpořilo 138 zemí, 41 států se hlasování zdrželo, devět bylo proti. Nejen v Evropské unii, které je Česká republika členem, ale ani v Evropě jako celku a v sousedních kontinentech Asii a Africe byste přitom nenašli stát, který plně podpořil postoj Izraele – právě kromě České republiky. Jaké jsou souvislosti tak bezprecedentního chování České republiky vůči Státu Izrael?

Rok 2012 nebyl svou kvalitou v česko-izraelské diplomacii nějakou anomálií. Česká republika dává prakticky od samého začátku své existence jednoznačně vědět, že je velmi dobrým spojencem Státu Izrael, který v některých ohledech začal přerůstat až do postoje absence jakékoli kritiky. Schází tu vůle reflektovat třeba i jen ty nejkontroverznější posuny v izraelské politice Netanjahuovy vlády. Tato situace se začala jevit poněkud žinantní už i velmi umírněným a mainstreamovým politikům, jako je současný ministr zahraničí Petříček a jeho dvěma předchůdcům Karlu Schwarzenbergovi a Lubomíru Zaorálkovi. Ti tak letošního 23. května ve společném článku podrobili aktuální anexační záměry současné izraelské vlády konstruktivní kritice.

Je-li tento moment obratem ke zdravějšímu česko-izraelskému partnerství, nelze zatím s jistotou říci. Ze strany premiéra, prezidenta a z různých dalších částí politického spektra se i nyní zvedla tradiční vlna kritiky, která někdy mohla hraničit s až absurdními obviněními z antisemitismu. Přece jen to ale měli současní kritici o něco těžší, neboť nešlo o ojedinělý výkřik osamělého intelektuála či aktivisty, ale o relevantní politické hlasy s poměrně širokou podporou v různých částech společnosti.

K specifikům aktuálních českých postojů k Izraeli se znovu (a podrobněji) vrátíme v poslední části této série článků. Nyní se pojďme podívat, jakým způsobem se moderní česko-izraelské vztahy formovaly do současné podoby.

Hlasování o rezoluci 67/19 v roce 2012.
Zeleně státy hlasující pro, žlutě ty co se zdržely, modře nepřítomné a červeně proti. 

Důsledky Hilsnerovy kauzy

Současná kvalita česko-izraelských vztahů má své kořeny překvapivě v dobách dávno před vznikem Československa i Státu Izrael. Jedna z velmi často připomínaných skutečností je pozitivní poměr některých českých intelektuálů a politiků k Židům, respektive sionistickému hnutí, ještě v dobách před první světovou válkou. Antisemitské vlny v Evropě na přelomu 19. a 20. století vyvolaly řadu medializovaných afér. Ze všech nejznámější byla Dreyfussova aféra ve Francii v roce 1896. Rovněž v Rakousko-Uhersku proběhlo mezi lety 1867 a 1914 nejméně dvanáct soudních procesů týkajících se údajných rituálních vražd, z nichž byli obviňováni Židé. Nejvíce pozornosti se však dostalo případu, ve kterém jako v jediném došlo k odsouzení obviněného: takzvané Hilsnerově aféře (1899–1900).

Antisemitská karikatura TGM v českém tisku z doby Hilsneriády

Nespravedlivě obviněného židovského mladíka Leopolda Hilsnera se zastal tehdejší přední český intelektuál, politik a pozdější první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Ten se stal posléze terčem útoku českých nacionalistů, a dokonce i nezdařeného atentátu v roce 1907. Toto angažmá přineslo Masarykovi popularitu mezi Židy na celém světě, pomohlo mu také v jeho pozdějších politických aktivitách při zakládání Československa a zajistilo mu obdiv i podporu československých Židů. Masaryk byl v době svého prezidentského období podporovatelem sionismu a jeho první zahraniční cesta vedla v roce 1927 do Palestiny a Egypta. Nebyla také náhoda, že v prvorepublikovém Československu se konalo několik kongresů Světové sionistické organizace (v letech 1921 a 1923 v Karlových Varech a roku 1933 v Praze) i dalších významných událostí podobného typu.

Polistopadové uchopení odkazu TGM

Masarykovo filosemitské směřování nebyla taková samozřejmost, jak je někdy prezentováno. Jak on sám, tak i současní čeští historici reflektují občasný antisemitismus v první polovině života. Ani Masarykova podpora sionismu, který chápal jako výrazné emancipační hnutí v duchu osvobozujících se národů jeho doby, nebyla zcela bezmezná. Na vůbec neznámější fotografii při návštěvě Palestiny je tak například zachycen v doprovodu jeruzalémského rabína Sonnenfelda, klíčové osobnosti židovského náboženského antisionismu. O dva roky později Masaryk také udělil řád Bílého lva ústřední postavě palestinského arabského nacionalismu, velkému muftímu Husajnímu, i dalším arabským politikům z Palestiny.

S Masarykovým odkazem ve vztahu k Židům se na počátku devadesátých let minulého století identifikoval také bývalý disident a pozdější prezident Československa a České republiky Václav Havel:

„Jako prezident oceňuji spravedlnost, humánnost a objektivitu svého velkého předchůdce T. G. Masaryka, který neohroženě vystoupil v aféře Hilsnerově. (…) Riskoval svou popularitu, svůj časopis i své hnutí jen proto, aby byla zjištěna pravda. Podle jeho názoru každý, a zvláště malý národ musí mít mravní ideu, pro kterou žije a jíž přispívá k lepší souhře lidstva. Napsal: ‚Antisemitismus je podle mého soudu rána naše a vlastně jen naše, škodí nám, nás znemožňuje a zhrubuje…‘ Jako prezident národa, který se právě zbavuje totalitního režimu, bych chtěl nakonec připomenout Masarykova slova: ‚Národ, který není v sobě mravný, pevný, politikou samou nemůže být spasen.‘“ 

vysvětloval Havel v únoru 1990.

