Izrael a anticivilizace podle Zemana

Vyšlo v A2 - Alarm! (11. 10. 2013) 

Nedávné výroky prezidenta Miloše Zemana v souvislosti s jeho návštěvou Izraele vyvolaly slušný poprask. Čím to, že Zeman zastává tak nekriticky proizraelské postoje?  

Jednoznačně proizraelský postoj České republiky je dost komplexní záležitostí. Lze jej připsat řadě faktorů z moderní historie – mimo jiné odkazu postojů T. G. Masaryka, paměti československo-izraelské spolupráce v počátcích izraelské státnosti nebo proizraelským názorům českých disidentů, z nichž mnozí se stali po listopadu 1989 významnými politiky. Nejaktuálněji lze dát vztahy do souvislosti s pozicemi českých pravicových stran a politiků, jako je Petr Nečas, Mirek Topolánek nebo Karel Schwarzenberg. U těch je jejich náklonnost k Izraeli spojována se silným atlantismem a snahou posílit vazby Česka na Spojené státy. Izrael hraje pro tyto politiky roli „výspy amerických a obecně západních hodnot na Blízkém východě“. Ale nejen pro ně.

Na jedné lodi s pravicí

Výrazné proizraelské postoje nejsou příliš spojovány s českou levicí, tedy s ČSSD a ještě méně s KSČM. Přesto ale nelze říci, že je pozitivní vztah k Izraeli podmíněn jen příslušnosti k české pravici (hlavně k ODS a TOP09). K levici bývá mnohými řazen (a sám se tak vidí) i dnešní prezident Miloš Zeman, mimo jiné bývalý šéf ČSSD z let 1993-2001 a premiér v období 1998-2002. Ten bývá naopak médii i částí české elity často označován jako „exponent ruských zájmů“. Pokud se ale podíváme právě na postoje Miloše Zemana k Izraeli, které byly opět medializovány v souvislosti s jeho poslední návštěvou v této zemi (6.-9. října 2013), zjistíme, že se od postojů pravicových politiků až tak neliší. Naopak, jsou možná ještě ostřejší.

Není to žádné velké překvapení, Zeman je v tomto ohledu poměrně konzistentní. Totéž platí i pro jeho bonmoty, kterými (podobně jako při své návštěvě v Izraeli v roce 2002), i letos značně „přestřelil“. Před jedenácti lety proběhlo světovými médii Zemanovo srovnání tehdy ještě žijícího prezidenta Palestinské autonomie Jásira Arafata s Adolfem Hitlerem. Letos přišel pro změnu s návrhem na přesunutí České ambasády z Tel-Avivu do Jeruzaléma. Letošní bonmot, vyzývající k porušení mezinárodně uznávaného statu quo, pobouřil Palestince a zareagoval na něj i významný palestinský mírový vyjednavač Saíb Irikát s tím, že český prezident se snaží narušit mírový proces (i bez přičinění Zemana velmi paralyzovaný). Ozvala se také Liga arabských států, která na svém mimořádném jednání pověřila svého generálního tajemníka Nabíla Arabího, aby podal stížnost k Evropské unii, a aby celá záležitost byla projednána 6. listopadu 2013 na bruselském jednání Ligy s EU. Miloš Zeman tak způsobil svými bonmoty nakonec i slušný diplomatický skandál.  

Ví to jen proroci

Jaká je motivace Miloše Zemana k takovýmto postojům? Kromě jeho provokativní prostořekosti, na které si evidentně zakládá a jejíž dopady není někdy schopen odhadnout, to je i fakt, že není v zahraniční politice zdaleka tak levicový, jak si mnozí příznivci české pravice a některá média představují. Přízeň k Izraeli je jedním z důkazů, že má blízko k atlantismu, podobně jako jeho pravicoví političtí oponenti a kritici. Je tu ale ještě jeden poměrně silný faktor, který ho v pohledu na Izrael ovlivňuje. Miloš Zeman dává delší dobu vědět, že je i poměrně silným islamofobem. Není to jen kritický pohled na islám, který můžeme najít i u jiných českých politiků, ale jde přímo o výroky, které kolektivně islám a muslimy odsuzují. Lze například připomenout: „Nevěřím, že jsou umírnění muslimové a radikální muslimové. Stejně jako nevěřím, že jsou jen umírnění a radikální komunisté. Jsou jen muslimové a komunisté.“ Případně: „Nepřítelem je anticivilizace táhnoucí se od severní Afriky až po Indonésii. Žijí v ní na dvě miliardy lidí a financovaná je dílem z prodeje ropy, dílem z prodeje drog.“ (viz blíže např. zde)

Islamofobie Miloše Zemana má ale i své hranice, neboť údajně vyslovil přání, že by jako prezident některé země jeho „anticivilizace“ velmi rád navštívil. Jak ale tyto aktivity prezidenta nakonec dopadnou, ví ve světle jeho nedávných prohlášení zatím jen blízkovýchodní proroci.

Concerning controversies over rabbi Ovadia Yosef - Ke kontroverzím okolo rabína Ovadji Josefa

It is interesting to see how suddenly emerged so many experts on life and teachings of rabbi Ovadia Yosef. Most of the discussions about him (on social networks or media) are framed by several statements - whether authentic or taken out of context by journalists - which he spoke around ninetieth year of his life. Yes, the politicization of the rabbi's activities brought many controversies, including explicitly negative statements from the time of his very advanced age. (Btw. If you're more interested in some of them - they can be found in a wider context, in the book "The rabbis of our time").