Pragmatické sympatie

Pozice Židů v Československu byla skutečně poměrně dobrá i v době, kdy se postavení Židů v evropských státech na sklonku dvacátých let a v třicátých letech 20. století často zhoršovalo. Nešlo jen o svobodný a bohatý kulturní a politický život (který započal už hluboko za Rakouska-Uherska), ale Židé se mohli za první Československé republiky přihlásit jak k „izraelitskému náboženství“, tak i k „židovské národnosti“. Tato skutečnost pramenila nejen z osobní iniciativy prezidenta Masaryka, ale i z postoje české inteligence, která na základě vlastních zkušeností z bojů za národnostní uznání sympatizovala s úsilím Židů o uskutečnění jejich ideálů. Československé uznání židovské národnosti bylo v kontextu střední Evropy bezprecedentní a znamenalo akceptaci židovské národní jednoty a práva na kulturní a národní sebevyjádření Židů.

Pozitivní vztahy vůči Židům byly nejen idealistické, ale měly i svůj pragmatický aspekt: Uznání židovského národa mělo totiž za cíl i formální „snížení“ počtu příslušníků německé a maďarské menšiny v ČSR. Řada Židů v meziválečném Československu se hlásila k německé či maďarské národnosti a jejich hlavním jazykem byla němčina či maďarština. Největší sympatie tak nežidovští Češi/Slováci chovali především k Židům, kteří mluvili česky nebo slovensky. Ani situace židovských uprchlíků, kteří ve třicátých letech utíkali na české území, nebyla ze strany československých úřadů a společnosti reflektována vždy jen empaticky.

Postavení T. G. Masaryka v československé politice bylo během jeho prezidentských období takřka neotřesitelné. Podobně tak zaujímá Masaryk zcela výjimečnou pozici v moderní české historiografii a je neustále připomínán jako pozitivní vzor. Není pochybnosti o tom, že jeho vztahy k Židům a později i sionistickému hnutí se staly důležitým faktorem pozitivního nahlížení mnoha nežidovských Čechů/Slováků na Čechy/Slováky židovského původu i na Židy, sionistické hnutí a posléze i na Izrael obecně. Svou roli sehrál i prezidentův syn a pozdější velmi populární československý ministr zahraničí Jan Masaryk (kterému se bude více věnovat druhý díl tohoto seriálu).

Je také velmi pravděpodobné, že jistý vliv na postoje Masaryka a Čechů k sionismu a Židům mělo i potlačení vlivu katolicismu přinejmenším v české části prvorepublikového Československa. Katolicismus totiž představoval pro část Čechů jak jistý nepopulární symbol „starého režimu“, tak i určitého nositele tradičních antisemitských předsudků vycházejících z křesťanského katolického antijudaismu. Ty ostatně znovu ožily v plné síle po rozpadu Československa ve fašistickém Slovenském štátu, kde byla vazba mezi fašistickým režimem a katolickým klérem velmi zřetelná.

Další díl se zabývá obdobím 1948-1989. 

Třetí díl éra Václava Havla.

Čtvrtý díl (éra po Havlovi)

Pátý - shrnující - díl.  

Také další národní idoly, jakkoliv byli v mnoha ohledech kvalitní umělci, mohly mít více tváří.
Například Jan Neruda publikoval v roce 1870 ostře antisemitský spis. Ten pak i za první republiky
vyšel v edici "Traktátů mladého Československa" .

 Vyšlo na stránkách Alarmu.

Being John Malkovich / V kůži Johna Malkoviche

Kámoši mě včera připomněli jednu 20 let starou kulišárnu, na kterou jsem skoro zapomněl. Ač jsem se sice osobně nikdy nesetkal s Johnem Malkovichem, v roce 2000 se mě při natáčení seriálu "Napoleon" podařilo se stát jeho dublérem. Původně jsem měl být prostý francouzský granátník - komparsista, nicméně pan rejža, kterej chtěl ušetřit nějaký love za Malkoviche, se rozhodl ve scéně rozhovoru Talleyranda (kterého ztělesňoval) s Napoleonem ho zastoupit (jen zezadu) dublérem a dotočit pak jen Malkovichův mluvící obličej zvlášť. Z asi deseti jinochů, kteří se přihlásili, si pan rejža vybral mě skoro okamžitě, prý že zezadu vypadá moje prdel a výška nejvíc jako on :) No a tak se stalo, scéna se natočila na dvoře slavkovského zámku, já dostal místo pětistovky litr (John by byl kapku dražší;) a nikdo netuší, že Malkovich je ve skutečnosti Čejkovich ;) 

Na fotce vlevo su v Taleyrandových hadrech a vedle mě je Luboš Majerčík, který ten kompars tehdy zpískal a vpravo je pak pravej Malkovich v týchž hadrech (bez mantlu) s Napoleonem (Christian Clavier). Dole je pak ta scéna (je na cca 4,45 minutě).

..a pak se stala ještě jedna malá historka o týden později při natáčení v Mikulově, ale o tom zase třeba jindy:) 

My friends reminded me yesterday of a 20-year-old story, which I almost forgot. Although I have never met John Malkovich in person, in 2000 I managed to become his doubler while filming the series "Napoleon". Originally, I was supposed to be a simple stunt French grenadier. But the director, who wanted to save some money for Malkovich, decided that in the scene of a conversation between Talleyrand (whom he embodied) and Napoleon to replace him (but only from behind) with a stuntman and film Malkovich's talking face later separately. From about ten boys who signed up, the director chose me almost immediately, as he said that from behind my ass and height look most like Malkovich :) And so it happened, the scene was filmed in the courtyard of Austerlitz castle, I got 25 dollars instead of twelve (I assume John would be slightly more expensive;) and no one knows that Malkovich is in fact Čejkovich;)

On the left in Talleyrand's rags is me and next is Luboš Majerčík, who invited us to this stunt-event. On the right is the real Malkovich in the same rags (without the coat) with Napoleon (played by Christian Clavier). The below is the mentioned scene (time cca 4:45)

Komentář k "článku ministrů" a politice anexe Západního břehu

Je podle vás nedávný článek „tří ministrů zahraničí“ vykolejením z české zahraničněpolitické tradice a pozice vůči Blízkému východu? 

Vykolejení je příliš silný výraz. Článek ministrů je ale neobvyklý v tom, že v minulosti české postoje k Izraeli často postrádaly prakticky jakoukoliv konstruktivní kritiku a podpořily v podstatě libovolný izraelský krok, byť byl třeba i velmi diskutabilní. Článek ministrů může naopak znamenat počátek zdravějšího zahraničněpolitického postoje k českému strategickému spojenci. Osobně se domnívám, že se našim nekritickým přístupům museli v duchu někdy usmívat i izraelští politici. Na druhou stranu, pokud má Izrael v Evropě tak věrného „Hujera“, proč by toho nevyužil… 

Představitelé osadnické rady "Ješa" sedí nad mapou Západního břehu s plánem anexe
(13. 5. 2020, foto Rafi Peretz) 

Myslíte si, že Izrael skutečně přistoupí k rozsáhlé anexi údolí Jordánu na Západním břehu nebo zůstane pouze u slov či omezeného kroku? 

To je otázka. Nyní se spekuluje spíše o tom, že izraelský premiér Benjamin Netanjahu si zatím jen testuje terén pro případnou anexi. Pokud by k ní došlo, byly by důležité i její další detailní teritoriální a administrativní aspekty, které teď není snadné předpovědět. Netanjahu ale každopádně bude chtít vytěžit maximum z Trumpova období, protože dobře ví, že mu americký prezident odkývá takřka vše. Takže z hlediska potenciální anexe bude také důležité, bude-li Donald Trump zvolen i podruhé. 

Kdyby k anexi celé oblasti došlo, padá v tu chvíli projekt samostatného palestinského státu ze stolu? Nebyl by bez ní životaschopný? 

To bude záležet rovněž na podobě oné anexe. Pokud by se připojovala pouze část s velkými izraelskými osadami, mohl by jakýsi okleštěný palestinský stát stále hypoteticky existovat. Řada Palestinců ale už za desetiletí stagnace mírového procesu, ke které Netanjahu přispěl lvím dílem, nemá o žádná polovičatá řešení zájem. Také málokterý palestinský politik bude chtít za podobné okleštěné pokusy přebírat spoluzodpovědnost, což může více uvolnit prostor radikálům. 

Co vše by anexe Izraeli přinesla? Jde pouze o židovské obyvatelstvo v oblasti, významný bezpečnostní aspekt, boj o vodu? 

Bezpečnostní aspekt anexe je vysoce sporný, neboť například iniciativa 300 izraelských důstojníků armády, rozvědek Mosad a Šin-Bet a bezpečnostních expertů v záloze ji z tohoto ohledu kritizuje. Expanze území je dlouhodobá vize izraelských nacionalistů a náboženských fundamentalistů z řad osadníků. Má ale rovněž pragmatický aspekt posílení politické síly tohoto tábora. Osadníci a pobožní jsou totiž v rozdrobeném izraelském politickém systému stále vlivnější skupinou voličů. 

 

Jaké postavení mají Palestinci žijící na židovských územích Izraele? Jsou skutečně obyvateli druhé kategorie, nebo mají naopak nějaké výhody? 

Tady je třeba odlišovat dvě věci – Araby s izraelským občanstvím na území Izraele, tedy téměř dva miliony lidí. Více než polovina z nich se považuje za Palestince. Ti jsou si v právech teoreticky rovni s Izraelci židovskými. Ale pokud se mluví o „Palestincích“ v médiích, pak se většinou jedná o obyvatele Západního břehu, pásma Gazy a Východního Jeruzaléma, kterých je přes pět milionů. Ti izraelské občanství nemají a vůči Izraelcům se nacházejí v různých stupních nerovného postavení - například žijí pod vojenskou správou, vztahují se na ně výrazná omezení pohybu a tak dále. Dlouhodobě nejhůře jsou na tom obyvatelé Gazy. A pak je zde ještě přibližně pětimilionová komunita palestinských uprchlíků a jejich potomků za hranicemi Izraele a Palestiny, značně závislá na politice státu, v němž žijí.

Vyšlo 29. 5. 2020 na portálu E15. Dotazovala se Pavla Palaščáková. 

Aktuální články/rozhovory na totéž téma: 

• Odkaz na rozhovor s Břetislavem Turečkem  
• Odkaz na rozhovor s Karlem Schwarzenbergem
• Odkaz na článek Filipa Outraty  
• Odkaz na článek Ireny Kalhousové. 

Recenze na "Korán, meč a volební urna" ze slovenského deníku SME

Stanú sa z džihádistov stranícki harcovníci?

Práca českého autora pomáha zorientovať sa v zdrojoch a podobách islamizmu.