I am asking why in discussions are not almost never mentioned other things which the rabbi did throughout his life? Do those debaters who talk about alleged racism of rabbi Yosef that he was supporter of the peace process in the 90ties and that he played in this respect an very important role? Do they know that one of the main principles of why he did so, was that "The highest value of Torah is human life"? Do they know that his efforts helped to reduce discrimination and sometimes racism against Sephardim from some Israeli Ashkenazim? Do they know that he personally participated in the celebrations of Ramadan and spoke Arabic with the Arabs, because he was himself at least a little bit "Arab Jew" who was born in Baghdad and was given the name Abdullah?

To conclude: If anyone wants to judge the majority of the Middle Eastern personalities - and it does not matter whether Jewish, Arab, Iranian or other - and reads the few articles on the Internet, he/she could be almost certain that the short time devoted to this issue could have been devoted to the more meaningful use.

Je zajímavé sledovat, jak se najednou vynořilo u nás tolik i v zahraničí tolik odborníků na rabína Ovadju Josefa. V naprosté většině jsou diskuse (na sociálních sítích i v médiích) o něm zarámovány několika výroky - ať už skutečnými, či vytrženými novináři z kontextu - které pronesl kolem devadesátého roku svého života. Ano, zpolitizování rabínovy činnosti přineslo mnoho rozporuplných i výslovně negativních výroků, na kterých se zřejmě podepsal i jeho velmi vysoký věk. Pokud vás více zajímají, některé z nich najdete v širším kontextu v knize "Rabíni naší doby". 

Proč ale v dikusích většinou nikdo nezmíní, co rabín dělal během celého svého života? Ví ti, kteří  mluví o rabínově domnělém rasismu, že Josef podporoval mírový proces a v 90. letech hrál v tomto ohledu důležitou úlohu? Ví, že jeden z hlavních principů proč tak činil, byl že "Podle Tóry má nejvyšší hodnotu lidský život"? Tuší, že se zasadil o snížení diskriminace a někdy i rasismu některých Aškenázů vůči Sefardům v Izraeli, že se osobně účastnil oslav Ramadánu a mluvil s Araby arabsky, protože byl tak trochu i on sám "židovský Arab", který se narodil v Bagdádu a dostal jméno Abdalláh? 

Chce-li někdo soudit většinu  blízkovýchodních osobnosti - a je už jedno jestli židovských, arabských, íránských či jiných - a přečte si k tomu pár článků na internetu, může si být takřka jistý, že ten krátký čas, který jim věnoval, mohl využít smysluplněji.    

Rabín Ovadja Josef (1920-2013)

V Jeruzalémě dnes zemřel rabín Ovadja Josef, který byl jedním z nejvlivnějších izraelských rabínů současnosti. Narodil se v roce 1920 židovské rodině v Bagdádu jako Abdulláh Júsef. Svůj život strávil hlavně v Iráku, Egyptě a Izraeli.

Na rabína byl ordinován ve svých dvaceti letech a po druhé světové válce (1945–1947) sloužil jako sefardský náboženský soudce (dajan) v Jeruzalémě. Roku 1947 byl pozván do Káhiry, aby vyučoval v tamní ješiv. V prohlubujícím se egyptsko-izraelském napětí rabi Ovadja Egypt zanedlouho opustil a zamířil do Izraele.

V Izraeli se stal členem rabínského soudu ve městě Petach Tikva a později v letech 1958–1965 i v Jeruzalémě. Roku 1965 byl jmenován členem Nejvyššího rabínského odvolacího soudu v Jeruzalémě a v roce 1968 sefardským vrchním rabínem Tel Avivu-Jaffy. Rabi Ovadja také vedl ješivu Tora ve-hora’a, což je pobočka ješivy Porat Josef v Tel-Avivu. Zde rovněž předsedal institutu náboženských soudců (dajanim).

V roce 1970 obdržel izraelskou cenu za literaturu pojednávající o Tóře. O dva roky později (přesně 16. října 1972) dosáhl rabi Ovadja na jeden z nejvyšších postů, jaký může izraelský rabín (který se nestaví proti sionismu) dosáhnout. Byl totiž zvolen vrchním sefardským rabínem Izraele (rišon le-Cijon). Rabi Josef se tak stále více profiloval jako velmi silná, avšak poněkud konfliktní osobnost. V křesle vrchního sefardského rabína byl Josef až do roku 1983, ale i poté odmítl přestat nosit tradiční oděv sefardského vrchního rabína a v tom se objevoval na veřejnosti dodnes.

Rabi Josef byl uznáván jak pro své nesmírně hluboké teologické znalosti, tak pro svůj významný politický vliv, který souvisí s tím, že se stal duchovním vůdcem nejsilnější izraelské náboženské strany Šas. Rabi Josef také prohluboval svoji pověst jedné z nejuznávanějších židovských autorit. Zároveň však jeho politické aktivity a některé výroky přispěly k tomu, že se stal velmi rozporuplnou osobností. V 90. letech podporoval mírový proces, avšak později, už ve velmi pokročilém věku, byly jeho postoje mnohem hůře čitelné a často zastiňované některými jeho politickými prohlášeními na adresu Palestinců, sekulárních Židů atd. Za ty je zodpovědný jak on sám, tak v některých případech i ti, kteří vytrhávali jeho projevy z kontextu.

Nejen o rabínu Josefovi si můžete přečíst v knížce "Rabíni naší doby"