Autor: Ľubomír Jaško

Rubrika: KNIHA TÝŽDŇA - FÓRUM

rozklikněte pro zvětšení  - full text níže

Misia v dobe post-pravdy

Dôvodov na povrchnú averziu vo vzťahu k vyznavačom islamu je požehnane. Po  skúsenostiach s novými formami terorizmu a popri krachujúcom sne o multikultúrnom spolužití mnohých vábi použitie jasnej nálepky, ktorá má ukázať rozhodnosť a opatrnosť.
Vedci typu Čejka sú v tomto kontexte výnimočne dôležití. Český politológ sa vďaka študijným pobytom vynikajúco orientuje v blízkovýchodnom prostredí. Celú akademickú kariéru študuje judaizmus, izraelsko-palestínsky konflikt a islam.
Vie o svojej misii: v dobe post-pravdy sa usilovať o to, aby sa verejnosť neutopila v záplave pochybných informácií a predsudkov.
Predsudkom sa v Čechách (na Slovensku je to podobné) darí. Aj napriek tomu (alebo práve preto?), že v krajine chýba moslimská populácia. Pri absencii vážnejších bezpečnostných hrozieb sa na protiislamskej vlne vezú novinári aj politici na čele so súčasným českým prezidentom.
Nášmu stredoeurópskemu svetu chýba dotyk s cudzími kultúrami sprostredkovaný  koloniálnymi skúsenosťami. Počas vojny a po nej boli naše krajiny etnicky vyčistené. Ďalšie možnosti kultúrneho dialógu zmazal totalitný režim.
Inou prekážkou pochopenia sú falošné, v hlavách zakódované analógie s kresťanstvom, resp. rímskym katolicizmom. Islam inštitút hierarchickej cirkvi nepozná, je decentralizovaný a od roku 1924 nemá ani žiadneho legitímneho chalífu.

Hádka o pojme 

Na obhajobu bežného človeka treba priznať, že pojem islamizmus nie je zrejmý a používaný v rovnakom význame ani v odbornej obci.
Islamizmus je umelý pojmový konštrukt, ktorý vznikol na Západe. Začal sa používať vo vedných odboroch so záujmom o politiku, kultúru a náboženstvo Blízkeho východu.
V začiatkoch používania pojmu (v anglických a francúzskych textoch) bol islamista naozaj synonymom pre vyznávača moslimského náboženstva.
Na označenie islamských politických hnutí sa začal používať vo Francúzsku len pred niekoľkými desaťročiami. V anglofónnom svete má pojem bližšie k mediálnemu využívaniu islamizmu - ide teda o iný výraz pre islamský fundamentalizmus a radikalizmus.  Takto možno politické a ideologické trendy odlíšiť od islamu ako náboženstva.
Autori sa postupne zhodli na hlavných znakoch. Islamizmus sa snaží, aby spoločenská morálka bola riadená islamskými hodnotami. Politika má rešpektovať islam a islamské právo hralo ústrednú úlohu vo verejnom živote. Zjednodušene ide o akciu, obnovu islamu v celej šírke a návrat k jeho zdrojom. 

Genéza islamizmu

Aj s genézou islamizmu je to ošemetné. Hoci ide o relatívne novodobú záležitosť, nedá sa oddeliť od historických začiatkov samotného islamu.
V jednotlivých kapitolách príbehu islamizmu je Čejka najpoučnejší. Islam sa zjavuje v neočakávanej pluralite. 
Prvým dynamickým pokusom o návrat k autentickým hodnotám islamu bol salafizmus. Dá sa chápať širšie ako hnutie vznikajúce hlboko pred modernou politikou alebo ako modernistický myšlienkový prúd z 2. polovice 19. storočia. Novinári sa týmto kontextom veľmi netrápia, a  píšu o salafizme ako o analógii radikalizmu či terorizmu.
Netreba zabúdať ani na radikálne reformný wahhábizmus Muhammada ibn Abd al-Wahhába.  V spojení s beduínskym emírom vyskúšal efektívne prepojenie náboženského zápalu s vojenskou zdatnosťou. Západ sa toto hnutie chvíľu snažil pochopiť na príklade kresťanskej reformácie.
Wahhábizmus je stále v hre v Saudskej Arábii. V 80. rokoch spoločne s Američanmi a Pakistánom podporovala zradikalizovaných wahhábistov vrátane Usámu bin Ládina.
Čejka upozorňuje na západný kolonializmus, ktorý sa stal dôležitým impulzom pre politizáciu islamu. Charizmatickí moslimskí vodcovia využili náboženskú rétoriku na mobilizáciu proti západnému prenikaniu.
Inou zaujímavou kapitolou z genézy islamizmu sú skupiny protiruského odboja na Kaukaze a ďalšie odbojové  hnutia v Líbyi, Alžírsku, Sudáne a Pakistane.

Moslimské bratstvo a jeho radikálni bratia

Stredobodom Čejkovho záujmu je egyptské Moslimské bratstvo. Považuje ho za najarchetypálnejšie islamistické hnutie vôbec. Nakoniec aj palestínsky Hamás a tuniská strana Enahda patria do okruhu jeho spriaznených odnoží.
Islamizmus v druhej polovici 20. storočia bol reakciou na pokles popularity sekulárnych nacionalistov. V mnohých blízkovýchodných krajinách nasledoval náboženský revival. Do popredia vystúpili skupiny, ktoré sa neštítili antisystémových a teroristických metód.
Politické islamistické platformy chceli suverénne vlády byrokratického štátu nahradiť vládou božou. Namiesto sociálnych rozdielov hlásali rovnosť.
Príbeh Moslimského bratstva naštartovaný v roku 1928 egyptským učiteľom z delty Nílu Hasanom al-Banná nie je priamočiary.  Bratstvo sympatizovalo s moslimskou mystikou, ale bolo inšpirované aj niektorými aspektmi modernity. Zdôrazňovalo vzdelávanie i charitu.
Do budovania ozbrojeného krídla sa organizácia pustila počas druhej svetovej vojny, vtedy jej aktivity boli úradne zakazované.  Podporu egyptského kráľa Bratstvo po vojne získalo aj vďaka protikomunistickým postojom.
Úplne iné postavenie malo Bratstvo počas Násirovho režimu. “Minister zahraničia” Moslimského bratstva sa dokonca stretol s americkým prezidentom.
Ideologický a teoretický základ politike Bratstva položil Sajjid Qutb, dlhodobo najvplyvnejší člen organizácie. Vo väzení napísal Míľniky na ceste, kniiha predsdtavuje najkultivovanejšie podaný akčný program radikálneho islamizmu.
Po Mubarakovi a tzv. arabskej jari sa regionálne mocnosti spojili do dvoch blokov, popri nich tretí - turecko-katarský - poskytol Moslimskému bratstvu azyl. Dnes žije okolo 1500 egyptských členov Bratstva v exilu v istanbulskej časti Yenibosna.
Turbulentný vývoj Moslimského bratstva presne ukazuje, aký je islamizmus komplexný a dynamický fenomén. Islamistické koncepcie sa môžu vyvíjať, prelínať sa a vzájomne si konkurovať.

Vyhliadky

Záverečný Čejkov prehľad islamistických projektov je encyklopedicky dôsledný. Kto sa chce zorientovať v dnešnom Turecku alebo pochopiť situáciu v Pakistáne, Iráne či Libanone, nenájde v našom jazykovom okruhu lepšiu príručku. Rovnako precízny je pohľad na Tállibán, Al-Káidu a Islamský štát.
Je dobré si všimnúť, že okrem radikálneho islamizmu existuje aj umiernený, ktorý je prítomný ako agenda politických strán v Maroku, Kuvajte, Malajzii a Indonézii. Okrem umiernenosti je jeho najvýraznejšou črtou pragmatizmus.
Ďalším možným vývojom je post-islamizmus. Síce je moslimský a nechce byť sekulárny, ale počíta s pluralitou a kompromismi. Náboženské pravdy sú viac individuálne ako univerzálne pre celý svet.
Problémom debát o islamizme je, že všetko je prehlušené príbehmi džihádistického teroru.
Vec je (našťastie) zložitejšia. Zložité sú aj vyhliadky do budúcnosti. Konflikty na Blízkom východe môžu ešte viac povzbudiť radikálny islamizmus.
Nemožno však vylúčiť ani koniec islamizmu, ktorý sa prerodí na politické strany podobné konzervatívnym stranám v západnej demokracii.
Práca rozhľadeného českého autora ukazuje, že teórie o prirodzenom dozrievaní jedného svetového náboženstva nie sú jednoznačné. Islamizmus si píše vlastný príbeh, ktorý nemá až tak veľa spoločného s tým, čo si začne myslieť o svete jednoduchý zbožný moslim.

 

https://komentare.sme.sk/c/22374719/stanu-sa-z-dzihadistov-stranicki-harcovnici.html

(vyšlo 4. 4. 2020)

Náboženství a politika - komentovaná prezentace

V této přednášce se dozvíte základní informace o tom, jak funguje vztah náboženství a politiky v současném globalizovaném světě. Tato - úvodní - část přednášky se zaměřuje hlavně na proměny chápání role náboženství v politice v důsledku západního osvícenství. Pozornost je věnována také francouzskému a americkému pojetí vztahu stát-náboženství a diskutovány jsou pojmy jako: geografie náboženství, fundamentalismus, nové náboženské proudy, sekty a radikalismus ... a jsem zvědav na případné feedbacky:)

Kompletní interview s izraelským historikem Hillelem Cohenem nejen o příčinách izraelsko-palestinského konfliktu

Hillel Cohen je významný izraelský historik, v současnosti působící jako šéf katedry islámských a blízkovýchodních studií Hebrejské univerzity v Jeruzalémě. Mimoto je předsedou Cherrickova centra pro studium sionismu a hostujícím profesorem na New York University a Dartmouth College. Napsal řadu významných knih věnujících se vztahům mezi Izraelci a Palestinci. Problematikou palestinské spolupráce se sionisty a později Izraelci se zabývají knihy Army of Shadows (Armáda stínů, 2008) a Good Arabs (Dobří Arabové, 2010). Život a politiku v arabském východním Jeruzalémě po roce 1967 mapuje v knize The Rise and Fall of Arab Jerusalem (Vzestup a pád arabského Jeruzaléma, 2011). Jeho zatím poslední knihou je práce Year Zero of the Arab-Israeli Conflict 1929 (1929: rok nula izraelsko-palestinského konfliktu, 2015).

Jak vidíte výsledky už druhých izraelských voleb v jednom roce?

  

Osobně si nemyslím, že by to přineslo nějakou zásadní změnu izraelské politiky. Jestli k nějaké změně dojde, tak jen na úrovni politiků, než na úrovni změny trendů v izraelské politice. Můžou znamenat konec Netanjahua, což bude pro izraelskou politiku dobré. Já si nemyslím třeba, že byl vždy úplně špatný v zahraniční politice, ale to co udělal doma bylo velmi destruktivní pro izraelskou společnost – a jednalo se o řadu oblastí: o vztahy mezi židy a Araby, mezi levicí a pravicí, mezi religiózními a sekulárními. Takže jestli na premiérském postu skončí, může to být určitý nový začátek. 

Zmiňoval jste, že nebyl tak špatný v zahraniční politice. Ale co říkáte na jeho „íránskou kartu“ - nevyužíval ji spíš trochu k zakrývání jiných problémů?  

Určitě jsem nemyslel, že by i všechno co zastával v zahraniční politice bylo správné, ale na druhou stranu byl schopen udržovat zároveň dobré vztahy jak s Amerikou a s Ruskem, s východní Evropou a některými dalšími regiony. A to opět neříkám, že osobně souhlasím s tím, co řada z těchto režimů představuje. Ale z pohledu real-politiky si počínal celkem úspěšně.

Nevím jestli to víte, ale Česká republika je jedním z největších podporovatelů izraelské politiky v celé Evropě. Jeden z jejích největších zahraničních stoupenců je současný český prezident Zeman, který je rovněž kontroverzní osobností a lze ho zařadit mezi současnou generaci populistů…

To je právě jejich éra, v níž žijeme. Netanjahu do této skupiny určitě také patří. Určitě je mezi nimi řada rozdílů, ale ve využívání populismu ve stylu anti-intelektualismu, omezování základních svobod, posilování role státu, vytváření napětí ve společnosti mají mnoho společného..

A jaký má podle vás Netanjahu konkrétněji vliv na spor mezi sekulárními a religiózními Izraelci? Podporovaly ho ultraortodoxní náboženské strany a jejich politická síla v jeho éře pomalu narůstala..

To určitě do jisté míry platí, ale pak jsou tu i zcela opačné tendence. Náboženské strany jsou skutečně slyšitelnější, ale ve stejnou chvíli posiluje také pozice sekulárních liberálů. Například pozice LGBT komunit v Izraeli se relativně zlepšila, stejně tak když se podíváme třeba na Jeruzalém před dvaceti lety a dnes, tak je třeba otevřeno o šabatu mnohem více restaurací. Takže změny jsou na obou stranách a způsobuje to, že obě strany navzájem bojují daleko výrazněji. Ale vlastní si ani nemyslím, že to až tak souvisí s Netanjahuem, ale spíš obecně s faktem, že liberální i religiózní proudy mají v izraelské společnosti velmi pevné zázemí. A vlastně se to také celé promítá do debaty co to v praxi znamená, že se Izrael deklaruje jako „židovský stát“. 

Když jsem se teď po třech letech vrátil do Jeruzaléma, tak jsem si na první pohled mohl všimnout, že se zdejší obyvatelstvo početně rozrostlo a že přibylo také religiózních, naopak Tel-Aviv mě přijde stabilně sekulární. Může i toto prohloubit zmiňovaná napětí? 

Napětí určitě budou, ale ne ve smyslu, že by s nimi nešlo nic dělat a nešlo společně sdílet veřejnou sféru. Jsou to debaty o určitých konkrétních sporných tématech, ale nejsem tak pesimistický, že bych si myslel, že by to naprosto rozdělilo izraelskou společnost a vedlo třeba k občanské válce. Tomu vůbec nevěřím. 

Podívejme se teď na hlavní téma, kterým se zabýváte. Napsal jste řadu knih o historii izraelsko-palestinského konfliktu na dost unikátní témata. Teď právě vyšla vaše kniha „1929 – rok nula izraelsko-palestinského konfliktu“. Skutečně se domníváte, že konflikt začal v tomto roce, nebo že jeho základy byly položeny už dříve? 

Konflikt jak ho vidíme dnes je důsledek sionistických aktivit, které začaly na sklonku 19. století a které v sobě nesly snahy vytvořit v Palestině židovský stát. Ve stejnou dobu to ale dostalo i religiózní rozměr, který souvisel s židovskou ideou „zaslíbené země“ a práva na židovskou domovinu v těchto místech pramenící v jejich pojetí přímo od Boha. Idea židů jako „vyvoleného lidu“ je mimochodem zmíněna i v Koránu, avšak tato „vyvolenost“ končí zbořením druhého židovského Chrámu a následně pak když přišel Mohamed, tak už jen jeho stoupenci jsou vyvoleným lidem. Takže od úplně prvních momentů setkávání mezi judaismem a islámem je zde debata, čí náboženství je to pravé a správné a že jen stoupenci „toho pravého“ mají nárok na Svatou zemi. Takže když sem přišli židé s ideou vybudování židovského státu, v tentýž moment se to stalo také náboženským problémem pro muslimy. To je také proč je rok 1929 tak důležitý, protože krveprolévání začalo v souvislosti s fámou, že židé chtějí postavit třetí chrám na Chrámové hoře/posvátném okrsku, což by v praxi znamenalo zničení tam existujících mešit (Al-Aksá a Skalního dómu). Takže v těchto otázkách jsou otázky nacionalismu a náboženství velmi propojené. A rok 1929 je také důležitý z toho pohledu, že do roku 1929 si sionisté nebyli vědomi úrovně arabské opozice vůči sionismu. Ti se domnívali, že když sionistické hnutí přinese do země investice a rozvine zemi, že je palestinští Arabové přijmou. A to byl velký omyl. A rok 1929 přinesl v podobě masakrů v Hebronu, Safedu a na dalších místech velmi hmatatelné důkazy o tom, že jsou Arabové vůči sionismu velmi nepřátelští.  

Tom Segev ve své knize „One Palestine, complete“ zmiňuje, že zatímco část hebronských Arabů masakrovala v roce 1929 tamní židy, řada hebronských Arabů tehdy poskytla židovským sousedům azyl. Takže to něco vypovídá o tehdejší arabské společnosti, že zdaleka ne všichni Židy nenáviděli..

To je skutečně pravda. Tyto věci se děly a podobně tak došlo i k případům, kdy židé lynčovali Araby a jiní Židé je zachránili. K tomu mimochodem došlo také v roce 1929. Ve své poslední knize se těmto případům věnuji.   

A jaká byla podle vás v tomto role Britů? Mám za to, že hodně používali taktiku „rozděl a panuj“. 

Britové vydali Balfourovu deklaraci, která umožňovala židovskou národní domovinu v Palestině, což bylo z arabské perspektivy zradou, neboť ti bojovali po boku Britů za první světové války. A Arabové věděli, že sionismus se tak prosadil v Palestině právě díky Britům. Takže ano, Britové ve vzniku konfliktu určitě sehráli důležitou roli.  

Je vůbec možné určit některou ze stran, že je více zodpovědná za začátek celého konfliktu? Kdo byl první, kdo se uchýlil k násilí? 

Otázka ohledně začátku konfliktu není bezpodmínečně o tom, kdo první použil ozbrojené násilí. David Ben Gurion to v jednom svém neveřejném projevu vystihl úplně nejlépe: „Každému říkáme, že Arabové jsou agresoři a my jsme oběti. Nicméně ve skutečnosti jsme to byli my, kdo byli agresoři, byť nikoliv násilní. My jsme sem přišli a hodlali ustavit židovský stát, byť prostřednictvím nákupů půdy, výstavbou kibuců atd. Ale jednalo se o kolonizaci. My jsme konflikt začali, ale nikoliv násilným způsobem a Arabové pak byli ti, kdož zahájili násilí.“ Z palestinské perspektivy to byla sebeobrana, nikoliv agresivní násilí. Každý, kdo je kolonizovaný má právo na to se bránit. Takže otázka „Kdo začal?“ nemá jednoznačnou odpověď: Palestinci řeknou: „Židé si začali, protože sem přišli ustavit židovský stát“. A Izraelci vám naopak poví: „Začali palestinští Arabové, protož byli první, kdo začali střílet“.  

Historici zmiňují, že první arabské násilné útoky na sionistické usedlosti byly údajně spíše kriminálního, než politického charakteru..

Problém je, že v konfliktu mezi židy a Araby nelze často příliš rozlišovat mezi kriminálním a politickým násilím. Často jsou propojené. Právě v letech kdy jste tady pobýval (2001–2002) existovala celkem velká palestinská síť zlodějů automobilů. A ta se zaměřovala na krádeže aut, které patřily židům, nikoliv Arabům. Můj kamarád (žid), kterému se tehdy vloupali do auta, měl v autě Korán a když to zloději zjistili, tak auto nechali na pokoji. Takže i zdejší kriminálníci mají při trestné činnosti často politické či náboženské sentimenty.  

Podívejme se nyní na téma palestinské spolupráce/kolaborace s Izraelem, kterou jste se hodně zabýval ve svých dřívějších knihách – první se zabývá hodně situací palestinské spolupráce/kolaborace během britského mandátu a druhá v mezidobí 1948-1967. Chystáte se napsat knihu i o současných aspektech palestinské spolupráce, nebo je to příliš živé a kontroverzní téma? 

V této oblasti je zde velká cenzura. Nepovolí mě to publikovat. 

Kdo by dělal problémy – izraelská či palestinská strana?

Izraelská cenzura. A také řada aktuálnějších dokumentů je stále utajovaná. Dokonce se stalo, že některé odtajněné dokumenty, které jsem použil pro knihu zabývající se spoluprací v mezidobí 1948-67, byly znovu utajeny a dnes už zase nejsou dostupné. Ale na druhou stranu na mě nikdo nevyvíjí nějaký nátlak, nebo mi nevyhrožuje. 

Kdybyste měl rozdělit palestinskou spolupráci podle jejích druhů – převažuje ta pod nátlakem, nebo jde spíš o spolupráci dobrovolnou?  

Je celá řada důvodů palestinské spolupráce. Když začneme úplně od začátku, lze říci, že před rokem 1948 bylo tlaku na Palestince výrazně méně než v době, kdy už tu existoval nezávislý stát Izrael.  Například v desetiletích před rokem 1948 nebyla pro některé Palestince nová idea lokálního palestinského arabského nacionalismu přitažlivá. Takže jejich spolupráce se sionisty mohla souviset s penězi, se sousedskými vazbami, s nějakými výhodami, s bezpečností jejich vesnice či komunity. U jiných mohly hrát roli politické důvody – například opozice vůči hlavnímu proudu palestinského nacionalismu ztělesňovaného velkým jeruzalémským muftím Al-Husajním. Zvláště pak poté, co vypukla palestinská arabská revolta v roce 1936 bylo vnitřní násilí uvnitř arabské palestinské společnosti značné. Zvláště pak ti, kdo byli oběťmi násilí ze strany příznivců velkého muftího potřebovali pomoc od Hagany nebo dalších sionistických milicí a pak společně s nimi postupovali proti muftímu v duchu rčení „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“.    

Jaký charakter má dnešní palestinská spolupráce s Izraelem? 

Od dob Britského mandátu se situace mezi Palestinci a sionisty výrazně změnila a dnes je Izrael vůči nim velmi silný a oni naopak slabí. A v situaci, když jste velmi slabí tak máte občas větší pokušení ke spolupráci s výrazně silnější stranou. Například přístup do izraelských nemocnic, pracovní povolení a celá řada dalších věcí v Izraeli může být podmíněná spoluprací s izraelskými orgány. Ale pak je také řada Palestinců, kteří jsou frustrování politikami palestinské samosprávy či Fatahu, nebo ze strany Hamásu či dalších skupin. Mohou to být třeba stoupenci Fatahu z Gazy, kteří jsou proti Hamásu, kteří mohou nějakým způsobem spolupracovat s Izraelem. Samozřejmě že ne všichni, ale třeba jen někteří z nich. Je opravdu hodně způsobů, jak se stát spolupracovníkem/kolaborantem. 

Zabýváte se spíše Palestinci, nebo se zaměřujete i na spolupráci ze strany izraelských Arabů? 

Hlavně ve své druhé knížce – Good Arabs: The Israeli Security Agencies and the Israeli Arabs, 1948–1967 – se zaměřuji na problematiku izraelských Arabů (Západní břeh byl v té době pod jordánskou správou a Gaza pod egyptskou – pozn. aut.). Po roce 1948 se řada Arabů sice stala občany „židovského státu“ a zároveň menšinou. Pro mnoho Arabů bylo velmi těžké se s touto situací vyrovnat a hledali cesty, jak v těchto podmínkách přežít. Mohli to tak být političtí vůdcové, starostové vesnic nebo jen prostí jednotlivci, kteří se rozhodli spolupracovat s Izraelem.    

Jaké jsou vztahy mezi palestinskými Araby a arabskými beduíny? U řady z nich stále spíše převažuje jejich beduínská a kmenová identita nad palestinským nacionalismem. Určitá jejich část také nastupuje do izraelské armády. Dívají se na ně Palestinci jako na kolaboranty? 

Ano, někdy. Například znám případy, kdy byli v boji zabiti beduínští vojáci Izraelské armády, tak lidé z jejich komunity bojkotovali jejich pohřeb. Na druhou stranu se dnes také řada beduínů identifikuje jako Palestinci. Je ale pravda, že jejich proces přijímání nacionalismu byl odlišný od řady Palestinců. Nicméně velká část z těch na území Izraele také například ve volbách volí Spojenou arabskou kandidátku arabské, nikoliv sionistické strany. To platí také pro izraelskou komunitu Drúzů, kteří se také z velké většiny považují za Araby, nikoliv však za Palestince.     

Když se podíváme na izraelskou židovskou společnost, i tam se objevuje řada vnitřních nařčení z „kolaborace s nepřáteli“, zrady sionismu, podpory hnutí BDS atd. Je zde určitá analogie s tím, o čem jsme se zde bavili? 

Ano, analogii zde je možné vidět. „Zrádce“ je konstrukt, který definuje společnost. Takže pokud se většina společnosti domnívá, že nějaké jednání je „zrada“, tak ten, kdo je vykonává, je „zrádce“. To ale není typické jen pro veřejnou debatu v Izraeli, ale k podobným definicím dochází zvláště všude tam, kde probíhá nějaký konflikt: „Jaký druh aktivity by měl být definován jako zrada?“ Takže ano, někteří Izraelci definují podporovatele BDS jako zrádce. Nebo třeba vnímá jako zrádce i ty, kteří podporují organizaci „Breaking the Silence“, která byla založená bývalými izraelskými vojáky a shromažďuje jejich svědectví o brutalitě konfliktu a izraelských aktivit, jako zrádce. Takto to funguje. Část společnosti může říci, že „pravičáci jsou zrádci, protože ničíte původní ideje sionismu atd.“. Nicméně levice obvykle nevyužívá tohoto typu terminologie. Definování „zrádců“ je spíše nacionalistická záležitost a je obvykle zaměřená na příslušníky levice, než že by tomu bylo naopak. 

   

Jaké jsou obvykle metody vašeho výzkumu? 

Většinu z toho, co je v knihách o palestinské spolupráci, jsem nastudoval v archívech. Setkal jsem se samozřejmě i s mnoha lidmi a uskutečnil celou řadu inteview, ale hlavní matérie pochází z archivních zdrojů. Pokud dělám rozhovory s lidmi, pomáhá mě to hlavně pochopit, jak lidé vnímají kolaboranty, jak kolaboranti přemýšlí, jak je vnímán společností arabský nacionalismus či sionismus atd. takže když s lidmi mluvíte, tak pak rozumíte lépe také archivům. 

Vy sám jste se naučil arabštinu kvůli vašemu výzkumu? 

Ne, ne, arabsky mluvím už prakticky od dětství. Ale ne proto, že by mě to například učil někdo doma, ale do arabského jazyka jsem se zamiloval už právě nějak kolem čtrnáctého roku věku. 

A jak je to s učením arabštiny v dnešním Izraeli, například velká část „izraelských Arabů“ dnes mluví velmi obstojně hebrejsky, protože jim to usnadňuje život v Izraeli. Funguje to tak ale aspoň trochu i naopak, že by se třeba dnes více Izraelců učilo arabsky, aby lépe pochopili své sousedy? 

V posledních letech je v Izraeli poměrně silný trend studia arabštiny. Ale jen velmi málo lidí je schopné se naučit arabštinu skutečně dobře, aby ji mohlo běžně používat ke čtení, mluvení či psaní. Ale možná se to také změní, pokud se změní i nepříliš šťastný způsob, jak se vyučuje arabština na izraelských školách. Dnes lidé studují třeba dva, tři roky arabštinu, ale stejně se prakticky moc, s výjimkou těch kteří jsou nějak sociálně v kontaktu s Palestinci.   

...ale oficiálně zřejmě není arabština součástí osnov v izraelských školách...     

Je to možná překvapivé, ale oficiálně v osnovách arabština je, přesto se ale arabština často nevyučuje, nebo na ni studenti nechodí. 

A školní systém v Izraeli je stále tak oddělený pro všechny možné etnické a náboženské komunity, tak jak tomu bylo dříve?

Ano, stále to tak je poměrně výrazně, s výjimkou smíšených měst. Židovské školy jsou segregované také. Máme tu náboženské, sekulární, ultraortodoxní školy a každá z nich má dost odlišné osnovy.

O čem bude vaše další kniha? 

Bude se to zřejmě týkat vztahu izraelské levice a Arabů od doby britského mandátu až do dneška. 

Děkuji moc za rozhovor! 

Foto Marek Čejka (2019), Zkrácená verze rozhovoru vyšla 13. 1. 2020 v A2arm.